Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Za třemi stěnami
Družina
| |||
 | Volné konce  „Jeden by řekl, že bude těžší tě najít, když vezmu v potaz ten bolehlav, co si Berikovi přivodila.“ Ozve se za mnou mužský hlas a já se jen křivě ušklíbnu, aniž bych se ohlédla. Znám ho moc dobře. Vítr tu docela silně fouká a divoce povlává cípy mého pláště i volnými prameny vlasů. Hledím na nesčetné střechy Do Oda. Mého domova, který už brzy nechám za sebou.
„Ten parchant si to zaslouží. Rozhodně ví, jak projevovat vděk za dlouholetou službu.“ Zavrčím lehce nakvašeně, zatímco si prsty bezděčně přejedu po zbroji. Žádná díra v ní není. Je to úplně nový kousek z církevních skladišť. Kvalitní práce. Muselo se jim nechat, že na té jejich výpravě nešetřili. Tedy jejich… Naší výpravě.
„Nestro… Víš moc dobře, jak se věci mají. Znala jsi rizika. Věděla jsi do, čeho jdeš. Co tvé rozhodnutí přinese.“ Vysoký muž v plášti se objeví v mém zorném poli a posadí se na zídku nedaleko. Potkat se tam dole v ulicích, nemohli bychom spolu mluvit. Ne, jeho povinnosti by byly jiné. Ale tady nahoře, se nás problémy Bratrstva netýkaly. Alespoň na tu malou chvíli.
„Jasně, věděla jsem, že se budu brodit sračkama, ve kterých se nakonec jistě utopím… Ale svobodná.“ Zvednu k němu pohled. Ve tváři jsem ještě stále trochu bledá po milých kratochvílích, které jsem mohla strávit v péči chrámových lékařů, kteří ve spolupráci s Morrisem pracovali na tom, abych ten jed z těla dostala. Na to, že ho měla být jen trocha mi bylo festovně zle. Možná nakonec ten špíz z tržiště nadělal víc škody než otrávená dýka.
„Ty a tvoje problémy… Měla jsi všechno, a to jsi zahodila kvůli čemu? Svobodě? Řekni mi, jak si ji užíváš stále na útěku? V pohybu. Když se musíš pořád ohlížet přes rameno? Stálo to za to?“ Zapře si muž ruku o pokrčené koleno a jen zavrtí hlavou.
„Hmm… Víš Velrine, ano stálo. Nelituji toho. Ani na chvíli. Ale to ty nemůžeš pochopit.“ Usměji se na něj mile. „To ale není důvod, proč jsem tě sem zavolala. Chci se rozloučit. Opouštím Do Odo a vyrazím…“
„Za Stěny. Já vím.“ Skočí mi do řeči zamyšleně Velrin těžce čitelným tónem.
„Ano… vidím, že ten hajzl už podal hlášení. Musím uznat, že jeho plán byl velmi… ambiciózní. Možná jen kdyby nevsadil všechno na obyčejného měšťana, případně nešetřil na jedu, mohlo mu to vyjít. Takhle… no vidíš sám.“ Rozhodím s úšklebkem rukama. „Ještě, než odejdu, chci tě poprosit o jednu věc. Tenhle zparchantělej elf mi pořádně hnul žlučí. Doslova. Nemám už čas ho tu po městě nahánět. Brzy vyrážíme, ale nerada za sebou nechávám volné konce. Znáš mě. Postaráš se o něj? Vím, že někomu jako tobě nebude dělat takový problém nechat ho prostě… zmizet.“ Otočím na Velrina vážnou tvář a ten jen uhne pohledem.
„Nestro…“ Zakroutí hlavou. „Víš, že… Eh, dobře. Vím, že ti dlužím.“ Povzdychne si rezignovaně. „Zrovna ze všech věcí, které by si po mně mohla chtít, si vybereš tohle… I po těch letech je někdy těžké ti rozumět.“ Pousměje se pobaveně a já mu úsměv vrátím. „Však mě znáš.“ Zasměji se krátce, než se nadechnu k dalším slovům. Už uplynulo hodně vody od poslední příležitosti, kdy jsme měli možnost si nerušeně promluvit. Měla jsem toho tolik, co jsem mu chtěla říct a pak se prostě rozloučit.
Nerada nechávám za sebou volné konce.
__
Vybavení se naložilo na vůz. A že ho bylo. Sklady Církve se zdály skoro bezedné a výbava, která by se mohla hodit, se až povážlivě kupila. Nakonec jsem i já musela najít nějaký ten zlatý střed mezi tím, co se dá ještě pohodlně unést a co už je vybavení jen pro velmi specifické situace. Naskočila jsem na vůz a zůstala sedět na jeho zadní části. Přede mnou se klikatily známé ulice, kterými jsem se pohybovala už od dětství. Včera jsem naposledy nechala rodině nějaké peníze. Příště už… No, kdo ví, jak tahle celá slavná výprava skončí. Možná klíče nebudou fungovat a my zůstaneme stát u stěny a vyměňovat si rozpačité pohledy. Nezbývá než počkat.
Opustili jsme město a vjeli do krajiny, kterou jsem už na svých cestách zemí několikrát projížděla. Většinu cesty si povídám s ostatními a poznávám naše nové průvodce. Na cizí jazyky mě nikdy moc neužilo a magie mi byla dost cizí, ačkoliv… No, bylo to komplikované. Nejvíc času tedy nakonec trávím s Dastenem, který se ukáže jako někdo, od koho se mohu něco nového naučit a po celodenní cestě rozhýbat ztuhlé svaly. I tak se ale dozvídám nové informace. Byla jsem cvičená na boj s lidmi. Jak je nejefektivněji a nejrychleji sprovodit ze světa, ale magické bytosti, to už je něco trochu jiného. Trochu dost. Někdy je těch informací tolik, že mi z toho jde hlava kolem a závistivě pošilhávám po těch, kteří se snaží o správnou výslovnost jednotlivých slovíček.
