První zkouška

Vyjdeme ven ze dveří veleknězovy komnaty a setkáme se se zdravě sebevědomým elfem Derenem. "Těší mě. Morris Lestrange. Asi už jste o mně slyšel?" Samozřejmě, že slyšel. Když už se můj věhlas donesl až k samotnému veleknězi, bude mě tu v chrámu znát každý. Musím se přestat takhle hloupě představovat.

Pokračujeme kamsi do útrob chrámu. Takhle daleko jsem nikdy nebyl. A vypadá to čím dál více, že v těchto místech obecně byl málokdo.

Potenciální členové naší výpravy porůznu čas od času pokukují po Garrovi. Ano, munal zde v chrámu na první pohled vypadá trochu nepatřičně. Ale jeho elegantní chování mu propůjčuje dostatečnou legitimitu pro pobyt mezi těmito svatými zdmi. Kdo se trochu vyzná ve zvířatech, a bude mu věnovat delší pozornost, sezná, že je prakticky nemožné odhadnout Garrův věk. Jeho oči jiskří životním elánem malého koťátka. Jeho srst má mohutnost a hebkost výstavního dospělého samce. A občas, v nestřežených okamžicích, některý jeho pohyb může evokovat dojem velice, velice starého jedince.

Dojdeme až k podzemnímu vstupu střeženému ženou v bílém rouchu. Když odemkne a procházíme okolo, snažím se nezírat na její odhalené prso. A pak už přijde zadání úkolu.

"Pane Welebury... mohu Vám říkat Derene? Měl bych pár otázeček. Máme si odnést z každé místnosti právě tři věci? Nebo nejvýše tři? Musíme si odnést z každé místnosti aspoň jednu? Můžeme si vzájemně radit? Kdy nejpozději musíme být U Mrtvého ducha? Záleží na pořadí, ve kterém tam přijdeme?" Nabubřelý elf však mé otázky pouze přejde nějakým neurčitým zabrbláním. Tedy do práce! Uvidíme, co tam je.

Plešoun tvrdí že vstupní dveře byly magicky chráněné. Zvláštní. Ničeho jsem si nevšiml. Netahá nás náhodou za nos? "Vážně?" otočím se na něj překvapeně. "Jak jste to poznal?"

Nakonec se mne před vstupem do místnosti zeptá ten stařík, zda mám rád nakládané houby. "Houby? Tedy ano, mám docela rád nakládané... třeba hlavně v polévce a... a. Jak jste pro Draka přišel na to, že tam budou zrovna nakládané houby, pane...?"

Ale tou dobou už jsou všichni právem příliš zvědaví na to, co za překvapení se skrývá za trojemi tajemnými dveřmi. Dokonce i Garro, který si tam už něco očuchává. Do těch dveří bych se měl podívat jako první. Kočičák jistě ví, co dělá. Vstupuji tedy hned za pohlednou dámou v kápi. Garro, v okamžiku, kdy se otevřou dveře vpravo, pustí z hlavy to, co ho zaujalo u nás, a začne po chodbě vesele honit prchající krysy. Nevšimne si proto děsivé scény, která se mně odehraje přímo před očima.

Trhnu sebou a ruce mi vyděšeně vystřelí dopředu, když vězňova ruka vylétne, aby zabodla dýku do hrudi naší kolegyně. "Paní! Jste v pořádku?" Vypadá, že celkem ano. A od toho maniaka, zdá se, žádné bezprostřední nebezpečí nehrozí. I když kdo ví. Nespouštím ho z očí. "Musíme tu ránu zkontrolovat. Ta dýka mohla být otrávená."

třikrát tři věci - vyberte si, prosím

Dveře, dveře, dveře. Dobrá. Na těch pár čtverečních metrů je tady hodně dveří. Nakonec bez většího váhání se pustíte do jejich zámků. Cvak, cvak, cvak. A pak jsou tu ty hlavní, kterými jste přišli. CVAK.
Od těch ovšem nemáte klíč. Snad ledaže by některá z dam…
Ani tak ne, z vnitřní strany dveří onen otvor na ňadro s naznačenou nebo už extrémně ohlazenou dračí tlamou kolem chybí.

Podívejme se tedy nejprve za ty troje. U dveří nejvíce vlevo ještě před otevřením velmi intenzivně s hlavou u země cosi očichával Garro.
Vedou do cel. Maličké, hnusné chladné místnosti se sloupem uprostřed. Na sloupech masivní řetězy zakončené okovy. Jedna jako druhá provedením, poněkud se lišící obsahem.
Z cely napravo na vás s pištěním vyběhne hejno myší a nadšeně se rozeběhne všude kolem. Z kostry, visící v okovech už zjevně není moc co ohlodávat, i když pár soust by se ještě našlo – ostatně jinak by tu nebyl tak šílený počet těch hnusných hlodavců. Při bližším nahlédnutí uvidíte, že kostra tu není sama, na druhé straně sloupu jí visí parťák. Pokud jste měli tu možnost vzdělat se v anatomii lidských ras, nejspíše šlo o dospělé muže – člověka a trpaslíka.
V cele se dají najít ještě dvě dřevěné misky, na povrchu lehce změklé a oslizlé z dlouhodobého působení vlhka.

Cela uprostřed, tu otevřel Patchek, je prázdná, dočista prázdná.

A v té levé hned za dveřmi leží bezvládné tělo v mnišské kutně. Elf. Na jedné ruce mu chybí prst. Čerstvě, škraloup na loužičce krve pod dlaní se ještě leskne. Tak to nejspíš větřil munal!
V této cele je ještě jeden muž, krátkovlasý, buclatý chlapík. Rovněž bezvládně sedí opřený o sloup, jedna ruka mu visí v okovech. Oblečený ve špinavých odrbaných hadrech.

Sotva má na dosah Nestru, jeho volná ruka nečekaně prosviští vzduchem a dýka v ní se Nestře zabodne přímo do hrudi.
„Neubližujte mi, neubližujte mi! Já musel já musel já musel!!“ začne chlap okamžitě řvát s již prázdnýma zvednutýma rukama se strachem v očích. Působí to šíleně, ale věrohodně.
Přinejmenším Char si je naprosto jistý, že muže k jeho činu něco nebo někdo skutečně donutil.

