Ukázka priorit

Leon si nevšiml, že na něj zíráš a nebo to předstírá, když si umývá ruce. Když vytáhneš minci, v očích se mu objeví nejistota. Nemusíš číst v mysli, že uvažuje jestli hodláš rozhodnout o jeho výcviku hozením mince. Tento předpoklad se potvrdí, když je na něm vidět úleva, po zbytku tvého důvodu pro vytažení mince.
"To tolik nespěchá můžeme v klidu povečeřet." pokrčí rameny a ukáže na ryby, které jsou tak zralé na opečení. Očividně se mu líbí myšlenka na čerstvou večeři zamlouvá více než potenciálně těžké cvičení.
"Cvičit můžeme i u ohně. Zatím, co dřevo na oheň se bude po tmě sbírat těžko." pronese rozumně, jelikož mezi stromy padá tma opravdu rychle. Opírá se při tom o svou hůl a dává jasně najevo, že jí používá jako podporu při chůzi spíše než zbraň.

Nasbírání dřeva vám zabere půl hodiny a zatím co se opékají ryby začne cvičení. Záhy se ukáže důvod proč se Leon dal na magii než na boj zbraní. Není sice úplně dřevo a očividně nějaký výcvik už absolvoval. Ví totiž, jak při šermu chodit. Což tě potěší jelikož naučit člověka, co neumí ani pohybovat nohama při šermu, používat zbraň je úkol velmi složitý. Leon umí dělat kroky, vypadá přitom, že spíše než aby šermoval tak tancuje, ale není to velký problém. Problém nastane v něčem jiném a to je v rukou. Má totiž špatnou koordinaci rukou a tak když muže použít obě ruce. Například při krytu jde mu to docela dobře. Ovšem, když musí zaútočit jsou výsledky strašlivé. Několikrát máš obavu, že se sám srazí na zem.

Váš tréning přeruší dvě věci jednak ryby jsou už hotové. Druhá je to, že nechtěně srazíš Leona na zem tak silně, že si vyrazí dech. Zatím, co se jej marně snaží popadnout ukáže se další zřejmí problém neumí padat, tak aby se neublížil. "To... to ... je ... normální ... trening?" ptá se tě muž snažící se popadnout dech, jako by uběhl maraton.

Lorri se protáhla, uhladila si oblečení, upravila kožený korzet a sledovala svého společníka, jak pracuje a špiní si ruce. Vše, co dělal, dělal bez vytáček, žádné stěžování, žádný odpor, to se jí líbilo. Nezaručovalo to sice, že jí bude ve všem poslouchat, ale naštěstí to vypadalo, že spolu budou vycházet.
Leon dělal zkušené řezy mezi šupinami na slabém místě, kde měla ryba své břicho.
Zatím ho považovala za potulného čaroděje a ti si většinou ruce nešpinili, chodili po cestách a vždy je někdo z vesnice nebo města pozval na noc výměnou za požehnání rodině. Nutno dodat, lidé měli bohužel větší důvěru k mužům než ženám čarodějkám.

Lorri tohle vždy odsuzovala, magické řemeslo sice po staletí vedly uzavřené kulty mužů, než ho postupně předali i ženám, ale na ně se pohlíželo skepticky.
Mnoho měšťanů pořád vidělo ženy spíše jako někoho nehodného tohoto umění a ona sama se setkala s hodně jedinci, kteří by raději výměnou za polévku a střechu nad hlavou využili trochu jiných intimních služeb, což bylo pro Lorri nepřípustné.

Nikdy nebyla tak zoufalá a proto, aby se vyhnula takovým nepříjemnostem, koupila si právě svůj vozík, svůj jediný majetek, aby nespoléhala na dobrodiní jiných.
Nikdy by dobrovolně neprodávala své tělo. Ta představa byla nechutná. Pozvání do postele přijala jen, když to byl její výběr, a to bylo vskutku málo kdy.

