20 Days Before

sobota 01. dubna 2023
Pelican Bay State Prison, California, USA

20 Days Before: 2

Bože, to je rychlost pomyslím si. Bratr byl opravdu dobrý řidič, to mu nemohl nikdo vytknout, ale já jsem byl při jeho jízdě vždy značně nervózní. Prostě to působilo dojmem, že to každou chvíli napereme do stromu, jen abychom...To inu nikdy nenaprali. Jako kdyby byl nadán nějakým tajemným talentem. Inu, přeju mu to. Já to štěstí nemám.
Byl tu ale i tak až moc rychle, sotva jsem si stačil dát věci do tašky. Zívnu si. ,,Ach bože" řeknu si pro sebe. Nemám rád tenhle stres pomyslím si. Nechci, aby bratr dole čekal, když už tu je. Rychle se začnu obouvat, a popadnu tašku. Vezmu do druhé ruky klíče, a začnu odemykat dveře svého bytu. První klíč, zlatavé barvy, jde do horního bezpečnostního zámku. Potom následuje malá závora, kterou oddělám otáčením páčky. Další klíč, další zámek. Slyším, jak železné tyče vyjely ze dveří.

Nádech, výdech.

Vyjdu ven ze dveří a do očí mě udeří Slunce. Fouká studený vítr.

Už ze svého patra slyším:
,,It's alright if you love me
It's alright if you don't"
A podívám se přes zábradlí. Bratrovo auto poznám kdekoliv. Ano, to bude bezesporu on pomyslím si a vydám se ze železných schodů dolů. Klapavé zvuky jdou nejdříve dolů, jen abych se v mezi patře otočil, a vydal zpět nahoru. Zamknul jsem všechny zámky? pomyslím si nejistě. Přijdu zpět ke dveřím, a raději to zkontroluji. Vypadá to, že ano.
Vydám se znovu ke schodům, jen abych se na nich zastavil. ,,Hmmm...Ale ten jeden západ u horního by nemusel stačit." řeknu nahlas, vrátím se, a znovu zamknu horní zámek.

Zatímco jsem seběhnul dolů, bratr si samozřejmě nevšímal vůbec ničeho, krom své hudby. To je člověk, co umí žít! pomyslím si, a dám si přátelský úsměv.
Chvilku jej pozoruji, a když mi dojde, že si mě nevšímá, tak mu zaklepu na okénko.
,,V pohodě pardále. Furt jedeš The Heartbreakers? Bože, to je nostalgie" řeknu jen tak do větru. ,,Otevřeš mi kufr?" dodám, a začnu si tam dávat tašku.
,,No uh..." začnu s odpovědí na jeho lehce vyčítavou poznámku. ,,Znáš to, samé práce teď. Zkoušky a tak. Musím se na to připravovat. Kultivuju budoucnost Ameriky, a zatím můžu říct, že není moc růžová" řeknu sarkasticky. ,,Ale tak pro mého o pět minut mladšího brášku si čas vždycky najdu" dodám shovívavě, a posadím se vedle Mattyho na místo spolujezdce.
,,Hah, jako za starých časů, když jsi mě vozil do školy. Akorát teď si nás vzhledem k mé sešlosti nikdo už nesplete" Pokus o sebedeprikující humor, následovaný složením hledítka nad spolujezdcem a koukáním ven ze zrcátka. ,,To naopak ty Matty jenom záříš. Dobrá muzika, Slunce svítí. To očekávám nějaké dobré zprávy" řeknu a lehce do Mattyho přátelsky žďuchnu.

20 Days Before

sobota 01. dubna 2023
Kingsland, Georgia, USA

Když vylezeme před kasíno, ani mě nepřekvapí, že tu vidím větší část týmu. Nebo aspoň tu část, která takhle chodí po barech a neužívá si ještě posledních pár hodin doma s rodinou. "Jo Valdezi, ukecal..." odpovím jen a mávnu nad jeho blbou poznámkou rukou. Jen o pár minut později se k nám přiřítí starší Tahoe, do kterého se ale zase pohodlně vlezem, takže nikdo proti stáří auta neprotestuje. Snad taxikář by si mohl stěžovat, ale zase určitě je na vození podobných partiček ze základny do hospod zvyklý a podle mě má tohle auto i proto.

