Přátelská konverzace

Hostinská mi vysvětlí proč tady nikdo není, přitom se konečně napiju svého piva. To asi dává smysl, ale i tak je divné že tu vůbec nikdo není. Trochu si ji projedu pohledem a zaposlouchám se do jejího způsobu mluvy, ale nevšimnu si ničeho co by mi naznačilo, že něco tají. Hmm, tak asi jo.

Nad jejím zapáleným prstem zvednu obočí. Tady se to asi fakt neřeší. “Praktické. A máte z části pravdu. Nepotřebuju zrovna psát vlastní příběh, ale stabilnější práce, než ta co mám teď, by se mi líbila.” Odpovím ji se stále přátelským úsměvem.

Moc to nepomáhá...

"Já... Omlouvám se. Ještě jednou, za všechno..." zahanbeně zase vrátím pohled k jídlu. Měla jsem se na to vykašlat. Co jsem si myslela? Že se vytáhnu s elfštinou před ním? Že ho to nějak zaujme? Akorát jsem se ztrapnila ještě víc. A proč mě to vůbec zajímá? Stejně to dopadne jako vždycky a všichni se na mě vykašlou. Jen rodina mě nikdy neopustila. Můj nervózní postoj tak vystřídá utrápený a ramena mi trochu povolí.

Rozhovor od jiného stolu ke mě sotva dolehne přes vlastní myšlenky a trpaslíkovu chuť k jídlu. Jeden by řekl, že to je jedna z jejich schopností.

Jídlo je nade vše!

Již usazen na lavici jsem se konečně rozhlédl po podniku. Kromě mě a těch tří tu nikdo jiný není. To su až tak drazí? Chvíli jsem přemýšlel, že se sbalím a odejdu. Jenže když ke mě dolehla líbezná vůně z kuchyně, můj zadek se zahryzl do lavice tak moc, že by mě odtud nevytáhli ani párem volů. Na prázdno jsem polkl slinu a mlaskl. Jídlo mám rád, ale tohle voní jako něco speciálního.

A pak to přišlo. Přede mnou přistál nádherný kus masa s hromadou pečených brambor. Okolní svět v tu chvíli přestal existovat. Kdyby mi někdo tvrdil, že přede mnou je svatý grál, věřil bych mu. K dokonalosti ale chybí jen jedna jediná věc. Koutkem oka jsem hodil směrem k výčepu a uviděl anděla. Ten pohled mi málem vehnal slzu do oka. Pomalým krokem šel ke mně od výčepu se zářivým úsměvem. Dokonce by jeden i řekl, že se třpytí. „U Morandinových vousů, to je nádhera!“ zvolal jsem a už vypadal, že chci obejmout tu docela pěknou hospodskou, ale místo toho jsem vzal škopek a dopřál si pořádný doušek. Ta příjemná hořká chuť klouzala mým vyprahlým hrdlem a příjemně studila. „Hahaaa! Tys mi chyběl, Ogare!“ zvolal jsem a pustil se do jídla s typickou trpasličí elegancí. „Mhm…doval eště dva!“ houkl jsem na hospodskou, když jsem zrovna, nějakým záhadným způsobem, neměl plnou pusu jídla. I lajk by řekl, že prase je vedle mě docela slušně vychované. To aspoň tolik nemlaská a nechrochtá, když se zrovna láduje. Ale s určitostí může jeden říct, že jsem právě nejšťastnější trpaslík na ostrově.

V šenku

“Ale kdeže mladý pane. Většinou si tu není ani kam sednout.“ usměje se Ofélie na Tryggviho a z kapsy na zástěře vytáhne hadr, kterým začne piglovat okem nepostřehnutelnou skvrnu na vedlejším stole.
“To víte léto je krásný čas, ale také se toho ve světě vždy děje nejvíc. Armády manévrují, příšery se množí a cech má plné ruce práce.“ pokračuje a prohlíží si desku stolu. Naposledy přejede dřevo hadrem a posadí se do židle.
“Většina hostů sem chodí za příběhy, poslouchat je nebo psát svůj vlastní.“ objasní mezitím co si napěchuje lulku. “I když vás mladý muži odhaduji na to druhé, že ?“ usměje se ze široka a na špičce prstu se jí objeví plamínek. Připálí si a vydechne sladce vonící kouř.

