Nejistota

Jsem vděčná za to objetí, jinak bych se asi nepřestala třást. Párkrát se rozdýchám do jeho hrudi, než mě pustí. "Díky," špitnu mu do hrudi.

Pokrčím rameny, v potvrzení Thallových slov. "Umm... Ne-nemyslím, že by v tom měl prsty statkář. Ona... M-mluvila nějakou zvláštní elfštinou. Ale můžeme se statkáře zeptat," navrhnu třesoucím se hlasem. Co když... Byla od nich? Mohla by být... To co říkala... Co jsme viděli... Jako by něco hledala... Třeba to byla Ona! Třeba hledá Ji! Třesu se dál, ale s touhle myšlenkou mě opouští prvotní pocity z chaloupky a již je to spíše zimou. Přeci jen stojíme na dešti. Zahledím se zkoumavě na Thala, zda by bylo moudré mu sdělit mé doměnky. Je to přece elf... To ale neznamená, že je automaticky zastáncem... Myšlenky se ve mě perou a já se ne a ne rozhodnout.

Dešťová chvilka

Zavrtím jen hlavou, že nevím, když spojím pohled s Aileen. Když vidím, že je ještě otřesenější, zkrátím mezi námi vzdálenost a krátce ji sevřu v povzbudivém objetí. Nešílím, ale to že to přes ní přešlo také, mne ani trochu netěší. To bych byl možná raději, aby mi začalo šplouchat na můj vysoký maják. Když se ozve Balvan, jen otevřu pusu a zase ji zavřu. Ani nevím, co bych měl říct. Nedá se to popsat.

"Nejsem si jistý. Asi nic trvalého," odpovím Tryggvimu, když na to alespoň vím, co mám říct. "Ten hlas... Ta žena..." střelím pohledem zpět ke dveřím chalupy a hlas se mi zlomí.

Útrapy před chalupou

Aileen navrhne, že by zdrojem Thallanových špatných pocitů mohla být chalupa kousek od nás. Předtím jsem chalupu jen tak projel pohledem, ale teď si ji pořádně prohlédnu. Není o ni nic moc co říct. Stará rozpadajíce chatrč. Ale pak je tu otázka, proč by si velkostatkář nechával takovouhle barabiznu u svého baráku? “No, prozkoumat to určitě neuškodí.”

Pak, jakoby nějaká energie nebo spíš zvuk, zasáhne Thallana s Aileen. Protože jim nemám jak pomoct, tak se jen vyděšeně dívám, jak se svíjejí v bolestech. Naštěstí ta síla dlouho nevydrží a zatímco Balvan se připravý na možný útok, já se zohnu k Thallanovy a Aileen, abychom v tuto chvíli byli na stejné úrovni. “Jste v pořádku? Ublížilo vám to nějak?” řeknu s upřímnou starostí.

Nebylo to guvno!

„Co?“ zarazil jsem se a podíval se na toho chlápka a pak na elfa. Nějak jsem nechápal, co ještě může cítit, kromě hoven a silného deště. Pak se ozve ta čarostřelkyně. Takže tam jen tak stojím s nechápavým výrazem a pohledem těkám z elfa na ženskou, zpět na chlapa a na chalupu, kterou zmínila. „Elfové se bojí starých chalup?“ vypadlo nakonec ze mě a zadíval jsem se taky na tu chalupu, jako kdyby mi to mělo něco říct a udělal pár kroků směrem k ní, jestli taky náhodou něco neucítím.

Za mými zády se ale začalo dít něco zajímavějšího. Elf začal mluvit ale pak nějak prostě přestal. Ohlédl jsem se přes rameno a uviděl jak se on i ta čerostřelkyně začali kroutit a držet si hlavu. „Sakra…“ zahuhlal jsem a vytáhl řemdih. „Já to věděl! To prase je čaroděj!“ zavrčel jsem a začal se rozhlížet po okolí, jestli náhodou ještě někdo není v okolí.
„Elfe, ženská! Vzchopte se kruci!“ zavrčel jsem na ně a pro jistotu vytáhl i štít.

Začíná to být čím dál divnější...

