Něco mi uniká...?

Snažím se příliš nedávat najevo, že mi tak nějak utíká pozornost i k tomu, jak Aileen tahá informace z hospodského. Jistě nám to ale později shrne, takže se zkusím soustředit na náš zdroj informací. Má skutečně nádherné oči. Nechám se tím dlouhým pohledem poměrně rozptýlit. Chápavě kývnu, když začne se svou větou. Avšak rozhodne se nám předat nějaké dodatečné informace, za což jsem mu vskutku vděčný. Již tak pro nás bude úkol více než náročný. Odsunu prolezlou ošoupanou kožešinu stranou, abych se mohl po pobídnutí posadit.

Vloží se do toho trpaslík svým osobitým způsobem. Musím se usmát. "Informoval nás o tom, nemějte strach," pronesu stejně ztišeným hlasem. Vlastně jsem ho za celý rozhovor nezvedl ani na běžnou hranici hlasitosti. Zamyšleně si poklepu prstem na bradu. Je tu nespočet možností, co by to mohlo znamenat. Od nějaké záště vůči cechu, již kvůli chování tohoto barda, po otrávení těch krav. Zlehka se otočím přes rameno a pokusím se obtisknout si do paměti všechno o čtveřici. Včetně informací z mého předchozího průzkumu. Chování, postoje, vybavení. Chci je bezpečně poznat za jakékoliv situace.

Vrátím se pohledem k Dastanovi. "Jak dlouho, že se zde nacházíte?" zeptám se zájmem. Jistě i tohle je informace, kterou by s námi neměl sdílet, avšak zdá se, že je na nás hodný.

Hodnotitel

Tryggvi si všiml, že během bardova kouzlení se vaším směrem stočil pohled vojenského kapitána. Když, ale zjistil, že ho Tryggvi vidí začal se věnovat kuřecímu stehnu před sebou.

Bardova hlava se mírně natočí ke straně a Thallanovi se dostane plné pozornosti těch měkkých očí. Pohled je to více než dlouhý zakončený chápavým úsměvem. Možná v něm Thallan vidí i něco víc, než profesionální zájem.
“Dobrá otázka a správně bych na ní neměl odpovídat. Ale pravidla se občas musí porušit, aby ochránila svou podstatu.“ mrkne spiklenecky a pobídne Thallanovi na prázdné místo.
“A vy nebuďte, jak na trní příteli.“ otočí se k Tryggvimu.
Pak se ozve Balvan a bard sebou trhne. Překvapeně zamrká, jako by poprvé viděl trpaslíka.
“Dobrá volba, zdejší pivo je dobré...na vyčištění.“ zasměje se pobaveně a povzdechne si, když Balvan zmíní zlato.
“Alechar vám to neřekl ? Dokud nejste přijati, tak žádné odměny.“ oznámí polohlasem.

“Ti čtyři, v tom nějakým způsobem prsty mají, ale ne ve zmizení té půl elfky. Dorazili těsně předemnou a od té doby se nehli z hostince.“ podělí se s vámi o informaci a jeho pohled se stočí k baru.

Hostinský naprosto bez skrupulí pozoruje putující kapku a jeho dech je náhle těžší. Po chvilce se podívá zpět na Aileen a pokyne jí rukou, aby se naklonila blíž...samozřejmě proto, aby měl lepší výhled.
“Slečno, já si myslím, že by jste to měla nechat být. Kolem Krupičky se pohybujou divný lidi. Povídá se, že má co dočinění s Černou Rukou. Dejte si ještě pivo a zůstaňte.“ zanaléhá hostinský a oči mu neustále kloužou do Aileenina výstřihu.

Buran v buranově

Uprdelil jsem se ke stolu k tomu muzikantovi. Někteří se taky shromáždili kolem, jen ženská šla k výčepu balit zdejší obsluhu. „Hospodo, štyry orosené!“ zvolal jsem po chvilce, co se oni bavili a já dostal žízeň. „Heh, cucáci. Ani pivko nezvládnů,“ zavrtěl jsem hlavou k těm hrdlořezům, co najednou usnuli. Všichni. Všichni najednou? „Radši tu hoď cosi iného než pivo!“ zavolal jsem pak k výčepu. „Asi tu maj jeté pivo,“ pokrčil jsem rameny, když jsem se otočil zpět k muzikantovi. „Tož… takže… najít děvuchu a chalana, zjistit proč zdechly krávy. Hmmm… bude z teho ňáká ta zlatka?“ abycho dodal důraz na svůj dotaz, opřel jsem se loktem o stůl, až zavrzal.

Co by pro úkol jeden neudělal...

