Leon si Lorrinino prohlášení o tom že nehledá zloděje, který jí při první příležitosti podřízne hrdlo, přejde klidným úsměvem. Při prohlášení, že by mohl být otrokář u něj vyvolá reakci. Překvapeně pozvedne obočí. "Vypadám, jako otrokář?" zeptá se a zní upřímně překvapen. Pohled, který přejede Leona od hlavy k patě odhalí, že jeho vybavení nese známky bojového poškození, který někdo zkušeně opravil. Magickou hůl kterou má muž opřenou o rameno. Nevypadá to, že by jí potřeboval k chůzi, jako mnozí staří mágové. Leon sám vypadá na třicetiletého muže, který se očividně už nějakou dobu toulá světem a nesedí u stolu.

Po prohlášení o tom, že splňuje všechny požadavky se mírně ulehčeně usměje. "Skvěle, takže ..." než stačí pokračovat začne dívka s tématem společníků. To se na ni trošku zamračí. Víc se zamračí, když zmíní že bere většinu kořisti.
"Společníky ani koně už nemám." připustí lehce kousavě, jelikož dívka přeslechla, že jeho společníci jsou mrtví.
"Co se dělení týče. Jde mi o pomstu, takže mi to asi moc nevadí. Ovšem viděl bych to na šedesát procent pro tebe a čtyřicet pro mne. Pět procent se místy špatně dělí. Dělit případné zlato v poměru 3 pro tebe a 2 pro mne je lepší než se dohadovat o stříbrných. Ovšem netrvám na tom." nabídne dívce ruku na znamení uzavření smlouvy.

Lorri byla opatrná, „vybrat si někoho není jen tak, zvláště, když se jedná o tak důležitou výpravu. Především pro vyjasnění, nehledám zloděje, který mě při první příležitosti podřízne hrdlo, taky bys mohl být otrokář a hledáš tu zajímavé tváře, ale…“
Žena obdařila Leona pochybovačným pohledem, „předpokládám, že jsi tím, co říkáš, pokud ne, mám pár triků v rukávu a nejsem naivní holčička. Tak být tebou nějaké nečestné úmysly vynechám. Jo, a dávám přednost upřímnosti, takže i když mám na hlavě tohle, myslím klobouk, tak to není proto, že jsem čarodějka, jen nemám ráda, když mi slunce svítí do očí,“ usmála se.
„Takže, Leone, bůh ví odkud, vypadá to, že splňuješ všechny body pro získání kvalifikace být mým společníkem,“ přikývla Lorri.

„Tedy ještě jedna důležitá otázka, nemáš sebou žádné společníky jako bratra, nějakého žoldáka, parťáka, družku? Jediné, co bych snesla je kůň nebo mezek. Nerada se dělím, čím méně lidí ve skupině, tím méně podílů. To znamená, že si účtuji 65% z celé kořisti a ty ten zbytek, souhlasíš?“

Leon se zadívá na dívku, jenž se představila jako Lorri a potom na frontu dobrovolníků před ní a jediný, kdo mu udělá trochu starosti je válečník, který má v krvi minimálně trochu trollí krve. Podle Leonových předpokladů dívka pošle pryč chlapce i barda. To se dalo čekat na výpravu nepotřebuje hudebníka ani nezkušeného nováčka. usměje se Leon v duchu. Založí ruce na hrudi a počká jak dopadne pohovor s trollem.

