Andor.cz - Dračí doupě online

Fontána

Přes všechno naléhání se mi stejně nepodaří přivést ty dva k rozumu a zabránit konzumaci neznámé látky. Budiž. Začínají se odehrávat události, vyžadující naši pozornost daleko více. Fascinovaně pozoruji, kterak se nám před očima míhají živé, a snad až příliš reálné obrazy.

"Páni! Viděli jste to?" Zbytečná otázka. Zcela zjevně to viděli.

"Byl to příběh tohohle místa. Ta tajemná postava? Vsadil bych boty, že to byl ten temný pán z toho dopisu na dveřích. A jak ten obraz problikával? Působilo to jako nějaká zvláštní kletba nebo tak. Co obrací všechno naruby. Co myslíte?"

"A uměli rozpoutat vichřici tak silnou, že rozmetala duchy. To teda něco! Škoda, že to nestihli včas."

"O co asi mohlo vlastně jít tomu temnému pánovi? Co by z tohohle všeho jenom mohl mít?" Na dlouhou chvíli se zadívám do fontány, až se poněkud ztratím ve vlastních myšlenkách.

Fontána nebo alkohol?

Sedli jste si tedy a napili se. I kdyby ne všichni, Char je pevně rozhodnutý. A náhodou... voní to opravdu moc pěkně. A chutná.
Hned první doušek svádí pohled k fontáně a zve k usednutí či pohodlnějšímu usednutí na pohovku.

A fontána, pokud se to o obrazech smíšených s fičením, funěním, kvílením, pšoukáním a dalším dá říci, zpívá.

-----

Zprvu temná stěna vynořující se zpoza větvoví stromu, jak se k ní pozorovatel lesem blíží, světlá obláčky podobnými mlze či bílému kouři. Prolézají neviditelnými štěrbinami ve stěně. Jenže to není kouř ani mlha. Ony se shlukují, tvarují do postav a letí ve velkém houfu k blízkému městu.

Než tam doletí, podivný chlapík vyvádí z ohrady tři krásné bílé koně a uvazuje je u vstupu do města. Na malý okamžik obraz, jak jej ukazuje fontána, problikne, a koně se stanou černými, než zase nabydou bílé barvy.

Z věže paláce to sleduje místní pán. Brzy však pustí koně z mysli, když spatří blížící se duchy. Rychle sbíhá na ulici a ukrývá do svého paláce všechny, které zastihne zranitelné v ulicích.

"S tebou si to ještě vyřídím!" pohrozí tajemnému muži, než se vrátí na věž. Na tu, kde nyní kolem světelné koule obchází postava děvčete. A docela na kratičko obraz, jak jej ukazuje fontána, problikne a pán se stane děvčetem, než zase nabyde své podoby.

Zdá se, že palác je před duchy bezpečný, útočí na něj opakovaně a usilovně, ale marně. Na obzoru se sbírá k veliké bouři. Blíží se k městu. Těsně před tím, než dorazí, proplíží se onen divný muž k palácovým dveřím a třikrát na ně zabuší. Dveře se rozletí dokořán a hlady šílení duchové vtrhnou dovnitř rozsévat zkázu.

Bouře je tu těsně poté. Není to déšť, jen vichřice, řvoucí tornádo. Dorazí pozdě. Rozmetá sice duchy na cáry, pohltí je, ale rozumných lidí zbylo pomálu. Vprostřed slintajících tupých schránek pak zámecký pán, stále ještě objímající svou paní.

-----

Po tomto představení se fontána opět zklidní a jen si tiše píská. Možná by se hodil ještě jeden doušek?

Jak zamotané to vůbec může být?

Se zaujetím pozoruji Charův myšlenkový pochod, který neodvratitelně skončí u místního baru. "Počkat, vy to vážně chcete pít?" Vytrhnu vtipálkovi skleničky z ruky. "Vždyť nevíte, co v tom je! Jak dlouho to tady leží!" Nevěřícně zakroutím hlavou.

"Ale máš pravdu, ta Garkinenova báseň na to sedí až překvapivě dobře." Odložím sklenky někam z dosahu a z dohledu.

"Jenže... jak do důsledků to máme brát? Tvůj výklad zní zajímavě ale trochu... příliš komplikovaně? Co bychom si z toho v takovém případě měli odnést?"

"V té básni.. nebo proroctví, nebo co to vlastně bylo, hned po té černé a bílé zaznělo doslova: "starý je mladý". Tedy nikoli "mladý je starý", což by společně s "živý je mrtvý" mohlo být prostě jenom poetické vyjádření plynutí času. To by víc podporovalo tvou teorii. Ale ne, tady jde o víc. Je to záměrný nesmysl! Tedy, to je zjevné od začátku do konce. Ale, vzhledem k těm černým běloušům... má nás to nějak přímo vést?"

