První pracovní den

Michal Vrba
13.9. 2023, Praha

Bylo to to hodně těsné. Asi tak jako když ti potlouk škrtne během vteřiny kolem obou uší, ale zvládl jsi to. Udělal jsi zkoušky a dnešní ráno nastupuješ jako nový bystrozor na ministerstvo. Tvoje matka je tak pyšná, že trvala na společné cestě do práce. Kdyby tušila, co se ti opět povede nechtěně způsobit, sešla by se s tebou už u tebe doma. Katastrofy přece byly teď její obor.

Máš pronajatý menší podkrovní byteček nad vetešnictvím ve Zlaté uličce. Majitel tam měl sklad a dost harampádí ti tam ještě zůstalo. Sice ti každý den slibuje, že to hodí do bezedného pytle, ale skutek utek. Přesto se tu místo na postel najde a to je hlavní. Důležitější je, že tě ve spánku začne v nose štípat kouř. To tě ihned probudí, ale chvilku trvá, než se vzpamatuješ a pochopíš, co se vlastně stalo.

Mlok! Lávový mlok! Je to celkem drobeček, ale když se nažhaví, dovede nadělat pořádnou paseku. Při prvním pohledu zjistíš, že akvárko je prázdné. Z něho se line doutnající slizká stopa a z malé kuchyňky se line kouř. Pokud se tam podíváš spatříš mloka na stole, kde hoří ubrus. Hlavičkou drcá do sklenice s hopsavými sušenkami, ale bez úspěchu. To ho asi rozčílilo (požár zvládneš uhasit, rozsah škod nechám na tobě).

Našel jsi ho včera na ulici u ústí okapu. Buď utekl majiteli nebo z nedalekého obchůdků se zvířaty. Jenže tvá povaha ti nedala a ty sis ho vzal domů. Otázka, jak moc je bezpečné ho tu nechat bez dozoru.

S matkou máte sraz na Palachově náměstí, aby ti ještě stihla dát několik rad a zjistit, jak se cítíš. Dokonce ti i připravila i housku s naloženými slimejši a dýňovou majonézou. Rozloučíte se až u výtahu, takže poslední chvilka klidu tě čeká na chodbě, než dojdeš na Ústředí.

Další ráno z mnoha

František Mrázek

13.9. 2023, Praha

Vnímání času u tebe bylo už dosti pokřivené. Trávil jsi prací tolik času, že už jsi vlastně ani neřešil, zda je den, večer nebo hluboká noc. Zločin přece nikdy nespí. Podobně jako ty. Tenhle styl života se na tobě za ty roky, co jsi se rozvedl, stihl dost podepsat. Vypadal jsi starší, unavenější, ale tvůj výkon naopak rostl, takže si Melichar nestěžoval. I když čas od času tě poslal domů, když tě objevil ve tři ráno nad složkami k archivu, které přinesla Lída.

Včera jste museli domů všichni. Matně sis vzpomínal, že dneska mají dorazit nováčci. To se často neděje. Být bystrozor je sice dobrý způsob, jak mít na účty, ale kouzelník nikdy neví, jaká kletba bude jeho poslední. Rodiče proto potomky odrazují a když si to vydupou, málokdo zvládne výcvik a zkoušky. O stažích v zahraničí nemluvě.

Když jsi se oblékal, vypadl na zem lístek s telefonním číslem a nějakým jménem. Nojo, Karel. Po práci jste spolu zašli na jedno a on ti vnutil kontakt na svojí novou sousedku Jiřinu. Svobodná matka, pěkná, sice trochu hloupá, ale fakt pěkná. Dvě děti. Zkrátka ideální partie. Tohle ti dělal často. Snažil se ti někoho dohodit, ale...nikdy z toho nic nebylo.

Pomalu byl čas jít. Na stole máš případ lékouzelníka, který svou ženu proměnil v hroudu vosku a postupně ji tavil, aby se zbavil těla. Spekulovalo se, že se to stalo náhodou, ale vy už víte, že se manželky snažil zbavit záměrně. A ty tušíš, kde ho hledat. A taky tušíš, že s sebou budeš muset vzít jednoho z těch zelenáčů.

Kde bydlíš nechám na tobě. Cestu na Ústředí můžeš popsat podle svého. Na místě už bude určitě Melichar, Harant a Vodička.

Další pracovní den...

