40 Days After

Cesta za rodinou

Rozdíl mezi teorií a praxí jsem si uvědomil velmi brzy. Tedy primárně to, že postava ve videohře si nestěžuje, že má těžký batoh a nikdy se neunaví. Já jsem nebyl žádný výsadkář, a proto jsem se pod batohem lehce svíjel. I když jsem zároveň nebyl ani žádná chudinka - a rozhodně jsem se ho hodlal držet. Tenhle batoh - a zbraň - pro mě byly aktuálně ty nejdůležitější věci v životě.
Jakmile jsem zavřel dveře do svého bytu, reflexivně jsem je všechny zamkl, i když jsem vůbec nevěděl, zda se tam někdy vrátím. Snad ano. Měl jsem tu spoustu věcí, které jsem měl moc rád. Ale nešlo je vzít sebou. Už tak je to těžké.
Venkovní vzduch byl po těch dnech uvnitř bytu...Osvěžující. Chladný vítr mě vanul do tváře. Venku svět vypadal...Klidně. Tedy až do chvíle, kdy jsem slyšel hlasité bzučení much. Dvě těla. Bylo mi vcelku jedno, proč tam jsou. Držel jsem se dál. Panebože pomyslel jsem si, naprázdno polkl, a rychle se vydal směrem, kterým jsem potřeboval. Celé moje tělo chtělo běžet, ale racionálně jsem se držel na uzdě. Pozoroval okolí, přemisťoval se spíše opatrně. Kdysi jsem viděl dokument o kočkovitých šelmách, schopných vyvinout ohromnou rychlost krátkodobě, a jinak se pohybujících spíše pomalu a opatrně ve stínech. To mi bylo sympatické. Rozhodně, ale ROZHODNĚ jsem nestál o žádnou konfrontaci.

Velká a otevřená křižovatka, která mi stála v cestě, ale neposkytovala mnoho míst pro skrytý přechod. Jediné co mě tak napadlo bylo pohybovat se mezi opuštěnými auty doufaje, že mi poskytnou úkryt.
Samozřejmě mě vůbec nenapadlo, že v autech může být také potencionální nebezpečí.
,,Ježiši" vyjeknu šokem, zatímco se po mě začne sápat přitlačená žena. Hyperventiluji. Její agresivní škrábání, divné zvuky. Nabíhala mi z toho husí kůže. Chvíli jsem jí upřeně pozoroval, a můj strach se stupňoval. Celé moje tělo volalo pryč pryč pryč, ale já jsem zůstával stát na místě. Šoková reakce. Druhý muž v autě tomu moc nepřidal. Začal jsem pádit do místa, které mi připadalo, že by mohlo být bezpečnější. A to do stromů a keřů v Guilfordovu parku, na který navazoval takzvaný ,,Malý park". Bylo to dále po ulici Greenway, tedy té, kde jsem bydlel. Doufal jsem, že zeleň a keře mi poskytnou větší úkryt, než poměrně široká a otevřená St Paul Street. Dovnitř do parku jsem ale nezacházel. Držel jsem se na hranici parku, skrčen a skryt keři, podél Greenway. Poměrně začný kus cesty, alespoň k domům u St. Martins, jsem tak měl pocit, že by mohl být bezpečnější. Zbraň jsem ale stále pevně svíral v ruce. Snažil jsem se být tichý. Opravdu, ale OPRAVDU jsem nechtěl konfrontaci. Snažil jsem se očima monitorovat okolí. Nechtěl jsem už žádné další překvapení.

Whatever

Cesta domů

neděle 04. června 2023
Mayport Naval Station, Florida

Ušklíbnu se Jorseonu zasalutování, ale potěšeně sleduju, že prakticky všichni námořníci se připravují stejně jako my. Sice jde vidět, že lidi z výsadků jako my si počínají o něco zručnějí, ale pořád jde vidět, že jednotlivé posádky drží pospolu a lidi si navzájem radí jak případně věci upevnit, co kde přidělat a tak. To mě těší. I když námořnictvo už nefunguje, pořád věřím, že jak se posádka - zvlášť u nás na ponorce - jednou semkne, těžko se rozděluje.

