„Dobře, zastavíme, pokud chceš obdivovat krajinu, tak si posluž,“ nadhodila vesele Lorri, kterou už také pobolíval zadek.
„A Matylda si také trochu odpočine, chudák, bere na sebe všechnu váhu toho vozíku, ale je to silná holka,“ pochvalovala si klisnu, která odvážně táhla všechno potřebné.
Lorri pootočila hlavu dozadu, aby se na svého společníka podívala, seděl tam a evidentně byl ve svých myšlenkách. Vážně jí zajímalo, co se mu honí hlavou. Za posledních pár hodin toho moc nenamluvil, byl to tichý přemýšlivý typ na rozdíl od ní, ale ze zkušenosti věděla, že když ho zahrne otázkami, nebude to pro začátek to pravé.

Leon pro ni byl pořád tak trochu záhadou, stále ho plně nedokázala odhadnout, jediné co s určitostí věděla, bylo, že ovládal magii, díky svému triku s ohnivou koulí. Co ještě uměl? Dokázal by obstát proti temným a dalším nestvůrám?
Co když zbyl ze své skupiny jediný, protože utekl a je to zbabělec, ale to by pak nevysvětlovalo, proč by cestoval právě s ní do jámy lvové, nehledal by takový zbabělec spíše klid a snadnou práci?
Povoz s trhnutím zastavil nedaleko břehu, „dnes je vážně horko, nejraději bych skočila do vody,“ povzdechla si Lorri a stáhla si svůj klobouk více do čela.

„Leone, podal bys mi ohlávku? Je vzadu v tom pytli,“ požádá jej, když sama seskočila z kozlíku na zem. Lorri zasténala, na tak prudký pohyb, ale bylo příjemné protáhnout se. Vzala ohlávku a navlékla jí koni na krk, aby si dal z plátěného pytlíku ovsa.
Pohladila Matyldu po hřbetě a popošla ke břehu, kde si sundala boty a zahodila je, aby si stoupla do vody po kotníky. „Jak dlouho myslíš, že bude trvat cesta? Leone? Pokud vím, ten chrám je někde na severu že? Slyšela jsem nespočet mužů, jak se o tom spolu baví.“

Leonův klid trošku rozhodí vozík, který vyjede z brány. Na tváři se mu usadí úsměv, jelikož má rád kočovné komedianty. Úsměv se mu zadrhne, když zjistí že vozík řídí Lorri. Na okamžik zapochybuje jestli zvolil správně. Než k němu dívka dojede pokusí se nasadit neutrální výraz a ten pak změnit na přátelský. Očividně mu na tváři zůstane kousek hrůzy, jelikož dívka oznámí, že to není komediantský vůz.
"Já jsem zvyklí si všechny věci nosit na zádech." přizná a vykročí vedle vozu. Zadívá se na koníka a nebo spíše podle jména kobylku.
"Těší mne Matyldo." pozdraví chytrého koníka. To, že dívka vybrala chytrého koně jej trošku utěší.

Leon vypadá naprosto v klidu s myšlenkou, že půjde vedle vozu a tak se zatváří vážně překvapen, když jej dívka osloví.
"Mě by nevadilo jít pěšky, ale děkuji rád se svezu." příjme nabízenou ruku a zatváří se překvapeně nad vychytralým výrazem, jenž se Lorri usadil na tváři. Ochotně se kolem ní protáhne dozadu. Tam zjistí, že vozík je plný věcí. Opatrně sundá ze zad svůj vak, který připojí k pytlům se zásobami.
"Takhle nám cesta bude ubíhat příjemně rychle. Když nebudeme muset jít po svých." raduje se Leon a přitom si snaží najít nějaké pohodlně místo k posezení. Což se ukáže složitější než by si jeden myslel, jelikož celý prostor je doslova posetý poličkami plnými věcí. Sednout si tak, aby se mohl opřít a natáhnout nohy je docela složité. Zvláště pak, když chce vidět ven.

