V hospodě

Když Lorri začne s triádou na téma na manžele, Leon se jen ušklíbne. Seveřan se trošku zarazí a pod smrtícím pohledem na okamžik couvne. O okamžik později sebere odvahu a vykročí k dvojici. "Pchh, takový chudák. Holka máš na víc!" mumlá mohutný muž.
"Hele, dej si odjezd. Moje manželka je s cesty unavená." hraje ochotně Leon a muže tím namíchne ještě víc. Hospodský zbledne stejně rychle, jako muž u stolu brunátní. Hospodský totiž Leona zná a je si jist, že s celé družiny s kterou jezdil je nejnebezpečnější. Viděl, jej zabíjet když lokál napadli skřeti a dokonce i mohutný seveřan nepůsobil, tak děsivě.

Mezi tím Lorri pobídne Leona ať jí políbí. Což on s velkou chutí udělá. Přitom, jakoby ledabyle mávne rukou proti muži. Nebožák přeletí místnost a narazí se zadunění do zdi po které začne stoupat. Muž musí stoupnout nejdříve na špičky a potom mu pod nohama úplně zmizí země. Leon ho začne dusit, nebožák se drží za krk ve snaze zbavit se sevření neviditelné ruky. Muž visí jen okamžik, než Leon políbí Lorri procítěně na rty a ruku přesune na tvář své společnice. Muž s hromový zaduněním dopadne na zem, kde se snaží sebrat dech.

Leon mu už nevěnuje pozornost. Je unešený krásnou vůní své společnice a jejími plnými rty. Ten okamžik by klidně protáhl na celý den, ale skončí jej žena hospodského. "No, tak hrdličky. Nechte si to vážně až na pokoj." zasměje se mile a tleskne rukama. Leon se od Lorri odtáhne a spokojeně se usmívá.
"Hele, mohl jsi mi zlomit vaz!" stěžuje si muž s kterým Leon praštil o zeď.
"Vážně?" zajímá se Leon s očima stále jen pro Lorri. "Hele, buď rád, že jsi v pořádku. Tady Leon je jeden ze strážců černých hor. " dodá hostinský a všechny pohledy se rozem přesunou z Lorri na jejího společníka. O skupinách doborduhů, co jsou tak označovány se říká že tráví většinu času někde v divočině kde odhání hordy nestvůr od liských hranic.

"Když už jsme dojedli raději půjdeme." usměje se na Lorri Leon a nabídne jí dvorně rámě. Společně odejdou do pokoje.
"Pěkná improvizace." usměje se Leon, když za nimi zamče dveře.
"Jak se zabavíme do západu slunce? " zajímá se potměšile.

Lorri je mírně zaskočena, dosud měla pocit, že Leon je spíše ten nestranný muž, který pozoruje okolí ne někdo, kdo začíná šarvátky. Pak jí v koutku mysli napadlo, že je to kvůli ní a hostům v lokálu, ne že by na ni žárlil, to zase ne, ale asi by mu bylo po chuti, když by přenocovala v cizím náručí.
„Nemusíš soutěžit o mou přízeň,“ mávla koketně rukou, zatímco druhý loket opřela o stůl a dlaní si podepřela bradu, když se tak na něho usmívala v příšeří tlumeného světla svic.
„Nejsme k sobě nijak připoutaní,“ zvedne k ní oči, jako by jí chtěl říci, že si může dělat, co chce, ale jeho ostražité pohledy, které sem tam pátrají za její mi zády, kde je otevřený prostor s lavicemi a pocestnými říká něco jiného. Viděla hodně takových pohledů za maskou netečnosti. Ač se Leon tvářil chladně jako vždy, byl ostražitý a hlídal jako drak něco, na co neměl právo.