Jedna ryba byla během minuty vykuchaná a Lorri se dívala na práci Leonových prstů. Kdo byl ten muž? Byl pohledný dost na to, aby měl ženu a kupu malých dětí kolem sebe. Takový muž jistě neměl nouze o dámskou společnost. Jeho tvář byla hladce oholená, bez kazu, oči pozorné, hlas jistý a hluboký, který by ji dokázal rozechvět na těch správných místech. Přitažlivost se nedala popřít a nutno dodat k jeho cti, nedělal jí nějaké oplzlé návrhy, což byl malý bonus.
Vypadal jako muž s tajemstvím, tichý, přemýšlivý a bylo v něm nějaké kouzlo, na které by si měla dát pozor. Její oči sklouzly na jeho tmavé polodlouhé prameny vlasů, jak hladce klouzly po jeho ramenou jako vodopády a dodávaly mu uhlazený vznešený vzhled panovníka, o kterého bylo pečováno s úctou.

Lorri najednou zamrkala, když zjistila, že byla přistižena při zírání. Začervenala se a podívala jinam.
Hned na to ji obešel a šel se umýt k vodě.
Jeho otázka o učení ji pobavila, evidentně hodně stál o to umět se bránit. Mohla by mu být učitelem? Pokud nebyl úplné dřevo, tak s tím neměla problém.
„Dobře, hodíme si o to mincí? Panna znamená, že tě něco neučím teď, orel až při večeři,“ nadhodila a vytáhla druhou minci.

"Budu myslet na to, že hledáš onu věc. " přikývne Leon a je na něm vidět, že si tuto informaci vážně uložil do své mysli. Stejně, tak i informaci o tom, že má nadání a nebo prokletí. "Ano, tak trochu doufám, že na mne pár artefaktů zbude." usměje se Leon na Lorri.

Lorri se vydá zajistit jim večeři a překvapivě rychle chytí rybu, kterou dojde na břeh. Po žádosti ohledně vykuchání se trošku zamračí a povzdechne si.
"Dobře." povzdechne si a vytáhne s opasku jednoduchý nůž. Sedne si k ještě cukající se rybě, kterou zkušeně zabije a začne kuchat. Přitom zvedne oči a jeho pohled padne na pózu, jenž dívka zaujala. Může tak ohodnotit její krásné pozadí a pevné nohy. Úsměv dává tušit, že jej ten pohled docela potěšil. Přitom si klade otázku, jak to dívka dělá.

Na Leonovy je vidět, že je zvyklí porcovat zvěř. Jelikož je rychle a zkušeně vykuchá. S úsměvem téměř naporcované ryby Lorri. V klidu vnitřnosti ryb zahrabe a jde si umýt ruce.
"Naučila bys mne tedy bojovat nějakou zbraní?" zeptá se Leon zvědavě a v hlase zní naděje.

„Máš pravdu, Leone, někdy je myšlenka rychlejší než slova, a i když se snažíš sebevíc, nedokážeš osud otočit ve svůj prospěch, to že jsi přežil, můžeš brát jako výhru a druhou šanci. Neměl bys ji promarnit,“ tentokrát se do minulosti zahleděla Lorri, která měl před sebou krásnou scenérii letního jezera s vlnkami a pohupujícími se vrbami po travnatém okraji břehu.

„Nechtěla bych, aby se tahle úrodná země obrátila v prach, kde na tebe za každým kopcem čeká monstrum, co ti půjde po krku a zadáví tě jako divoká zvěř.“
„Takže ti jde o blaho ostatních? Měl jsem ten dojem, že chceš všechny poklady, které se dají z chrámu unést,“ zeptal se Leon, a upřímně chtěl vědět ženiny úmysly.
V taverně její řeč působila spíše chamtivě, jak se přesvědčil, když se bavily o podílu, možná se mýlil.