"Říkala jsi, že jsi válečnice, že?" zavede rozhovor směrem, který jej zajímá. "Myslíš, že bys mne mohla naučit bojovat nějakou zbraní? Já umím použít jen hůl a to jen k sebeobraně. Moji silnou stránkou je magie." přizná neochotně. Cesta kterou jedou je poklidná. Vede totiž skrz zelená políčka civilizovaných krajů. Analyzuje její magické pole své společnice hledá nějakou slabinu, kterou by mohl využít. Přitom vypadá, jako by klimbal a sledoval krajinu. Den se pomalu přehoupne do poledne, když dvojice dorazí k malému jezírku u kterého stojí strom, který poskytne cestovatelům pohodlný stín k odpočinku.
"Zastavíme? Rád bych si protáhl nohy." navrhne Lorri s nadějí v hlase.

Lorri se vyspala docela dobře na poměry, že přespala v tom samém hostinci, nikdy neměla potřebu ponocovat nebo si tahat do postele neznámé cestovatele, jen ve výjimečných situacích, kdy byla samota doslova nesnesitelná a hrozila, že ji spolkne.
Tentokrát však věděla, že se musí dobře vyspat na svou cestu. Ještě před východem slunce sbalila vše potřebné a odnesla to dolů, než si vyzvedla ze stájí svůj majetek.
O nějakou chvíli později projel kamennou bradou z města vozík s jednou zapřaženou klisnou., kterou by si někdo lehce mohl splést s krávou kvůli černobílým flekům po celém těle, ale právě to na ní Lorri milovala.

Sama seděla na kozlíku docela spokojena s výhledem na probouzející se krajinu.
Ihned si všimla několika cestovatelů, kteří teprve mířili do města nejspíše z okolních vesnic, ale byla tu také jedna známá postava, která si trochu nejistě prohlédla její majetek.
„Neboj se, tohle není komediantský vůz, ale uvnitř je všechno co vlastním, celý můj domov a tohle, tohle je Matilda,“ kůň zastříhal ušima a otočil k cizinci hlavu.

Orientální vůz na dvou kolech byl spíše jako budka, dost velká tak akorát, aby si tam někdo v klidu lehl. Povoz neměl žádné okno jen zapečetěná dvířka vzadu a hezkou stříšku do špičky. Po straně byl držák s vyhaslou petrolejovou lampou.
„Můžeš si vlézt dozadu, netrvám na tom, abys šlapal celou cestu po svých,“ usmála se Lorri vychytrale a odložila stranou opratě, aby muži nabídla ruku a vytáhla ho nahoru na kozlík a mohl si přelézt za její záda.
Přímo za ní byl závěs sepnutý ke stranám korby sponami a to, co bylo v samotném povozu, by člověk nevěřil. Police byly plné různých věcí, lahviček, bylinek, svitků, knih, nádobí i předmětů neurčitého účelu. Vzadu u zavřených dvířek byly dva pytle možná se zásobami, a pak byl na zemi polštář a silná přikrývka, která nahrazovala matraci.
Pro ženu jistě pohodlné a útulné, ale pro muže? Možná jen pro ty, kdo se dokázali uskromnit a nevadil jim malý prostor.

Když Leon uslyší své jméno, tak sladce vyslovené, donutí jej to se usmát. Přitom pohlédne dolů na Lorri, jenž opírá své krásy o stůl. Ten pohled se mu líbí, ale bez větších problémů udrží svůj pohled na její tváři.
"Potřesení rukou je tradiční." potvrdí Leon a sleduje, jak dívka vstává. To, že se mírně protahuje v zádech ho donutí uvažovat jestli jej dívka zkouší, jelikož mu tak vystavila své krásy, aby si je mohl dobře prohlédnout.

Leon klidně vyčká než mu stiskne ruku, trošku se usměje když dívka přejede prsty po jeho dlani. Jemný dotyk odhalí, že jeho dlaň je pevná, ale nikoliv příliš mozolnatá. Dívka snadno odhadne, že je to dlaň člověka co občas pracuje, ale nikoliv namáhavě a často.

"Rozumím za úsvitu vás budu čekat před jižní branou." potvrdí Leon, který je odhodlán vyrazit co nejdříve. "Zařídím si vše nezbytné." usměje se na dívku a očividně se na výpravu těší. Dojde k nástěnce z které sundá její poptávku, kterou vrátí Lorri.
"Tohle nebudete již potřebovat." s mírnou úklonou se rozloučí a pevným krokem odejde z hospody cestou si do kroku ťuká holý.

Leon se vydá nakoupit zásoby na cestu a jde brzy spát, aby vstal před úsvitem a vydal se branou před město, kde se opře o strom nedaleko brány a sleduje bránu. Zvědav, jak dlouho bude trvat než dívka dorazí.

