Andor.cz - Dračí doupě online

Jak zamotané to vůbec může být?

Se zaujetím pozoruji Charův myšlenkový pochod, který neodvratitelně skončí u místního baru. "Počkat, vy to vážně chcete pít?" Vytrhnu vtipálkovi skleničky z ruky. "Vždyť nevíte, co v tom je! Jak dlouho to tady leží!" Nevěřícně zakroutím hlavou.

"Ale máš pravdu, ta Garkinenova báseň na to sedí až překvapivě dobře." Odložím sklenky někam z dosahu a z dohledu.

"Jenže... jak do důsledků to máme brát? Tvůj výklad zní zajímavě ale trochu... příliš komplikovaně? Co bychom si z toho v takovém případě měli odnést?"

"V té básni.. nebo proroctví, nebo co to vlastně bylo, hned po té černé a bílé zaznělo doslova: "starý je mladý". Tedy nikoli "mladý je starý", což by společně s "živý je mrtvý" mohlo být prostě jenom poetické vyjádření plynutí času. To by víc podporovalo tvou teorii. Ale ne, tady jde o víc. Je to záměrný nesmysl! Tedy, to je zjevné od začátku do konce. Ale, vzhledem k těm černým běloušům... má nás to nějak přímo vést?"

"Nebo možná jen poukázat, že nic nemusí být tak, jak se na první pohled zdá." "Třeba ten chlast," dodám s jistou dávkou zadostiučinění.

"Možná jsou ty postavy nahoře správně. Jenom nám se zdají špatně."

"Pojďte se radši přece jen podívat do té věže." Pro případ, že by se k odchodu neměli, dodám: "Napít se můžeme potom."

Podivná hádanka

Můj plán vydat se nahoru do jedné z věží vezme hned za své, co u jejich paty objevíme ty prapodivné nápisy. Morris má pravdu, popisky tu vskutku nesedí. Více než možné nebezpečí i v tu chvíli hlavu zaměstnává jiná otázka. "Proč?" S každou další větou se ozývá jen s větší razancí, než ji i sám Morrir vysloví nahlas.
Zprvu jen bezradně pokrčím rameny. "Netuším, nedává mi to žádný smysl. Jestli mělo jejich správné umístění k něčemu sloužit a někdo to chtěl pokazit, mohl zvolit mnohem jednodušší způsob." Unaveně si rukou promnu oči. Ne, tohle opravdu žádný smysl nedává, proč by tu v prvé řadě chtěl někdo vytvářet jakékoliv rébusy?
"Pokud to všechno vůbec souvisí s prolomením té kletby, o které byla v tom dopise řeč," dodám polohlasně. Char se ale celého nápadu s hádankou okamžitě chytne a přisadí si se svojí teorií. Hledím na oba s tou zvláštní směsicí nejistoty a překvapení, zda to opravdu myslí vážně.

"Možná bych se mohla podívat alespoň do jedné z těch věží, jestli něco nenajdu tam," zkusím navrhnout, znovu. Skoro už se dám opět do pohybu, než mě zarazí připomínka té podivné Garkinenovy básně. Té, která se mi až příliš jasně vepsala do paměti.
"Neříkal Garkinen něco o tom, že má být ta báseň klíčem k cestě zpět?" podotknu, ačkoliv ty detaily, které Char zmínil, dávají jistým podivným způsobem smysl. Jenže nic z toho mi nedokázalo zatím odpovědět na tu původní a nejpodstatnější otázku. Proč?

"Pokud je to tak, jak říkáte, možná by stálo zamyslet se i nad tím, jak ty vraníky obětovat. Nevypadali zrovna moc živě," utrousím. Ne, nemyslím si, že mohu být v tomhle zvlášť nápomocná. Žádný z těch veršů mi k tomu nepasuje. Celé mi to přijde skoro až absurdní.

Posilnit se kapkou alkoholu mi v tuhle chvíli přijde jako nejrozumnější nápad. S díky sklenku přijmu. Nechám ale na Charovi, ať případně pronese nějaký vhodný přípitek.

