Zabezpečení do budoucna...

středa 31. května 2023
Buckeye, New Mexico, USA

Rodina na prvním místě

Mám více štěstí, než rozumu.

Kdyby nevypadl další mrtvý, křoví by mi asi neposkytlo dostatečné krytí. Přesto, zdá se, že jsem objevil jednoznačný vzorec. Nakažení se orientují primárně dle hluku, nikoliv dle zraku. Koneckonců, minimálně jeden mrtvý mě musel vidět, ale zdá se, že mě přestal úplně vnímat. Jsou tedy buďto téměř slepí, nebo oči minimálně nejsou jejich hlavní orientace. Tou je sluch pomyslím si a poznamenám si to v hlavě. Skrčen u plotu, pokračuji dál v cestě a obávám se nejhoršího. Mohlo mě napadnout, že kostel bude centrum lidí v nouzi, a tím pádem i past pro všechny uvnitř.
Zatraceně pomyslím si. Neměl jsem nejmenší tušení, zda je uvnitř vůbec někdo živý, ale nakažených tu byly mraky. Přede mnou byla navíc nehoda, která mohla znamenat další nebezpečí - uvnitř mohli být mrtví, kteří si mě mohli všimnout, a škřeky varovat ty ostatní. Rád bych těm lidem uvnitř - pokud nějací ještě uvnitř jsou - pomohl, ale nevím jak. Zatraceně, kurva fix! pomyslím si. A pak dostanu nápad. Asi jsem se zbláznil... pomyslím si.

Vezmu si provizorní hadry (viz. příspěvek 27. března 2023 18:45 - "Nenašel jsem žádné rukavice, a tak jsem si rozřezal dvě trička na malé kousky, které by odpovídaly hadrům, použitelným jako obvazy"), svážu je dohromady, a namočím je v postřiku do ostřikovačů, které jsem vzal z předchozího auta. Tím vytvořím něco jako doutnák, nacucaný hořlavou chemikálií. (5+2+1=8). Uzel se mi ale vlivem vlhkosti rozváže. V duchu zakleju. Zdá se, že to nebude držet, a doutnák bude kratší. No, budu muset utíkat... pomyslím si, zatímco se snažím potichu dostat k zaklíněným autům a najít víčko od nádrže (18+0+0=18) Což se mi podaří, neboť nakažení se až příliš věnují tomu, co se děje v kostele. Opatrně víčko odendám, dám do něj doutnák, nadechnu se, vytáhnu zapalovač, a zapálím ho. Potom se zvednu, a popadnu klackozbraň. Praštím vší silou do místa, které v autě spustí alarm (19+2+2=23) Poté se rozejdu nenápadně, ale rychle, směrem dál po E 39th. Pokud je má teorie správná, neměli by si mě zombies téměř vůbec všimnout, protože pískající hlučné auto by je mělo lákat k sobě. Auto, které by ve správnou chvíli, až u něj budou, mělo...

Cesta domů

neděle 04. června 2023
Girvin Road, Jacksonville, Florida

Plán to nebyl nijak složitý ani náročný, ale stejně se ukázalo, že má nějaké trhliny. Humvee není zrovna tichá kára, takže na sebe strhla pozornost mrtvých už relativně z dálky a měli jsme štěstí v tom, že se pohybujou tak pomalu. Ale i tak bych nechtěl, aby nás někde obklíčili. Pak by to mohlo být celkem horké.. Valdez se nás snaží dostat co nejblíž k budově, ale zrovna když se vyhýbá jakýmsi troskám na zemi, rozhodne se Berks střílet a díky prudké změně směru jeho střelba akorát pokropí asfalt před jednou skupinou mrtváků. Nakonec zastavujeme prakticky pod okrajem nižší stříšky a žebříkem vedoucím ke klimatizační jednotce. "Dobrý, krejem vás, Dostaňte je na korbu a rychle pryč!" popohání chlapy zatímco se snažím šetřit střelivem a likvidovat pomalu se blížící mrtvoly jednotlivými výstřely do hlav. Díky tlumičům se sem aspoň nestahujou z celého parkoviště ale jen tak z půlky...