Poslechne si rozhovor mezi Lorri a bytostí, jenž se pojmenovala Boc. Rozhovor je možná silné slovo, jelikož se jednalo o monolog, kdy dívka se jej vyptávala a on neodpovídal. Ten nedokáže udržet myšlenku déle než vteřin. pokrčí rameny a usměje se pod vousy, když dívka zaúpí. Postoupí k jejímu stolu. Založí ruce na hrudi. Leon je oblečen do jednoduchého kabátce přes který má přehozený cestovní plášť.
"Jsem Leon Kadrim váleční čaroděj. Rád bych se k vám připojil na výpravě v zastavení temnoty." představí se dívce a čeká na otázky, jenž položila předtím Bocovy.
"Co umíš?" zeptá se jej dívka, která už nedoufá, že zde potká někoho schopného.
"Ovládám hlavně ohnivou magii. Mimo ní také nějakou magii schopnou vyhledat věci." při svých slovech na dlani vyvolá malou ohnivou kouli, kterou nechá zmizet. Zamlčel při tom, že jeho hlavní profesí je mág.
"Proč se chcete vydat na výpravu proti temnotě?" zvedne oči a zadívá se na Leona, který vypadá že už má něco za sebou.
"Mutanti zabili všechny mé společníky."
"Jak jste přežil?" zajímá se Lorri zvědavě.
"Dokázal jsem zapudit ty, co mne pronásledovali."
"Takže víte, kde vás napadli?"
"Ano, našel bych to místo."
"Kdy můžeš vyrazit?"
"Ihned, zásoby mám připravené. Jsem přijat?" zajímá se.

Lorri vešla s příchodem pozdního odpoledne do taverny U Královského džbánku.
Hospoda měla dvě velká rozmanitá patra, z toho prvního bylo pěkně vidět na stoly dole a bylo tam více soukromí pro případné schůzky či večeře, zatímco dole se spíše hodně pilo a hodovalo. Doplněním byly vskutku pěkné lustry z jeleních rohů a nepřeberné množství kůží na všech lavicích.
Byla to největší taverna ve městě a lidi se tu točili jako korouhvičky. Vždy tu bylo rušno, opilí odcházeli a ti, kteří měli ještě plný měšec, přicházeli se pobavit. Tohle byla dobrá chvíle, protože málo mužů zde vypilo sotva jeden korbel piva a bylo zaručeno, že budou ještě vnímat.
Přímou chůzí se vydala k vývěsní tabuli, která byla přes celou jednu západní stěnu. Popadla jednu z malých dýk vedle, které nahrazovaly špendlíky, a zabodla špičku do dřeva, aby k ostatním přidala svůj požadavek. Spokojeně si to prohlédla a odkráčela k volnému stolu v pozadí a nezbývalo než čekat.

Od šenkýřky si objednala pohár vína, který přinesla rozjařená žena, která měla jeden cíp sukně nestoudně zastrčený za šerpou u pasu tak, že jí bylo vidět celé stehno, jako by to byla nějaká prodejní položka.
„Díky,“ ušklíbla se Lorri a naznačila přípitek. Sama se pak opřela do židle, ale jak vidno, ne a ne k ní nikdo přijít po celou hodinu ztraceného času. Rozhodla se to podpořit proslovem.
Rázně vstala a podívala se po pomalu plnící se taverně.
„TICHO VŠICHNI! Chci udělat proslov!“ zakřičela, aby přehlušila hlahol, ten sice úplně neutichl, ale hodně tváří se k ní otočilo a nejprve sklouzlo po její postavě.
„Pro ty z vás, kteří neumějí číst, jak vidno, se dává na vědomost, že já Lorri hledám jednoho odvážného bojovníka na cestu do chrámu za temnotou. Přislíbeny jsou poklady nesmírné ceny, které dotyčného zaopatří na několik generací,“ přeháněla a lákala přihlížející, i když vlastně netušila, co přesně se tam nachází snad kromě magického meče, ten byl jistota.
„Hledám odvážlivce, který se nebojí pohlédnout nebezpečí do tváře. Ti, kdo mají zájem, se budou hlásit u tohoto stolu, budu tu sedět až do večera.“