Pít či nepít

Morris je bystrý mladík. Jen co odtrhnu oči od baru a přeletím přes munala cupujícího čalounění, už si dává dvě a dvě dohromady. Jen s tím pláštěm jsme nejspíš mimo.
„Tohle? Spíš ne. Nevím. Jen jsem si ho chtěl vyzkoušet. Ehm.“
Trochu provinile si jej sundám a přehodím přes barovou stoličku, abych měl důvod se sem později vrátit.

„Ale moment. V dopise také stálo, že je to nápad nějakého čaroděje spolčeného s temným pánem, to může být bůhvíkdo, nicméně onen Sjukal připouští, že v tom bude nějaký háček. A tady to máme. V každé věži si pochoduje někdo jiný nežli je uvedeno u schodů, hmmm. O starém pánovi můžeme říct, že je to onen zámecký pán. Ano či ne? A podívejte, tady v té knize je docela podobná paní jako na obrazech. Vsadím boty (ale raději ty, co jsou dole a žerou je moli), že právě ona je ta paní zámeckého pána. Taky to ale může být jeho dcera. Jen mě mate, že jsou tu možnosti obou pohlaví - pán nebo paní. Jestli v tom není nějaká ta čertovina…“

Zamyšleně obcházím od jednoho schodiště k druhému. V půli cesty se zarazím a vykřiknu:
„Stejně jsi na to kápl, Morrisi! Bělouši jsou černí! Černý je bílý! Starý je mladý? Jak jen to bylo? Mladá tě straší. Stará má vnady. Tak nějak. Kde já to jen slyšel? Ach ano. U Garkinena v pracovně. To bylo… zvláštní. Že by to s tím nějak souviselo?“

Musím se přeci jen posadit. Za prvé se mi tak lépe myslí a za druhé mě bolí po celodenní chůzi rozličné klouby. Nedá mi to a dál přemýšlím nahlas a u svých kolegů hledám nějaké prozření, rozjasňující se tvář nebo alespoň náznak pochopení.

„Prostě tu něco smrdí a nemyslím tím svoje nohy. Považte variantu, že by pán a paní byli ti mladí. Měli holčičku a chlapečka. Náhle zemřeli. Následovala by je jejich, pozor, starší ratolest, a sice dcerka. Jen hoch by se dožil vysokého věku. Stařík. To je teorie, co? Ale klidně by to mohlo být reálné. Takže kde obětovat ty běl… ehm, vraníky? Já jsem z toho jelen. A cítím, že se potřebuju něčeho napít. Něčeho ostřejšího. A to hned!“

Zamířím k baru a vytáhnu jednu z lahví, přičemž okázale připravím tři sklenice a naleju všem.

Prosím, pane, nebo paní, odpusťte mi velmožně;
přeslechl jsem zaklepání – je to skoro nemožné

"... vzdušné čtvrtky", čtu zamyšleně titul jedné z knih, která je mi hned na to vytržena z rukou. Dívám se Mině přes rameno, když starými stránkami listuje s hořečnatým zaujetím, které jsem u ní snad ještě neviděl.

"No ano. Jistě že si ji necháme. Tady už ji zjevně nikdo potřebovat nebude."

Diskuse o dalším postupu nezabere dlouho. Jakkoli je tady nesmírně zajímavé prakticky všechno, nikomu z nás nedá spát otázka, co je to vlastně za... postavy nahoře ve věžích.

Jakmile se však vydáme k nejbližšímu schodišti, zarazí nás nápis na prvním stupni. Rychle oběhnu i další rohy, abych přečetl i další nápisy, které nahlásím svým společníkům. Situace je natolik poutavá, že prozatím ani nemám čas pozastavovat se nad jazykem, jímž jsou popisky vyvedeny.

"Počkat, moment," dochází mi po chvilce. "Ty popisky nesedí!" Zjevně nejsem jediný, kdo si to uvědomuje. Postavám na věžích jsme ze zjevných důvodů všichni věnovali nebývalou pozornost.

