NOVÝ DOMOV

středa 31. května 2023
Clinton County, Kentucky, USA

No co, vláda není, námořnictvo se rozpadlo a bylo rozpuštěné... Není důvod udržovat nějaké extrémní utajení a navíc je hodláme vzít na uzavřenou základnu, kam by se normálně neměli šanci dostat, takže mi nedělá problém jim to aspoň takhle v hrubých rysech povyprávět. „Bůhví... Obojí má něco pro a proti... Povím ti svůj názor na to, až se odsud dostaneme.“ odpovím Anně a když vidím, jak rychle Marie sáhne po zbrani, gestem ruky jí zastavím. Nemá tlumič a přilákala by sem všechny mrtvé v okolí... Aspoň podle toho, co jsem viděl jak fungoval můj nápad s autem a navíc bezprostřední nebezpečí nehrozí. „Trhni si Berksi... Odjezd!“ reaguju na volání ve sluchátku a Marii ani neodpovím. „Nestřílet! Šetřit munici dokud to nebude nutné!“ oslovím pro jistotu ostatní. Každý z nás má jak bojový nůž tak multifunkční tomahawk, takže bychom si s osamělými chodci poradili určitě i bez střelby. Rychle se nacpeme zpátky do auta a během chvíle necháme tuhle skupinu mrtvých za námi.

Během pár okamžiků se ale dostaneme do oblasti, kde se po cestě občas nějaký zombík prochází a postupně přibývají, takže Berks musí během jízdy zpomalovat. „Zatraceně...“ ulevím si taky, ale snažím se před děckama aspoň trochu hlídat. Je ale fakt, že nám tenhle most udělal čáru přes rozpočet a že jsou zasekané obě mostovky nám zrovna moc radosti nepřidá... Valdez už štrachá v mapě, já se dívám kolem a zezadu zaslechnu dětský hlásek. „Neboj se, jen tady chvíli postojíme než uděláme cestu.“ odpovím mu klidně a vidím v zrcátkách, že už se o děti starají ženské. „Břehy jsou bažinaté, řeka hluboká... To bysme auťák utopili i s navijákem. Zpět a objet to může být podobné, takhle to vypadá jen na tři nebo čtyři auta. Jsem pro odtahání.“ vyslovím svůj názor a chvíli čekám, jestli někdo nebude mít lepší nápad. Přece jen, tohle je nejlepší cesta do Kings Bay.

Vzhledem k tomu, že nikdo s lepším nápadem nepřijde, rychle začnu ostatní úkolovat. „Tak jo, Berksi, otočíš se zadkem k tomu mostu a jakmile uděláme nějakou uličku, projedeš to. Vzadu nemáš co poškodit a tipuju, že budeme něco odstrkovat i autem...“ přemýšlím. Přece jen, nemusíme udělat komplet cestu, stačí trochu a o poslední kus auta rozstrčí i Humvee svou vahou. „Ze střechy auta nás budeš s Marií krýt, nechám jí svou pušku.“ oznámím ještě všem, protože ze střechy auta budou mít asi nejlepší rozhled a přehled o tom, co se blíží. „My ostatní zkusíme udělat cestu. Šoupnem ty auta ke straně nebo dolů do vody. Zbytek už vyřeší Humvee. Ale opatrně, je možné, že ti mrtví budou i mezi nima... Čím míň střellby, tím líp.“ vysvětlím všem svůj plán a vypadá to, že ho všichni chápou. Naštěstí tam nejsou úplně moderní auta, takže by měly jít normálně kus odtlačit po povolení brzdy a nebo přinejhorším převrátit na bok. Když jsme to dělali na výcviku, šlo to, i když bych to radši dělal nějak jinak...

Když pak vylezeme ven, předám pušku Marii a pomalu se s ostatními chlapy blížíme k mostu. Rychle omrkneme okolí a pustíme se do odtlačování aut. Kdyby se objevil nějaký zombie, spoléhám hlavně na Berkse a Marii že nás varují. Ale i tak se dívám kolem aspoň periferně.