„Jen spolu cestujeme, správně?“ kývla na něho a posunula blíže k němu mísu s plackami. Přeci jen, byl tu první.
„Nikdy jsem netvrdil opak,“ hájil se, jako by to snad naznačovalo nějaký závazek.
„Dobře, tak si to pamatuj, až tě ráno najdu, jak mě ze spánku objímáš, připomenu ti to,“ zasmála se a neskutečně si užívala, jak mu zčervenaly tváře. Měl bledou kůži a tak to bylo pokaždé tak jasně viditelné a ona to milovala, jak snadno ho může dostat do rozpaků.
Leon zamrkal a střelil po ní pohledem, pootevřel ústa, ale ať už chtěl říct cokoliv, nenašel ta správná slova.
„Jen tě škádlím, jez, nebo to vystydne, určitě máš hlad jako vlk,“ tentokrát to myslela upřímně.
„Doufám, že v tom není ten tvůj prášek,“ zadíval se na jídlo trochu s nedůvěrou, jako by si až teď uvědomil, že jí věnoval málo pozornosti a přehlédl by, kdyby to nenápadně udělala.

„Co? Ne, pokud chceš mít halucinace, doporučuji spíše pár skleniček vína,“ Lorri sebrala jednu placku a na ukázku si ukousla a tiše zasténala spokojeností.
„Vidíš? S tím jídlem nic není, ale pokud mi nevěříš, klidně tohle všechno sním za oba,“ olízla si horní ret.
„Vypadá to, jako bys nejedla měsíce,“ ušklíbl se Leon a znovu se zadíval pryč na dva muže, kteří vstali a odešli, jiní házeli oči k jejich stolu, jako by odhadovali, zda jsou bratr a sestra nebo milenci.
„Možná jsem neměla moc možností si pořádně nacpat břicho,“ napila se Lorri vína.

„Mohl bych ti nabídnout větší hostinu, holka,“ zahřměl bodře vousatý muž nedaleko, který zachytil její spolední slova.
Lorri se otočila bokem a zadívala se na urostlého hromotluka, který připomínal vazala z hor.
„Děláš mi tu snad návrhy tady před mým milovaným manželem? Jaká drzost,“ zasyčela na něho uraženě, vstala a s pohupováním boků přešla na Leonovu stranu, kde si k němu přisedla.

„Předstírej,“ sykla k němu a přitulila se k jeho straně, aby dychtivý muži v taverně věděli, že štěkají u špatného stromu.
„Člověk si nemůže ani užít večeři, aniž by ho neobtěžoval nějaký neurvalec,“ povzdechla si otráveně.
„Už se těším nahoru do našeho pokoje, až budeme chvíli sami,“ házela na něho úsměvy, pak se k němu pootočila, pohladila ho láskyplně po tváři, a jak se k němu naklonila, našeptala mu do ucha, „dej mi pusu, ať z toho ostatní taky něco mají.“

V hospodě

Leon se dívá na Lorri, která se před ním svlékne. Několik vteřin se dívá na krásná záda a představuje si ještě krásnější vnady. Na okamžik se v této myšlence ztratí. Rychle se ovšem ovládne, zatřese hlavou a nabude znovu sebekontrolu. "Dobře, jak myslíš." mávne rukou a odejde. Důsledně za sebou zavře dveře. Zhluboka se nadechne a vydechne. Poté sejde dolů do lokálu.

Najde si volný stůl. "Prosil bych něco dobrého k jídlu." usměje se na hospodskou, když před něj automaticky položí sklenku vína. Leon je totiž v lokále častým hostem. Právě toto místo používala jeho družina, jako provizorní základnu odkud vyráželi na výpravy do divočiny. Tak tu strávil dny odpočinku. Jak sedí u stolu místy, jako by slyšel své druhy. Jeho oči, jako by potemněli, jak se dívají do vzdálené bitvy.