Jakmile se naskládáme do auta, ještě Berkse zastavím před odjezdem. „Hele chlapi, marína je v háji a já už nejsem seržant. Všichni ale víte, že jsme vždycky jednali jako tým, takže když budete mít o čemkoliv pochybnosti, prostě nedržte hubu a řekněte to. Jasné?“ ujistím se jen o tom, že to vidí stejně. Sice to tak bylo vždycky a už jsme se znali dost dlouho na to, abychom věděli co jeden nebo druhý udělá dřív, než se to skutečně stane. Každopádně do debaty o tom kudy jet nijak nezasahuju, vidím, že si to chlapi vyříkají i beze mě. Nakonec - dokud to půjde, není cesta po hlavní silnici rozhodně špatná volba a sjet můžem vždycky. Základní nářadí taky máme, takže svodidla si kdyžtak rozeberem...

Samotná dálnice je v klidu a jen sem tam vidíme opuštěné auto. Jakmile se ale blížíme k civilizaci, začne se to horší. Jasně, nikdo z nás nemá problém se zabíjením nebo krví, ale to, co jsme viděli tady... No, prostě masakr. Vidím, že nás to všechny zasáhlo a nikdo moc nemluví. Před Jacksonville nás zastaví mohutný zátaras, který se nedá ani projet, ani objet. Očividně není nikým hlídaný, takže to vypadá, že už i tenhle mrtví překonali.

„Jo, nic jiného nám asi nezbyde...“ souhlasím s Berksem „Bekrsi, vem si karabinu a budeš nás krýt přes poklop ze střechy Humvee. Kdyby něco, použij interkom.“ rozhodnu nakonec. „Já s Jorsenem, Valdézem a Zuskim jdem ven. Valdéz nás kryje, my ostatní budem vytvářet průjezd.“ navrhnu a pokud nikdo nemá dotazy, pokračuju dál „Když uvidíte nějaký pohyb a ten bastard na nás nebude mluvit nebo bude vypadat nějak zraněný, střílejte. Ideálně do hlavy, vypadá to, že jen to je zastaví...“ komentuju to, že jsme viděli těla provrtaná všude možně, ale až zásah do hlavy je vyřadil. Nebo to tak aspoň vypadá, protože někteří mají díru jen v hlavě a vypadalo to, že je asi sundával po jednom nějaký odstřelovač. Ještě se ujistím, že všichni mají tlumiče a pak se můžem pustit do odstraňování techniky. První nám zavazí velký MRAP bránící průjezdu mezi pytli s pískem, ale nevidíme, co je za ním, takže první jen ukážu Jorsenovi, ať mě následuje na průzkum a ostatní nás budou krýt. Pak se uvidí...

Batoh tížil tvá ramena, improvizovaná pálka tvé ruce. Ale pocit bezpečí jsi měl, i když nebyl bůh ví jak velký. Ještě než jsi vyrazil, našel sis nejkratší cestu. I tak to bylo přes tři míle daleko a za normálních okolností by ti cesta trvala něco přes hodinu chůze. Jenže teď nebyli normální okolnosti. Bylo to vše, jen ne normální. Věděl jsi, že budeš muset projít přes několik hustě obydlených čtvrtí, minout několik kostelů, projít kolem jedné základní školy, okolo Morgan State university až do Lauraville. Nebo to byla alespoň jedna z cest.

Stál jsi před domem, na ulici byl klid. Pár opuštěných vozidel, nějaké odpadky na ulici a dvě těla. Chvilku ti trvalo, než sis uvědomil, že jsou to opravdu lidská těla a ne jen odpadky, jak sis prvně myslel. Pokud by ses na ně podíval pozorněji, zjistil bys, že jsou ohlodaná. Břicha roztrhaná, vnitřnosti vyhřezlé a tváře sotva znatelné. Neleželi tu dlouho, to ti prozrazovala krev, která byla pod nimi. Ještě nestihla zaschnout.
Stočil ses na sever, vyrazil po ulici. Brzy jsi dorazil na křižovatku St. Paul Street a University Parkway, která byla zablokovaná nabouranými a opuštěnými auty. I zde ležela těla na zemi. Některá pod auty, některá v nich, další jen tak na silnici. Většina těl se nehýbala, až na jedno. To bylo zaklíněné mezi dvěma auty, která se srazila. Kdysi to bývala mladá žena. V pasu byla skřípnutá mezi dvěma auty a zakrvácenýma rukama drásala po kapotě jednoho z aut. Když si tě všimla, natočila trup k tobě, jakoby se snažila vydrápat ze svého vězení. Natahovala se po tobě, cvakala zuby a zírala na tebe slepýma očima. Občas zachrčela. A pak sis všiml dalšího těla, sedělo v autě, které přimáčklo onu ženu. Nejspíše ho vyburcoval zvuk, který mrtvá vydávala. Jeho hlava se otočila tvým směrem, ruce vystrčil z otevřeného okna a taky se natahoval po tobě. Byl ale připásaný a tak se na více než natahování a cvakání zuby nezmohl.