Chvíli bezvýsledně přemýšlím nad smyslem tohoto všeho, než to vzdám a rozhodnu se začít od začátku, spolu s ostatními.

"Poslouchejte. Nevíme, co nás čeká. Mám takový neblahý pocit, že ve věžích by to mohlo být nebezpečné. Pojďme si nejdřív shrnout, co víme. Máš ten vzkaz, co visel na dveřích? Fajn."

"Takže za prvé: Měli tu zámeckého pána, a ten zemřel. Píše se to v dopise, a nasvědčuje tomu i ten smuteční obraz," ukážu měrem k zabarikádovanému schodišti.
"Za druhé: Musela to být nějaká vysoce aristokratická rodina. Pán si nevěstu vybíral z katalogu, měli majordoma, a dědicové tady zjevně hráli dost významnou roli."
"Za třetí, a tady už se to začíná malinko komplikovat: VŠECHNO JE TADY ŠPATNĚ! Vzkaz zmiňuje bělouše. A nejsem jediný, koho automaticky napadli ti černí koně u vchodu do vsi, že ne? Nahoře se pohybuje něco, co vypadá jako lidi, ale nejsou to lidi. Nejspíš. A jsou to ty postavy, které tam mají být, ale nejsou na správných místech. Kdo by si pro Draka dal tu práci, vytvářet ty postavy nahoře, ať už je to cokoli, a potom je umístit do špatných věží? Skoro to vypadá jako nějaký zvláštní rébus. Ale proč?"

"No? Nějaké nápady?"

Vyvalím oči na Chara, přiběhnuvšího v jenom z kabátů v předsíni. V jednom z kabátů, které vlastně celkem korespondovaly s postavami na věžích. Tím pádem i s nápisy na schodech. Geniální! "Myslíš, že ty kabáty jsou součástí téhle... hádanky?"

Věže

V každé věži je na prvním schodu viditelně vytesán nápis. Byť jsou nápisy velmi staré a zašlé, dají se přečíst. K vašemu mírnému úleku ani náznak démštiny.

Dáte-li si trochu práce a dáte si dohromady postavy na věžích, úplně vám to nebude sedět.

Víte, že v pravé věži blíže vchodu jste viděli děvče. Nápis na schodu říká:
zámecký pán či paní
Přes schodiště jsou křížem dvě násady od koštěte, které symbolicky zabraňují vstupu a na stěně malý obrázek starého pána. Je černě orámován a k rámu je připnuta černá stuha.

Ostatní schodiště jsou volná a bez obrázků. Ve věži vpravo vzadu je podle toho, co jste viděli zvenku, bezvousý dospělý muž. Nápis na schodu říká:
pán či paní zámeckého pána či paní

Vlevo vzadu je shrbený muž s dlouhými šedými vlasy a vousy. Nápis na schodu?
poslední dědic zámeckého pána či paní

Vlevo vpředu je vznešená dáma s vějířem a vysokým drdolem. Nápis:
první dědic zámeckého pána či paní

Tajemství opuštěných věží

♩ ♪ ♫ ♬

Následuji oba muže i čtyřnohou šelmu do rozlehlé haly a jen tak tak odeženu těch několik zbloudilých molů, co se rozlétlo mým směrem. Nejeden z nich by si jistě rád pochutnal i na mém vlněném plášti. Jeden by řekl, že je snad měl odehnat čpavý puch řinoucí se z drobné lahvičky v Morrisových rukou. Zdálo se mi to, nebo jsem skutečně ucítila i podtóny levandule? Tolik věcí tu bylo tak prapodivně cizích i známých zároveň. Kabát, u kterého byla položená, ale přežil jejich řádění bez úhony. Bylo však těžké odhadnout, jakou dobu tu už visel. I Chara, zdá se, zaujal a hned se ho jal šacovat.
"Zanechali nám tu něco? Klíče od věží, nebo nějaké jiné poklady?" prohodím k němu, když kráčím okolo. Koutky úst se mi samovolně zvlní v drobném úsměvu. Ostražitost mě však neopouští, stále tu může být někdo přítomen.