Večer u táborového ohně sem tam přihodím nějakou veselou historku. Často dost přibarvenou. Neučesané verze historek z mé práce nebyly moc zábavné a jistě bych s nimi na konci sklidila jen zástup zaražených tváří. Pravda, možná Patchek by je docenil, ale zbytek těch lidí byl poněkud… na jiné vlně. Byli jsme skutečně zajímavá sorta. Usmála jsem se a hodila další kus dřeva do ohně. Je na čase na historku o městských stokách a netušených věcech, které tam může jeden najít. „Toho dne jsme opravdu nečekali, co nás čeká, ale věřte mi, když řeknu, že to stálo za to….“
__
Skalní stěny se nad námi tyčily k vysoko k nebi. Už z dálky působily dost majestátně, ale s pohledem takto z blízka se to nedalo srovnat. Nenechavý vítr nás tahal za oblečení a svištěl mezi puklinami ve skalních stěnách a ve větvích mladých stromků. Chvíli to vypadalo, že tady naše cesta končí. Stěna byla hladká. Prakticky nezdolná. Ale nakonec Renna našla nějakou schůdnou cestu a konečně jsme stanuli u cíle.
„Konečně.“ Vydechnu, zatímco si přitáhnu vlající plášť těsněji k tělu. Před námi je stěna, ve které je vyrytý obrazec. Dvanáct míst pro dvanáct kamenů. Tak přeci jen tudy mohou projít ještě další vyvolení. Přejedu bříšky prstů po kamenném reliéfu a ohlédnu se na ostatní. Jsme tady. Vidím to uvědomění vepsané do jejich tvářích. Došli jsme na konec cesty. A nebo snad její začátek?
„Tedy… Bylo to… poučné.“ Usměji se na naše průvodce, kteří nás nebudou následovat na druhou stranu a s vděčnými díky se s nimi rozloučím. Dostali nás až sem a pomohli nám na naší cestě. Dokonce i do mé hlavy něco zvládli vtlouct anebo spíš přímo do mě. I když to byla jejich práce, tak jsme se na cestách i tak trochu poznali i jako obyčejní lidé.
„A hodně štěstí… Všem.“ Sklouznu z nich pohledem na druhou skupinu. Kdo ví, jak tohle funguje. Možná se objevíme na druhé straně hned zase vedle sebe anebo také ne. „Až se zase sejdeme v Do Odu, zapijeme to.“ Usměji se široce a ustoupím, aby mohl někdo přiložit slzu ke skále. Srdce mi nervózně buší a já si bezmyšlenkovitě ještě naposledy kontroluji výbavu. Jestli přezky dobře drží. Vše je upevněné. Jen prostě… Abych zaměstnala ruce a mysl. | ||
| |||
 | Milé překvapení a dlouhá cesta, učení a nezodpovězené otázky Díky Minině bystrému oku jste si nakonec ušetřili mnoho zbytečných nepříjemností a nechali služebníky Draka, ať si je vyžehlí sami a po svém. To, čeho si všimla těsně před prvními dveřmi, u posledního schodu, byl skutečně pohřešovaný druhý klíč, splývající s kusy smeteného zaschlého bahna. Pochopitelně, dokud vám Jabas neodhalil podobu klíče, šlo jen o nezajímavý úlomek kamene. Koho by napadlo, že Weleburymu vypadl, když jej vlekli do cel! Smysl celé té akce Weleburyho náhradníka pak zůstává pořád trochu v mlze. Opravdu šlo jen o vyřizování si účtů s Nestrou? Doslova s každou hodinou vás ta otázka trápí méně, protože věci konečně nabraly vytoužený spád. Spolupráce církevního lékaře a Morrise Lestrange zajistila, že Nestra o den později "jen" několikrát prudce zvracela. Morris se na oplátku naučil od doktora recept na lektvar spánku - obsah lahvičky uspí během půlhodiny téměř kohokoliv, s výjimkou k bdění silně motivovaných nebo velmi odolných bytostí. Patchek si zvedl náladu vyřízením nesplacených účtů. Ti dva chlápci, co se "nenápadně" motali kolem onoho domu..? Netřeba si lhát, i parta naleštěnejch a vyfintěnejch holobrádků by tentokrát splnila svůj účel. Ale takto to bylo zábavnější. A odměna v podobě praktického nože kovaného z křídel ocelového ptáka namísto padesáti kováků? Pokud to šlo, pak dokonce i fráterníci si tímto gestem mírně vylepšili reputaci. Ať tak či tak, již třetí den jste byli na cestě. Kambaréšské kozy skoro vesele táhnou zapřažený vůz lesnatou krajinou, jíž protíná hlavní cesta, dávná obchodní tepna, kterou se podařilo rychle obnovit a kolem níž rychle vznikají nová sídliště. Ve skladech Církve jste si mohli vybrat téměř, co hrdlo ráčí. Od speciálních potravin s téměř nekonečnou trvanlivostí, přes běžné typy zbraní či zbrojí, praktickou zálesáckou výbavu v úžasné kvalitě. Dokonce i pár samozápalných pochodní či například dva flakónky čisté, takzvané zlaté svěcené vody pro každého. Již chvíli víte, že cílem vaší výpravy je vzdušná stěna. Ve vzduchu je cítit příjemné napětí. Vzduch tedy bude dominantní v oblasti, kde máte najít průchod, o kterém nevíte o mnoho více, než že k němu máte klíč. Postupem času jistě dojde i na pochybnosti. Jedete na vzduch, ale nestojí Garkinenův plán tak trochu na vodě? Váš trojčlenný doprovod, který pro vás vybral sám velekněz, vám cestu příliš neurychlí, ale výběr svatého muže má