Vzhůru do nekonečna, a ještě dál

Lektvar spánku! Ano. Ten zdejší mnichové nejspíš užívají pravidelně. Mistr říkal, že na potíže se spánkem stačí odvar z mateřídoušky. Opravdový lektvar spánku může být při neopatrném dávkování nebezpečný. Ale teď už k tomu, co si odtud doopravdy můžeme odnést... no, je dobře že to nejsou jenom tři věci.

"Páni..." vydechnu fascinovaně. Sklady Chrámu obsahují snad všechno, co si lze vůbec představit. Z těch praktických věcí tu mají třeba oblečení. Vypracovanou cestovatelskou košili, odolnou a daleko kvalitnější než hábit, který běžně nosím. Pohodlné kalhoty se spoustou kapes. Slušivý klobouk proti větru i dešti. Dýka ostrá jako břitva. Fascinovaně se probírám těmi zásobami.

A pak... všechny ty komponenty! Některé z těchhle vzácností nemá ani mistr Liacha. Nabírám si plnýma hrstma vše, co se mi vejde do zavazadel. A nakonec i pár už hotových lektvarů. Hmátnu rukou do poslední police. Zarazím se a rychle se ohlédnu, jestli se zrovna někdo nedívá. Opravdu tady mají i neviditelnost? Měl jsem za to že je to zakázané. Pečlivě uzavřu všechny nově nabyté zásoby do brašny.

Je čas rozloučit se s rodiči, s mistrem, i s přáteli, a vyrazit. Čeká nás několikatýdenní pouť ke stěně a pak kdoví jak dlouho vlastně strávíme na druhé straně. Naštěstí máme aspoň ze začátku k ruce zkušené průvodce. Zdá se, že hned několik lidí tady ví alespoň něco o magii. Toho si vážím, sám bych se rád na toto téma začal intenzivně vzdělávat. Prakticky všichni vyhledávají znalosti pohledné Renny. I já rád poslouchám, co ví o vzdušných rostlinách, bytostech a magii spjaté se vzdušným elementem.

Nejvíc času ale trávím, pro některé možná překvapivě, s Dastenem. Ten přes den často trénuje s Patchekem, ale večer vypráví o svých zajímavých znalostech magických tvorů. Zpočátku tedy jen o tom, jak je zabíjet. Ale časem se ukazuje, že ví i mnoho o tom, jak s nimi komunikovat. To je pro mne fascinující problematika, a kdykoli je k tomu příležitost, zaníceně s ním na toto téma diskutuji.

Jinak, po večerech, je většinou poměrně veselo. Nepiju tolik, co jiní, tělu to nedělá dobře. Ale i tak s chutí povyprávím každému, kdo je ochoten poslouchat, jak momentálně dokončuji svoje zaučování, a těším se, až se za mě brzy stane respektovaný alchymista. Za stěnami doufám najít dosud nepoznané látky, které využiju k rozšíření znalostí a schopností lidstva.

Líbí se mi Mina. Je taková mírná. A umí malovat. Jednou chtěla namalovat Garra. "S tím neztrácej čas. Nevydrží ani chvilinku sedět na místě. To leda že by sis počkala, až usne..." Jenomže ta chlupatá potvora se nechá podrbat za ušima, pak si sedne, ocas stočí elegantně podél těla, natáhne krk, a své hvězdné oči upře na umělkyni. A nehnutě tak sedí celý večer, dokud není dílo hotové! Nevěřícně nad tím kroutím hlavou. "Namaluj i mě," požádám pak, nikoli bez známky závisti v hlase.

A tak dojdeme až ke stěně. Trocha hledání nás nemine, ale ono místo se nakonec najít podaří. Dvanáct lístků, které umožní průchod na druhou stranu. Kolik takovýchhle míst asi existuje?

"Děkujeme," připojím se k loučení s našimi průvodci. "Šťastnou cestu zpátky."

"Garro, nech toho, vždyť už jdeme." Sbohem, světe.

