Bylo nebylo...
Snad žádný dobrý příběh nezačal tím, že by někdo jedl salát. Ani naši hrdinové ho nejedli, nebo možná ano, to těžko říct. Kručení jejich žaludků, když vstoupili do hlavního města království Orla, bylo slyšet na míle daleko. Utrmácení s botama a oblečením pokrytým prachem, někteří ještě vonící mořskou solí, stanuli před branou Shroudmooru.
Byl to jeden z těch červencových podvečerů, kdy ulice ještě žijí a lidem se nechce spát. Strážní u brány v královským barvách byli v dobré náladě a uctivě naše hrdiny navedli k jejich cíli. Centru dění cechu dobrodruhů.
Každý sám kráčel širokou ulicí osvětlenou pomalu zapadajícím sluncem. Jejich kroky klapali po dlažbě a oni měli možnost se pokochat místním životem. Hostince nabízeli posezení venku a směs různých ras zde popíjela či večeřela. Nezřídka šlo slyšet hudbu a zpěv.
Lampáři z pomalu jedoucího vozu zapalovali pouliční lampy a stánkaři, kteří lemovali tuto širokou magistrálu pomalu balili své zboží. I tak se našlo pár, kteří doprodávali zbytky. Pečené maso, sladké pečivo i exotické lahůdky, to vše se tu dalo koupit.
Ulice končila na náměstí čtvercového tvaru. Jemu vévodilo sousoší čtyř dobrodruhů. První skupině, která založila cech. Válečník, lupič, kouzelnice a hraničář. Jejich jména jsou vyryta na přepečlivě leštěné bronzové plaketě. Rawak, Olmen, Sináya, Laewin. Trpaslík, půlčík, lidská žena a elf.
Vyjma toho zde bylo mnoho cechovních domů různých řemeslníků a mezi nimi budova starostenského úřadu. A pak tam v rohu, kde si hraje skupinka dětí a vesele výskají, je hostinec. Malý nijak výrazný a snad jako by tam ani nepatřil. Vývěsní štít je přibitý na jeho pravé straně a hlásá do světa své jméno "U dobrodruha".
U něj se střetli, snad tomu tak osud chtěl, kroky našich hrdinů.
Mladý muž s modrýma očima, hnědými vlasy a vousy. Voněl mořskou solí a ve tváři se mu zračilo znavení z dlouhé cesty. Obezřetně těkal očima po okolí.
Trpaslík se zachmuřeným výrazem a jazykem lepícím přejíždějícím okoralé rty, nadhodil na zádech štít svého lidu.
Rusovlasá žena, které přes rameno trčely letky šípů a luk si vyměnila pohled s mladým bělovlasým elfem, ten měl ve tváři bohorovný výraz. Ti dva na sebe několikrát narazili, již cestou, ale nikdy spolu nepromluvili. Vždy se jen spatřili na pár okamžiků. Se všemi do jednoho, však trhl hlas.
"Nemáš tu co pohledávat. Nechce s tebou mluvit ! Nikdo z nás !" křičí z vnitra hostince ženský hlas.
"Nechápeš to Ofélie, musí o tom vědět !" odpovídá jí rovněž ženský hlas, ale takový nakřáplejší.
"Vypadni, nebo tě majznu ! Tady už nejsi vítána !" ozve se opět první hlas a začíná nabírat na hysterii.
"Ty na mě s pánvičkou ? Ofélie víš, že bych tě mohla lusknutím prstů...no nic, najdu ho sama." rezignuje nakonec druhá žena a otevře dveře hostince. Je oděná celá v tmavé barvě a do obličeje jí padá kápě pláště. Nevidíte víc, než rudé rty stisknuté do úzké linky a zářivě bílou pleť.
"S dovolením." protáhne se mezi vámi a chvatným krokem se ztratí v nejbližší uličce.
Ke dveřím se vydá i majitelka druhého hlasu. Je to hobitka, mladá a ve tváři má rozčilení. V pravé ruce svírá pánvičku a něco si mrmlá. Hádáte, že nic příjemného. Jakmile vás spatří její výraz se změní. Je najednou rozzářená a veselá. Trošku stydlivě schová pánvičku za záda a věnuje vám medově sladký úsměv.
"Cestovatelé ? Hledáte nocleh, dobré pivo a něco k snědku ? Tak pojďte, pojďte." řekne hláskem medovým, jako její úsměv. Změna oproti tomu, co jste slyšeli.
Vejdete-li do hostince překvapí vás čistota a kvalita. Je tu několik lavic, stolů a židlí z masivu. Na zemi kožešiny a po stěnách trofeje z různých tvorů. Lokálu vévodí dračí lebka, která visí nad prázdným krbem. Za pultem je vyrovnáno mnoho lahví, korbelů a sudů. Z dveří nalevo se line vůně pečínky. Vpravo od pultu je schodiště do druhého patra.
"Co vám nabídnu ?" optá se Ofélie a jme se leštit jeden pohárek.