To všechno pomine, když po schodech sejde Lorri a znovu se stane cílem všech očí i myslí mužů v sále. "Zbylo na mne něco?" zajímá se kráska, která si usedne naproti Leonovy zády ke zbytku lokálu. Hostinská i před Lorri postaví velkou mísu s jídlem konkrétně pečeným kuřetem a plackami, jako přílohou.
"Tady se pro hosta téměř vždy něco najde." usměje se hospodská a zazáří na dvojici. "Musíš nám povyprávět, kde jsi tuto roztomilou slečnu potkal." usměje se zářivě hostinská.
"To je jednoduché míříme stejným směrem a tak cestujeme spolu." odpoví Leon stále ještě ponořený v minulosti.
"Taky bych chtěl mít takovou spolucestující." zasměje se jeden z obchodníků. Zmlkne když se na něj Leon zadívá očima bez bělma, které se změnili barvu na fialovou, jelikož se připravuje kouzlit.
"Hej klid. Já nepotřebuju, aby mne někdo chránil." mírní jeho emoce Lorri pobaveně.
"Správně, žádná magie v lokálu!" přidá se hospodský.
"Dobře. " vrátí se Leon k jídlu. "Stejně, jsem unavený na bitku." zavrčí Leon.

Když Leon doprovází Lorri a Matildu do stáje, všude je cítit čerstvé seno, je vidět, že se místní lidé z hostince o vše dobře starají a je tu čerstvá podestýlka a o zvířata jsou krmeny dostatečně, podle pytlů s jídlem u stěny naproti ohradám.
Slunce venku už zapadlo a stáje jsou osvětleny jen dvěma lucernami zavěšenými na háku.
„Je tu někdo?“ zavolala Lorri, když třímala uzdu od svého koníka.
Vzadu se ozval šelest a vykoukly dvě hlavy. Kdyby se tam šla podívat, našla by tam dva čeledíny, kteří seděli na vědrech, a mezi nimi byla bedna, na které hráli kostky.

„Ano? My se staráme o stáje a táta o zbytek,“ kývl jeden chlapec směrem k hostinci.
„Potřebujeme, abyste se postarali tady o Matildu,“ vložil se do toho Leon přísnějším tónem, naštěstí chlapci věděli, co je potřeba.
„Nakrmit a vyhřebelcovat, zítra je před námi další cesta,“ dodala Lorri.
„A co za to?“ založil si jeden z chlapců své hubené paže na hrudníku.
„Víš, že od hostů nemůžeme nic chtít, dostaneme výprask,“ zašeptal ten opatrnější z chlapců a varoval ho, jenže ten starší se nedal tak snadno.

„Možná bych měla něco, čím bych vás mohla odměnit,“ usmála se Lorri a posunula si svůj velký klobouk, když předala otěže mladšímu chlapci a pak sáhla do měšce u boku. Povolila šňůrku a její prsty něco nabraly, a pak to prostě foukla na oba kluky. Zlatý prášek se zatřpytil ve vzduchu a obklopil oba chlapce, kteří ho vdechli.
Najednou překvapeně zamrkaly a rozhlížely se kolem sebe, jako by viděly něco co Leon s Lorri ne.
„To je úžasné, vidíš to taky?“ blábolili a natahovali po něčem ruce, ovšem nic hmotného tam nebylo, skoro to vypadalo, jako by hrály nějakou divadelní hru.

Lorri se ušklíbla a otočila se k odchodu.
„Co to znamená?“ ohlížel se Leon přes rameno, jako by se bál že je to dostane do problémů.
„Nic výjimečného, je to Vílí prášek, docela šikovná věc, když chceš někoho zmást i když jsi proti přesile, ale nesmíš to sám vdechnout.“
„Takže droga?“ podíval se na ni skepticky Leon a ona přikývla.
„Halucinogení, získává se z pylu Makovky růžové a jsou v tom i nadrcené houby a tuším i jistý druh bílého popelu z chrámového kadidla.“

„Neublíží jim to? Nerad bych, abychom se v noci museli sbalit a utéct jako o život, až na nás půjdou s vidlemi.“
Lorri s zasmála a nevypadala nijak zvlášť zaskočena, „během hodiny to vyprchá, než si někdo něčeho všimne, budou v pořádku, navíc, neříkal hostinský, že už mají plno? Je malá šance, že by někdo po nás šel do stájí ustájit koně.“
„Dobře, budu ti věřit,“ Leon se trochu uvolnil a oba vešli zpátky do hostince, kde si vyzvedli klíč.
„Ten si vezmu já, pro jistotu,“ vzal to Leon jako samozřejmost.

