Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Za třemi stěnami
Družina
| |||
 | Cesta z města Do Odo nám leží už pár dní za zády a krajina se pomalu mění. Pole vystřídaly pastviny, přibývají stromy, stáda divoké zvěře se rozprchávají, když se ocitneme na dostřel. Po pár dalších dnech jen laně otočí hlavu a pozorují nás. Pro Minu není žádný problém obstarat k večeru nějaké to čerstvé maso. I tak zálibně sleduji pohyb, kterým zakládá šíp, napíná tětivu, vydechne a vystřelí. Čistý zásah. Ocitl jsem se u toho náhodou. Nebo si to tak později ospravedlňuji. Nesnažil jsem se ji sledovat. Jen se projít, vyčistit hlavu, popřemýšlet. Odlepil jsem se od stromu a uznale pokýval hlavou. S lukem jsem byl vždycky marný. Raději se nabídnu, že zvíře pomohu odnést do tábora. Své zjevení jsem omluvil touhou najít nějaké houby. Houby – má vášeň. Oheň hoří a mí souputníci jsou zde již porůznu rozesazeni. Pouze mladý Morris ještě u vozů vybaluje něco ze svého tlumoku a ozývá se přitom cinkání skleněných flakónků. Jiná lahev, mnohem větší, už koluje mezi Nestrou, Patchekem a Dastenem, ačkoli poslední jmenovaný si zavdává spíše ze slušnosti. Mladá žena se s naší zvětšující se vzdáleností od města stále vice uvolňuje. Evidentně pije, protože slaví. O náplni její nedávné práce máme z vyprávění jen hrubé představy. Jsem za ni rád a tuto misi jí přeji. Za její občas až přehrávanou radostí cítím velkou bolest na duši a nedořešená traumata. Do Odo mělo a má své organizace, z nichž jen málo pracuje počestně. O našem rváči a hrubiánovi nemluvě. Má-li ve své ztýrané tváři úsměv, je divoký a jeho oči přitom planou ohněm, jenž stravuje vnitřní šílenství. Nemůže si pomoct, a přesto má svůj osud pevně v rukou. Ostatně, nedostal by se až sem, kdyby sám nechtěl. Mám před jeho bojovým umem respect. Nejspíš by mě rozsekal na kousky ještě dřív, než bych já vytáhl svou zbraň. Mluvíme-li o chadných zbraních. Měříme síly s Dastenem a dbáme jeho rad. Přesto se každý víceméně drží svého kopyta, odhaluje techniku a styl boje, na který je zvyklý a… dříve či později se dostává na lopatky. Zpočátku jsem se dával do hovoru především s Jerbou Bakalem, mistrem slov. Bylo mi milejší s ním rozebírat nuance ve výslovnosti a zaobírat se rozdíly mezi vznikem a vývojem jazykových kmenů. Po této stránce jsem si s ním rozuměl výborně. Jinak to byl ale nudný patron. A já pomalu ale jistě pociťoval potřebu se ostatním představit a posílit tak atmosféru vzájemného respektu i důvěry. “Mé celé jméno zní Char eb Evtinell, ale říkejte mi Chare, prosím. Na vaše zdraví!” Rozvinu znenadání po pár večerech u ohýnku svou představovací řeč, když ke mně doputuje Patchekova kořalka. “Nejsem zdaleka tak starý, jak vypadám. Ani tak mladý, jak se cítím. Bohužel. Za ta léta strávená v Do Odu jsem také zažil pár dobrodružství, ale nejsou zdaleka tak hodna vyprávění, jako ta vaše.” Pravím skromně. Asi by se divili, kdybych se pustil do detailů. Ale třeba ještě bude správná chvíle o pár týdnů později. “Hodně jsem toho za život přečetl, to ano. Ale krom vědění psaného a církevní historie se věnuji lidské psychice. Ne, pochopitelně si tu s nikým nebudu pohrávat, to bych si nedovolil. Ale pokud by někdo chtěl pomoci lépe usnout a pálenka už nefungovala, můžete se na mě bez obav obrátit.” Letmý pohled směrem k Patchekovi se s tím jeho nestřetne, jelikož on zrovna podmračeně zírá do plamenů. Jak se blížíme k vzdušné stěně, je naše průvodkyně Renna víc a víc zaneprázdněná našimi dotazy a touze porozumět tomu, co by se za dosud nepřekonanou stěnou mohlo nacházet. Nedám si ujít její lekce a pochopení základů větrné magie otvírá netušené dveře v dosud pevné struktuře dosavadních oborů. Mladý pan Lestrange si musel z církevních zásobáren nabrat notné množství nejrůznějších surovin, protože se mu jeho zavazadla začala po týdnu cesty trhat. Jako hodný starý pán jsem ještě za světla nechal ostatní lovit, trénovat nebo rozbíjet tabor a sám si sedl s šídlem, jehlou a špulkou silné nitě, abych jeho torny dostatečně vyspravil a zpevnil. Býval bych se rád blýskl i před sličnějšími členy výpravy a opravil Nestřinu probodnutou zbroj, ta má ovšem zbrusu novou. Já sám si krom významného, ručně zdobeného a v dračí kůži vázaného výtisku starých básní z dob, kdy živí draci byli ještě v paměti lidí, odnesl dvě mistrně vyvážené dýky a neskutečně luxusní, jemně parfémovaný olej do vousů. Zkusil jsem ho po lázni ještě večer před tím, než jsme vyrazili. Nebyla to však příjemná vůně, kvůli které bylo Lindreé tak líto, že ji opouštím. Mladé milence jsem imponoval svou vitalitou i životní moudrostí. Ale přiznejme si to, brzdil jsem ji v životním rozletu. Za pár dní si osuší slzy a najde si mládence, se kterým může jít životem bez pocitu méněcennosti. Čeká ji nový život. Tak jako mne. Tak jako nás. Ozvěna kozích kopýtek se čím dál víc rozléhala, jak jsme se dostávali do blízkosti hor, ukrývajících v sobě černočernou hladkou stěnu. Teď, před reliéfem s dvanácti kapkami, jsme složili a přerovnali výbavu a mezi větrnými poryvy se pokoušeli zhluboka nadechnout. Pokývnu na Minu, abych jí dodal odvahu k tomu, co se právě se ztraceným a záhy znovunalezeným klíčem chystala udělat. | ||
| |||
 | Cesta Nález druhého klíče celou záležitost výrazně usnadnil. Kromě vyřízení několika maličkostí už nic nebránilo k zahájení samotné výpravy. A zatímco se Nestra zotavovala a Patchek lovil škodnou v ulicích, využila jsem toho volného času, abych si naposledy prohlédla město. Kdo ví, jak dlouho budeme hledat odpovědi za stěnami. Stále tu žilo pár dobrých lidí, se kterými jsem mohla prohodit pár slov, nebo po nich poslat vzkazy dál. Především ten jeden nejpodstatnější - domů. O tom, že mě nakonec vybrali a nehodlám se vracet s nepořízenou. Nezdržovala jsem se tím ale příliš dlouho, stále bylo potřeba postarat se o naložení vybavení a zásob. V tomhle se Církvi nedala upřít štědrost, zřejmě i pro ně tahle výprava dost znamenala a dali nám k dispozici to nejlepší, co měli. Sama jsem si přibalila několik sáčků proviantu a doplnila, co mi chybělo pro pohodlné cestování. Pro jistotu i další sadu šípů a náhradních hrotů. Nebylo toho moc, byla jsem zvyklá cestovat nalehko, vše potřebné se muselo vejít do jednoho cestovního vaku, který člověk bez potíží unesl na zádech a zvládl s ním zdolat jakýkoliv terén. Mít k dispozici vůz tažený zvířaty v sobě skýtalo i nějaké výhody, ale nikdo nemohl tušit, jak moc platný nám bude za Stěnami. Nechtěla jsem na něj tedy moc spoléhat. Bohužel to také znamenalo nutnost cestování po širších a upravenějších cestách, žádné zkratky divočinou a loveckými stezkami.
