30 days after

,,A dnes opět další zprávy o onemocnění..."

,,...Je s námi bezpečnostní expert Jake Sully, Jakeu, upřímně, máme se bát?..."

,,...Nákaza byla potvrzená téměř ve všech státech světa, ovšem Bidenova administrativa s ní nic nedělá. To by se za Trumpa nestalo..."

S výrazem, jako kdybych byl sám zombie, pozoruji televizní obrazovku. Postupně se to ke mně dostávalo. Myslel jsem si, že to bude jako Covid. Budeme doma, ale to bude tak všechno. Ale tohle...Samozřejmě, je to fikce. Fikce. Fikce.
Nikdy jsem nebyl žádný konspirační teoretik. Nikdy.
Nohou jsem zuřivě klepal o stůl. Ale tohle je šílené! Co se to proboha děje? Snažil jsem se být v klidu, ale měl jsem strach. Měl jsem strach z lidí, z aut, z ledasčeho. Tohle se mi vůbec nelíbilo. Ano, zatím to vypadá, že je všude díky bohu klid. Že se SNAD ty ohromné peníze sypané do armády našeho výborného státu alespoň v nečem vyplatily. Svoje sousedy jsem už měsíc neviděl, ani je vidět nechci. Všechny svoje přednášky jsem, podobně jako za Covidu, přesunul do online modu. Znamenalo to více práce pro mě, ale upřímně, stejně to nešlo jinak. A teď, nyní, školu do odvolání úplně zruší? pomyslím si.
,,Huh..." řeknu prostě. Ale ne, to nebude nic hrozného řeknu spíše, abych se uklidnil. Nebude, klid.

Vypnu televizi, a otevřu lednici. ,,Elektřina jde, teplo jde. Co na tom, že je něco v televizi..." řeknu si nahlas, jako kdybych se chtěl ujistit.
Kurva do prdele kurva do prdele kurva do prdele...

Lednice je téměř prázdná. A musím něco jíst. Musím. Mám jít do obchodu? pomyslím si. Přiblížím se k oknům, za mřížemi, a dívám se ven. Tohle společenské klima, nedělalo mi to vůbec dobře.
Promnu si ruku, na které mám velkou jizvu.

Nejde ani tak o to, zda je virus skutečný. Američané rabují velmi rádi, zvláště v Baltimore. Nerad bych potkal nějaké chuligány. A nejsem si úplně jistý, že policie má teď rychlý reakční čas pomyslím si.
,,No, ale jíst musím..." řeknu si. Ale moje bezpečnostní dveře a mříže mi poskytují ochranu. Tady se mi líbí. Tady je můj svět. Co budu dělat? pomyslím si, a začnu na telefonu vytáčet Mattyho.

Ale, rozmyslím si to.
,,Seber se do prdele, seber se" řeknu si. A začnu se oblékat a balit si. ,,No tak prostě uteču" řeknu si sám nahlas. Nejsem paranoidní jedinec. Ale vzhledem k tomu, co se děje...Vezmu si batoh, a do kalhot pro jistotu kuchyňský nůž. Batoh je ekologičtější než nesnesitelné plastové tašky.
,,No...Tak jdeme" řeknu a vydám se do obchodu. Cvak, cvak, cvak. Zámky odemykají moje dveře, a mně se to vůbec nelíbí.

Buch.

Dveře se zavřeli.

Zapomněl jsem vypnout televizi pomyslím si, ale uvědomím si, že jí vlastně vůbec neslyším. Tak jsem to asi udělal. pomyslím si, a vyjdu ven. Obchod není tak daleko... Utěšuji se. Ale jsme v USA. Samozřejmě, že je obchod daleko.

Thomas

neděle 21. května 2023
poblíž Grónska, Grónské moře

Byli jsme v téhle zatracené ledové pustině už měsíc a bylo to přesně o měsíc dýl než bych tu chtěl být. Cvičení jako takové sice nebylo špatné, ale ledová voda a vítr vysávající z nás síly neskutečnou rychlostí byl prostě vražedný. Ale zase to bylo něco jiného než co jsme cvičili běžně na základně nebo v teplých vodách kolem Oahu. Aspoň nějaké plus. Navíc věřím, že po tomhle chlapi na dalším cvičení nebudou zdaleka tak remcat. I když... Remcají vždycky, takže tomu moc nevěřím. Během zaslouženého odpočinku s knížkou mě vyruší Jorsen se zvláštní zprávou. Tohle jsem za celou dobu co jsem na ponorkách ještě nezažil, takže mě to náležitě překvapí.