"Nebo možná jen poukázat, že nic nemusí být tak, jak se na první pohled zdá." "Třeba ten chlast," dodám s jistou dávkou zadostiučinění.

"Možná jsou ty postavy nahoře správně. Jenom nám se zdají špatně."

"Pojďte se radši přece jen podívat do té věže." Pro případ, že by se k odchodu neměli, dodám: "Napít se můžeme potom."

Podivná hádanka

Můj plán vydat se nahoru do jedné z věží vezme hned za své, co u jejich paty objevíme ty prapodivné nápisy. Morris má pravdu, popisky tu vskutku nesedí. Více než možné nebezpečí i v tu chvíli hlavu zaměstnává jiná otázka. "Proč?" S každou další větou se ozývá jen s větší razancí, než ji i sám Morrir vysloví nahlas.
Zprvu jen bezradně pokrčím rameny. "Netuším, nedává mi to žádný smysl. Jestli mělo jejich správné umístění k něčemu sloužit a někdo to chtěl pokazit, mohl zvolit mnohem jednodušší způsob." Unaveně si rukou promnu oči. Ne, tohle opravdu žádný smysl nedává, proč by tu v prvé řadě chtěl někdo vytvářet jakékoliv rébusy?
"Pokud to všechno vůbec souvisí s prolomením té kletby, o které byla v tom dopise řeč," dodám polohlasně. Char se ale celého nápadu s hádankou okamžitě chytne a přisadí si se svojí teorií. Hledím na oba s tou zvláštní směsicí nejistoty a překvapení, zda to opravdu myslí vážně.

"Možná bych se mohla podívat alespoň do jedné z těch věží, jestli něco nenajdu tam," zkusím navrhnout, znovu. Skoro už se dám opět do pohybu, než mě zarazí připomínka té podivné Garkinenovy básně. Té, která se mi až příliš jasně vepsala do paměti.
"Neříkal Garkinen něco o tom, že má být ta báseň klíčem k cestě zpět?" podotknu, ačkoliv ty detaily, které Char zmínil, dávají jistým podivným způsobem smysl. Jenže nic z toho mi nedokázalo zatím odpovědět na tu původní a nejpodstatnější otázku. Proč?

"Pokud je to tak, jak říkáte, možná by stálo zamyslet se i nad tím, jak ty vraníky obětovat. Nevypadali zrovna moc živě," utrousím. Ne, nemyslím si, že mohu být v tomhle zvlášť nápomocná. Žádný z těch veršů mi k tomu nepasuje. Celé mi to přijde skoro až absurdní.

Posilnit se kapkou alkoholu mi v tuhle chvíli přijde jako nejrozumnější nápad. S díky sklenku přijmu. Nechám ale na Charovi, ať případně pronese nějaký vhodný přípitek.

Pít či nepít

Morris je bystrý mladík. Jen co odtrhnu oči od baru a přeletím přes munala cupujícího čalounění, už si dává dvě a dvě dohromady. Jen s tím pláštěm jsme nejspíš mimo.
„Tohle? Spíš ne. Nevím. Jen jsem si ho chtěl vyzkoušet. Ehm.“
Trochu provinile si jej sundám a přehodím přes barovou stoličku, abych měl důvod se sem později vrátit.

„Ale moment. V dopise také stálo, že je to nápad nějakého čaroděje spolčeného s temným pánem, to může být bůhvíkdo, nicméně onen Sjukal připouští, že v tom bude nějaký háček. A tady to máme. V každé věži si pochoduje někdo jiný nežli je uvedeno u schodů, hmmm. O starém pánovi můžeme říct, že je to onen zámecký pán. Ano či ne? A podívejte, tady v té knize je docela podobná paní jako na obrazech. Vsadím boty (ale raději ty, co jsou dole a žerou je moli), že právě ona je ta paní zámeckého pána. Taky to ale může být jeho dcera. Jen mě mate, že jsou tu možnosti obou pohlaví - pán nebo paní. Jestli v tom není nějaká ta čertovina…“

Zamyšleně obcházím od jednoho schodiště k druhému. V půli cesty se zarazím a vykřiknu:
„Stejně jsi na to kápl, Morrisi! Bělouši jsou černí! Černý je bílý! Starý je mladý? Jak jen to bylo? Mladá tě straší. Stará má vnady. Tak nějak. Kde já to jen slyšel? Ach ano. U Garkinena v pracovně. To bylo… zvláštní. Že by to s tím nějak souviselo?“

Musím se přeci jen posadit. Za prvé se mi tak lépe myslí a za druhé mě bolí po celodenní chůzi rozličné klouby. Nedá mi to a dál přemýšlím nahlas a u svých kolegů hledám nějaké prozření, rozjasňující se tvář nebo alespoň náznak pochopení.

