Nový život začíná

Usmál jsem se, když se přede mnou objevil škopek s čerstvým vychlazeným Ogavarem. Hned jsem jej vzal a dopřál si pořádný lok a následně si hlasitě říhnul. „Pochvala kuchaři! Vy-ni-ka-jí-cí!“ zvolal jsem a zasmál se tomu. Chlápek začal znovu mluvit ke každému přítomnému. Když pak zmínil můj rod, kysele jsem se zašklebil. Měděná rukavice. Dříve známý pro svého bojového ducha a neohroženost. Nyní? Otec se dře v dolech pro pár drobným. Matka se otáčí v hospodě. A ten rozmazlenej fracek, dokonalý synáček? Cítil jsem, jak se mi v hubě dělá kyselo, při myšlence na svého bratra. Ostuda trpaslíků! Výsměch! Debil to je! Můj rod je vlastně taky tak trochu důvod, proč jsem šel tady. Ta myšlenka na obnovu staré pověsti svého rodu mě občas přepadne zcela nečekaně. Jako právě teď.

Když pak přišel náš první úkol, podíval jsem se na ty tři, se kterými ho budu plnit. Jeden podivín vedle druhého. A pak tu je ženská. Nějaká čarostřelkyně. Ani nevím, co to znamená…
Jenže vidím první problém. Musíme jít hned a je to tak dvě hodiny pěšky. Na to jim prdím. A to z vysoka.
Sebral jsem si své vybavení, vyžahnul zbytek Ogavara na jeden zátah a došel k výčepu. „Tož, kolik jsem dlužen za tu baštu?“ zeptal jsem se a už jsem tahal ven měšec. Sice se nerad loučím se zlaťáky, ale to jídlo za ně stálo, a to bez debat. „Jo a jak tu seženu ňákého vozku? Pěšo už dneska nikam nedu!“

Večeře

Jakmile domluvím, konečně se pustím do svého vývaru, ale nijak nespěchám. Pak se zbylí dva představí jako Aileen a Balvan, Aileen se ještě k tomu ukáže být magickým střelcem ve výcviku. Zajímavé v kolika podobách magie existuje.

Alechar nám řekne, že máme být družina a naším prvním úkolem je najít Dastana. Prohlédnu si své nové společníky a posoudím, co bych měl od nich čekat. Hmm, no, uvidíme jak nám to spolu půjde. V klidu dojím, dopiju a jdu za hostinskou k baru. “Kolik jsem dlužen?”

Za drobečky...

Na reakci Alechara jen zlehka nakloním hlavu na stranu. Má pravdu, můj vztah s mou paní je poněkud... Speciální. Očividně byli mé odpovědi dostačující, takže se opět posadím. Vím, že je to možná nezdvořilé, ale mám takový špatný pocit z toho, že většina kolem již dojedla a já mám stále poloplnou misku, takže se co nejtišeji a nejelegantněji projím na dno, zatímco se představují ostatní.

Charismatický člověk. Lidská čarostřelkyně. Trpasličí mlátička. Očividně jsme úvodním pohovorem prošli všichni. To mě těší.

A to už se dostáváme k proslulé zkoušce do cechu. Přejedu všechny znovu dalším zkoumavým pohledem. Když už z nás bude alespoň dočasná družina. Alechar nás odešle na dvouhodinovou procházku na sever města, kde potkáme toho, kdo na nás bude během zkoušky dohlížet. Zajímalo by mne, co si pro nás připravili, když to tak spěchá. Nebudu však vyzvídat a místo toho si začnu sbírat vybavení a připravovat se na cestu.