„Jo, hned jdu...“ odpovím jen, obuju si boty a následuju ho. Postupně se k nám přidávají další členové posádky a celé mě to ještě víc překvapuje. Kdykoliv chtěl kapitán něco říct všem, použil prostě palubní rozhlas. Nikdy nepovolával všechny a už vůbec ne i od reaktoru a zbraňových systémů. To přece protokol vyloženě zakazuje... Nakonec se ale všichni sejdeme na můstku a přestože normálně je dost velký pro celou operační směnu, najednou je pro nás těsný. Posloucháme proslov velitele a pozoruju ostatní jak se jim mění výrazy ve tvářích. Já sám nemám komu volat, takže zamířím rovnou ke kapitánovi. Co neřekl mužstvu třeba prozradí mě. Nebo taky ne... Uvidíme.

„Pane... Víme aspoň něco o té nákaze?“ zeptám se na rovinu. Přece jen, jestli se celý svět uzavírá do karantény a ruší se i takovéhle cvičení námořnictev na němž bylo relativně jen pár lodí, musí to být něco většího a cokoliv nám může pomoct připravit se na to, co nás doma čeká. Nakonec, když se telefon uvolní, zamířím k němu taky a zkusím zavolat na základnu Frankovi. Ten by mohl vědět víc a taky by snad mohl něco říct. Pokud tam vůbec bude. Jestli je to tak v háji jak si myslím, může být celá základna vzhůru nohama...

Už měsíc jste se pohybovali ve vodách v okolí Grónska, měli jedno cvičení za druhým a informace z domova žádné. Všechny lodě měli totiž nakázáno držet rádiový klid po dobu celého cvičení. Zrovna dneska jste měli volno na to, abyste se dali do kupy po týdenním cvičením naloďování na nepřátelskou loď. Nenáviděli jste to. Zvláště pak tu část, kdy jste museli vylézt z ponorky do mrazivé vody a pak z vody vylézt na palubu lodi, kterou jste měli obsadit. Nejhorší ale byla část, kdy jste se museli vrátit zpět na ponorku. K tomu se používali torpédové komory, což bylo krajně nepohodlné a hodně klaustrofóbní.

Ležel jsi ve své kajutě a užíval sis svého volného času, když ti na dveře kdosi zaklepal. Když jsi dal povolení ke vstupu, dveře kajuty se otevřeli a ty jsi spatřil desátníka Jorsena. ”Tome, chtějí nás všechny na můstku. Prej mají zprávy z domova,” promluví a jeho výraz ve tváři mluví za vše. Něco se děje.
Zamířili jste spolu na můstek, kde už byla polovina posádky ponorky a další lidé se scházeli. Bylo to zvláštní, protože žádné námořní pravidlo toto nedovoluje. Jak se ale zdálo, kapitán ponorky měl na srdci něco, co vyžadovalo osobní kontakt.

”Děkuji, že jste přišli všichni, nezabere to moc času. Dostali jsme zprávy z domova. Věc se má tak, že se objevil nějaký virus, který se poměrně rychle šíří. Většina států už zavřela hranice a veškerá mezinárodní doprava byla zastavena. S tím se změnili i naše rozkazy. Cvičení se s okamžitou platností ruší a všichni se máme vrátit domů. Skandinávci jsou už na cestě domů, britové se na to právě chystají. V tuhle chvíli, se i naše flotila pomalu obrací na cestu domů. Bohužel nevím co nás tam bude čekat, žádné bližší informace jsem nedostal. Každopádně radiový klid byl zrušen, kdo bude chtít, může si zavolat domů. To je ode mne vše, vraťte se prosím na svá místa. Poručíku, zadejte kurz domů.”

Seděla jsi u Miley doma, obě jste sledovaly zprávy v televizi. Zrovna tam byli záběry z vrtulníků, které ukazovali nepokoje v LA. O chvilku později se záběr změnil a ukazoval podobné nepokoje v Sacramentu, pak i v San Francisku. Když se záběr změnil naposledy, bylo na něm vidět dlouhá kolona vojáků. Pak Miley vypnula televizi.

Už od chvíle, kdy guvernér vyhlásil lockdown tě pozvala k nim domů. Možná nesnesla pomyšlení, že bys ve svém bytě byla sama, zvláště po tom, co byla zrušená škola a krátce na to i všechny lety mimo Státy. Ano, rodiče ti už před několika dny volali, aby ses vrátila domů, ale ty jsi do poslední chvíle odmítala. A teď jsi toho možná litovala.