„Prostě tu něco smrdí a nemyslím tím svoje nohy. Považte variantu, že by pán a paní byli ti mladí. Měli holčičku a chlapečka. Náhle zemřeli. Následovala by je jejich, pozor, starší ratolest, a sice dcerka. Jen hoch by se dožil vysokého věku. Stařík. To je teorie, co? Ale klidně by to mohlo být reálné. Takže kde obětovat ty běl… ehm, vraníky? Já jsem z toho jelen. A cítím, že se potřebuju něčeho napít. Něčeho ostřejšího. A to hned!“

Zamířím k baru a vytáhnu jednu z lahví, přičemž okázale připravím tři sklenice a naleju všem.

Prosím, pane, nebo paní, odpusťte mi velmožně;
přeslechl jsem zaklepání – je to skoro nemožné

"... vzdušné čtvrtky", čtu zamyšleně titul jedné z knih, která je mi hned na to vytržena z rukou. Dívám se Mině přes rameno, když starými stránkami listuje s hořečnatým zaujetím, které jsem u ní snad ještě neviděl.

"No ano. Jistě že si ji necháme. Tady už ji zjevně nikdo potřebovat nebude."

Diskuse o dalším postupu nezabere dlouho. Jakkoli je tady nesmírně zajímavé prakticky všechno, nikomu z nás nedá spát otázka, co je to vlastně za... postavy nahoře ve věžích.

Jakmile se však vydáme k nejbližšímu schodišti, zarazí nás nápis na prvním stupni. Rychle oběhnu i další rohy, abych přečetl i další nápisy, které nahlásím svým společníkům. Situace je natolik poutavá, že prozatím ani nemám čas pozastavovat se nad jazykem, jímž jsou popisky vyvedeny.

"Počkat, moment," dochází mi po chvilce. "Ty popisky nesedí!" Zjevně nejsem jediný, kdo si to uvědomuje. Postavám na věžích jsme ze zjevných důvodů všichni věnovali nebývalou pozornost.

Chvíli bezvýsledně přemýšlím nad smyslem tohoto všeho, než to vzdám a rozhodnu se začít od začátku, spolu s ostatními.

"Poslouchejte. Nevíme, co nás čeká. Mám takový neblahý pocit, že ve věžích by to mohlo být nebezpečné. Pojďme si nejdřív shrnout, co víme. Máš ten vzkaz, co visel na dveřích? Fajn."

"Takže za prvé: Měli tu zámeckého pána, a ten zemřel. Píše se to v dopise, a nasvědčuje tomu i ten smuteční obraz," ukážu měrem k zabarikádovanému schodišti.
"Za druhé: Musela to být nějaká vysoce aristokratická rodina. Pán si nevěstu vybíral z katalogu, měli majordoma, a dědicové tady zjevně hráli dost významnou roli."
"Za třetí, a tady už se to začíná malinko komplikovat: VŠECHNO JE TADY ŠPATNĚ! Vzkaz zmiňuje bělouše. A nejsem jediný, koho automaticky napadli ti černí koně u vchodu do vsi, že ne? Nahoře se pohybuje něco, co vypadá jako lidi, ale nejsou to lidi. Nejspíš. A jsou to ty postavy, které tam mají být, ale nejsou na správných místech. Kdo by si pro Draka dal tu práci, vytvářet ty postavy nahoře, ať už je to cokoli, a potom je umístit do špatných věží? Skoro to vypadá jako nějaký zvláštní rébus. Ale proč?"

"No? Nějaké nápady?"

Vyvalím oči na Chara, přiběhnuvšího v jenom z kabátů v předsíni. V jednom z kabátů, které vlastně celkem korespondovaly s postavami na věžích. Tím pádem i s nápisy na schodech. Geniální! "Myslíš, že ty kabáty jsou součástí téhle... hádanky?"

Věže

V každé věži je na prvním schodu viditelně vytesán nápis. Byť jsou nápisy velmi staré a zašlé, dají se přečíst. K vašemu mírnému úleku ani náznak démštiny.

Dáte-li si trochu práce a dáte si dohromady postavy na věžích, úplně vám to nebude sedět.

