| |||
Den před nástupem do práce 12.9. Praha "...stli chceš, aby ti z té muziky vybouchl mozek, udělej to prosím tě Indů, protože já ten svinčík nechci uklízet." Uslyšela Bea nakřáplý hlas staršího muže těsně potom co ji vytrhl sluchátko z ucha. Bea se na pana Homolku, majitele baru, ve kterém poslední měsíce byla jako doma, jen zašklebila a protočila oči v sloup. Muzika ze sluchátek opravdu řvala a Bea si to uvědomovala, používala to jako obranu proti lidem v hromadné dopravě. Neslyšela jejich stížnosti při telefonování ani popotahování, potom neměla chuť mudlům nabízet kapesníky. "Místo toho poučování mi nalij Bestii, budu sedět vzadu." Trhla hlavou k průchodu do zadního salónku, který nebyl o nic větší než místnost s barem. Celkem zde bylo deset stolů. Bea měla RedVelvet bar moc ráda kvůli jeho útulnosti a lidem, kteří se zde scházeli. Nikomu nepřišlo divné, že tu sedí sama, hledí do knížky nebo na absinthovou fontánku a sleduje, jak kapky ledové vody dopadají na kostku cukru a následně mění jantarový až světle zelený alkohol do mléčného. Často si něco také škrábala do deníku. A to samé měla v plánu i dneska. "Nejdřív dostaneš dva kousky quiche, který Radka upekla. A Bestii, jen pokud všechno sníš." Řekl a pevně sevřel její rameno. "Někdo na tebe musí dávat pozor. V jeho hlase byla znát otcovská starostlivost. Radka a Milan děti neměli, jejich dítětem byl bar a kocour rasy cornish rex, Dobby. Ten teď s radostným mňouknutím vyskočil na bar a vrkal jako holubice do té doby, než ho Bea nepohladila. To se o ní začal otírat, packy ji položil na rameno a čumák ji div nestrčil do pusy. "Ty moje lásko." Pronesla něžně Bea a kocoura mechanicky hladila od oušek po ocásek. "To bych si taky nechal líbit." Z průchodu mezi místnostmi vyšel mladík. Bea ho pozdravila na půl pusy, a na jeho narážku neodpověděla. Znala ho, byl to Ivan, kluk který vypadal jako kdybych vypadal ze seriálu Co děláme v temnotách. Bea si ho prohlédla, opět ty samé černé kalhoty, černá košile a vestička, která mu špatně sedla. Bea byla schopná se s ním bavit jen tehdy, když oba byli na mol. Jinak ho nemohla vystát. Milan to hned pochopil a usmál se na Beu. "Víš co? Dám ti to sem, vzadu stejně nefunguje topení a vím jak nemáš ráda zimu." Mrkl na ni. A taky víš, jak moc toho člověka nesnáším... Dodala v duchu. Ivan chtěl ještě něco říct, ale místo toho jen otevřel pusu, ukázal směrem k zadní místnosti a zase ústa zavřel. Bea si vzala Dobbyho do ruky a protáhla se kolem Ivana. Usadila se do černého, pohodlného ušáku a z kabelky vytáhla kožený zápisník, opěr si nandala sluchátka do uší a pustila si do nich Leonarda Cohena. Přitiskla hrot černého pera na papír a dobrou půl hodinu něco sepisovala. I když ji Milan přinesl jídlo, jen k němu zvedla oči a přes ústa ji přeletěl děkovný úsměv ….Lásko, zítra nastupuju do té nové práce, ani nevíš jakou mám trému. Kdybys tu zůstal, mohlo být všechno jednodušší a já nemusela tohle řešit. Víš kolik soucitných pohledů dostanu a určitě to neskončí jen jimi, bude to pokračovat narážkami na osud mého otce, který zradil. Mohl by ses prosím vrátit?... Tu větu přeškrtala, dřela tak až protrhla papír a místo toho vedle na linku napsala … Styx není Mekáč. Nemůžeš k ní přijít a zašeptat do vody: “Jednoho Kašpara prosím.” Oni ti ho vydají a ty se s ním vrátíš a bude spolu žít šťastně až do další smrti. Bea cítila jak ji tlačí v koutku oka slzy. Zabouchla zápísník tak prudce až kočka na jejím klíně poskočila. Musela ho začít opět mechanicky hladit, aby ji neutekl. Snědla půlku vychladlého quiche, který ji stejně chutnal jako papundekl a poslala do svých útrob první Bestii, kterou ten večer rozhodně neskončil. 