Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Hon Šíleného Krále
Družina
Postava Thallan Nikkō je offline, naposledy online byla 04. května 2024 19:27Thallan Nikkō
Postava Tryggvi Flaksamle je offline, naposledy online byla 04. května 2024 13:17Tryggvi Flaksamle
Postava Aileen je offline, naposledy online byla 03. května 2024 10:13Aileen
Postava Gorek "Balvan" je offline, naposledy online byla 04. května 2024 3:21Gorek "Balvan"
| |||
 | Večeře Hobitka vezme naše objednávky a jde do kuchyně, pustit se do práce. Já si udělám pohodlí a jen čekám než mi přijde jídlo a pití. Během čekání uvažuju, že si zapálím, ale k tomu se nedostanu, jelikož má objednávka brzy dorazí. Co jsem čekal, že dostanu, byla ňáká prostá fazolová polévka. Místo toho jsem dostal vývar s hromadou masa, dochucený exotickým kořením. Tak to je teda porce. Otočím se na hostinskou a přátelsky se na ni usměju. “Mockrát děkuju. Smím se jenom zeptat, je tady obvykle tak prázdno?” | ||
| |||
 | Večeře Fascinovaně uždibuji každou část jídla, abych ochutnal jednotlivé chutě, než je promíchám. Je to skutečně chutné, avšak tak strašně sladké, že mám dojem, že dneska nebudu ani schopen meditovat. Když narazím na ovoce, které neznám, převaluji chuť na patře. Všimnu si, že si má společnice u večeře, již delší dobu nedopřála sousta a místo toho terorizuje brambor, jak kdyby proklel její předky. "Nechutná?" zeptám se, zatímco v misce nalovím ten samý kousek ovoce a připevním ho na vidličku, "chcete to proložit něčím sladkým?" nabídnu jí kousek ovoce s tím, že se vyhnu směrem do stolu, abych na ni lépe viděl. Při tomto pohybu se do prostoru zhoupne okřídlený medailon, který mi visí na provázku na krku. "Je to fascinující, ale i když jsem poměrně zcestovalý, netuším co je to za ovoce," doplním ještě zamyšleně. | ||
| |||
 | Omyl Přikývnu mu po prvním soustu jako díky na přání k jídlu a hned na to, se mi do hlavy vlije uvědomění. On. Sedí. Vedle. Mě. Proč by to dělal? Neznáme se. Mohl si sednout naproti. Jako na znamení, se o kousek sveze můj toulec. Ohlídnu se za zvukem a v ten moment mi to cvakne. Já jsem mu udělala místo. Nebo to tak on alespoň pochopil. Tváře mi zalije ruměnec. Proč je tady takové horko? Zapiju to pořadným douškem studeného piva a chvíli jen hypnotizuji svoje jídlo a vidličkou u toho týrám jeden opečený brambor. Chudák je skoro na kaši. | ||
| |||
| Nabídnuté místo Její upřený pohled opětuji klidným pohledem jasně tmavomodrých očí. Prodlužující ticho doprovázím lehkým úsměvem. "Děkuji," zaševelím na její povolení se k ní připojit. Přistoupím poslední krok ke stolu, připraven se posadit naproti ní. Když však sahne po svém vybavení a odklidí ho z místa u ní, viditelně zaváhám, zatímco do mého výrazu prosákne trochu překvapení. Nakonec se však rozmělní do širšího úsměvu. Shodím si batoh ze zad, stejně tak jako luk s toulcem. Samozřejmě je mé vybavení elfského původu, však oproti jejímu vypadá spíše po domácku dělané. Usadím se na uvolněné místo, avšak než stačím cokoliv říci, již k nám míří hostinská s jídlem. Ovocný salát, zalitý modrým želé, celé završené čokoládou. V očích se mi objeví jiskřičky. To je přesně kouzlo toho požádat o překvapení kuchyně. Vypadá to jako procházka exotikou. Víc nadšení však do mého klidného stoického postoje nepronikne. Pohár voní také ovocně, jistě nějaký nápoj kvašeného ovoce. "Vidíte do mne jak do hubené kozy," věnuji hostinské díky. "Letiome -yes timeáve- ve -o amil," opětuji jí přání k chutnání ve zdvořilé elfské frázi. Dám se do ochutnávání svého pokrmu. Jestli něco mohu říci již dopředu... Pak to, že jsem rozhodně nikde jinde podobný pokrm neviděl. | ||
| |||