„Hm, nevěříš mi?“ usmála se Lorri provokativně.
„Jen mám rád jistotu, a věř mi, že důležité věci nemám v povaze ztrácet,“ podíval se na ni.
„Já jsem nikdy nic neztratila, občas mi uteče rozum, když si dám pár skleniček vína, ale klíč jsem nikdy neztratila,“ škádlila ho, když se vydali po schodech do prvního patra.
„Právě pro tento případ, když se opiješ, budu to já, kdo tě bude mít na starost, takže je jen dobře, že klíč budu mít já.“

Lorri se ušklíbla, přesně věděla, kam tím míří, ale nebrala mu tu roli ochránce, toho kdo má vše pevně v rukou. Bylo naopak příjemné, nechat tyto věci na někom jiném a prostě se nestarat.
„Dobře, nech si klíč,“ mávla rukou a hledala číslo jejich pokoje. Leon ho však našel první, když se zastavil u jedněch dveří a otevřel je.

Uvnitř byla obyčejná místnost, která dokonce vypadala útulně. Nebyla tak prázdná jako v jiných hostincích, dokonce měla skříň a nějaké gobelíny jako dekorace, zřejmě děláno milující rukou manželky hostinského.
Na stole byly připravené voskovice a svícen. Dvě zasunuté dřevěné židle z každé strany stolu. Truhla a jedna velká postel.

„Oh, tak tohle je překvapení, doufám, že jsi neřekl, že jsme manželé,“ loupla po něm okem v předstírané urážce, když šla před ním a odložila na stůl svůj klobouk a vedle postele položila brašnu s pár věcmi, které si vzala z vozu.
„Ne, nezmínil jsem se, ale byl volný jen jeden jediný pokoj, máme štěstí, že je tu alespoň jedna postel, jinak bychom mohli spát ve stodole na seně.
„Brrr, už dlouho jsem nechytila blechu a ráda bych, aby to tak zůstalo,“ otřásla se Lorri tou hroznou představou, že by do jejího hezkého těla kousalo nějaké malé ohavné zvíře.

Neviděla, jak se Leon usmál, skoro jako by si představoval, že je to právě on, kdo ochutnává její kůži a zanechává na ní malá milenecká kousnutí, které by naznačovaly, že to ženské tělo před ním patří jemu.
„Je na tom snad něco směšného?“ zeptala se Lorri, když se na něho otočila a viděla jeho úsměv.
„Ovšem že ne, ručím za to, že tento hostinec je čistý a není zamořený ničím, co by tě v noci mohlo rušit,“ ujistil ji potutelně, ale pořád s chladnou grimasou.

„Tak to ráda slyším,“ nadechla se, a její ňadra se přitiskla k látce dekoltu, jako by ho lákala k pokušení.
„A teď bychom si mohli něco sníst, hned po tom, co se trochu opláchnu,“ ukázala k dřevené misce a džbánu s vodou.
„Buď hodný Leone, a běž napřed, za chvíli se k tobě připojím. Snad ještě budou mít co nabídnout, když je tak plno.“
„Dobře, tady je klíč, pak ho budu chtít vrátit,“ předal jí ten malý kus kovu, jako by to byla královská pečeť. „Nechci přijít o své věci,“ poznamenal, jelikož i on si přinesl svůj pytel s věcmi.