13.9 Praha Bea se probudila ve své posteli, oblečená v tom co měla ten večer na sobě a pod hlavou měla kabelku, její obsah byl vysypaný na posteli. Na jazyku měla absinthový potah a v puse ještě cítila chuť pelyňku a lékořice. …U Václava, zaspala jsem do práce… Proletělo ji hlavou a v minutě začala konat, rychlá sprcha, hledání oblečení, které nebylo zmuchlané případně nebylo špinavé a zmuchlané. Mezi tím zapnout kávovar, a pomocí zkrášlovacího kouzla, ze sebe udělat alespoň trochu člověka. Místo čištění zubů si lokla ústní vody a kloktala ji, zatím co si řasenkou obtahovala řasy. Gretta se mezi tím začala dožadovat své snídaně. Obsloužila ji také pomocí kouzla a i záchod ji vyčistila mávnutím hůlky. V mezidobí si nahrnula rozházené věci do kabelky. Místo své snídaně do sebe kopla zvětralý energeťák pochybné značky a potom už nezbývalo nic jiného, než si zavolat uber, který ji přiblížil k ústředí. Na oči si dala černé sluneční brýle, protože světlo ji bolelo. Podrbala Grettu za uchem a vyrazila před barák, čekat na auto. Řidič, který ji tentokrát vezl byl mladý Kazach, který ji špatnou češtinou zpovídal, kam jede a jaký má den. Bea mu odpovídala jen hmm, jo, dobrý. V hlavě ji hučelo jako v piliňáku a neměla náladu na small talk. Jako velká voda vtrhla do budovy ministerstva a rozběhla se k výtahu, na hlídače jen zahulákala své jméno. Když se řítila na ústředí, div několik kouzelníků nepovalila. Stejně jako do budovy ministerstva vtrhla i do kanceláře s omluvou na rtech. ”Bea, Bea Kašpar, mám se hlásit u vás. |
| |||
Další ráno z mnoha František Mrázek 13.9.2023, Praha - Černošice Probudil jsem se jako každé jiné ráno brzo. Prakticky ještě za tmy. Chvíli mi trvalo než jsem se vůbec donutil nějak fungovat a přesvědčit se, že má smysl jít do práce. Přece jen, sice se toho poslední dobou dělo dost a ano, asi jsme byli užiteční, ale já osobně ten pocit nemám. Každý odhalený parchant se pro mě ztratí sotva mu na rukou zazáří magické okovy a tím mi zmizí z myšlenek. Nakonec si ale přece jen dopřeju horkou sprchu, snídani a teprve pak se postupně obléknu. Když si ke světlým oblekovým kalhotám oblékám vestu, vytáhnu z kapsy, do níž chci vložit malé stříbrné hodinky, složený lístek. Chvíli přemýšlím nad tím, kde se tam vzal, ale když mi to dojde, putuje do koše. Stejně jako prakticky všechny, které jsem od Karla kdy dostal. Nakonec přes sebe přehodím tvídové sako s koženými lokty, dlouhý redingot a přejdu do krbu v obývacím pokoji. No... Spíš hale. Vlastně kvůli němu jsem si tuhle starou, dlouho opuštěnou vilu, co se skoro ztrácela v neudržované zahradě na okraji Černošic, koupil. Vlastne to není ani domov. Spíš jen jakési... Útočiště. Kolikrát jsem si říkal, že je pro mě zbytečně velká, ale vlastně mě a mé samotě vyhovuje. |
| |||
|
| |||
|
| |||
Další pracovní den... Další den a další ráno. Můj domek v Praze - Nebušicích byl tichý a ani venku to ještě nevypadalo na nějakou překotnou aktivitu kohokoliv. Poslední dobou jsem si zvykl budit se kolem páté hodiny. Vylezl jsem z postele, ledabyle mávl hůlkou a postel ustlal. Moje žena mi dřív říkala, že nevidí rozdíl mezi tím, jestli tu postel takhle ustelu nebo jí nechám rozhrabanou, ale já vždycky říkal, že hlavní je ten úmysl a ten záměr. V kuchyni jsem si připravil kávu a tousty k snídani, provedl nějakou tu základní hygienu a po absolvování takovýchto