| Proč? Jak se usadím, sleduji elfa pohledem. Pořád nevím, co si o něm mám myslet. Samozřejmě, že to mohla být náhoda. Přece jen se v naší zemi pohybuje spousta elfů. A přece jen se do cechu stále hlásí dost uchazečů. Nebo se to aspoň říká. Rozhlédnu se trochu pochybovačně po prázdném hostinci. A kdyby mi chtěl něco udělat, měl k tomu dost příležitostí. Ale proč by se zpomaloval? Vždyť elfové jsou i v klidném tempu rychlejší než lidé. Jenže vždycky, když jsem si ho všimla, tak prostě nepůsobil jako špatný elf. Támhle pomáhal dítěti, co si odřelo koleno, tuhle sundaval kočku ze stromu, nebo jen neutrální aktivity jako nákup ve vesničce, pití u pramene nebo zdá se zrovna ulovený kanec na kopečku v lese. A zdá se, že rád mrká. Jinak si to vysvětlit neumím. Ještě bych to pochopila u hostinské, je pěkná, veselá. Ale u mě? Proč by pro bohyni mrkal na mě? Není na mě nic zajímavého, ani pěkného. Tak proč? Co po mě chce? A co mám vlastně dělat? Možná bych měla přestat na něj tak zírat a radši mu odpovědět. "Ehm... J-jistě," usměji se na něj rozpačitě a přeskládám si vybavení o kousek vedle, aby nepřekáželo. Je to směs různých kultur - ať už jde o kombinaci lidské a trpasličí (sekyrky a štít) nebo o čistě elfské (luk a scimitar). Obzvláště luk je dost speciální v tomto ohledu. Hlavně je to moje památka na dědečka. Hostinská donese jídlo a pití na stůl. Nasaji lahodnou vůni pečínky a svlažím vyschlý krk pivem. "Děkuji," pronesu k Ofélii spokojeně. S přizvednutým obočím pobaveně hledím na misku přísedícího. Ihned si to ale uvědomím a nasadím nějaký neutrální výraz. Ideálně si hledím své pečínky. "Dobrou chuť," střelím po něm další rozpačitý, rychlý pohled. Jakmile vložím první sousto do úst, po tváři se mi rozline blažený výraz. Není nad to, se po dlouhé cestě kvalitně napít a najíst. | ||
| |||
 | Chvilka klidu “Takže dvakrát Dobrodruhův hlt, pro slečnu a mladého muže. Ogavar pro pána. Dvakrát pečínka a jeden vývar. A nakonec překvapení. “ shrne vaše objednávky Ofélie a zmizí ve dveřích kuchyně. Ticho hostince ruší jenom cinkání nádobí a veselý melodický nápěv, který produkuje vaše hostitelka. Skrz pootevřené dveře občas spatříte, jak poskočí nebo se přemístí prostorem tanečními kroky. Veselá osůbka. Máte chvilku čas, než se vám občerstvení připraví, ale netrvá to nijak dlouho. Ofélie se vyloupne z kuchyně s tácem plným jídla. Před Aileen a Gorekem přistane prošpikovaná kouřící pečínka se zelím a hromadou opečených brambor. Tryggvi dostane vrchovatou misku horkého vývaru, který voní exotickým kořením a masa je v něm no jéje. Thallan jediný nedostane nic horkého. V jeho misce se nachází zvláštní ovocný salát z plodů jemu známých i neznámých. Celé je to přelité jakousi modrou rosolovitou hmotou a na vrchu je nastrouhaná čokoláda. Z mísy sálá chlad, ale zároveň je cítit, že pokrm bude velmi sladký. “Nechte si chutnat.“ popřeje vám a odběhne, aby vám obstarala nápoje. Aileen a Tryggvi dostanou po korbelu světlého ležáku, zatímco Gorek obdrží pivo tmavé a s pěnou tak hustou, že by jí mohl mít místo polštáře. Thallan, který se nechal překvapit, dostane jakýsi kvašený ovocný nápoj. Chutná po jablkách, ale alkohol je v něm cítit také. Vše je perfektně vychlazené. Ofélie se vrátí za bar a potutelnými pohledy zkoumá, jak vám chutná. | ||
| |||
| Nový začátek, ... snad Plavba byla dlouhá a únavná, ale je pravda, že to mohlo být horší. Příjemný bonus je taky to, že se mi podařilo vydělat skoro všechny peníze, co jsem utratil za převoz. Sice jsem mohl je získat všechny a ještě něco navíc, ale to už bych moc tlačil na pilu. Dopluli jsme něco málo před západem. Poděkoval jsem za příjemnou plavbu a vyšel do města. V Shroudmooru jsem ještě nikdy nebyl, ale ledacos jsem o něm slyšel. Jako třeba, že je to město plné života a všechny rasy zde spolu vycházejí. Podle toho co zatím vidím, se to zdá být pravda. Po ňákém tom procházení uliček a navedením strážným správným směrem, dorazím na náměstí zdobené čtyřmi sochami. Náměstí si