své důvody. Každý z těch tří je totiž mistrem v jistých oblastech lidského snažení, o kterých se Garkinen domnívá, že by na druhé straně mohly být k užitku. Těch několik dlouhých týdnů cesty se vám proto vaši průvodci snaží ukrátit tím, že vám část svých znalostí předávají. Postarší dém, kněz, odborník na lingvistiku Jerba Bakal Základy staré démštiny slovem i písmem Základy drakomluvy Zkušený barbarský válečník Dasten Komunikace a boj s magickými bytostmi Obrana proti živlům Mladá žena Renna, znalkyně vzdušného živlu Znalost vzdušných bytostí a rostlin, základy magie vzduchu Schopnost odhalit charakter krajiny, přežití v přírodě * * * Z šesti uvedených dovedností se můžete (samozřejmě nemusíte) naučit tři na základní úrovni nebo jednu na velmi dobré úrovni nebo jednu na dobré a jednu na základní úrovni. Zároveň berte v potaz, že pokud si osvojíte něco, co je zcela mimo dosavadní zkušenosti postavy, bude její např. dobrá úroveň horší než dobrá úroveň té stejné dovednosti někoho, kdo pro ni má vlohy a pevné základy. Typicky Patchek např. zvládne lépe bojové věci než Char a ten zase lépe zvládne jazyky. Na druhou stranu pokud máte zájem do budoucna nějakou novou oblast rozvinout, máte dokonalou možnost začít ty základy budovat. * * * Jednoho dne, když měsíc už dávno nestojí nad vašimi hlavami, ale tráví svůj čas vám v zádech, konečně se vám chvílemi mezi mlhou a mračny ukáže stěna. Zdálky působí jako poměrně normální hory, které by snad bylo možné i zdolat.  Jenže zblízka je dolní část téměř kolmá, hladká a s minimem výstupků. Pokusy aspoň kousek odštípnout jsou marné. Navíc si s vámi pohrává vzdušný živel. Stromy v blízkosti stěny jsou mladé a nízké. A i některé mladé stromy jsou polámané. Ve vichřicích, které se tu prudce proženou co hodinu, aby je vystřídalo mlhavé bezvětří, nedovolí stromům vyrůst. Ani ptáků či dalších živočichů zde moc není. Chvílemi jako by se nedalo nadechnout, jindy je množství kyslíku až euforizující. Je to malý zázrak a nebo silný důkaz Renniných schopností přečíst terén, ale již druhý den cesty podél stěny jste našli to, co jste hledali. S jistotou. Garkinenovy informace byly také přesnější, než jak se tvářil. Jinak byste těžko nepřehlédli několik soustředných kruhů na stěně. Ten nejmenší pak není jako jediný pouze jiným odstínem černi - je tvořen dvanácti prohlubněmi ve tvaru kapky, dohromady působících jako okvětní plátky květiny. Dva z těchto okvětních plátků máte u sebe. Stačí vložit? Mělo by! Ještě desetkrát tři dobrodruhů by po vás v příštích letech pravděpodobně mohlo vstoupit... Kam? Copak je možné touto masou skály projít? Mělo by! Mělo by to jít!! Garro už se netrpělivě natahuje předními packami ke květině, kolem které jste se shromáždili. Průvodci se naopak raději trochu vzdálili, aby třeba někoho z vás nepřipravili o místenku. | ||
| |||
 | Zpátky na začátku
Odpovědí mi překvapivě není jen hrobové ticho. Ačkoliv pochopitelně žádné heslo neznám, aspoň víme, že je babizna stále na druhé straně a možná se s ní půjde i domluvit. Po chvíli zkoumání rámu dveří ale musím ustoupit rozčilenému Zjizvenci. Svůj názor na jeho výhrůžky si raději nechám od cesty. Pátrání po dalších možnostech, jak si poradit s mechanismem otvírání je bohužel neúspěšné a sama cítím, jak znepokojení pomalu přerůstá ve frustraci. Zesílené tím, jak snadno jsem tomu divadlu s třemi předměty naletěla, jak mladá žena uštěpačně poznamenala. Jistě, byli by hlupáci, pokud by dávali svým vězňům šanci odsud uprchnout. Zatímco se mračím na nadávajícího muže přede mnou, zpoza ramenou se ozve další hlas. Otočím se za ním, právě včas, abych si vyslechla jeho představení. "No to snad..." vydechnu a nevěřícně zavrtím hlavou. Že nás ten cápek po celou dobu vodil za nos bylo zřejmé už delší dobu, ale s akcí podobných rozměrů jsem rozhodně nepočítala. Nepoznal ho velekněz, ačkoliv ten jeho protivný hlas musel být slyšet po celém chrámu a ani ta babizna. Ačkoliv tu zjevně zajímala jen hesla a symboly. Tohle všechno proto, aby se zbavili jediné ženy? Sice se říká, že pod svícnem bývá největší tma, ale pochybuji, že tohle byl jediný záměr tak riskantního plánu. Skutečný Deren se nakonec ukáže jako naše propustka ven a záhy se znovu ocitneme namačkaní v malém salónku. Není mi zrovna do řeči, což ale nakonec vůbec nevadí, neboť to dostatečně vynahradí znovunalezený elf. Vzhledem k situaci mě až zaráží, s jakým klidem si nás tu všechny posadil, zatímco tu ve zdech chrámu možná ještě pobíhají zrádci. Akce, na kterou se tak dlouho připravovali je v ohrožení a místo toho tu vychvaluje Morrisovy utrejchy. Cožpak tu vůbec nepočítali s tím, že