Už jsi u Miley trávila druhý týden. Druhý týden, co jste byly obě zavřené doma a podívaly se maximálně tak na pláž, neb vás její rodiče nikam nepustili. Dokonce ani oni sami nikam nejezdili, na to byli až moc slušní občané. Párkrát jste se sice pokusily utéci, ale když pak Mileyin otec zamkl jejich auta a tvou motorku do garáže a klíče schoval, přestaly jste to zkoušet. Jediné “výlety” které se konaly byly jen do nejbližšího obchodu pro zásoby, jinak nic.
”Aaa já se z toho zcvoknu. Nino… co budeme dělat?” ptala se tě Miley už asi po stopadesáté.

To co se dělo posledních pár dnů dostalo všechny. Všude byla vidět nejistota, bylo více policistů v ulicích i záchranky jezdili mnohem častěji, než bylo zvykem. Život ale běžel dál a když opadly prvotní strachy, lidé se uklidnili. Zatím ještě vládě důvěřovali, když je ujišťovala o tom, že je vše pod kontrolou. A zatím to tak i vypadalo. Po ulicích se nemotali žádní oživlý a ani ve zprávách nic neříkali o tom, že by se někdo takový někde objevil. Jasný, zprávy z Kalifornie byly trochu děsivé, přeci jen, vyhlásit celostátní karanténu je možná trochu přehnané. Jenže jak dnů přibývalo, přibývalo i zpráv a videí, až to nakonec vlády jiných států dovedlo k podobným opatřením. A Texas nebyl výjimkou. Karanténa zde sice nebyla, ale i tak se omezení ukázala, například zákaz vycházení ven mezi desátou večerní a šestou ranní.

Byla neděle, ve městě byl povětšinou klid a lidé si užívali květnové slunce. Zrovna ses vrátil s matkou z nákupu, což byl sám o sobě zážitek. Obchody byli nacpané k prasknutí a lidé kupovali vše, co vydrželo více než pár dní. Stále však byli spořádaní. Nikdo na nikoho neútočil, nikdo neraboval. Jen syslili. Zdálo se ti to vše přehnané, dokonce i tvá matka to sledovala nechápavě, ale ani ona se neubránila davové psychoze a nakoupila toho mnohem více než jste byli schopni spotřebovat. A nutno dodat, že taky hlavně trvanlivé potraviny. ”A co bys dělal, kdybychom to potřebovali a nebylo? Radši mít, než pak bědovat,” obhajovala své počínání.

To ale nebylo jediné, co tě dostávalo do kolen. V obchodu jsi totiž zahlédl dva mladíky jak koukali na nějaké video na telefonu. Z jejich rozhovoru a nadšení toho jednoho bylo patrné, že to natáčel ten druhý. V jednu chvíli jsi i zahlédl na co koukají. Na první pohled bys řekl, že to bylo jedno z těch videí co kolovali internetem, ale pak sis uvědomil, že to opravdu natáčel ten klučina a vcelku hodně se před kamarádem naparoval.

Sledovanost ti za poslední měsíc začala povážlivě klesat. Zprvu jsi nevěděla čím to je, i přes to, že ti to bratr a Jack neustále opakovali. Spíše jsi tomu asi nechtěla věřit. Jenže videa se neustále množila a i ty jsi dokázala poznat, že nejsou nijak upravovaná. Nehledě na to, že intenzita policejních a hasičských sirén byla den ode dne vyšší. Něco se dělo a i přes to, že jsi něco tušila, stále jsi tomu nechtěla věřit.

Videa posledních dnů byla děsivá, tak moc děsivá, že jsi dokonce i koupila tu sekeru o které jste před více než měsícem s bratrem vtipkovali. Nejhorší na tom ale bylo, že vláda mlžila a snažila se odvést pozornost jinam. Nechtěla přiznat, že nic neví, že neví co mají dělat, proto ujišťovala lidi, že je vše v pořádku, že je vše pod kontrolou. Nutno přiznat, že jim to zatím fungovalo. I tak ale lidé nakupovali mnohem více, než bylo zvykem.