Nevím, jestli tu větu prostě nedořekl, nebo jestli se to ztratilo za zvukem mého vlastního dechu. Pohled nalepený na té chaloupce. Slova, která se z ní ozvou, zaduní takovým způsobem, že je snad nikdy nezapomenu. Až to téměř bolí. Schoulím se do sebe, hlavu mezi lokty, dlaně na hlavě. Kdyby to trvalo o něco déle, snad bych se i svezla na zem. Nedá se přemýšlet, nedá se utéct, nedá se neslyšet. Najednou ticho. Ta žena... Je nádherná a děsivá zároveň. Ty její oči... Jsou tak podmanivé... Déšť. Slyším a cítím déšť. Mezi kapkami dopadajícími na tvář steče slza. Zprudka se nadechnu, prsty se mi třesou, sotva se udržím na nohou. Spojím pohled s Thallem. Musel to slyšet též. "C-co to bylo..?" hlesnu tiše.

V dešti před statkem

Poděkuji Aileen za nasdílené informace a uvažuji nad nimi po zbytek cesty. Na její díky se jen usměji. To byla samozřejmost. "No budeme pravděpodobně potom s Balvanem potřebovat shrnutí. Dost pochybuji, že se bude vůbec bavit, pokud budeme přítomní..." nadhodím myšlenku do placu, zatímco bojujeme s deštěm, abychom se vůbec pohybovali vpřed.

Od Balvana jsem nečekal, že ho byť napadne, že to nemusí být jen fyzickým okolím. Pocity jsou přeci různé, ale pochybuji, že má více jak tři. Náš expert na sociální problémy taky moc nepomůže. "To dozajista," přitakám a čekám, jestli hodlá pokračovat otázkou, co jsem vlastně cítil. Nepokračuje. Trochu si povzdechnu a hodím velmi vřelý úsměv na Aileen, když ten nepříjemný pocit také zachytí. "To je..." nepokračuji, protože celé nejbližší okolí se zastře do pozadí a rozmaže se. Hlasitost mého dechu mne začne nepříjemně bušit do uší. Chaloupka je jediné, co zůstalo ostré. Možná je ještě ostřejší než před tím. Tentokrát odtrhnout pohled prostě nejde. Škubnu sebou, když se rozezní ten hlas. Okamžitě mi naběhne další vlna husiny. Zkroutím celé čelo a ruce mi škubnou k hlavě, jako kdybych si chtěl chránit uši. Nějak je mi ale jasné, že by to nepomohlo. Místo toho tedy sevřu dlaně v pěst. Do pozadí ustoupí i mé vlastní myšlenky. Ten obraz mne donutí udělat jeden krátký krok směrem k chaloupce, ovšem hned se zarazím pod návalem nepříjemných pocitů. Všechno trvalo jen několik vteřin, ale mne to přišlo jako věčnost. Nasucho polknu, když všechno ustane a opět přeostřím na své společníky.

Vypadám, jak kdyby mnou prošla tak armáda duchů, přešlý, lehce se třesu a rozhodně zesinalý. Pohledem kloužu po svých společnících, hledajíc jakoukoliv oporu, protože mám dojem, že začínám lehce šílet.

Spousta podezřelých okolností...

Uculím se nad Balvanovo odpovědí, ale opět se věnuji hostinskému. "Opravdu?" zeptám se překvapeně. "Pak tedy děkuji a zatím nashledanou," věnuji mu další zářivý úsměv. Pobaveně přizvednu obočí, když na to reaguje Balvan. Sesednu ze stoličky a následuju ty dva ven.