Už jsou to dva dny, co ti v autě došel benzín a jízda na baterii nebyla skoro možná. Tedy alespoň ne u tvého Priusu, který je už více než dvacet let starý. A to ti všichni říkali, aby ses ho zbavila. Ovšem ty jsi v tom autě přejela téměř celé Státy a nerozpadlo se, což jsi považovala za velký úspěch. To, že má prázdnou nádrž a baterka je v hajzlu vlastně není závada. Jen nepříjemnost. Nepříjemnost, která trvá už druhý den a navíce v místě, kde skoro nic není, tedy krom jednoho malého domku u cesty, u kterého ti chcíplo auto. Když jsi u domu zastavila, první věc, co jsi zjistila bylo, že dům je prázdný. Někdo narychlo pobral věci, sedl do auta a zmizel. Dokonce ani nezamkli, nebo nezavřeli garáž. Druhá věc, kterou jsi zjistila bylo, že dům je bez elektřiny, ale má zásobu plynu i dřeva a hlavně jídla. A poslední a důležitá věc, nebyla v něm ani noha. Doslova.

Ale teď se vraťme na začátek. Přesněji do doby před měsícem a o necelé dva tisíce kilometrů na západ, přesněji do Albuquerque, města, kde jsi měla studovat. Byl začátek května a chodící mrtvoly byly tématem akorát tak pivu, nebo nesmyslné diskuzi na internetu. Zrovna tebe to třeba v té době moc nezajímalo, řešila jsi totiž jiné věci. Respektive, vzdor k rodině, hlavně pak k otci, v tobě neustále rostl a v té době dosáhl svého vrcholu. Jarní semestr končil a ty jsi na školu už zdlouha kašlala. Byla jsi rozhodnuta. Long story short, chtěla jsi odjet na východ, najít si novou školu a začít nový život.

Cesta, která by normálně trvala zhruba dva dny se ti protáhla na měsíc, už jen z toho důvodu, že ses rozhodla si ji užít. A později už to byl jen útěk, který tě dovedl až sem, do malého domu v Kentucky uprostřed ničeho. Mělo to pár výhod. Nikde ani noha, žádní živí a hlavně ani mrtví. Ale byla jsi sama ve světě, který se zbláznil.

Zavřen v autě, sledujíc umírající matku, mladý muž nevnímal, jak se kolem jeho auta pomalu stahují oživlí mrtví. Obvaz, kterým ženě obvázal krk pomalu rudl její krví, zatímco auto se stále více a více houpalo pod nárazy nemrtvých. Jistě tušil, co jej čeká, ale doufal v opak. Tichý hlas v jeho hlavě mu našeptával, co má udělat, ale on jej úmyslně neposlouchal. Nechtěl.


Uběhla skoro hodina, než matka naposledy vydechla. Ležela tam nehybně, nepřirozeně bledá a s bolestí vepsanou ve tváři. Uběhlo dalších deset minut, kdy se nehybné tělo tvé matky lehce zaškubalo. A pak znovu a ještě jednou. Zničehonic se ozvalo zachrčení, ona zčistajasna otevřela oči, zaklapala čelistmi o sebe a začala se nemotorně zvedat. Netrvalo dlouho a její mrtvolný pohled padl na tebe. Hned na to k tobě natáhla ruce a vrhla se po tobě (Hod na záchranu - 10 a více).

John na tebe překvapeně koukl, ale pak jen přikývl a ještě odběhl. Brzy byl ale zpět. Rovnou nasedl do auta, nastartoval a s máváním ostatním, vyjel z resortu ven.
”Místo skvělé, ale všechno daleko,” trpce se pousměje, zatímco pomalu vyjíždíte ven z lesa. ”Když jsme sem jeli, všiml jsem si, že je dole na křižovatce nějaký dům. Mohli bychom se tam podívat. Možná tam někdo žije,” navrhne a jakmile se dostanete na lepší cestu, přidá. ”Každopádně musíme sehnat mapu okolí.”

Tvé povzbuzení našlo svůj cíl a dívku to viditelně uklidnilo. Nebo jsi to z jejího lehkého úsměvu alespoň mohl usuzovat. Zmínění klíčů ji překvapí a i trochu změní její pohled na tebe. Pak se ale rozhlédne po ostatních a zamítavě zavrtí hlavou.
”Všichni se tu bojí a,” pohled jí sklouzne k lehce obtloustlému chlápkovi v klobouku, ”dělají všechno, co pan Jefferson a jeho muži řeknou. Nemyslím si, že by někdo z nich šel.” Chvilku smutně hledí do davu, než se zase obrátí na tebe.
”Ukážu vám, kde jsou auta,” řekne po chvilce, snad aby změnila téma. Pokud souhlasíš, vyrazí zpět ke dveřím, kterými jsi vešel, vrátí se do vestibulu budovy a tam zamíří k východu naproti tomu, kterým jsi přišel. Uvědomíš si, že míří k tomu hlavnímu, zatímco ty jsi přišel zadním.

