Přiměřená sazba

Kysele se šklebím, zatímco sleduji počínání mladého felčara a netrpělivě přežvykuji kořen, který mi před chvílí dal. Hnus… prostě hnus. Jak se jim mohlo něco takového podařit? Už jen, že měli tu drzost podniknout to přímo v městském chrámu… Zatraceně! Odplivnu si trochu hořkých slin, když v tom se elf probere. Vidím, jak chudák začne panikařit, když zjistí, že mu chybí prst, ale zůstávám tiše stát a opřená ramenem o stěnu to sleduji. Má u sebe mladého felčara a ten stařec vypadal, že to s lidmi taky umí. A i když jeho metody zrovna příliš neuznávám, tady se nakonec ukážou jako docela vhodné.

Elf se rozmluví a já jen tiše povzdechnu. Je to Walebury a celé tohle byla jen zatracená léčka. Příliš lítosti pro zraněného elfa v tuhle chvíli nenacházím. V hlavě se mi honí myšlenky na to, jak se to celé kardinálně podělalo a my jim skočili na lep.

„Garkinen žije… Jen si evidentně nevšiml, že mu za dveřmi stojí falešný Welebury.“ Zavrčím lehce frustrovaně, když si vzpomenu na to, že velekněz musel kolem toho falešného jistě před tím projít. Nejspíš už ale ve svém věku bude taky napůl slepý. Svatý, nesvatý. Nechám ostatní, ať se o mnicha postarají. S trochou štěstí nás odtud dostane a budeme pak brzo sedět…

__

…v křesle. Opřu se do opěrky a zamžourám do denního světla za oknem. Jsme zase venku. Zaplivané podzemí jsme nechali za sebou, a dokonce jsme nemuseli ani odnést tři magické předměty. Máme to dnes ale štěstí. Prstem už kdo ví po kolikáté rýpnu do díry ve zbroji, za kterou cítím nepříjemné pálení a bolest. Připomínka toho, že se štěstí na některé z nás dnes usmálo o něco méně.

„Hmm, hmm… V pořádku. Kdo to mohl čekat.“ Věnuji Waleburymu poněkud nucený úsměv. „Vážné to není, ale jestli se tu najde doktor, který mě ošetří, budu ráda. Navíc, tady pan… Lestrange říkal, že na zbrani byl jed. Protijed by se tedy také hodil.“ Těknu pohledem k mladému felčarovi. Církev měla vždy dobré lékaře. Vlastně jedny z nejlepších. Byl by hřích nevyužít nabízenou pomoc. Zvlášť, když je teď zadarmo vzhledem k tomu, že mají máslo na hlavě.

Pak se ale ukáže další komplikace na naší cestě. O poznání ale méně nepříjemná než otrávená dýka v hrudi. Druhý klíč je pryč. Velmi pravděpodobně ho má Bratrstvo, a ještě k tomu se brána skrz stěnu otevře pouze pro omezený počet osob. Sklouznu pohledem k černé kapce v Rabasově dlani. Taková malá věc… Klíč k cestě ven, ale…

„Takže jeden má pan falešný Walebury. Společně s vaším prstenem. Ten prsten…“ Otočím se na mnicha, který díky němu má o prst méně a nahnu se blíže k němu, až židle tiše zapraská.

„K čemu byl? Proč by vám ho bral?“ Zeptám se prostě a pak přelétnu očima ostatní. Neznám je a je mi jasné, že většina bude chtít splnit to, proč se v první řadě na náměstí dostavili. Projít jednou ze stěn. Tyhle oplétačky s Bratrstvem můžou být ještě ošklivé, a i já bych se jim nejraději vyhnula, kdyby jen…