Cesta z města

Do Odo nám leží už pár dní za zády a krajina se pomalu mění. Pole vystřídaly pastviny, přibývají stromy, stáda divoké zvěře se rozprchávají, když se ocitneme na dostřel. Po pár dalších dnech jen laně otočí hlavu a pozorují nás. Pro Minu není žádný problém obstarat k večeru nějaké to čerstvé maso. I tak zálibně sleduji pohyb, kterým zakládá šíp, napíná tětivu, vydechne a vystřelí. Čistý zásah. Ocitl jsem se u toho náhodou. Nebo si to tak později ospravedlňuji. Nesnažil jsem se ji sledovat. Jen se projít, vyčistit hlavu, popřemýšlet. Odlepil jsem se od stromu a uznale pokýval hlavou. S lukem jsem byl vždycky marný. Raději se nabídnu, že zvíře pomohu odnést do tábora. Své zjevení jsem omluvil touhou najít nějaké houby. Houby – má vášeň.

Oheň hoří a mí souputníci jsou zde již porůznu rozesazeni. Pouze mladý Morris ještě u vozů vybaluje něco ze svého tlumoku a ozývá se přitom cinkání skleněných flakónků. Jiná lahev, mnohem větší, už koluje mezi Nestrou, Patchekem a Dastenem, ačkoli poslední jmenovaný si zavdává spíše ze slušnosti. Mladá žena se s naší zvětšující se vzdáleností od města stále vice uvolňuje. Evidentně pije, protože slaví. O náplni její nedávné práce máme z vyprávění jen hrubé představy. Jsem za ni rád a tuto misi jí přeji. Za její občas až přehrávanou radostí cítím velkou bolest na duši a nedořešená traumata. Do Odo mělo a má své organizace, z nichž jen málo pracuje počestně.

O našem rváči a hrubiánovi nemluvě. Má-li ve své ztýrané tváři úsměv, je divoký a jeho oči přitom planou ohněm, jenž stravuje vnitřní šílenství. Nemůže si pomoct, a přesto má svůj osud pevně v rukou. Ostatně, nedostal by se až sem, kdyby sám nechtěl. Mám před jeho bojovým umem respect. Nejspíš by mě rozsekal na kousky ještě dřív, než bych já vytáhl svou zbraň. Mluvíme-li o chadných zbraních.

Měříme síly s Dastenem a dbáme jeho rad. Přesto se každý víceméně drží svého kopyta, odhaluje techniku a styl boje, na který je zvyklý a… dříve či později se dostává na lopatky.

Zpočátku jsem se dával do hovoru především s Jerbou Bakalem, mistrem slov. Bylo mi milejší s ním rozebírat nuance ve výslovnosti a zaobírat se rozdíly mezi vznikem a vývojem jazykových kmenů. Po této stránce jsem si s ním rozuměl výborně. Jinak to byl ale nudný patron. A já pomalu ale jistě pociťoval potřebu se ostatním představit a posílit tak atmosféru vzájemného respektu i důvěry.

“Mé celé jméno zní Char eb Evtinell, ale říkejte mi Chare, prosím. Na vaše zdraví!” Rozvinu znenadání po pár večerech u ohýnku svou představovací řeč, když ke mně doputuje Patchekova kořalka.

“Nejsem zdaleka tak starý, jak vypadám. Ani tak mladý, jak se cítím. Bohužel. Za ta léta strávená v Do Odu jsem také zažil pár dobrodružství, ale nejsou zdaleka tak hodna vyprávění, jako ta vaše.” Pravím skromně. Asi by se divili, kdybych se pustil do detailů. Ale třeba ještě bude správná chvíle o pár týdnů později.

“Hodně jsem toho za život přečetl, to ano. Ale krom vědění psaného a církevní historie se věnuji lidské psychice. Ne, pochopitelně si tu s nikým nebudu pohrávat, to bych si nedovolil. Ale pokud by někdo chtěl pomoci lépe usnout a pálenka už nefungovala, můžete se na mě bez obav obrátit.” Letmý pohled směrem k Patchekovi se s tím jeho nestřetne, jelikož on zrovna podmračeně zírá do plamenů.