Je otázkou, jestli bude ještě možné klást mu dotazy, jelikož jeho ránu zpomalila zbroj a přestože zranění pálí jako čert, zasáhlo jen těsně pod kůži. Nestra je tedy v pořádku. Dost na to, aby úder okamžitě vrátila…

Troje dveře

Nostalgicky se dívám za veleknězem, šourajícím se pryč. Bude mi chybět. Nikdo z těch mladých netuší, že před několika desetiletími chodil pustinou tak, jako teď budeme putovat my. Nebo to vědí, ale nedovedou si vůbec představit, co to tenkrát představovalo za riziko, být vydán napospas duchům. Mimo město a ochranu bleskových věží se jich toulaly houfy, zástupy! Byla to podívaná, když některý přiletěl k městu, přilákán lidským hemžením. A pak PUF! Záblesk a bylo po duchovi.

Já se ale víc pamatuji na ten strach, který jsem jako kluk měl, když energie došla. Duchové pronikli do ulic a my utíkali jako šílení. Matka mě táhla za sebou. Pak ji někdo srazil v tom mumraji na zem. Tak jsem zase táhl já ji. Dav ji málem ušlapal přímo před mýma očima. Utrpěli jsme nespočet pohmožděnin. Ale to už je dávno zhojeno.

Jen děsivé vzpomínky se čas od času ještě derou do snů. Jak se tlačíme u zavírající se brány. Kdo šel sám, nebral ohledy. Kdo se nechtěl odloučit od svých blízkých a neměl štěstí, musel si vybrat stranu. Jednomu nerozlučnému přiskřípla brána ruku. Na naší straně se pak ještě nějakou dobu hýbaly prsty.

Zde se naopak dveře otevřou.

Welebury. Welebury… Slyšel jsem to jméno už někde?

Nemohu si ale vzpomenout, žádný obraz, žádná situace se mi k němu nepojí. Doufám tedy, že až uvidím jeho tvář, vzpomenu si. Jenže… Nic.
Mladík (totiž, oproti mně je tu mladík vlastně každý, krom Garkinena pochopitelně) se přezíravě usmívá a hraje nějakou svoji naučenou roli. Na chvilku z ní vypadne, to když spočine na té pěkné tvářičce. Jinak se ale pohybuje na chrámové půdě jako doma, což mě udržuje bdělého a připraveného na nějaké překvapení. V tom sklepení jsem nikdy nebyl. A to jsem ve zdejším chrámu nějakých těch pár dní pobýval. Jako host. Nikoli jako mnich.

Pak už stojíme u trojích dveří. Slečna Sličná to s klíči a zámky evidentně umí. Na to, jak vypadají zrezivěle, je odemkla velmi obratně. Pan Jizva se ukáže jako citlivý na magii. Výborně! A já ho měl za prostoduchého ranaře.

Více než jeho ale pozoruji velkou kočku, která se prve uvedla už u Garkinena. Jak se chová ta?
Po očku se podívám na mládence, kterého se munal drží. Nebo se on drží jeho? Těžko říct. Nemohl jsem si nevšimnout, že jeho zavazadlo sem tam zacinká. Byl jediný, kdo se představil, takže se na něj obrátím jako na prvního.

„Morrisi, myslíte, že tam budou mít nějaké nakládané houby? Máte přece rád nakládané houby, že ano?“ Pobaveně sleduji, že se nad tím skutečně zamyslel.

Nicméně zůstávám vzadu a povytáhnu obočí i na plavovlásku a pokynu směrem ke dveřím. „Dámy mají přednost. Prosím.“

Kozy a jiná zvířátka

Vyšel jsem na chodbu jako první a tak jsem si mohl užít samolibý úsměv elfskýho blbečka s plnou párádou. Kdo by řekl, že má úvaha o elfovi v gaťkách se vyplní.
Trochu se šoupnu, když se na chodbu začnou tlačit další z naší skupinky vyvolených. A kočka. Nesnáším kočky...a jiná zvířátka. Říká se, že kdo nemá rád zvířata, nemá rád ani lidi. Je to pravda. Nejsem lidumil.

Co mi neujde jsou poplašené pohledy špízonošky a elfa. Těžko říct jestli spolu spali nebo jde jen o nečekané shledání, které z nich nikdo nepředpokládal. To, ale není moje věc.
Zařadím se až na konec hrdinského štrůdlu, neboť nemám rád cizince v zádech. Alespoň si můžu pořádně prohlédnout celou skupinu. Máme tu mlíčňáka se zvířecím společníkem, jako protiváhu starce a potom dvě dámy. Rozhodně zajímavá směska.

Spořádaně šlapu po opracovaném kameni a prohlížím si okolí.
Tyhle chodby určitě nenavštěvuje každý, kdo do chrámu zavítá. Tím spíše pokud je tu tajná skrýš s údajně zajímavým vybavením. Jsem si poměrně jistý, že spoustu z toho haraburdí poznám.

Zastavíme se až před dveřmi s osobou, jež vypadá poněkud neupraveně a pološíleně, snad proto sklouznu pohledem na dveře. Prozkoumám reliéf na nich a zhluboka nasaju nosem vzduch. Ne, je tu moc vjemů, takhle z odstupu těžko říct.
Když se, ale žena přitiskne na dveře, zahraje mi na tváři úsměv a při průchodu dveřmi brnknu prsty o zárubeň. Nemýlil jsem se.

Chodbou zase pokračuju, jako poslední a zůstávám v pozadí. Vyjma knírku, který raší pod nosem té ženy mou pozornost upoutá její ňadro. Pochopím její úděl v tomhle zvráceném podzemí. Tohle určitě uctívači legendárního Garkinena netuší.

Zastavíme se u trojice dveří a Deren, elf v gaťkách, samolibě plácá. Jenom vystrojení bude zkouška, kterou on bude hodnotit, ale nebude na ní dohlížet.
Špízonoška to vysloví dříve, než já. Garkinen rozhodl a já nevěřím, že tenhle samolibej panák má nějakou rozhodovací pravomoc. To ohledně dveří, ale smrdí. Pochybuju, že toho haraburdí je tam tolik, aby jsme se tím přehrabovali až do večera. Tohle bude levárna. Možná bude zkouškou dostat se ven nebo se u přehrabování vybavením nepozabíjet.
Elfa vyprovodím neupřímným šklebem plným zažloutlých zubů.

Špízonoška se chopí klíčů a začne odemykat. Jen povytáhnu obočí nad tou neostražitostí. Prosmýknu se k nejbližší louči a sundám jí ze zdi, zrovna v moment, kdy nás pobízí ke vstupu. Nevím jak ona, ale já tomu elfskýmu připosránkovi nevěřím ani ty jeho špičatý uši.