S tím se Lorri posadila zpátky na rozvrzanou židli a z několika koutů lokálu slyšela buď výsměch, nebo reptání od obchodníků. Bylo jasné, že místní usedlíci s rodinami nebo dobrým zázemím, by se k něčemu takovému nepřidali, ale Lorri cítila především na pocestné žoldáky, bývalé vojáky nebo dobrodruhy, za předpokladu, že vědí, co je to meč, a jak se používá.
Skutečně, proslov už měl nějaký ten ohlas, což jí potvrdilo, že dotyčné zaujalo prostě to, že je žena nebo prostě vážně neuměli číst.
Jako první k jejímu stolku přišel kluk. Doslova. Hlavou by jí mohl sahat tak na prsa.
„Co si přeješ?“ změřila si ho líným pohledem.
„Co asi, jdu se ucházet o místo tvého společníka,“ odvětil drze s jakýmsi zavádějícím tónem, jako by byl hrdý na to, že je první, a tudíž musí být automaticky přijat.
„Myslíš si, že mám zájem o někoho, komu teče mléko po bradě? Někdo jako ty se rozklepe, jakmile na něho zadupe skřet a bude hledat máminy sukně, dítko.“
Plavovlasý chlapec vykulil oči a zčervenal, ale ne tak ponížením jako spíše tím, že byl naštvaný.

„Já nejsem žádné dítě,“ ohradil se a ukázal na sebe prstem, „tady Ralph mi nalil pivo a není to poprví, co tu sedím s chlapama.“
„Předpokládám, že Ralph je hospodský, je to buď tvůj táta anebo strýc?“ vysmála se mu Lorri.
„Tak to náhodou není, je to můj švagr,“ naparoval se chlapec.
„Rodina je rodina, uděláš lépe, když se něčím vyučíš a nabereš trochu více svalů a výšku, než začneš uvažovat o dobrodružství, chlapče,“ mávla Lorri rukou, „a teď běž, o tebe nemám zájem.“
Kluk se urazil, zamračil a nasupeně odešel dupající botama o prkna jako golem. Evidentně odmítnutí nenesl právě dobře a jeho ego utrpělo nějaké škody.
Další, kdo přistoupil k jejímu stolu byl…
„Ty seš bard? A co jako chceš dělat? Použiješ jako zbraň ten křehký nástroj? Děláš si ze mě srandu?“ odvětila skepticky Lorri, zatímco štíhlý muž s knírkem hravě brnknul o struny.

„Líbezná dámo, své protivníky lze ošálit i hudbou, tóny a zvuk jsou mocnější než meč. Bestii lze uspat krásnou hudbou a rozzlobenou ženu uchlácholit popěvkem.“
Lorri byla ještě více skeptičtější, když se dívala na barda zpoza svého velkého čarodějnického klobouku.
„Ano, bestii můžeš uspat hudbou, ale hned po tom, co mu bude tvoje mrtvola ležet v žaludku. Ne, o hudebníka taky zájem nemám. Nerada odřu všechnu práci sama.“
Bard byl razantně propuštěn, ale nijak mu to nevadilo, ihned se přitočil k jinému stolu a žebral mince za své balady.
Jako třetí kandidát se skutečně objevil někdo, o kom by mohla Lorri uvažovat, byl silný, na jeho těle se našlo sem a tam nějaké to brnění a vypadal, podle jizev ve tváři, že už si také něčím prošel.
„Fajn, ty ujdeš, napíšu si tvé jméno a na konci večera budeš vědět výsledek, teď si sedni a posilni se.“

Lorri vytáhla malý svitek, jeden konec zatížila pohárem a druhý červeným kamínkem, který nevypadal jako rubín, ale jako obyčejný kámen, tedy alespoň na první pohled, a tak bylo očividné, že ho nikdo neukradne. Napsala si jméno a už tam byl další zájemce.
„Ty jsi co nebo kdo? Trol? Zlobr? Hybrid?“
„Já jsem Boc,“ zamumlala ta hora zelených svalů se silnou čelistí a hlavou jako meloun. Meč na jeho zádech by ji hravě přepůlil jako sekáček. Nebylo pochyb, že byl silný, obrovský, ale bohužel s viditelnou silou také přicházel slabý duch a žádný mozek, protože, když se ho začala vyptávat, proč má zájem o tuto výpravu, on ji vůbec neposlouchal. Ne, velice ho zajímala moucha, která kolem něho začala kroužit a on byl jako posedlí. Otáčel hlavu sem a tam fascinován hmyzem, pak prostě odešel a následoval mouchu neznámo kam.
„To snad není možné,“ zaúpěla Lorri a přitiskla si dlaň na čelo, opřela se do židle a dala si lok vína na posilněnou. Nezbývalo než čekat dál.