Jak se blížíme k vzdušné stěně, je naše průvodkyně Renna víc a víc zaneprázdněná našimi dotazy a touze porozumět tomu, co by se za dosud nepřekonanou stěnou mohlo nacházet. Nedám si ujít její lekce a pochopení základů větrné magie otvírá netušené dveře v dosud pevné struktuře dosavadních oborů.

Mladý pan Lestrange si musel z církevních zásobáren nabrat notné množství nejrůznějších surovin, protože se mu jeho zavazadla začala po týdnu cesty trhat. Jako hodný starý pán jsem ještě za světla nechal ostatní lovit, trénovat nebo rozbíjet tabor a sám si sedl s šídlem, jehlou a špulkou silné nitě, abych jeho torny dostatečně vyspravil a zpevnil. Býval bych se rád blýskl i před sličnějšími členy výpravy a opravil Nestřinu probodnutou zbroj, ta má ovšem zbrusu novou. Já sám si krom významného, ručně zdobeného a v dračí kůži vázaného výtisku starých básní z dob, kdy živí draci byli ještě v paměti lidí, odnesl dvě mistrně vyvážené dýky a neskutečně luxusní, jemně parfémovaný olej do vousů.

Zkusil jsem ho po lázni ještě večer před tím, než jsme vyrazili. Nebyla to však příjemná vůně, kvůli které bylo Lindreé tak líto, že ji opouštím. Mladé milence jsem imponoval svou vitalitou i životní moudrostí. Ale přiznejme si to, brzdil jsem ji v životním rozletu. Za pár dní si osuší slzy a najde si mládence, se kterým může jít životem bez pocitu méněcennosti. Čeká ji nový život. Tak jako mne. Tak jako nás.

Ozvěna kozích kopýtek se čím dál víc rozléhala, jak jsme se dostávali do blízkosti hor, ukrývajících v sobě černočernou hladkou stěnu. Teď, před reliéfem s dvanácti kapkami, jsme složili a přerovnali výbavu a mezi větrnými poryvy se pokoušeli zhluboka nadechnout. Pokývnu na Minu, abych jí dodal odvahu k tomu, co se právě se ztraceným a záhy znovunalezeným klíčem chystala udělat.

Cesta

♩ ♪ ♫ ♬

Nález druhého klíče celou záležitost výrazně usnadnil. Kromě vyřízení několika maličkostí už nic nebránilo k zahájení samotné výpravy. A zatímco se Nestra zotavovala a Patchek lovil škodnou v ulicích, využila jsem toho volného času, abych si naposledy prohlédla město. Kdo ví, jak dlouho budeme hledat odpovědi za stěnami. Stále tu žilo pár dobrých lidí, se kterými jsem mohla prohodit pár slov, nebo po nich poslat vzkazy dál. Především ten jeden nejpodstatnější - domů. O tom, že mě nakonec vybrali a nehodlám se vracet s nepořízenou.

Nezdržovala jsem se tím ale příliš dlouho, stále bylo potřeba postarat se o naložení vybavení a zásob. V tomhle se Církvi nedala upřít štědrost, zřejmě i pro ně tahle výprava dost znamenala a dali nám k dispozici to nejlepší, co měli. Sama jsem si přibalila několik sáčků proviantu a doplnila, co mi chybělo pro pohodlné cestování. Pro jistotu i další sadu šípů a náhradních hrotů. Nebylo toho moc, byla jsem zvyklá cestovat nalehko, vše potřebné se muselo vejít do jednoho cestovního vaku, který člověk bez potíží unesl na zádech a zvládl s ním zdolat jakýkoliv terén. Mít k dispozici vůz tažený zvířaty v sobě skýtalo i nějaké výhody, ale nikdo nemohl tušit, jak moc platný nám bude za Stěnami. Nechtěla jsem na něj tedy moc spoléhat. Bohužel to také znamenalo nutnost cestování po širších a upravenějších cestách, žádné zkratky divočinou a loveckými stezkami.