„Už jsem tě snad někdy zklamala?“ ušklíbla se a začala si klidně rozepínat košili, protože k němu byla zády a nějak jí bylo jedno, že je pořád ještě v místnosti.
„Ne, ale známe se vskutku ještě velmi krátce,“ podotkl a Lorri cítila, jak ji jeho pohled sleduje.
Pomalu stahovala tenkou látku ze svého ramene, a pak z druhého, aby odhalila více své hladké kůže.
Stál tam a díval se, neslyšela žádné kroky, líbilo se jí ho takhle pokoušet, i když to byly drobnosti a čekala, kdy odejde.

Další cesta a hospoda

Muž spí klidně a má docela pěkné sny. Část se točí kolem Lorri a jsou vážně příjemné a milé. Leonovo probuzení je proto překvapivé, ale nikoliv nepříjemné. Zamrká, když před očima má rozesmátou tvář své společnice. Jeho rozespalé oči klesnou níž na dobře tvarované oblinky Lorri. Něco nesrozumitelného z polospánku zamumlá. Pak mu dojde, že nespí. "Co se je?" zeptá se rozespale a potřese hlavou, aby se zbavil ruky co mu zmačkla tvář.
"Spal jsi celý den. Brzy budeme v hostinci. Chci se domluvit, jestli přespíme tam a nebo zase venku." informuje jej Lorri a posune se trošku dozadu, aby se mohl muž posadit. Ten to udělá a snaží se nezírat na její krásy a do jejího živůtku.
"Hmm, no mohli bychom spát tam. Není to nejhorší místo je to hostinec podél kupecké cesty." uvažuje Leon stále velmi rozespale. Mezitím jeho porťačka užívá jeho rozpaků s kterými se snaží dívat do její tváře a na její krásy. Po krátkém mučení se posune zase na kozlík a popožene koníka vpřed. Leon se posadí vedle ní a vyhlíží ven.

Po dvou hodinách poklidné jízdy se před nimi objeví hostinec stojící u cesty. Jedná se o lehce opevněný dvorec. Tedy velkou patrovou budovou tvořící centrální hostinec. Vedle něj je menší budova skladiště a stájí. Všechno spojené plotem s branou, která umožňuje obchodníkovy ubytované uvnitř hostince vjet na dvorek a mít svůj vůz přes noc v relativním bezpečí. Hostinec má vchod vedoucí s lokálu přímo na cestu, ale také do dvora.
"Zastav prosím nedaleko vchodu. Půjdu se zeptat jestli mají pokoj." požádá Leon. "Proč tam nemůžu jít já?" zajímá se Lorri provokativně a možná i trošku uraženě. "Protože Jack. Místní hospodský má tendenci novým hostům o třetinu zvýšit cenu a já tu už byl. " odpoví Leon a vyskočí s vozu. Rázným krokem zamíří do hostince. Cestou koncentruje svou moc do hole. Leon se zhluboka nadechne a vstoupí do lokálu.