"Stůj!" štěknu po naší klíčnici a nahrnu se ke dveřím, jako velká voda. Pod světlem pochodně zkoumám dveře a jejich okolí. Nakonec opatrně natáhnu ruku a dotknu se povrchu. Natahuju vzduch do nozder jako loveckej čokl, ale nic krom podzemní zatuchliny necejtim. Bejt tam ochrana, první bych tam kopnul tu kočku...

"Ty první dveře byly magicky jištěný." zavrčím na vysvětlenou, narovnám se a chytnu se za prso. "Festovně jištěný." přejedu zbytek skupinky významným pohledem, přičemž se zády lehce opřu o dveře. "Tohle jsou jen dveře. Naštěstí." poklepu na dřevo a opřu se do nich.

Deren Welebury a takové ty praktické věci

„Deren Welebury, k vašim službám, pánové… A dámy...“

Elegantní štíhlý elf v jakémsi neformálně vojenském oblečení. Ve chvíli, kdy otevíráte dveře zpět do chodby, stojí ležérně zády opřený o zeď s rukama založenýma na prsou. S namachrovaným poloúsměvem sleduje, jak postupně vycházíte z Garkinenovy pracovny ven a tísníte se na chodbě.
Kdo se vyzná v lidech, a že snad krom mladého Morrise jste to vy všichni, si nemůže nevšimnout, jak mu jeho úšklebek na malou chvilku ztuhl v momentě, kdy se ve dveřích objevila Nestra. A i když okamžitě cukl pohledem na někoho jiného a nenuceně vás vyzval, abyste jej následovali, stačí pohled na Nestru, aby bylo jasné, že ti dva se už někdy viděli.

Zády k vám, zatímco scházíte po uzounkém schodišti kamsi dolů, Deren řekne jen pár vět, které ale pod ozvěnou vašich kroků nejsou příliš srozumitelné. Jejich obsah je ale celkem zřejmý – vede vás do sklepa, kde je tajná skrýš plná zajímavého vybavení. A vskutku, zanedlouho dojdete pod úroveň země. Schodiště přejde v úzkou neútulnou chodbu. Zejména vy, kdo s sebou máte i zavazadla s výbavou, se do chodby sotva vejdete. Chlad a vlhko jsou tu hmatatelné.
V řadě za sebou dorazíte ke dveřím připomínajícím ze všeho nejvíce vstup do městské věznice. Před nimi stojí žena středního věku v dlouhém bílém hábitu. Má dlouhé rozcuchané vlasy, světle hnědé. Opravdu hodně rozcuchané, plné prachu, slámy a.. kůstek snad? Světla je tu málo. Řada zaprášených podlouhlých lamp připojených dráty k otvoru ve stěně, kde dříve určitě byla baterie, je nahrazena jen dvěma čadícími pochodněmi. Váš průvodce ženě ukáže dlaň, která je z nějakého důvodu propustkou, snad ten masivní černý prsten?

Žena se přitiskne ke dveřím, zámek hlasitě cvakne a vaše společnost se zase může pohnout dál.
Za dveřmi ještě dva kroky pokračuje chodbička, než ji ukončí jiná, kolmá na ni. Ta je o trochu širší, dlouhá sotva deset kroků, a na jedné ze stěn má troje dveře. Tohle opravdu připomíná hodně hnusnou věznici. Kobky pro těžké případy. Až když se všichni nahrnete do chodby, všimnete si, že ženiny šaty jsou šité tak, že celé pravé rameno a hruď včetně velkého prsu jsou holé.
Ženina tvář je zblízka nepříliš pohledná. Krom již zmíněných vlasů je pod nosem patrný tmavý stín, za který by byl vděčný leckterý čtrnáctiletý mladík. Levé oko je přivřené v jakési křeči. To vše činí celou jinak možná i pohlednou tvář asymetrickou a její výraz působí trochu zuřivě.

Když projde poslední z vás, vrátí se k hlavním dveřím. To už se k vám otočí elf a na natažené otevřené dlani má svazek tří klíčů.
„Troje dveře, tři klíče. Z každé místnosti si smíte vzít každý vzít tři věci. Kromě té kočky,“ zazubí se sebevědomě na munala. „Berte to jako takovou zkoušku. Jste hodni vydat se na cestu? Nebo to tak není? Myslete na to, že ten, kdo o tom rozhodne, je dobrák Deren Welebury.“ Oběma palci ukáže sám na sebe a na svůj samolibý úsměv, načež se ladnými kroky vydá za onou ženou směrem zpět k východu. Ještě jednou se ohlédne, zatímco se za ním už zavírají dveře.

„Sejdeme se večer v hostinci U Mrtvého ducha!“

U Mrtvého ducha? Přesně v tu chvíli to Nestře plně dojde. Odkud toho chlápka zná. Viděla ho párkrát s Berikem Crellem. Takže patří k Bratrstvu nebo minimálně slouží jako spojka. Jenže co to znamená? Všeobecně se ví, že Církev má vazby na Bratrstvo. Těžko by se jinak snesly vedle sebe tak dlouho.

I Charovi ten elfík vrtá hlavou. Jméno zná, dokonce ví, že Deren Welebury není zdejší, ale z nějakého města u Vzdušné stěny. Potud to dává smysl. Ale nemizí pocit, že to jméno zná déle, než kolik kdy tenhle cápek mohl mít svíček na dortu. Ale je možné, že se mýlí. Ostatně podobných jmen už slyšel tolik!

Nové obzory

Už dnes! Konečně přišel ten den, kdy si Církev bude vybírat členy té neuvěřitelné výpravy za Stěny. Natěšeně vyskočím z postele. Obléknu se a překontroluji obsah brašny, kterou jsem si připravil už včera. Kořínky, sušené listy, za úplňku sbírané oddenky mateřídoušky, kuří noha, havraní pera, i ne zrovna vábně vypadající krysí bulvy. Vše pečlivě roztřízené a uklizené. K tomu samozřejmě několik už hotových lektvarů, které doporučuje Gilderoyův Průvodce divočinou na delší, potenciálně nebezpečné výpravy. Dva hojivé lektvary, povzbuzující nápoj "Červený býk", čerstvě dovařené "Kočičí oči" - doufám, že budou fungovat, zatím se mi to ještě nikdy nepovedlo extrahovat úplně správně - a dokonce - velmi dobře uzavřený, obložený a upevněný - "Dračí dech". Pak samozřejmě nůž, krabičky, pytlíčky a baňky na sbírání zásob cestou. Celé náčiní se mi samozřejmě bohužel nevejde. Tak alespoň přenosný kahan a malá destilační nádoba. A nějaké další prostosvětské nezbytnosti.

Seběhnu dolů.