Před dávnými Eony

Uprostřed chrámu stojí hrdina v rukou svírá magický meč, tvář otočenou k portálu očekávající další vlnu nepřátel. Vedle něj klečí kněžka dokončující rituál. Oba krvácí s více, jak tuctu ran. V kruhu kolem nich leží jejich přátelé. Někteří probodání černými ostny. Jiní roztrhání na kusy přízračnými spáry a tesáky. Další s části zpopelněni temnou magii. Všichni mají společné jen to, že zemřeli ve snaze poskytnout dvojici čas na zapečetění portálu. V mnohem větším kruhu leží nestvůry temnoty. Ošklivá škála zmutovaných lidí, jejichž končetiny se změnili na spáry, které poslali zpět do pekel meče, halapartny i šípy hrdinů. Nestvůry podobné hořící psům velkým jako člověk, jejichž pekelný oheň už vyhasíná, jejichž těla jsou poseta šípy a jsou v nich zaraženi kopí. Temné róby, jenž zbyli po temných čarodějích, jenž prohráli magický boj.

Dvojici to přijde, jako věčnost od okamžiku, kdy poslední z jejich společníků. Válečnice, jenž se změnila v berskera a dvojicí seker doslova rozházela po okolí poslední vlnu nepřátel, podlehla svým zraněním a zhroutila se na podlahu chrámu. Chrám samotný vypadá, že se každou chvíli rozpadne. Ve zdech jsou obrovité díry výbuchy. Mnohé sloupy se změnili na hromady suti, uraženy nestvůrami a nebo přeseknuty zbraněmi hrdinů. Nikdo by nevěřil, že před dvaceti minutami toto byla vznešená katedrála, pravda v temných barvách ale o to vznešenější. Právě dvacet minut uplynulo od okamžiku, kdy hrdinové vstoupili do jeho zdí a začali bojovat se služebníky temnoty.

Hrdina pocítí téměř úlevu, když s portálu vystoupí další postava oděna do temné zbroje. To čekání mu přišlo stejně děsivé, jako boj před tím. Postava stane na půdě našeho světa a hrdina vykročí vstříc přesvědčen, že je to první z další legie. Ovšem za bytostí nikdo další nevychází. Bytost promluví tuctem hlasů. "Váš boj marný! Ikdyž nás nyní zapečetíte, nic to nezmění! Stejně zvítězíme!" pronese přesvědčeně, ale dvojice se nezalekne.
"Mi se vás nebojíme! vykřikne vzpurně hrdina a po očku se zadívá na svou společnici, která dále kreslí složitý obrazec.
"Ano, to mi víme. Ten rituál vás připraví o život!" pronese klidně postava ve zbroji. Ani se nesnaží předstírat, že se nejedná o pouhou loutku.
"Rádi položíme život, když vás to zastaví." odpoví spíše sama pro sebe dívka.
"Nezastavíte nás Eony utečou a naše chvíle znovu přijde." odpoví postava.
"Přijdou další hrdinové."
"Ale vy nemusíte umřít. Můžete se stát vládci celého světa. Naše moc vám dá nesmrtelnost i sílu, kterou si neumíte představit." bytost pronese svádivě postava.
"Pchh. Moc jakou dáváte svým loutkám. To jste jim přeci slíbili ne?" hrdina znechuceně kopne do těla mutanta.
"Oni chtěli moc za nic." odpoví postava prostě. "Vy jste přinesli dárek." postava ukáže na mrtvá těla ostatních hrdinů.
"COŽE! TIHLE PADLI PŘI OCHRANĚ SVĚTA!" vykřikne dopáleně hrdina.
"Mrtví, jako mrtví. Stačí jeden hrdina, aby náš dar byl trvalí a neměnil vás." odpoví postava.
"TÁHNI DO PEKLA!"
"ODKUD JSI PŘIŠEL!" připojí se ke svému druhovy dívka a dokončí obrazec.
"Jak si přejete! Mi se vrátííííííííííímmm," bytost se rozpadne a světlo portálu pohasne zbude z něj už jen pouhý kamenný kruh. Jak temná postava předvídala kouzlo vzala oběma zbylým hrdinům všechnu životní sílu a oba usnuli na věčnost.