pořádně prohlédnu a během toho se tvářím jako správný turista, co se kochá po památkách. Ve skutečnosti ale kontroluju jestli mě někdo nesleduje. Tady je to sice nepravděpodobné, ale nikdy neuškodí být opatrný. Dojdu až na konec náměstí, kde se nachází hospoda a snad i cech “U dobrodruha.” Před ním se najednou sejdeme čtyři, já, trpaslík, elf a další člověk. Najednou se ozve z hospody hádka. Sice jsem se nesnažil nijak špehovat jejich konverzaci, ale ta se jaksi nedala přeslechnout. Z této divoké výměny ve mě utkví výhružka o lusknutí prstů. Pak už jedna z osob účastnících se hádky vyjde ven a odejde. Já ji ustoupím bokem, aby mohla v klidu projít a tiše si v hlavě zapíšu její popis nebo alespoň to co jsem si dokázal všimnout. Trojice už vešla dovnitř, tak jsem šel za nimi. V hospodě nás uvítala hobitka nabídkou jídla a pití. Co mě na hostinci zarazilo, nebyly ty vyvěšené trofeje, ale ta překvapivá absence zákazníků. “Taky jedno pivo a jakoukoliv polévku co máte prosím.” Usadím se někde ke kraji místnosti, na opačné straně od ostatních. Tvářím se ale v klidu a příjemně. | ||
| |||
 | Hospůdka "U Dobrodruhů" "Tak, to si sežer!" mrskl jsem po předákovi lopatu "Já du do řiti!" rozloučil jsem se se svým již bývalým zaměstnavatelem ne zrovna slušným gestem a tak započal svou cestu za novým životem. Životem plným dobrodružství. Nebezpečí. Litru piva proudem. Lehkých žen a jiným radostí, které život dobrodruha nabízí. Nejspíše to nebude dlouhý život, ale furt lepší jak se ohánět lopatou pro nic. "A ty taky nečum," zavrčel jsem na kohosi. Kardan nebo tak nějak se jmenoval. Kopal pro něj dýl jak já. Nechápu, proč pro toho vola dělá tak dlouho. Sebral jsem si své věci z provizorního domu pro dělníky a vyrazil do světa. Tedy spíše do Shroudmooru. Nějací pocestní něco říkali o tamním cechu dobrodruhů, takže by to mohl být skvělý začátek. Dny plynuly a já se pomalým tempem, pomalým i na trpaslíka, blížil ke svému cíli. V dálce se začaly objevovat střechy vyšších budov a po chvíli na mě vykouklo i celé město. "Neposílat nikoho do řiti. Neposílat nikoho do řiti. Neposíla...." připomínal jsem si polohlasem po cestě k městu, abych neudělal zase nějakou blbost. Najednou kolem prošlo špičatý ucho a divně se na mě zadívalo "Běž do řiti!" zavrčel jsem na něj a dál si opakoval svou mantru, že mám být slušný na ostatní. Hlavně v tom cechu. Už se stmívalo, když jsem se konečně doplazil k městu. Vodu jsem vychlemtal už někdy ráno a tak po zbytek dne jdu o suchu. Což se podepisuje i na mé náladě. Z obvykle mrzké se stala nesnesitelná. Procházel jsem ulicemi a koukal na všechny ty lidi a jiné, jak baští a chlemtaj a baví se a... Jen jsem zhnuseně ohrnul rty a mašíroval si to ulicí směrem někam. "Kaj ale, sakra.. hmmm... Ty!" vyhrkl jsem na nějakého ve zbroji, co byl asi zdejší hlídka. "Kaj je tu cech dobrodruhů. Prej tu kajsik to je" rozhodil jsem rukama a nahodil si batoh, jelikož mi sklouzl jeden popruh. K mému překvapení byl strážný ochotný a jen mi řekl, abych pokračoval cestou rovně. "Hm...děk," mávnul jsem na pozdrav a rozešel se dál ulicí dolů. K mému překvapení jsem ho neposlal do řiti. Už se lepším. Když jsem se konečně doplazil k té knajpě, kam mě nasměroval strážný, všiml jsem si, že tam nejdu sám. Ještě další tři tam jdou. Špičatý ucho, vysoká zrzka a nějaký chlápek. Zřejmě nejsem jediný, kdo má zálusk na jiný život. Čím víc jsem byl blíže k hospodě, tím víc jsem na jazyku cítil pivo. Ta vyhlídka chuti mi vlila do žil novou energii a já tak přidal do kroku. Právě v čas, kdy se rozletěly dveře a nějaké ženské na sebe držkovaly. Ani jsem se nedíval na tu, co vyšla ven a jen se protáhl dovnitř kolem hobitky "Zduř," odvětil jsem a usadil se na lavici k volnému stolu. (spíše se na ni se žuchnutím uprdelil) "Orosené škopek a řádný kus masa!" zavolal jsem docela zvesela a utřel si ústa od sliny, která se mi vytvořila při vidině piva a jídla. Plán je jasný. Prvně jídlo, pak práce. | ||
