Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Za třemi stěnami
Družina
| |||
 | Kozy a jiná zvířátka Vyšel jsem na chodbu jako první a tak jsem si mohl užít samolibý úsměv elfskýho blbečka s plnou párádou. Kdo by řekl, že má úvaha o elfovi v gaťkách se vyplní. Trochu se šoupnu, když se na chodbu začnou tlačit další z naší skupinky vyvolených. A kočka. Nesnáším kočky...a jiná zvířátka. Říká se, že kdo nemá rád zvířata, nemá rád ani lidi. Je to pravda. Nejsem lidumil. Co mi neujde jsou poplašené pohledy špízonošky a elfa. Těžko říct jestli spolu spali nebo jde jen o nečekané shledání, které z nich nikdo nepředpokládal. To, ale není moje věc. Zařadím se až na konec hrdinského štrůdlu, neboť nemám rád cizince v zádech. Alespoň si můžu pořádně prohlédnout celou skupinu. Máme tu mlíčňáka se zvířecím společníkem, jako protiváhu starce a potom dvě dámy. Rozhodně zajímavá směska. Spořádaně šlapu po opracovaném kameni a prohlížím si okolí. Tyhle chodby určitě nenavštěvuje každý, kdo do chrámu zavítá. Tím spíše pokud je tu tajná skrýš s údajně zajímavým vybavením. Jsem si poměrně jistý, že spoustu z toho haraburdí poznám. Zastavíme se až před dveřmi s osobou, jež vypadá poněkud neupraveně a pološíleně, snad proto sklouznu pohledem na dveře. Prozkoumám reliéf na nich a zhluboka nasaju nosem vzduch. Ne, je tu moc vjemů, takhle z odstupu těžko říct. Když se, ale žena přitiskne na dveře, zahraje mi na tváři úsměv a při průchodu dveřmi brnknu prsty o zárubeň. Nemýlil jsem se. Chodbou zase pokračuju, jako poslední a zůstávám v pozadí. Vyjma knírku, který raší pod nosem té ženy mou pozornost upoutá její ňadro. Pochopím její úděl v tomhle zvráceném podzemí. Tohle určitě uctívači legendárního Garkinena netuší. Zastavíme se u trojice dveří a Deren, elf v gaťkách, samolibě plácá. Jenom vystrojení bude zkouška, kterou on bude hodnotit, ale nebude na ní dohlížet. Špízonoška to vysloví dříve, než já. Garkinen rozhodl a já nevěřím, že tenhle samolibej panák má nějakou rozhodovací pravomoc. To ohledně dveří, ale smrdí. Pochybuju, že toho haraburdí je tam tolik, aby jsme se tím přehrabovali až do večera. Tohle bude levárna. Možná bude zkouškou dostat se ven nebo se u přehrabování vybavením nepozabíjet. Elfa vyprovodím neupřímným šklebem plným zažloutlých zubů. Špízonoška se chopí klíčů a začne odemykat. Jen povytáhnu obočí nad tou neostražitostí. Prosmýknu se k nejbližší louči a sundám jí ze zdi, zrovna v moment, kdy nás pobízí ke vstupu. Nevím jak ona, ale já tomu elfskýmu připosránkovi nevěřím ani ty jeho špičatý uši. "Stůj!" štěknu po naší klíčnici a nahrnu se ke dveřím, jako velká voda. Pod světlem pochodně zkoumám dveře a jejich okolí. Nakonec opatrně natáhnu ruku a dotknu se povrchu. Natahuju vzduch do nozder jako loveckej čokl, ale nic krom podzemní zatuchliny necejtim. Bejt tam ochrana, první bych tam kopnul tu kočku... "Ty první dveře byly magicky jištěný." zavrčím na vysvětlenou, narovnám se a chytnu se za prso. "Festovně jištěný." přejedu zbytek skupinky významným pohledem, přičemž se zády lehce opřu o dveře. "Tohle jsou jen dveře. Naštěstí." poklepu na dřevo a opřu se do nich. | ||
| |||
 | Příliš malý svět Ženy, muži, starci i omladina. Dokonce i zvířata. Sleduji tu podivnou sortu osob, které si velekněz nechal zavolat k sobě a marně se snažím najít nějaké pojítko mezi námi všemi. Snad jen chuť vydat se do neznáma. Ačkoliv chuť. Říct, že se na tuhle výpravu klepu nadšením a nemohla jsem dospat, by byla dost silná slova. To, že tu budu dnes stát uprostřed chrámu a přijímat požehnání od velekněze na tuto výpravu jsem původně ani nečekala. Byl to jen takový výstřel do tmy, který ale zasáhl cíl. Když vidím některé planoucí pohledy ostatních sezvaných, začínám si říkat, že bych o své přízemní motivaci měla raději mlčet. Vyšší poslání tu nehledám, ačkoliv s těmi chorály znějícími chrámem by se tomu hned dalo snáze uvěřit. Tohle ale znám už moc dobře. Chvíle opojné slávy a nadšení nových vyvolených, než si nabijou držku a budou jí rýt pěkně hluboko v bahně, až dojde na věc. To už žádnej chorál nezachrání.
Všeobjímající úcta a pocity povznesení mne tak účinně míjejí a já si jen v hlavě vyhodnocuji, kdo z nich bude použitelný a od koho si raději nenechat krýt záda, kdyby došlo na komplikace. Ale… nepředbíhejme! Trochu povytáhnu obočí, když se srotíme u dveří a společně s námi je tam i ochočený… rys. „Tohle bude ještě zajímavé.“ Zamumlám tiše, ale to už se vydáváme na chodbu.
Viditelně otázky nikoho z nás netížily, a tak se můžeme vydat hned dál k čemukoliv, co nám místní kněží nachystali kromě nějaké té výbavy. Snad to nebude zpověď. Zkřivím rty při té představě, zatímco se náš nesourodý chumel vyvalí na chodbu, kde už na nás čeká… A do prdele! Výraz ve tváří mi na moment ztuhne, když se naše pohledy setkají. Co tu sakra dělá? Dlaň mi nenápadně sklouzne k boku pod plášť, kde mám jednu ze svých zbraní, ale nic dalšího nedělám. Jen se podrbu druhou rukou na nose a stejně jako elf před námi věnuji pohled něčemu jinému. Třeba tady té obrovské kočce. Tohle je dost nekomfortní setkání.
Deren, jak se ten nepříjemně známý elf představil, s námi v patách pak vykročí dál do útrob chrámu. Rozhlížím se po ostatních, než zabodnu pohled do elfových zad. Přestává se mi to líbit. Tohle smrdí. Začneme sestupovat po četných schodech a chladný, vlhký vzduch s absencí oken zanedlouho jasně naznačí, že musíme být už pod úrovní země.
Chodbou se spíše protáhneme, než pohodlně projdeme. Chvíli to trvá, ale po nějaké době se konečně dostaneme zase někam do trochu širších prostor. Hledím na dveře jak od věznice. Že by i chrám měl nějaké podzemí pro nepohodlné, nebo snad bezvěrce? Spíš tudy pašují věci, které se do svatých míst na první pohled nehodí. A ten v tom bude mít jistě prsty. Střelím pohledem po vysokém elfovi. Nebýt tu ostatní, tak s ním nikam nejdu ani za zlatý prase, ale takto… Nezbývá než doufat, že Církev platí víc než Bratrstvo.
Otevře nám žena, která vypadá, že odtud asi moc nevychází. Co ta má tady sakra na starost? Přeměřím si ji pohledem, ale taky nepotřebuji vědět všechno. Alespoň to není někdo další, koho znám. To je pozitivní. Prosmýknu se kolem ní a zastavím se společně s ostatními v chodbě, která má k těm vzdušným prostorám chrámu opravdu daleko. Pro mě tohle naštěstí není nic nového, ale jistý nepříjemný pocit z toho podivného místa mám stále. Jako kdyby tu bylo něco ve vzduchu.
Náš průvodce nás zastaví a podá nám svazek klíčů. Tři klíče, tři místnosti a tři předměty? Co má tohle být? Zkouška, jestli tu dovedou někteří počítat? Trochu nevěřícně se na to zašklebím, ale nic neříkám. Nevím, co je tohle za lidi, se kterými se mám vydat do neznáma. Ironií osudu tu znám jen toho elfa a s ním se nikam vydávat opravdu nehodlám.
„A já myslela, že o tom už rozhodl velekněz.“ Loupnu po něm pichlavým pohledem, když se začne chvástat, že je to právě on, který o našem osudu nakonec rozhodne. Při zmínce hostince sebou ale trochu trhnu a podezřívavě přimhouřím oči.