Město jsem opouštěla s úlevou, stačila chvíle a začala jsem pociťovat onu zvláštní stísněnost a neklid z přebytku tolika vjemů. Na cestě jsem se mohla konečně svobodně nadechnout a minimálně Nestra s Patchekem se ukázali jako družní společníci. Často jsem tak nechávala vedení hovoru na nich a sem tam přispěla vlastní troškou do mlýna. Dokázala bych dlouhé hodiny hovořit o krajích, které jsem za svůj život procestovala, o rozmanitosti fauny i flóry, ale to rozhodně neznělo tak poutavě jako dobrodružství některých společníků. Někdo by takový život možná mohl považovat i za nudný, ale mě dokonale vyhovoval. Nebyl ani prostý konfliktů a situací na hraně. Motivace poznávat, vydávat se stále dál a překonávat sám sebe byla však vždy silnější. Někdy toho družení ale bylo už příliš, nebo Zjizvenec správně neodhadl míru alkoholu. V takových chvílích jsem sedávala bokem, vytáhla svůj deník, do kterého jsem si zapisovala poznámky, nebo kreslila okolní scenérie. A taky členy naší výpravy, pokud mi k tomu dali svolení, kdo chtěl, mohl svoji podobu dostat i na památku. Kresby v sobě měly svůj jistý půvab, přesto poměrně věrně zachycovaly skutečnost. Měla jsem takto načrtnuté a popsané i bylinky a houby, co bylo možné sbírat po lesích, nebo náčrtky stop zvěře. Deník, vázaný ve vydělané kůži jsem vždy velmi pečlivě zabalila do voskovaného plátna, aby nenavlhl. Velký zájem jsem tak projevovala i o Morrisova munala a snažila se ho přimět, aby mi i zapózoval. Rozhodně se od dalších příslušníků svého druhu velmi lišil a snažila jsem se přijít na to, proč.
Stejně tak jsem dost času trávila s Rennou, abych od ní vyzvěděla více o vzdušných bytostech i magii samotné, především jaké mohou být její následky. Bylo zjevné, že ji dokážu cítit a vnímat, ale sama jsem ji aktivně použít neuměla. Naopak, způsob, jakým ji využíval Patchek, mě spíše znervózňovala, obecně jsem ji považovala za něco nečistého, zkaženého. Stejně tak mi nebyly po chuti jakékoliv výbuchy agrese, v takových chvílích jsem se snažila mírnit, a to velmi důrazně. A pak tu byl Dasten. Ačkoliv jsem v boji zblízka nijak zvlášť neexcelovala, dovedla jsem se jakž takž ubránit a použít i pár špinavějších triků. Bylo ovšem zjevné, že se mi nikdy nedostalo vedení a byla jsem samouk. To v lukostřelbě jsem si věřila mnohem víc a kdykoliv bylo potřeba, vyrazila jsem do lesa na lov, abychom měli večeře o něco pestřejší. Byl to pro mě i příjemnější způsob, jak se protáhnout po monotónní chůzi než se cvičit v postojích a úderech. Zajímaly mě ale Dastenovy znalosti o magických bytostech, takže pokud zrovna nedával někomu do těla, tahala jsem z něj rozumy. Cesta v takové společnosti ubíhala rychle, postupně jsme se seznamovali a zvykali si na sebe. Snad dostatečně na to, abychom znali svoje slabé i silné stránky, až dojde na krok do neznáma. Krajina se brzy změnila a už podle řídnoucího porostu a větrnějšímu podnebí bylo zřejmé, že se blížíme ke stěně. Z husté mlhy se začne pozvolna vynořovat i mohutné, skalnaté pohoří. Vzduch je tu zvláštně hutný, někdy skoro až dusivý. Zcela instinktivně zkrátím svoje kroky, aby mi ho stačilo méně a byla jsem schopná pokračovat v nastaveném tempu. Dlouhý vlněný plášť a dlouhý šátek, který si převážu přes hlavu a vlasy se tu ukáže jako tím nejcennějším společníkem. Zdejší neutěšená krajina v sobě má své kouzlo. Vlastně doslova, ovzduší nasáklé magií téměř praská. Po cestě se snažím pomáhat těm, kteří stále se zdejším podnebím zápolí. Stačí už jen překonat poslední namáhavý kousek podél stěny a brzy se ocitneme před samotnou branou na druhou stranu. Dvanáct prohlubní pro dvanáct klíčů. Přijde mi to až k nevíře, že jsme sem skutečně došli. Čekala bych, že nás po cestě budou pronásledovat ti, co se snažili výpravu narušit už v zárodku, ale zjevně bylo o vše postaráno. A tak tu stojíme a je čas dát našim průvodcům sbohem. "Ještě jednou vám děkuji za doprovod. Bez vás by cesta sem byla mnohem obtížnější," hovořím ke všem, ale v tuhle chvíli se dívám zvlášť na Rennu. "Šťastnou cestu zpět," popřeji jim a s každým si alespoň podám ruku. Někteří už se netrpělivě třesou, aby mohli být za Stěnou. Morrisův společník by se tam možná za nějakou chvíli i prohrabal. "Myslím, že už není nač čekat," kývnu na ostatní, "tak tedy na druhé straně." Teď už stačí jen vložit klíč... | ||
| |||
 | Starej pes a nový kousky Jestli se to mělo udělat, tak hned. Proto jsem zbytek skupiny zanechal v salonku, hned jak jsem zjistil cestu. Z chrámu zadním vchodem a rychle jsem zmizel z volného prostranství. Přiznávám, běžel jsem, což obvykle nedělám, ale přišlo mi, že tím tlacháním jsme ztratili mnoho času. Naštěstí jsem, ale městská krysa a zdejší uličky mě navedli správným směrem, než se stačilo ozvat píchání v boku. S kápi přes hlavu a volným krokem jsem dorazil až k domu. Kdyby tu nebyli jediní, tak bych je možná chvíli hledal, ale takhle se na ně můj zrak zaměřil okamžitě. Nenápadní hrdlořezové vedli tlumený rozhovor a očima těkali po ulici. Samozřejmě, že jsem pozornosti neušel. Ani jsem nechtěl. Tak to máme dva. A další ? zabloudil jsem pohledem k domu. Hrdlořezové se rovnají a jejich ruce pod plášti nenápadně sahají k pasům. Měním směr rovnou ke dveřím domu. Tlumený rozhovor se změní v ticho a postavy se dají do pohybu. Přesila ? Ano. Výhoda ? Nikoliv. Problém efektivního boje ve skupině tkví ve správné volbě zbraní a perfektní sehranosti. Krátké dýky a blízkost stěny jim to dost komplikuje, ale já jsem bez omezení. “Hej. Kam si…“ nedořekne první z mužů a zbytek věty spolkne společně s vlnou horkého popela, který se mu vdere do obličeje. Jeho dýka okamžitě zacinká o kamenivo ulice. Druhý je pohotový a i přes komplikace, které mu způsobuje kroutící a kvílící kolega, bodá. Úkrok, nastavení pláště jako štítu a naprosto nečestný kopanec přímo do moudí…to stačí k ukončení jeho odhodlání. Nebožákovi v předklonu zasadím ještě jednu výchovnou, rovnou za uši a vydám se ke dveřím.