Otázkou bylo, co bylo lepší a příhodnější, pracovat s vizionářem, který se pokoušel o nemožný mír mezi všemi zeměmi, nebo hamižnou bestií, které nezáleželo na nikom jiném než na zisku a vlastním pohodlí?
„Možná ano, možná ne, komu by se nehodilo pár drahokamů?“ pokrčila Lorri rameny a vyhnula se přímé otázce, jako by měla co skrývat nebo sama nevěděla, což bylo zvláštní. Někdo s takovým cílem, který měli, by měl být odhodlaný a měl vědět, co přesně chce, co je ochotný obětovat a jak může riskovat a o co vše přijít.
„Možná, chci jednu konkrétní věc, až tam dorazíme, pokud tam bude a já doufám, že ano ale děláš chybu, pokud si myslíš, že to dělám s nezištnou myšlenkou, ne, ani kuře zadarmo nehrabe.“
Lorri se pootočila, široká krempa klobouku uvrhla její tvář do stínu a zaclonila Leonovi pohled na její oči.
„Nejsem hloupá, kouzelníku, nejdeš se mnou jen kvůli nějaké pomstě, máš jiný cíl, který nechceš říct. V pořádku, nechci ho vědět, každý má nějaké tajemství.“

„Jsi snad vědma?“ zeptal se Leon ostražitě.
„Ne, nemám takový dar, nebo spíše prokletí,“ zasmála se Lorri a pojednou to nebyla ta mladá bezstarostná žena, kterou potkal v krčmě ale někdo, kdo má zkušenosti, kdo už viděl rozličné věci, najednou jako by ta chvíle napjetí opadla, když se z vody vynořila ryba a zase zmizela pod hladinu.
Lorri sáhla do malého měšce u pasu, a z koženého váčku vytáhla minci, kterou Leonovi hodila.
„Panna, nebo orel? Podívej se a řekni mi.“
Čaroděj poněkud nedůvěřivě položil minci na hřbet ruky a podíval se.
„Panna,“ odvětil, „proč?“
„Abych věděla, že dnes obstarávám večeři já,“ povzdechla si a přiznala porážku.
Popošla dál do vody až po kolena a ohnula se v pase.
„Chytáš ryby?“ ušklíbl se Leon pochybovačně.
„Nejsem dobrý lučištník, takže na nějakou srnu si nedělej naděje,“ odvětila za zády stále soustředěná, když tu její ruce prudce zareagovaly a najednou měla v dlaních mrskající rybu, a že se nejednalo o nějakou malou mřenku.

„Tak tu máme pro tebe,“ zamručela si a hodila rybu na břeh, „buď tak hodný a vykuchej ji.“
Lorri udělala stejnou pózu, kdy vystrčila zadek a napnula svaly na stehnech. Druhá velká ryba byla chycena ještě rychleji než ta první a pro jistotu ještě ulovila třetí. I ten nejlepší rybář by tak rychle úlovek nezískal.
„Jaký je v tom trik?“ zeptal se Leon, jelikož neviděl používat žádné kouzlo ani neslyšel žádné šeptání zaklínadla.
Lorri se vydala zpátky na břeh, aby si nasadila boty.
„Štěstí,“ usmála se na něho, „nic víc, než štěstí.“
Ne, štěstí v tom rozhodně nebylo, ale to něco jim zajistilo večeři…

Zastávka

"Jistě." Leon se na požádání otočí do pytle v kterém po krátkém hledání najde ohlávku, kterou podá Lorri. Sám seskočí z vozíku a spokojeně si protáhne nohy. Napodobí dívku a protáhne si záda. Nad otázkou, jak daleko je chrám a jak dlouho bude trvat cesta, odpoví okamžitě.
"No, já a moji druzi cestovali týden a půl po stopách, ale jelikož mi jedeme přímo a vůbec jedeme. Typoval bych že do vesnice, kde nás napadli dorazíme tak za tři dny." odpoví jí a zamyšleně pozoruje dívku cachtajcí se ve vodě.
"Odhaduji, že od tama máme nevyrazíme na sever. Jelikož podle příběhu, co jsem četl a slyšel je potřeba jít po stopách temnoty. Ona vychází z onoho chrámu. Typoval bych další týden cesty." odhadne a je na něm vidět, že se snaží být optimistický, ale není si ve skutečnosti jist.