Mladík za výčepem

Cokoliv? Polknu stížnost na obsah korbelu i cenu za tyhle splašky. Chvilku "lovím" mince, zatímco poslouchám barda. Jakmile sdělí zadání, položím s bolestí v srdci požadované dva stříbrné do jeho dlaně. Za tu přirážku mi snad sdělí i nějaké ty informace. Když ti čtyři spí, věnuji celou svoji pozornost mladíkovi. Trochu se nakloním nad pult, takže krapet vynikne můj hrudník. "Ten statkář, co ho odtud vyvedli... O co šlo? Opravdu mu někdo uhranul krávy?" zeptám se tiše, ale zvědavě, jako bych právě neslyšela, co bard říká.

“Ach ano. Pošlo mu přes dvacet kusů. Někdo tvrdí, že mu je uhranula děvečka. Míšenka. Hodná holka, občas přišla vypomoct s uklizenim. Jiný zas tvrděj, že mu čert do studny nasral. Von starej Krupička je totiž pěknej lakota.“ zamává významně vztyčeným ukazovákem a snad, aby podpořil vážnost svých slov, tak vyšpulí spodní ret.

"Lakota? To zní jako magnet na problémy..." pronesu jen tak mimochodem.

Povzdechne si a přikývne. “Ano. Okolo statku je pořád nějaký problém. Handrkování o pozemky. A v hospodě taky žádnou outratu nenechá.“ postěžuje si a vypadá, že rád. Jeho výraz je malinko unavený, ale při této debatě, jakoby ožil.

"To si na něj určitě stěžoval nejeden člověk..." obtočím si uvolněný pramínek vlasů kolem prstu.

Zaujatě sleduje tvůj prst a nasucho polkne. Nervózně se poškrábe na zátylku. “No von si nikdo radši moc nestěžuje. I když platí málo, tak je to aspoň něco. A krávy von měl zase přepychový, to jo.“ zamručí neochotně uznání na Krupičkovu adresu.

"O pozemky? Nějaká úrodná půda?" zeptám se se zájmem.

“Ale kdeže. Pastviny. Von totiž nikdo nechce ty u lesů. To je totiž takový naprd. Vobčas jim něco sežere pár kusů dobytka a ještě si musejí najímat holomky, aby jim to hlídali. Takže tu mají kusy pastvin tak různě a hádají se kam to má až kdo hlídat. A že ten na to sere a proto tam něco druhýmu sežralo krávu...no co vám budu povídat slečno.“ mávne nad tím rukou a přihne si z butolky schované pod pultem.

"Takže těch dvacet kusů... To teda něco roztrhalo, když je občas něco sežere? Nebo co je na tom nyní tak netypického?" doptám se po chvilce zamyšlení.

“Né. Ty chcíply. Na vlastní voči sem viděl, jak ty krávy leželi kopytama nahoru a byly nafouklý. Někdo povídal, že byly plný much. Museli je spálit, protože to byl smrad, jak z trolí roušky.“ přikyvuje na každé svoje slovo důležitě a poulí na tebe oči.

Napiju se a do korbelu schovám svou nechuť. "A co si o tom všem myslíte vy?" podívám se na něj a jedna zbloudilá kapka mi steče přes bradu do výstřihu.

Jde se do hajan

Balvan a Thallan šli se mnou, s tím že Balvan si k muzikantovy přisedl. Samotný muzikant odhalí svou tvář a potvrdí, že on je ten koho hledáme. Potom bard zamává rukou a ti čtyři usnou. Tady snad každý umí čarovat.

Dál nám pak ještě sdělí co je náš úkol a že bychom si měli pospíšit. Jako bych to neřekl. No, vlastně neřekl. Thallan se pak barda zeptá, jestli s tím souvisí ti spící ozbrojenci. A teď nám řekne, že na to musíme přijít sami.

Zatímco se Thallan s bardem baví, dívám se po lidech v hospodě, jestli někdo nereaguje na to čarování.

Zadavatel úkolu

Tryggvi si to vykročí rovnou k bardovi a velmi netaktně ho osloví přes celou hospodu. Ruka mi k obličeji vystřelí dřívěji, než ji stačím zastavit. Promnu si obličej. To nám jistě na bodech v hodnocení nepřidá. Balvan to zrovna nevylepšil. Hodím po bardovi omluvným pohledem a připojím se ke dvojici u jeho stolu. Aileen se rozhodla zabrat strategické místo na baru, takže jejím směrem ani nehledím.

Nad jeho výrazem se rozpačitě usměji a projedu si prsty krátké vlasy na týlu. "Dobrý večer," opětuji mu pozdrav tak nějak polohlasem. Když si všimnu jeho pohybu ruky, ohlédnu se. Pokývnu obdivně hlavou. To je jistě velmi užitečné.