V domě už mě žádná překvapení nečekala a já byl trochu zklamán. To očividně i zachráněná rodina. Zřejmě čekali neohrožené vojáky v naleštěných zbrojích. Když jsem vykopl dveře vypadalo to, že panička dostane psotník. A já v uklidňování nejsem moc dobrej a zjizvenej ksicht tomu taky nepřidá. “Jděte do chrámu. Chtějte Weleburyho, že vás posílá Patchek.“ Rozloučil jsem se s děckem a ženštinou. Každá práce se má přece jen dodělat a u toho být nemusí. “Mno…“ mlasknu hlasitě, když se ostří dýky zanoří do ledviny muže, kterého jsem tak nečestně srazil.“…víš obyčejně mám rád lidi se zápalem….“ Povídám mimoděk chudákovi se spečeným obličejem. Sklivec se mu mísí se slzami a on teď upí, lituje svých rozhodnutí a dozajista někde v koutku duše doufá, že mu to trápení ušetřim.“A ty nebudeš vyjímka. Vyřídíš šéfovi, že tohle bylo naposledy, co jste se nasrali do záležitostí chrámu. A že prsten bude zpátky do zítřejšího rána.“ poplácám ho po rameni. “Přeju hezkej den.“ *** Církev se pochlapila. Odměna v podobě nože z té nejlepší oceli byla rozhodně více než uspokojivá. A tím jejich štědrost nekončila. Zbraně, zbroje, vybavení. Všechno v pořádné kvalitě. Stejně jsem si nechal svou starou zbroj i zbraně. Nebyl v tom sentiment, nýbrž praktičnost. Jiná váha meče znamená posunuté těžiště a změnu návyků. Nic pro starýho psa. U zbroje, byť řemeslně dobře zpracované, bych mušek znovu absolvovat celý proces jejího usedání. Kůže se tvaruje, povoluje a trvá to měsíce, než se přizpůsobí. Zkrátka jen nemám zájem se zalknout na vlastních bicepsech kvůli vůni novoty. Vybavení jsem si, ale nabral. A mimo jiné do jednoho z vozů ukryl bednu s kvalitními ovocnými destiláty, které jsem pořídil za zbytek peněz. Vybaveni opouštíme město. Většinu času trávím popíjením neskromných zásob, rozhovory s dalšími členy výpravy a vyprávěním hospodských vtipů. Kořalka mi rozvazuje jazyk a vyjma kocovinových rán, kdy zvracím v přilehlých křovích a na ostatní mručím, jsem poměrně společenský tvor. Myšlenky na budoucnost mě míjejí a moc to neřeším. Říká se, že starého psa nelze novým kouskům naučit, ale opak je pravdou. Není na škodu rozšířit si obzory. S Dastenem si předáme pár mouder, ale náš trénink je o hodně méně intenzivní, než u Nestry. Zbytek času trávím s mladou ženou. Přežítí v přírodě a odhad krajiny je dobrý základ, který jako městská krysa potřebuji. Dokonce i znalost vzdušných bytostí a přidružené disciplíny se mohou hodit. Často je důležitější znát nepřítele, než umět dobře máchnout mečem. Večery u ohně si opravdu užívám. Je to dlouho, co jsem popíjel s nějakou stálou tlupou. Občas se i zapomenu a od srdce se zasměju. V pozdějších fázích popíjení se odplazím stranou, abych zůstal sám se svými démony. *** Výlet nesourodé skupiny se změní v nekonečné pobíhání po horách, kde nepříjemně fouká. Teprve teď docením tlustý kabátec a nový plášť. Také spotřeba pálenky rapidně stoupne. Věčné hledání vyvolává frustraci a pochmurnou náladu. Rozlehlost hor mi na náladě také nepřidává. Mnohokrát se mi hlavou honí, že to zkrátka nemůžeme najít. Zrovna zachumlaný pod pláštěm pobafávám dýmku a trestám další lahev, když se ozve Renna. Těžko tomu uvěřit, planých poplachů tu už pár bylo a sám jsem jich pár vyvolal, takže není divu, že jsem se tam došoural hlemýždím tempem. “Sakra.“ vypustím to slovo, které ihned odnese vítr. Vyklepnu dýmku a pečlivě jí uschovám. Konec je tady. A možná definitivní. Vůbec netušíme, co je na druhé straně. Možná nic a možná nás něco sežere, jen projdeme skrz, ale nad tím nemá smysl lámat si hlavu. Já jsem smířený s každou variantou. Našim průvodcům jenom kývnu na rozloučenou. Nejsem na loučení, nikdy jsem nebyl. I Nestra se loučí je nejistá a nervózní. Chápu, tohle je něco jiného než výlet do stok. Jen zběžně překontroluju vybavení. Hlavně jestli všechno drží. “Hej ! Napijem se na druhý straně.“ zamávám na Nestru lahví a otočím se na ostatní. “Tak už to tam někdo strčte. Mrzne mi prdel.“ | ||
| |||
 | Volné konce  „Jeden by řekl, že bude těžší tě najít, když vezmu v potaz ten bolehlav, co si Berikovi přivodila.“ Ozve se za mnou mužský hlas a já se jen křivě ušklíbnu, aniž bych se ohlédla. Znám ho moc dobře. Vítr tu docela silně fouká a divoce povlává cípy mého pláště i volnými prameny vlasů. Hledím na nesčetné střechy Do Oda. Mého domova, který už brzy nechám za sebou.