| |||
| Hospůdka "U dobrodruha" Trvalo mi skutečně dlouho, než jsem se finálně rozhodl. Avšak kam s rozhodnutím spěchat, času mám dost. Práce se vždy najde a poznání nikdy nekončí. Má paní také nevyžaduje spěch, ale spíše zvědavost a laskavost. Když už jsem ale konečně dospěl k rozhodnutí, bylo na čase vydat se do Shroudmooru. Byla to cesta, snad poprvé nepřerušována několikadenními přestávkami. Na své cestě jsem si začínal všímat rusovlasé dívky. Vypadalo to, že míří stejným směrem. A sama. Jestli skutečně míří stejným směrem, nebude na škodu, dát na ní pozor. Odvrátit pozornost od cesty jednoho zlodějíčka či kance zvládnu. Trochu jsem zpomalil svůj postup, abych ji i nadále vídal. Skutečně míříme oba do stejného města. Když se dostala na relativně bezpečnou otevřenou cestu za dne, mohl jsem přestat zpomalovat a vyrazit do města napřed. Podvečer to je skutečně krásný. Jedna jednoduchá otázka na strážné a věděl jsem, kam mám směřovat. Popřání pěkného a klidného zbytku hlídky také nikomu žíly neutrhne. S drobným úsměvem na tváři se vydám na průzkum města. Neodolám a pozastavuji se u doprodávajících stánkařů, abych s nimi prohodil pár vlídných slov a pozeptal se na město a guildu. Pokud si z toho odnesu vzorek zdarma, zlobit se nebudu. Zdržel jsem se až tak, že již lampáři rozsvěcují pouliční lampy. To je dobré znamení k tomu, abych našel krčmu. Nad sochou na čtvercovém náměstí se pousměji. Mé myšlenky to opět stočí k tomu, co asi schovává budoucnost pod tajemnou rouškou. Vykročím ke krčmě a všimnu si opět té samé rudé kštice. Musím potlačit tichý smích. Již tak je náhoda, že cestujeme tak dlouho stejným směrem, ale abychom mířili i za tím samým cílem a na stejné místo... Bohové jistě mají své plány, nad kterými neskryjí své úsměvy. Stejným směrem míří ještě další jedinci. Tak to vypadá, že kroky sem nedovedli jen nám dvěma. Vyměním si s dívkou pohled a již se úsměvu neubráním. Věnuji ji také krátké mrknutí. Jistě mne poznala, nejsem zrovna z těch, co by úplně zapadali do davu. Ne pokud nechci. Překvapeně se však podívám směrem k hostinci, když se ozvou velmi hlasité ženské hlasy. Popondám si popruh od batohu a ukročím odcházející ženě z cesty. Než se jmenované Ofélie stačím zeptat, zda je všechno v pořádku, její nálada a projev se otočí až neskutečným způsobem. "Mára sinye," pozdravím hobitku s uctivým úklonem hlavy. Do hostince vklouznu za dívkou, abych ji mohl následovat ke stolu. Myslím, že nyní nastává ten správný čas na to, abychom se konečně představili. Zvláště, jestli je také dobrodruhem, nebo na cestě se jím stát. Hostinec je skutečně ukázkový, co se čistoty a kvality týče. Věnuji delší pohled dračí lebce, než se ladným krokem vydám za rusovláskou. "Překvapte mne," mrknu na Ofélii cestou kolem pultu s lehkým úsměvem. Zastavím se tak na krok od stolu v rohu. "Nebude vadit, když se k vám tohoto večera připojím?" | ||
| |||
| Něco končí, něco začíná Ignoruji matčin nesouhlasný pohled a obejmu jí. Vím, že se o mě jen bojí. Přece jen, cesta dobrodruha není jednoduchá ani bezpečná. Obejmu taťku a špitnu mu svoje díky. Vždycky mě podporoval a ví, že nemá smysl mi to rozmlouvat. Nakonec si přičapnu do dřepu, abych měla tu zrzavou čupřinu na své úrovni. Mlčky kouká do země a jako malý hrdina se snaží nebrečet. Zvednu mu prstem bradičku, aby se na mě podíval a usměju se na něj. "Vrátím se, než se naděješ. Ale do té doby potřebuju, abys se postaral o mamku a taťku, ano?" Smutně přikývne. Přivinu si ho do pevného objetí. Ten malý rošťák mi bude chybět. Taťka si ho po chvíli přebere, já se na ně ještě jednou na všechny usměji a beze slova odcházím, slzy na krajíčku. Kdo by to byl řekl, že je loučení tak těžké? | ||