Jenže ve společnosti Garra je jakýkoliv opatrný postup nemožný. Příliš se tedy nerozpakuji a vstoupím do hlavního sálu. Oči se mi okamžitě rozšíří úžasem při pohledu na zdejší dominantu. Těkám pohledem od jedné rytiny k druhé, naprosto fascinovaná celým fantaskním výjevem. Ze vzdušných vírů jako by vystupovaly celé krajiny, natolik vzdálené všem, jaký jsem za svůj život mohla poznat. Než si však stihnu přiřadit jakékoliv detaily, jsou pryč. I tak je obtížné se odtrhnout, nepokoušet se zachytit ty okamžiky znovu.

Nakonec je toho ale pro pouhé lidské oko příliš. Vydám se v Morrisových stopách do toho podivně zařízeného salónku. Ten už mezitím stihl vytáhnout i dvojici knih. Zvědavě mu nahlédnu přes rameno, jakmile jimi začne listovat. První ve mně nevzbudí příliš zájmu, zato po herbáři hned chmátnu. Skoro až neomaleně.
"Mohu?" vyhrknu spěšně, když už začnu opatrně otáčet jeho stránky. Vypadám jím zcela pohlcená. Zvlášť u jedné stránky zobrazující bylinu s podlouhlými listy s typickým tmavým žilkováním se zastavím o něco déle.
Chvíli se na kresbu skoro až mračím, pootáčím knihu, abych si ji prohlédla z různých úhlů, snad abych si byla jistá...

Ohořelé trosky domu byly už prorostlé zelení, divoké dřeviny se proplétaly mezi zbytky nosných trámů a pobořené zdi se staly domovem pro kdejakou havěť. Přesto mi bylo jasné, že mi dům ještě nevydal veškerá tajemství. Svaly jsem měla zmožené námahou, jak jsem se snažila proklestit si cestu hlouběji do jeho útrob a sváděla tak nerovný boj s divokou přírodou. Přesto jsem se po nějaké době dostala až k těžkému poklopu vedoucímu do sklepení, který snad jako zázrakem dokázal celé té zkáze odolat. Dostat se dovnitř nebylo vůbec snadné a světla už povážlivě ubývalo. Přesto jsem to nehodlala vzdát a prostě zaťala zuby.
Odměna byla...nečekaná. Naproti policím s lahvemi vína a polorozpadlými proutěnými košíky na uskladnění zeleniny stála těžká, kovaná truhla. Na ní se zub času nestihl projevit, pečlivě uchovávala všechny Fohalovy poklady. Několik hustě popsaných knih i nákresů s prapodivnými mechanismy, které jistojistě nepatřily do našeho světa...
A na samotném dnu ošoupaný deník v kožené vazbě s příběhem muže, jemuž se jeho zvědavost a hamižnost stala osudnou. A nejen jemu...

Byla to ona, jedna z mnoha bylin, kterou na papíře zachytil. Výluh z ní měl ulevovat od dušnosti, čerstvě rozemletá pomáhala v hojení ran. Mohla by pomoct i jí?
Cítím, jak se mi divoce rozbušilo srdce. Konečně první dílek skládačky. Prstem postupně přecházím po jednotlivých slovech a snažím se je přelouskat. Musím si být jistá, že jsem neudělala žádné unáhlené závěry.
"Myslím...myslím, že bychom tu knihu měli vzít s sebou," zadrmolím s patrným vzrušením v hlase. "Určitě bychom se měli snažit ji celou přeložit," odvětím mimoděk Charovi, stále trochu ztracená ve vlastních myšlenkách. Dost na to, abych nepostřehla, že po chvíli začne opět hovořit. Až v posledním okamžiku mi dojde, že svá slova směřuje ke mně. Trochu zmateně a nejistě pokrčím rameny, jak si vůbec nepamatuji, co oné otázce předcházelo.
"Do té nejbližší?" nadhodím a pohledem ještě slétnu ke svazku klíčů položených na stole. "Možná je taky ještě budeme potřebovat," brouknu a natáhnu se pro ně. Jejich prapodivný tvar je mi opět povědomý. Zbývá už jen počkat na Chara, který mezitím stihl někam odběhnout, jen aby se během chvilky vrátil v novém plášti. Kmitnu očima k jeho starému, který teď leží přehozen přes jedno z křesel a nazdvihnu obočí.
"No, snad zámecký pán opravdu není doma," pousměji se, jak si jeho počínání nedovedu moc dobře vysvětlit.
"Tak tedy nahoru," kývnu na oba a vykročím směrem k nejbližšímu schodišti.