Ten se od jeho poslední návštěvy příliš nezměnil. Na stěně naproti dveřím je velký krb, který za chladných dnech dodává příjemné teplo. Vedle něj jsou schody vedoucí do patra k pokojům pro hosty. Vlevo od vchodu je velký bar za kterým je hospodský, který nalévá piva. Zbytek prostoru zabírají těžké stoly a k nim přiřazené lavice.
Leon vstoupí a zamíří přímo k baru, kde stojí Jack místní hospodský. Ikdyž je nyní již postarším mužem na kterém se projevuje poklidný život, stále je na něm vidět že za aktivnějších časů se živil, jako válečník. Jelikož stále je chlap, jako hora. Pravda tuto horu začal tuk pomalu měnit v pohoří. Přesto stále má dva metry a je to bodrý chlap s dlouhými vousem.
"Vítej Leone." usměje se Jack. "Dneska tě nemůžu ubytovat jako vždycky." začne okamžitě, sotva se Leon přiblíží k baru.
"Co?" odpoví Leon překvapeně.
"Koně můžete nechat na dvoře. Ovšem nemám volné tři pokoje. Mám tu dnes narváno." pokračuje a gestem obsáhne lokál, který okupují dva obchodníci a jejich pomocníci. "To víš, máme pět pokojů a z těch si čtyři pronajali oni." vysvětlí hospodský vysvětlí.
"Ehm, Jacku dnes mám jen jednu společnici. Ostatní jsou mrtví." pronese těžce Leon.
"To nás mrzí." pronese žena hospodského, která zároveň roznáší a vaří.
"Upřímnou soustrast." pronese Jack už né tak bodře.
"Každopádně ten pokoj by mohl stačit. Musím si zvyknout na nepohodlí z cest..." v tento okamžik se rozletí dveře a dovnitř jako velká voda vstoupí Lorri. Její příchod je odměněn pochvalným písknutím jednoho z vozků.
"Co ti to trvá!" zamračí se dívka a zamíří k baru.
"Chceme pokoj a ten nejlepší." zazáří dívka využívaje toho, že jsou všichni zaskočeni jejím příchodem.
"Jistě. Jistě. Můžete si vzít pokoj s výhledem na dvůr a koně můžete dát na stůl a vozík na dvůr." souhlasí hospodský a podá dívce klíče.

"Děkujeme." usměje se Leon a zamíří za dívkou ven. "Nikdy jsem neviděl hospodského tak zaraženého." usmívá se Leon a pomůže dívce dostat vozík na dvorek a kobylku do stáje. Mimo jejich vozu jsou tam dva velké nákladní vozy.
"Velmi dobře tu vaří." usměje se Leon a naznačuje Leon, který se jako by rozhodl přeskočit každodenní trénink, který si s Lorri domluvil.

Lorri se protáhla a zívla, alespoň se trochu prospala, pravda, tentokrát ji netrápily špatné ani divoké sny jako předtím, tohle byl nerušený spánek.
Líně si dlaněmi protřela tváře jako malé dítě, překulila se, a nerada se loučila se svým teplým hnízdečkem. Dolezla po čtyřech ke kozlíku a závěsu. Objevila se vedle Leona, který skutečně vypadal unaveně a měl trochu kruhy pod očima, až jí ho bylo líto.
„Vážně potřebuješ trochu spánku, vypadáš hrozně jako mrtvola,“ usmála se a posadila se vedle něho, dotýkaly se tak rameny. Nijak jí to nevadilo a nevypadalo to, že by se muž vedle ní odtahoval.

Byla ještě trochu otupělá a sáhla za sebe, aby si vzala svůj čarodějnický klobouk a dala si ho na hlavu. Tmavě hnědá krempa Leona zašimrala na ruce jako pohlazení.
Lorri seskočila a poručila Leonovi, aby zůstal, kde byl.
„Podej mi opratě.“
Vzala si je od něho a on se zapřel nohama o zábranu.
Lorri předešla Matildu a pomalu ji vedla po břehu k vodě a přímo před ženinýma botama se začala voda prostě rozestupovat, takže se nijak nenamočila.
Kola vozu kodrcala po mělkých kamínkách zaražených do dna, ale nemusela bojovat s proudem ani vodou.

Lorri znovu zívla, a nijak se o tento jev nestarala jako by to bylo něco, co ovládala i se zavřenýma očima.
Leon seděl a rozhlížel se, když jeli brázdou a voda vedle nich stála jako by tam bylo sklo, které oddělovalo jejich cestu z obou stran.
Na druhé straně se vozík trochu naklonil a hravě přejel na břeh a voda se za nimi zase zavírala, dokud se neslila dohromady.
Za jiných okolností by to Lorri nikomu neukázala, ale Leon už viděl, čím vládla, alespoň z části.
„Stůj Matildo, hodná holka,“ poplácala koníka po krku a obrátila se k Leonovi. Nabídl jí ruku a ona vyskočila na kozlík s jeho nabídnutou pomocí.
„Tak, můžeš si odpočinout, můžeš si vlézt dozadu ale sundej si boty,“ poručila.