„Po tom druhém klíči se podívám. Řekněme, že v tomhle mám jisté zkušenosti a je to celé… osobní. Je váš.“ Otočím se na skupinu vyvolených a už nechám na nich, jak se rozhodnou. Zamyšleně mezitím propletu prsty a opřu si je o rty. „Dobře… Dobře…“ Zamumlám ztracená v možných plánech, které se mi honí hlavou, než prudce vzhlédnu.  „Ale prvně toho lékaře. Mladej říkal, že nejsem v přímém ohrožení života, ale nestojím o to, aby mi to nadělalo v těle zbytečnou paseku. Potřebuji fungovat. Tyhle lidi musíme najít co nejdřív, jinak se po klíči slehne zem.“

Vysvobození

Morris se zdá být užitečnější, než se zdálo na první pohled. Zase chvilku hledá ve své výbavě a to, co, vytáhne, dokonale splní požadované - mnich se probere. První, co udělá, je kontrola jeho bývalého prstu. Začne krátce prudce vydechovat a zdá se, že zapomněl mezitím provádět i nádech. Nejspíš okamžitě opět omdlí. Tomu se ale daří zabránit běžnými probouzecími metodami. Trocha vody nebo mírné proplesknutí, Charova krátká modlitba tím jeho podprahově dobráckým tónem.

Mina velmi správně zkouší aktivovat klíč ode dveří, pokud zůstal na druhé straně. A žena skutečně zareaguje a odpoví.

"Heslo!" Víc nic. Pokud zkusíte jiná slova, prosby, argumenty, výhružky, vždy řekne jen: "Heslo!"

Magická nitka dveří je při troše soustředění cítit, ale nezdá se dost silná, aby se dala přesně určit její funkce.

Záhy se přesvědčíte, že to, chváladraku, dokáže vyřešit elf. Mluví nesouvisle, je pořád trochu v šoku, ale pozvolna si nechá vysvětlit situaci.

"Kdo jste? Co mi chcete!? Proč jste mi uřízli prst? Ten prsten bych vám dal i bez něj. Jsem věrný služebník Draka a odmítám takové násilnosti.“

....

"Cože? Vy - nemáte s tím nic společného? Tento muž. No..  ano, samozřejmě že jsem Deren Welebury, odkud se známe? Ach, můj ubohý prst."

....

"Garkinen? Cesta za stěny? Pravda, dostal jsem za úkol vás vypravit a být vám co nejvíce nápomocen a ujistit se, zda o takovou cestu skutečně máte zájem. Dobrý Garkinen, je v pořádku!?"

Pravý Deren Welebury, již postarší elf, vstane, přijde ke dveřím, důkladně si zakryje ústa kornoutkem z dlaní, který přitiskne na dveře a cosi do nich zašeptá.

*     *    *

Jen o několik chvil později jste poněkud natěsnaní v salónku pro hosty. Kromě Derena je zde ještě lékař, veleknězův zástupce Jabas Rabas a ještě jeden starší kněz. A také je zde onen muž, který zaútočil na Nestru.

Salónek je malý, ale útulný, sednete si tak akorát všichni a je tu i nějaké čerstvé ovoce a voda.

Ponejvíce hovoří Welebury, který se zdá velmi nabuzený. Ruku má vedle sebe přehozenou přes stolek, kde o ni nepříliš šetrně „pečuje“ lékař. Vyčistit a zašít ale rána potřebuje.

„Tedy, mladý pane Lestrange, ten váš životabudič – to je fantazie! Samozřejmě se pokusíme vám jej vynahradit alespoň potřebnými surovinami.

Paní, ehm, je mi trapně, že jste se dostala do tak nebezpečné situace zde, na svaté půdě chrámu Jediného. Přijměte ještě jednou – Tsssssssssssssss!! – mou omluvu, ufff, moje chyba a nepozornost. Věřte, že jsem ponaučen.“

Kratičce pohlédne ke své ruce a bolestivě se zašklebí. Doktor omluvně pokrčí rameny a dál dezinfikuje pahýl prsteníku. O trochu opatrněji.

„A vy, paní, skutečně nejste zraněna vážně? Doktor by se na ránu měl podívat.

Každopádně vás nechci zdržovat. Máme tu ale jeden opravdu zásadní problém. Au!“

Položí se do pohodlné zelené lenošky a zavře na chvíli oči.