Je to asi půl hodiny co ti volal bratr, že rodiče chtějí, abys byla u nich doma. Namítala jsi, jistě, ale on v tom byl neoblomný a ty sis dovedla představit, jak mu za zády stojí tvá matka a je připravená mu okamžitě telefon sebrat a říci ti to sama. Nakonec ti nezbylo nic jiného, než souhlasit, nechtěla ses ani domýšlet toho co by se stalo, kdybys to neudělala. Nejspíše by přijel tvůj otec a odnesl by tě jako malé nemluvně.
Telefon ti zavrněl a na displeji se objevila zpráva od bratra, že je u vchodu. Když jsi vykoukla z okna, uviděla jsi tátův Ford F350 a z jeho dveří vystupujícího bratra. Bylo ti jasné, že se rodiče z obavy o svou bezpečnost stáhli z města na farmu, kterou před lety koupili a už nějakou dobu dávali dohromady.

Události za posledních pár dnů nabrali celkem na intenzitě a chvílemi bylo složité to stíhat sledovat. Zvláště pak, když si člověk musel ověřovat pravdivosti videí. Zpočátku to vláda ignorovala, tutlala, pak poslala příslušné orgány aby to prošetřili a nakonec začali doporučovat lidem aby moc nevycházeli ven, hlavně pak večer. Vláda tvrdila, že má vše pevně v rukou, že je vše pod kontrolou a zatím to tak i vypadalo. Nebýt videí, které kolovali internetem, nejspíše bys ani nevěděl, že se něco děje. Tedy alespoň do chvíle před deseti minutami, než přišla zpráva od rektora Danielse, že škola je do odvolání zavřena a všichni studenti byli posláni domu ke svým rodinám. Prý než se tato krize přežene.

To pro tebe znamenalo jediné. Volný čas, se kterým jsi mohl naložit dle svého. V první řadě jsi ale potřeboval dojít nakoupit. Docházelo ti skoro vše co jsi doma měl a pokud bys to tak ještě chvíli nechal, brzy bys neměl co si uvařit k večeři. Už teď jsi měl problém vymyslet si oběd z toho, co tu bylo.

Jeden by řekl, že den volna mu prospěje. Těžko říci, jak to bylo u tebe.

I přesto, že Pelican Bay je jedna z nejpřísnějších věznic v Kalifornii a vše co jde dovnitř je několikrát kontrolováno, stane se, že něco prosákne. Většinou jen zvěsti, nikdy nic potvrzeného. A to se stalo i u vás. Když přišel lockdown, nikdo vězňům nic neřekl. Jenže jim brzy začalo být divné, proč nejezdí návštěvy a tak se ředitel rozhodl něco málo říci. Oznámit, že se objevila nová nemoc, něco jako byl covid a guvernér vyhlásil lockdown, aby ochránil obyvatelstvo.
To většině stačilo. Zhoršovat se to ale začalo ve chvíli, kdy lockdown trval už moc dlouho. A pak se začala věznicí šířit zpráva, že venku bují nepokoje.

Byl pátek, když jsi končil své šichty. Jel jsi více jak týden v kuse, neustále v zápřahu. Každou chvíli jste prováděli prohlídky cel, odváděli některé na samotku a snažili se udržet vězně v nevědomí, i když vy sami jste moc dobře věděli co se venku děje. A pak, v onen pátek, jeden ze stráží se prořekl. Nebylo to schválně, bavil se s kolegou a nevěděl, že ho poslouchá nějaký vězeň, který to pak roznesl. To co se dělo potom bylo… děsivé. Ve věznici propukli nepokoje, vězni se začali bouřit. Málem to přerostlo v regulérní vzpouru, ale vše se naštěstí nakonec podařilo uklidnit, i když bylo mnoho raněných (i pár strážných) a dva mrtví. Někdo využil příležitosti a zbavil se konkurence (Velascez byl jedním z mrtvých).

Když tě pak seržant poslal domů, ať si odpočineš, nejdříve si odmítal, nechtěl jsi je v tom nechat. Ovšem musel jsi sám uznat, že v tobě už moc energie a síly nezůstávalo, takže jsi nakonec souhlasil.
Je neděle a v rádiu už od rána melou o těžkých nepokojích v Sacramentu, San Francisku, LA a dalších velkých městech Kalifornie. U vás byl zatím klid, byť občas jsi zahlédl nějaké nespokojené lidi. Dokonce ani žádný oživlý tu hlášený nebyl a skoro až sis říkal z čeho ty lidi tak blbnou. Nebýt těch videí, co děsili lidi, nic by se nedělo. Alespoň to tak vypadalo.