základních ranních rituálů jsem vyrazil do práce. Zapečetil jsem dům ochrannými kouzly, protože bystrozor nikdy neví a ano jsem trošku paranoidní. Stejně tak jsem základními ochrannými kouzly zabezpečil celou ulici. Sousedi mě sice moc nevidí, ale já jsem rád, když oni jsou v bezpečí. Těch magorů a fanatiků nám tady všude lítá až moc poslední dobou. Upřímně řečeno po tom excesu s požárem, který kouzelnickou společnost a mnohé z nás stál hodně, tak se podobných lidí vyrojilo moc. Dění mudlovského světa se holt odrazilo i v našem světě. Došel jsem mimo světlo lamp, kde by mě mohly vidět slídivé mudlovské oči a přemístil se do práce. Za mnou zůstalo jen typické prásknutí, které je spojené s přemístěním. Objevil jsem se ve vstupní hale, kde byl poměrně klid. Ono upřímně v půl šesté ráno málo kdo chodí do práce. Je nás jenom pár takových buď workoholiků nebo zkrátka takových co nemůžeme spát a tak jdeme radši pracovat. Když jdu kolem sochy lva, tak mu rukou přejedu po tlapě. Je to takový můj rituál, který dělám pokaždé, když přijdu do práce. Vlastně nevím proč to dělám, ale dělal jsem to vždycky. Vždycky jsem musel na něco sahat a tak když jsem sem nastupoval, tak jsem musel zjistit z čeho je ta socha. Pak jsem to dělal pokaždé...takže je to teď vlastně takový pozdrav. Před výtahem už stáli tři další zaměstnanci, kteří čekali až dorazí výtah. "Dobré ráno." Zamlumláme více méně všichni a dál se věnujeme svému. Většinou je to tedy koukání do blba a čekání. Sice jsme ranní ptáčata, ale nemusíme se hned pouštět do složitějších konverzací. Navíc, když já budu za chvíli vystupovat. Možná nadnesu na nějaké poradě, že by bylo skvělé tady mít schody. Reálně čekám teď takovou dobu jenom proto, abych nastoupil a hned zase vystoupil o patro níž. "Proč to vlastně ještě nikoho nenapadlo? Vždyť to dává perfektní smysl." Moje rozjímání ukončil výtah, který konečně dorazil a my nastoupili. Stalo se jak jsem předpověděl a výtah hned zastavoval a já vystoupil do tiché chodby. V tuhle dobu tu bylo rušno málokdy. Naposled za žháře, protože to jsme tu i spali. Mávl jsem hůlkou a rozsvítil světla. Jedny dveře, druhý dveře a moje dveře. Další mávnutí a i tady už je světlo. Za kouzelným oknem byla pořád tma. Sebral jsem ze stolu čerstvé vydání Kroniky, kde hlavní titulek hlásal: "Karlův most stále není opraven! Neschopnost ministerstva je alarmující…" Pokračovalo to dál, ale mě spíš zajímalo kdo to napsal. "No jasně. Lubomír Křesadlo. Parchant." Shodím kabát, vezmu noviny, dám si nohy na stůl a začnu číst. Bohužel tenhle rádoby novinář ignoruje jakoukoliv práci ministerstva a vytahuje jenom špínu. Znechuceně jsem prolistoval až na poslední stranu. Cestou jsem minul článek: "Kdy skončí série vloupání? Bude ministerstvo něco dělat?", který napsal stejný parchant a pustil se rovnou do sportovní stránky, která mě zajímala nejvíc. "Ano!" Kadanští hafoni porazili Jihlavské bodloše vysoko 430:40. Radoval jsem se, protože v tabulce jsme potřebovali každý bod. Teď jsme byli druzí za Olomouckými chrliči, ale jen o dva body! Ta výhra s Jihlavou byla více méně čekaná. Jihlava měla nějaké problémy se stadionem a prý ani finančně nic moc, tak se to na nich odráží. Složil jsem noviny a dal je vedle spisu o vykradených domech kouzelníků i mudlů. To byl důvod, proč jsem ten článek v Kronice přeskočil. Ten případ byl můj. Otevřel jsem složky a dal se do čtení toho, co mi kde uniklo…příchod Šéfů jsem ani nezaznamenal. |
| |||
|
| |||
|
doba vygenerování stránky: 0.098814964294434 sekund