Ze své brašny vytáhne misku a nabere studenou vodu, kterou s chutí vypije. "Většina mužů co se o tom baví jsou hlupáci. Udělali čáru od té vesnice na sever. Nějak jim nedošlo, že tam tím směrem leží největší vojenská pevnost našich krajích." vysvětlí ti ochotně. "Kdyby se mne ptali věděli by, že v okamžiku kdy mne a mé druhy napadli mutanti mířili jsme po stopách skřetů na východ. Našim cílem bylo dopadnout skřetí bandu. Bohužel těsně před vesnicí jsem přišli, že nás někdo předběhl a skřety pobil. To nás mělo varovat. " povzdechne si Leon zachmuřeně a zadívá se do vody do bitvy, která se odehrála před dvěma týdny. Oči se mu zamlží, ale hned se vrátí do přítomnosti.
"To mne vede k myšlence. Naučíš mne bojovat s holí? Já umím šesti slovy zničit kámen, ale minule jsem neměl čas říct šest slov." povzdechne si a opře se o svou hůl.

„Dobře, zastavíme, pokud chceš obdivovat krajinu, tak si posluž,“ nadhodila vesele Lorri, kterou už také pobolíval zadek.
„A Matylda si také trochu odpočine, chudák, bere na sebe všechnu váhu toho vozíku, ale je to silná holka,“ pochvalovala si klisnu, která odvážně táhla všechno potřebné.
Lorri pootočila hlavu dozadu, aby se na svého společníka podívala, seděl tam a evidentně byl ve svých myšlenkách. Vážně jí zajímalo, co se mu honí hlavou. Za posledních pár hodin toho moc nenamluvil, byl to tichý přemýšlivý typ na rozdíl od ní, ale ze zkušenosti věděla, že když ho zahrne otázkami, nebude to pro začátek to pravé.

Leon pro ni byl pořád tak trochu záhadou, stále ho plně nedokázala odhadnout, jediné co s určitostí věděla, bylo, že ovládal magii, díky svému triku s ohnivou koulí. Co ještě uměl? Dokázal by obstát proti temným a dalším nestvůrám?
Co když zbyl ze své skupiny jediný, protože utekl a je to zbabělec, ale to by pak nevysvětlovalo, proč by cestoval právě s ní do jámy lvové, nehledal by takový zbabělec spíše klid a snadnou práci?
Povoz s trhnutím zastavil nedaleko břehu, „dnes je vážně horko, nejraději bych skočila do vody,“ povzdechla si Lorri a stáhla si svůj klobouk více do čela.

„Leone, podal bys mi ohlávku? Je vzadu v tom pytli,“ požádá jej, když sama seskočila z kozlíku na zem. Lorri zasténala, na tak prudký pohyb, ale bylo příjemné protáhnout se. Vzala ohlávku a navlékla jí koni na krk, aby si dal z plátěného pytlíku ovsa.
Pohladila Matyldu po hřbetě a popošla ke břehu, kde si sundala boty a zahodila je, aby si stoupla do vody po kotníky. „Jak dlouho myslíš, že bude trvat cesta? Leone? Pokud vím, ten chrám je někde na severu že? Slyšela jsem nespočet mužů, jak se o tom spolu baví.“

Leonův klid trošku rozhodí vozík, který vyjede z brány. Na tváři se mu usadí úsměv, jelikož má rád kočovné komedianty. Úsměv se mu zadrhne, když zjistí že vozík řídí Lorri. Na okamžik zapochybuje jestli zvolil správně. Než k němu dívka dojede pokusí se nasadit neutrální výraz a ten pak změnit na přátelský. Očividně mu na tváři zůstane kousek hrůzy, jelikož dívka oznámí, že to není komediantský vůz.
"Já jsem zvyklí si všechny věci nosit na zádech." přizná a vykročí vedle vozu. Zadívá se na koníka a nebo spíše podle jména kobylku.
"Těší mne Matyldo." pozdraví chytrého koníka. To, že dívka vybrala chytrého koně jej trošku utěší.