U Mrtvého ducha. Samozřejmě, že tam! Kde jinde. Měla jsem pravdu. Znám ho! A ke vší smůle to není někdo nízko postavený. Ne, je to…
__
„Nestro, slyšel jsem o tom problému u jižní brány.“ Berik seděl pohodlně usazený na židli a kroužil zamyšleně obsahem sklenky.
„Hmm? Problém?“ Stočím pohled od ulice za oknem proti kterému se rýsuje má silueta. „Ah, tohle. Nechtěla jsem tě tím obtěžovat Beriku. Pár našich lidí se tam dostalo do potyčky s jednou ozbrojenou skupinou, ale je to už vyřešeno. Postarala jsem se o to.“ Narovnám se v zádech a pátravě se na něj zahledím. Vypadá klidně, ale někdy je i pro nás těžké odhadnout, co se mu ve skutečnosti honí hlavou.
„Vyřešeno? Slyšel jsem, že jsme přišli o pět mužů.“ Upije postarší muž klidně ze sklenky a zvedne ke mně pohled.
„Ano, přišli. Ehm, potyčka byla možná slabé slovo… Nějaké ztráty byly, ale nebylo to nic vážného. Dle informací s sebou ti druzí neměli mít žádné magicky nadané. To věci trochu zkomplikovalo, takže jsem musela osobně zakročit. Zásilku se nám ale podařilo zajistit nepoškozenou. Ztráty, které jsme utrpěli, bych označila vzhledem k její ceně za… v mezích.“ Dodám stroze a potlačím úšklebek, který se mi dere na rty. Jak nesnáším tyhle zasrané škrobené formality.
„V mezích… Hmm.“ Zopakuje Berik moje slova pomalu a upře na mě svůj pohled. „Jestli je ale zásilka v pořádku, tak to byla dobře…“
Berikova slova ale přeruší zaklepání na dveře. Pár rychlými kroky k nim dojdu a otevřu je, abych si přeměřila pohledem vysokého elfa stojícího za nimi… 
__
„Dobře tedy.“ Převezmu si od něj svazek klíčů dělajíc jakoby nic. „Snad rozhodnete moudře.“ Mlasknu, zatímco mi klíče zacinkají v ruce. Jestli řekne, že nikam nejdu a rovnou tam pozve další lidi on nás, tedy od nich, tak bude krytý před církví, a ještě k tomu si přijde na dobrou sumičku od Bratrstva. Skvělé. No prostě skvělé! Aspoň mám to požehnání zadarmo. Vyprovodím ho otráveným pohledem, než se vydám ke dveřím.
Jen nevěřícně kroutím hlavou nad dnešním vývojem událostí, zatímco za kovového rachocení zámku zkouším, který klíč bude do dveří pasovat. Postupně odemknu všechny dveře a zastavím se u těch posledních. Nemám zapotřebí se tu dohadovat kdo a kam půjde první. Ať si každý dělá, co chce. I ta kočka. „Tak je to vaše panstvo.“ Rozhodím s lehkým úsměvem rukama, zatímco stojím u otevřených dveří, než sama vstoupím do třetí místnosti, abych si tedy taky vybrala něco na památku. | ||
| |||
 | Deren Welebury a takové ty praktické věci „Deren Welebury, k vašim službám, pánové… A dámy...“ Elegantní štíhlý elf v jakémsi neformálně vojenském oblečení. Ve chvíli, kdy otevíráte dveře zpět do chodby, stojí ležérně zády opřený o zeď s rukama založenýma na prsou. S namachrovaným poloúsměvem sleduje, jak postupně vycházíte z Garkinenovy pracovny ven a tísníte se na chodbě. Kdo se vyzná v lidech, a že snad krom mladého Morrise jste to vy všichni, si nemůže nevšimnout, jak mu jeho úšklebek na malou chvilku ztuhl v momentě, kdy se ve dveřích objevila Nestra. A i když okamžitě cukl pohledem na někoho jiného a nenuceně vás vyzval, abyste jej následovali, stačí pohled na Nestru, aby bylo jasné, že ti dva se už někdy viděli. Zády k vám, zatímco scházíte po uzounkém schodišti kamsi dolů, Deren řekne jen pár vět, které ale pod ozvěnou vašich kroků nejsou příliš srozumitelné. Jejich obsah je ale celkem zřejmý – vede vás do sklepa, kde je tajná skrýš plná zajímavého vybavení. A vskutku, zanedlouho dojdete pod úroveň země. Schodiště přejde v úzkou neútulnou chodbu. Zejména vy, kdo s sebou máte i zavazadla s výbavou, se do chodby sotva vejdete. Chlad a vlhko jsou tu hmatatelné. V řadě za sebou dorazíte ke dveřím připomínajícím ze všeho nejvíce vstup do městské věznice. Před nimi stojí žena středního věku v dlouhém bílém hábitu. Má dlouhé rozcuchané vlasy, světle hnědé. Opravdu hodně rozcuchané, plné prachu, slámy a.. kůstek snad? Světla je tu málo. Řada zaprášených podlouhlých lamp připojených dráty k otvoru ve stěně, kde dříve určitě byla baterie, je nahrazena jen dvěma čadícími pochodněmi. Váš průvodce ženě ukáže dlaň, která je z nějakého důvodu propustkou, snad ten masivní černý prsten? Žena se přitiskne ke dveřím, zámek hlasitě cvakne a vaše společnost se zase může pohnout dál. Za dveřmi ještě dva kroky pokračuje chodbička, než ji ukončí jiná, kolmá na ni. Ta je o trochu širší, dlouhá sotva deset kroků, a na jedné ze stěn má troje dveře. Tohle opravdu připomíná hodně hnusnou věznici. Kobky pro těžké případy. Až když se všichni nahrnete do chodby, všimnete si, že ženiny šaty jsou šité tak, že celé pravé rameno a hruď včetně velkého prsu jsou holé. Ženina tvář je zblízka nepříliš pohledná. Krom již zmíněných vlasů je pod nosem patrný tmavý stín, za který by byl vděčný leckterý čtrnáctiletý mladík. Levé oko je přivřené v jakési křeči. To vše činí celou jinak možná i pohlednou tvář asymetrickou a její výraz působí trochu zuřivě. Když projde poslední z vás, vrátí se k hlavním dveřím. To už se k vám otočí elf a na natažené otevřené dlani má svazek tří klíčů. „Troje dveře, tři klíče. Z každé místnosti si smíte vzít každý vzít tři věci. Kromě té kočky,“ zazubí se sebevědomě na munala. „Berte to jako takovou zkoušku. Jste hodni vydat se na cestu? Nebo to tak není? Myslete na to, že ten, kdo o tom rozhodne, je dobrák Deren Welebury.“ Oběma palci ukáže sám na sebe a na svůj samolibý úsměv, načež se ladnými kroky vydá za onou ženou směrem zpět k východu. Ještě jednou se ohlédne, zatímco se za ním už zavírají dveře. „Sejdeme se večer v hostinci U Mrtvého ducha!“ U Mrtvého ducha? Přesně v tu chvíli to Nestře plně dojde. Odkud toho chlápka zná. Viděla ho párkrát s Berikem Crellem. Takže patří k Bratrstvu nebo minimálně slouží jako spojka. Jenže co to znamená? Všeobecně se ví, že Církev má vazby na Bratrstvo. Těžko by se jinak snesly vedle sebe tak dlouho. I Charovi ten elfík vrtá hlavou. Jméno zná, dokonce ví, že Deren Welebury není zdejší, ale z nějakého města u Vzdušné stěny. Potud to dává smysl. Ale nemizí pocit, že to jméno zná déle, než kolik kdy tenhle cápek mohl mít svíček na dortu. Ale je možné, že se mýlí. Ostatně podobných jmen už slyšel tolik! | ||
| |||
