Samantha se zatváří smutně, když sázku odmítneš.
”Necítíš se ve svý kůži?” snaží se tě ještě trochu vyhecovat, ale když vidí, že sázku nepřijmeš, přestane a zamíří do své kóje, kde si začne připravovat zbraň.
”Jasný, budeš to tu mít připravený,” přikývne ti Marek, odskočí si někam do zadní části střelnice a když se vrátí, nese karabinu v ruce. Zamíří přímo do tvé kóje, kde vezme ARko a místo ní odloží karabinu. Když ji vezmeš do ruky, všimneš si, že mód střelby má jen na jednotlivé rány nebo dávky. Chybí plně automatický režim.

Než se stihneš připravit ke střelbě, ozve se několik, rychle po sobě jdoucích výstřelů. Je ti jasné, že to Samantha nebyla. Nejen, že je hned ve vedlejší kóji, ale navíc stojí od kóje dál a kouká kamsi doleva, do míst, odkud se ozvala ona střelba. Když se podíváš na střelnici, uvidíš jak se ze vzdálenosti dvaceti metrů vrací terč s téměř perfektními zásahy. Okolo středu jsou čtyři díry, přičemž pátá je jen deset čísel nad středem.
”Dost dobrý chlape,” ozve se mužský hlas a uznalé bručení.

”Vy ste mi ho podstrčili, vy zasraný prasata,” rozeřve se Velascez a dokonce se pokusí plivnout na Thomase. To se mu ale nepodaří, protože ho mladík praští obuškem do břicha. Vězeň se předkloní a tobě tak poskytne krásnou příležitost mu posměšně pošeptat. V tu chvíli ale už nic nezkouší, ví totiž co by se stalo.

Nasadíš mu želízka a Tom ho popostrčí do ramene, aby se dal do pohybu. Velascezova ochota jít s vámi je velmi nízká, takže jej ty, nebo Tom musíte občas popostrčit, aby přidal do kroku. Jakmile se dostanete do slepého místa a ty ho skopneš, stane se to, co jsi očekával. Velascez ve snaze nespadnout na držku dá ruce před sebe, což má za následek, že se zachytí Thomase a strhne ho sebou k zemi.
”Ty zmrde špinavej,” uleví si Thomas, když se zpoza vězně vyhrabe, vytáhne obušek a dá mu jednu, dvě rány, aby jej “zklidnil” a na kamerách to nevypadalo až moc… řekněme podezřele.

Když vyjdete schody, je omezovací křeslo už připravené. Oba dozorce, kteří vám přišli na pomoc znáš. Moc dobře, takže stačí jedno dvě slova aby pochopili, co je Velascez zač a přizpůsobili se. Pomohou ti tedy uvázat ho na křeslo i přes jeho silné protesty (dokonce od nich dostane další “umírňovací” ránu do břicha). Poté mu nasadíte kapucu a už křeslo tlačíte k volné samotce.
Těch pár šeptaných rad sice nemá takový účinek jaký jsi čekal, ale minimálně jsi mu dal něco o čem může přemýšlet. Když ho vysadíte na samotce, hledí na vás jako zbité zvíře. I přes rány a nějaký čas na křesle má stále pohled člověka, který se nebojí zaútočit.


”Dobrá práce Georgi,” poplácá tě po rameni Dwike, když se sejdete na obědě. ”Věděl jsem, že na tebe bude spoleh. Volal jsem detektivovi, co má jeho případ na starosti. Mám ti vyřídit, že kdyby to sem nebyla taková dálka, pozval by tě večer na pivo. Prý ho ale máme udržovat naživu, chce aby trpěl za to, co provedl jeho parťákovi a jeho rodině.”

”To víš, pořád,” zasměje se, otevře kufr a jakmile naložíš a nastoupíš, rozjede se směr chata. Ještě před tím, když mu odpovíš, si tě pozorně prohlédne a pak se zasměje.
”Měl bys chodit víc na slunce, jsi nějakej pobledlej.” Stočí auto z tvé ulice, zařadí se mezi další a už si to sviští mimo město. To sice nějakou dobu trvá, ale poté co vyjedete ven, stočí to na sever, auto zařadí vyšší rychlost a vy brzy najedete na mezistátní.
”Vezmeme to přes York, potřebuji se tam ještě pro něco zastavit,” oznámí ti plán, když najede na osmdesát trojku, která vede z Baltimoru přímo do Yorku.

Jakmile si vyřídil své záležitosti v Yorku (kupoval nějaké věci na opravy), zamířili jste konečně na chatu. I tak cesta zabrala hodinu.
Chata vypadala stejně, jak sis ji pamatoval, možná jen trochu sešlá.
”Pořád stejná. Pořád je na ní dost práce,” usměje se, když zastaví před ní. ”Pomůžeš mi to vyložit?”

”Konzervy se vždycky hodí,” zazubí se na tebe. ”Alespoň se pak vyhneme tomu šílenství jako při covidu,” zasměje se a ty si vzpomeneš, jak lidi šíleli, když vláda oznámila, že vyhlásí karanténu. Lidi tehdy vykoupili snad i to, co normálně nekupovali.