„Od svatého Garkinena jsem obdržel dva klíče. Snad se v budoucnu podaří ještě nějaké získat, ale nebude to více než jeden za rok.

A jeden klíč je, vite, nejvýš pro tři osoby. A to netuším, zda by se počítal i tento moudrý tvor jako osoba či ne. Ale spíše myslím, že ano,“ pohlédne na munala, který, jako by souhlasil s jeho slovy, si hned přijde pro pohlazení.

„Jeden klíč máme. Druhý jsem měl tady v kapse v době, kdy jsem ještě měl i černý prsten.“

 Jabas Rabas přistoupí blíž a ukáže vám na své otevřené dlani „klíč“: „Takto ta věcička vypadá. Zároveň máme popis místa, kam se klíč vkládá. Tedy rozhodně ne na metr přesný. Bude to pravděpodobně chtít trpělivost a pár dnů, možná i týdnů času.“

Klíč je menší než dlaň a vypadá spíše jako štíhlá kapka z černého kamene. Zvláštního kamene. Byl-li někdo z vás ve svém životě u některé ze stěn, ihned pozná, co je to za kámen. A kdo na konci světa nebyl, o jejím materiálu slyšel a snadno se domyslí.

Deren si zhluboka povzdychne a obrátí svou pozornost k chlapíkovi z cely.

„S vámi, pane, pošlu skupinku strážných. Doufám, že to bude stačit, aby nechali vaše blízké na pokoji a raději se rychle zdekovali.“

Pak obrátí pozornost zpět na vás. Těká pohledem z jednoho na druhého. Při pohledu na munal se Garro trochu odtáhne a zvědavě si Waleburyho prohlíží.

„Bez druhého klíče tedy můžete projít jen tři. Nemám tušení, koho bych měl upřednostnit. Je mi to líto.“

„Potenciální otravu.“ Opravím příchozího muže, který už se ukázal jako někdo s citem pro magii, aby pak vzápětí odhalil další svůj talent. „Ale jistě. Nelpím na osobních křivdách. Hlavně když z něj dostaneme informace.“ S krutým úšklebkem se otočím na bědujícího muže. „Na odpuštění jsi tu měl toho kněžího. Ne nás.“ Oseknu a kývnu krátce k bezvládnému tělu v kutně u stěny. „Pět minut. Je jen tvůj.“

To se ale do celé věci vloží ten starý muž a moje obočí vystřelí nahoru v neskrývaném překvapení z toho, co slyším. „Po dobrém? Dobrý muži? Co to sakra je?! Ten chlap se mě právě před chvílí pokusil tou dýkou trochu pošťourat v hrudním koši. Je všechno jen ne dobrý!“ Vyprsknu nakvašeně a naštvaně do vězně na zemi kopnu, až bolestivě vyjekne. V ráně mě ale štípe a ten mladík z dýky možná vyčte věci, co pro mě budou aktuálně důležitější.

„Ehhh, jak je libo. Domluvte se pánové. Hlavně, ať mluví. Já mám dostaveníčko s felčarem.“ Promnu si unaveně kořen nosu. Tohle nejsou lidi, se kterými jsem byla zvyklá pracovat. A to jak někteří z nich přemýšlejí je mi naprosto cizí. Ohlédnu se, ale mladík nikde není a vlastně ani dýka, kterou jsem mu před tím podala. Opřu se tedy zády o stěnu a střídavě sleduji ten krátký výslech nebo se šťourám prstem v proděravělé zbroji.

Muž u sloupu se rozmluví. A já jen protočím oči v sloup. Zase ta klasická otřepaná povídačka o rodině. Ne, že by něco takového Bratrstvu dělalo problém, ale proč sem vybrat náhodného měšťana a ne někoho z nováčků, které stejně neznám, ale rozhodně by věděli, jak lépe bodnout zbraní, aby to k něčemu bylo. Zachmuřeně poslouchám mužovu historku a v hlavě se mi začínají skládat díly skládačky, jejíž obraz se mi pranic nelíbí.