Výběr podniků nechám na chlapech, očividně to mají promyšlené lépe než já a věnovali tomu nějaký čas. Když vybranou hospodu doporučí i taxikář, vypadá to na skutečně slušný podnik. "Jo, pořádné žrádlo nic nezkazí a v trubce si dlouho pořádné steaky neužijem..." odpovím desátníkovi a rovnou jako první zamířím do hospody. Jen několik schodů a jsme z Kingslandu snad rovnou v Hostonu nebo nějaké jiné texaské prdeli. Ale když vidím, jak je tu narváno a praští mě přes nos vůně pečeného masa, jsem ochoten vnitřní výzdobu odpustit a zaměřit se fakt jen na to žrádlo. Když zareagistruju krátkou sukni a hluboký výstřih jedné ze servírek, usadí se mi na tváři i celkem spokojený úsměv. Nebude to špatný večer a jak mi kdysi řekli na cvičení Rusáci - nado žit... Takovou chlastačku jaká se potom rozjela jsem do té a ani od té doby ještě nezažil, ale má to něco do sebe...

Dost rychle najdem náš stůl a pustíme se do hlasitého vybírání jídel. Piva se před náma objeví prakticky automaticky, ale nikdo proti tomu ani slůvkem neprotestuje. Naopak hlasitý smích vyvolá věta "Prve mi aspoň kup pití, námořníku..." doplněná pohlavkem, který Valdez inkasuje od číšnice poté, co ji plácne přes zadek... Rozjíždí se nám to opravdu hezky.

Emma se na tebe usmála, poodstoupila od dveří a o něčem se začala bavit s Lucy. Než jsi stihla dopít, video na počítači proběhlo ještě jednou. Všichni na něj fascinovaně a trochu nechápavě hleděli, jen pár z nich nevěřícně vrtěli hlavou.
”Jaký bylo volno Bello?” zeptá se tě Lucy, jen co vyjdeš ze sesterny, ”máš nějaký objev?” Lucy pokaždé vyzvídala, když jsi přišla z volna. Skoro až sis začínala myslet, že jí o něco jde. Emma si nad tím jen povzdechla a podala ti desky pacientů, které jdete prohlédnout.
”Projdi si to, dneska je budeš mít s Lucy na starosti,” pronese klidným hlasem, zatímco spolu kráčíte na pooperační. Prohlédneš si desky tří pacientů, vše rutinní zákroky, nic složitého. Jeden z nich by se dnes večer měl přesunout do klasického pokoje na doléčení, zbylí dva musí ještě dva dny zůstat na pooperačním. Jeden, ten který večer půjde do obyčejného, prodělal operaci ruky, otevřená fraktura stehenní kosti, měl velké štěstí, že kost nezasáhla tepnu. Druhý leží po operaci žlučníku, která se celkem zkomplikovala, takže místo toho aby do večera šel domů, doktor doporučil aby zůstal minimálně dva dny na pozorování. A třetí klient byla starší žena po operaci kyčle. Ta sice taky mohla hned následujícího večera jít na obyčejný pokoj, ale vzhledem k jejímu věku bylo opět doporučeno ponechat ji na pooperačním o něco déle.

”Dneska si vezmete na starosti pooperační, Dianna potřebovala den osobního a Marta má nějaké rodinné problémy,” omluvně se na tebe podívá Emma. Normálně máš totiž na starosti přípravu pacientů na operaci, případně asistenci na sále. ”My to zvládneme,” zakření se Lucy. Pak do tebe šťouchne a hlavou kývne kamsi dopředu. Jen co zvedneš hlavu, zahlédneš Johna, jak zrovna vychází z nějakého pokoje v doprovodu svého kolegy Martina. ”Slušelo by vám to,” rýpne si a trochu popoběhne, aby se dostala z tvého dosahu.

Jen co jsi opustila byt, ozval se znova telefon s názvem střelnice, kde se máte sejít. Střelnici jsi znala, byla jen pár bloků od letiště a sotva patnáct minut autem od stanice. Střelnice byla velká, měli hodně dobrý výběr a policajtům dávali slevy.

S ohledem na dopravní situaci ráno v LA, jsi ke střelnici dojela ještě včas. Samantha na tebe už čekala, v ruce podlouhlou tašku a na sobě džíny, kostkovanou košili, pod ní černé triko a na hlavě kamioňáckou kšiltofku.
”Si to stihla rychle,” zakření se na tebe, když vystoupíš z auta. ”Co bys řekla na sázku? Kdo prohraje platí oběd následující týden?” vychrlí na tebe, jen co k ní dojdeš. Samantha je zácvikový důstojník, takže je ve službě skoro pořád a vždy má u sebe nějakého nováčka.
”Už jsem nám zamluvila kóje. Marek ti už připravil bouchačku a dostatek munice,” neustále se na tebe kření, zatímco spolu zamíříte dovnitř. Jen co vejdete, už na vás mává vousatý chlapík vojenské postavy. Marek Rowell, syn majitele a bývalý mariňák, co při akci přišel o nohu. Teď si užíval zasloužené penze a pomáhal tátovi vést tuhle střelnici. Znáte ho už nějaký ten pátek.