Kolik tam asi bude lidí? Musí mě vybrat. Musí. "Dobré ráno, Morrisi." Může opravdu být další svět za některou ze Stěn? Skoro žádná publikace se o takové možnosti nezmiňuje. A pokud, tak jen pohádky pro děti. "Hm-HMM!" "Mami! Dobré ráno." Obligátně políbím mámu na tvář. V kuchyni to krásně voní, jako obvykle se tu něco dobrého vaří. "Nerozmyslel sis to?" Připadá mi, že má trochu vlhké oči. Ale už jsme o tom mluvili mnohokrát. Moc dobře ví, že si to nerozmyslím. Jen zavrtím hlavou. Hodím do sebe čerstvě upečený chléb a obejmu mamku na rozloučenou. "Vrať se v pořádku. Budu na tebe myslet." Vidím, že je pro ni těžké udržet emoce na uzdě, ale dělá co může. A jsem jí za to vděčný. "Já na tebe taky. A neboj. Vrátím." S otcem jsem už rozloučil včera, mohu tedy vyrazit.

Otevřu dveře, a naposledy se ohlédnu do našeho útulného domu. Jako na zavolanou přiběhne můj čtyřnohý přítel. Munal, neobvyklý druh kočkovité šelmy.

"Garro," sehnu se k němu, abych jej pohladil za ušima. "Už jsem se bál, že nebudeš chtít jít." Zdánlivě mi nevěnuje pozornost, proklouzne dveřmi a sebevědomě pokračuje přímo směrem k chrámu. Jako by snad věděl, kam se chystám. A tak společně dojdeme až na chrámové nádvoří.

Takové zástupy jsem tady vážně nečekal. Jsou tu lidé staří i mladí, po zuby ozbrojení i, jako já, v obyčejných měšťanských šatech. Snažím se dostat co nejblíže k chrámu. Garro v té tlačenici nespokojeně mrská ocasem a drží se mi těsně u nohou. Koho tak vyberou? Kloužu očima po přítomných a snažím se odhadnout, koho bych si za druha vybral já, když vtom se brány chrámu otevřou a několik akolytů se začne masami probírat k určeným cílům. A jeden... ANO! jeden jde přímo ke mně. Ach ano. Samozřejmě, že vybrali mne. Konečně mne někde dokáží pořádně ocenit. Sympatický sloužící mne vybídne, abych ho následoval. "Jistě. Jsem hned za Vámi."

Spolu s několika dalšími jsme uvedeni do chrámu. Zvědavě si prohlížím, koho dalšího vybrali. Jeden plešoun, co nevypadá zrovna přátelsky. Jeden stařík. Trochu se divím, co tady vůbec dělá, ale není radno vynášet příliš předčasné soudy. A dvě pohledné dámy. "Dobrý den." Můj pozdrav je určen všem, ale jim v první řadě. "Morris. Těší mě." Usměju se na ně.

V chrámu nejdeme do knihovny, kterou jsem zvyklý pravidelně navštěvovat, ale pokračujeme dovnitř, do hlavní části. Ve chvíli, kdy náš průvodce otevře poslední majestátní dveře, první kdo do nich okamžitě vklouzne je... Garro! Než stihnu cokoli udělat, skočí munal veleknězi, svatému Maecachu Garkinenovi, na klín, a začne mu čumákem žďuchat do paže, dožaduje se drbání za uchem. "Veleknězi... omlouvám se..." chystám se zasáhnout. Věděl jsem, že tu kočku nemám brát s sebou. Jenže svatý muž z legend našeho dětství začne Garra hladit se stejnou samozřejmostí, s jakou k němu munal skočil. Garro se veleknězi motá mezi nohama, celou dobu, co k nám promlouvá. A zdá se, že světci to nepůsobí vůbec žádný problém. Snažím se nenechat rozptýlit touto podivuhodnou okolností a raději se soustředit na to, co nám Maecach Garkinen říká.

Že byl vlkem? Lykantropie? U hlavy Církve? Začínám pochybovat, jestli ještě nejsem uvězněn v říši snů.

Všechny nás zná. No jistě, že mě zná. Mistr Liacha mi nejednou říkal, že jsem jeho nejnadanější student. Brzy budu moci pracovat zcela samostatně. Není vůbec s podivem, že se ohlasy o mém talentu dostaly až k veleknězi. Nadmu se pýchou, jak jsem úspěšný.

Pak uslyším zvláštní enigmatickou báseň, která je zjevně pro naše poslání klíčová, a to obrazně a dokonce i doslova. Usilovně přemýšlím, co ty protikladné obrazy tak mohou znamenat. Ale to nám nejspíš bude jasnější až později.

"Kéž najdeš lék, který potřebuješ. Drak tě ochraňuj, můj drahý." Kámen mudrců? Ví snad něco i o tomhle? Po jeho slovech Garro přeběhne zpátky ke mně. "Děkuji, pane," ukloním se.

Máme vše co potřebujeme pro úspěch? Ten muž je právem svatý. Je si vším tak jistý... Ale jak to, že už se chystá odcházet? Na tohle setkání jsem čekal tak dlouho. Potřebuji se na tolik věcí zeptat. Jací mladí Vás potřebují? Je pravda, co se o Vás vypráví? Opravdu jste přivedl k životu draka? Jak jste to udělal? Připadalo mi, že ten dračí emblém na té zbroji se hýbe. Je kouzelný? Kde je konec Dantemu, Dračímu jezdci? Jenže na nic z toho zjevně není čas. Při pohledu do jeho očí se to všechno najednou zdá tak nějak... nepodstatné.

Vypravíme se za konec světa. Uvidíme to na vlastní oči. Popovídat si můžeme později.

Byly to mé vlastní myšlenky, nebo mi je vnuknul on, pouhým pohledem, přemýšlím potom, co se otočím k odchodu dveřmi, na které nám světec ukázal.

Začátek výpravy

Do Odo
♩ ♪ ♫ ♬

"Uf, to je všechno," vydechnu a otřu si zpocené čelo, když poslední balík svázaných nasolených a vysušených kůží dopadne na široký stůl před mladého pomocníka. V očích i nosu mě štípe všudypřítomný puch tuku, tříslovin a kůži v různém stádiu zpracování, tak typický pro tohle místo. Nikdy jsem si na něj nedokázala doopravdy zvyknout. Chvíli jen v tichosti sleduji Mikhaila, jak je se soustředěným výrazem kontroluje a přepočítává. To už se ale zpoza koželužné dílny ozvou další kroky.
Vyjdu jim v ústrety. Vřelý úsměv na rtech muže, kterému patří by dokázal rozehnat i ta nejtemnější mračna.
"Mino!" zvolá s možná až přílišným překvapením. "Nechtěl jsem tomu uvěřit, touhle dobou tu obvykle nebýváš." Cestou se ještě skrze otevřené okno natáhne do světnice, aby sebral džbán vody a pohár.
"Taky tě ráda vidím," odvětím pobaveně a s díky přijmu nabízené osvěžení. Vím, že v tom prostém oznámení byla zároveň ukrytá i otázka, kterou se rozhodl ještě podpořit tím, jak pohledem sklouzl k mému cestovnímu vaku, o dost objemnějšímu, než bývá obvykle. Výmluvně pokrčím rameny.

