Andor.cz - Dračí doupě online

♬♬♬♬♬

Jdu pozdě. Určitě jdu pozdě! Sprintuji ulicí vedoucí k majestátní budově chrámu, jejíž věže se tyčí do výšky a shlížejí tiše na celé město. Už je vidím nad střechami, ale můj cíl je ještě stále příliš daleko. Tuhle cestu znám jako svý boty, ale kdo by mohl čekat, že tu dnes bude tolik lidí. Zatraceně! To se snad půlka města rozhodla, že se na stará kolena vydá do světa?

„S dovolením… Pardón…. Mohl byste… No tak uhněte, kurva!“ Proplétám se mezi lidmi, kteří se jdou k chrámu stejně nejčastěji jen zvědavě pokukovat. Něco takového se tu nevidí každý den. Vlastně je to poprvé, co jsem o něčem takovém slyšela, natož toho chtěla být součástí. Nemohlo to ale to přijít ve vhodnější čas. Opravdu nemohlo.

Už tam skoro jsem. Dobíhám na náměstí, kde už se shromáždily zástupy lidí. Odplivnu si a zapřu se o kolena, abych vydýchala svou spěšnou cestu přes půl města. Je mi nějak divně od žaludku. Asi jsem neměla jíst to…

_

„Hmmh, to nebude kuře.“ Zamumlám s plnou pusou, zatímco žvýkám kus pečeného masa, které jsem si koupila na tržišti. Slabou vůni koření úspěšně přebíjí pach spáleniny, jejíž pachuť mi zůstává na patře a přebíjí vlastně cokoliv dalšího. To už bych rovnou mohla chroupat uhlí. Zašklebím se na zbytek masa na špejli, než zuby utrhnu další kousek. Život mě naučil si moc nevybírat.

Sedím kraji hradeb v klidnější části města. Nachytat mě tu stráže, měla bych problém, ale jeden musí vědět, kdy a kde je vzduch čistý. Tady v dosahu teď neměla být výhledově ani noha, a tak jsem se tu zašila, abych si dala chutný oběd. Tedy chutný…

Nohama houpu ve výšce a vítr mi cuchá dlouhé vlasy. Užívám si nerušený výhled na rodné město a klikatící se uličky, jenž tak dobře znám. Takto z výšky působí tak klidně, ale je mi jasné, že jakmile zase vkročím do ulic, nezůstane po klidu ani památky.

Můj manévrovací prostor se každým dnes scvrkává a není už pomalu dne, abych na ně nenarazila. Vědí moc dobře, že tu jsem a mně už dochází místa, kde se dá před nimi schovat. Tedy… V tomto známém světě. Ano slyšela jsem o té pobídce místní Církve. Prý mají klíč ke Stěnám a hledají dobrovolníky. Z mé zkušenosti to s dobrovolníky nikdy nedopadne dobře, ale co už no. Co bych to nezkusila. Stejně je malá šance, že by vybrali zrovna někoho jako já. Alespoň se v tom davu dá ale ztratit.

„Kdo nic nezkusí, nic nezíská.“ Mlasknu a zahodím okousanou špejli do ulice pod sebe, než si přitáhnu plášť a následuji ji. Je na čase se vydat na místo. Bratrstvo je v poslední době dost podrážděné a mám je doslova…

__

… v patách? Ohlédnu se nenápadně přes rameno a jen si přitáhnu kápi do čela. Tržiště hučí jako včelí úl. Handrkující se trhovci, zvuky zvířat i nedalekého sekáčku řezníka, který bourá čerstvé maso. Všude kolem mne jsou obyčejní lidé jdoucí si za svými denními povinnostmi, avšak až na těch pár. Vytipuji si ihned několik podezřelých postav, které se až nepříjemně blíží k stánku vonícímu pečeným masem. Vím moc dobře, jak pracují. Jak se pohybují. Některé z nich jsem to učila.

„Paní říkala skopové?“

Trhnu pohledem k prodejci, který mi podává kus opečeného masa nabodnutého na špejli. Vypadá černěji než by mělo, ale co už.

„Ne, kuře. Máte kuře ne?“ Prohodím netrpělivě a zase se rozhlédnu.

„A… ale jistě. Máme. Cokoliv si paní řekne.“ Vyhrkne prodejce nejistě a sáhne po jiné špejli z roštu nad rozpálenými uhlíky.