Chci ženu sám umlčet, protože máme jiné starosti než se těšit ze šťastného setkání, ale Zuski je rychlejší a já jen přikývnu. "Dobrá práce chlapi, Valdezi, dostaň nás odsud! Třeba na to prázdný odpočívadlo kus zpátky..." navrhnu místo, kde bychom se mohli nějak v autě přeskládat a vyrazit na další cestu. Další věci budem řešit až na bezpečnějším místě. Humvee během odjezdu převálcuje pár mrtvol, ale díky vysokému oplechovanému podvozku a terénnímu obutí to pro nás není problém a auťák se jen párkrát zhoupne. Už nestřílíme, přesně v duchu tankistických příruček - náboj do kulometu nebo pušky je levnější než do kanonu a benzín je ještě levnější než náboj do pušky... Když se vymotáme z parkoviště, poklop zapadne na své místo a opět najedeme na cestu, otočím se k chlapům. "To teda kurva bylo..." souhlasím s Berksem a nadávku nijak neřeším. Jestli ty děcka viděly chodit kolem sebe tolik mrtvých, musí být tohle slovo to poslední, co by je nějak rozhodilo "Zvládli jsme to stálo nás to jen pár nábojů. I bez zatracený US NAVY jsme dobrej tým." zasměju se ještě a otočím se za sebe na korbu k našim novým pasažérům.

"Tady máte... Určitě máte žízeň..." podám jim dozadu svou polní lahev, kterou jsem měl před sebou na opěradle a zároveň pár müsli tyčinek. Lepší věci máme vzadu a teď se k nim stejně nedostaneme a tohle jim musí na chvíli stačit. "Já jsem Thomas, tohle jsou Berks, Valdez, Zuski a Jorsen..." představím sebe i své chlapy zatímco naše nové přírustky se snaží srovnat se změnou situace. "Jsem rád, že jsme vás odtamtud dostali..." dodám ještě s úsměvem a jak tak naše pneumatiky hučí po asfaltu, uvědomím si, že je to po dlouhé době konečně něco, co mi udělalo radost...

Zabezpečení do budoucna...

středa 31. května 2023
Buckeye, New Mexico, USA

”Těžko říct šéfe, minimálně ženskou můžu potvrdit, zbytek je schovanej za střechou,” odpoví ti omluvně Berks.
Všichni chlapi jen zahučí na souhlas, když nadhodíš plán a jakmile začneš rozkazovat, oni začnou konat. Valdéz vyčkává na pokyn, zatímco si Berks vytáhne svou zbraň k sobě, zapře se o střechu a Jorsen a Zuski stáhnou své okénka. Jorsen sice sedí za řidičem, ale aspoň vám bude krýt záda.
”Připraveni,” postupně se všichni ohlásí a jakmile předáš informace druhé straně, ženská, byť trochu nerozhodně, ale nakonec s tvým plánem souhlasí.
”Už přelejzaj. Vypadá to jako výdejový vokýnko, odtamtud by to mělo bejt v cajku,” ozve se Berks, jakmile dáš pokyn k jízdě. I ty si všimneš nějakého pohybu u žebříku, ještě než spustíte střelbu. Tvé i Zuskiho střely si své cíle najdou, Berksovo ne. Slyšíš, jak nadává, když vypálí dávku, ale jediné odpověď, která mu přijde je jen otočení mrtvol vaším směrem.
”Jsou na nižší střeše. Vidím dvě ženy a tři děti,” zahlásí Berks místo další střelby. To už se Valdezovi podaří autem prokličkovat mezi prázdnými vozíky, mrtvými a opuštěnými auty a zaparkuje to těsně vedle stěny bistra (19). A to tak, že sám není schopen otevřít dveře a ještě ke všemu zmasakruje okrasné keříky.

”Jdu nahoru,” křikne Berks a ladně se vyhoupne na střechu vozu (18).
”Kryju,” opáčí Jorsen, vytáhne se do průlezu a začne pálit za vůz. Stejně jako tvoje a Zuskiho střelba, i jeho je přesná a precizní. Co zásah, to opravdu mrtvá mrtvola (20).
”Tak šup, dolu, jedu jedu,” křičí mezitím Berks na skupinku na střeše. ”Pěkně po jednom, děti první.” Pak už se jen ozývá dupání několika nohou na střeše vozu. ”Uhni Jorsi,” znovu se ozve Berks, načež se Jorsen, ještě ladněji než Berks (20) vytáhne na střechu, kde pokračuje v krycí střelbě. Mezitím Berks začne spouštět děcka do vozu.
”Děkujeme, moc děkujeme,” ozve se ženský hlas za tvými zády.
”Zalezte si dozadu a nehýbat!” odsekne jim Zuski, anižby se ohlédl nebo přestal střílet. Pak se ozve ještě dvojí dupnutí, rázné zabouchání na střechu a Valdez se opět rozjede. Nejdříve zacouvá, pak se vytočí, protůruje motor a zprudka se (”Držte se!”) rozjede. Na kapotu vozu několikrát narazí těla mrtvých, auto párkrát poposkočí a brzy se zase dostanete zpět na silnici.
”To bylo kurva rodeo,” zasměje se Berks, který akorát sleze z průlezu zpět do auta. ”Je, pardon,” nervózně se uchechtne, když se ohlédne za sebe, kde sedí trojice dětí (dva kluci jedna holka) a dvě ženy (obě kolem třicítky). Všech pět vypadá roztřeseně, vysíleně a vyděšeně.