„Hm…60 mojich a čtyřicet tvých, dobře, to zní fér, souhlasím, máme dohodu, Leone,“ poslední jméno řekla velice sladce, jak se tak opírala lokty o stůl a podpírala si hlavu. Svá ňadra měla tak přímo na desce, aby si alespoň trochu odpočinula od jejich váhy. Samozřejmě, že to občas používala jako zbraň, aby odvedla soustředění daného člověka jinam, jak potřebovala, ale zde to bylo spíše kvůli pohodlí.
„Takže, ruku na to?“ Lorri vstala, mírně se protáhla v zádech, než natáhla ruku dopředu, aby ji vložila do té větší. Podala ji pomalu tak, že se jeho dlaně nejdříve dotkla konečky prstů a přejela po jeho ruce, než se její prsty obtočily a stiskly.
Nedala to na sobě znát, když jí po páteři přeběhl záblesk mrazení jako v nějaké předtuše. Bylo to jako proud energie, která se dotkla samotné její podstaty a usadila se někde vedle její duše. Podivné. Bylo to nějaké kouzlo? Měla by to vědět nebo to byl jen její pocit?

Možná až příliš rychle ruku stáhla a nenápadně si ji otřela o šaty jako by se té energie chtěla zbavit, ale pořád tam číhala jako krev pod kůží nebo jako smůla pod kůrou stromu.
„Vyrazíme ráno, čím dříve tím lépe, dnes si ještě můžeš zažít večer, nebo zařídit nezbytnosti,“ nebo taky sepsat závěť, pomyslela si. Ani ona netušila, co je na konci cesty čeká ale vidina moci a bohatství, byla velká motivace.

Leon si Lorrinino prohlášení o tom že nehledá zloděje, který jí při první příležitosti podřízne hrdlo, přejde klidným úsměvem. Při prohlášení, že by mohl být otrokář u něj vyvolá reakci. Překvapeně pozvedne obočí. "Vypadám, jako otrokář?" zeptá se a zní upřímně překvapen. Pohled, který přejede Leona od hlavy k patě odhalí, že jeho vybavení nese známky bojového poškození, který někdo zkušeně opravil. Magickou hůl kterou má muž opřenou o rameno. Nevypadá to, že by jí potřeboval k chůzi, jako mnozí staří mágové. Leon sám vypadá na třicetiletého muže, který se očividně už nějakou dobu toulá světem a nesedí u stolu.

Po prohlášení o tom, že splňuje všechny požadavky se mírně ulehčeně usměje. "Skvěle, takže ..." než stačí pokračovat začne dívka s tématem společníků. To se na ni trošku zamračí. Víc se zamračí, když zmíní že bere většinu kořisti.
"Společníky ani koně už nemám." připustí lehce kousavě, jelikož dívka přeslechla, že jeho společníci jsou mrtví.
"Co se dělení týče. Jde mi o pomstu, takže mi to asi moc nevadí. Ovšem viděl bych to na šedesát procent pro tebe a čtyřicet pro mne. Pět procent se místy špatně dělí. Dělit případné zlato v poměru 3 pro tebe a 2 pro mne je lepší než se dohadovat o stříbrných. Ovšem netrvám na tom." nabídne dívce ruku na znamení uzavření smlouvy.

Lorri byla opatrná, „vybrat si někoho není jen tak, zvláště, když se jedná o tak důležitou výpravu. Především pro vyjasnění, nehledám zloděje, který mě při první příležitosti podřízne hrdlo, taky bys mohl být otrokář a hledáš tu zajímavé tváře, ale…“
Žena obdařila Leona pochybovačným pohledem, „předpokládám, že jsi tím, co říkáš, pokud ne, mám pár triků v rukávu a nejsem naivní holčička. Tak být tebou nějaké nečestné úmysly vynechám. Jo, a dávám přednost upřímnosti, takže i když mám na hlavě tohle, myslím klobouk, tak to není proto, že jsem čarodějka, jen nemám ráda, když mi slunce svítí do očí,“ usmála se.
„Takže, Leone, bůh ví odkud, vypadá to, že splňuješ všechny body pro získání kvalifikace být mým společníkem,“ přikývla Lorri.