"Vždycky jsem říkala, že chci procestovat každičký kout světa, tuhle příležitost si nemohu nechat ujít," odpovím na nevyřčené, ač si tím vysloužím jeho nesouhlas. Ale nejen to, vidím, jak se mu v tváři začínají zračit obavy. Mladý učedník vycítí tu drobnou změnu nálady a s tichou poznámkou o počtech zamíří hlouběji do dílny. Krátce se za ním otočím, než se bokem opřu o hranu stolu a výmluvně založím ruce na prsou.
Konečně pár kroky překlene zbývající vzdálenost mezi námi a stane vedle mě, tvář ale natočí k městu.
"Poslední dny se nemluví o ničem jiném. Na cestách nikdy nebylo tak rušno, občas se tu i někdo zastaví, aby doplnil zásoby." V jeho slovech zaznívá pramálo potěšení.
"Vidíš, aspoň mi budeš mít z čeho zaplatit," usměji se a konečně si opět hledíme do tváře. "Dlužíš mi ještě za minule," povytáhnu obočí. Zavrtí hlavou. "Doufal jsem, že na to zapomeneš," zvedne rezignovaně dlaně do vzduchu. Obměkčí ho to, ale ne zcela.

"Cos mi to vlastně všechno přinesla?" začne procházet naskládané kůže.
"Vidíš," vyhrknu, když si vzpomenu, že jsem přeci jednu velmi důležitou část nevyložila a natáhnu se pro vak položený u nohy stolu. "Zuby, paroží, drápy. Na ozdoby!" Zachrastím tou malou sbírkou trofejí, než ji položím vedle. Okolní krajiny jsou stále bohaté na zvěř, i když se za zvěřinu až tak dobře neplatí, dobře stažené kůže dokážou uživit jednu lovkyni na cestách. Vidím, že je s mou prací spokojen, ostatně jako vždy. Rozhovor o zboží nás ale nezvládne zabavit na příliš dlouhou dobu. Dříve nebo později se budeme muset k tomu mému odchodu vrátit. Teď to přišlo spíše dříve, s mnohem větší naléhavostí.

"Opravdu tam musíš jít?" zkusí to znovu, jako by druhým dechem dodával, že bych měla zůstat.
Vážně přikývnu. "Musím, Levane. Nemám jinou možnost," řeknu téměř rezignovaně.
"Slyšel jsem různé věci. A i když jsou většina smyšlený příběhy, nikdo tě nemůže připravit na to, co tam najdeš. Pokud vůbec něco. Přijde mi to jako bláznovství, Mino. Pro jednou...co je tak zatraceně strašnýho na tom zůstat na místě?"
Není to jen jeho tón, co mě nutí sklopit pohled a suše polknout. Na některé otázky neexistuje snadná odpověď. Uvědomí si to, z těch pár střípků, co už ví. Prsty si promne zamračené čelo.
"Vím, že o mě máš obavy, vážím si toho," pronesu klidně, nechci ho nutit k omluvě nebo tomu, aby se za svá slova styděl. "Už jsem se rozhodla a jen tak něco mě neudolá." To musel uznat i on, ač to byla jen velmi chabá záplata. "Budeš první, komu o tom budu vyprávět. Jestli mě na tu výpravu vůbec vezmou," poznamenám. Oběma je nám ale jasné, že pro to udělám maximum. Dál už nebylo třeba se k tomu vracet, byla to dlouhá doba, co jsme se viděli naposledy a za tu dobu každý z nás nasbíral nespočet zážitků, o které se mohl podělit. Za okny už se začalo pomalu smrákat. Čas loučení se nevyhnutelně blížil. Sama jsem si musela přiznat, že tentokrát bylo obzvlášť bolestivé.

Místnost se na okamžik ponořila do tíživého ticha. Přerušil ho až cinkot mincí v malém váčku, který mi Levan podával. Obchod byl dokončen.
"Ještě něco," pronesl tiše a vydal se na opačnou stranu místnosti, kde na zdobně vyřezávaném prádelníku ležela malá, jednoduchá truhlička. Vytáhl z ní podlouhlý předmět zabalený v látce a převázaný koženou šňůrkou. Dřevěná podlaha vrzala pod jeho těžkýma botama, když se ke mně vracel.
"Hm?" zvídavě a možná trochu podezřívavě jsem na něj pohlédla. Začal postupně uvolňovat uzlíky, dokud látka nesklouzla z kožené pochvy ukrývající lovecký nůž z kvalitní oceli.
"Pro tebe," slovy mě vybídl, ať si ho převezmu. Jeho ostré, kvalitně zbroušené ostří se zalesklo ve svitu olejové lampy. Přejela jsem po něm bříškem palce a oči se mi rozšířily úžasem.
"Úžasná práce," skoro nevěřícně jsem zakroutila hlavou.
"Je od Godericka," odvětil Levan pyšně. A vskutku, dostat se k jeho zboží nebylo tak snadné. A cena obvykle nebyla tou jedinou překážkou. Opravdu jsem něco takového mohla přijmout? Ne, takový dar nebylo možné odmítnout. V ten okamžik mě to napadlo. Sáhla jsem k boku a odepnula svůj vlastní nůž. Ten, který mě provázel snad polovinu života na mých cestách. Čas se na něm už podepsal; rukojeť byla ohmataná, mé dlaně na ní vytvořily už jistou patinu. Několikrát broušená čepel už měla i pár zoubků a ztratila něco ze své šířky. Stále to byl ale dobrý nástroj. Byl v něm kus historie. Gesto, které přijal. Mohlo znamenat konec jedné cesty, odloučení, nebo také začátek něčeho nového. Odpověď na tuhle otázku dokáže přinést jen čas.