"Ti čtyři s tím mají něco společného?" rozhodnu se položit doplňující otázku, protože v jeho volbě slov mi něco nesedí, jen si ještě nejsem jistý co přesně. Každopádně nevím, zda bude statkář nadšený zrovna z naší výpomoci. Ostatně, to bude jistě součástí naší zkoušky. Musíme se naučit vycházet i s nepříjemnými jedinci.

Bard

Dřevěná podlaha pod vašimi kroky vrže, celkově zjišťujete, že stav budovy zájezdního hostince není buhvíjaký.
Rákosový strop na několika místech pelichá a kožešiny, které jsou položené na lavicích už stihnul prožrat nějaký hmyz.

“Cokoliv si slečna bude přát.“ zazubí se hostinský a za pár vteřin stojí před Aileen korbel piva. Je zteplalé, z půli zvětralé a plavou v něm kousky čehosi. Takové klasické vesnické pivo. “Dva stříbrné.“ usměje se ze široka a nastaví dlaň se špinavými nehty.

Zbytek skupiny se mezitím blížil k muži v kápi, který svírá korbel až mu bělají klouby. V momentě, kdy Tryggvi promluví, muži poklesne hlava a chvíli vypadá, jako vy usnul. Po chvíli zvedne hlavu a poprvé spatří jeho tvář ve které se mísí pobavení s hraným útrpným výrazem.

“No, dobrý večer.“ povzdechne si a shodí z hlavy kápi. Z muže vyzařuje přirozené charisma a jeho oči jsou měkké a laskavé. Pár vrásek, již má, ale stále je to muž v nejlepších letech, před kterým se podlomí kolena nejedné slečně.
“Neděláte mi to lehké přátelé, ale to nejsou žádné naše cesty.“ promlouvá k vám podmanivým tónem zatímco jeho ruka s nataženými prsty směřuje mezerou mezi vámi, směrem kde sedí oni čtyři muži. Spatříte, jak muži pijíc ze svých korbelů jeden po druhém začnou zívat a postupně se uloží ke spánku na omšelé desce stolu.

“Dlouho spát nebudou a o to víc váš úkol spěchá. Děvečka a syn statkáře jsou nezvěstní. Za normálních okolností nic zvláštního, ale okolo statku byla cítit velice negativní magie. Sice nějakou dobu vyčpělá, ale i po takové době zanechala zřetelnou stopu. Najděte je, vyšetřete to a vraťte se až splníte úkol.“ přejede vás pohledem a na každém z vás se chvilku zastaví.
“V rámci zkoušky vám nemohu pomáhat....“

Příjezd

Thall i Tryggvi jsou zbytek cesty tiše. Patroly přerušily moje myšlenky kolem čarostřelectví. Nic moc se ale nedělo, jen to obvyklé. Když si Balvan začal zpívat pro sebe, broukám si při něm a pokračuju další sloku, též v trpasličtině (Performance 16):

"Nezdá se, že to přejde,
s kukuřicí z kuchyně přijde,
světla ztlumená na přítmí,
hlavní je zlato mít, zlato mít."

Jsme na místě. Přijmu s úsměvem Thallovu ruku, vystoupím z vozu a dám vozkovi požadovaný zlaťák. Než se stihnu vůbec otočit, slyším za sebou hluk od krčmy. Ve dveřích se tam opět někdo dohaduje. Chvíli sedlákovi hledím do zad. Nejsem zvyklá na podobné chování. I když by mě i tak docela zajímalo, co se stalo. Tedy, zdá se, že je afektovaný vůči nelidem, ale mrtvá telata a nenesení mléka může mít na svědomí nějaká nemoc či jen strach z nebezpečí. Zvířata jsou v tomhle ohledu chytrá. Když se otočím ke dveřím, zbytek už je uvnitř.

Vejdu a zrovna slyším Tryggviho. Zdá se, že barda našli. Zamířím si to ale k výčepu a cestou se rozhlídnu po krčmě. Z těch čtyř maníků v rohu mám nepříjemný pocit a to dokazuje i to, že už sahal jeden z nich po kuši. Naštěstí ho jiný zastavil. Sednu si bokem na jednu z krajních stoliček, abych viděla do místnosti a zároveň to nebylo moc nápadné. "Dobrý večer," pozdravím s milým úsměvem mladíka ve výčepu. "Jedno pivo, prosím." Koutkem oka v průběhu popíjení piva hlídám maníky, kdyby si chtěli opravdu něco zkusit a jsem připravena na ně reagovat. Trochu mě uklidňuje ta skupinka vojáků, ale s přístupem jejich důstojníka si nejsem jistá, jestli by jim to nebylo jedno. Ale tohle by mohlo spadat do kompetencí hlídky...