Město jsem opouštěla s úlevou, stačila chvíle a začala jsem pociťovat onu zvláštní stísněnost a neklid z přebytku tolika vjemů. Na cestě jsem se mohla konečně svobodně nadechnout a minimálně Nestra s Patchekem se ukázali jako družní společníci. Často jsem tak nechávala vedení hovoru na nich a sem tam přispěla vlastní troškou do mlýna. Dokázala bych dlouhé hodiny hovořit o krajích, které jsem za svůj život procestovala, o rozmanitosti fauny i flóry, ale to rozhodně neznělo tak poutavě jako dobrodružství některých společníků. Někdo by takový život možná mohl považovat i za nudný, ale mě dokonale vyhovoval. Nebyl ani prostý konfliktů a situací na hraně. Motivace poznávat, vydávat se stále dál a překonávat sám sebe byla však vždy silnější.

Někdy toho družení ale bylo už příliš, nebo Zjizvenec správně neodhadl míru alkoholu. V takových chvílích jsem sedávala bokem, vytáhla svůj deník, do kterého jsem si zapisovala poznámky, nebo kreslila okolní scenérie. A taky členy naší výpravy, pokud mi k tomu dali svolení, kdo chtěl, mohl svoji podobu dostat i na památku. Kresby v sobě měly svůj jistý půvab, přesto poměrně věrně zachycovaly skutečnost. Měla jsem takto načrtnuté a popsané i bylinky a houby, co bylo možné sbírat po lesích, nebo náčrtky stop zvěře. Deník, vázaný ve vydělané kůži jsem vždy velmi pečlivě zabalila do voskovaného plátna, aby nenavlhl. Velký zájem jsem tak projevovala i o Morrisova munala a snažila se ho přimět, aby mi i zapózoval. Rozhodně se od dalších příslušníků svého druhu velmi lišil a snažila jsem se přijít na to, proč.

Stejně tak jsem dost času trávila s Rennou, abych od ní vyzvěděla více o vzdušných bytostech i magii samotné, především jaké mohou být její následky. Bylo zjevné, že ji dokážu cítit a vnímat, ale sama jsem ji aktivně použít neuměla. Naopak, způsob, jakým ji využíval Patchek, mě spíše znervózňovala, obecně jsem ji považovala za něco nečistého, zkaženého. Stejně tak mi nebyly po chuti jakékoliv výbuchy agrese, v takových chvílích jsem se snažila mírnit, a to velmi důrazně.
A pak tu byl Dasten. Ačkoliv jsem v boji zblízka nijak zvlášť neexcelovala, dovedla jsem se jakž takž ubránit a použít i pár špinavějších triků. Bylo ovšem zjevné, že se mi nikdy nedostalo vedení a byla jsem samouk. To v lukostřelbě jsem si věřila mnohem víc a kdykoliv bylo potřeba, vyrazila jsem do lesa na lov, abychom měli večeře o něco pestřejší. Byl to pro mě i příjemnější způsob, jak se protáhnout po monotónní chůzi než se cvičit v postojích a úderech. Zajímaly mě ale Dastenovy znalosti o magických bytostech, takže pokud zrovna nedával někomu do těla, tahala jsem z něj rozumy.

Cesta v takové společnosti ubíhala rychle, postupně jsme se seznamovali a zvykali si na sebe. Snad dostatečně na to, abychom znali svoje slabé i silné stránky, až dojde na krok do neznáma. Krajina se brzy změnila a už podle řídnoucího porostu a větrnějšímu podnebí bylo zřejmé, že se blížíme ke stěně. Z husté mlhy se začne pozvolna vynořovat i mohutné, skalnaté pohoří. Vzduch je tu zvláštně hutný, někdy skoro až dusivý. Zcela instinktivně zkrátím svoje kroky, aby mi ho stačilo méně a byla jsem schopná pokračovat v nastaveném tempu. Dlouhý vlněný plášť a dlouhý šátek, který si převážu přes hlavu a vlasy se tu ukáže jako tím nejcennějším společníkem. Zdejší neutěšená krajina v sobě má své kouzlo. Vlastně doslova, ovzduší nasáklé magií téměř praská. Po cestě se snažím pomáhat těm, kteří stále se zdejším podnebím zápolí.

