Andor.cz - Dračí doupě online

Za dveřmi skrývajícími jiný svět

Netrpělivý munal svým čenichem stále více otevírá dveře, až dokonce vklouzne za ně. I ostatním se tak otevřel pohled do mohutné haly, která si pro sebe s výjimkou věží v rozích zabírá celou plochu domu, jistě něco přes deset na deset metrů.
Na chvíli nejspíš zapomenete i na dopis, který ještě před okamžikem vzbudil tolik emocí a otázek.
U dveří stojí zpola zaplněné botníky a věšáky. Většina věcí je v bídném stavu, při prvním doteku vyplašíte celé mračno molů.
Velikost, styl a střih věcí zhruba odpovídá těm čtyřem figurám na věžích.
Jen na jednom věšáku je plášť černý, velmi obyčejný, ale zachovalý, stejně jako boty pod ním. Vedle bot stojí pěkná broušená lahvička, v níž je jakýsi k víčku připevněný tampon. Pěkně to páchne. Levandule v kombinaci s něčím hodně čpavým.

Dost už předsíňky, celková prostora je nádherná! Uprostřed dominuje kašna z azurově modrého kamene, zdobená rudými liniemi,které vyobrazují vše létající, co si umíte přestavit. A tu a tam i něco, co si představit neumíte. Mnoho okřídlenců všech typů, létající lodě, pegasi, draci, dokonce právě takový okřídlenec, který vás dnes sledoval. Ale ani kašna a její zdobení není to, co si vynucuje váš první pohled. Je to vzduch, který z kašny vyvěrá a jehož aktivitu váš příchod nastartuje. Pára a víry prachu a pak podivné chvějivé mihotavé nic, které tvoří fascinující obrazce nevídané hloubky, pak vzduch láme zbytky světla do fascinujích kombinací v celé škále duhy. Chvílemi se vám zatočí hlava z pohledů, kdy vidíte živě vzdálené tajemné kraje, které se rozplynou těsně před tím, než uchopíte detaily.

Když se dost nadivíte, všimnete si více struktury haly. Od fontány se v ladných obloucích prudce zvedá ve čtyřech směrech schodiště, které přechází do patra, jehož podlaha, stejně jako schody a stěny místností v patře, jsou z tmavého hladkého dřeva. Nad středem haly patro není, a fontána tryská až kamsi ke střeše. Vzduch z fontány je příjemně vlahý a tak přestože silné obvodové zdi jsou z kamene, je uvnitř příjemně. Hned u vchodu i na mnoha dalších místech na stěnách jsou připravené lucerny. Stačí se jich dotknout a začnou svítit! Když se jich dotýkáte déle, začnou zářit jasněji. S každou minutou pak jejich jas pozvolna klesá.

Věže v rozích mají klenuté vchody bez dveří, za kterými jsou kruhová kamenná schodiště vinoucí se vzhůru. Po levé i pravé straně haly jsou pohodlně vypadající a k odpočinku zvoucí salonky. Pohovky, křesla, stoly, bary s několika neotevřenými lahvemi. Rum, Jabkovice, Křídlovka, Rubín... Na stolcích tác s poháry.

Salonek vlevo je decentnější, spíše v hnědých odstínech, ten vpravo je až odporně barevný, naprosto běžná je kombinace zářivě žluté s fialovou, kdy hned vedle najdete černou opěrku s bílými pruhy a v jejich středu soustředné zelené a červené kruhy. V přihrádce stolku v této části jsou dvě knihy a na stolku svazek deseti spíše neobvykle drobných klíčů. Podobnými se za věku černého zlata startovaly vozy. Poté se spíše vracelo k jednodušším masivnějším zámkům.

V zadní části haly je obrazárna. Obrazům opět dominuje paní, děvče, starý a mladý muž. Jeden obraz je teprve rozmalován. Barvy i štětce na stolku vedle stojanu s napnutým plátnem, na kterém je jen základní skica a několik málo barevných míst. Barva na paletě je dávno zaschlá.

-------
Snad bude mapka k užitku a nevyvolá spíš zbytečné dotazy, ale klidně se ptejte...

Podivný vzkaz

Dočasný úkryt u stěny z jednoho polorozbořených domků nás alespoň na chvíli ochránil před vlezlým deštěm. Přimhouřenýma očima vzhlédnu k obloze ve snaze odhadnout, jak dlouhá přeháňka nás čeká. Když už nic jiného, alespoň zahladí stopy po Morrisově řádění v olivovém háji.
"Co tam tak dlouho vyvádí?" špitnu směrem ke svému společníkovi, když se snažím na dálku dle Charových pohybů rozeznat, s čím tak dlouho zápolí. Gesto vybízející nás k pohybu však rozeznám velmi jasně. Raději i zrychlím krok, než se dědek opět rozhodne nechat nás v závěsu a vydat se sám za dalším dobrodružstvím.

Jakmile spatřím kus popsaného listu, zpozorním. Ačkoliv mám trochu problém s rozluštěním jeho obsahu, zvlášť, když mi oba muži tak vehementně zaclání, jedno je jisté - pergamen vypadá velmi zachovale. Skoro, jako by tu tajemnou zprávu naškrábal někdo dneska ráno. Ba co víc, písmo je vskutku čitelné. Vzdáleně mi připomíná některá nářečí z pohraničních oblastí. Jistě, naši lidé tu už byli, odnesli si odsud spoustu poznatků a pravdou je, že v žádném z těch nalezených útržků deníků jsem neviděla nic o tom, že by zdejší obyvatelé měli používat jinou řeč. Idea světa bez Stěn nakonec nepůsobí tak neuvěřitelně.
"Podle toho, jak ten vzkaz vypadá, je docela možné, že tu jeho autora ještě najdeme," podotknu a nahlédnu skrze škvíru v bráně do areálu místního chrámu.
"Nebo je v tom snad nějaká magie, že dokázal odolat zubu času?" upřu svou pozornost pro změnu na Chara. Po nějaké chvíli se konečně dostanu i k jeho přečtení. Morrisovu fascinaci tentokrát příliš nesdílím, prvotní překvapení rychle ustoupí obavám prohlubovaným s každým dalším řádkem.