Víte, že v pravé věži blíže vchodu jste viděli děvče. Nápis na schodu říká:
zámecký pán či paní
Přes schodiště jsou křížem dvě násady od koštěte, které symbolicky zabraňují vstupu a na stěně malý obrázek starého pána. Je černě orámován a k rámu je připnuta černá stuha.

Ostatní schodiště jsou volná a bez obrázků. Ve věži vpravo vzadu je podle toho, co jste viděli zvenku, bezvousý dospělý muž. Nápis na schodu říká:
pán či paní zámeckého pána či paní

Vlevo vzadu je shrbený muž s dlouhými šedými vlasy a vousy. Nápis na schodu?
poslední dědic zámeckého pána či paní

Vlevo vpředu je vznešená dáma s vějířem a vysokým drdolem. Nápis:
první dědic zámeckého pána či paní

Tajemství opuštěných věží

♩ ♪ ♫ ♬

Následuji oba muže i čtyřnohou šelmu do rozlehlé haly a jen tak tak odeženu těch několik zbloudilých molů, co se rozlétlo mým směrem. Nejeden z nich by si jistě rád pochutnal i na mém vlněném plášti. Jeden by řekl, že je snad měl odehnat čpavý puch řinoucí se z drobné lahvičky v Morrisových rukou. Zdálo se mi to, nebo jsem skutečně ucítila i podtóny levandule? Tolik věcí tu bylo tak prapodivně cizích i známých zároveň. Kabát, u kterého byla položená, ale přežil jejich řádění bez úhony. Bylo však těžké odhadnout, jakou dobu tu už visel. I Chara, zdá se, zaujal a hned se ho jal šacovat.
"Zanechali nám tu něco? Klíče od věží, nebo nějaké jiné poklady?" prohodím k němu, když kráčím okolo. Koutky úst se mi samovolně zvlní v drobném úsměvu. Ostražitost mě však neopouští, stále tu může být někdo přítomen.

Jenže ve společnosti Garra je jakýkoliv opatrný postup nemožný. Příliš se tedy nerozpakuji a vstoupím do hlavního sálu. Oči se mi okamžitě rozšíří úžasem při pohledu na zdejší dominantu. Těkám pohledem od jedné rytiny k druhé, naprosto fascinovaná celým fantaskním výjevem. Ze vzdušných vírů jako by vystupovaly celé krajiny, natolik vzdálené všem, jaký jsem za svůj život mohla poznat. Než si však stihnu přiřadit jakékoliv detaily, jsou pryč. I tak je obtížné se odtrhnout, nepokoušet se zachytit ty okamžiky znovu.

Nakonec je toho ale pro pouhé lidské oko příliš. Vydám se v Morrisových stopách do toho podivně zařízeného salónku. Ten už mezitím stihl vytáhnout i dvojici knih. Zvědavě mu nahlédnu přes rameno, jakmile jimi začne listovat. První ve mně nevzbudí příliš zájmu, zato po herbáři hned chmátnu. Skoro až neomaleně.
"Mohu?" vyhrknu spěšně, když už začnu opatrně otáčet jeho stránky. Vypadám jím zcela pohlcená. Zvlášť u jedné stránky zobrazující bylinu s podlouhlými listy s typickým tmavým žilkováním se zastavím o něco déle.
Chvíli se na kresbu skoro až mračím, pootáčím knihu, abych si ji prohlédla z různých úhlů, snad abych si byla jistá...

Ohořelé trosky domu byly už prorostlé zelení, divoké dřeviny se proplétaly mezi zbytky nosných trámů a pobořené zdi se staly domovem pro kdejakou havěť. Přesto mi bylo jasné, že mi dům ještě nevydal veškerá tajemství. Svaly jsem měla zmožené námahou, jak jsem se snažila proklestit si cestu hlouběji do jeho útrob a sváděla tak nerovný boj s divokou přírodou. Přesto jsem se po nějaké době dostala až k těžkému poklopu vedoucímu do sklepení, který snad jako zázrakem dokázal celé té zkáze odolat. Dostat se dovnitř nebylo vůbec snadné a světla už povážlivě ubývalo. Přesto jsem to nehodlala vzdát a prostě zaťala zuby.
Odměna byla...nečekaná. Naproti policím s lahvemi vína a polorozpadlými proutěnými košíky na uskladnění zeleniny stála těžká, kovaná truhla. Na ní se zub času nestihl projevit, pečlivě uchovávala všechny Fohalovy poklady. Několik hustě popsaných knih i nákresů s prapodivnými mechanismy, které jistojistě nepatřily do našeho světa...
A na samotném dnu ošoupaný deník v kožené vazbě s příběhem muže, jemuž se jeho zvědavost a hamižnost stala osudnou. A nejen jemu...