Čekalo tě rozhodnutí. Pokračovat dál po St. Paul Street a dojít až na křižovatku s Wendover Road, nebo odbočit na Greenway, tam pokračovat až ke křižovatce s východní třicátou devátou ulicí?

Místo bývalého resortu bylo dobře situované. Průzkumy okolí odhalili, že do malého údolíčka, kde jste se usadili vedou jen dvě cesty. Všude okolo lesy a vysoké kopce. Samotné místo bylo již dlouho opuštěné a aby začalo pořádně fungovat a plnit svou někdejší a nyní svou novou funkci, bylo zapotřebí udělat ještě hodně práce. A to nejen v úklidu. Bylo potřeba dát samotný dům do pucu, projít zbytek areálu a taky začít přemýšlet o nějaké obraně. Nehledě na to, že určitě bude dobré zajistit si přísun zásob.

Nejbližší město, které bylo v okolí bylo Albany. To bylo autem čtrnáct minut na západ. Jak to tam vypadá jste ale nevěděli. Cestou k bývalému resortu jste sice viděli několik usedlostí, ale nikde žádné větší osídlení. Většina usedlostí měla své obyvatele, kteří buď netušili, co se venku děje, nebo to věděli moc dobře a též se na to pořádně připravili. Tak jako tak, zatím vás nikdo nepoctil návštěvou.

Ráno bylo celkem chladné, ale podle čistého nebe jsi mohla soudit, že dnes bude hezký slunečný den. V “jídelně” seděli už vesměs všichni, krom těch nejmladších. Všichni snídali, probírali do čeho se pustí dnešní den a plánovali co dál. Když jsi vešla, všichni tě s úsměvem pozdravili, přizvali aby ses usadila k nim. David tě hned začal seznamovat s denním plánem. Vyklizení dalšího patra domu, pokračování v úklidu okolí domu a nakonec kontrola plotu okolo resortu. Ano, resort byl oplocen, ale ten už na mnohých místech vzal za své, takže bylo třeba to projít a dát do pucu.
”Půjdu,” přihlásí se Lucy, když zmíníš svůj plán na dnešek. Davidovi se to sice moc nelíbí, ale zase uzná, že by se v dole mohlo nacházet něco užitečného, takže nic nenamítá.
”Vyrazíme hned?” zeptá se tě Lucy, jde na ní vidět, že se celkem těší.

Tím jak se vše venku zhoršovalo, se to začínalo zhoršovat i tady. Nejen, že se zmenšil počet dozorců, ale stále ubývalo jídlo a žádné nepřibývalo. Zásoby nejezdili. Zbylo vás jen pár, jen to nejsilnější a taky nejtvrdší jádro. Ale i mezi nimi se už našli tací, co začali přemýšlet o odchodu.
Když začali umírat první vězni, bylo to… inu očekávané. Sebevraždy, vraždy. Udušení, pobodaní, mnozí se zlomenými vazy. Odklidili jste je co nejrychleji. Nezatěžovali jste se s hroby pro ně, prostě jste vyprázdnili jeden z mrazáků a nanosili je tam. Jenže situace se nezlepšovala. Téměř každou hodinu hrozila vzpoura, každou chvíli vězni řvali, ať je pustíte alespoň na nádvoří.

Sešli jste se v jídelně, bylo vás opravdu málo. Jen necelá padesátka dozorců na dva tisíce vězňů. Seznámil jsi všechny se svým nápadem, představil jim plán, vysvětlil co bylo třeba vysvětlit. Na většině jsi viděl souhlas, jen pár bylo proti. Že to není humání, že tohle je už moc.
”A proč to prostě nezavřít a neodejít?” ozval se jeden z mladších.
”Jakmile vypadne proud, cely se otevřou,” opáčí mu jeden ze starších.
”Co agregáty?”
”Taky nevydrží věčně.”
”Ty cely ale jdou zavřít manuálně.”
”Jo, ale musíš každou zamknout extra. Nejde to udělat centrálně. Musel bys chodit od cely k cely a zamykat je klíčem.”
”Nebo zamkneme a zabarikádujeme všechny východy z baráků. Ty nejsou závislý na elektrice.”
”A dost!” zahřmí hlas seržanta Dwikea. ”Walkerův plán se možná nemusí líbit všem, ale v současný chvíli je to asi to nejlepší co můžeme udělat. Takže dost keců a pusťte se do práce. Georgi, dotáhni to do konce. Musíme najít vhodnej gang, vymezit koridory a pustíme se do toho. Máš už někoho v hledáčku?”
”Co nácky?”
”Co s nima?”
”Jejich šéf na nás furt něco zkouší, aby se měl líp. Sice nemají největší počty, ale nenávidí snad všechny co tu sou.”