„Tedy ještě jedna důležitá otázka, nemáš sebou žádné společníky jako bratra, nějakého žoldáka, parťáka, družku? Jediné, co bych snesla je kůň nebo mezek. Nerada se dělím, čím méně lidí ve skupině, tím méně podílů. To znamená, že si účtuji 65% z celé kořisti a ty ten zbytek, souhlasíš?“

Leon se zadívá na dívku, jenž se představila jako Lorri a potom na frontu dobrovolníků před ní a jediný, kdo mu udělá trochu starosti je válečník, který má v krvi minimálně trochu trollí krve. Podle Leonových předpokladů dívka pošle pryč chlapce i barda. To se dalo čekat na výpravu nepotřebuje hudebníka ani nezkušeného nováčka. usměje se Leon v duchu. Založí ruce na hrudi a počká jak dopadne pohovor s trollem.

Poslechne si rozhovor mezi Lorri a bytostí, jenž se pojmenovala Boc. Rozhovor je možná silné slovo, jelikož se jednalo o monolog, kdy dívka se jej vyptávala a on neodpovídal. Ten nedokáže udržet myšlenku déle než vteřin. pokrčí rameny a usměje se pod vousy, když dívka zaúpí. Postoupí k jejímu stolu. Založí ruce na hrudi. Leon je oblečen do jednoduchého kabátce přes který má přehozený cestovní plášť.
"Jsem Leon Kadrim váleční čaroděj. Rád bych se k vám připojil na výpravě v zastavení temnoty." představí se dívce a čeká na otázky, jenž položila předtím Bocovy.
"Co umíš?" zeptá se jej dívka, která už nedoufá, že zde potká někoho schopného.
"Ovládám hlavně ohnivou magii. Mimo ní také nějakou magii schopnou vyhledat věci." při svých slovech na dlani vyvolá malou ohnivou kouli, kterou nechá zmizet. Zamlčel při tom, že jeho hlavní profesí je mág.
"Proč se chcete vydat na výpravu proti temnotě?" zvedne oči a zadívá se na Leona, který vypadá že už má něco za sebou.
"Mutanti zabili všechny mé společníky."
"Jak jste přežil?" zajímá se Lorri zvědavě.
"Dokázal jsem zapudit ty, co mne pronásledovali."
"Takže víte, kde vás napadli?"
"Ano, našel bych to místo."
"Kdy můžeš vyrazit?"
"Ihned, zásoby mám připravené. Jsem přijat?" zajímá se.

Lorri vešla s příchodem pozdního odpoledne do taverny U Královského džbánku.
Hospoda měla dvě velká rozmanitá patra, z toho prvního bylo pěkně vidět na stoly dole a bylo tam více soukromí pro případné schůzky či večeře, zatímco dole se spíše hodně pilo a hodovalo. Doplněním byly vskutku pěkné lustry z jeleních rohů a nepřeberné množství kůží na všech lavicích.
Byla to největší taverna ve městě a lidi se tu točili jako korouhvičky. Vždy tu bylo rušno, opilí odcházeli a ti, kteří měli ještě plný měšec, přicházeli se pobavit. Tohle byla dobrá chvíle, protože málo mužů zde vypilo sotva jeden korbel piva a bylo zaručeno, že budou ještě vnímat.
Přímou chůzí se vydala k vývěsní tabuli, která byla přes celou jednu západní stěnu. Popadla jednu z malých dýk vedle, které nahrazovaly špendlíky, a zabodla špičku do dřeva, aby k ostatním přidala svůj požadavek. Spokojeně si to prohlédla a odkráčela k volnému stolu v pozadí a nezbývalo než čekat.

Od šenkýřky si objednala pohár vína, který přinesla rozjařená žena, která měla jeden cíp sukně nestoudně zastrčený za šerpou u pasu tak, že jí bylo vidět celé stehno, jako by to byla nějaká prodejní položka.
„Díky,“ ušklíbla se Lorri a naznačila přípitek. Sama se pak opřela do židle, ale jak vidno, ne a ne k ní nikdo přijít po celou hodinu ztraceného času. Rozhodla se to podpořit proslovem.
Rázně vstala a podívala se po pomalu plnící se taverně.
„TICHO VŠICHNI! Chci udělat proslov!“ zakřičela, aby přehlušila hlahol, ten sice úplně neutichl, ale hodně tváří se k ní otočilo a nejprve sklouzlo po její postavě.
„Pro ty z vás, kteří neumějí číst, jak vidno, se dává na vědomost, že já Lorri hledám jednoho odvážného bojovníka na cestu do chrámu za temnotou. Přislíbeny jsou poklady nesmírné ceny, které dotyčného zaopatří na několik generací,“ přeháněla a lákala přihlížející, i když vlastně netušila, co přesně se tam nachází snad kromě magického meče, ten byl jistota.
„Hledám odvážlivce, který se nebojí pohlédnout nebezpečí do tváře. Ti, kdo mají zájem, se budou hlásit u tohoto stolu, budu tu sedět až do večera.“

