U Ječmínka

Začneme zpomalovat. Ve vzduchu je cítit příchozí bouře. Jestli budeme vyrážet rovnou, doufám, že nikdo ze společnosti není z cukru. Seskočím z vozu a nabídnu ruku ku pomoci jak Aileen tak Tryggvimu. Oběma u toho věnuji úsměv. Vozka nás vyzve k zaplacení. Nehrnu se do toho dát mu zlaťák, ale sleduji kdo platil, abych se pak mohl svými dvěma silvery na ceně účastnit.

Otevřou se dveře hostince. To máme takové neskonalé štěstí, že se rozrazí vždy, když dorazíme k hostinci? Zdejší obyvatelstvo je nějaké čilé. Nehledím přímo na ně, ale nejde neposlouchat jejich rozhovor. Když se však statkářovo pohled stočí na naši družinu, věnuji mu extra milý úsměv. Když si odplivne a odchází, ještě mu zamávám špičkami prstů.

Když máme vyřešené placení za odvoz, vyrazím ke dveřím do hostince a nahlédnu dovnitř. Žádné letící korbele ani lidi, takže přidržím dveře, že mohou vejít. V krčmě je až nepřirozené ticho. Nebo spíše klid. Až tak, že je přes občasný tlumený hovor slyšet praskající oheň. Rozhlédnu se po místnosti. Krom výčtu vojáků je zde také čtveřice mužů, ke kterým se rozhodně nehodlám otočit zády. Moje vnitřní majáčky se rozhoukají. Rozhodně si na ně musíme dát pozor. Předpokládám ale, že všichni ze skupiny dokáží identifikovat toho jediného barda v místnosti. Každopádně buď kolem družiny, nebo za družinou, vyrazím tím směrem.

U Ječmínka

Vůz nejdříve drncal po městských kočičích hlavách, nicméně odpružení a vystlání kožešinou změkčilo nárazy do vašich zadnic více, než uspokojivě.
Z okna jste mohli pozorovat, to co dříve. Lidé sedí před hostinci a všude vládne veselí. Jen stánky trhovců jsou již sbalené a jejich dřevěné kostry trpělivě čekají na další ráno.
Směrem k periferii města se hostinský hluk stává hlasitějším a pohybuje se zde i víc stráží, nikdo vás, ale nezastavuje.

Vůz projede městskou bránou. Zde je za hradbou široký pás, kde zem leží ladem. O kousek dál už začínají pole s obilím, osaměle stojící chalupy či stodoly. Těsně vedle cest jsou pak sýpky, které teď zejí prázdnotou a čekají na žně.
Jako v celém království i tady na hlavní cestě potkáváte patroly. Většinou jde o čtveřice jezdců, kteří při vašem průjezdu zpomalí a pozvedávají mihotající se lucerny. Váš vozka má však hbitý jazýček a očividně ozbrojence potkává často.

Pole se mění v pastviny a vy slyšíte bučení krav, které vydávají nejasné siluety ve tmě. Po pastvinách osvětleni pochodněmi nebo lucernami křižují jezdci, většinou osamocení. Stáda je zapotřebí hlídat proti predátorům a příšerám.
Nakonec i pastviny začnou řídnout a známky civilizace mizí. Projíždíte malými lesními úseky i otevřeným prostorem. Po loukách poletují svatojánské mušky a vy občas musíte plácnout nějakého komára, který by si z vás chtěl sosnout.

Vůz zpomalí u rozcestí, kde stojí nevelká krčma. Křižovatka je osvětlená lampami a hostinec vyzařuje do tmy bezpečné světlo. Za hostincem stojí stáje, kde se pohybuje pár postav s pochodněmi. Vojáci, kteří zrovna ustájili koně.
Vozka zastaví vůz před hostincem. Oprýskaný, zčernalý, dřevěný štít s nápisem “U Ječmínka“ slabě vrže ve větru. Pohledem na oblohu zjišťujete, že se žene letní bouřka. Vítr se pomalu zvedá a ve vzduchu je cítit voda.