jim bude chtít někdo výpravu za stěny překazit, nebo vyzvědět způsob, jak se tam dostat svépomocí? Postarší muž vysloví některé z mých obav nahlas. A pak je tu samozřejmě ještě otázka otrávené dýky. Svým způsobem mladou ženu obdivuji, s jakým klidem to zvládá, já už bych na jejím místě dávno chvátala za felčary. S ochrankou, pro jistotu. A to není zdaleka ani jediný problém. Z Derena postupně vypadne, že klíče byly původně dva. Výborně, takže druhý už je pěkně dlouhou dobu v rukách té pěkně nebezpečné chásky. S prstenem, který možná dokáže i víc než otevřít dveře od jednoho plesnivého žaláře. Přenést navíc dokáže jen tři osoby, takže nás tu ještě čeká další kolo výběrů. Snad to nebude zase formou nějaké zkoušky. Přesto se ale pak zvednu a jdu se zblízka podívat na klíč v Jabasově dlani. "Tohle?" pronesu spíše řečnicky a svraštím obočí. Něco na tom tvaru... Ustoupím ostatním, aby si mohli předmět také prohlédnout a zamyšleně si prsty promnu čelo, zatímco se tu začne chystat výprava za ukradenými předměty. Překvapivě ji chce doprovodit i náš mediátor. A ač se mi vlastně uleví, že se tahle záležitost vlastně vyřešila sama, je tu přeci jen ještě jedna drobnost. "Druhý klíč možná nebude problém," ozvu se vzápětí a počkám, než mi začnou věnovat pozornost, "zdá se mi, že druhý takový ležel na cestě do žaláře. Jestli mě někdo důvěryhodný může doprovodit, podívala bych se po něm." Navrhnu. Snad to opravdu nebyla jenom podivná hra světel, nebo tam neležela jen nějaká krysí kůstka. "Stále je tu ale ten prsten," dodám nevesele. "Sama bych se pak ráda vydala rovnou ke stěnám a s dovolením doprovodila pana Lestrange. Ve městě bych vám byla platná asi tolik, co ti naleštění holobrádci," pousměji se na Zjizvence. V tomhle mu musím dát zapravdu. A ač bych jindy i ráda pomohla, nemohu si dovolit riskovat odložení cesty. Teď ne. Stále je to jen skupina cizinců. | ||
| |||
 | Vystřízlivění "Takže... vy si vážně myslíte, že tohle není zkouška, kterou pro nás Církev připravila?" Odmítám tomu uvěřit, ještě když probouzím postaršího elfa s čerstvě uříznutým prstem. Urputně se bráním čím dál zjevnější pravdě, ještě když nám mnich vypráví, že to on je pravý Deren Welebury. Ale cítím, že to nedává smysl. Že tohle všechno se děje doopravdy. Nějakým vrahům se podařilo infiltrovat chrám a ohrozit tu několik lidí na životě. Mé celoživotní představy o světě se začínají nenávratně rozpadat. Cestou ven ze zkušební místnosti (která nejspíš byla doopravdy vězením) se dál zoufale snažím držet svého záchranného stébla, a vymýšlet interpretace, které by naši chmurnou situaci zasadily zpátky do bezpečného rámce standardní církevní zkoušky. Jsou tu všichni komparz? Je to zkouška jenom pro mě? Ohlédnu se na dámu, která byla prokazatelně bodnuta otrávenou dýkou. Mohla si vzít protijed už dopředu. Nejspíš by byla v pohodě. Účinky tak jako tak nejsou zpočátku vidět. Ale vypadá tak doopravdy ustaraně, že si jen těžko představit, že by to hrála. A stále vytrvale žvýká tu slunečnici, co jsem jí dal. "Ten kořínek už můžete vyplivnout. Už je... všechny účinné látky už se z něj uvolnily. A nenípejte si pořád tu ránu! Nechcete přece, aby se Vám to dostalo třeba do oka?!" Ne, ta to vážně nehraje. Konečně dojdeme do salonku, kde se nám dostane společnosti a také nějakého vysvětlení. "Jistě, budu rád, když mi vynahradíte náklady na probuzení pana Weleburyho. Děkuji." Sice jsem neměl na vybranou, bez něj bychom se vůbec nedostali ven, ale hloupý kdo dává, hloupější kdo nebere. Takže o to tady jde! Z pěti kandidátů chtějí vybrat jen tři. Čekal jsem, že se strhne bitka o klíč, který je k dispozici. Jenže to místo toho vypadá, že většina "naší party" má zájem spíš o pátrání po tom, který byl odcizen. No jistě. Chtějí ukázat, že jsou stateční, ochotní a nápomocní. Dobrá strategie. Jestli se Garro počítá jako člen výpravy? No to si sakra pište, že ano! Rozhodně má v sobě víc lidskosti, než někdo, kdo vám je schopen uříznout prst, nebo vás rovnou unést a vyhrožovat vaší rodině. Nota bene tady! Jsem stále viditelně otřesen zcela nepředpokládaným vývojem událostí. Než se ale rozhodnu, co vlastně dál, považuji za svou profesní povinnost dohlédnout, že bodnuté dámě se dostane péče, kterou potřebuje. Takže když si poručí lékaře, nemohu než podpořit její snahu. "Ano, paní opravdu potřebuje lékařskou péči. Byla otrávena medovicí. Má jeden den, pak začne jed naplno působit. Dokážete obstarat protijed?" Doufám že ano. Jsem momentálně natolik rozrušen, že bych měl nejspíš probém připravit i ten nejjednodušší lektvar. "Hlavně jí to nikdo neomývejte. Voda to akorát zhorší." Plešoun začne sestavovat jednotku krátkého a úderného nasazení, s cílem dostat se na kobilku těm agresorům, co mají na starosti místní sabotáž. Ctnostný úmysl ale tohle není nic pro mě. Příliš to smrdí násilím. Ne. Já jsem se přihlásil na průzkumnou misi s vizí rozšiřovat poznání lidstva. Církev ať si své problémy s bezpečností vyřeší sama. "Pokud mě k Vašemu.. ehm, boji s ohněm nebudete potřebovat," obrátím pozornost z plešatého hrubiána na Jabase Rabase třímajícího klíč, "tak já se hlásím k přijetí úkolu, kvůli kterému jsem sem přišel. Já a Garro. Bude... Bude vůbec někdo chtít jít s námi?" "Jaké tedy vlastně máme informace o tom klíči, jak by měl fungovat a kam patří?" | ||