Nové začátky

"Myslím, že také klidně můžeme přejít zpět do obečtiny. Nechci být nezdvořilý, ale na té elfštině by šlo ještě zapracovat," přejdu zpět do obecné řeči, kdy mám co dělat, abych se nezazubil nad tím nervózním přízvukem a obecným slovíčkem, které se jí tam vkradly. "Jsem Thallan. Jestli je Vám nepříjemně, mohu si přesednout," nabídnu jí, když pořád nevypadá, že by se zrovna uvolnila.

Boys...

Otočí se ke mě. Pro bohyni, Aileen, koukej se sebrat. Máš svojí důstojnost, nafackuju si v duchu. Zhluboka se nadechnu a opatrně se na něj podívám. "Pole- emme start nia? Hantan len an i póre. Essenya Aileen ná." Pořád jsem rudá, jak je mi trapně.

Girls...

Zlehka se na lavici natočím, abych k jejímu boku seděl čelem. Jedním loktem se zapřu za stůl, druhým o koleno. To je natolik nervózní, protože to je v její mysli naopak? "Ni care- vamme letia tye if tye care- vamme pole tye i foraime ana mát- -yest." opáčím na její větu s lehkým pokrčením ramenou. Skutečně, copak jsem nějaký princ nebo co? "Mére- ana trime tare?" dodám ještě opět s lehkým úsměvem.

Co to dělám?

Tip pro zdravé trávení se mi ztratí v soustředění na chuť.

Vytáhnu obličej z dlaní, rudá až za ušima. Překvapeně na něj zamrkám. Jak se na to může ptát? Jak může netušit? "Ni have lala foraime ana mát- sina! Á apsene ni."

Za co?

Zhodnotím její postup v talíři. "Někdo říkává, že je dobré se soustředit na jídlo, když jíme. Napomáhá to zdravému trávení," pronesu, když zmíní, že se jen zamyslela. Netuším, nad čím přemýšlela, ale nechtěl bych být ten, koho představoval ten brambor.

Vypadá to, že jí skutečně chybělo něco sladkého, na povzbuzení chutě. Volným ladným pohybem protáhnu vidličku tak, aby jí kousek ovoce sklouzl z hrotů do pusy. Když zavře oči, napjatě čekám, jestli bude vědět, co je to za ovoce. Když zprudka otevře oči, povyskočí mi tázavě obočí. Zůstávám předkloněný a překvapeně na ni hledím. "'Iem darskl no soskie?" zašermuji podvědomě vidličkou ve vzduchu. Vážně totiž netuším, za co by se měla omlouvat. Ani jsem si pořádně neuvědomil, že jsme přešli do elfštiny. Možná to bude tím, že je pro mne běžné přecházet z jazyka do jazyka, zvláště pak v lese.

Když schová obličej do dlaní, kousek se odtáhnu. Pohybuji se mezi lidmi takovou dobu a stále je nechápu. "Dar ni qua vamme foraime?" otáži se opatrně, trochu strach z její odpovědi.

Trapas

Cuknu sebou, když na mě promluví. "Co? Ne, ne... Chutná. Je to výborné. Ehm... Jen jsem se zamyslela." Zamávává mi vidličkou téměř před nosem. Hitne mě omamná sladká vůně. Je mi to povědomé, ale nedokáži si to teď zařadit. Než se naděju, už ochutnávám. Zavřu oči a soustředím se na chuť. Je ale překvapivě jiná, než bych podle vůně očekávala. Nedokáži tedy říct, co je to za ovoce (historie 11/8). Ten facepalm mého podvědomí musel snad být slyšet. Minimálně já jsem díky tomu zprudka otevřela oči a zaražená, jak skoba do zdi, jsem se narovnala. "Ni'm sorrime," vyhrknu nervózně omluvu v elfštině. Schovám obličej do dlaní, jak je mi trapně. Tohle není doma, kde jsme celkem pravidelně takto ochutnávali různé plody. Jak se mám stát dobrodruhem, když mě takhle rozháže obyčejný muž?