S tím se Lorri posadila zpátky na rozvrzanou židli a z několika koutů lokálu slyšela buď výsměch, nebo reptání od obchodníků. Bylo jasné, že místní usedlíci s rodinami nebo dobrým zázemím, by se k něčemu takovému nepřidali, ale Lorri cítila především na pocestné žoldáky, bývalé vojáky nebo dobrodruhy, za předpokladu, že vědí, co je to meč, a jak se používá.
Skutečně, proslov už měl nějaký ten ohlas, což jí potvrdilo, že dotyčné zaujalo prostě to, že je žena nebo prostě vážně neuměli číst.
Jako první k jejímu stolku přišel kluk. Doslova. Hlavou by jí mohl sahat tak na prsa.
„Co si přeješ?“ změřila si ho líným pohledem.
„Co asi, jdu se ucházet o místo tvého společníka,“ odvětil drze s jakýmsi zavádějícím tónem, jako by byl hrdý na to, že je první, a tudíž musí být automaticky přijat.
„Myslíš si, že mám zájem o někoho, komu teče mléko po bradě? Někdo jako ty se rozklepe, jakmile na něho zadupe skřet a bude hledat máminy sukně, dítko.“
Plavovlasý chlapec vykulil oči a zčervenal, ale ne tak ponížením jako spíše tím, že byl naštvaný.

„Já nejsem žádné dítě,“ ohradil se a ukázal na sebe prstem, „tady Ralph mi nalil pivo a není to poprví, co tu sedím s chlapama.“
„Předpokládám, že Ralph je hospodský, je to buď tvůj táta anebo strýc?“ vysmála se mu Lorri.
„Tak to náhodou není, je to můj švagr,“ naparoval se chlapec.
„Rodina je rodina, uděláš lépe, když se něčím vyučíš a nabereš trochu více svalů a výšku, než začneš uvažovat o dobrodružství, chlapče,“ mávla Lorri rukou, „a teď běž, o tebe nemám zájem.“
Kluk se urazil, zamračil a nasupeně odešel dupající botama o prkna jako golem. Evidentně odmítnutí nenesl právě dobře a jeho ego utrpělo nějaké škody.
Další, kdo přistoupil k jejímu stolu byl…
„Ty seš bard? A co jako chceš dělat? Použiješ jako zbraň ten křehký nástroj? Děláš si ze mě srandu?“ odvětila skepticky Lorri, zatímco štíhlý muž s knírkem hravě brnknul o struny.

„Líbezná dámo, své protivníky lze ošálit i hudbou, tóny a zvuk jsou mocnější než meč. Bestii lze uspat krásnou hudbou a rozzlobenou ženu uchlácholit popěvkem.“
Lorri byla ještě více skeptičtější, když se dívala na barda zpoza svého velkého čarodějnického klobouku.
„Ano, bestii můžeš uspat hudbou, ale hned po tom, co mu bude tvoje mrtvola ležet v žaludku. Ne, o hudebníka taky zájem nemám. Nerada odřu všechnu práci sama.“
Bard byl razantně propuštěn, ale nijak mu to nevadilo, ihned se přitočil k jinému stolu a žebral mince za své balady.
Jako třetí kandidát se skutečně objevil někdo, o kom by mohla Lorri uvažovat, byl silný, na jeho těle se našlo sem a tam nějaké to brnění a vypadal, podle jizev ve tváři, že už si také něčím prošel.
„Fajn, ty ujdeš, napíšu si tvé jméno a na konci večera budeš vědět výsledek, teď si sedni a posilni se.“