”Čau Theo. Máš tam ARko s dvěma plnýma a dvě krabičky na dosáčkování. Pak jsem ti tam hodil i pár čtyřicítek a krabičku pětačtyřicítek,” mrkne na tebe, jen co projdete kolem něj.
”Tak co, jdeš do toho?” Samantha se zastaví před vchodem ke kójím, div do ní nenarazíš a zkoumavě si tě prohlédne. ”Nebo se bojíš, že tě přestřílím?” zazubí se a sebevědomí z ní jen čiší. Není divu, taky se o ní říká, že je jedním z nejlepších střelců na stanici.

”Vím, že je to na hovno, ale věřím ti,” kývne ti Dwike, než se vrátíš ke skupině.

”Hajzl… jasně, co mám udělat?” Tom se zdá jako velmi chápavý mladík, ze kterého určitě něco bude. Tvůj plán pochopil velmi rychle a hned jak bylo po návštěvách, spustili jste to. Zastavit Velasceze k prohlídce nebylo nic zvláštního. Ba naopak, vzhledem k tomu, kdo za ním přišel to bylo více než očekávané, takže ani Polfish tentokrát nic nenamítal. Zatímco ty jsi Velasceze hlídal, Thomas se jal ho prošacovat.
”Ale ale ale, copak to je? Sis myslel, že to nenajdeme?” poodstoupí od vězně s telefonem v ruce. Dokonce ani ty sis nevšiml, jak mu ho podstrčil. Polfish, který vás sledoval, jen zklamaně zavrtěl hlavou a odešel za skupinou, která se vracela na cely.
”Hej… to není moje… slyšíš? HEJ!” ozve se Velascez, když vidí Polfishe odcházet. Brown ti mezitím předá “nález” a pokračuje v prohlídce.
”Nic dalšího,” dodá a čeká na další rozkazy. Nyní jsi na tahu ty.

”Super. Jasně, podíváme se na to. Taky jsem něco nastudoval, tak to možná dáme dokupy. Hele, jsem teď v Gettysburgu, ještě něco nakoupím a zajedu pro tebe. Zhruba tak do hodiny a půl bych tam byl, tak buď připravený,” bratr byl po hlase překvapený, možná už ani nečekal, že se mu ozveš. Šlo ale slyšet i nadšení z toho, že sis to nakonec rozmyslel.

Balení i následné čekání na bratra uběhlo překvapivě rychle. Než jsi stihl dodělat poslední věci před odjezdem, objevila se ti na telefonu zpráva, že do pěti minut bude u tebe před domem. Než jsi stihl posbírat své věci a seběhnout na ulici, už tam stál a čekal na tebe. Stříbrný Chevrolet Captiva, okénka stažená a tvůj brácha sedící uvnitř a viditelně si užívajíc hrající písničku. Píseň si tak moc užíval, že si ani nevšiml tvého příchodu. Teprve až u čtvrtého “Breakdown”, to když bušil prsty do volantu v rytmu skladby, si všiml, že stojíš u auta.
”Morrisi, promiň, jsem si tě nevšiml,” zasměje se omluvně, s podtónem jistého studu. Hned na to vystoupí z auta, aby ti pomohl naložit věci do kufru.
”Už jsem přestával doufat, že mi na zprávu odpovíš,” pronese až moc upřímně, když nasednete do auta a on nastartuje.
”Jak se vůbec máš?”

Nedá se říci, že by Robert nějak reagoval na tvé popichování. Snad jen občas nějakým úšklebkem. Vlastně ano, jednou ti kontroval: ”A ty sis našla kluka?”

”Taky musíš všechno hned zhejtit,” povzdechne si, načež se pustí do krájení. ”Možná bys mohla vytáhnout zadek ven sama, než se ti zplacatí,” zašklebí se na tebe, stáhne cibuli stranou a dá se do krájení papriky. Zdá se, že k snídani bude omeleta. Zatímco mluvíš, on připravuje potřebné suroviny a nádobí. Pak rozžehne plotnu, položí na ni pánev a na ni položí kousek másla.

”Kdybych na to koukl jako každej druhej, asi bych tomu i věřil. Ten filtr, že to vypadá jako video z telefonu je celkem dobrej. Úpravy tam určitě nějaký být museli, ale ten co to dělal musí být fakt dobrej, protože nic poznat nejde,” dodá a ukáže na telefon obracečkou.

”Co máš vůbec dneska v plánu?”