 | Nové obzory Už dnes! Konečně přišel ten den, kdy si Církev bude vybírat členy té neuvěřitelné výpravy za Stěny. Natěšeně vyskočím z postele. Obléknu se a překontroluji obsah brašny, kterou jsem si připravil už včera. Kořínky, sušené listy, za úplňku sbírané oddenky mateřídoušky, kuří noha, havraní pera, i ne zrovna vábně vypadající krysí bulvy. Vše pečlivě roztřízené a uklizené. K tomu samozřejmě několik už hotových lektvarů, které doporučuje Gilderoyův Průvodce divočinou na delší, potenciálně nebezpečné výpravy. Dva hojivé lektvary, povzbuzující nápoj "Červený býk", čerstvě dovařené "Kočičí oči" - doufám, že budou fungovat, zatím se mi to ještě nikdy nepovedlo extrahovat úplně správně - a dokonce - velmi dobře uzavřený, obložený a upevněný - "Dračí dech". Pak samozřejmě nůž, krabičky, pytlíčky a baňky na sbírání zásob cestou. Celé náčiní se mi samozřejmě bohužel nevejde. Tak alespoň přenosný kahan a malá destilační nádoba. A nějaké další prostosvětské nezbytnosti. Seběhnu dolů. Kolik tam asi bude lidí? Musí mě vybrat. Musí. "Dobré ráno, Morrisi." Může opravdu být další svět za některou ze Stěn? Skoro žádná publikace se o takové možnosti nezmiňuje. A pokud, tak jen pohádky pro děti. "Hm-HMM!" "Mami! Dobré ráno." Obligátně políbím mámu na tvář. V kuchyni to krásně voní, jako obvykle se tu něco dobrého vaří. "Nerozmyslel sis to?" Připadá mi, že má trochu vlhké oči. Ale už jsme o tom mluvili mnohokrát. Moc dobře ví, že si to nerozmyslím. Jen zavrtím hlavou. Hodím do sebe čerstvě upečený chléb a obejmu mamku na rozloučenou. "Vrať se v pořádku. Budu na tebe myslet." Vidím, že je pro ni těžké udržet emoce na uzdě, ale dělá co může. A jsem jí za to vděčný. "Já na tebe taky. A neboj. Vrátím." S otcem jsem už rozloučil včera, mohu tedy vyrazit. Otevřu dveře, a naposledy se ohlédnu do našeho útulného domu. Jako na zavolanou přiběhne můj čtyřnohý přítel. Munal, neobvyklý druh kočkovité šelmy. "Garro," sehnu se k němu, abych jej pohladil za ušima. "Už jsem se bál, že nebudeš chtít jít." Zdánlivě mi nevěnuje pozornost, proklouzne dveřmi a sebevědomě pokračuje přímo směrem k chrámu. Jako by snad věděl, kam se chystám. A tak společně dojdeme až na chrámové nádvoří. Takové zástupy jsem tady vážně nečekal. Jsou tu lidé staří i mladí, po zuby ozbrojení i, jako já, v obyčejných měšťanských šatech. Snažím se dostat co nejblíže k chrámu. Garro v té tlačenici nespokojeně mrská ocasem a drží se mi těsně u nohou. Koho tak vyberou? Kloužu očima po přítomných a snažím se odhadnout, koho bych si za druha vybral já, když vtom se brány chrámu otevřou a několik akolytů se začne masami probírat k určeným cílům. A jeden... ANO! jeden jde přímo ke mně. Ach ano. Samozřejmě, že vybrali mne. Konečně mne někde dokáží pořádně ocenit. Sympatický sloužící mne vybídne, abych ho následoval. "Jistě. Jsem hned za Vámi." Spolu s několika dalšími jsme uvedeni do chrámu. Zvědavě si prohlížím, koho dalšího vybrali. Jeden plešoun, co nevypadá zrovna přátelsky. Jeden stařík. Trochu se divím, co tady vůbec dělá, ale není radno vynášet příliš předčasné soudy. A dvě pohledné dámy. "Dobrý den." Můj pozdrav je určen všem, ale jim v první řadě. "Morris. Těší mě." Usměju se na ně. V chrámu nejdeme do knihovny, kterou jsem zvyklý pravidelně navštěvovat, ale pokračujeme dovnitř, do hlavní části. Ve chvíli, kdy náš průvodce otevře poslední majestátní dveře, první kdo do nich okamžitě vklouzne je... Garro! Než stihnu cokoli udělat, skočí munal veleknězi, svatému Maecachu Garkinenovi, na klín, a začne mu čumákem žďuchat do paže, dožaduje se drbání za uchem. "Veleknězi... omlouvám se..." chystám se zasáhnout. Věděl jsem, že tu kočku nemám brát s sebou. Jenže svatý muž z legend našeho dětství začne Garra hladit se stejnou samozřejmostí, s jakou k němu munal skočil. Garro se veleknězi motá mezi nohama, celou dobu, co k nám promlouvá. A zdá se, že světci to nepůsobí vůbec žádný problém. Snažím se nenechat rozptýlit touto podivuhodnou okolností a raději se soustředit na to, co nám Maecach Garkinen říká. Že byl vlkem? Lykantropie? U hlavy Církve? Začínám pochybovat, jestli ještě nejsem uvězněn v říši snů. Všechny nás zná. No jistě, že mě zná. Mistr Liacha mi nejednou říkal, že jsem jeho nejnadanější student. Brzy budu moci pracovat zcela samostatně. Není vůbec s podivem, že se ohlasy o mém talentu dostaly až k veleknězi. Nadmu se pýchou, jak jsem úspěšný. Pak uslyším zvláštní enigmatickou báseň, která je zjevně pro naše poslání klíčová, a to obrazně a dokonce i doslova. Usilovně přemýšlím, co ty protikladné obrazy tak mohou znamenat. Ale to nám nejspíš bude jasnější až později. "Kéž najdeš lék, který potřebuješ. Drak tě ochraňuj, můj drahý." Kámen mudrců? Ví snad něco i o tomhle? Po jeho slovech Garro přeběhne zpátky ke mně. "Děkuji, pane," ukloním se. Máme vše co potřebujeme pro úspěch? Ten muž je právem svatý. Je si vším tak jistý... Ale jak to, že už se chystá odcházet? Na tohle setkání jsem čekal tak dlouho. Potřebuji se na tolik věcí zeptat. Jací mladí Vás potřebují? Je pravda, co se o Vás vypráví? Opravdu jste přivedl k životu draka? Jak jste to udělal? Připadalo mi, že ten dračí emblém na té zbroji se hýbe. Je kouzelný? Kde je konec Dantemu, Dračímu jezdci? Jenže na nic z toho zjevně není čas. Při pohledu do jeho očí se to všechno najednou zdá tak nějak... nepodstatné. Vypravíme se za konec světa. Uvidíme to na vlastní oči. Popovídat si můžeme později. Byly to mé vlastní myšlenky, nebo mi je vnuknul on, pouhým pohledem, přemýšlím potom, co se otočím k odchodu dveřmi, na které nám světec ukázal. | ||
| |||
 | Začátek výpravy
"Uf, to je všechno," vydechnu a otřu si zpocené čelo, když poslední balík svázaných nasolených a vysušených kůží dopadne na široký stůl před mladého pomocníka. V očích i nosu mě štípe všudypřítomný puch tuku, tříslovin a kůži v různém stádiu zpracování, tak typický pro tohle místo. Nikdy jsem si na něj nedokázala doopravdy zvyknout. Chvíli jen v tichosti sleduji Mikhaila, jak je se soustředěným výrazem kontroluje a přepočítává. To už se ale zpoza koželužné dílny ozvou další kroky. Vyjdu jim v ústrety. Vřelý úsměv na rtech muže, kterému patří by dokázal rozehnat i ta nejtemnější mračna. "Mino!" zvolá s možná až přílišným překvapením. "Nechtěl jsem tomu uvěřit, touhle dobou tu obvykle nebýváš." Cestou se ještě skrze otevřené okno natáhne do světnice, aby sebral džbán vody a pohár. "Taky tě ráda vidím," odvětím pobaveně a s díky přijmu nabízené osvěžení. Vím, že v tom prostém oznámení byla zároveň ukrytá i otázka, kterou se rozhodl ještě podpořit tím, jak pohledem sklouzl k mému cestovnímu vaku, o dost objemnějšímu, než bývá obvykle. Výmluvně pokrčím rameny. "Vždycky jsem říkala, že chci procestovat každičký kout světa, tuhle příležitost si nemohu nechat ujít," odpovím na nevyřčené, ač si tím vysloužím jeho nesouhlas. Ale nejen to, vidím, jak se mu v tváři začínají zračit obavy. Mladý učedník vycítí tu drobnou změnu nálady a s tichou poznámkou o počtech zamíří hlouběji do dílny. Krátce se za ním otočím, než se bokem opřu o hranu stolu a výmluvně založím ruce na prsou. Konečně pár kroky překlene zbývající vzdálenost mezi námi a stane vedle mě, tvář ale natočí k městu. "Poslední dny se nemluví o ničem jiném. Na cestách nikdy nebylo tak rušno, občas se tu i někdo zastaví, aby doplnil zásoby." V jeho slovech zaznívá pramálo potěšení. "Vidíš, aspoň mi