“Tak jsme tady panstvo. Jeden zlaťák vás poprosím.“ řekne vozka potom, co vám otevře dveře. Pohledem těká k bouřkovým mrakům.
V ten moment se otevřou dveře hostince. Z té vyjdou dva muži. Obtloustlý muž v lepších šatech a vojenský důstojník.
“Tohle vás bude stát místo kapitáne. Mám své konexe.“ utrhuje se tlouštík na ozbrojence.
“Nemůžu hledat každého chasníka, který se ztratí když nahání po lese sukni.“ zavrčí důstojník a založí si ruce na prsou.
“Sukni ?! Můj syn by si o tu míšeneckou špínu ani neotřel boty. Bosorka to je ! A krávy mi uhranula, mlíko nedávaj. Telata se roděj mrtvý. Neměl by jste to řešit ?“ strčí tlouštík svůj obličej k důstojníku a ve světle lampy je vidět, jak na něj prská.
“Zajeďte do města a nechte to sepsat na posádce. Já vedu hlídku, nevyšetřuju čáry máry. Má úcta.“ odsekne důstojník a s otočkou zmizí ve dveřích. Tlouštík v rozčilení zadupe a zavrčí. Jeho pohled se stočí na vás, přeměří si pohledem zejména elfa a trpaslíka. Odplivne si a s mrmláním se vydá po cestě, kde v dáli stojí statkářské stavení.

Vstoupíte-li do hostince, uvítá vás ticho. Krb praská a rozhovory jsou v tlumeném duchu. Za výčepem je muž, mladý muž s rozcuchanými vlasy barvy slámy. U stolu v rohu sedí čtyři muži. Ozbrojení kušemi a tesáky.
Dále je tu několik vojáků, důstojník a v rohu sedí postava zahleděná do korbelu s kapucí na hlavě. U nohou stolu je opřená niněra.

Zbytek cesty

Jen pokývnu hlavou, že rozumím, když mi Aileen odpoví. Myslím, že není potřeba k tomu dodávat více. Alespoň má po zbytek cesty nad čím přemýšlet.

Tryggvi nabídne beze slova dýmku, kterou přijme jen trpaslík. Já, stejně jako Aileen, zdvořile odmítnu. Myslím, že je celkem pochopitelné, že si toho zatím nemáme co více říci. Přeci jen se známe jen chviličku. Počkám tedy v tichosti, než dosáhneme našeho cíle.

Už tam budem?

"Však nic neříkám. Jen tu je i tahle nabídka," zvednu se smíchem ruce na obranu.
"To samozřejmě neočekávám, jen si nejsem jistá, zda bych k nim zvládla dojít sama," přikývnu k jeho upřesnění.
Tryggvi nabídne dýmku a na rozdíl od Balvana jí s díky odmítnu.
Opřu se do sedačky a sleduji cestu z okna.

Ti lidi....

"Ženská...ňa nesuší pysk, jen su blbé jak šutrák a zapomenu, že si mám nabrať vodu do měcha! Nacucané su jak houba ještě z teho Ogara!" Ti lidi jsou divní. Jeden jim řekne, ať jim připomenou, že si mají nabrat vodu do měchu a oni už by mu lili vodu do chřtánu. Zvláštní, ti lidi, fakt že jo. Ten druhej člověk je ale zajímavější. Dokonce mi nabídl svojí dýmku. Přijal jsem ji a párkrát si zabafal, než jsem mu ji vrátil zpět. "Fajne, fajne. Taky si musím ňáků pořídit!" prohrábl jsem si vousy s vidinou, jak si po nocích bafám u ohníčku. Musím si sehnat dýmku.