Zaběhl jsi do křoví u cihlově vypadajícího domu, zalezl do něj a nedutal. Křoví ti umožňovalo sledovat co se na ulici děje a ty jsi viděl, že mrtví ještě chvilku šli tvým směrem a možná by až k tobě došli, kdyby se z druhé strany ulice neozvalo další tříštění skla. Mrtví se otočili a vydali se za hlukem. Ještě nějakou chvíli jsi ale čekal, dokud sis nebyl opravdu jistý, že je cesta opravdu čistá a bezpečná.

Neušel jsi ani čtvrt míle a už jsi musel opět zastavit a někde se schovat. Nebo se minimálně ztratit z dohledu. Totiž na křižovatce E 39th Street a Greenmount Avenue, byla nehoda. Uprostřed křižovatky byla v sobě dvě auta, menší sedan a na něm zaseknutý velký pickup. To by ale nebylo tak strašné (z tvého současného pohledu). To horší bylo to, co se dělo u kostela, či spíše budovy baptistické církve na Winston Avenue. Nejen, že na střeše delší budovy bylo napsáno velkým bílým písmem SAVE US! WE ARE HERE!, ale na čele budovy, tvým směrem, bylo velkými rudými písmy napsáno HELP US! a celý dvorek před budovou byl obšancovaný mrtvými, stejně tak i ulice před kostelem (myšlena ulice Greenmount).

Stál jsi u kamenného plotu nějakého cihlového domku, před tebou křižovatka blokovaná dvěma nabouranými vozy a jinak otevřená silnice, kterou jsi musel přeběhnout.

”Hm? Jo… chudinka,” pronesla ještě tiše, než si vlezla do auta a udělala co jsi jí řekl. Dveře auta opravdu zamkla a jakmile viděla, že nejdou otevřít, přelezla si dopředu, kde se usadila. Ty jsi mezitím přešel ke vratům garáže a vykoukl ven. Na ulici se motalo několik mrtvých, někteří jen tak postávali a jakoby se pohupovali, jiní se bezcílně bloumali sem a tam.

Otevřel jsi první část vrat, potichu, rychle a bez přitáhnutí jakékoliv pozornosti. Mrtví se dál ploužili ulicí, nebo postávali kolem. Jakmile jsi ale otevřel druhou, vrzající část, strhl jsi pozornost těch nejbližších a ti následně strhli pozornost těch o něco dál. Nejbližší pětice se otočila tvým směrem a svýma nemrtvýma očima se na tebe podívali. Nebyl to zrovna hezký pohled. Hned na to se nemotorně otočili tvým směrem a dali se do pomalé, klopýtavé a šouravé chůze, přičemž pár z nich i zvedlo ruce před sebe.
Než jsi stihl doběhnout do auta a zabouchnout dveře, už na vaší příjezdovce bylo přinejmenším osm mrtvých. Jakmile jsi nastartoval a motor vozu zaburácel, otočili se na vás všichni co jsi v ulici viděl.
”Reagují na zvuk,” poměrně zbytečně podotkla tvá matka. To už jsi zařadil rychlost a vyjel z garáže. A samozřejmě jsi většinu těch, co byli na příjezdovce srazil a přejel.

”Nejdříve teda Lorensovi, ti jsou od nás nejblíže. Víš kde bydlí ne? Na Parker Street,” řekne ti matka, jakmile vyjedete z vaší čtvrti a ona se konečně uvolní (to jak jsi musel přejet své “sousedy” nesla špatně). Kde Lorensovi bydlí jsi věděl moc dobře, několikrát jsi jim tam vezl květiny. Byla to čtvrť stejná jako ta vaše, jen možná o trochu větší. A jak jsi mohl čekat, byla stejně zamořená jako ta vaše. Cestu tam jsi naštěstí znal moc dobře a i díky tomu ubíhala poměrně rychle. A to i přesto, že ses musel vyhýbat opuštěným autům, projíždět vojenské zátarasy a tu a tam se i vyhnout větší skupině mrtvých. Nakonec se vám do Parker Street podařilo dojet, byť s autem lehce otlučeným a již lehkou otupělostí vůči tomu, co se venku děje. Jak jsi mohl čekat, ulice vypadala úplně stejně jako ta vaše. Opuštěná auta, nabouraná auta a spousta mrtvých potácejících se ulicí. A dokonce i jeden nebo dva shořelé domy.
”Támhle, to je jejich dům,” drcne do tebe matka a ukáže kamsi před vás. Chvilku ti trvá, než pohledem najdeš jejich dům. Snad i proto, že tě více trápí nemrtvé pohledy upřené vaším směrem. A nejen pohledy. Podaří se ti dojet až k domu, dokonce i zastavit na příjezdovce, ale hrozba přibližujících mrtvých je čím dál tím větší. A pak si jich všimneš. Potácí se tam, mezi ostatními mrtvými, slepé oči, okousané tváře téměř k nepoznání a pan Lorens dokonce bez ruky. Tvá matka si jich ještě nevšimla. Zatím.