Už od chvíle kdy jsi viděla ty videa jsi mohla tušit, že se to bude jen zhoršovat. Každým dnem jich přibývalo a vládal mlčela. Lidé byli zatím ale v klidu, byť si šlo všimnout, že mnozí nakupují více než bylo normální. Jakmile ale došlo k lockdownu, vše se začalo rychle zhoršovat. Policie, záchranáři i hasiči jeli šichty navíc. Ty sama jsi od té doby měla možná tak den nebo dva dny volna.
Ovšem čím déle lockdown trval, tím více se to zhoršovalo. Od kolegů jsi věděla, že se mnozí z nich už párkrát střetli s oněmi oživlými. I tak tomu bylo stále těžké uvěřit.

Byla neděle, normálně vcelku klidný den, kdy se toho zas tak moc nedělo, zvláště teď, když byl lockdown. Jenže tady tomu bylo jinak. Po celé Kalifornii propukali nepokoje, dokonce se k vám i dostala zpráva, že federální vláda vyslala Národní gardu aby situaci uklidnila. Situace se stávala čím dál více nezvladatelnou.

”Bravo, oblékat, výbava na potlačení nepokojů,” zaslechla jsi hlas seržanta a když ses ohlédla, viděla jsi, jak zrovna mizí zpět v chodbě, zatímco dveře od společenky nechává otevřené.
”Je to tady princezny. Ze zásahovky k potlačování nepokojů,” zakaboní se Ciero, nepříliš vysoký, ale vcelku pružný chlapík s krátce ostříhanými vlasy a několikadenním strništěm.
”Se dalo čekat,” odfrkne si Harpton, vysoký holohlavý hromotluk a když kolem tebe prochází, nezapomene na tebe mrknout. Jako jeden z mála tě v jednotce uznává a oceňuje co vše jsi musela udělat proto, aby ses dostala kam ses dostala.
”Taylorová jdeš?” zeptá se tě Willson, další z těch, jejichž respekt sis získala svou tvrdou prací.

Zprávy které se šířili ze světa byly více než znepokojivé. Zprvu jim bylo těžké uvěřit, jak se říkává, dokud to neuvidím na vlastní oči neuvěřím. Takže i když jsi to viděla na internetu, nebo ve zprávách, nechtělo se ti tomu věřit. Nebo sis při nejmenším říkala, že vám se to stát nemůže. Jako všichni ostatní.

Jenže to se změnilo ve chvíli, kdy jsi se s tím sama setkala.

Byla neděle, normálně by to byl asi jeden z těch dnů, kdy by se nesmělo říci to slovo na K, aby se to nezakřiklo. Ovšem vzhledem k tomu, co se venku dělo jste byli všichni v pohotovosti a mnozí z vás jste pracovali i dlouhé přesčasy. Ty jsi zrovna začínala svou šichtu, zatímco Lucy ji končila a Emma táhla už druhý přesčas a teď zrovna vyspávala na sesterně. Bylo brzké ráno, slunce se sotva vyšvihlo nad obzor a tak byl zatím kl… pardon, nechceme to přeci zakřiknout. V nemocnici bylo překvapivé ticho, jen tu a tam někdo proběhl, většinou ale jen takové to normální ranní běhání.

Blížil se čas vizity a ty jsi dnes měla službu na příjmu s doktorem Rackhenem. Postarší, ale stále vitální pán s milým úsměvem a neuvěřitelně příjemným hlasem. Inu, spousta černochů má uklidňující hlas. Procházeli jste posledně přijaté pacienty, kontrolovali je a zrovna jste se blížili k poslednímu, když dovnitř vtrhli záchranáři tlačící před sebou lehátko a na něm silně krvácejícího chlapíka.
”Nějakej magor ho těžce pokousal do krku. Podařilo se nám zpomalit krvácení, dali jsme mu trochu morfinu a něco na zvýšení srážlivosti. Zatím se drží,” hned hlásí zdravotník, zatímco se k němu doktor hned přitočí.
”Ani se nezastavujte, rovnou na sál. Garcíová, jdeme, budete mi asistovat,” křikne na tebe doktor a než se vůbec stihneš rozkoukat, už pomáháš doktorovi navléci se do operačního, zatímco se sama převlékáš.
Operace byla překvapivě rychlá a doktor velmi přesný. Krvácení se podařilo zastavit, cévy i tepny doktor vyspravil a kůži nakonec taky. Tak jako tak, zůstanou po tom nehezké jizvy. Když jste skončili, pacient byl stabilizovaný a v pořádku. Vykazoval všechny znaky toho, že možná ještě večer půjde domů.