„Doprdele.“ Zakleju tiše, když vidím, jak se trojice postav začala proplétat davem mým směrem.

„Cože? Paní nechce kuře? Mám tu ještě…“

„Paní chce kuře.“ Vytrhnu z ruky prodejci špíz a cvrnknu mu minci, která se ve světle krátce zaleskne. „Drobné si nechte.“ Houknu na něj ještě spěšně, než se otočím na patě a rozběhnu se tržištěm. Trojice podezřelých postav ihned zrychlí také.

Můj dobrý odhad mě příliš nehřeje, protože se k nim přidávají další. Ohlédnu se, ale nezpomaluji. Asi se jim opravdu musí stýskat. Zašklebím se a přeskočím naskládané sudy na jedné kárce, abych prudce zabočila do nejbližšího východu z tržiště. Jestli si myslí, že mě doženou, tak se šeredně pletou. To je na vedení nepoučili? Pche, od mého odchodu to tam jde od desíti k pěti. Je na čase je vzdělat v tom, jak to tady chodí. Zahnu za roh ulice a vyhoupnu se vysokým skokem na jednu ze střech. Špíz s připáleným masem si držím v jedné ruce jako největší poklad. Však mám taky hlad jako vlk a pečené kuře je prostě pečené kuře.

__

Neměla jsem to jíst. Kdo ví, co to bylo. Otřu si čelo a jen co popadnu dech se vydám mezi ostatní neznámé lidi, abych se propletla více do středu. Jen tak pro jistotu. Když se rozhlížím kolem, začínám stále více pochybovat o své soudnosti. Co tady k sakru dělám? Možná to nebyl úplně dobrý nápad. Možná bych se mohla raději stavit v nějaké hospodě a poručit si něco ostřejšího na žaludek. Jo, to vlastně nezní jako špantý…

„Vy.“ Uslyším vedle sebe hlas. Otočím se a je tam skupina mladých kneží. Prstem si ukážu na hruď a jen nevěřícně povytáhnu obočí.

„Ano, vy. Jste přece jedna ze zájemců.“

„Co? Já?“ Dostanu ze sebe stále zaskočeně. Viditelně jsem já ten, co je o krok pozadu v naší konverzaci.

„Ano, vy. Prosím, pojďte s námi.“ Pokračuje jeden z nich trpělivě a já jen doufám, že si nemyslí, že se právě baví s nějakým idiotem.

„No… Dobře.“ S trochu nejistým rozhlédnutím si dokašlu a příliš si neužívám pozornosti okolo stojících lidí, kteří všichni zvědavě hledí na tohle malé představení. „…Asi.“ Zamumlám pro sebe a přitáhnu si kápi víc do čela, zatímco se poslušně vydám za kněžími.

__

Vypadá to, že nežertovali. To uvědomění na mě doléhá s každým krokem dál do útrob toho obrovského chrámu. Nikdy jsem tu nebyla. Já vím, strašné. Ale tím spíš nechápu, proč vybrali zrovna mě. Rozmlouvat jim to ale nehodlám. Jestli jsem se za ty roky něco naučila, tak to byl fakt, že s muži víry nemá smysl diskutovat o jejich možném omylu. Tedy, pokud člověk nemá opravdu hodně volného času.

Je nás několik, které nakonec vybrali na náměstí před chrámem. Všechny nás shromáždí v místnosti se starcem, který je ve skutečnosti postava z Legend. Ten Maecach Garkinen. Ten, který tvrdí, že má klíč od stěn. Pozorně jej sleduji, ale nic neříkám. Stejně tak si prohlížím i ostatní vybrané. To, dle čeho kněží tuhle skupinu prapodivných existencí poskládali, je mi záhadou, ale snad věděli, co dělají. Snad si jen nehodili mincí.

Poslouchám veleknězova slova, která mi zní trochu jako kázání. To, že za stěnami je něco víc, než prázdnota upřímně doufám také. To, že to ale nevědí jistě, mne příliš neuklidnilo. Teorie je to pěkná ale… Kousnu se raději do jazyka a mlčím. Cože jsem to říkala o diskuzích s kněžími?

Báseň, která zazní mi nedává příliš smysl. Je to jen samý protiklad a protimluv. Čemu se ale divím v Církvi. Trpělivě ji vyslechnu, abych se po doznění jeho slov zarazila. Mám je v hlavě. Ta slova mám ve své hlavě! Zamrkám překvapeně a jen přimhouřím oči, když si uvědomím, jak snadné pro něj bylo mi sáhnout do mysli a něco tam zanechat. Zatracená kouzla!