Další den a další ráno. Můj domek v Praze - Nebušicích byl tichý a ani venku to ještě nevypadalo na nějakou překotnou aktivitu kohokoliv. Poslední dobou jsem si zvykl budit se kolem páté hodiny. Vylezl jsem z postele, ledabyle mávl hůlkou a postel ustlal. Moje žena mi dřív říkala, že nevidí rozdíl mezi tím, jestli tu postel takhle ustelu nebo jí nechám rozhrabanou, ale já vždycky říkal, že hlavní je ten úmysl a ten záměr. V kuchyni jsem si připravil kávu a tousty k snídani, provedl nějakou tu základní hygienu a po absolvování takovýchto základních ranních rituálů jsem vyrazil do práce. Zapečetil jsem dům ochrannými kouzly, protože bystrozor nikdy neví a ano jsem trošku paranoidní. Stejně tak jsem základními ochrannými kouzly zabezpečil celou ulici. Sousedi mě sice moc nevidí, ale já jsem rád, když oni jsou v bezpečí. Těch magorů a fanatiků nám tady všude lítá až moc poslední dobou. Upřímně řečeno po tom excesu s požárem, který kouzelnickou společnost a mnohé z nás stál hodně, tak se podobných lidí vyrojilo moc. Dění mudlovského světa se holt odrazilo i v našem světě. Došel jsem mimo světlo lamp, kde by mě mohly vidět slídivé mudlovské oči a přemístil se do práce. Za mnou zůstalo jen typické prásknutí, které je spojené s přemístěním.

Objevil jsem se ve vstupní hale, kde byl poměrně klid. Ono upřímně v půl šesté ráno málo kdo chodí do práce. Je nás jenom pár takových buď workoholiků nebo zkrátka takových co nemůžeme spát a tak jdeme radši pracovat. Když jdu kolem sochy lva, tak mu rukou přejedu po tlapě. Je to takový můj rituál, který dělám pokaždé, když přijdu do práce. Vlastně nevím proč to dělám, ale dělal jsem to vždycky. Vždycky jsem musel na něco sahat a tak když jsem sem nastupoval, tak jsem musel zjistit z čeho je ta socha. Pak jsem to dělal pokaždé...takže je to teď vlastně takový pozdrav. Před výtahem už stáli tři další zaměstnanci, kteří čekali až dorazí výtah.

"Dobré ráno."

Zamlumláme více méně všichni a dál se věnujeme svému. Většinou je to tedy koukání do blba a čekání. Sice jsme ranní ptáčata, ale nemusíme se hned pouštět do složitějších konverzací. Navíc, když já budu za chvíli vystupovat. Možná nadnesu na nějaké poradě, že by bylo skvělé tady mít schody. Reálně čekám teď takovou dobu jenom proto, abych nastoupil a hned zase vystoupil o patro níž.

"Proč to vlastně ještě nikoho nenapadlo? Vždyť to dává perfektní smysl."

Moje rozjímání ukončil výtah, který konečně dorazil a my nastoupili. Stalo se jak jsem předpověděl a výtah hned zastavoval a já vystoupil do tiché chodby. V tuhle dobu tu bylo rušno málokdy. Naposled za žháře, protože to jsme tu i spali. Mávl jsem hůlkou a rozsvítil světla. Jedny dveře, druhý dveře a moje dveře. Další mávnutí a i tady už je světlo. Za kouzelným oknem byla pořád tma. Sebral jsem ze stolu čerstvé vydání Kroniky, kde hlavní titulek hlásal: "Karlův most stále není opraven! Neschopnost ministerstva je alarmující…" Pokračovalo to dál, ale mě spíš zajímalo kdo to napsal.

"No jasně. Lubomír Křesadlo. Parchant."

Shodím kabát, vezmu noviny, dám si nohy na stůl a začnu číst. Bohužel tenhle rádoby novinář ignoruje jakoukoliv práci ministerstva a vytahuje jenom špínu. Znechuceně jsem prolistoval až na poslední stranu. Cestou jsem minul článek: "Kdy skončí série vloupání? Bude ministerstvo něco dělat?", který napsal stejný parchant a pustil se rovnou do sportovní stránky, která mě zajímala nejvíc.

"Ano!"

Kadanští hafoni porazili Jihlavské bodloše vysoko 430:40. Radoval jsem se, protože v tabulce jsme potřebovali každý bod. Teď jsme byli druzí za Olomouckými chrliči, ale jen o dva body! Ta výhra s Jihlavou byla více méně čekaná. Jihlava měla nějaké problémy se stadionem a prý ani finančně nic moc, tak se to na nich odráží. Složil jsem noviny a dal je vedle spisu o vykradených domech kouzelníků i mudlů. To byl důvod, proč jsem ten článek v Kronice přeskočil. Ten případ byl můj. Otevřel jsem složky a dal se do čtení toho, co mi kde uniklo…příchod Šéfů jsem ani nezaznamenal.