Zaujatě pronásleduji pohledem moly, kteří se rozlétli do všech stran.
Tohle místo už je tedy také nějakou dobu opuštěné.
Jediný nesežraný kabát mě láká. Jsem na kabáty a pláště vysazený. Nicméně teď nechci vypadat jako vykradač hrobů. A tak se před Minou a Morrisem krotím. Nebudu si ho hned zkoušet, jen zběžně prohlédnu střih a… neodpustím si sáhnout do kapes. Co kdyby tam něco zůstalo? Něco důležitého. Do kapes kabátu se dává ledacos.

Ve foyé zůstanu fascinovaně hledět na vzdušnou fontánu. Tohle je přímo mistrovské dílo! Kam se hrabou obyčejné fontány stříkající vodu nebo hrací skříňky. Tohle je doslova kouzelné. Stále to strhává můj pohled zpátky. A to i přesto, že je tu tolik jiných lákadel. Už jen ty lampy. Neobyčejné. A jen to utvrzuje myšlenku, že je na celé této budově mnohem víc než na opuštěných ruinách, jichž je tohle městečko plné.
Když se konečně dostaneme do patra, začínám si říkat, že v celém konceptu přece musí být nějaký vyšší smysl, nějaký záměr. Co to znamená? Co chtěl mistr architekt říci? Pro koho je vlastně sídlo určené? Ach ano.

„Tohle je tedy nejspíš sídlo zámeckého pána. Nějakého dědice aby ale jeden pohledal. Moli to nebudou. Morrisi, je něco zajímavého v té knize? Že do ní tak dlouho zíráš. Ach jistě, není lehké číst zdejší jazyk. Ukaž. Hmmm. No, na čtení bude čas. A můžeme si k tomu i přihnout.“

Roztodivné lahvičky s více či méně slibnými názvy mne lákají, přesto k nim zatím zůstávám netečný. Pohodlí salónků i účinky lihovin neutečou. Mladík má pravdu.

„Já věřím, že ano. Měli bychom se tam rozhodně podívat. Už proto, abychom přišli na to, jak to čertovské dílo funguje. Tedy myslíte, že by to nemuselo být nebezpečné? Duchy to evidentně nepřitahuje. Ale možná je to udržuje nablízku. Nevím, zda by stálo za to se to pokusit nějak vypnout. Nebo v tom vězí ta zmiňovaná kletba? Buď jak buď, dámo, zvol naši cestu. Do které věže půjdeme jako první?“
Nenuceně si odepnu plášť a přehodím jej přes jedno z pohodlných křesel. Ne. Žádná rezervace není potřeba, ale myslím na ten kabát tam dole. Co když je klíč právě v něm?
Než se kamkoli vydáme, doběhnu pro něj a obléknu si jej.

Knihy

První kniha je poměrně dlouhé pojednání o dívkách z lepších rodin ve věku na vdávání.
Věk, sídlo, stručná historie rodu a mnohem podrobnější seznam majetku (případně dluhů a dalších závazků), rozepsány záliby, vlastnosti a dovednosti dívek, seznam jejich nápadníků.
Jsou zde i poměrně vyvedené ilustrace všelikých ošklivek i krásek.

Dohromady to dělá precizní dohazovačskou knížečku s devětadvaceti potenciálními partnerkami o téměř sto stranách. Je značně zašlá a ohmataná, snad pán vybral špatně a později s povzdechem prohlížel, o co přišel. A nebo vybral dobře a knížkou listoval jen z rozmaru. A kdo ví, kdo tou knihou vlastně listoval, natož proč.
Jedna z dívek téměř na konci se každopádně nápadně podobá paní na obrazech. I v pozdějším věku byla půvabná, pokud ji ruka malíře zachytila pravdivě.