A tak jsem vykročila k hlavnímu městu. Ještě chvíli jsem cítila na těle stopy po jeho silném objetí. Jedno shozené břemeno nahrazené jiným. Ale tak už to jednoduše bývá. Ke stráženým branám jsem se přiblížila ještě před setměním, vydala jsem se známými uličkami k jednomu z hostinců, kde jsem tu obvykle přebývala. Nebyl to žádný ukázkový podnik, ale za menší příplatek mi dokázali zajistit káď s horkou vodou, večeři i korbel piva. To a místo, kde mohu dnešního večera složit hlavu bylo vše, co jsem potřebovala. Už zítra se vydám do samotného centra, až k chrámu Jediného, jehož majestátnost jsem většinou obdivovala jen zpovzdálí. Města obecně byla na mé poměry až příliš rušná, nikdy jsem v jejich hradbách nevydržela dlouho a s radostí prchala zpět do divočiny. Proplétat se mezi davy a neustále se handrkovat na tržišti o každičký předmět a kousek jídla mě vyčerpávalo. Naštěstí se dalo očekávat, že pokud si mě vyberou jako člena družiny, nebudou pobyt zde zbytečně protahovat. No a v opačném případě zmizím hned, jak to bude možné.
Neusínalo se mi zrovna dobře, zvlášť s vědomím, že tuhle příležitost skutečně nemohu promarnit. Ani se mi nechtělo domýšlet, co bych dělala v případě, kdyby to nevyšlo. Dokázala bych se vzdát? Jen stěží. I kdybych měla velekněze odprosit na kolenou. Po hodince bezcílného převalovaní se mi přeci jen oči zavřou a mysl odpluje do říše snů. Ráno přijde nečekaně brzy. Příliš nemeškám. Vím, že výzva církve naláká spousty dobrodruhů i obyčejných zvědavců. Nemyslím si, že jednoduše vyberou první tucet dobrovolníků, ale nechci se proplétat zástupem těl. Přicházím tak k chrámu mezi prvními. Nejdu hlavní třídou, naopak si vybírám menší, méně užívané uličky nezastavěné trhovci. Snažím se v tom mumraji nalézt alespoň malý ostrůvek klidu, ideálně na místě, který mi poskytne i stín, kdyby se čekání až moc protáhlo. Čas od času zalovím prsty v malé brašničce, odkud vytáhnu hrst oříšků. Možná tím trochu zaháním i stoupající nervozitu. Náměstí se začíná pomalu plnit. Poslouchám útržky hovorů. Sešli se tu jednotlivci i menší skupinky, lidé všelijakého ražení.

Zrovna hledím ke dveřím chrámu, když z nich vykročí skupina kněžích a začne se proplétat davem. Kroky jednoho z nich vedou i mým směrem. Srdce mi poskočí. Rukou se chytnu za kožený popruh pouzdra s lukem i šípy. Jistě, po celou tu dobu jsem měla nejasné tušení, že budu mezi vybranými, ale když ten okamžik skutečně nastane, přemohou mě emoce. Radost a především úleva.
"Jistě, ráda," odvětím mladému knězi a následuji ho do útrob chrámu. Až teď si uvědomím, že jsem nikdy nebyla uvnitř. Stavba je to působívá, vzbuzující obdiv i bázeň. Za námi kráčí další dvojice, zvuk našich kročejů se rozléhá v chodbě vedoucí do pracovny samotného velekněze. I sem doléhá sborový zpět chorálů propůjčující místu tu nenapodobitelnou atmosféru. Kamenné stěny ve mně ale spíše vzbuzují chlad. Až v účelně zařízené pracovně mám možnost si lépe prohlédnout ostatní vybrané a Garkinena, živoucí legendu kráčející mezi obyčejnými smrtelníky. Příliš netuším, jak se v blízkosti někoho tak významného chovat. Nečekala jsem, že budeme pozváni zrovna sem, ačkoliv je mi to mnohem milejší, než kdyby nás vystavovali jako trofeje někde před davem. Velekněz se příliš nenamáhá se zdvořilostmi a začne rovnou vyprávět příběh o tom, co ho vůbec k myšlence uskutečnění výpravy za stěnu přivedlo. Možná až příliš obšírně. Nevím, co z toho považovat za důležité, některé části mi znějí spíše jako příběhy vykládané dětem před spaním, ale ani v myšlenkách si nedovolím zpochybňovat nic z jeho slov. Nakonec svět je plný záhad i překvapení. A čím déle po něm kráčím, tím více jsem si vědoma toho, jak málo z něj jsme prozkoumali.

Zarazí mě až doznání o tom, že nás všechny moc dobře zná. Vrásky na čele se mi v ten okamžik ještě prohloubí, očima těknu i po ostatních, jak na tohle zareagovali. Na tohle, i na to, jak mi přímo v hlavě zazní verše zatím nepříliš jasné básně. A nejsem rozhodně jediná, koho to překvapilo a znepokojilo. Ani nad tím nemohu příliš dlouho přemítat a Maecach bere mou hrubou, mozolnatou dlaň do svých, aby mi požehnal. Slova, která pro mě znamenají mnohé. Uctivě sklopím pohled.
"Děkuji za vaše požehnání, vynasnažím se," odvětím trochu přiškrceně. Až teď, když stál přímo přede mnou, jsem dokázala cítit sílu jeho osobnosti. I odhodlání. Příběh, který nám ještě před několika okamžiky vyprávěl, mi už nepřijde tak cizí a vzdálený. A možná právě proto nemám dalších otázek, jen pokorně o kousek ustoupím, aby mohl velekněz požehnat dalšímu z nás. Není tu slov, které by nás mohly na výpravu za neznámem připravit. Ale cítím se připravená, víc než kdy jindy.

Velekněz

Vytřeštěné oči ještě chvíli těkají všemi směry. Čelisti sevřené, mezi zuby se mísí krev a sliny, přičemž pramínek uniká přes spodní ret na lněnou kazajku. Vydechnu dlouze, až to hlasitě zasyčí. Právě ten zvuk způsobí, že se chlapcovi nejprve protočí panenky vzhůru a odhalí bělma, načež se jeho třesoucí víčka pomalu zavřou. Hlava se zvrátí bezvládně dozadu, kde naštěstí čeká připravená moje dlaň. Jeho matka také pohotově přiskočí a pomáhá mi uložit jeho nyní již uvolněné tělo na lůžko. Pravidelně oddechuje, po záchvatu ani památky.

„Dobře se ujistěte, že si pravidelně bere svůj lék. Budu teď nějakou dobu mimo město. Vlastně… Nemám tušení, kdy se vrátím.“

Vrátím-li se.