budeš mít z čeho zaplatit," usměji se a konečně si opět hledíme do tváře. "Dlužíš mi ještě za minule," povytáhnu obočí. Zavrtí hlavou. "Doufal jsem, že na to zapomeneš," zvedne rezignovaně dlaně do vzduchu. Obměkčí ho to, ale ne zcela. "Cos mi to vlastně všechno přinesla?" začne procházet naskládané kůže. "Vidíš," vyhrknu, když si vzpomenu, že jsem přeci jednu velmi důležitou část nevyložila a natáhnu se pro vak položený u nohy stolu. "Zuby, paroží, drápy. Na ozdoby!" Zachrastím tou malou sbírkou trofejí, než ji položím vedle. Okolní krajiny jsou stále bohaté na zvěř, i když se za zvěřinu až tak dobře neplatí, dobře stažené kůže dokážou uživit jednu lovkyni na cestách. Vidím, že je s mou prací spokojen, ostatně jako vždy. Rozhovor o zboží nás ale nezvládne zabavit na příliš dlouhou dobu. Dříve nebo později se budeme muset k tomu mému odchodu vrátit. Teď to přišlo spíše dříve, s mnohem větší naléhavostí. "Opravdu tam musíš jít?" zkusí to znovu, jako by druhým dechem dodával, že bych měla zůstat. Vážně přikývnu. "Musím, Levane. Nemám jinou možnost," řeknu téměř rezignovaně. "Slyšel jsem různé věci. A i když jsou většina smyšlený příběhy, nikdo tě nemůže připravit na to, co tam najdeš. Pokud vůbec něco. Přijde mi to jako bláznovství, Mino. Pro jednou...co je tak zatraceně strašnýho na tom zůstat na místě?" Není to jen jeho tón, co mě nutí sklopit pohled a suše polknout. Na některé otázky neexistuje snadná odpověď. Uvědomí si to, z těch pár střípků, co už ví. Prsty si promne zamračené čelo. "Vím, že o mě máš obavy, vážím si toho," pronesu klidně, nechci ho nutit k omluvě nebo tomu, aby se za svá slova styděl. "Už jsem se rozhodla a jen tak něco mě neudolá." To musel uznat i on, ač to byla jen velmi chabá záplata. "Budeš první, komu o tom budu vyprávět. Jestli mě na tu výpravu vůbec vezmou," poznamenám. Oběma je nám ale jasné, že pro to udělám maximum. Dál už nebylo třeba se k tomu vracet, byla to dlouhá doba, co jsme se viděli naposledy a za tu dobu každý z nás nasbíral nespočet zážitků, o které se mohl podělit. Za okny už se začalo pomalu smrákat. Čas loučení se nevyhnutelně blížil. Sama jsem si musela přiznat, že tentokrát bylo obzvlášť bolestivé. Místnost se na okamžik ponořila do tíživého ticha. Přerušil ho až cinkot mincí v malém váčku, který mi Levan podával. Obchod byl dokončen. "Ještě něco," pronesl tiše a vydal se na opačnou stranu místnosti, kde na zdobně vyřezávaném prádelníku ležela malá, jednoduchá truhlička. Vytáhl z ní podlouhlý předmět zabalený v látce a převázaný koženou šňůrkou. Dřevěná podlaha vrzala pod jeho těžkýma botama, když se ke mně vracel. "Hm?" zvídavě a možná trochu podezřívavě jsem na něj pohlédla. Začal postupně uvolňovat uzlíky, dokud látka nesklouzla z kožené pochvy ukrývající lovecký nůž z kvalitní oceli. "Pro tebe," slovy mě vybídl, ať si ho převezmu. Jeho ostré, kvalitně zbroušené ostří se zalesklo ve svitu olejové lampy. Přejela jsem po něm bříškem palce a oči se mi rozšířily úžasem. "Úžasná práce," skoro nevěřícně jsem zakroutila hlavou. "Je od Godericka," odvětil Levan pyšně. A vskutku, dostat se k jeho zboží nebylo tak snadné. A cena obvykle nebyla tou jedinou překážkou. Opravdu jsem něco takového mohla přijmout? Ne, takový dar nebylo možné odmítnout. V ten okamžik mě to napadlo. Sáhla jsem k boku a odepnula svůj vlastní nůž. Ten, který mě provázel snad polovinu života na mých cestách. Čas se na něm už podepsal; rukojeť byla ohmataná, mé dlaně na ní vytvořily už jistou patinu. Několikrát broušená čepel už měla i pár zoubků a ztratila něco ze své šířky. Stále to byl ale dobrý nástroj. Byl v něm kus historie. Gesto, které přijal. Mohlo znamenat konec jedné cesty, odloučení, nebo také začátek něčeho nového. Odpověď na tuhle otázku dokáže přinést jen čas. A tak jsem vykročila k hlavnímu městu. Ještě chvíli jsem cítila na těle stopy po jeho silném objetí. Jedno shozené břemeno nahrazené jiným. Ale tak už to jednoduše bývá. Ke stráženým branám jsem se přiblížila ještě před setměním, vydala jsem se známými uličkami k jednomu z hostinců, kde jsem tu obvykle přebývala. Nebyl to žádný ukázkový podnik, ale za menší příplatek mi dokázali zajistit káď s horkou vodou, večeři i korbel piva. To a místo, kde mohu dnešního večera složit hlavu bylo vše, co jsem potřebovala. Už zítra se vydám do samotného centra, až k chrámu Jediného, jehož majestátnost jsem většinou obdivovala jen zpovzdálí. Města obecně byla na mé poměry až příliš rušná, nikdy jsem v jejich hradbách nevydržela dlouho a s radostí prchala zpět do divočiny. Proplétat se mezi davy a neustále se handrkovat na tržišti o každičký předmět a kousek jídla mě vyčerpávalo. Naštěstí se dalo očekávat, že pokud si mě vyberou jako člena družiny, nebudou pobyt zde zbytečně protahovat. No a v opačném případě zmizím hned, jak to bude možné. Neusínalo se mi zrovna dobře, zvlášť s vědomím, že tuhle příležitost skutečně nemohu promarnit. Ani se mi nechtělo domýšlet, co bych dělala v případě, kdyby to nevyšlo. Dokázala bych se vzdát? Jen stěží. I kdybych měla velekněze odprosit na kolenou. Po hodince bezcílného převalovaní se mi přeci jen oči zavřou a mysl odpluje do říše snů. Ráno přijde nečekaně brzy. Příliš nemeškám. Vím, že výzva církve naláká spousty dobrodruhů i obyčejných zvědavců. Nemyslím si, že jednoduše vyberou první tucet dobrovolníků, ale nechci se proplétat zástupem těl. Přicházím tak k chrámu mezi prvními. Nejdu hlavní třídou, naopak si vybírám menší, méně užívané uličky nezastavěné trhovci. Snažím se v tom mumraji nalézt alespoň malý ostrůvek klidu, ideálně na místě, který mi poskytne i stín, kdyby se čekání až moc protáhlo. Čas od času zalovím prsty v malé brašničce, odkud vytáhnu hrst oříšků. Možná tím trochu zaháním i stoupající nervozitu. Náměstí se začíná pomalu plnit. Poslouchám útržky hovorů. Sešli se tu jednotlivci i menší skupinky, lidé všelijakého ražení. Zrovna hledím ke dveřím chrámu, když z nich vykročí skupina kněžích a začne se proplétat davem. Kroky jednoho z nich vedou i mým směrem. Srdce mi poskočí. Rukou se chytnu za kožený popruh pouzdra s lukem i šípy. Jistě, po celou tu dobu jsem měla nejasné tušení, že budu mezi vybranými, ale když ten okamžik skutečně nastane, přemohou mě emoce. Radost a především úleva. "Jistě, ráda," odvětím mladému knězi a následuji ho do útrob chrámu. Až teď si uvědomím, že jsem nikdy nebyla uvnitř. Stavba je to působívá, vzbuzující obdiv i bázeň. Za námi kráčí další dvojice, zvuk našich kročejů se rozléhá v chodbě vedoucí do pracovny samotného velekněze. I sem doléhá sborový zpět chorálů propůjčující místu tu nenapodobitelnou atmosféru. Kamenné stěny ve mně ale spíše vzbuzují chlad. Až v účelně zařízené pracovně mám možnost si lépe prohlédnout ostatní vybrané a Garkinena, živoucí legendu kráčející