„Ten parchant si to zaslouží. Rozhodně ví, jak projevovat vděk za dlouholetou službu.“ Zavrčím lehce nakvašeně, zatímco si prsty bezděčně přejedu po zbroji. Žádná díra v ní není. Je to úplně nový kousek z církevních skladišť. Kvalitní práce. Muselo se jim nechat, že na té jejich výpravě nešetřili. Tedy jejich… Naší výpravě.
„Nestro… Víš moc dobře, jak se věci mají. Znala jsi rizika. Věděla jsi do, čeho jdeš. Co tvé rozhodnutí přinese.“ Vysoký muž v plášti se objeví v mém zorném poli a posadí se na zídku nedaleko. Potkat se tam dole v ulicích, nemohli bychom spolu mluvit. Ne, jeho povinnosti by byly jiné. Ale tady nahoře, se nás problémy Bratrstva netýkaly. Alespoň na tu malou chvíli.
„Jasně, věděla jsem, že se budu brodit sračkama, ve kterých se nakonec jistě utopím… Ale svobodná.“ Zvednu k němu pohled. Ve tváři jsem ještě stále trochu bledá po milých kratochvílích, které jsem mohla strávit v péči chrámových lékařů, kteří ve spolupráci s Morrisem pracovali na tom, abych ten jed z těla dostala. Na to, že ho měla být jen trocha mi bylo festovně zle. Možná nakonec ten špíz z tržiště nadělal víc škody než otrávená dýka.
„Ty a tvoje problémy… Měla jsi všechno, a to jsi zahodila kvůli čemu? Svobodě? Řekni mi, jak si ji užíváš stále na útěku? V pohybu. Když se musíš pořád ohlížet přes rameno? Stálo to za to?“ Zapře si muž ruku o pokrčené koleno a jen zavrtí hlavou.
„Hmm… Víš Velrine, ano stálo. Nelituji toho. Ani na chvíli. Ale to ty nemůžeš pochopit.“ Usměji se na něj mile. „To ale není důvod, proč jsem tě sem zavolala. Chci se rozloučit. Opouštím Do Odo a vyrazím…“
„Za Stěny. Já vím.“ Skočí mi do řeči zamyšleně Velrin těžce čitelným tónem.
„Ano… vidím, že ten hajzl už podal hlášení. Musím uznat, že jeho plán byl velmi… ambiciózní. Možná jen kdyby nevsadil všechno na obyčejného měšťana, případně nešetřil na jedu, mohlo mu to vyjít. Takhle… no vidíš sám.“ Rozhodím s úšklebkem rukama. „Ještě, než odejdu, chci tě poprosit o jednu věc. Tenhle zparchantělej elf mi pořádně hnul žlučí. Doslova. Nemám už čas ho tu po městě nahánět. Brzy vyrážíme, ale nerada za sebou nechávám volné konce. Znáš mě. Postaráš se o něj? Vím, že někomu jako tobě nebude dělat takový problém nechat ho prostě… zmizet.“ Otočím na Velrina vážnou tvář a ten jen uhne pohledem.
„Nestro…“ Zakroutí hlavou. „Víš, že… Eh, dobře. Vím, že ti dlužím.“ Povzdychne si rezignovaně. „Zrovna ze všech věcí, které by si po mně mohla chtít, si vybereš tohle… I po těch letech je někdy těžké ti rozumět.“ Pousměje se pobaveně a já mu úsměv vrátím. „Však mě znáš.“ Zasměji se krátce, než se nadechnu k dalším slovům. Už uplynulo hodně vody od poslední příležitosti, kdy jsme měli možnost si nerušeně promluvit. Měla jsem toho tolik, co jsem mu chtěla říct a pak se prostě rozloučit.
Nerada nechávám za sebou volné konce.
__
Vybavení se naložilo na vůz. A že ho bylo. Sklady Církve se zdály skoro bezedné a výbava, která by se mohla hodit, se až povážlivě kupila. Nakonec jsem i já musela najít nějaký ten zlatý střed mezi tím, co se dá ještě pohodlně unést a co už je vybavení jen pro velmi specifické situace. Naskočila jsem na vůz a zůstala sedět na jeho zadní části. Přede mnou se klikatily známé ulice, kterými jsem se pohybovala už od dětství. Včera jsem naposledy nechala rodině nějaké peníze. Příště už… No, kdo ví, jak tahle celá slavná výprava skončí. Možná klíče nebudou fungovat a my zůstaneme stát u stěny a vyměňovat si rozpačité pohledy. Nezbývá než počkat.
Opustili jsme město a vjeli do krajiny, kterou jsem už na svých cestách zemí několikrát projížděla. Většinu cesty si povídám s ostatními a poznávám naše nové průvodce. Na cizí jazyky mě nikdy moc neužilo a magie mi byla dost cizí, ačkoliv… No, bylo to komplikované. Nejvíc času tedy nakonec trávím s Dastenem, který se ukáže jako někdo, od koho se mohu něco nového naučit a po celodenní cestě rozhýbat ztuhlé svaly. I tak se ale dozvídám nové informace. Byla jsem cvičená na boj s lidmi. Jak je nejefektivněji a nejrychleji sprovodit ze světa, ale magické bytosti, to už je něco trochu jiného. Trochu dost. Někdy je těch informací tolik, že mi z toho jde hlava kolem a závistivě pošilhávám po těch, kteří se snaží o správnou výslovnost jednotlivých slovíček.
Večer u táborového ohně sem tam přihodím nějakou veselou historku. Často dost přibarvenou. Neučesané verze historek z mé práce nebyly moc zábavné a jistě bych s nimi na konci sklidila jen zástup zaražených tváří. Pravda, možná Patchek by je docenil, ale zbytek těch lidí byl poněkud… na jiné vlně. Byli jsme skutečně zajímavá sorta. Usmála jsem se a hodila další kus dřeva do ohně. Je na čase na historku o městských stokách a netušených věcech, které tam může jeden najít. „Toho dne jsme opravdu nečekali, co nás čeká, ale věřte mi, když řeknu, že to stálo za to….“
__
Skalní stěny se nad námi tyčily k vysoko k nebi. Už z dálky působily dost majestátně, ale s pohledem takto z blízka se to nedalo srovnat. Nenechavý vítr nás tahal za oblečení a svištěl mezi puklinami ve skalních stěnách a ve větvích mladých stromků. Chvíli to vypadalo, že tady naše cesta končí. Stěna byla hladká. Prakticky nezdolná. Ale nakonec Renna našla nějakou schůdnou cestu a konečně jsme stanuli u cíle.