Odmítavým gestem ženu zarazím v pohybu, když sahala k váčku s mincemi, přivázanému k provázku, jež držel ušmudlanou sukni. Kolik mincí tam mohlo být? Čtyři? Tři? Možná méně. Nepotřebuji její kováky.

„Raději zaplaťte lékárníkovi. Drak s vámi.“

Neohlížím se. Vím, že ona už za mnou také nehledí. Bude mít klidný den, teď, když ten malý spí. Měla by si lehnout také, když může. Zítra se opět nezastaví.

Procházím mezi domky chudáků, opravených jen tak, aby se neřeklo. Pobořené kamenné zdi jsou zakryty prkny, některým chybí dveře a do ponurého šera uvnitř vede pouhá díra. Pozůstatky hornických ubikací. Jen málokomu se chtělo po vytěžení černého zlata zůstat bydlet tak daleko od polí a tržišť překypujících stánky s potravinami, výrobky denní potřeby, o pracovních příležitostech nemluvě. Ne. Rozšiřující se chudinská čtvrť na této straně řeky mě naplňuje sklíčeností. Proč? Proč se lidé stále po tolika letech stahují do města jako ovádi na pasoucí se dobytče? Když jsou duchové dávno pryč!?

Měli by osidlovat pustinu a zúrodňovat staletí odpočatou půdu. Vyrostlo by jim tam cokoli! Stačilo by hodit semínko na zem, dupnout na něj a pak aspoň plivnout. Za pár týdnů či měsíců sklízíš zeleninu. Za pár let češeš jablka. Ale to je na ně dlouho. Raději skončí jako žebráci v páchnoucí uličce, kde jim spíš někdo podřízne krk kvůli tomu, že měli to štěstí a někdo jim vůbec něco hodil.

Několik pobudů si mě měří a zvažují, jestli mě přepadnout za denního světla, ale jsou to srabi. Můj přímý pohled stačil, aby oni ten svůj odvrátili. Nechce se jim. Nechtějí, aby oběť viděla jejich obličeje. I když by to nejspíš bylo to poslední, co by její oči spatřily. Nechají tedy příležitost plavat. Snad někdy, večer.

Jenomže to máte smůlu, milánkové. Já se jen tak nevrátím.

Proplétám se dál uličkami a začíná vonět prádlo, které aspoň někdo vypral s pomocí mýdla. Pak i první krámky, přesto se nenamáhám zde cokoli kupovat a riskovat nekvalitní produkt nebo ošizení. Dál si mohu konečně dávat pozor na to, kam šlapu. A nakonec jeden narazí i na příslušníka městské stráže.

K chrámu to trvalo přes půldruhé hodiny, přesto mě hřeje dobrý pocit. Protlačím se davem na smluvené místo, poblíž zadní brány Mnichova. Církev si své panství udržuje. Železná mříž, vystavená dennodenně povětrnostním vlivům, nezavrže. Že by svatý olej? Nebo zbytky černého zlata. Prý dobře maže. Ale to by bylo něco jako znesvěcení. Zacuká mi koutek.

Pod mohutným vousem si toho ale přicházející akolyté nemohou všimnout. Nejdou sami. Koho že to velekněz vybral? To… To snad…

Do Garkinenovy hlavy je těžké proniknout, takže budu věřit, že tenhle výběr má zkrátka své opodstatnění. Oni na mne hledí stejně, ne-li hůř. Hlavně ten s tím zjizveným obličejem. Být v chudinské čtvrti on, prohrabával bych se svými vyhřezlými střevy. Staticky se na něj usměji.

Na svůj věk jsem stále dost pružný a nosím se s rovně vzpřímenými zády. Fyzický trénink už sice nedodržuji tak přísně jako dřív, ale moje svaly ještě drží. Dobře učesané vlasy i vous lemují tvář, která může být dobrácká, stejně jako nesnesitelně přísná. Plášť, jakož i oblečení je až na bližší prozkoumání z velmi kvalitní látky. Jinak však působí poměrně obyčejně. Dýka, dvě? Kdo ví, co všechno visí u pasu.

Velekněz je v náladě. Vypráví o svém mládí. Něco z toho jsem už dříve slyšel, ale teď do sebe některé střípky lépe zapadají. Přál bych si toho Doniovaniona někdy spatřit. Měnič. Vlčí muž. Jak neuvěřitelně… Tajemně lákavé. Ale ten pochopitelně ve městě nepobývá. Pokud je vůbec stále naživu.

Nechávám do sebe vstupovat slova pronášená v tomhle posvátném okamžiku. Požehnání od Maecacha Garkinena, velekněze Jediného, Draka stvořitele, s nímž byl spojen.

„Děkuji, mistře, díky tobě, který jsi přivedl draky zpět.“

Načež se uklidím stranou a pozoruji ostatní. Je mi záhadou, proč je neodzbrojili. Co kdyby to byli šílenci nebo najatí zabijáci? Jenomže to by byl osud, který by dopustil jedině lord Garkinen sám. On totiž ví. Ví víc, než vyzradil. Jenže… Teď je to na nás.

Poslední facha

Tyhle chvilky mám obyčejně rád. Člověk si posedí, rozjímá, pokuřuje a přemýšlí, co mohl udělat líp. Jenomže to by čas nesměl stát proti mně.
Dávno už jsem chtěl bejt někde jinde, ale jako vždycky, na vojáky není spolehnutí. Tak jen sleduji lidi stahující se k chrámu a na zvídavé pohledy opovídám zamračeným výrazem.
Nikdo se neptá, dveře domu jsou vyražený z pantů a ty boty, co z pod nich trčej se před pěti minutama doklepaly. Díra ve střeše, kterou vyrazil majitel bot, když minul můj kejhák magickou silou, pořád vydává ty divný praskavý zvuky. Důležitý je, že nic nehoří.
"No konečně." zavrčím pod knírem, když se na konci ulice objeví vůz a jezdec na koni. Důstojník, naleštěnej, důležitej, zkrátka panák. A samozřejmě má sebou pár přizdisráčů, vyplašenejch kluků, který věří v armádní kariéru.
"Musíš vždycky nadělat takovej svinčík ?" zachrochtá důstojnické prasátko, když souká zadek dolů z koně.
"Byl...ambiciózní." pokrčím rameny v nezájmu. Nehodlám mu vysvětlovat ani ťuk. Pětadvacet let praxe je jako železná košile.
"Baterie ?" vyštěkne otázku, když se naklání do dveří. Samozřejmě, že se mu tam nechce, zasvinil by si botičky.
"Spíš šrot." přiznám neochotně a zvednu svý rozlámaný záda. Na tyhle srandy začínám bejt starej, proto je nutný to přenechat mladším. Nerozlámanejm a netrpícím chronickejma bolestma, který léčí jenom chlast a laciný rajdy.
"A to ti trvalo dva měsíce." vysměje se mi jeho hladce oholená držka.
"Jsem placenej od hlavy, ne kolik přineseš velícímu šrotu. Plať." utrhnu se na něj s bojovně vystrčenou bradou. Zaplatí, hodí měšec na zem, abych se musel ohnout.
"Kreténe." zavrčím a při zvedání si přidřepnu. Neloučím se, jen jeho směrem flusnu a mizím v davu.