mezi obyčejnými smrtelníky. Příliš netuším, jak se v blízkosti někoho tak významného chovat. Nečekala jsem, že budeme pozváni zrovna sem, ačkoliv je mi to mnohem milejší, než kdyby nás vystavovali jako trofeje někde před davem. Velekněz se příliš nenamáhá se zdvořilostmi a začne rovnou vyprávět příběh o tom, co ho vůbec k myšlence uskutečnění výpravy za stěnu přivedlo. Možná až příliš obšírně. Nevím, co z toho považovat za důležité, některé části mi znějí spíše jako příběhy vykládané dětem před spaním, ale ani v myšlenkách si nedovolím zpochybňovat nic z jeho slov. Nakonec svět je plný záhad i překvapení. A čím déle po něm kráčím, tím více jsem si vědoma toho, jak málo z něj jsme prozkoumali. Zarazí mě až doznání o tom, že nás všechny moc dobře zná. Vrásky na čele se mi v ten okamžik ještě prohloubí, očima těknu i po ostatních, jak na tohle zareagovali. Na tohle, i na to, jak mi přímo v hlavě zazní verše zatím nepříliš jasné básně. A nejsem rozhodně jediná, koho to překvapilo a znepokojilo. Ani nad tím nemohu příliš dlouho přemítat a Maecach bere mou hrubou, mozolnatou dlaň do svých, aby mi požehnal. Slova, která pro mě znamenají mnohé. Uctivě sklopím pohled. "Děkuji za vaše požehnání, vynasnažím se," odvětím trochu přiškrceně. Až teď, když stál přímo přede mnou, jsem dokázala cítit sílu jeho osobnosti. I odhodlání. Příběh, který nám ještě před několika okamžiky vyprávěl, mi už nepřijde tak cizí a vzdálený. A možná právě proto nemám dalších otázek, jen pokorně o kousek ustoupím, aby mohl velekněz požehnat dalšímu z nás. Není tu slov, které by nás mohly na výpravu za neznámem připravit. Ale cítím se připravená, víc než kdy jindy. Mina Andelian  | ||
| |||
 | Velekněz Vytřeštěné oči ještě chvíli těkají všemi směry. Čelisti sevřené, mezi zuby se mísí krev a sliny, přičemž pramínek uniká přes spodní ret na lněnou kazajku. Vydechnu dlouze, až to hlasitě zasyčí. Právě ten zvuk způsobí, že se chlapcovi nejprve protočí panenky vzhůru a odhalí bělma, načež se jeho třesoucí víčka pomalu zavřou. Hlava se zvrátí bezvládně dozadu, kde naštěstí čeká připravená moje dlaň. Jeho matka také pohotově přiskočí a pomáhá mi uložit jeho nyní již uvolněné tělo na lůžko. Pravidelně oddechuje, po záchvatu ani památky. „Dobře se ujistěte, že si pravidelně bere svůj lék. Budu teď nějakou dobu mimo město. Vlastně… Nemám tušení, kdy se vrátím.“ Vrátím-li se. Odmítavým gestem ženu zarazím v pohybu, když sahala k váčku s mincemi, přivázanému k provázku, jež držel ušmudlanou sukni. Kolik mincí tam mohlo být? Čtyři? Tři? Možná méně. Nepotřebuji její kováky. „Raději zaplaťte lékárníkovi. Drak s vámi.“ Neohlížím se. Vím, že ona už za mnou také nehledí. Bude mít klidný den, teď, když ten malý spí. Měla by si lehnout také, když může. Zítra se opět nezastaví. Procházím mezi domky chudáků, opravených jen tak, aby se neřeklo. Pobořené kamenné zdi jsou zakryty prkny, některým chybí dveře a do ponurého šera uvnitř vede pouhá díra. Pozůstatky hornických ubikací. Jen málokomu se chtělo po vytěžení černého zlata zůstat bydlet tak daleko od polí a tržišť překypujících stánky s potravinami, výrobky denní potřeby, o pracovních příležitostech nemluvě. Ne. Rozšiřující se chudinská čtvrť na této straně řeky mě naplňuje sklíčeností. Proč? Proč se lidé stále po tolika letech stahují do města jako ovádi na pasoucí se dobytče? Když jsou duchové dávno pryč!? Měli by osidlovat pustinu a zúrodňovat staletí odpočatou půdu. Vyrostlo by jim tam cokoli! Stačilo by hodit semínko na zem, dupnout na něj a pak aspoň plivnout. Za pár týdnů či měsíců sklízíš zeleninu. Za pár let češeš jablka. Ale to je na ně dlouho. Raději skončí jako žebráci v páchnoucí uličce, kde jim spíš někdo podřízne krk kvůli tomu, že měli to štěstí a někdo jim vůbec něco hodil. Několik pobudů si mě měří a zvažují, jestli mě přepadnout za denního světla, ale jsou to srabi. Můj přímý pohled stačil, aby oni ten svůj odvrátili. Nechce se jim. Nechtějí, aby oběť viděla jejich obličeje. I když by to nejspíš bylo to poslední, co by její oči spatřily. Nechají tedy příležitost plavat. Snad někdy, večer. Jenomže to máte smůlu, milánkové. Já se jen tak nevrátím. Proplétám se dál uličkami a začíná vonět prádlo, které aspoň někdo vypral s pomocí mýdla. Pak i první krámky, přesto se nenamáhám zde cokoli kupovat a riskovat nekvalitní produkt nebo ošizení. Dál si mohu konečně dávat pozor na to, kam šlapu. A nakonec jeden narazí i na příslušníka městské stráže. K chrámu to trvalo přes půldruhé hodiny, přesto mě hřeje dobrý pocit. Protlačím se davem na smluvené místo, poblíž zadní brány Mnichova. Církev si své panství udržuje. Železná mříž, vystavená dennodenně povětrnostním vlivům, nezavrže. Že by svatý olej? Nebo zbytky černého zlata. Prý dobře maže. Ale to by bylo něco jako znesvěcení. Zacuká mi koutek. Pod mohutným vousem si toho ale přicházející akolyté nemohou všimnout. Nejdou sami. Koho že to velekněz vybral? To… To snad… Do Garkinenovy hlavy je těžké proniknout, takže budu věřit, že tenhle výběr má zkrátka své opodstatnění. Oni na mne hledí stejně, ne-li hůř. Hlavně ten s tím zjizveným obličejem. Být v chudinské čtvrti on, prohrabával bych se svými vyhřezlými střevy. Staticky se na něj usměji. Na svůj věk jsem stále dost pružný a nosím se s rovně vzpřímenými zády. Fyzický trénink už sice nedodržuji tak přísně jako dřív, ale moje svaly ještě drží. Dobře učesané vlasy i vous lemují tvář, která může být dobrácká, stejně jako nesnesitelně přísná. Plášť, jakož i oblečení je až na bližší prozkoumání z velmi kvalitní látky. Jinak však působí poměrně obyčejně. Dýka, dvě? Kdo ví, co všechno visí u pasu. Velekněz je v náladě. Vypráví o svém mládí. Něco z toho jsem už dříve slyšel, ale teď do sebe některé střípky lépe zapadají. Přál bych si toho Doniovaniona někdy spatřit. Měnič. Vlčí muž. Jak neuvěřitelně… Tajemně lákavé. Ale ten pochopitelně ve městě nepobývá. Pokud je vůbec stále naživu. Nechávám do sebe vstupovat slova pronášená v tomhle posvátném okamžiku. Požehnání od Maecacha Garkinena, velekněze Jediného, Draka stvořitele, s nímž byl spojen. „Děkuji, mistře, díky tobě, který jsi přivedl draky zpět.“ Načež se uklidím stranou a pozoruji ostatní. Je mi záhadou, proč je neodzbrojili. Co kdyby to byli šílenci nebo najatí zabijáci? Jenomže to by byl osud, který by dopustil jedině lord Garkinen sám. On totiž ví. Ví víc, než vyzradil. Jenže… Teď je to na nás. | ||
| |||