Lorri vytáhla malý svitek, jeden konec zatížila pohárem a druhý červeným kamínkem, který nevypadal jako rubín, ale jako obyčejný kámen, tedy alespoň na první pohled, a tak bylo očividné, že ho nikdo neukradne. Napsala si jméno a už tam byl další zájemce.
„Ty jsi co nebo kdo? Trol? Zlobr? Hybrid?“
„Já jsem Boc,“ zamumlala ta hora zelených svalů se silnou čelistí a hlavou jako meloun. Meč na jeho zádech by ji hravě přepůlil jako sekáček. Nebylo pochyb, že byl silný, obrovský, ale bohužel s viditelnou silou také přicházel slabý duch a žádný mozek, protože, když se ho začala vyptávat, proč má zájem o tuto výpravu, on ji vůbec neposlouchal. Ne, velice ho zajímala moucha, která kolem něho začala kroužit a on byl jako posedlí. Otáčel hlavu sem a tam fascinován hmyzem, pak prostě odešel a následoval mouchu neznámo kam.
„To snad není možné,“ zaúpěla Lorri a přitiskla si dlaň na čelo, opřela se do židle a dala si lok vína na posilněnou. Nezbývalo než čekat dál.

Před dávnými Eony

Uprostřed chrámu stojí hrdina v rukou svírá magický meč, tvář otočenou k portálu očekávající další vlnu nepřátel. Vedle něj klečí kněžka dokončující rituál. Oba krvácí s více, jak tuctu ran. V kruhu kolem nich leží jejich přátelé. Někteří probodání černými ostny. Jiní roztrhání na kusy přízračnými spáry a tesáky. Další s části zpopelněni temnou magii. Všichni mají společné jen to, že zemřeli ve snaze poskytnout dvojici čas na zapečetění portálu. V mnohem větším kruhu leží nestvůry temnoty. Ošklivá škála zmutovaných lidí, jejichž končetiny se změnili na spáry, které poslali zpět do pekel meče, halapartny i šípy hrdinů. Nestvůry podobné hořící psům velkým jako člověk, jejichž pekelný oheň už vyhasíná, jejichž těla jsou poseta šípy a jsou v nich zaraženi kopí. Temné róby, jenž zbyli po temných čarodějích, jenž prohráli magický boj.

Dvojici to přijde, jako věčnost od okamžiku, kdy poslední z jejich společníků. Válečnice, jenž se změnila v berskera a dvojicí seker doslova rozházela po okolí poslední vlnu nepřátel, podlehla svým zraněním a zhroutila se na podlahu chrámu. Chrám samotný vypadá, že se každou chvíli rozpadne. Ve zdech jsou obrovité díry výbuchy. Mnohé sloupy se změnili na hromady suti, uraženy nestvůrami a nebo přeseknuty zbraněmi hrdinů. Nikdo by nevěřil, že před dvaceti minutami toto byla vznešená katedrála, pravda v temných barvách ale o to vznešenější. Právě dvacet minut uplynulo od okamžiku, kdy hrdinové vstoupili do jeho zdí a začali bojovat se služebníky temnoty.

Hrdina pocítí téměř úlevu, když s portálu vystoupí další postava oděna do temné zbroje. To čekání mu přišlo stejně děsivé, jako boj před tím. Postava stane na půdě našeho světa a hrdina vykročí vstříc přesvědčen, že je to první z další legie. Ovšem za bytostí nikdo další nevychází. Bytost promluví tuctem hlasů. "Váš boj marný! Ikdyž nás nyní zapečetíte, nic to nezmění! Stejně zvítězíme!" pronese přesvědčeně, ale dvojice se nezalekne.
"Mi se vás nebojíme! vykřikne vzpurně hrdina a po očku se zadívá na svou společnici, která dále kreslí složitý obrazec.
"Ano, to mi víme. Ten rituál vás připraví o život!" pronese klidně postava ve zbroji. Ani se nesnaží předstírat, že se nejedná o pouhou loutku.
"Rádi položíme život, když vás to zastaví." odpoví spíše sama pro sebe dívka.
"Nezastavíte nás Eony utečou a naše chvíle znovu přijde." odpoví postava.
"Přijdou další hrdinové."
"Ale vy nemusíte umřít. Můžete se stát vládci celého světa. Naše moc vám dá nesmrtelnost i sílu, kterou si neumíte představit." bytost pronese svádivě postava.
"Pchh. Moc jakou dáváte svým loutkám. To jste jim přeci slíbili ne?" hrdina znechuceně kopne do těla mutanta.
"Oni chtěli moc za nic." odpoví postava prostě. "Vy jste přinesli dárek." postava ukáže na mrtvá těla ostatních hrdinů.
"COŽE! TIHLE PADLI PŘI OCHRANĚ SVĚTA!" vykřikne dopáleně hrdina.
"Mrtví, jako mrtví. Stačí jeden hrdina, aby náš dar byl trvalí a neměnil vás." odpoví postava.
"TÁHNI DO PEKLA!"
"ODKUD JSI PŘIŠEL!" připojí se ke svému druhovy dívka a dokončí obrazec.
"Jak si přejete! Mi se vrátííííííííííímmm," bytost se rozpadne a světlo portálu pohasne zbude z něj už jen pouhý kamenný kruh. Jak temná postava předvídala kouzlo vzala oběma zbylým hrdinům všechnu životní sílu a oba usnuli na věčnost.