U Ječmínka

Zbytek cesty ubíhal v klidu. Nikdo už toho moc nenamluvil, tak jsem koukal z okna. Jedeme skrze pole, kde hlídky dávají pozor na škůdce a jinou havěť, která by mohla ohrozit dobytek nebo úrodu. Kolem nás už projelo několik hlídek a všechny si na nás museli posvítit. Trochu mě to vytáčelo. Krapet jsem se začínal nudit a tak jsem si potichu zpíval v trpasličtině:

„Óóó to počasí je strasné,
Ale ohně jsou tak krásné.
A když není kam jít,
Je hlavní zlato mít, zlato mít.“

Když už byla tma, dorazili jsme do cíle. Hospoda u silnice. Obvyklé místo pro cestující. Dokonce má i stáj pro koně. Elf samozřejmě pomohl všem vystoupit. Všem kromě mě. Jak jinak. Jednou elf, pořád elf. Seskočil jsem z povozu a začal hledat měšec, abych mohl zaplatit. Zrzka mě ale předběhla. Což mě mile překvapilo. I tak se ji ale odvděčím. Nějak. Někdy. Asi. „Tož…asi idem, ne?“ koukl jsem po ostatních zrovna ve chvíli, když se ven vyřítilo prase s vojákem. Nakrčil jsem čelo znechucením, ale nic jsem neříkal. Sice mě to stálo velké sebezapření, ale neposlal jsem ho do řiti. Chvíli tam ještě chrochtal na vojáka, než ho voják poslal do řiti. Nevím, kdo ten voják je, ale hned ho nenávidím o něco míň. Prase to vzdalo a šlo pryč. A nebylo by to důležité prase, kdyby si při pohledu na mě a elf neodplivl na zem. Tož jsem potáh řádný chrchel a odpliv si před ním taky. „Prase,“ prohodil jsem pak k ostatním po cestě do knajpy.

Uvnitř to ale nebylo tak přívětivé, jak bych čekal. Ticho, žádné hlasité zvuky, ani hudba. Chcípl tu pes. „Hmmm…“ potáhl jsem a začal hledat volný stůl. Nějak jsem vojákům ani těm, už od pohledu hrdlořezům, nevěnoval pozornost. „Tož… kaj je ten muzikant?“ koukl jsem za sebe na skupinu, ale elf a chlápek s dýmkou už koukali stejným směrem. „He?“ otočil jsem se tím směrem taky a uviděl někoho, kdo sedí sám a před sebou má nástroj. Zas nevím, jak se to jmenuje, ale jednou mi kdosi tvrdil, že to je jak dudy. Leda hovno. Jako první jej oslovil chlápek s dýmkou. Takže to je on! Ha! Došoural jsem se taky k tomu muzikantovi a sedl si na lavici (stoličku) k jeho stolu. „Jo!“ přitakal jsem, abych potvrdil slova chlápka s dýmkou. Budu se ho muset zeptat na jméno…

Ječmen

Jediný kdo si nechá nabídnout dýmku je Balvan, ten si párkrát potáhne a hned mi ji zase vrátí. Já mu přikývnu a otřu si dýmku o rukáv, než si zase potáhnu. Pak jedeme v tichosti dál.

Sice během jízdy kolem nás občas projede hlídka, ale jinak se nic moc nestane. Kousek od hostince vyklepu už spálený tabák z okna ven. No a pak zastavíme. Thallan vystoupí jako první a já použiju druhé dveře, abychom si nezavazeli. Hned jak vylezu, se trochu protáhnu a rozhlédnu se kolem. Bude pršet, snad to nebude moc velká bouřka.

Vozka požádá o zlaťák, který mu Aileen zaplatí. Hned na to vyletí dva lidi z hospody, strážný a nejspíš místní statkář. Že bychom tohle měli řešit? Než statkář odejde, prohlédne si Thallana s Balvanem a odplivne si. Jak jinak.

Nechce se mi to nijak dál řešit, takže jdu rovnou do hospody, jak vcházím kývnu Thallanovy na poděkování. Uvnitř je nepříjemné ticho a ještě víc nepříjemné množství ozbrojenců, z nichž mi nejvíc vadí čtyři v rohu, hlavně kvůli jejich pohledům k našim nelidem.

Taky si všimnu muzikanta s niněrou, sedícím v dalším rohu. V klidu si k němu vyjdu a zvenku nevnímám ty čtyři. “Zdravím, hádám správně že jste Dastan? Poslala nás guilda.” Jak to říkám, vyzařuje ze mně přátelská nálada.