Nakrabatím čelo. "Ať už to má znamenat cokoliv, ta část o kletbě se mi vůbec nelíbí," pronesu ustaraně. Ruka se mi lehce třese, když pergamen vracím Morrisovi. "Možná by ale vysvětlovala, proč z vesnice všichni odešli." Munal mezitím svým zvědavým čumákem opovážlivě rozšiřuje mezeru u vchodu. Nakonec je to asi jediný směr, kterým se teď můžeme vydat, pokud chceme znát odpovědi alespoň na některé z otázek.
"Bělouši," zopakuji po alchymistovi zamyšleně a následuji jeho pohled. V rozmazaných konturách opuštěného města ale nic podezřelého nevidím.
"Zámeckého pána okradli a uvalil na město kletbu?" pokrčím nejistě rameny. Bude mít nějaký dopad i na nás?
"Zkusila bych se podívat dovnitř. Myslím, že zde už toho moc nevymyslíme. A Garro vypadá nedočkavě," pronesu, když naposled zvídavě kmitne ocasem a ztratí se nám za masivní branou.

Blíž, než jsme si mysleli.

Charovi se kupodivu nestane vůbec nic, a jen sundá něco ze dveří. Nějaký lístek. Ještě chvíli vyčkávám v bezpečí svého úkrytu, zatím co Char už začíná zkoumat svůj nález. Ale když Garro začne zvědavě strkat hlavu do pootevřených dveří, a stejně se nic zvláštního neděje, přemůže mne zvědavost, a vydám se za kmetem, podívat se, co našel.

"Ukaž, co je to?" "No to mě podrž!" Vytřeštím šokovaně oči na první slova dopisu, který jsem schopen přečíst!

Trochu s námahou, ale přece jen bez větších problémů, dychtivě přelouskám vzkaz. "Ale to je přece úžasné! Chápete to? Je to psané naší řečí." Samozřejmě, že to chápou. Uklidni se, Morrisi. "Nemůže to být tak dávno, co se lidé z našeho světa a z tohoto běžně stýkali. Buď uměli cestovat skrz stěny a nebo... možná tady opravdu dřív žádné stěny neexistovaly. Fascinující."

"Cože? Aha. Pardon." Ztlumím svůj rozechvělý hlas zpátky do sotva slyšitelného šepotu. "Nechal jsem se trochu unést. Vám to nepřipadá šokující?"

"Ale o čem se tam vlastně píše?" Vrátím se zas trochu blíže do reality. "Píše, že sem proudí duchové. Nejspíš od nás, ne? Naše země jich dříve přece byla plná?" Podívám se na Chara, který tu dobu snad ještě pamatuje.

"Bělouši..." Automaticky se ohlédnu zpět, směrem odkud jsme přišli. K černočerným koním na kraji vsi. Mohl mít na mysli tohle? Ne, to asi ne.

"... zámecký pán... čaroděj... temný pán... Dává vám něco z toho smysl?"

Opatrně kladu nohu před nohu, abych nenadělal hluk a zároveň se rozhlížím po nevítaném pohybu, který bych jen nerad cestou k bráně zaznamenal. Když se vedle mne zjeví Garro, nejdřív se mi zježí chlupy. Vyděsil mě, kočičák jeden! Jako by to cítil, nevinně se na mě podíval a pak si olízl tlapu.

Do prachu dopadly první kapky a dělají v něm typické krátery. Za chvilku ale bude povrch bahnitý a kluzký. Udělám posledních několik desítek kroků, abych už byl u brány. Na to, co tam najdu, zůstanu nevěřícně chvíli civět. Je to řeč, která není nepodobná té naší. Jsou tu jisté nuance, ale smysl z toho vyčíst lze.

Navíc se při pokusu vyviklat nůž z dřeva opřu o kliku a ta povolí. Nechám vrata jen na onu škvírku a rychle se otočím. Mávám na své společníky a jasným gestem je vybízím, aby přiběhli za mnou. Na plášti mám jen několik kapek. Částečně schován pod stříškou, částečně na dešti, snažím se pohledem proniknout skrz déšť a ujistit se, že nikde nic nečíhá a žádný duch si nás nevšiml.

Munal se mi otře o nohu a pak začne strkat čumák do mezery v bráně, čímž ji nepatrně zvětšuje.

Charova odvaha pošetilost

A tak se Char vydal vstříc bráně tajemného chrámu. Začíná lehce poprchávat. Dosud dostupné vjemy ke své strašidelnosti získávají další rozměr - nečitelnost. Hůř se identifikuje směr, síla, kontury...

Charovi v patách se z neznámého důvodu, snad z pouhého rozmaru, vydal Garro. Paradox je, že před duchy je oproti knězi v relativním bezpečí a jen náhodou by mu nějaký ublížil. Char je u brány. Tak přeci jen tu zbyl alespoň jeden nůž. Je zabodnutý nahoře, těsně pod dveřní stříškou. Menší, univerzální zálesácký nůž. Jeho hrot prochází skrz pergamen - to byla ta světlejší skvrna viditelná z dálky.

Pergamen je popsán několika větami tmavohnědým písmem. Na první pohled nepříliš srozumitelné, kdo se věnoval staré démštině, nemůže ale mít problém.

Brána je zavřená, ale pokud zkusíte vzít za masivní kliku... je odemčeno!