„Konečně.“ Vydechnu, zatímco si přitáhnu vlající plášť těsněji k tělu. Před námi je stěna, ve které je vyrytý obrazec. Dvanáct míst pro dvanáct kamenů. Tak přeci jen tudy mohou projít ještě další vyvolení. Přejedu bříšky prstů po kamenném reliéfu a ohlédnu se na ostatní. Jsme tady. Vidím to uvědomění vepsané do jejich tvářích. Došli jsme na konec cesty. A nebo snad její začátek?
„Tedy… Bylo to… poučné.“ Usměji se na naše průvodce, kteří nás nebudou následovat na druhou stranu a s vděčnými díky se s nimi rozloučím. Dostali nás až sem a pomohli nám na naší cestě. Dokonce i do mé hlavy něco zvládli vtlouct anebo spíš přímo do mě. I když to byla jejich práce, tak jsme se na cestách i tak trochu poznali i jako obyčejní lidé.
„A hodně štěstí… Všem.“ Sklouznu z nich pohledem na druhou skupinu. Kdo ví, jak tohle funguje. Možná se objevíme na druhé straně hned zase vedle sebe anebo také ne. „Až se zase sejdeme v Do Odu, zapijeme to.“ Usměji se široce a ustoupím, aby mohl někdo přiložit slzu ke skále. Srdce mi nervózně buší a já si bezmyšlenkovitě ještě naposledy kontroluji výbavu. Jestli přezky dobře drží. Vše je upevněné. Jen prostě… Abych zaměstnala ruce a mysl. | ||
| |||
 | Milé překvapení a dlouhá cesta, učení a nezodpovězené otázky Díky Minině bystrému oku jste si nakonec ušetřili mnoho zbytečných nepříjemností a nechali služebníky Draka, ať si je vyžehlí sami a po svém. To, čeho si všimla těsně před prvními dveřmi, u posledního schodu, byl skutečně pohřešovaný druhý klíč, splývající s kusy smeteného zaschlého bahna. Pochopitelně, dokud vám Jabas neodhalil podobu klíče, šlo jen o nezajímavý úlomek kamene. Koho by napadlo, že Weleburymu vypadl, když jej vlekli do cel! Smysl celé té akce Weleburyho náhradníka pak zůstává pořád trochu v mlze. Opravdu šlo jen o vyřizování si účtů s Nestrou? Doslova s každou hodinou vás ta otázka trápí méně, protože věci konečně nabraly vytoužený spád. Spolupráce církevního lékaře a Morrise Lestrange zajistila, že Nestra o den později "jen" několikrát prudce zvracela. Morris se na oplátku naučil od doktora recept na lektvar spánku - obsah lahvičky uspí během půlhodiny téměř kohokoliv, s výjimkou k bdění silně motivovaných nebo velmi odolných bytostí. Patchek si zvedl náladu vyřízením nesplacených účtů. Ti dva chlápci, co se "nenápadně" motali kolem onoho domu..? Netřeba si lhát, i parta naleštěnejch a vyfintěnejch holobrádků by tentokrát splnila svůj účel. Ale takto to bylo zábavnější. A odměna v podobě praktického nože kovaného z křídel ocelového ptáka namísto padesáti kováků? Pokud to šlo, pak dokonce i fráterníci si tímto gestem mírně vylepšili reputaci. Ať tak či tak, již třetí den jste byli na cestě. Kambaréšské kozy skoro vesele táhnou zapřažený vůz lesnatou krajinou, jíž protíná hlavní cesta, dávná obchodní tepna, kterou se podařilo rychle obnovit a kolem níž rychle vznikají nová sídliště. Ve skladech Církve jste si mohli vybrat téměř, co hrdlo ráčí. Od speciálních potravin s téměř nekonečnou trvanlivostí, přes běžné typy zbraní či zbrojí, praktickou zálesáckou výbavu v úžasné kvalitě. Dokonce i pár samozápalných pochodní či například dva flakónky čisté, takzvané zlaté svěcené vody pro každého. Již chvíli víte, že cílem vaší výpravy je vzdušná stěna. Ve vzduchu je cítit příjemné napětí. Vzduch tedy bude dominantní v oblasti, kde máte najít průchod, o kterém nevíte o mnoho více, než že k němu máte klíč. Postupem času jistě dojde i na pochybnosti. Jedete na vzduch, ale nestojí Garkinenův plán tak trochu na vodě? Váš trojčlenný doprovod, který pro vás vybral sám velekněz, vám cestu příliš neurychlí, ale výběr svatého muže má své důvody. Každý z těch tří je totiž mistrem v jistých oblastech lidského snažení, o kterých se Garkinen domnívá, že by na druhé straně mohly být k užitku. Těch několik dlouhých týdnů cesty se vám proto vaši průvodci snaží ukrátit tím, že vám část svých znalostí předávají. Postarší dém, kněz, odborník na lingvistiku Jerba Bakal Základy staré démštiny slovem i písmem Základy drakomluvy Zkušený barbarský válečník Dasten Komunikace a boj s magickými bytostmi Obrana proti živlům Mladá žena Renna, znalkyně vzdušného živlu Znalost vzdušných bytostí a rostlin, základy magie vzduchu Schopnost odhalit charakter krajiny, přežití v přírodě * * * Z šesti uvedených dovedností se můžete (samozřejmě nemusíte) naučit tři na základní úrovni nebo jednu na velmi dobré úrovni nebo jednu na dobré a jednu na základní úrovni. Zároveň berte v potaz, že pokud si osvojíte něco, co je zcela mimo dosavadní zkušenosti postavy, bude její např. dobrá úroveň horší než dobrá úroveň té stejné dovednosti někoho, kdo pro ni má vlohy a pevné základy. Typicky Patchek např. zvládne lépe bojové věci než Char a ten zase lépe zvládne jazyky. Na druhou stranu pokud máte zájem do budoucna nějakou novou oblast rozvinout, máte dokonalou možnost začít ty základy budovat. * * * Jednoho dne, když měsíc už dávno nestojí nad vašimi hlavami, ale tráví svůj čas vám v zádech, konečně se vám chvílemi mezi mlhou a mračny ukáže stěna. Zdálky působí jako poměrně normální hory, které by snad bylo možné i zdolat.  