| |||
 | Dýchánek Na všem špatném je něco dobrého a naštěstí pro nás elfovi uřízli jen prst a nikoli hlavu. I hlasivky mu slouží. Nejprve si zanadává na nespravedlivý život, pak se učiní velice užitečným, když nás pomocí hesla dostane z kobky, a nakonec se rozpovídá o klíčích a povaze věcí budoucích, respektive naší mise. Stojím mezi dvěma křesly a přemýtám, jakto že tohle bere osobně pouze ta nebohá žena, kvůli které byla celá tahle šaráda uspořádaná. "Nezlobte se, mistře Welebury, ale copak si tohle Církev nechá líbit? Někdo nepovolaný vnikne do chrámu, vydává se za vás, přičemž vy samotný se proberete zmrzačený v cele a chybí jeden z klíčů, které není tak jednoduché získat. A vy nic nepodniknete?" Asi není nutné dodávat, že výš už své obočí nedostanu. Chvíli zvažuji z přesvědčení nabídnout také vydíranému muži pomoc, ale pan Zaplaťte Mi Za Hlavu se na to zřejmě hodí víc. Umí v tom chodit a ještě si něco vydělá, když mu jde o tohle. Možná by ho ta lučištnice mohla krýt. Přeci jen... Mně by vlastně mohl být osud nějaké cizí rodiny ukradený. Ukradený? Jistě, nezapomínejme na ukradený klíč. Ten by nás měl zajímat nejvíc. Hned po protijedu. Naštěstí i mladou dámu, které se to týká, zajímá, co pro ni v této věci může Církev udělat. Případně Morris Lestrange s pomocí boží. "Pokud někam poslat vojáky, tak k Mrtvému duchovi. Nejspíš toho elfa nenajdou, ale aspoň by tam mohli udělat pořádnou šťáru. Já se vám, slečno, nabízím jako doprovod. Vy se jistě vyznáte v té organizaci nejlíp a máte své metody. Já zas umím být, řekněme, velmi přesvědčivý." | ||
| |||
 | Přiměřená sazba Minino snažení přinese ovoce, to je ale na vysoký větvi a mimo náš dosah. "Jaký heslo ty krávo ?! Počkej až se dostanu skrz, jedno ti votisknu přímo mezi voči !" zařvu v odpověd pološílené kojné. Je mi jedno, že dělá svojí práci. Zakleknu tedy ke dveřím a snažím se vycítit podstatu a účel magie. Kdo, to nikdy nedělal, nepochopí. Snažit se to rozklíčovat je jako, číst malé písmo na rozpadajícím se pergamenu ve světle skomírající svíčky. Zkrátka na prdlajs. Už po půl minutě mě začíná bolet hlava a řešení nejsem o nic blíž. Vztek se ve mě postupně střádá. "Nasrat ! Hajzl ! Kretén !" zahulákám, když už toho mám dost a protože kromě Miny není okolo nic k nakopnutí, alespoň ostentativně nakopnu vzduch. Už se chystám štěknout po Mině ať uhne a dveře se pokusit vyrazit, když se dostaví pravej Welebury. Něco zašeptá do dveří a ty se otevřou. Jednoduchý a ani si nemusí třepit hubu. Slib daný v afektu osobě na druhé straně dveří nakonec nevyplním. *** Miluju jablka. Lepší jsou zkapalněný, ale to by se jeden nedoplatil. žvýkám víceméně spokojeně sousto čerstvého ovoce, opřený o stěnu vedle dveří. Místnůstka je už tak namačkaná až hanba. Překvapuje mě, že naše delegace i místní duchovní honorace překypuje bohorovným klidem. Jestli tady každej hajzlík může beztrestně řezat prsty a zavírat lidi do podzemí. No potěš. kousnu si hlasitě do jablka, abych spláchnul nepříjemné poznámky, které mě pálí na jazyku. Rozhovor se stočí na to, jak silnému zdraví se těší slečna Pobodaná. Upřímně netuším jestli je její klid jenom přetvářka, ale i tak je to povnášející. Většina lidí se s možností blízké smrti nedokáže vyrovnat a ona myslí prakticky. Jen málokdo mě dokáže nezhnusit v prvních pěti minutách, ale jí se to záhadně daří. To jestli má chrám protijed, bude jiná otázka, ale jsem si jistý, že ho má ten kdo patlal tu dýku. Co, kdyby se říznul no ne ? Pak se ukáže pravá podstata zdejší lapálie. Klíč je v trapu a šance na další je jednou za rok. To z něj dělá cennou komoditu a zbývající zásoba pokryje vstup maximálně tří osob. Jestli ona ta zpackaná vražda, není jenom něco co nás má zdržet. převalím myšlenku a natáhnu se na špičkách, abych viděl Jabasovi do dlaně. Člověk se nemusí moc domýšlet, přestože stěnu nenavštívil, i tak si ale vzhled klíče vryju do paměti. Účet elfa podstatně ztuční a přemáhá mě pocit, že tím tlacháním ztrácíme čas. "Mhmm...Ano. Pošlete tam jednotku nafintěnejch a vyleštěnejch holobrádků. Skvělý nápad." pronesu naoko uznale a zakroutím hlavou. Tohle se mi snad zdá. protočím oči v sloup a střelím pohledem po našem nedobrovolném vrahounovi. "Jestli tam půjdou vojáci budeš kopat dva hroby a někdo tvůj až se z žalu zhoupneš nebo uchlastáš." ušklíbnu se a otočím se místním mocipánům. "Oddíl je vyplaší a zlikvidují...stopy. Ale to není nic s čím bych nedokázal pomoct. Přiměřená cena je padesát kováků za hlavu. Elfskýho všiváka přidám zdarma. Pro boj s ohněm potřebujete oheň, ale to vy už víte. Znáte moje služby." zastavím se při poslední větě na Rabasovi. | ||