Před dvěma týdny

Kdesi v pustinách povstala temnota všichni věděli, co to znamená. Legendu všichni znají. Jednou za mnoho eonu povstane temnota. Tu poslední zahnal hrdina odhodlanou myslí a silou svých svalů. Zapečetil temnotu v prastarém chrámu a nechal tam svůj meč pro případ, že by temnota znovu povstala. Všichni vědí, že na zapečetění oné temnoty je potřeba dojít do chrámu a tam provést prastarý rituál, který temnotě zabouchne dveře.
Další věc, jenž všichni vědí je, že onen meč je nesmírně cenný artefakt. Existuje věštba, která říká že držitel toho meče se stane vládcem kontinentu. Jednak proto, že tento meč mu propůjčuje právo vládnout. Druhak proto, že se jedná o prastarý a mocný artefakt.

To, že temnota povstala se v civilizaci dozvěděli tím těžším způsobem. Do divočiny vyrazila družina s jednoduchým úkolem zahnat skřety zase pryč od lidských sídel. Dva tucty dobrodruhů neměli problém zahnat skřety hluboko do divočiny. To, že je něco špatně se družina dozvěděla jedné noci. Tehdy se s temnoty vynořili bytosti zmutované temnou silou a vrhli se na odpočívající dobrodruhy. Ti bojovali statečně, ale proti záplavě mutantů neměli šanci a museli se dát na útěk. Z dvou tuctů dobrodruhů se do civilizace vrátil jediný a ten se jmenuje Leon Kadrim. Předal informaci úřadům, kde k útoku došlo. Po stopách oné družiny vyrazili další dobrodruzi. S cílem zastavit temnotu a získat bohatství. Stačí totiž mutanty sledovat a zavedou hrdiny přímo k srdci temnoty. Zatím se tam ovšem nikdo nedostal.

Kadrim tráví dny v hospodě ponořen do knih a map. Zatím odmítl každého, kdo jej žádal aby se znovu vydal na cestu, jako by čekal na někoho s věštby.

Hledání společníků

Kadrim sedí v hospodě a čte si své poznámky. Už je to týden, co se vrátil z oné nešťastné výpravy. Po prvních pár dnech mu všichni dali už pokoj. Mnozí si myslí, že truchlí za své společníky, ale tak to není. Věštba jasně říkala, že má dorazit jen s jednou osobou a nebo by tam neměl dorazit vůbec. Proto mohutné družiny, jenž vyráží na cesty jej ani trochu nelákají.

O to víc jeho pozornost přitáhne dívka, která vstoupí do lokálu. Přitáhne pozornost i všech mužů v okolí. Její dobře rostlá postava vždy zaujme každého muže. Kadrima zaujme to, že přistoupí k nástěnce s nabídkami práce a něco tam přilepí. "Škoda, že tu téměř nikdo neumí číst." usměje se pro sebe a pomalu vstane. Zvědavostí hnán dojde k oné listině a přečte si jí. Poté svůj pohled otočí k dívce, která usedla ke stolu a čeká. "Zajímavé." pronese zamyšleně.

Po krátkém rozmyšlení zamíří k jejímu stolu. "Dobrý den, Jsem Leon Kadrim. Četl jsem, že hledáte společníky na výpravu do divočiny proti temnotě. Rád bych se připojil." představí se Kadrim dvorně.