Z celého tohoto přijetí mám trochu rozporuplné pocity, ale kouzlo místa umí mé pochyby potlačit. A tuhle práci potřebuju. Tedy… pokud za těmi stěnami něco skutečně je. Jen trochu roztržitě kývnu, když mi velekněz požehná. Nejsem si jistá, jestli se má na to reagovat zrovna takto, a tak prostě improvizuji. Po očku pak sleduji, jak na to reagují ostatní, ať to vím alespoň pro příště. Pokud nějaké příště vůbec bude.

A pak dojde čas na otázky. Tyhle části vždycky nesnáším. Navíc mám pocit, že velekněz neví o moc víc než my, což vzápětí i sám potvrdí. Nikdo neví, co tam je. Pokud vůbec něco. Takže to bude jen a jen na nás. Možná kdybych měla jinou možnost, tak se začnu vyptávat horem dolem, ale teď je to buďto tohle anebo Bratrstvo za zády. Jestli je to dostatečné odhodlání, o kterém mluví velekněz, nedovedu odhadovat, ale mně to v tuhle chvíli rozhodně stačí k tomu, abych tu zůstala stát s dalšími potenciálními blázny a hazardéry.

Jen zavrtím hlavou. Tak nějak spoléhám na to, že se v průběhu cesty dozvíme, co potřebujeme a pokud ne -  Prostě miluji improvizaci.

Chrám Jediného – Do Odo

Jste na místě. Nejste si jistí, zda proto, abyste byli zdvořile odmítnuti nebo přijati. Na výpravu za nepoznaným. Za donedávna těžko jen představitelným. V patře hlavního Do Odského chrámu, jehož zdmi se až sem tlumeně nese z hlavní lodi v přízemí sborový zpěv.

♬♬♬♬♬

„Velekněz vás již očekává, pojďte, prosím, za mnou,“ oslovil vás nesměle mladík, jehož roucho poukazuje na budoucí kněžský stav, podaří-li se mu dostudovat. Ještě před malou chvílí jste se spolu s opravdu mnoha dalšími zájemci sešli před chrámem.
Tři, možná čtyři učni, kteří společně z chrámu vyšli, se propletli obratně davem a překvapivě zkušeným okem s přehledem vybral každý z nich pár jedinců. Vás pět pak odvedl zadním vchodem právě sem. Skutečně vás vede za veleknězem? A proč by nemluvil pravdu?

Svatý muž vás již očekává. Maecach Garkinen. Skutečná legenda, víc než kdo jiný. Ať už věříte v Draka nebo ne, ať už věříte, že velekněz skutečně vykonal, co se povídá nebo ne, je tu. Stojí před vámi. Jistě, stařec. Shrbený stařec. Drak ví, jak to s těmi světy za světem vůbec myslel..
V jeho velké, skromně a v první řadě prakticky zařízené pracovně na první pohled zaujme pouze figurína se zbrojí, která do celkového konceptu vůbec nezapadá.

Kdo se někdy o zbroje alespoň trochu zajímal, hned pozná, o co jde. A nepochybuje, že šupiny na zbroji jsou dračí. A ten znak. Drobný symbol draka v pravé části prsou vzbuzuje pochyby. Jako by se vždy nenápadně trochu změnil, jakmile polevíte v pozornosti. A stal se pevným a neměnným, když si ho pohledem pevně hlídáte. Prý mate nepřítele i během boje. Kdo ví?

Velekněz vás jen stroze přivítal a aniž by vás vyzval alespoň k usednutí, dal se ne do vysvětlování a plánování, nýbrž do dlouhého vyprávění. Jak ještě mladý putoval za černým zlatem a cestou narazil na ostrov, kde jej a jeho přítele Aligera, který se stal prvním dračím Jezdcem, zasáhl duch. A kde zároveň díky neobyčejnému setkání objevil tajemné runy, které se staly hlavním vodítkem k dalšímu hledání klíče ke stěnám a tedy příčinou, proč tu dnes jste.