---

Nevypadá to, že jdu pozdě. Pár opozdilců se ještě courá směrem k chrámu a někteří dokonce chvátají. Kolem proběhne žena se špízem v ruce. Jen si vědoucně povzdechnu. Přesně proto nejím na tržišti, latríny jsou daleko a místní kuchyně zabírá rychle. Přestou jsou tací, kteří se vydělají, jako psi, na ulici.
Zabočím ze středu tržiště k jednomu z hostinců. Knajpa útulná a prázdná. I hostinskej už se chystá jít kouknout na tu slávu, co se chystá. Protestuje, nechce si to nechat ujít, ale cinkání kováků na dřevo, obměkčí jeho srdíčko.
Vykročíme z hostince společně. Já s butolkou kořalky v ruce a on s vlnícím podbradkem, který mi mizí v dáli.

Čím blíže jsem, tím víc se zamýšlím. Proč by někdo vůbec chtěl ? Vždyť já ani sám nevím, co k tomu táhne mě. Možná nechci chcípnout zpitej ve škarpě, nebo až mi vypoví srdce během rajtování na nějaký chuděře v hampejzu.
Jo to bude ono. Umřu někde, kde mě nikdo nezná. Sám. Bez pohřbu na kterej stejně nikdo nepřijde. Tohle rozuzlení chce pořádně zapít.
Kořala příjemně pálí v krku a krok je hnedka lehčí, ostatně i hlava. Minu partičku mladíků. Nadšený výrazy ve tvářích, kožený zbroje, který ještě včera měl nějakej řemelník na pultě a blbě nabroušený meče, kterýma se mezi sebou chvástají.
Uchechtnu se, nemůžu se ubránit. Blbý mládí.
"Nějakej problém strejdo ?" naježí se jeden z tý smečky štěňat. Nevědí, nic nevědí. Chcípnou a nebudou vědět. Nakonec budou prosit draky, duchy, kohokoliv, aby je vyvázal z náručí smrti. Ještě se s tím nesmířili. S koncem. Na světě nejsou šťastný konce, jen konce.
"Ale vůbec ne." řeknu klidně. Užijte si to chlapci. Jednou vás to trkne...anebo ne.

Dav houstne, ale aura, kterou kolem sebe my špinavci vytváříme, má výhody. Nebo to není aura, ale ten plášť zaflákanej krví. Proderu se až ke kraji, abych viděl jak ty kněžský holobrádci budou vybírat maso na porážku.
Očividně jsem dobrej kus. Už trošku tuhej a prorostlej, ale duchovní si to šine přímo ke mě.
"Velekněz vás již očekává, pojďte, prosím, za mnou." řekne nesmělý klučina a já se snažím nepodělat smíchy. Vážně ? Já ?
"Ale, ale..." ozve se kousek v davu vedle mě zástupce blbýho mládí. Jen kretén si stěžuje, když unikne z oprátky.
"Opij se, pomiluj ženu a ty krámy prodej." věnuju chlapci dobře míněnou radu a strčím mu do ruky skoro plnou butolku.
Vydám se za duchovním a musím se nadále v duchu usmívat. Je tu špízonoška a nějací další. Všechny nás vede oklikou k zadnímu vchodu. Ironie, hrdinové kráčejí skryti, tak aby je dav neviděl.

Někoho možná atmosféra hlavního chrámu posadí na zadek, ale ne moji maličkost. Široký kamenný chodby, který působí depresivně, chorál na kterej si nezatancuješ a falešný pozlátko ušlechtilosti.
Nevkročil jsem do chrámu pětadvacet let a vůbec mi to nechybělo. A tím míň on. Ta stará, scvrklá předkožka, která si říká velekněz.
Přivedou nás do jeho pracovny a já mám na tváři kamenný výraz. Sice nemám tohohle legendárního hrbáče nijak v úctě, ale do ruky, která vás krmí se prostě nekouše.
"Veleknězi." oslovím ho neutrálním tónem a předvedu úklonu hodnou jeho úřadu. Přelétnu pohledem po ostatních, abych si je prohlédl. Už teď dokážů říct, že tohle je hodně nesourodá skupina. Chybí tu jen trpaslík mávající korbelem a sekerou. A elf v přiléhavých gaťkách.

Garkinenova slova, ke mně pronikají jen těžce. Nemám rád tohle chvástání skryté za předávání neochvějné moudrosti. Jsem jednodušší, ukažte mi co zabít a já to udělám. Hlavně to zaplaťte.
Naštěstí se jeho dlouhý proslov blíží ke konci. A pak začne promlouvání do dušičky. Jsme vyjímeční, důvěryhodní a budeme první, kdo tam vstoupí. První.
Nikdy jsem nebyl hlava študovaná a i kdyby jo, tak tolik ran do palice, by to ze mě stejně dostalo zase ven. Jedno vím, ale jistě. První jsou v historii ti, kteří přežijí. Zná někdo jméno prvního člověka, který kdy zabil ducha ? Ne, pokud neuspějeme, list kroniky se vytrhne a přijdou jiní první, tak jako vždy.

Pak to přijde, ukázka jeho vznešenosti. Báseň, která překračuje hranice mého chápání a přesto se mi nenávratně vrývá do paměti. Líbí se mi jenom verš "mladá tě straší stará má vnady", v tom je ukrytá taková lidová moudrost.
Přitom jak bere dlaně do rukou a žehná mám pocit, že vzplanu. Jen s velkým sebezapřením mu podám svoji pracku.
"Mým lékem je hrob a ty už seš taky napůl cesty." odpovím mu v duchu, ale na tváři zachovávám pořád ten kamenný výraz.
"Děkuji" odpovím nakonec a po požehnání ustoupím kousek dozadu.
Nakonec z velekněze vypadne konečně pořádná informace. Jméno muže, který nás vybaví. To mi ke štěstí stačí.
"Veleknězi." provedu opět uctivou úklonu a s otočkou na obrtlíku vyrazím ze dveří, kde opřený o stěnu počkám na ostatní.