”Rozkaz,” zasalutuje ti s úšklebkem Jorsen a jen co se chlapi vrátí s autem, dáte se do nakládání. Ještě než odjedete, všimneš si, že ostatní vojáci a námořníci si počínají podobně jako vy.

Jakožto seržant jsi zabral místo hned vedle řidiče, zatímco zbytek se naskládal dozadu. Řídil Berks, což bylo i dobře, byl to totiž váš nejlepší řidič.
”Ber to po A1A, pak sjeď na sto šestnáctku, v Jacksonvillu na dvě stě devadesát pětku a v Turtle Creek sjeď na devadesát pětku,” ozve se Jorsen, sotva vyjedete ze základny.
”No nekecej, já myslel, že to mám vzít přes celej Jacksonville. Nebo jsem to možná mohl zkusit na trajekt a vzít to po pobřeží, co myslíš?”
”Fajn, jeď si kudy chceš, kreténe.”
”Oh, děkuju,” ušklíbne se Berks, zařadí rychlost a vystřelí po silnici, kterou Jorksen navrhl. Jen co se napojíte na sto šestnáctku, šlápne na plyn a Humvee vystřelí skoro jak závoďák. No, dobře jako čtyřtunový závoďák. Téměř až do Cobblestonu je cesta klidná. Sice projíždíte zabydlenou oblastí, ale ta je vcelku řídká a domy jsou dál od silnice. Horší to začne být ve chvíli, kdy dorazíte na okraj Fort Caroline Shores. Jen co přejedete poslední most a vjedete do samotného města, začne se to horšit.

První věc je vojenské checkpointy na mostech. Už tam musí Bersk zpomalit, což vám umožní si je pořádně prohlédnout. To co vidíte je snad horší než to, co jste mohli kdy vidět v nějaké horké zóně. Mrtvá těla, roztahaná po celé silnici, většina z nich s roztrhanými břichy, chybějící obličeje i velké kusy těl. Spousta z nich rozstřílená. Dokonce i musíte opatrně objet menší díru po granátu, okolo které se válí shluk roztrhaných a ohořelých těl.
Když projíždíte poslední checkpoint před samotným Jacksonvillem, musí Berks zastavit. Celá silnice je zablokovaná těžkou technikou a pytli s pískem.
”Budeme muset ven a uklidit to,” povzdechne si řidič a podívá se na tebe, jakoby čekal, že rozhodneš o následujícím postupu. V okolí auta se aktuálně nic nenachází, krom několika mrtvých těl na zemi a opuštěných aut.

Parta na tebe koukala a na Josém jsi viděl, jak mu to v hlavě šrotuje.
”Myslel jsi tři sta osmdesátku, že jo?” promluvil Manuel, zatímco se podrbal na hlavě.
”A nebylo by rychlejší to vzít dolu na dvě stě osmdesát pětku, v Artesii to stočit na osmdesát dvojku, z tý pak na tři sta šedesátku? Pak bychom to vzali na třicet jedničku a z tý bychom se napojili na sto dvacet osmu, po které už dojedeme ke stanici.” José přejde k mapě a zatímco mluví, ukazuje cestu. ”Byli bychom tam minimálně o půl hodiny dřív,” dodá a podívá se na ostatní. Nikdo ale nehne ani brvou, aby ho nějak podpořil. Ti se místo toho seberou a jdou radši nakládat potřebné věci. José ještě vrhne pohled na mapu, pak si ale povzdechne a zamíří taky připravovat.

Jakmile je vše hotovo a sedíte v autech, ještě jednou to na tebe zkusí. ”Nebude moje cesta lepší?”

Všechno předtím až čtyřicet dní potom...

"Vo tom, jak se to všechno posralo, ale mě to nesralo..."

Roswell, New Mexico

20 days before

40 days after

Krysí hejno