Stačí už jen překonat poslední namáhavý kousek podél stěny a brzy se ocitneme před samotnou branou na druhou stranu. Dvanáct prohlubní pro dvanáct klíčů. Přijde mi to až k nevíře, že jsme sem skutečně došli. Čekala bych, že nás po cestě budou pronásledovat ti, co se snažili výpravu narušit už v zárodku, ale zjevně bylo o vše postaráno. A tak tu stojíme a je čas dát našim průvodcům sbohem.

"Ještě jednou vám děkuji za doprovod. Bez vás by cesta sem byla mnohem obtížnější," hovořím ke všem, ale v tuhle chvíli se dívám zvlášť na Rennu. "Šťastnou cestu zpět," popřeji jim a s každým si alespoň podám ruku.
Někteří už se netrpělivě třesou, aby mohli být za Stěnou. Morrisův společník by se tam možná za nějakou chvíli i prohrabal.
"Myslím, že už není nač čekat," kývnu na ostatní, "tak tedy na druhé straně." Teď už stačí jen vložit klíč...

Starej pes a nový kousky

Jestli se to mělo udělat, tak hned. Proto jsem zbytek skupiny zanechal v salonku, hned jak jsem zjistil cestu. Z chrámu zadním vchodem a rychle jsem zmizel z volného prostranství. Přiznávám, běžel jsem, což obvykle nedělám, ale přišlo mi, že tím tlacháním jsme ztratili mnoho času. Naštěstí jsem, ale městská krysa a zdejší uličky mě navedli správným směrem, než se stačilo ozvat píchání v boku.

S kápi přes hlavu a volným krokem jsem dorazil až k domu. Kdyby tu nebyli jediní, tak bych je možná chvíli hledal, ale takhle se na ně můj zrak zaměřil okamžitě. Nenápadní hrdlořezové vedli tlumený rozhovor a očima těkali po ulici. Samozřejmě, že jsem pozornosti neušel. Ani jsem nechtěl.

Tak to máme dva. A další ? zabloudil jsem pohledem k domu. Hrdlořezové se rovnají a jejich ruce pod plášti nenápadně sahají k pasům. Měním směr rovnou ke dveřím domu. Tlumený rozhovor se změní v ticho a postavy se dají do pohybu. Přesila ? Ano. Výhoda ? Nikoliv. Problém efektivního boje ve skupině tkví ve správné volbě zbraní a perfektní sehranosti. Krátké dýky a blízkost stěny jim to dost komplikuje, ale já jsem bez omezení.

“Hej. Kam si…“ nedořekne první z mužů a zbytek věty spolkne společně s vlnou horkého popela, který se mu vdere do obličeje. Jeho dýka okamžitě zacinká o kamenivo ulice.

Druhý je pohotový a i přes komplikace, které mu způsobuje kroutící a kvílící kolega, bodá. Úkrok, nastavení pláště jako štítu a naprosto nečestný kopanec přímo do moudí…to stačí k ukončení jeho odhodlání. Nebožákovi v předklonu zasadím ještě jednu výchovnou, rovnou za uši a vydám se ke dveřím.

V domě už mě žádná překvapení nečekala a já byl trochu zklamán. To očividně i zachráněná rodina. Zřejmě čekali neohrožené vojáky v naleštěných zbrojích. Když jsem vykopl dveře vypadalo to, že panička dostane psotník. A já v uklidňování nejsem moc dobrej a zjizvenej ksicht tomu taky nepřidá.

“Jděte do chrámu. Chtějte Weleburyho, že vás posílá Patchek.“ Rozloučil jsem se s děckem a ženštinou. Každá práce se má přece jen dodělat a u toho být nemusí.