| |||
| Osobní záležitosti Kysele se šklebím, zatímco sleduji počínání mladého felčara a netrpělivě přežvykuji kořen, který mi před chvílí dal. Hnus… prostě hnus. Jak se jim mohlo něco takového podařit? Už jen, že měli tu drzost podniknout to přímo v městském chrámu… Zatraceně! Odplivnu si trochu hořkých slin, když v tom se elf probere. Vidím, jak chudák začne panikařit, když zjistí, že mu chybí prst, ale zůstávám tiše stát a opřená ramenem o stěnu to sleduji. Má u sebe mladého felčara a ten stařec vypadal, že to s lidmi taky umí. A i když jeho metody zrovna příliš neuznávám, tady se nakonec ukážou jako docela vhodné.
Elf se rozmluví a já jen tiše povzdechnu. Je to Walebury a celé tohle byla jen zatracená léčka. Příliš lítosti pro zraněného elfa v tuhle chvíli nenacházím. V hlavě se mi honí myšlenky na to, jak se to celé kardinálně podělalo a my jim skočili na lep. „Garkinen žije… Jen si evidentně nevšiml, že mu za dveřmi stojí falešný Welebury.“ Zavrčím lehce frustrovaně, když si vzpomenu na to, že velekněz musel kolem toho falešného jistě před tím projít. Nejspíš už ale ve svém věku bude taky napůl slepý. Svatý, nesvatý. Nechám ostatní, ať se o mnicha postarají. S trochou štěstí nás odtud dostane a budeme pak brzo sedět…
__
…v křesle. Opřu se do opěrky a zamžourám do denního světla za oknem. Jsme zase venku. Zaplivané podzemí jsme nechali za sebou, a dokonce jsme nemuseli ani odnést tři magické předměty. Máme to dnes ale štěstí. Prstem už kdo ví po kolikáté rýpnu do díry ve zbroji, za kterou cítím nepříjemné pálení a bolest. Připomínka toho, že se štěstí na některé z nás dnes usmálo o něco méně.
„Hmm, hmm… V pořádku. Kdo to mohl čekat.“ Věnuji Waleburymu poněkud nucený úsměv. „Vážné to není, ale jestli se tu najde doktor, který mě ošetří, budu ráda. Navíc, tady pan… Lestrange říkal, že na zbrani byl jed. Protijed by se tedy také hodil.“ Těknu pohledem k mladému felčarovi. Církev měla vždy dobré lékaře. Vlastně jedny z nejlepších. Byl by hřích nevyužít nabízenou pomoc. Zvlášť, když je teď zadarmo vzhledem k tomu, že mají máslo na hlavě.
Pak se ale ukáže další komplikace na naší cestě. O poznání ale méně nepříjemná než otrávená dýka v hrudi. Druhý klíč je pryč. Velmi pravděpodobně ho má Bratrstvo, a ještě k tomu se brána skrz stěnu otevře pouze pro omezený počet osob. Sklouznu pohledem k černé kapce v Rabasově dlani. Taková malá věc… Klíč k cestě ven, ale…
„Takže jeden má pan falešný Walebury. Společně s vaším prstenem. Ten prsten…“ Otočím se na mnicha, který díky němu má o prst méně a nahnu se blíže k němu, až židle tiše zapraská. „K čemu byl? Proč by vám ho bral?“ Zeptám se prostě a pak přelétnu očima ostatní. Neznám je a je mi jasné, že většina bude chtít splnit to, proč se v první řadě na náměstí dostavili. Projít jednou ze stěn. Tyhle oplétačky s Bratrstvem můžou být ještě ošklivé, a i já bych se jim nejraději vyhnula, kdyby jen…
„Po tom druhém klíči se podívám. Řekněme, že v tomhle mám jisté zkušenosti a je to celé… osobní. Je váš.“ Otočím se na skupinu vyvolených a už nechám na nich, jak se rozhodnou. Zamyšleně mezitím propletu prsty a opřu si je o rty. „Dobře… Dobře…“ Zamumlám ztracená v možných plánech, které se mi honí hlavou, než prudce vzhlédnu. „Ale prvně toho lékaře. Mladej říkal, že nejsem v přímém ohrožení života, ale nestojím o to, aby mi to nadělalo v těle zbytečnou paseku. Potřebuji fungovat. Tyhle lidi musíme najít co nejdřív, jinak se po klíči slehne zem.“
| ||
| |||
| Vysvobození
Morris se zdá být užitečnější, než se zdálo na první pohled. Zase chvilku hledá ve své výbavě a to, co, vytáhne, dokonale splní požadované - mnich se probere. První, co udělá, je kontrola jeho bývalého prstu. Začne krátce prudce vydechovat a zdá se, že zapomněl mezitím provádět i nádech. Nejspíš okamžitě opět omdlí. Tomu se ale daří zabránit běžnými probouzecími metodami. Trocha vody nebo mírné proplesknutí, Charova krátká modlitba tím jeho podprahově dobráckým tónem.