  „….. a tento muž-vlk mne přivedl na myšlenku… víte, že jsem také byl vlkem? Nebo byl vlk mnou? No odbočoval bych k nepodstatnému. Doniovanion, ten vlčí muž, mne tedy přivedl na myšlenku, že by za stěnami mohlo být víc než nekonečná prázdnota. Vrtalo mi to později, v klidnějších letech, po porážce duchů, často hlavou. Dávalo to všechno smysl. Proč by na konci světa mělo být právě to, co tam je? Vysoká černá stěna? Stěna jen málokdy znamená konec. Překážku, předěl, ale málokdy konec. Stěny má dům a stěny oddělují jednotlivé pokoje. Chápete, jak to myslím… “

Snad vám starý muž dává prostor opravdu se zamyslet nad jeho slovy, jenže neudělali jste to už tisíckrát, když se objevila zpráva, že se hledají odvážlivci vhodní právě pro takovou cestu? Za hranice světa? Snad si i někdo z vás odkašlal a nadechl se k mírné odpovědi, že chápete, ale právě v tu chvíli se velekněz dal znovu do řeči.

„Všechny vás znám, moji milí. Lépe, než si myslíte. A proto právě ve vás vkládám důvěru, protože pochybuji o motivaci některých jiných, dovednostmi a znalostmi možná povolanějších, možná zdánlivě schopnějších přežít a uspět. Ne, já věřím vám. Další přijdou, to ano, ale jen jedni budou první. Máme jen velice málo pokusů otevřít průchod. A pokud se nám nepodaří nalézt druhou část klíče na druhé straně, nemusí se šance už nikdy opakovat. A zejména - bez něj se nebudete moci vrátit.“

Zatímco hovoří, zřetelně, s precizní artikulací a intonací, i když velmi tiše, přechází po pracovně sem a tam, stále živěji. Náhle se otočí čelem k vám, jeho oči se naplní podivným svitem. Ruce otočí dlaněmi vzhůru a vy slyšíte v myslích krátkou podivnou báseň plnou nejistých frází. Jediné, co je z ní zřejmé, je fakt, že nějakým způsobem úzce souvisí s oním klíčem k cestě zpět, o kterém se Garkinen zmínil.

černá je bílá starý je mladý
živý je mrtvý smrt zmírá hlady
latrína kostel lodě a hrady
mladá tě straší stará má vnady
rozdvoj se zastav tam buď i tady
hluchého oslov němý dá rady
tlouštík je kostra štíhlý dvě brady
na zemi mračna na nebi sady
cukrem i bičem utišíš vády
až budeš hledat otoč se zády
oheň a vodu budou mít rády
jediný pravý klíč má mnohé vady

Podivná chvíle pomine, vy však ty verše máte pevně ve svých myslích. Tak pevně, že si je kdykoliv v budoucnu dokážete doslovně vybavit. Velekněz se na vás usměje. Každému postupně na chvíli vezme dlaň do svých měkkých rukou a krátce vám požehná.

Chorál znějící odněkud z kostela graduje a proniká sem o trochu víc. Garkinen zasněně přivře oči a opět působí ze všeho nejvíc jako starý unavený muž. Gestem ruky zarazí vaše dotazy.

Veleknězi problikne na rtech krátký šibalský úsměv. Z jeho řeči a postoje je jasné, že domluvil, ale pokud máte na jazyku nějakou opravdu neodbytnou otázku, smíte ji vyslovit právě teď.

Představte si svět

za třemi stěnami vše začíná, vše končí
tři stěny, které nelze překročit
však jasná mysl, odvaha a cit
stvořit zná světlo z tísíců loučí

neprojdou stěnou chodci náhodní
neprojde stěnou rozvášněný lid
však jasná mysl, odvaha a cit
svítí víc nežli tísíc pochodní


Svět ohraničený třemi stěnami. Vysokými, nepřekročitelnými, černými stěnami.

Jedna je spojena s živlem vody, v její blízkosti je vždy vlhko a poněkud chladněji než o kousek dál. Většina její délky je v moři, které u ní zhusta zamrzá a zdánlivě končí.

Druhá stěna patří živlu ohně, doslova hřeje a značnou část její délky také lemuje moře. Moře ohně. Moře ponejvíce připomínající krustu zchladlé lávy, co chvíli pukající pod vystřelujícími fontánami žhavé hmoty.

Třetí stěna vzduchu, jistá a pevná, ale obklopená těkavostí a proměnlivostí. I ona je lemovaná mořem svého živlu, sestávajícím z par a nebezpečných vzdušných vírů.

* * *