Leon nijak neprotestoval, jeho únava byla znát v každém pohybu, jakmile se přesunul do většího šera ve voze skoro žárlila na to, že si může užívat její měkké pokrývky nacpané husím peřím, kterou měla vždy pod sebou, aby neměla dřevná záda od prken.
Když pobídla Matildu, vůz se začal pohupovat a kolébat. Zezadu slyšela šustění, jak Leon vedle sebe odložil svou hůl a pak, jak si zřejmě sundal boty nebo možná i oblečení?
Ta myšlenka Lorri zaujala, skoro už se chtěla pootočit a odhrnout závěs s tím, podívat se na svého společníka v té nejvíce nehlídané chvíli, ale odolala.

Poledne se pomalu přehouplo na odpoledne a Leon zdá se pořád spal, když zastavila vůz. Podívala se do mapy, která byla zastrčena ve plátěném pytli po straně vozu na hřebíku a zjistila, že od hostince jsou ještě vzdáleni asi dvě hodiny. Usoudila, že se zeptá Leona, zda bude chtít přenocovat tam nebo zda znovu složí hlavu venku.
Lorri se otočila, odhrnula závěs a nakoukla dovnitř.
Její společník spokojeně odpočíval na zádech a měl tak pokojný nevinný výraz. Jeho hedvábné tmavé vlasy byly rozprostřené na jejím polštáři.
Skoro neodolala tomu na něho křiknout a vylekat ho k smrti, ale za to by jí asi moc nepoděkoval, místo toho potichu klesla na kolena a doplazila se k němu jako toulavá kočka.

Nebylo tam moc místa, takže se musela natáhnout nad ním a nemohla se k němu přiblížit po straně.
Její kolena byla po obou stranách jeho pravého stehna a jedno se téměř dotýkalo mužova rozkroku. Dlaněmi se opírala vedle jeho širokých ramen. Balancovala pak na jedné ruce, když ho druhou pohladila po tváři, než ji chytila mezi ukazováček a palec a lehce zmáčkla, jako by byl neposlušné dítě, které prarodiče kárají.
„Leone, vstávej,“ štěbetala sladce Lorri.

Další cesta

Leon, se nad otázkou jestli se mu zdají divné sny, poctivě zamyslí a dokončím přitom opékání snídaně. "Ale jo, občas se mi zdají." přizná mág po pořádném zamyšlení. Jeden si vybaví, jak neustále padá a znovu vzlétával, jako by si s ním něco pohazovalo.
"Většinou potom, co používám magii." dodá po dalším zamyšlení. Podá Lorri malý talířek s její porcí snídaně a sám se velkou chutí pustí do té své. Uvažuje, jak pokračovat jelikož ví, co se dívce zdálo a taky ví že to nesmí na sobě dát znát.

"Nabral jsem vodu do měchu a dal jsem napít tvému koníkovy, takže stačí uhasit vodu a můžeme vyrazit, kdykoliv řekneš." usměje se na dívku povzbudivě a s velkou chutí spořádá svou snídani. Jelikož po čarování má hrozný hlad.
"Dobře. Mohl bys dnes trošku řídit vůz?" nadhodí s mohutným zívnutím Lorri.
"Já? Vždyť to neumím." odpoví Leon automaticky a vypadá vážně překvapeně.
"Ty jsi nikdy neřídil vůz?" zajímá se překvapeně Lorri, jelikož nabude podezření, že je to okamžitá odpověď co jejího společníka napadla.
"No, jo řídil jsem párkrát vůz po městě, ale to není to samé." brání se nedůsledně Leon neúspěšně.
"No, vidíš řídit ve městě je těžší. Řídit vůz po prázdné venkovské cestě je naprosto jednodušší než ve městě plném lidí." usměje se Lorri a protáhne se rozhodnuta krásným pohledem narušit soustředění a případné proti argumenty. To se očividně podaří, jelikož Leonovy dojdou na okamžik slova.
"Tak jsme domluveni. Já potřebuji něco důležitého promyslet." zazáří na něj Lorri.