Vchodem projdete na menší dvorek, který je hned napojen na parkoviště. K vaší smůle je parkoviště až za plotem, který se táhne od jednoho rohu domu k tomu protějšímu. Na parkovišti se ale naštěstí nepohybuje žádný mrtví a je skoro plné aut.
”Bohužel se tudy nedá projít, pan Jefferson nechal jedinou branku zavařit,” ukáže na branku. Taky si nejde nevšimnout popelnicí a různého haraburdí naskládané u vnitřní strany plotu. Dojde ti, že to bylo nejspíše pro zpevnění.
”Budeme to muset asi obejít,” dodá ještě.

Obě ženy tě pozorně poslouchají, občas na sebe vrhnou pohled a občas nepatrně zavrtí hlavou, skoro jakoby nechápavě.
”Nevím co je lepší… projít si to od samotného počátku, nebo do toho skočit po hlavě,” řekne tiše Anna na což Marie jen přikývne. Hned na to ale zpozorní, rozhlédne se a dokonce i sáhne po zbrani. ”Asi bychom měli pokračovat,” řekne tiše a ukáže do protisměru, kde přes boční zábrany právě přepadl nějaký mrtví a za ním se začínají objevovat další.
Nerad ruším romantickou chvilku, šéfe, ale asi byste měli hnout prdelema, ozve se z vysílačky Berks a hned na to zaduní motor Humveeho. Ty si všimneš, jak Valdez zaleze zpět do auta a na střeše se objeví Zuski s puškou opřenou o rameno a zacílenou kamsi za vás. Pak vozidlo zacouvá k vám, dveře se otevřou, abyste mohli hned nastoupit a jakmile se tak stane, Berks šlápne na plyn a auto vystřelí kupředu. Děcka z toho mají evidentní radost.

”Kolik jich tady sakra je?” zahučí Valdez, sedící za tebou (jakožto velitel sedíš vedle řidiče). Otázka, na kterou nikdo nedokáže odpovědět. Nejen, že se motají po silnici, takže Berks musí jet pomaleji, než by všem bylo mimo a kličkovat jako na slalomu, ale ještě vylézají i z lesa okolo silnice. Najednou auto začne zpomalovat, až úplně zastaví.
”Kurva,” uleví si Berks a když se podíváš před sebe, pochopíš proč. Před vámi je most přes řeku, který je plný aut.
”Hledám,” řekne Valdez, ještě než stihne kdokoliv říct cokoliv. ”Buď čtyři míle zpět a objet to, nebo odtahat.”
”Co se děje?” ozve se ze zadní části vozu dětský hlásek.

NOVÝ DOMOV

středa 31. května 2023
Clinton County, Kentucky, USA

Rodina na prvním místě

Pozorně poslouchám, co mi to děvče říká. Zvláštní strategie, ale asi logická pomyslím si. Chápu její situaci, sám jsem v podobné. ,,Věřím tomu, že rodiče budou v pořádku. Pokud se nám povede získat auto, můžeme se poté, co se spojíme s mojí rodinnou, vydat hledat tu tvojí" řeknu povzbudivě. Není důvod ztrácet naději. To, že je konec světa, neznamená, že jsou všichni mrtví. I když se to může stát, není potřeba to té holce tady zdůrazňovat. ,,No, to s těmi klíčky nutně nemusí být problém. Sice jsem učitel, ale jsem hustý učitel, takže auto...Umím nastartovat i bez klíčků. Jenom ho neumím řídit" řeknu s úsměvem. Potom se podívá po okolí. ,,Teď mi řekni, myslíš, že někdo z těch lidí tady by nám byl ochotný pomoci? Nebo jsou spíše uzavření do sebe? Zlikvidoval jsem docela velké množství...nebezpečí...kolem. Ale jsme ve městě. Osobně si myslím, že být na jednom místě takhle může být i nevýhoda. Rád bych tedy vyrazil jakmile to bude možné. Pokud by ale byl někdo ochotný jet s námi, bylo by to dobré. Víc hlav, víc ví" řeknu povzbudivě.