Jenže zblízka je dolní část téměř kolmá, hladká a s minimem výstupků. Pokusy aspoň kousek odštípnout jsou marné. Navíc si s vámi pohrává vzdušný živel. Stromy v blízkosti stěny jsou mladé a nízké. A i některé mladé stromy jsou polámané. Ve vichřicích, které se tu prudce proženou co hodinu, aby je vystřídalo mlhavé bezvětří, nedovolí stromům vyrůst. Ani ptáků či dalších živočichů zde moc není. Chvílemi jako by se nedalo nadechnout, jindy je množství kyslíku až euforizující. Je to malý zázrak a nebo silný důkaz Renniných schopností přečíst terén, ale již druhý den cesty podél stěny jste našli to, co jste hledali. S jistotou. Garkinenovy informace byly také přesnější, než jak se tvářil. Jinak byste těžko nepřehlédli několik soustředných kruhů na stěně. Ten nejmenší pak není jako jediný pouze jiným odstínem černi - je tvořen dvanácti prohlubněmi ve tvaru kapky, dohromady působících jako okvětní plátky květiny. Dva z těchto okvětních plátků máte u sebe. Stačí vložit? Mělo by! Ještě desetkrát tři dobrodruhů by po vás v příštích letech pravděpodobně mohlo vstoupit... Kam? Copak je možné touto masou skály projít? Mělo by! Mělo by to jít!! Garro už se netrpělivě natahuje předními packami ke květině, kolem které jste se shromáždili. Průvodci se naopak raději trochu vzdálili, aby třeba někoho z vás nepřipravili o místenku. | ||
| |||
| Zpátky na začátku
Odpovědí mi překvapivě není jen hrobové ticho. Ačkoliv pochopitelně žádné heslo neznám, aspoň víme, že je babizna stále na druhé straně a možná se s ní půjde i domluvit. Po chvíli zkoumání rámu dveří ale musím ustoupit rozčilenému Zjizvenci. Svůj názor na jeho výhrůžky si raději nechám od cesty. Pátrání po dalších možnostech, jak si poradit s mechanismem otvírání je bohužel neúspěšné a sama cítím, jak znepokojení pomalu přerůstá ve frustraci. Zesílené tím, jak snadno jsem tomu divadlu s třemi předměty naletěla, jak mladá žena uštěpačně poznamenala. Jistě, byli by hlupáci, pokud by dávali svým vězňům šanci odsud uprchnout. Zatímco se mračím na nadávajícího muže přede mnou, zpoza ramenou se ozve další hlas. Otočím se za ním, právě včas, abych si vyslechla jeho představení. "No to snad..." vydechnu a nevěřícně zavrtím hlavou. Že nás ten cápek po celou dobu vodil za nos bylo zřejmé už delší dobu, ale s akcí podobných rozměrů jsem rozhodně nepočítala. Nepoznal ho velekněz, ačkoliv ten jeho protivný hlas musel být slyšet po celém chrámu a ani ta babizna. Ačkoliv tu zjevně zajímala jen hesla a symboly. Tohle všechno proto, aby se zbavili jediné ženy? Sice se říká, že pod svícnem bývá největší tma, ale pochybuji, že tohle byl jediný záměr tak riskantního plánu. Skutečný Deren se nakonec ukáže jako naše propustka ven a záhy se znovu ocitneme namačkaní v malém salónku. Není mi zrovna do řeči, což ale nakonec vůbec nevadí, neboť to dostatečně vynahradí znovunalezený elf. Vzhledem k situaci mě až zaráží, s jakým klidem si nás tu všechny posadil, zatímco tu ve zdech chrámu možná ještě pobíhají zrádci. Akce, na kterou se tak dlouho připravovali je v ohrožení a místo toho tu vychvaluje Morrisovy utrejchy. Cožpak tu vůbec nepočítali s tím, že jim bude chtít někdo výpravu za stěny překazit, nebo vyzvědět způsob, jak se tam dostat svépomocí? Postarší muž vysloví některé z mých obav nahlas. A pak je tu samozřejmě ještě otázka otrávené dýky. Svým způsobem mladou ženu obdivuji, s jakým klidem to zvládá, já už bych na jejím místě dávno chvátala za felčary. S ochrankou, pro jistotu. A to není zdaleka ani jediný problém. Z Derena postupně vypadne, že klíče byly původně dva. Výborně, takže druhý už je pěkně dlouhou dobu v rukách té pěkně nebezpečné chásky. S prstenem, který možná dokáže i víc než otevřít dveře od jednoho plesnivého žaláře. Přenést navíc dokáže jen tři osoby, takže nás tu ještě čeká další kolo výběrů. Snad to nebude zase formou nějaké zkoušky. Přesto se ale pak zvednu a jdu se zblízka podívat na klíč v Jabasově dlani. "Tohle?" pronesu spíše řečnicky a svraštím obočí. Něco na tom tvaru... Ustoupím ostatním, aby si mohli předmět také prohlédnout a zamyšleně si prsty promnu čelo, zatímco se tu začne chystat výprava za ukradenými předměty. Překvapivě ji chce doprovodit i náš mediátor. A ač se mi vlastně uleví, že se tahle záležitost vlastně vyřešila sama, je tu přeci jen ještě jedna drobnost. "Druhý klíč možná nebude problém," ozvu se vzápětí a počkám, než mi začnou věnovat pozornost, "zdá se mi, že druhý takový ležel na cestě do žaláře. Jestli mě někdo důvěryhodný může doprovodit, podívala bych se po něm." Navrhnu. Snad to opravdu nebyla jenom podivná hra světel, nebo tam neležela jen nějaká krysí kůstka. "Stále je tu ale ten prsten," dodám nevesele. "Sama bych se pak ráda vydala rovnou ke stěnám a s dovolením doprovodila pana Lestrange. Ve městě bych vám byla platná asi tolik, co ti naleštění holobrádci," pousměji se na Zjizvence. V tomhle mu musím dát zapravdu. A ač bych jindy i ráda pomohla, nemohu si dovolit riskovat odložení cesty. Teď ne. Stále je to jen skupina cizinců. | ||
| |||