”Podcast? Vážně?” zašklebí se na tebe stylem jestli to opravdu myslíš vážně. Pak se na tebe podívá a trochu zvážní.
”Máma? Narozky? Zítra?” připomene ti. ”Táta blázní už celej tejden a myslím, že by uvítal nějakou pomoc. Navíc, víš jak bude šílet, když se tam neukážeš. Nehledě na to, že tě prosí abys pomohla s přípravami.”

Oba bratři na tebe koukají s rukama opřenýma o boky s občasnými pohledy jeden na druhého. Vidíš jim ve tvářích, co si o tom myslí a když pak nabídneš ruku, jen se zasmějou, pokrčí rameny a Alvaro tvou ruku přijme.
”Bastardo,” zasměje se Emiliano, hodí ti klíč a ukáže na auto. Je na něm potřeba hodně udělat, aby zase jezdilo, ale bratři jsou na velmi dobré cestě k tomu to zvládnou. Alvaro vyhulí hudbu na max a taky se pustí do práce.

”Co je to tady za kravál sakra? Člověk na chvilku vypadne a vy mi tady z toho uděláte cirkus.” Hudba se najednou ztiší a ty uslyšíš kulometnou španělštinu pana Santose. Zároveň s tím uslyšíš, jak oba jeho synové přestali pracovat a když vyjedeš spoza auta, uvidíš ho stát rozkročeného s rukama založenýma na prsou.
”Henry, co ty tady děláš? Měl jsem za to, že máš volno,” přísně se na tebe podívá a až po chvilce mu dojde, že auto, na kterém děláte je projekt jeho synů. ”Aha… fajn. Jedu mimo město a až se vrátím, tenhle krám tu nechci vidět,” pan Santos moc nevěřil tomu, že Plymoutha ještě někdo zprovozní a i když synům nezakázal na něm pracovat, nebyl zrovna dvakrát nadšený, když tu to auto našel.
”Ale tati…” zkusil se ozvat Emiliano, ovšem Alvaro ho ještě v nádechu zarazil.
”Do večera bude pryč,” řekne místo bratra a podívá se jak na tebe tak i na Emiliana a nakonec i na svého otce.

Vyrazila jsi směr Malibu, což byla v podstatě jen dvacet osm mil dlouhá silnice, cesta, která ti při normální rychlosti zabrala sotva tři čtvrtě hodiny. Ovšem při zastávce na jídlo se to protáhlo skoro na hodinu. Vybrala jsi restauraci v polovině cesty, Jack in the Box. Sice to byl řetězec, ale hamburgery (a nejen ty) měl dobré a hranolky poctivé. Na tom si zakládali, stejně tak na tom, že maso musí být prostě na grilu a ne v olejové lázni, jako jiné nejmenované Mc řetězce. Na jídlo jsi musela chvíli čekat a možná dát více než pár dolarů, ale vyplatilo se ti to. Nejen, že to skvěle vypadalo, ale úžasně to vonělo a už se ti i začínaly sbíhat sliny a nemohla ses dočkat, až se do toho pustíš. Možná proto jsi zbytek cesty hnala rychleji, než bylo třeba. Inu, proč by ne, silnice byla zatím poloprázdná a navíc, měla jsi čerstvé jídlo v boxu.

K Miley jsi dorazila krátce po desáté. Osamocený dům na pláži se dal špatně přehlédnout, nehledě na to, že jsi tu už několikrát byla. Mileyiny rodiče sice nepatřili mezi úplnou smetánku, ale peněz měli dost na to, aby si mohli dovolit starší dům na pláži a pár lidí k tomu, aby se o něj starali.
Když jsi přijížděla k domu, akorát jsi viděla Miley jak se loučí s rodiči, kteří právě nastupovali do auta. Což samozřejmě tvůj příjezd trochu zdržel.
”Nino, ahoj,” pozdraví tě Mileyin otec, zatímco její matka si tě zvědavě prohlíží. ”Nechápu, jak se ti tam vejdou všechny ty učebnice a sešity,” pronese místo pozdravu a Miley na tebe hodí varovný pohled. Evidentně její rodiče věděli, že přijedeš a nejspíše si myslí, že budete celý víkend studovat.

Chlapi se rozesmějou, když Valdez dostane pohlavek, což servírka ocení nenápadným mrknutím, zatímco ostatní hosté restaurace nesouhlasnými pohledy. Toho si samozřejmě všimne Jorsen a hned se začne omlouvat.
”Nech si to až do baru, Valdezi, rád bych se v klidu najedl,” zašklebí se na vojáka a ten jen omluvně zvedne ruce. Ostatní se opět rozesmějou.
”Nekaž srandu, Jorsene,” zahučí Berks.
”Hovada,” povzdechne si desátník.

”Hele, seržo, co víme o tom cvičení? Nikdo nám neřekl ani hovno, jen ať si sbalíme teplý spodky,” otočí se Valdez na tebe a svou otázkou utne veškerý smích. Pohledy všech čtyř vojáků se stočí k tobě, jako bys věděl všechno.

Dvacet dní před koncem kariéry

sobota 01. dubna 2023
Austin, Texas, USA

sobota 01. dubna 2023
Amarillo, Texas, USA

20 DAYS BEFORE

sobota 01. dubna 2023
Atlanta, Georgia, USA