Tak se stane, že za hodinku už se vozík tažený Matildou a řízený Leonem kodrcá kupředu. Lorri si tam udělá postýlku a spokojeně chrní. Po několika hodinách vozík dojede k malému brodu a Leon se Lorri vzbudit.
"Vstávat, přes brod vozík neřídím. Ještě bych s ním zapadl." brání se a seskočí z kozlíku, aby Lorri uvolnil místo. Vody je v říčce co brodíte jen po kotníky maximálně kolena. Břehy klesají jen mírně, takže není problém přejet. "J8 si stejně potřebuju odpočinout. Celou noc jsem hlídal." dodá Leon obviňujícím tónem.

Lorri se probudila odpočatá to je pravda, ale její tělo bylo napjaté, ne z námahy, ale spíše ze vzrušení. Její stehna byla vlhká a klín horký a tepal nenaplněnou touhou. Překvapilo jí to a nejpodivnější na tom bylo, že si celý sen pamatovala do detailů a nebyly to jen mlhavé útržky jako obvykle.
Převalila se na stranu a zastyděla se za sebe. Kdyby cestovala sama, vyskočila by z vozu a hodila šipku do vody, což by jí nejen probudilo, ale také shladilo veškeré toulající se myšlenky momentálně plné Leona.

Jak si přitáhla pokrývku blíž k sobě až pod nos, látka se otřela o její ztuhlé bradavky až do bodu bolesti, jako by byla celou noc vystavena té největší zimě.
Zachvěla se a poslepu sáhla na jednu z poliček pro zazátkovanou baňku. Vytáhla korek a dala si jeden lok, než ji vrátila na své místo.
Tohle by ji mělo vrátit na nohy. Ještě chvíli dělala, že spí, než se převlékla do volnějších šatů a korzet tentokrát vynechala.
I přes povzbuzující lektvar se cítila malátná a rozbolavělá, možná kdyby nechala Leona kočírovat Matyldu, možná by si mohla do oběda ještě zdřímnout…

Přemýšlela o tom a vykodrcala se z vozu. Pohladila Matyldu po hřbetě a viděla, že ta už spokojeně kouše zelenou trávu.
„Leone…ty nám děláš snídani?“ podivila se a trochu se začervenala při pohledu na něj. Raději uhnula pohledem a vyhýbala se mu, než se posadila na kámen.
„Mám ne zvyku vstávat brzy,“ potvrdil s přikývnutím a věnoval se slanině, kterou několikrát obrátil, když začínala prskat.
„To je od tebe velice milé, já jsem zvyklá vstávat později,“ zívla stále ještě trochu mimo.
„Dáš si čaj?“ natáhl se pro kalíšek, aby jí nalil. Příjemně se z něho kouřilo a Lorri si tak vděčně zahřála prsty. Po ránu bylo vždy o něco chladněji.
„Voní nádherně,“ vdechla páru, „to je dračí květ?“

„Správně, bystří smysly a dodá ti to, co tělo potřebuje.“
Lorri poslouchala jeho hlas a zachvěla se, když si to spojila se svým snem. Ten hlas byl tak stejný a to co dělala jeho ústa…
Žena se stříbrnými vlasy zamručela, což upoutalo Leonovu pozornost.
„Stalo se něco?“
„Ne, jen jsem měla divný sen,“ mávla rukou a napila se, „každý máme čas od času něco takového.“
Nechtěla zabíhat do podrobností, protože pořád cítila ve svém klíně napětí. Raději schovala zarudlé tváře za páru a vdechovala vůni čaje.
„Nebo se snad tobě nezdají divné sny, Leone?“