| Poslední facha Tyhle chvilky mám obyčejně rád. Člověk si posedí, rozjímá, pokuřuje a přemýšlí, co mohl udělat líp. Jenomže to by čas nesměl stát proti mně. Dávno už jsem chtěl bejt někde jinde, ale jako vždycky, na vojáky není spolehnutí. Tak jen sleduji lidi stahující se k chrámu a na zvídavé pohledy opovídám zamračeným výrazem. Nikdo se neptá, dveře domu jsou vyražený z pantů a ty boty, co z pod nich trčej se před pěti minutama doklepaly. Díra ve střeše, kterou vyrazil majitel bot, když minul můj kejhák magickou silou, pořád vydává ty divný praskavý zvuky. Důležitý je, že nic nehoří. "No konečně." zavrčím pod knírem, když se na konci ulice objeví vůz a jezdec na koni. Důstojník, naleštěnej, důležitej, zkrátka panák. A samozřejmě má sebou pár přizdisráčů, vyplašenejch kluků, který věří v armádní kariéru. "Musíš vždycky nadělat takovej svinčík ?" zachrochtá důstojnické prasátko, když souká zadek dolů z koně. "Byl...ambiciózní." pokrčím rameny v nezájmu. Nehodlám mu vysvětlovat ani ťuk. Pětadvacet let praxe je jako železná košile. "Baterie ?" vyštěkne otázku, když se naklání do dveří. Samozřejmě, že se mu tam nechce, zasvinil by si botičky. "Spíš šrot." přiznám neochotně a zvednu svý rozlámaný záda. Na tyhle srandy začínám bejt starej, proto je nutný to přenechat mladším. Nerozlámanejm a netrpícím chronickejma bolestma, který léčí jenom chlast a laciný rajdy. "A to ti trvalo dva měsíce." vysměje se mi jeho hladce oholená držka. "Jsem placenej od hlavy, ne kolik přineseš velícímu šrotu. Plať." utrhnu se na něj s bojovně vystrčenou bradou. Zaplatí, hodí měšec na zem, abych se musel ohnout. "Kreténe." zavrčím a při zvedání si přidřepnu. Neloučím se, jen jeho směrem flusnu a mizím v davu. --- Nevypadá to, že jdu pozdě. Pár opozdilců se ještě courá směrem k chrámu a někteří dokonce chvátají. Kolem proběhne žena se špízem v ruce. Jen si vědoucně povzdechnu. Přesně proto nejím na tržišti, latríny jsou daleko a místní kuchyně zabírá rychle. Přestou jsou tací, kteří se vydělají, jako psi, na ulici. Zabočím ze středu tržiště k jednomu z hostinců. Knajpa útulná a prázdná. I hostinskej už se chystá jít kouknout na tu slávu, co se chystá. Protestuje, nechce si to nechat ujít, ale cinkání kováků na dřevo, obměkčí jeho srdíčko. Vykročíme z hostince společně. Já s butolkou kořalky v ruce a on s vlnícím podbradkem, který mi mizí v dáli. Čím blíže jsem, tím víc se zamýšlím. Proč by někdo vůbec chtěl ? Vždyť já ani sám nevím, co k tomu táhne mě. Možná nechci chcípnout zpitej ve škarpě, nebo až mi vypoví srdce během rajtování na nějaký chuděře v hampejzu. Jo to bude ono. Umřu někde, kde mě nikdo nezná. Sám. Bez pohřbu na kterej stejně nikdo nepřijde. Tohle rozuzlení chce pořádně zapít. Kořala příjemně pálí v krku a krok je hnedka lehčí, ostatně i hlava. Minu partičku mladíků. Nadšený výrazy ve tvářích, kožený zbroje, který ještě včera měl nějakej řemelník na pultě a blbě nabroušený meče, kterýma se mezi sebou chvástají. Uchechtnu se, nemůžu se ubránit. Blbý mládí. "Nějakej problém strejdo ?" naježí se jeden z tý smečky štěňat. Nevědí, nic nevědí. Chcípnou a nebudou vědět. Nakonec budou prosit draky, duchy, kohokoliv, aby je vyvázal z náručí smrti. Ještě se s tím nesmířili. S koncem. Na světě nejsou šťastný konce, jen konce. "Ale vůbec ne." řeknu klidně. Užijte si to chlapci. Jednou vás to trkne...anebo ne. Dav houstne, ale aura, kterou kolem sebe my špinavci vytváříme, má výhody. Nebo to není aura, ale ten plášť zaflákanej krví. Proderu se až ke kraji, abych viděl jak ty kněžský holobrádci budou vybírat maso na porážku. Očividně jsem dobrej kus. Už trošku tuhej a prorostlej, ale duchovní si to šine přímo ke mě. "Velekněz vás již očekává, pojďte, prosím, za mnou." řekne nesmělý klučina a já se snažím nepodělat smíchy. Vážně ? Já ? "Ale, ale..." ozve se kousek v davu vedle mě zástupce blbýho mládí. Jen kretén si stěžuje, když unikne z oprátky. "Opij se, pomiluj ženu a ty krámy prodej." věnuju chlapci dobře míněnou radu a strčím mu do ruky skoro plnou butolku. Vydám se za duchovním a musím se nadále v duchu usmívat. Je tu špízonoška a nějací další. Všechny nás vede oklikou k zadnímu vchodu. Ironie, hrdinové kráčejí skryti, tak aby je dav neviděl. Někoho možná atmosféra hlavního chrámu posadí na zadek, ale ne moji maličkost. Široký kamenný chodby, který působí depresivně, chorál na kterej si nezatancuješ a falešný pozlátko ušlechtilosti. Nevkročil jsem do chrámu pětadvacet let a vůbec mi to nechybělo. A tím míň on. Ta stará, scvrklá předkožka, která si říká velekněz. Přivedou nás do jeho pracovny a já mám na tváři kamenný výraz. Sice nemám tohohle legendárního hrbáče nijak v úctě, ale do ruky, která vás krmí se prostě nekouše. "Veleknězi." oslovím ho neutrálním tónem a předvedu úklonu hodnou jeho úřadu. Přelétnu pohledem po ostatních, abych si je prohlédl. Už teď dokážů říct, že tohle je hodně nesourodá skupina. Chybí tu jen trpaslík mávající korbelem a sekerou. A elf v přiléhavých gaťkách. Garkinenova slova, ke mně pronikají jen těžce. Nemám rád tohle chvástání skryté za předávání neochvějné moudrosti. Jsem jednodušší, ukažte mi co zabít a já to udělám. Hlavně to zaplaťte. Naštěstí se jeho dlouhý proslov blíží ke konci. A pak začne promlouvání do dušičky. Jsme vyjímeční, důvěryhodní a budeme první, kdo tam vstoupí. První. Nikdy jsem nebyl hlava študovaná a i kdyby jo, tak tolik ran do palice, by to ze mě stejně dostalo zase ven. Jedno vím, ale jistě. První jsou v historii ti, kteří přežijí. Zná někdo jméno prvního člověka, který kdy zabil ducha ? Ne, pokud neuspějeme, list kroniky se vytrhne a přijdou jiní první, tak jako vždy. Pak to přijde, ukázka jeho vznešenosti. Báseň, která překračuje hranice mého chápání a přesto se mi nenávratně vrývá do paměti. Líbí se mi jenom verš "mladá tě straší stará má vnady", v tom je ukrytá taková lidová moudrost. Přitom jak bere dlaně do rukou a žehná mám pocit, že vzplanu. Jen s velkým sebezapřením mu podám svoji pracku. "Mým lékem je hrob a ty už seš taky napůl cesty." odpovím mu v duchu, ale na tváři zachovávám pořád ten kamenný výraz. "Děkuji" odpovím nakonec a po požehnání ustoupím kousek dozadu. Nakonec z velekněze vypadne konečně pořádná informace. Jméno muže, který nás vybaví. To mi ke štěstí stačí. "Veleknězi." provedu opět uctivou úklonu a s otočkou na obrtlíku vyrazím ze dveří, kde opřený o stěnu počkám na ostatní. Patchek | ||
| |||
| Městské kratochvíle Jdu pozdě. Určitě jdu pozdě! Sprintuji ulicí vedoucí k majestátní budově chrámu, jejíž věže se tyčí do výšky a shlížejí tiše na celé město. Už je vidím nad střechami, ale můj cíl je ještě stále příliš daleko. Tuhle cestu znám jako svý boty, ale kdo by mohl čekat, že tu dnes bude tolik lidí. Zatraceně! To se snad půlka města rozhodla, že se na stará kolena vydá do světa?
„S dovolením… Pardón…. Mohl byste… No tak uhněte, kurva!“ Proplétám se mezi lidmi, kteří se jdou k chrámu stejně nejčastěji jen zvědavě pokukovat. Něco takového se tu nevidí každý den. Vlastně je to poprvé, co jsem o něčem takovém slyšela, natož toho chtěla být součástí. Nemohlo to ale to přijít ve vhodnější čas. Opravdu nemohlo.