 | Vystřízlivění "Takže... vy si vážně myslíte, že tohle není zkouška, kterou pro nás Církev připravila?" Odmítám tomu uvěřit, ještě když probouzím postaršího elfa s čerstvě uříznutým prstem. Urputně se bráním čím dál zjevnější pravdě, ještě když nám mnich vypráví, že to on je pravý Deren Welebury. Ale cítím, že to nedává smysl. Že tohle všechno se děje doopravdy. Nějakým vrahům se podařilo infiltrovat chrám a ohrozit tu několik lidí na životě. Mé celoživotní představy o světě se začínají nenávratně rozpadat. Cestou ven ze zkušební místnosti (která nejspíš byla doopravdy vězením) se dál zoufale snažím držet svého záchranného stébla, a vymýšlet interpretace, které by naši chmurnou situaci zasadily zpátky do bezpečného rámce standardní církevní zkoušky. Jsou tu všichni komparz? Je to zkouška jenom pro mě? Ohlédnu se na dámu, která byla prokazatelně bodnuta otrávenou dýkou. Mohla si vzít protijed už dopředu. Nejspíš by byla v pohodě. Účinky tak jako tak nejsou zpočátku vidět. Ale vypadá tak doopravdy ustaraně, že si jen těžko představit, že by to hrála. A stále vytrvale žvýká tu slunečnici, co jsem jí dal. "Ten kořínek už můžete vyplivnout. Už je... všechny účinné látky už se z něj uvolnily. A nenípejte si pořád tu ránu! Nechcete přece, aby se Vám to dostalo třeba do oka?!" Ne, ta to vážně nehraje. Konečně dojdeme do salonku, kde se nám dostane společnosti a také nějakého vysvětlení. "Jistě, budu rád, když mi vynahradíte náklady na probuzení pana Weleburyho. Děkuji." Sice jsem neměl na vybranou, bez něj bychom se vůbec nedostali ven, ale hloupý kdo dává, hloupější kdo nebere. Takže o to tady jde! Z pěti kandidátů chtějí vybrat jen tři. Čekal jsem, že se strhne bitka o klíč, který je k dispozici. Jenže to místo toho vypadá, že většina "naší party" má zájem spíš o pátrání po tom, který byl odcizen. No jistě. Chtějí ukázat, že jsou stateční, ochotní a nápomocní. Dobrá strategie. Jestli se Garro počítá jako člen výpravy? No to si sakra pište, že ano! Rozhodně má v sobě víc lidskosti, než někdo, kdo vám je schopen uříznout prst, nebo vás rovnou unést a vyhrožovat vaší rodině. Nota bene tady! Jsem stále viditelně otřesen zcela nepředpokládaným vývojem událostí. Než se ale rozhodnu, co vlastně dál, považuji za svou profesní povinnost dohlédnout, že bodnuté dámě se dostane péče, kterou potřebuje. Takže když si poručí lékaře, nemohu než podpořit její snahu. "Ano, paní opravdu potřebuje lékařskou péči. Byla otrávena medovicí. Má jeden den, pak začne jed naplno působit. Dokážete obstarat protijed?" Doufám že ano. Jsem momentálně natolik rozrušen, že bych měl nejspíš probém připravit i ten nejjednodušší lektvar. "Hlavně jí to nikdo neomývejte. Voda to akorát zhorší." Plešoun začne sestavovat jednotku krátkého a úderného nasazení, s cílem dostat se na kobilku těm agresorům, co mají na starosti místní sabotáž. Ctnostný úmysl ale tohle není nic pro mě. Příliš to smrdí násilím. Ne. Já jsem se přihlásil na průzkumnou misi s vizí rozšiřovat poznání lidstva. Církev ať si své problémy s bezpečností vyřeší sama. "Pokud mě k Vašemu.. ehm, boji s ohněm nebudete potřebovat," obrátím pozornost z plešatého hrubiána na Jabase Rabase třímajícího klíč, "tak já se hlásím k přijetí úkolu, kvůli kterému jsem sem přišel. Já a Garro. Bude... Bude vůbec někdo chtít jít s námi?" "Jaké tedy vlastně máme informace o tom klíči, jak by měl fungovat a kam patří?" | ||
| |||
| Dýchánek Na všem špatném je něco dobrého a naštěstí pro nás elfovi uřízli jen prst a nikoli hlavu. I hlasivky mu slouží. Nejprve si zanadává na nespravedlivý život, pak se učiní velice užitečným, když nás pomocí hesla dostane z kobky, a nakonec se rozpovídá o klíčích a povaze věcí budoucích, respektive naší mise. Stojím mezi dvěma křesly a přemýtám, jakto že tohle bere osobně pouze ta nebohá žena, kvůli které byla celá tahle šaráda uspořádaná. "Nezlobte se, mistře Welebury, ale copak si tohle Církev nechá líbit? Někdo nepovolaný vnikne do chrámu, vydává se za vás, přičemž vy samotný se proberete zmrzačený v cele a chybí jeden z klíčů, které není tak jednoduché získat. A vy nic nepodniknete?" Asi není nutné dodávat, že výš už své obočí nedostanu. Chvíli zvažuji z přesvědčení nabídnout také vydíranému muži pomoc, ale pan Zaplaťte Mi Za Hlavu se na to zřejmě hodí víc. Umí v tom chodit a ještě si něco vydělá, když mu jde o tohle. Možná by ho ta lučištnice mohla krýt. Přeci jen... Mně by vlastně mohl být osud nějaké cizí rodiny ukradený. Ukradený? Jistě, nezapomínejme na ukradený klíč. Ten by nás měl zajímat nejvíc. Hned po protijedu. Naštěstí i mladou dámu, které se to týká, zajímá, co pro ni v této věci může Církev udělat. Případně Morris Lestrange s pomocí boží. "Pokud někam poslat vojáky, tak k Mrtvému duchovi. Nejspíš toho elfa nenajdou, ale aspoň by tam mohli udělat pořádnou šťáru. Já se vám, slečno, nabízím jako doprovod. Vy se jistě vyznáte v té organizaci nejlíp a máte své metody. Já zas umím být, řekněme, velmi přesvědčivý." | ||
| |||
| Přiměřená sazba Minino snažení přinese ovoce, to je ale na vysoký větvi a mimo náš dosah. "Jaký heslo ty krávo ?! Počkej až se dostanu skrz, jedno ti votisknu přímo mezi voči !" zařvu v odpověd pološílené kojné. Je mi jedno, že dělá svojí práci. Zakleknu tedy ke dveřím a snažím se vycítit podstatu a účel magie. Kdo, to nikdy nedělal, nepochopí. Snažit se to rozklíčovat je jako, číst malé písmo na rozpadajícím se pergamenu ve světle skomírající svíčky. Zkrátka na prdlajs. Už po půl minutě mě začíná bolet hlava a řešení nejsem o nic blíž. Vztek se ve mě postupně střádá. "Nasrat ! Hajzl ! Kretén !" zahulákám, když už toho mám dost a protože kromě Miny není okolo nic k nakopnutí, alespoň ostentativně nakopnu vzduch. Už se chystám štěknout po Mině ať uhne a dveře se pokusit vyrazit, když se dostaví pravej Welebury. Něco zašeptá do dveří a ty se otevřou. Jednoduchý a ani si nemusí třepit hubu. Slib daný v afektu osobě na druhé straně dveří nakonec nevyplním. *** Miluju jablka. Lepší jsou zkapalněný, ale to by se jeden nedoplatil. žvýkám víceméně spokojeně sousto čerstvého