Leon vypadá naprosto v klidu s myšlenkou, že půjde vedle vozu a tak se zatváří vážně překvapen, když jej dívka osloví.
"Mě by nevadilo jít pěšky, ale děkuji rád se svezu." příjme nabízenou ruku a zatváří se překvapeně nad vychytralým výrazem, jenž se Lorri usadil na tváři. Ochotně se kolem ní protáhne dozadu. Tam zjistí, že vozík je plný věcí. Opatrně sundá ze zad svůj vak, který připojí k pytlům se zásobami.
"Takhle nám cesta bude ubíhat příjemně rychle. Když nebudeme muset jít po svých." raduje se Leon a přitom si snaží najít nějaké pohodlně místo k posezení. Což se ukáže složitější než by si jeden myslel, jelikož celý prostor je doslova posetý poličkami plnými věcí. Sednout si tak, aby se mohl opřít a natáhnout nohy je docela složité. Zvláště pak, když chce vidět ven.

"Říkala jsi, že jsi válečnice, že?" zavede rozhovor směrem, který jej zajímá. "Myslíš, že bys mne mohla naučit bojovat nějakou zbraní? Já umím použít jen hůl a to jen k sebeobraně. Moji silnou stránkou je magie." přizná neochotně. Cesta kterou jedou je poklidná. Vede totiž skrz zelená políčka civilizovaných krajů. Analyzuje její magické pole své společnice hledá nějakou slabinu, kterou by mohl využít. Přitom vypadá, jako by klimbal a sledoval krajinu. Den se pomalu přehoupne do poledne, když dvojice dorazí k malému jezírku u kterého stojí strom, který poskytne cestovatelům pohodlný stín k odpočinku.
"Zastavíme? Rád bych si protáhl nohy." navrhne Lorri s nadějí v hlase.

Lorri se vyspala docela dobře na poměry, že přespala v tom samém hostinci, nikdy neměla potřebu ponocovat nebo si tahat do postele neznámé cestovatele, jen ve výjimečných situacích, kdy byla samota doslova nesnesitelná a hrozila, že ji spolkne.
Tentokrát však věděla, že se musí dobře vyspat na svou cestu. Ještě před východem slunce sbalila vše potřebné a odnesla to dolů, než si vyzvedla ze stájí svůj majetek.
O nějakou chvíli později projel kamennou bradou z města vozík s jednou zapřaženou klisnou., kterou by si někdo lehce mohl splést s krávou kvůli černobílým flekům po celém těle, ale právě to na ní Lorri milovala.

Sama seděla na kozlíku docela spokojena s výhledem na probouzející se krajinu.
Ihned si všimla několika cestovatelů, kteří teprve mířili do města nejspíše z okolních vesnic, ale byla tu také jedna známá postava, která si trochu nejistě prohlédla její majetek.
„Neboj se, tohle není komediantský vůz, ale uvnitř je všechno co vlastním, celý můj domov a tohle, tohle je Matilda,“ kůň zastříhal ušima a otočil k cizinci hlavu.