Drobečky slávy

Alechar pečlivě pozoruje vaše projevy a nejen to. Zkoumá pohyby vašeho těla, mimiku i samovolné projevy, jako poškrábání na vousech či nose.
Při Thallanových slovech uznale našpulí spodní ret. “Jen málokdy se stane, že se na cestu dobrodruha vydá někdo jako ty. Většinou praktikují zbožnejší řemesla. Ale jsem rád, bohy je dobré mít na své straně.“

Jeho pozornost poté upoutá Tryggvi. Při jeho slovech Alecharovo šedivé obočí povyskočí a na tváři mu zahraje pobavený úsměv. “Sociální problémy.“ vyřkne pomalu ta slova, válí je na jazyku jako dobré víno. “Těch je ve světě spousta. A já jsem zvědavý na vaše řešení.“

Ozve se Aileen. Alechar její slova mlčky poslouchá a při zmínce o magické střelbě přemýšlivě nakrčí obočí.
“Čarostřelkyně ? Váš děd musel být někdo výjimečný. Toto umění je takřka zapomenuté. Bude zajímavé vás pozorovat.“

Když promluví Gorek tak Alechar zachovává kamennou tvář. Snad jakoby si byl vědom pověstné prudkosti trpaslíků. “Věřím vám pane Balvane. Tuhost vašeho rodu je pověstná. Sám jsem jednou bojoval po boku Měděné Zástavy, jejíž časem pozměněné znaky poznávám na vašem štítu.“ usměje se nakonec Alechar. Ofélie během proslovu natočila Gorekovi další Ogavar a nyní stojí opřená za pultem.

“Čeká vás zkouška přátelé. A je jen příhodné, že jste se tu sešli v takovém počtu. Čtyři už jsou družina, že ?“ pronese a napije se dlouze z lahve. Jeho pohled sklouzne skrz okno k sousoší na náměstí.
“Pokud jste připraveni na první drobečky slávy. Měli by jste se vydat na sever od města. V zájezdním hostinci U Ječmínka, najděte barda Dastana. Ten bude vaším hodnotitelem. A spěchá to....“

Uvítací řeč

Tak urputně jsem se věnoval jídlu, až jsem ztratil pojem o dění v okolí. Střídavě jedl maso, brambory a zapíjel to pivem. A než by jeden řekl "boha, ten žere jak to prase" bylo jídlo pryč a zbyl jen mastný talíř se zbytky. I Ogavar zmizel v mrknutí oka. Když jsem pak zvedl oči od prázdného talíře a utřel si umazané ústa, všiml jsem si, že je tu ještě někdo další. Postarší muž sedící uprostřed místnosti a baví se s ostatními. Vypadá slušně oblečen a celkově působí, že už má leccos za sebou. Ten pohled, oči co viděly spousty tajemství.

Všichni se mu postupně představili, až jsem zůstal jediný, kdo se ještě nepředstavil. Slezl jsem tedy s lavice a vzal do ruky prázdný škopek a šel směrem k výčepu, kde jsem škopek položil a otočil se na ostatní.
"Ňa říkaj Balvan. Prostě Balvan," začal jsem a založil si hrdě ruce na hrudi. "Tož... co mám říct? Když tu tym někoho majznu přes palu," ukázal jsem na řemdih u pasu, "Tak pojde. Hodně teho vydřím, kořen mám tuhej jak šutrák. A..." zamyslel jsem se a poškrábal se ve vousech. "Eee... čekám dobrů baštu jako byla tu ta a nějaké té drobné by sa taky šikly. Umm... Jo a umím dělat ďury do skal a vyznám se v šutrech.." tím jsem tak nějak zakončil své představení a stočil pohled na hobitku "Móžu dostat ešče Ogara?"

Legenda

Jeho slova mě nakonec trochu uklidní. "Dobře," zvednu k němu pohled s jemným úsměvem.
Věnuji se jako on jídlu, než mi to vychladne. Když přestane jíst, podívám se na něj, ale to už svůj pohled směřuje jinam. Vlastně jsem si ho doteď pořádně neprohlédla, tak využiji té chvilky, co teď mám. Je přeci jen dost unikátní. Jakmile by to ale vypadalo, že se pohledem vrací zpět, ucuknu s lehkým ruměncem.

Položí svou otázku a protože to je také něco, co mě zajímá, zvednu pohled k davu a poslouchám. Ze směru, kterým se předím Thallan díval, vystoupí starší muž. Kdybych si ho všimla dříve, než ho představí, i tak bych ho poznala. Ten Alechar? Samozřejmě, že TEN Alechar. Oklepu ze sebe zbytky své zvláštní nálady a hlubokým nádechem se srovnám do obvyklého stavu. Nedokáži ale skrýt úžas z tak blízkého setkání se s legendou. Dědeček mi o něm nejednou vyprávěl. A i když si bardi své historky překrucují, nějaký pravdivý základ tam být musí. Rozhodně vypadá, že si prošel mnohým.