Jak vydím tu průtrž, tak si přes hlavu hodím kapucu svého pláště. Ne že by mi to tedy bylo co platné. Skoro jako by bohyně zuřila. Thall jde vedle mě a chce vědět, co jsem zjistila. Sesumíruji si v hlavě získané informace. "No, kromě toho, že je Krupička, ten statkář, rasista, jak jsme viděli, tak je prý dost lakomý. Údajně má co do činění s Černou Rukou. Mezi jeho zaměstnanci jsou spory o tom, čí vinna je, když zmizí nebo je roztrhána nějaká kráva. To kvůli rozdělení pastvin na části, které hlídají určené skupinky. Co se ale děje netypického je to, že více jak 20 kusů krav mu pošlo. Nohy nahoru, nafouklé, ukrutný smrad. Prý snad i mouchy v břiše. Říká se, že mu je někdo uhranul. Krupička dle všeho podezřívá zmizelou děvečku - míšenku. Spolu s ní, zmizel i jeho syn. Nepůsobil jako někdo zlý, narozdíl od Krupičky. Kondice velmi malá, nedoceněný, nenásilný typ. I děvečka byla milé děvče a chodila pomáhat i k Ječmínkovi. Je dost možné, že jejich zmizení vůbec se smrtí krav nesouvicí. Mohli spolu opravdu utéct nebo měli smůlu a něco je odtáhlo do lesa. Ani bych se nedivila, kdyby opravdu byli milenci, jak naznačoval kapitán stráží. Každopádně kdo ví, co všechno má Krupička na svědomí. Třeba to je všechno jen nějaká šaráda z jeho strany." Shrnu vše, co jsem zaslechla a svoje připomínky k tomu. A i když toho jezdce vidím, stále jsem nějak zamyšlená, takže jsem ráda, když mě Thall vezme stranou. "Whoah, děkuji," věnuji mu milý a vděčný úsměv. Otočím se zamyšleně za jezdcem. "Jsem zvědavá, co nám k tomu Krupička řekne..."

Když dojdeme ke statku zastavíme. Zatímco obhlížím statek, Thalla něco znepokojí. Rozhlédnu se a všimnu si chajdy za statkem. "Myslíš ten nepříjemný pocit? Ta chaloupka rozhodně nevěstí nic dobrého... Ani bych se nedivila, kdyby to byl zdroj těch podivných událostí."

Chčije a chčije

Aileen s Balvanem zaplatí a pak už všichni vyjdeme ven do deště. Prší sice dost, ale není to nic co by se nedalo přežít. Vyrazíme k farmáři a kolem nás si to prosviští jezdec zpátky k městu. Potom bychom měli zjistit kdo to byl.

Statek ke kterému jdeme není zrovna jeden z nejmenších, majitel má očividně o peníze postaráno. Pokračoval bych dál v cestě, kdyby nás Thallan nezastavil. Pořádně se nadechnu a zavrtím hlavou. Stejně tak jako Balvan, jediné co cítím je déšť a sračky. Ale z Thallanovy řeči těla je jasné, že to bude něco jiného. Teda, pokud to opravdu nejsou výkaly co mu dělají problém. “Myslím že Thallan má na mysli něco jiného.”

V dešťu na procházku...

Synek vypadá zmateně a ženská musela být ženská a zase něco říct. „Teho sa nebojím! Málokerý holobrádek dokáže skolit fajnu trpaslicu! Ale pamatuj hochu..“ otočil jsem se zpět na kluka „Až sa naskytne ta možnost, ber ju za pačesy… nebo za chlupy!“ zasmál jsem se nakonec a koukl na toho chalana, co šel s námi. Prej už je čas jít. „No… co se dá dělat…“ pokrčil jsem rameny a otočil se zpět k výčepu. Synek zas čuměl na cecky. A samozřejmě pro ceckatou je to zdarma. A já stříbrnej.
„Ona ňa prej zve!“ zavrčel jsem, a už šel k odchodu. Při tom jsem ale nakonec vytáhl stříbrný a dal ho na stolek o stůl vedle a mávl jsem na toho synka. Ať se projde pacholek.

„Eee… uvnitř to bylo lepší… i když tam měli chcanky místo piva…“ postěžoval jsem si po chvíli pochodu v dešti. Aby toho nebylo málo, když jsme se blížili k tomu stavení, co vypadalo jak menší pevnost, projel kolem nás nějaký magor na koňu. Málem mi to podklouzlo, jak jsem na poslední chvilu uhnul. Aby se s tym koněm kajsi vysekal, mamlas jeden.
Pomalu se blížíme k tomu asi statku a já se tak trochu začínal těšit na teplo krbu. Ne, že by mi ten chcanec venku vadil… ale teplo krbu je teplo krbu.
V tom se ale ozval ten elf. „Jo…“ nakrčil jsem nos a podíval se na něj. „Kajsik tu je guvno, bacha kaj šlapeš…“