Orientální vůz na dvou kolech byl spíše jako budka, dost velká tak akorát, aby si tam někdo v klidu lehl. Povoz neměl žádné okno jen zapečetěná dvířka vzadu a hezkou stříšku do špičky. Po straně byl držák s vyhaslou petrolejovou lampou.
„Můžeš si vlézt dozadu, netrvám na tom, abys šlapal celou cestu po svých,“ usmála se Lorri vychytrale a odložila stranou opratě, aby muži nabídla ruku a vytáhla ho nahoru na kozlík a mohl si přelézt za její záda.
Přímo za ní byl závěs sepnutý ke stranám korby sponami a to, co bylo v samotném povozu, by člověk nevěřil. Police byly plné různých věcí, lahviček, bylinek, svitků, knih, nádobí i předmětů neurčitého účelu. Vzadu u zavřených dvířek byly dva pytle možná se zásobami, a pak byl na zemi polštář a silná přikrývka, která nahrazovala matraci.
Pro ženu jistě pohodlné a útulné, ale pro muže? Možná jen pro ty, kdo se dokázali uskromnit a nevadil jim malý prostor.

Když Leon uslyší své jméno, tak sladce vyslovené, donutí jej to se usmát. Přitom pohlédne dolů na Lorri, jenž opírá své krásy o stůl. Ten pohled se mu líbí, ale bez větších problémů udrží svůj pohled na její tváři.
"Potřesení rukou je tradiční." potvrdí Leon a sleduje, jak dívka vstává. To, že se mírně protahuje v zádech ho donutí uvažovat jestli jej dívka zkouší, jelikož mu tak vystavila své krásy, aby si je mohl dobře prohlédnout.

Leon klidně vyčká než mu stiskne ruku, trošku se usměje když dívka přejede prsty po jeho dlani. Jemný dotyk odhalí, že jeho dlaň je pevná, ale nikoliv příliš mozolnatá. Dívka snadno odhadne, že je to dlaň člověka co občas pracuje, ale nikoliv namáhavě a často.

"Rozumím za úsvitu vás budu čekat před jižní branou." potvrdí Leon, který je odhodlán vyrazit co nejdříve. "Zařídím si vše nezbytné." usměje se na dívku a očividně se na výpravu těší. Dojde k nástěnce z které sundá její poptávku, kterou vrátí Lorri.
"Tohle nebudete již potřebovat." s mírnou úklonou se rozloučí a pevným krokem odejde z hospody cestou si do kroku ťuká holý.

Leon se vydá nakoupit zásoby na cestu a jde brzy spát, aby vstal před úsvitem a vydal se branou před město, kde se opře o strom nedaleko brány a sleduje bránu. Zvědav, jak dlouho bude trvat než dívka dorazí.

„Hm…60 mojich a čtyřicet tvých, dobře, to zní fér, souhlasím, máme dohodu, Leone,“ poslední jméno řekla velice sladce, jak se tak opírala lokty o stůl a podpírala si hlavu. Svá ňadra měla tak přímo na desce, aby si alespoň trochu odpočinula od jejich váhy. Samozřejmě, že to občas používala jako zbraň, aby odvedla soustředění daného člověka jinam, jak potřebovala, ale zde to bylo spíše kvůli pohodlí.
„Takže, ruku na to?“ Lorri vstala, mírně se protáhla v zádech, než natáhla ruku dopředu, aby ji vložila do té větší. Podala ji pomalu tak, že se jeho dlaně nejdříve dotkla konečky prstů a přejela po jeho ruce, než se její prsty obtočily a stiskly.
Nedala to na sobě znát, když jí po páteři přeběhl záblesk mrazení jako v nějaké předtuše. Bylo to jako proud energie, která se dotkla samotné její podstaty a usadila se někde vedle její duše. Podivné. Bylo to nějaké kouzlo? Měla by to vědět nebo to byl jen její pocit?

Možná až příliš rychle ruku stáhla a nenápadně si ji otřela o šaty jako by se té energie chtěla zbavit, ale pořád tam číhala jako krev pod kůží nebo jako smůla pod kůrou stromu.
„Vyrazíme ráno, čím dříve tím lépe, dnes si ještě můžeš zažít večer, nebo zařídit nezbytnosti,“ nebo taky sepsat závěť, pomyslela si. Ani ona netušila, co je na konci cesty čeká ale vidina moci a bohatství, byla velká motivace.