Mina velmi správně zkouší aktivovat klíč ode dveří, pokud zůstal na druhé straně. A žena skutečně zareaguje a odpoví.
"Heslo!" Víc nic. Pokud zkusíte jiná slova, prosby, argumenty, výhružky, vždy řekne jen: "Heslo!"
Magická nitka dveří je při troše soustředění cítit, ale nezdá se dost silná, aby se dala přesně určit její funkce.
Záhy se přesvědčíte, že to, chváladraku, dokáže vyřešit elf. Mluví nesouvisle, je pořád trochu v šoku, ale pozvolna si nechá vysvětlit situaci.
"Kdo jste? Co mi chcete!? Proč jste mi uřízli prst? Ten prsten bych vám dal i bez něj. Jsem věrný služebník Draka a odmítám takové násilnosti.“ .... "Cože? Vy - nemáte s tím nic společného? Tento muž. No.. ano, samozřejmě že jsem Deren Welebury, odkud se známe? Ach, můj ubohý prst." .... "Garkinen? Cesta za stěny? Pravda, dostal jsem za úkol vás vypravit a být vám co nejvíce nápomocen a ujistit se, zda o takovou cestu skutečně máte zájem. Dobrý Garkinen, je v pořádku!?" Pravý Deren Welebury, již postarší elf, vstane, přijde ke dveřím, důkladně si zakryje ústa kornoutkem z dlaní, který přitiskne na dveře a cosi do nich zašeptá.
* * *
Jen o několik chvil později jste poněkud natěsnaní v salónku pro hosty. Kromě Derena je zde ještě lékař, veleknězův zástupce Jabas Rabas a ještě jeden starší kněz. A také je zde onen muž, který zaútočil na Nestru. Salónek je malý, ale útulný, sednete si tak akorát všichni a je tu i nějaké čerstvé ovoce a voda. Ponejvíce hovoří Welebury, který se zdá velmi nabuzený. Ruku má vedle sebe přehozenou přes stolek, kde o ni nepříliš šetrně „pečuje“ lékař. Vyčistit a zašít ale rána potřebuje.
„Tedy, mladý pane Lestrange, ten váš životabudič – to je fantazie! Samozřejmě se pokusíme vám jej vynahradit alespoň potřebnými surovinami. Paní, ehm, je mi trapně, že jste se dostala do tak nebezpečné situace zde, na svaté půdě chrámu Jediného. Přijměte ještě jednou – Tsssssssssssssss!! – mou omluvu, ufff, moje chyba a nepozornost. Věřte, že jsem ponaučen.“ Kratičce pohlédne ke své ruce a bolestivě se zašklebí. Doktor omluvně pokrčí rameny a dál dezinfikuje pahýl prsteníku. O trochu opatrněji.
„A vy, paní, skutečně nejste zraněna vážně? Doktor by se na ránu měl podívat. Každopádně vás nechci zdržovat. Máme tu ale jeden opravdu zásadní problém. Au!“
Položí se do pohodlné zelené lenošky a zavře na chvíli oči.
„Od svatého Garkinena jsem obdržel dva klíče. Snad se v budoucnu podaří ještě nějaké získat, ale nebude to více než jeden za rok. A jeden klíč je, vite, nejvýš pro tři osoby. A to netuším, zda by se počítal i tento moudrý tvor jako osoba či ne. Ale spíše myslím, že ano,“ pohlédne na munala, který, jako by souhlasil s jeho slovy, si hned přijde pro pohlazení. „Jeden klíč máme. Druhý jsem měl tady v kapse v době, kdy jsem ještě měl i černý prsten.“
Jabas Rabas přistoupí blíž a ukáže vám na své otevřené dlani „klíč“: „Takto ta věcička vypadá. Zároveň máme popis místa, kam se klíč vkládá. Tedy rozhodně ne na metr přesný. Bude to pravděpodobně chtít trpělivost a pár dnů, možná i týdnů času.“ Klíč je menší než dlaň a vypadá spíše jako štíhlá kapka z černého kamene. Zvláštního kamene. Byl-li někdo z vás ve svém životě u některé ze stěn, ihned pozná, co je to za kámen. A kdo na konci světa nebyl, o jejím materiálu slyšel a snadno se domyslí.
Deren si zhluboka povzdychne a obrátí svou pozornost k chlapíkovi z cely. „S vámi, pane, pošlu skupinku strážných. Doufám, že to bude stačit, aby nechali vaše blízké na pokoji a raději se rychle zdekovali.“ Pak obrátí pozornost zpět na vás. Těká pohledem z jednoho na druhého. Při pohledu na munal se Garro trochu odtáhne a zvědavě si Waleburyho prohlíží. „Bez druhého klíče tedy můžete projít jen tři. Nemám tušení, koho bych měl upřednostnit. Je mi to líto.“ | ||
| |||
| Ironie osudu „Potenciální otravu.“ Opravím příchozího muže, který už se ukázal jako někdo s citem pro magii, aby pak vzápětí odhalil další svůj talent. „Ale jistě. Nelpím na osobních křivdách. Hlavně když z něj dostaneme informace.“ S krutým úšklebkem se otočím na bědujícího muže. „Na odpuštění jsi tu měl toho kněžího. Ne nás.“ Oseknu a kývnu krátce k bezvládnému tělu v kutně u stěny. „Pět minut. Je jen tvůj.“
To se ale do celé věci vloží ten starý muž a moje obočí vystřelí nahoru v neskrývaném překvapení z toho, co slyším. „Po dobrém? Dobrý muži? Co to sakra je?! Ten chlap se mě právě před chvílí pokusil tou dýkou trochu pošťourat v hrudním koši. Je všechno jen ne dobrý!“ Vyprsknu nakvašeně a naštvaně do vězně na zemi kopnu, až bolestivě vyjekne. V ráně mě ale štípe a ten mladík z dýky možná vyčte věci, co pro mě budou aktuálně důležitější.