„Hmmmh…“ Zamručím, když domluví a promnu svou krev mezi prsty. „Myslím, že Waleburyho už nebudeme muset hledat. Řekla bych, že leží tady.“ Ukážu krátce na elfského mnicha. „A skoro bych se vsadila, že být tam doopravdy on, tak teď jsme někde ve skladech a vybíráme slíbenou výbavu. Místo toho ale dřepíme tady s pitomým úkolem na tři předměty jak z posraný pohádky… A já mu to sežrala i s navijákem.“ Zašeptám hořce poslední slova. „Evidentně my všichni.“ Poznamenám s úšklebkem, když se ozývají stále další plány na shromáždění tří kouzelných předmětů pro vyvolené ze zaplivané věznice.

To už je tu ale mladík a hned první slova, co vyhrkne, mne donutí s trhnutím otočit tvář k němu. Takže je to jed. Samozřejmě. Dát sem netrénovaného člověka vyžaduje si to pojistit jinak. „Heh, mohla jsem to čekat.“ Uchechtnu se tiše a sklopím pohled k zemi.

„Díky, ale nebudu si sedat. Musíme se odtud dostat. Pak se můžu starat o to zranění.“ Zamítnu jeho návrhy, ale kořínek si od něj vezmu s lehce nedůvěřivým výrazem si ho hodím do pusy. Fuj, je to pěkně hořký. Nakrčím rty nad tou dřevitou pachutí, ale co už no. Nějak to k dnešnímu koloritu posraného dne ladí. „Jakej je to jed? Kolik mám času?“ Otočím se na něj s chladným výrazem. „A řekni to narovinu chlapče, prosím. Nepotřebuji, aby mi tu někdo mazal med kolem huby. Potřebuji vědět s čím můžu pracovat.“ Hledím na něj vážně, ale bez očekávané paniky v očích. Počítala jsem, že jednou tenhle den přijde. Vlastně byl menší zázrak, že nepřišel dřív. Navíc, tohle ještě má snad nějaké řešení… Pokud se ale dostaneme co nejdříve ven.

„Jo, zkus ho probrat. Určitě tam musíš mít něco, co smrdí jako čert, nebo co já vím. Jestli se odtud máme dostat. Je největší šance, že ten bude vědět, jak na to.“ Souhlasím s hromotlukem a nechám mladíka, aby se chopil svého úkolu.

„Přesně tak. Žádná zkouška…“ Otočím se na hromotluka. „Jen to vypadá, že vás vyvolené to stáhlo do mých osobních sraček. Upřímně… Tohle v plánu nebylo.“ Rozhodím rukama, ale moc pobaveně se netvářím. „Nejspíš už jen to, že si mě vybrali na tom náměstí…“ Zašeptám zamyšleně a pak pokývám hlavou. Zapadá to do sebe. Nejsem tu zrovna někdo se skálopevnými ideály a neochvějnou vírou v Draka. Vlastně jsem chtěla jen pryč, a to mě nahnalo do pasti. Ironie osudu.

„Ty hlavní dveře byly magicky jištěné… to znamená, že tam nebude klasický mechanismus na otevření. V tomhle tedy nepomůžu. Nezbývá než doufat, že tady pan Walebury se brzy postaví na nohy.“ Řeknu, ale nehodlám i tak čekat na místě. Vezmu si jednu z pochodní, a i přes možné nesouhlasné pohledy mladého felčara se vydám prohlédnout si tohle místo, jestli tu přeci jen nebude něco, co jsme přehlédli. Nějaký skrytý mechanismus, cokoliv, co by nám otevřelo nové možnosti, když sázka na elfa selže. Nemůžu sedět na místě a jen tak čekat. Ne, když mi teď možná tikají poslední hodiny života.  

Étos špinavců

Jed

Do Odo

Výslech č. 1

Výslech

Za třemi dveřmi

Do Odo