Před dvěma týdny

Kdesi v pustinách povstala temnota všichni věděli, co to znamená. Legendu všichni znají. Jednou za mnoho eonu povstane temnota. Tu poslední zahnal hrdina odhodlanou myslí a silou svých svalů. Zapečetil temnotu v prastarém chrámu a nechal tam svůj meč pro případ, že by temnota znovu povstala. Všichni vědí, že na zapečetění oné temnoty je potřeba dojít do chrámu a tam provést prastarý rituál, který temnotě zabouchne dveře.
Další věc, jenž všichni vědí je, že onen meč je nesmírně cenný artefakt. Existuje věštba, která říká že držitel toho meče se stane vládcem kontinentu. Jednak proto, že tento meč mu propůjčuje právo vládnout. Druhak proto, že se jedná o prastarý a mocný artefakt.

To, že temnota povstala se v civilizaci dozvěděli tím těžším způsobem. Do divočiny vyrazila družina s jednoduchým úkolem zahnat skřety zase pryč od lidských sídel. Dva tucty dobrodruhů neměli problém zahnat skřety hluboko do divočiny. To, že je něco špatně se družina dozvěděla jedné noci. Tehdy se s temnoty vynořili bytosti zmutované temnou silou a vrhli se na odpočívající dobrodruhy. Ti bojovali statečně, ale proti záplavě mutantů neměli šanci a museli se dát na útěk. Z dvou tuctů dobrodruhů se do civilizace vrátil jediný a ten se jmenuje Leon Kadrim. Předal informaci úřadům, kde k útoku došlo. Po stopách oné družiny vyrazili další dobrodruzi. S cílem zastavit temnotu a získat bohatství. Stačí totiž mutanty sledovat a zavedou hrdiny přímo k srdci temnoty. Zatím se tam ovšem nikdo nedostal.

Kadrim tráví dny v hospodě ponořen do knih a map. Zatím odmítl každého, kdo jej žádal aby se znovu vydal na cestu, jako by čekal na někoho s věštby.

Hledání společníků

Kadrim sedí v hospodě a čte si své poznámky. Už je to týden, co se vrátil z oné nešťastné výpravy. Po prvních pár dnech mu všichni dali už pokoj. Mnozí si myslí, že truchlí za své společníky, ale tak to není. Věštba jasně říkala, že má dorazit jen s jednou osobou a nebo by tam neměl dorazit vůbec. Proto mohutné družiny, jenž vyráží na cesty jej ani trochu nelákají.

O to víc jeho pozornost přitáhne dívka, která vstoupí do lokálu. Přitáhne pozornost i všech mužů v okolí. Její dobře rostlá postava vždy zaujme každého muže. Kadrima zaujme to, že přistoupí k nástěnce s nabídkami práce a něco tam přilepí. "Škoda, že tu téměř nikdo neumí číst." usměje se pro sebe a pomalu vstane. Zvědavostí hnán dojde k oné listině a přečte si jí. Poté svůj pohled otočí k dívce, která usedla ke stolu a čeká. "Zajímavé." pronese zamyšleně.

Po krátkém rozmyšlení zamíří k jejímu stolu. "Dobrý den, Jsem Leon Kadrim. Četl jsem, že hledáte společníky na výpravu do divočiny proti temnotě. Rád bych se připojil." představí se Kadrim dvorně.