“Mno…“ mlasknu hlasitě, když se ostří dýky zanoří do ledviny muže, kterého jsem tak nečestně srazil.“…víš obyčejně mám rád lidi se zápalem….“ Povídám mimoděk chudákovi se spečeným obličejem. Sklivec se mu mísí se slzami a on teď upí, lituje svých rozhodnutí a dozajista někde v koutku duše doufá, že mu to trápení ušetřim.“A ty nebudeš vyjímka. Vyřídíš šéfovi, že tohle bylo naposledy, co jste se nasrali do záležitostí chrámu. A že prsten bude zpátky do zítřejšího rána.“ poplácám ho po rameni. “Přeju hezkej den.“

***

Církev se pochlapila. Odměna v podobě nože z té nejlepší oceli byla rozhodně více než uspokojivá. A tím jejich štědrost nekončila. Zbraně, zbroje, vybavení. Všechno v pořádné kvalitě. Stejně jsem si nechal svou starou zbroj i zbraně. Nebyl v tom sentiment, nýbrž praktičnost. Jiná váha meče znamená posunuté těžiště a změnu návyků. Nic pro starýho psa. U zbroje, byť řemeslně dobře zpracované, bych mušek znovu absolvovat celý proces jejího usedání. Kůže se tvaruje, povoluje a trvá to měsíce, než se přizpůsobí. Zkrátka jen nemám zájem se zalknout na vlastních bicepsech kvůli vůni novoty. Vybavení jsem si, ale nabral. A mimo jiné do jednoho z vozů ukryl bednu s kvalitními ovocnými destiláty, které jsem pořídil za zbytek peněz.

Vybaveni opouštíme město. Většinu času trávím popíjením neskromných zásob, rozhovory s dalšími členy výpravy a vyprávěním hospodských vtipů. Kořalka mi rozvazuje jazyk a vyjma kocovinových rán, kdy zvracím v přilehlých křovích a na ostatní mručím, jsem poměrně společenský tvor. Myšlenky na budoucnost mě míjejí a moc to neřeším.
Říká se, že starého psa nelze novým kouskům naučit, ale opak je pravdou. Není na škodu rozšířit si obzory. S Dastenem si předáme pár mouder, ale náš trénink je o hodně méně intenzivní, než u Nestry. Zbytek času trávím s mladou ženou. Přežítí v přírodě a odhad krajiny je dobrý základ, který jako městská krysa potřebuji. Dokonce i znalost vzdušných bytostí a přidružené disciplíny se mohou hodit. Často je důležitější znát nepřítele, než umět dobře máchnout mečem.

Večery u ohně si opravdu užívám. Je to dlouho, co jsem popíjel s nějakou stálou tlupou. Občas se i zapomenu a od srdce se zasměju. V pozdějších fázích popíjení se odplazím stranou, abych zůstal sám se svými démony.

***

Výlet nesourodé skupiny se změní v nekonečné pobíhání po horách, kde nepříjemně fouká. Teprve teď docením tlustý kabátec a nový plášť. Také spotřeba pálenky rapidně stoupne. Věčné hledání vyvolává frustraci a pochmurnou náladu. Rozlehlost hor mi na náladě také nepřidává. Mnohokrát se mi hlavou honí, že to zkrátka nemůžeme najít.

Zrovna zachumlaný pod pláštěm pobafávám dýmku a trestám další lahev, když se ozve Renna. Těžko tomu uvěřit, planých poplachů tu už pár bylo a sám jsem jich pár vyvolal, takže není divu, že jsem se tam došoural hlemýždím tempem.
“Sakra.“ vypustím to slovo, které ihned odnese vítr. Vyklepnu dýmku a pečlivě jí uschovám.

Konec je tady. A možná definitivní. Vůbec netušíme, co je na druhé straně. Možná nic a možná nás něco sežere, jen projdeme skrz, ale nad tím nemá smysl lámat si hlavu. Já jsem smířený s každou variantou.

Našim průvodcům jenom kývnu na rozloučenou. Nejsem na loučení, nikdy jsem nebyl. I Nestra se loučí je nejistá a nervózní. Chápu, tohle je něco jiného než výlet do stok.
Jen zběžně překontroluju vybavení. Hlavně jestli všechno drží.
“Hej ! Napijem se na druhý straně.“ zamávám na Nestru lahví a otočím se na ostatní.
“Tak už to tam někdo strčte. Mrzne mi prdel.“