Byla to ona, jedna z mnoha bylin, kterou na papíře zachytil. Výluh z ní měl ulevovat od dušnosti, čerstvě rozemletá pomáhala v hojení ran. Mohla by pomoct i jí?
Cítím, jak se mi divoce rozbušilo srdce. Konečně první dílek skládačky. Prstem postupně přecházím po jednotlivých slovech a snažím se je přelouskat. Musím si být jistá, že jsem neudělala žádné unáhlené závěry.
"Myslím...myslím, že bychom tu knihu měli vzít s sebou," zadrmolím s patrným vzrušením v hlase. "Určitě bychom se měli snažit ji celou přeložit," odvětím mimoděk Charovi, stále trochu ztracená ve vlastních myšlenkách. Dost na to, abych nepostřehla, že po chvíli začne opět hovořit. Až v posledním okamžiku mi dojde, že svá slova směřuje ke mně. Trochu zmateně a nejistě pokrčím rameny, jak si vůbec nepamatuji, co oné otázce předcházelo.
"Do té nejbližší?" nadhodím a pohledem ještě slétnu ke svazku klíčů položených na stole. "Možná je taky ještě budeme potřebovat," brouknu a natáhnu se pro ně. Jejich prapodivný tvar je mi opět povědomý. Zbývá už jen počkat na Chara, který mezitím stihl někam odběhnout, jen aby se během chvilky vrátil v novém plášti. Kmitnu očima k jeho starému, který teď leží přehozen přes jedno z křesel a nazdvihnu obočí.
"No, snad zámecký pán opravdu není doma," pousměji se, jak si jeho počínání nedovedu moc dobře vysvětlit.
"Tak tedy nahoru," kývnu na oba a vykročím směrem k nejbližšímu schodišti.

Zaujatě pronásleduji pohledem moly, kteří se rozlétli do všech stran.
Tohle místo už je tedy také nějakou dobu opuštěné.
Jediný nesežraný kabát mě láká. Jsem na kabáty a pláště vysazený. Nicméně teď nechci vypadat jako vykradač hrobů. A tak se před Minou a Morrisem krotím. Nebudu si ho hned zkoušet, jen zběžně prohlédnu střih a… neodpustím si sáhnout do kapes. Co kdyby tam něco zůstalo? Něco důležitého. Do kapes kabátu se dává ledacos.

Ve foyé zůstanu fascinovaně hledět na vzdušnou fontánu. Tohle je přímo mistrovské dílo! Kam se hrabou obyčejné fontány stříkající vodu nebo hrací skříňky. Tohle je doslova kouzelné. Stále to strhává můj pohled zpátky. A to i přesto, že je tu tolik jiných lákadel. Už jen ty lampy. Neobyčejné. A jen to utvrzuje myšlenku, že je na celé této budově mnohem víc než na opuštěných ruinách, jichž je tohle městečko plné.
Když se konečně dostaneme do patra, začínám si říkat, že v celém konceptu přece musí být nějaký vyšší smysl, nějaký záměr. Co to znamená? Co chtěl mistr architekt říci? Pro koho je vlastně sídlo určené? Ach ano.

„Tohle je tedy nejspíš sídlo zámeckého pána. Nějakého dědice aby ale jeden pohledal. Moli to nebudou. Morrisi, je něco zajímavého v té knize? Že do ní tak dlouho zíráš. Ach jistě, není lehké číst zdejší jazyk. Ukaž. Hmmm. No, na čtení bude čas. A můžeme si k tomu i přihnout.“

Roztodivné lahvičky s více či méně slibnými názvy mne lákají, přesto k nim zatím zůstávám netečný. Pohodlí salónků i účinky lihovin neutečou. Mladík má pravdu.

„Já věřím, že ano. Měli bychom se tam rozhodně podívat. Už proto, abychom přišli na to, jak to čertovské dílo funguje. Tedy myslíte, že by to nemuselo být nebezpečné? Duchy to evidentně nepřitahuje. Ale možná je to udržuje nablízku. Nevím, zda by stálo za to se to pokusit nějak vypnout. Nebo v tom vězí ta zmiňovaná kletba? Buď jak buď, dámo, zvol naši cestu. Do které věže půjdeme jako první?“
Nenuceně si odepnu plášť a přehodím jej přes jedno z pohodlných křesel. Ne. Žádná rezervace není potřeba, ale myslím na ten kabát tam dole. Co když je klíč právě v něm?
Než se kamkoli vydáme, doběhnu pro něj a obléknu si jej.