Na jeho výzvu se ozve Thallan i ten druhý člověk, Tryggvi. Léčitel a zdá se, nějaký diplomat. Zapiju sucho v krku a jemně si odkašlu. "Jmenuji se Aileen Vadamerca. Jsem schopna primárně boje s dlouhým lukem, ale také s meči a štíty. Dědeček mě také zasvětil do tajů magického lučištnictví, ale to se mi zatím nepodařilo ovládnout. Doufám tedy, že práce pro cech mi k tomu dopomůže, abych mohla být ještě přínosnější. Umím se dobře orientovat v mapách i v terénu, a to i z hlediska jídla a pití." Po celou dobu nervozitou žmoulám okraj rukávu. Bohyně, snad jsem to nepřepískla.

Pracovní pohovor

Do konverzace se zapojí elf a zeptá se na záležitosti, týkající se přijetí do guildy. Takže na to jdeme rovnou. Sice jsem se chtěl nejdřív najíst, ale dobře. Hostinská pak někoho osloví, hned na to se zpoza sloupu vynoří ňáký muž. Sakra, ani jsem si ho nevšiml. Musím si dávat víc pozor na své okolí, příště to nemusí být tak příjemné překvapení.

Muž elfovy hodí minci a následně se představí. Teprve teď si uvědomím kdo to je. Sice jsem se nikdy vysloveně nezabýval historií Cechu, ale i tak se nedalo o Alecharovy neslyšet. No, tak tohle bude zajímavý pohovor.

Elf se na Alecharovu žádost představí jako Thallan a ukáže se, že je léčitel. Fajn, jde se na to. Ještě jednou se napiju z korbelu, než promluvím. “Já jsem Tryggvi Flaksamle. Dokážu si poradit s většinou možných sociálních problémů, ale dokážu se taky bránit. Očekávám od cechu střechu nad hlavou, jídlo a práci.”

Nábor v přítomnosti legendy

Když se Ofélie otočí k pultu, koutky mi povyjedou výšeji. Ach tak. Když vyjde do prostoru, přejedu ho pohledem a delší dobu se zastavím pohledem na jeho zbraních. On, jak se tak zdá, dělá to samé. Když promluví, překvapeně zvednu hlavu i pohled. Díky tomu si všimnu letící mince. Jen reflexivně zvednu ruku, abych ji zachytil bez menších problémů. (DEX 18) Těknu pohledem od něj k minci v ruce, s jasnou otázkou v očích, zda to není trochu moc. Přít se s ním, ani protestovat však nebudu. Stejně jsem v poslední době pracně šetřil na lékařskou sadu. Ta je až zbytečně drahá.

Mimo schopností skrývání se, má očividně také vynikající sluch. Jednatelem cechu... Spíše legendou cechu. Každopádně začínám chápat, kde se vzalo to přízvisko stín. Pokud bude chvíle času, rád bych se ho zeptal na pár otázek ohledně jeho údajných činů.

Strčím minci do váčku. Zapřu se dlaněmi o stůl a zvednu se. Spojím s ním pohled, pokud se na mne podívá. "Jsem Thallan Nikkō. Byla mi mou krví předána léčivá moc, kterou zušlechťuji ve jménu mé paní Minuvae. Mým úmyslem je vstoupit do cechu, aby mohl využít mých schopností účinněji, než bych byl schopen sám od sebe." Odpovědět na všechny otázky. Udat všechny potřebné informace, avšak nepřehánět ani ho nezatěžovat nepotřebnými. Pokud je tak zkušený a znalý, jak se říká, jistě dokáže rozklíčovat informace navíc, které jsem mu předal, aniž by byli do očí bijící pro všechny v místnosti.