Taková jakási jízda

Balvan se baví s Aileen dál o jejím čarostřelectví. Po krátkém přeformulování, Balvan dojde na to, že čarostřelec nestřílí kouzla, ale kouzelné šípy. Aileen se ještě zeptá Thallana, jestli o tom něco víc neví. Ukáže se že ano a dá Aileen krátkou radu. Klidnou mysl. Ve svých myšlenkách se sarkasticky uchechtnu.

Thallan ještě nabídne, že bude Aileen učit, což ona, sice nejistě, přijme. Balvan pak prohodí, jestli by mu někdo nepřipomenul nabrat vodu a Aileen mu nabídne vlastní vodu. Já si pořádně potáhnu z dýmky, vyfouknu kouř ven z vozu a bezeslovně všem nabídnu fajfku.

Někdo nepočítá zásoby

Snažím se z její tváře vyčíst, jak moc se jí má slova týkají, ale vše co dokáži vidět je její lehký ruměnec. To mi skutečně moc nenapoví, jak složité to bude mít. Navíc náš pohled naruší trpaslík se svým moudrem. Vzhledem k tomu, že mu Aileen nabídne, že se může napít od ní, nemusím nabízet svůj měch. Mám u sebe dost vody i zásob jídla, z posledního brouzdání krajinou před městem. Nehledě na to, že dokážu pitnou vodu vyvolat. Nerad bych však nyní plýtval magickou energií, když netuším, co nás bude čekat. Když ucítím opět pohled na sobě, také se na ni podívám. "Neslibuji však výsledky. Mohu vést Vaše kroky, nemohu je za Vás udělat." Pronesu vážně na upřesněnou.

Domluva

"Dobře tedy, Thalle," usměji se na něj a s počínajícím napětím čekám na odpověď. Jakmile se mi zahledí do očí, podívám se do těch jeho a začíná mi být teplo. Jak to dojde na nabídku tréninku, neubráním se lehkému začervenání. Z rozpaků mě naštěstí vytrhne Balvanovo náhlé uvědomění. Přikývnu mu na potvrzení jeho slov. "Tedy ten měch, co u tebe vidím, je prázdný? Můžu ti dát napít, jestli potřebuješ. Ale určitě doplníme vodu, když bude příležitost." Pohlédnu zpět na elfa, ruměnec již téměř vybledlý. "T-to by bylo skvělé, Thalle."

Memory like emental cheese

"Jo takhleee..." řekl jsem po dlouhém přemýšlení, zatím co ti dva se tam mezi sebou bavili. "Ty netříláš kuzla. Ale kuzlené šípy! Ahaa... To už pak chápu. Kurde... dobré," řekl jsem uznale očividně potěšen svou náhlou chápavostí tématiky. "Sakra..." zavrčel jsem najednou. Došla mi jedna nepěkná věc. "Připomeňte mi, abych nabral ňáku vodu. Su na suchu už od rána..." poprosil jsem spolusedící. Já na to určitě zapomenu.

Just knowledgeable elf...

Musím se usmát na trpaslíkovo pojetím kouzel. Je slyšet, že nikdy nepotkal různé sesilatele. Mimovolně si začnu hrát se svým řetízkem a zahledím se ven. Když jsem však osloven, sjedu na ně zpět pohledem. "Prosím, jsme nyní jedna družina, klidně mi tykejte. Přátelé mi říkají Thall." Vybídnu ji, zatímco uvažuji, jak bych jí to mohl shrnout. "Něco málo o tom vím. Co je asi nejpodstatnější pro tento okamžik..." zahledím se jí do očí poměrně vážně, "pro zcela probuzení tohoto umění musíte mít klidnou mysl, nezatěžovanou žádnými... jak to říci. Problémy. Lidé rádi používají termín vnitřní démoni." Odmlčím se. "Jestli chcete, mohu Vás trénovat cestou, navazujíc na učení Vašeho předka." Dodám nakonec trochu nejistě. Nejsem si jistý, zda by něco takového chtěla a jestli je to vlastně správně. Ale někdo musel to umění předat jejímu rodu, takže by to neměl snad být problém.