O dva roky dříve

Bořivoj Melichar se opřel ramenem do zadních dveří staroměstské radnice a rázem se ocitl na půdě Ministerstva kouzel. Tvářil se tak brunátně, že ho vrátný sotva pozdravil, zatímco se snažil propadnout do skládací židličky. Ale šlo mu to dost ztuha, podobně jako když se snažíte spolknout Bertíkovu fazolku s příchutí husích žaludků a vepřových držtek.

Vedoucí elitního týmu bystrozorů nesnášel tiskovky. Od požáru Karlova mostu až po dopadení maniaka, který věřil představě, že je potomkem samotného...Bořivoj zamručel a ještě desetkrát netrpělivě zmáčknul tlačítko starého výtahu...no zkrátka jich bylo až přespříliš. Samozřejmě, že teď česká kouzelnická společnost slavila a užívala si vytoužený klid. Jenže on viděl výčet škod. Spoustu obětí znal osobně. Nacházel chyby a spoustu kroků bylo chybných. Měli postupovat jinak, on měl postupovat jinak...nit myšlenek přerušilo cinknutí výtahu a on vylezl na chodbu. Vůbec nepostřehl, zda v něm byl sám nebo s někým. Těžce vydechl, prohrábl si hrubé a dnes výjimečně sčesané vlasy dozadu, a napochodoval si to na své oddělení.

Tam na něj hned vybafl jeho zástupce Martin Harant. "Skvělá tisková konference, Bořivoji. Obliba našeho oddělení a podpora ministerstva stoupá. Tedy, až na Myšalka. Ten s největší pravděpodobností odstoupí z funkce." jindy nehybná maska Harantova zvaná obličej jakoby se skodolibě pousmála. Melichar se s ním znal, ještě z dob, kdy byli oba dva ještě usmrkaný mandragory. A i když toho spolu spoustu zažili a byli z nich skoro bratři, tušil, že i tak jde po krku a myslí si na jeho židli. "Všichni ven z kanceláří, je tu vedoucí! Šup, šup!" zahulákal Harant a Melichar jenom protočil oči v sloup a zalezl do zasedačky, kde si z ramen sundal zašlý společenský hábit.

Do místnosti se postupně začali scházet jeho podřízení. První vešel Lojza Vozembouch, který nikdy nikde nebyl včas, až na poslední měsíce. Dokonce i ten jeho pověstný smích a fórky tak nějak zmizely ve stínovém propadlišti. "Šéfe." kývnul Lojza a zasedl ke stolu.

Další vešel František Mrázek. Od doby, co se rozvedl s Veronikou, se mu na čele vytvořila nová vráska. Melichar byl vlastně rád, že se jim manželství rozpadlo. Románky na pracovišti neměl zrovna v oblibě. Snad i oželil to, že přišel o slušnou bystrozorku. Veronika skončila a odstěhovala se kamsi k Ostravě se svojí novou známostí. Alespoň je stále naživu.

To se Václavužel nedalo říct o těhotné manželce Berta Vodičky. Nebyl to cílený útok, zkrátka se ocitla ve špatný čas na špatném místě jako spousta dalších civilistů. Bořivoj chápal Norbertovu zuřivost a sebevražedný zápal, ale několikrát došlo ke střetu a výhružkám o ztrátě místa. Dost pomohl i zásah jeho starší sestry Jasmíny, která vešla do zasedačky v závěsu za svým bratrem a upírala prázdný pohled na místo, kde obvykle sedával Barnabáš Kohl. Táhlo mu na padesátku, doma měl ženu a tři děti. Kdyby mu ta hnusná kletba nevyhřezla střeva a další vnitřnosti na podlahu Zlatý Číše, mohl se k nim vrátit. Když Mína s Lojzou byli ještě zelenáči, vzal je pod svoje křídlo a naučil je skoro všechno, co ti dva dneska svedou.

Bořivoj zavadil pohledem o další prázdnou židli. Jindřiška Poctivá. Spadla do kletbové pasti, když prohledávali tu barabiznu v Adršpachu. Zlomilo jí to páteř vejpůl. Nedalo se s tím nic dělat.

Vlastně, ještě tu chyběla...když v tom mu do čela narazila papírová vlaštovka, která dost urputně mávala křídly. Na hlavičce měla pečeť Kaziny nemocnice. Bořivoj po ní chňapl a ona znehybněla. Rozlomil pečeť a obočí mu vyjelo nahoru.

"Lídě se narodila holčička." a poprvé za celý den se usmál.