ovoce, opřený o stěnu vedle dveří. Místnůstka je už tak namačkaná až hanba. Překvapuje mě, že naše delegace i místní duchovní honorace překypuje bohorovným klidem. Jestli tady každej hajzlík může beztrestně řezat prsty a zavírat lidi do podzemí. No potěš. kousnu si hlasitě do jablka, abych spláchnul nepříjemné poznámky, které mě pálí na jazyku. Rozhovor se stočí na to, jak silnému zdraví se těší slečna Pobodaná. Upřímně netuším jestli je její klid jenom přetvářka, ale i tak je to povnášející. Většina lidí se s možností blízké smrti nedokáže vyrovnat a ona myslí prakticky. Jen málokdo mě dokáže nezhnusit v prvních pěti minutách, ale jí se to záhadně daří. To jestli má chrám protijed, bude jiná otázka, ale jsem si jistý, že ho má ten kdo patlal tu dýku. Co, kdyby se říznul no ne ? Pak se ukáže pravá podstata zdejší lapálie. Klíč je v trapu a šance na další je jednou za rok. To z něj dělá cennou komoditu a zbývající zásoba pokryje vstup maximálně tří osob. Jestli ona ta zpackaná vražda, není jenom něco co nás má zdržet. převalím myšlenku a natáhnu se na špičkách, abych viděl Jabasovi do dlaně. Člověk se nemusí moc domýšlet, přestože stěnu nenavštívil, i tak si ale vzhled klíče vryju do paměti. Účet elfa podstatně ztuční a přemáhá mě pocit, že tím tlacháním ztrácíme čas. "Mhmm...Ano. Pošlete tam jednotku nafintěnejch a vyleštěnejch holobrádků. Skvělý nápad." pronesu naoko uznale a zakroutím hlavou. Tohle se mi snad zdá. protočím oči v sloup a střelím pohledem po našem nedobrovolném vrahounovi. "Jestli tam půjdou vojáci budeš kopat dva hroby a někdo tvůj až se z žalu zhoupneš nebo uchlastáš." ušklíbnu se a otočím se místním mocipánům. "Oddíl je vyplaší a zlikvidují...stopy. Ale to není nic s čím bych nedokázal pomoct. Přiměřená cena je padesát kováků za hlavu. Elfskýho všiváka přidám zdarma. Pro boj s ohněm potřebujete oheň, ale to vy už víte. Znáte moje služby." zastavím se při poslední větě na Rabasovi. | ||
| |||
| Osobní záležitosti Kysele se šklebím, zatímco sleduji počínání mladého felčara a netrpělivě přežvykuji kořen, který mi před chvílí dal. Hnus… prostě hnus. Jak se jim mohlo něco takového podařit? Už jen, že měli tu drzost podniknout to přímo v městském chrámu… Zatraceně! Odplivnu si trochu hořkých slin, když v tom se elf probere. Vidím, jak chudák začne panikařit, když zjistí, že mu chybí prst, ale zůstávám tiše stát a opřená ramenem o stěnu to sleduji. Má u sebe mladého felčara a ten stařec vypadal, že to s lidmi taky umí. A i když jeho metody zrovna příliš neuznávám, tady se nakonec ukážou jako docela vhodné.
Elf se rozmluví a já jen tiše povzdechnu. Je to Walebury a celé tohle byla jen zatracená léčka. Příliš lítosti pro zraněného elfa v tuhle chvíli nenacházím. V hlavě se mi honí myšlenky na to, jak se to celé kardinálně podělalo a my jim skočili na lep. „Garkinen žije… Jen si evidentně nevšiml, že mu za dveřmi stojí falešný Welebury.“ Zavrčím lehce frustrovaně, když si vzpomenu na to, že velekněz musel kolem toho falešného jistě před tím projít. Nejspíš už ale ve svém věku bude taky napůl slepý. Svatý, nesvatý. Nechám ostatní, ať se o mnicha postarají. S trochou štěstí nás odtud dostane a budeme pak brzo sedět…
__
…v křesle. Opřu se do opěrky a zamžourám do denního světla za oknem. Jsme zase venku. Zaplivané podzemí jsme nechali za sebou, a dokonce jsme nemuseli ani odnést tři magické předměty. Máme to dnes ale štěstí. Prstem už kdo ví po kolikáté rýpnu do díry ve zbroji, za kterou cítím nepříjemné pálení a bolest. Připomínka toho, že se štěstí na některé z nás dnes usmálo o něco méně.
„Hmm, hmm… V pořádku. Kdo to mohl čekat.“ Věnuji Waleburymu poněkud nucený úsměv. „Vážné to není, ale jestli se tu najde doktor, který mě ošetří, budu ráda. Navíc, tady pan… Lestrange říkal, že na zbrani byl jed. Protijed by se tedy také hodil.“ Těknu pohledem k mladému felčarovi. Církev měla vždy dobré lékaře. Vlastně jedny z nejlepších. Byl by hřích nevyužít nabízenou pomoc. Zvlášť, když je teď zadarmo vzhledem k tomu, že mají máslo na hlavě.
Pak se ale ukáže další komplikace na naší cestě. O poznání ale méně nepříjemná než otrávená dýka v hrudi. Druhý klíč je pryč. Velmi pravděpodobně ho má Bratrstvo, a ještě k tomu se brána skrz stěnu otevře pouze pro omezený počet osob. Sklouznu pohledem k černé kapce v Rabasově dlani. Taková malá věc… Klíč k cestě ven, ale…
„Takže jeden má pan falešný Walebury. Společně s vaším prstenem. Ten prsten…“ Otočím se na mnicha, který díky němu má o prst méně a nahnu se blíže k němu, až židle tiše zapraská. „K čemu byl? Proč by vám ho bral?“ Zeptám se prostě a pak přelétnu očima ostatní. Neznám je a je mi jasné, že většina bude chtít splnit to, proč se v první řadě na náměstí dostavili. Projít jednou ze stěn. Tyhle oplétačky s Bratrstvem můžou být ještě ošklivé, a i já bych se jim nejraději vyhnula, kdyby jen…
„Po tom druhém klíči se podívám. Řekněme, že v tomhle mám jisté zkušenosti a je to celé… osobní. Je váš.“ Otočím se na skupinu vyvolených a už nechám na nich, jak se rozhodnou. Zamyšleně mezitím propletu prsty a opřu si je o rty. „Dobře… Dobře…“ Zamumlám ztracená v možných plánech, které se mi honí hlavou, než prudce vzhlédnu. „Ale prvně toho lékaře. Mladej říkal, že nejsem v přímém ohrožení života, ale nestojím o to, aby mi to nadělalo v těle zbytečnou paseku. Potřebuji fungovat. Tyhle lidi musíme najít co nejdřív, jinak se po klíči slehne zem.“
| ||