Adam, zatímco mluvíš, nepřestává s přípravou ohně. Teprve až když řekneš, že se půjdeš do domu podívat, zarazí se s kusem nohy od židle v ruce, a podívá se na tebe. ”Samotnou tě tam jít nenechám,” pronese rozhodným a trochu přísným hlasem. ”Najíme se a pak se tam půjdeme spolu podívat, ano?”
”Kam se půjdete podívat?” zvědavě se na vás podívá Aubery, která akorát vyšla z přívěsu v ruce nesoucí hrnec naplněný vodou, masem a zeleninou. Adam se na tebe podívá, pak se podívá na svou ženu a nakonec i na svou dceru, která zůstane stát mezi dveřmi pojízdného domku.
”Nina na něco narazila dole na pláži, tak se na to chci jít s ní podívat,” odpoví po chvilce váhání a nenápadně se podívá na tebe.
”Já chci jít taky,” ozve se hned Miley.
”Ne, ty zůstaneš tady a pomůžeš matce s úklidem. A bez debat,” spraží ji přísným pohledem, když se nadechne k námitkám.
”A nepočká to do rána? Až bude světlo?” Auberyn hlas je znatelně unavený, dokonce bys i řekla že lehce vyděšený. Adam se nadechne, aby něco odpověděl, ale pak zase vydechne a podívá se na tebe.

José jen smutně pokrčí rameny a pohodlněji se rozvalí za volantem. Krysa vyleze z humwee, zatímco se Sarah převalí přes opěrky, aby vzala vysílačku (což si José samozřejmě nenechá ujít) a začala pokládat své otázky. Zprvu se z druhé strany ozývá jen statické praskání, skoro jakoby žádný signál nebyl, nebo by ten na druhé straně nemohl uvěřit, že se konečně dovolal.
Díky bohu, konečně… panebože… díky díky… jo jo… munice… munice už skoro nemáme ani hovno, jsme tu odřízlí už dva dny. Shnilotiny nás tu oblehli, jsou všude kolem. Kurva nějaký se dostali i dovnitř, ale ty jsme odpravili… ozve se mužský hlas, kterému se viditelně ulevilo, je nás tu pět, jsme bez jídla a voda nám už taky dochází. Co, zraněnej? Ne jen… Berry jo, Berry, má zlomenou haksnu, ale jinak jsme v cajku. Kousnutý žádný nemáme. Poslední věta nezněla zrovna uvěřitelně, ale to se klidně dalo přičítat rozjařenosti z toho, že je konečně někdo vyslechl.

Mezitím, co Sarah dostávala odpovědi na své otázky, Krysa se přesunul k Paole a jejím periskopům. Ty jsou sice výše než je střecha humwee a dávají tak lepší rozhled, ale ani tak to není úplně dokonalé. Před domem totiž stojí zaparkované dvě cisterny, přes silnici pak několik kamionů a pár velkých pickupů. A téměř všechny auta mají masky od krve, přičemž z jeden z pickupů má zvednutou haupnu a nehezky pomačkaný přední nárazník. Ten stojí nejblíže domům a je vůbec s podivem, že jde přes hromadu těl vidět.

Ovšem to nebylo to, co Paola chtěla aby Krysa viděl. Byla to spíše ta hromada lidí, co určitě nepřijela na rockovej koncert místní hvězdy. Sice jich nebylo tolik jako na open air akci Bona Joviho, ale bylo jich dost na to, aby zabrali celé odpočívadlo, natěsno oblehli budovu i většinu aut a zároveň zamezili komukoliv bezpečně projet po silnici.
”Ještě kapelu na střeše baráku a je to hotovej koncík,” zašklebí se Paola, zatímco láskyplně hladí spušťadla palubních zbraní LAVčka.

Lucy se na tebe zprvu podívá jakože co to do tebe vjelo, ale když jí vysvětlíš, co je v bedně, poděšeně se stáhne.
”Dynamit,” vydechne tiše, jen aby ti odpověděla, či spíše se přesvědčila, že obě myslíte to samé. ”Hodit? K čemu proboha?” nechápavě se tě zeptá a opět o něco přistoupí blíže. Ty se však mezitím pustíš do přepočítávání dlouhých a tvrdých tyček, což se nakonec ukáže jako skvělý nápad. Odhalíš totiž, že ty spodní podlehly vlivům počasí a jsou buďto zvlhlé, bez knotu a nebo rovnou vysypané. Neporušených a nejspíše i použitelných zůstalo jen deset kousků.