Už tam skoro jsem. Dobíhám na náměstí, kde už se shromáždily zástupy lidí. Odplivnu si a zapřu se o kolena, abych vydýchala svou spěšnou cestu přes půl města. Je mi nějak divně od žaludku. Asi jsem neměla jíst to…
_
 „Hmmh, to nebude kuře.“ Zamumlám s plnou pusou, zatímco žvýkám kus pečeného masa, které jsem si koupila na tržišti. Slabou vůni koření úspěšně přebíjí pach spáleniny, jejíž pachuť mi zůstává na patře a přebíjí vlastně cokoliv dalšího. To už bych rovnou mohla chroupat uhlí. Zašklebím se na zbytek masa na špejli, než zuby utrhnu další kousek. Život mě naučil si moc nevybírat.
Sedím kraji hradeb v klidnější části města. Nachytat mě tu stráže, měla bych problém, ale jeden musí vědět, kdy a kde je vzduch čistý. Tady v dosahu teď neměla být výhledově ani noha, a tak jsem se tu zašila, abych si dala chutný oběd. Tedy chutný…
Nohama houpu ve výšce a vítr mi cuchá dlouhé vlasy. Užívám si nerušený výhled na rodné město a klikatící se uličky, jenž tak dobře znám. Takto z výšky působí tak klidně, ale je mi jasné, že jakmile zase vkročím do ulic, nezůstane po klidu ani památky.
Můj manévrovací prostor se každým dnes scvrkává a není už pomalu dne, abych na ně nenarazila. Vědí moc dobře, že tu jsem a mně už dochází místa, kde se dá před nimi schovat. Tedy… V tomto známém světě. Ano slyšela jsem o té pobídce místní Církve. Prý mají klíč ke Stěnám a hledají dobrovolníky. Z mé zkušenosti to s dobrovolníky nikdy nedopadne dobře, ale co už no. Co bych to nezkusila. Stejně je malá šance, že by vybrali zrovna někoho jako já. Alespoň se v tom davu dá ale ztratit.
„Kdo nic nezkusí, nic nezíská.“ Mlasknu a zahodím okousanou špejli do ulice pod sebe, než si přitáhnu plášť a následuji ji. Je na čase se vydat na místo. Bratrstvo je v poslední době dost podrážděné a mám je doslova…
__
… v patách? Ohlédnu se nenápadně přes rameno a jen si přitáhnu kápi do čela. Tržiště hučí jako včelí úl. Handrkující se trhovci, zvuky zvířat i nedalekého sekáčku řezníka, který bourá čerstvé maso. Všude kolem mne jsou obyčejní lidé jdoucí si za svými denními povinnostmi, avšak až na těch pár. Vytipuji si ihned několik podezřelých postav, které se až nepříjemně blíží k stánku vonícímu pečeným masem. Vím moc dobře, jak pracují. Jak se pohybují. Některé z nich jsem to učila.
„Paní říkala skopové?“
Trhnu pohledem k prodejci, který mi podává kus opečeného masa nabodnutého na špejli. Vypadá černěji než by mělo, ale co už.
„Ne, kuře. Máte kuře ne?“ Prohodím netrpělivě a zase se rozhlédnu.
„A… ale jistě. Máme. Cokoliv si paní řekne.“ Vyhrkne prodejce nejistě a sáhne po jiné špejli z roštu nad rozpálenými uhlíky.
„Doprdele.“ Zakleju tiše, když vidím, jak se trojice postav začala proplétat davem mým směrem.
„Cože? Paní nechce kuře? Mám tu ještě…“
„Paní chce kuře.“ Vytrhnu z ruky prodejci špíz a cvrnknu mu minci, která se ve světle krátce zaleskne. „Drobné si nechte.“ Houknu na něj ještě spěšně, než se otočím na patě a rozběhnu se tržištěm. Trojice podezřelých postav ihned zrychlí také.
Můj dobrý odhad mě příliš nehřeje, protože se k nim přidávají další. Ohlédnu se, ale nezpomaluji. Asi se jim opravdu musí stýskat. Zašklebím se a přeskočím naskládané sudy na jedné kárce, abych prudce zabočila do nejbližšího východu z tržiště. Jestli si myslí, že mě doženou, tak se šeredně pletou. To je na vedení nepoučili? Pche, od mého odchodu to tam jde od desíti k pěti. Je na čase je vzdělat v tom, jak to tady chodí. Zahnu za roh ulice a vyhoupnu se vysokým skokem na jednu ze střech. Špíz s připáleným masem si držím v jedné ruce jako největší poklad. Však mám taky hlad jako vlk a pečené kuře je prostě pečené kuře.
__
Neměla jsem to jíst. Kdo ví, co to bylo. Otřu si čelo a jen co popadnu dech se vydám mezi ostatní neznámé lidi, abych se propletla více do středu. Jen tak pro jistotu. Když se rozhlížím kolem, začínám stále více pochybovat o své soudnosti. Co tady k sakru dělám? Možná to nebyl úplně dobrý nápad. Možná bych se mohla raději stavit v nějaké hospodě a poručit si něco ostřejšího na žaludek. Jo, to vlastně nezní jako špantý…
„Vy.“ Uslyším vedle sebe hlas. Otočím se a je tam skupina mladých kneží. Prstem si ukážu na hruď a jen nevěřícně povytáhnu obočí.
„Ano, vy. Jste přece jedna ze zájemců.“
„Co? Já?“ Dostanu ze sebe stále zaskočeně. Viditelně jsem já ten, co je o krok pozadu v naší konverzaci.
„Ano, vy. Prosím, pojďte s námi.“ Pokračuje jeden z nich trpělivě a já jen doufám, že si nemyslí, že se právě baví s nějakým idiotem.
„No… Dobře.“ S trochu nejistým rozhlédnutím si dokašlu a příliš si neužívám pozornosti okolo stojících lidí, kteří všichni zvědavě hledí na tohle malé představení. „…Asi.“ Zamumlám pro sebe a přitáhnu si kápi víc do čela, zatímco se poslušně vydám za kněžími.
__
Vypadá to, že nežertovali. To uvědomění na mě doléhá s každým krokem dál do útrob toho obrovského chrámu. Nikdy jsem tu nebyla. Já vím, strašné. Ale tím spíš nechápu, proč vybrali zrovna mě. Rozmlouvat jim to ale nehodlám. Jestli jsem se za ty roky něco naučila, tak to byl fakt, že s muži víry nemá smysl diskutovat o jejich možném omylu. Tedy, pokud člověk nemá opravdu hodně volného času.
Je nás několik, které nakonec vybrali na náměstí před chrámem. Všechny nás shromáždí v místnosti se starcem, který je ve skutečnosti postava z Legend. Ten Maecach Garkinen. Ten, který tvrdí, že má klíč od stěn. Pozorně jej sleduji, ale nic neříkám. Stejně tak si prohlížím i ostatní vybrané. To, dle čeho kněží tuhle skupinu prapodivných existencí poskládali, je mi záhadou, ale snad věděli, co dělají. Snad si jen nehodili mincí.
Poslouchám veleknězova slova, která mi zní trochu jako kázání. To, že za stěnami je něco víc, než prázdnota upřímně doufám také. To, že to ale nevědí jistě, mne příliš neuklidnilo. Teorie je to pěkná ale… Kousnu se raději do jazyka a mlčím. Cože jsem to říkala o diskuzích s kněžími?
Báseň, která zazní mi nedává příliš smysl. Je to jen samý protiklad a protimluv. Čemu se ale divím v Církvi. Trpělivě ji vyslechnu, abych se po doznění jeho slov zarazila. Mám je v hlavě. Ta slova mám ve své hlavě! Zamrkám překvapeně a jen přimhouřím oči, když si uvědomím, jak snadné pro něj bylo mi sáhnout do mysli a něco tam zanechat. Zatracená kouzla!
Z celého tohoto přijetí mám trochu rozporuplné pocity, ale kouzlo místa umí mé pochyby potlačit. A tuhle práci potřebuju. Tedy… pokud za těmi stěnami něco skutečně je. Jen trochu roztržitě kývnu, když mi velekněz požehná. Nejsem si jistá, jestli se má na to reagovat zrovna takto, a tak prostě improvizuji. Po očku pak sleduji, jak na to reagují ostatní, ať to vím alespoň pro příště. Pokud nějaké příště vůbec bude.