Stín z Shroudmooru

Ofélie Tryggviho chvilku zkoumá pohledem a mezi prsty převrací lulku. Nakonec se zeširoka usměje a poposedne na židli.
“Rozumím. Práce pro cech je stálá, ale nebezpečná.“ odpoví Ofélie a stočí pohled k hovořícímu Thallanovi. Usměje se a otočí hlavu k barovému pultu.
“Alechare ?“ vyzve postaršího muže, který byl většině z vás ukryt za barovým sloupem. Ten se napije z lahve, kterou drží a lehkým krokem vejde do lokálu. Je oblečen v dražším oblečení, drahé látky a vše šité na míru. U pasu se mu houpe krátký, elfský meč a dýka.
Všechny do jednoho si vás přeměří pohledem, zastavuje se očima na vašich zbraních a máte pocit, jako by se ve vás snažil číst.
“Dobrý postřeh. Vyhrál jsi.“ usměje se na elfa a palcem vystřelí zlaťák (Dexterity DC 7 na zachycení). Odtáhne jednu židli od stolu a sedne si do prostoru, tak aby viděl na všechny.

“Na vaší otázku Thallane...jste na správném místě a hovoříte se správnou osobou. Mé jméno je Alechar a jsem jednatelem cechu zde ve Shroudmooru.“ usměje se a opře se lokty o kolena. To jméno znáte. Alechar, Stín z Shroudmooru je svým způsobem legenda. Historky o jeho dobrodružstvích zpívají někteří bardové. Údajně zachránil Ceneharda Druhého, před vrahy z ostrova Mořského Hada. A účastnil se lovu na draka, kterého vylákal do pasti tím, že se vplížil do jeho sluje a ukradl vejce.


“Má-li někdo zájem o vstup do cechu. Musí zodpovědět tři otázky. Jak se jmenuje. Čím cechu přispěje. A co od cechu očekává.“ odhalí v úsměvu zažloutlé, ale udržované zuby.
“Nuže ?“ přejede vás všechny pohledem a uhladí rukou knír.

Sus!

Trochu frustrovaně vydechnu a krátce zavřu oči. Kdyby neignorovala půlku věcí, které jí říkám a odpovídala na věci, na které se ptám... Při otevření očí je již frustrace pryč a věnuji ji opět jen lehký úsměv. "Není vůbec za co. Kdyby mi to vadilo, ozval bych se," odtuším na její omluvu. Jak to dokázala celé přetočit? Jsem si docela jistý, že jsem někde šlápl do mezirasového faux pas. Vzhledem k tomu, že se k tomu nevyjádřila, zůstávám sedět kde jsem, jen se natočím zpět k misce. Taky vlastně neřekla, zda chce ochutnat i další. No to je nyní asi již jedno. Stačím zvládnout jen několik lžic z misky, než musím přestat, protože bych se udusil přes odporem stažené hrdlo. Zvuky, které se linou od krátkonožky, skutečně kazí apetit.

Narozdíl od mé přísedící sleduji probíhající rozhovor v šenku. Vypadá to, že to míří směrem, který mne zajímá. Než se však stačím zeptat napřímo, vrznou kuchyňské dveře. Podívám se tím směrem, jen abych si všiml postaršího muže, jak se plíží ze zadních prostor. Na to, že vypadá již staršího věku, jsou jeho pohyby elegantní a plavé. Jak to tak vypadá, zůstává mimo zrak všech ostatních. A také jistě chce pokračovat ve svém nenápadném počínání, vzhledem k tomu, že se postaví tak, aby ho kryl barový sloup. Jsem jím poměrně fascinován. Netuším, zda to není zdejší zaměstnanec, nebo jen hodně přidrzlý zákazník. Ovšem dokud setrvává bez agresivních pohybů na svém místě, asi na něj nemusím upozorňovat. Kdyby chtěl odejít, jistě se mohu hostinské vždy zeptat, zda má právo počínat si takto. Asi jsem zíral dost dlouho na to, aby můj pohled zachytil. Stále trochu zamyšleně zvednu svůj pohár kvašeného ovoce a gesto mu opětuji. Upiji a dám si chvilku na zhodnocení chutě, než pohárek odložím a pohledem přeputuji zpět k probíhajícímu hovoru.

"Když jsme u té práce, neviděl jsem cestou žádný recepční pult. Pokud bychom se chtěli připojit do guildy, jak a kde to máme udělat?" vznesu nakonec otázku od našeho rožku.