„Ehhh, jak je libo. Domluvte se pánové. Hlavně, ať mluví. Já mám dostaveníčko s felčarem.“ Promnu si unaveně kořen nosu. Tohle nejsou lidi, se kterými jsem byla zvyklá pracovat. A to jak někteří z nich přemýšlejí je mi naprosto cizí. Ohlédnu se, ale mladík nikde není a vlastně ani dýka, kterou jsem mu před tím podala. Opřu se tedy zády o stěnu a střídavě sleduji ten krátký výslech nebo se šťourám prstem v proděravělé zbroji.
Muž u sloupu se rozmluví. A já jen protočím oči v sloup. Zase ta klasická otřepaná povídačka o rodině. Ne, že by něco takového Bratrstvu dělalo problém, ale proč sem vybrat náhodného měšťana a ne někoho z nováčků, které stejně neznám, ale rozhodně by věděli, jak lépe bodnout zbraní, aby to k něčemu bylo. Zachmuřeně poslouchám mužovu historku a v hlavě se mi začínají skládat díly skládačky, jejíž obraz se mi pranic nelíbí.
„Hmmmh…“ Zamručím, když domluví a promnu svou krev mezi prsty. „Myslím, že Waleburyho už nebudeme muset hledat. Řekla bych, že leží tady.“ Ukážu krátce na elfského mnicha. „A skoro bych se vsadila, že být tam doopravdy on, tak teď jsme někde ve skladech a vybíráme slíbenou výbavu. Místo toho ale dřepíme tady s pitomým úkolem na tři předměty jak z posraný pohádky… A já mu to sežrala i s navijákem.“ Zašeptám hořce poslední slova. „Evidentně my všichni.“ Poznamenám s úšklebkem, když se ozývají stále další plány na shromáždění tří kouzelných předmětů pro vyvolené ze zaplivané věznice.
To už je tu ale mladík a hned první slova, co vyhrkne, mne donutí s trhnutím otočit tvář k němu. Takže je to jed. Samozřejmě. Dát sem netrénovaného člověka vyžaduje si to pojistit jinak. „Heh, mohla jsem to čekat.“ Uchechtnu se tiše a sklopím pohled k zemi.
„Díky, ale nebudu si sedat. Musíme se odtud dostat. Pak se můžu starat o to zranění.“ Zamítnu jeho návrhy, ale kořínek si od něj vezmu s lehce nedůvěřivým výrazem si ho hodím do pusy. Fuj, je to pěkně hořký. Nakrčím rty nad tou dřevitou pachutí, ale co už no. Nějak to k dnešnímu koloritu posraného dne ladí. „Jakej je to jed? Kolik mám času?“ Otočím se na něj s chladným výrazem. „A řekni to narovinu chlapče, prosím. Nepotřebuji, aby mi tu někdo mazal med kolem huby. Potřebuji vědět s čím můžu pracovat.“ Hledím na něj vážně, ale bez očekávané paniky v očích. Počítala jsem, že jednou tenhle den přijde. Vlastně byl menší zázrak, že nepřišel dřív. Navíc, tohle ještě má snad nějaké řešení… Pokud se ale dostaneme co nejdříve ven.
„Jo, zkus ho probrat. Určitě tam musíš mít něco, co smrdí jako čert, nebo co já vím. Jestli se odtud máme dostat. Je největší šance, že ten bude vědět, jak na to.“ Souhlasím s hromotlukem a nechám mladíka, aby se chopil svého úkolu.
„Přesně tak. Žádná zkouška…“ Otočím se na hromotluka. „Jen to vypadá, že vás vyvolené to stáhlo do mých osobních sraček. Upřímně… Tohle v plánu nebylo.“ Rozhodím rukama, ale moc pobaveně se netvářím. „Nejspíš už jen to, že si mě vybrali na tom náměstí…“ Zašeptám zamyšleně a pak pokývám hlavou. Zapadá to do sebe. Nejsem tu zrovna někdo se skálopevnými ideály a neochvějnou vírou v Draka. Vlastně jsem chtěla jen pryč, a to mě nahnalo do pasti. Ironie osudu.
„Ty hlavní dveře byly magicky jištěné… to znamená, že tam nebude klasický mechanismus na otevření. V tomhle tedy nepomůžu. Nezbývá než doufat, že tady pan Walebury se brzy postaví na nohy.“ Řeknu, ale nehodlám i tak čekat na místě. Vezmu si jednu z pochodní, a i přes možné nesouhlasné pohledy mladého felčara se vydám prohlédnout si tohle místo, jestli tu přeci jen nebude něco, co jsme přehlédli. Nějaký skrytý mechanismus, cokoliv, co by nám otevřelo nové možnosti, když sázka na elfa selže. Nemůžu sedět na místě a jen tak čekat. Ne, když mi teď možná tikají poslední hodiny života. | ||
| |||
|
| ||