A pak dojde čas na otázky. Tyhle části vždycky nesnáším. Navíc mám pocit, že velekněz neví o moc víc než my, což vzápětí i sám potvrdí. Nikdo neví, co tam je. Pokud vůbec něco. Takže to bude jen a jen na nás. Možná kdybych měla jinou možnost, tak se začnu vyptávat horem dolem, ale teď je to buďto tohle anebo Bratrstvo za zády. Jestli je to dostatečné odhodlání, o kterém mluví velekněz, nedovedu odhadovat, ale mně to v tuhle chvíli rozhodně stačí k tomu, abych tu zůstala stát s dalšími potenciálními blázny a hazardéry.
Jen zavrtím hlavou. Tak nějak spoléhám na to, že se v průběhu cesty dozvíme, co potřebujeme a pokud ne - Prostě miluji improvizaci. Nestra Vettir | ||
| |||
| Chrám Jediného – Do Odo Jste na místě. Nejste si jistí, zda proto, abyste byli zdvořile odmítnuti nebo přijati. Na výpravu za nepoznaným. Za donedávna těžko jen představitelným. V patře hlavního Do Odského chrámu, jehož zdmi se až sem tlumeně nese z hlavní lodi v přízemí sborový zpěv.
Svatý muž vás již očekává. Maecach Garkinen. Skutečná legenda, víc než kdo jiný. Ať už věříte v Draka nebo ne, ať už věříte, že velekněz skutečně vykonal, co se povídá nebo ne, je tu. Stojí před vámi. Jistě, stařec. Shrbený stařec. Drak ví, jak to s těmi světy za světem vůbec myslel.. Kdo se někdy o zbroje alespoň trochu zajímal, hned pozná, o co jde. A nepochybuje, že šupiny na zbroji jsou dračí. A ten znak. Drobný symbol draka v pravé části prsou vzbuzuje pochyby. Jako by se vždy nenápadně trochu změnil, jakmile polevíte v pozornosti. A stal se pevným a neměnným, když si ho pohledem pevně hlídáte. Prý mate nepřítele i během boje. Kdo ví? Velekněz vás jen stroze přivítal a aniž by vás vyzval alespoň k usednutí, dal se ne do vysvětlování a plánování, nýbrž do dlouhého vyprávění. Jak ještě mladý putoval za černým zlatem a cestou narazil na ostrov, kde jej a jeho přítele Aligera, který se stal prvním dračím Jezdcem, zasáhl duch. A kde zároveň díky neobyčejnému setkání objevil tajemné runy, které se staly hlavním vodítkem k dalšímu hledání klíče ke stěnám a tedy příčinou, proč tu dnes jste. „….. a tento muž-vlk mne přivedl na myšlenku… víte, že jsem také byl vlkem? Nebo byl vlk mnou? No odbočoval bych k nepodstatnému. Doniovanion, ten vlčí muž, mne tedy přivedl na myšlenku, že by za stěnami mohlo být víc než nekonečná prázdnota. Vrtalo mi to později, v klidnějších letech, po porážce duchů, často hlavou. Dávalo to všechno smysl. Proč by na konci světa mělo být právě to, co tam je? Vysoká černá stěna? Stěna jen málokdy znamená konec. Překážku, předěl, ale málokdy konec. Stěny má dům a stěny oddělují jednotlivé pokoje. Chápete, jak to myslím… “ Snad vám starý muž dává prostor opravdu se zamyslet nad jeho slovy, jenže neudělali jste to už tisíckrát, když se objevila zpráva, že se hledají odvážlivci vhodní právě pro takovou cestu? Za hranice světa? Snad si i někdo z vás odkašlal a nadechl se k mírné odpovědi, že chápete, ale právě v tu chvíli se velekněz dal znovu do řeči. „Všechny vás znám, moji milí. Lépe, než si myslíte. A proto právě ve vás vkládám důvěru, protože pochybuji o motivaci některých jiných, dovednostmi a znalostmi možná povolanějších, možná zdánlivě schopnějších přežít a uspět. Ne, já věřím vám. Další přijdou, to ano, ale jen jedni budou první. Máme jen velice málo pokusů otevřít průchod. A pokud se nám nepodaří nalézt druhou část klíče na druhé straně, nemusí se šance už nikdy opakovat. A zejména - bez něj se nebudete moci vrátit.“ Zatímco hovoří, zřetelně, s precizní artikulací a intonací, i když velmi tiše, přechází po pracovně sem a tam, stále živěji. Náhle se otočí čelem k vám, jeho oči se naplní podivným svitem. Ruce otočí dlaněmi vzhůru a vy slyšíte v myslích krátkou podivnou báseň plnou nejistých frází. Jediné, co je z ní zřejmé, je fakt, že nějakým způsobem úzce souvisí s oním klíčem k cestě zpět, o kterém se Garkinen zmínil. černá je bílá starý je mladý Podivná chvíle pomine, vy však ty verše máte pevně ve svých myslích. Tak pevně, že si je kdykoliv v budoucnu dokážete doslovně vybavit. Velekněz se na vás usměje. Každému postupně na chvíli vezme dlaň do svých měkkých rukou a krátce vám požehná. „Kéž najdeš lék, který potřebuješ. Drak tě ochraňuj, má drahá.“ „Kéž najdeš lék, který potřebuješ. Drak tě ochraňuj, můj drahý.“ Chorál znějící odněkud z kostela graduje a proniká sem o trochu víc. Garkinen zasněně přivře oči a opět působí ze všeho nejvíc jako starý unavený muž. Gestem ruky zarazí vaše dotazy. „Musím jít, mladí mě potřebují. I když mi budete možná nadávat, řekl jsem vám víc, než byste si mohli přát. A jen o málo méně, než sám vím. A vědět to, co se jen domnívám a hádám, by vám nebylo k ničemu. Nikdo neví, co vás čeká. Nikdo neví, co TAM na koholiv z nás čeká. Buďte obezřetní! Pokud vaše odhodlání vyrazit za hranice známého trvá, máte vše, co potřebujete pro úspěch. Praktické věci s vámi vyřeší Deren Welebury, čeká už za dveřmi. Mimo jiné - to on rozhodne, kdo, kdy, s kým a zda vůbec! se nakonec vydá na cestu..“ Veleknězi problikne na rtech krátký šibalský úsměv. Z jeho řeči a postoje je jasné, že domluvil, ale pokud máte na jazyku nějakou opravdu neodbytnou otázku, smíte ji vyslovit právě teď.
| ||
| |||
| Představte si svět Neuběhlo mnoho vody, vzduchu ani ohně od chvíle, co se lidé vymanili z nadvlády duchů, kteří je po generace věznili za hradbami několika málo opevněných měst. Aniž by tušili, stali se lidé oběťmi vlastní vynalézavosti. Za pomoci těžby Černého zlata dokázali vyrábět Energii, spoutávat ji do baterií a pohánět důmyslné stroje a zbraně. Jen díky těmto vynálezům se pak dokázali bránit nově povstávajícím zástupům duchů. Ti se zničehonic začali množit ve velkém a zbavovat rozumu každého, ke komu se příliš přiblížili. Kdyby jen lidé, trpaslíci a ostatní věděli, že jsou v začarovaném kruhu! Právě těžba Černého zlata totiž probouzela duchy ze spánku. A tak další a další těžba, nutná k obraně, jen množila řady nepřátel. Nakonec až po příletu draků se vše změnilo. Duchové byli v několika týdnech rozprášeni, svět lidí byl obnoven. Energie a na ní postavené vynálezy se staly zapovězenými, prokletými. Ne, že by se inženýři tajně nepokoušeli vymyslet nový, čistý zdroj této síly. Zároveň s koncem Energie se mezi lidmi začalo v menší míře objevovat magické nadání. Draci se brzy po svém triumfálním návratu opět stáhli do ústraní a kdyby ještě nežilo dost pamětníků konečné bitvy o město Eghan, nově pojmenované Do Odo, možná by byli jen neurčitou legendou. Dnes nejvyšší kněz, Maecach Garkinen, již za svého života prohlášen za svatého, byl tím, kdo kdysi, ve chvílích nejtěžších, dokázal draky probudit. Jeho víra v Pradávného, jediného Draka, praotce všeho byla silnější než všechny nástrahy na jeho cestě, původně směřované za novými zdroji Černého zlata. A právě tento svatý muž nyní rozeslal po celé zemi posly. Posly s těžko uvěřitelnou zprávou, že odhalil klíč, jak projít stěnami na konci světa, klíč k branám do dalších světů. Hledá několik statečných, kteří by se jako první vydali nové cesty prozkoumat a odvážili se vstoupit do neprobádaných a dost možná velmi nebezpečných světů a odhalit jejich tajemství. | ||