Druhá kniha zaujme už titulem a obsahem jistě ohromí Morrise a zejména Minu, pokud do ní nahlédne.

Je to opět precizně vyvedený svazek s názvem 50 nejmocnějších přírodních léků vzdušné čtvrtky. Jsou zde jistou rukou vyobrazeny byliny, stromy i zvířata, které povětšinou znáte v mírně jiných podobách nebo neznáte vůbec.
U obrázků je pak popis, kde se která věc nejspíše dá nalézt, kdy jakou část sbírat a jak zpracovat a samozřejmě také na jaké nemoci či neduhy se nejlépe hodí.

Obě knihy jsou ve staré démštině. Dalo by se říci, že je to ještě o trochu méně srozumitelné než dopis, který jste našli na dveřích. Dvě tři stránky v kuse přelouskat jde, ale pak už je to hrozně únavné.

Oáza klidu (před bouří?)

Následujeme zvědavého munala dovniř, abychom se ocitli v jakési vstupní předsíni, nebo snad šatně. Tiše si prohlížím oblečení na věšácích. Jak dlouho už tu musí takhle viset? Zdá se že hodně dlouho...

Pak si všimnu lahvičky na zemi. Nejdřív si ji prohlédnu, pak opatrně vezmu do rukou, a prozkoumám ještě důkladněji. Copak je to za tekutinu? Má za úkol jenom vonět, nebo plní i jinou funkci? Ale hlavně - odér, který z toho vychází, je poměrně silný - jak dlouho může něco vydržet takhle vonět, než to vyčpí? Stará se tady o to snad někdo? To by byla za celou dobu první známka, že je tu stále nějaký inteligentní život.

Tohle všechno se mi ale z hlavy doslova vypaří ve chvíli, kdy zjistím, co nás čeká v další místnosti.

Vstoupíme do hlavní haly, minimálně já pln očekávání. A podle očekávání se zde vše vymyká veškerému očekávání.

Dost! Musím vědomě zastavit svou mysl, která se začíná uvězňovat v nekonečné smyčce pro marnou snahu přiřadit nějaký smysl výjevům, které se před námi otevírají.

Dobře. Takže klid. Šli jsme přeci jenom svým způsobem do jiného světa. Dalo se očekávat, že tu uvidíme něco, co z domova neznáme. Proto jsme přeci tady.

A tak dlouhou chvíli s otevřenou pusou pozoruji vzdušnou fontánu a fantastické obrazy, které tvoří. Když se konečně odtrhnu, tak první, čeho si všimnu je, že chybí Garro. Naštěstí ho rychle najdu v jednom ze salónků, jak zaťatými drápy drásá čalounění jedné z těch nevkusných pohovek.

"Tss!! Garro! Nech toho přece!" syknu. Odeženu kočičáka, který jen nevzrušeně poodejde, vyskočí si na vedlejší sedačku a upírá na mne oči známým způsobem, o kterém jsem si dříve myslel, že znamaná, že se mne v noci pokusí zabít.

Zběžně nahlédnu do knih, které jsme našli v jednom z konferenčních stolků. Jen tak, abych si udělal představu, jakým písmem a jazykem jsou psány, a případně o čem asi pojednávají.

Za jiných okolností by mi docela vyhovovalo strávit zde klidně několid dní. Zkoumat energii fontány, dotykové lampy, obrazy... Ale všechnu tu zdejší krásu poměrně silně kalí nejistá obava, která nás provází už od chvíle, kdy jsme se k tomuhle městu přiblížili. Ty čtyři postavy patrolující nahoře ve věžích.

Ale zatím, i přes všechny podivnosti, naše zvědavost vítězila nad strachem z neznáma. A když už jsme vlezli až k nim domů, tak to už rovnou můžeme...

"Myslíte..."

"Myslíte, že bychom se měli jít podívat nahoru?"