20 Days Before

sobota 01. dubna 2023
Atlanta, Georgia, USA

V poslední době sis moc opušťáků nebral, ne po tom, co ses rozešel s Loren. Neměl jsi k tomu důvod. Jenže teď to bylo jiné. Volno jsi ty i tvůj tým dostal nařízené, v pondělí totiž vyrážíte na dvouměsíční cvičení s britským, norským, švédským a dánským námořnictvem, které má prověřit vaše schopnosti operovat za polárním kruhem. Těžko říci, jestli se na to těšíš, nebo to prostě jen bereš jako každý jiný rozkaz. Ovšem jedno je jisté, nebude to úplně nejjednodušších šedesát dní a vedení se rozhodlo, že vám před ním dá volno, abyste si pořádně orazili.

Byl jsi zrovna v kasárnách, když dovnitř vešel desátník Jorsen a zamířil si to rovnou ke své posteli.
”Co je Thome? Ty zas strávíš opušťák tady?” zahuláká, aniž by se na tebe otočil. ”Měl by ses na to už vysrat. Byla to coura, co čekala jen na to až vypadneš. Ser na to a pojď s námi do města. Kluci našli nějakej novej bar. Sice je až v Kingslandu, ale co,” začne do tebe hučet. Jorsen patří do tvého družstva, kde slouží jako velitel druhého palebného týmu a zároveň tvůj zástupce. Je celkem usměvavej, společenskej a ukecanej. A až bolestivě upřímnej.
”Tak co, máme na tebe počkat?”

Začal víkend. Pro studenta jako jsi ty to znamenalo dvě věci. Volno a kocovina druhý den. A pak ještě možnost studia a přípravy na další týden, ale co se tím zabývat, no ne? Vždyť jsi byla ve městě andělů a komu se tohle povede? Jasně, skoro čtyřem milionu dalších lidí, ale koho ti zajímají.

Stála jsi před oknem v rouše Evině a hleděla na Venice Beach. Viděla jsi ty aktivisty, jak běhají po pláži, další se rozcvičovali, jiní jezdili na kole a ve vodě dokonce i čekalo pár surfařů na ty správné vlny. V bytě jsi byla sama, přítel měl nejspíše nějakou práci, takže ti na stole nechal jen lístek, abys na něj nečekala a užila si víkend. A že jsi měla plán jak si jej užít. Jenže s čím začít? Než jsi ale stihla cokoliv vymyslet, začal vyzvánět skype nainstalovaný na notebooku. Rodiče volali.

Bylo jedno, jestli je sobota, neděle, svátek nebo snad konec světa. Tvoje matka měla otevřeno každý den. A lidé to věděli, však každý den se u vás někdo zastavil pro nějakou květinu, nebo si přišel objednat nějaký puket pro nějakou zvláštní příležitost. Živnost tvé matky vám vynášela dobře. Ona byla spokojená, ty jsi byl spokojený a všem bylo fajn. Skoro taková idilka.

Seděl jsi zrovna v kuchyni, ládoval se snídaní, kterou ti připravila a projížděl jsi facebook na telefonu. Fotky bývalých spolužáků, kde machrovali bohatstvím a úspěchy svých rodičů, nebo se rozplývali nad nepodstatnými pitomostmi jako byla třeba včerejší večeře, tě občas dokázalo vytočit. Postovali zbytečnosti, jen aby machrovali. Odložil jsi telefon, dojedl snídani a zamířil za matkou do květinářství. Včera večer tě prosila, aby ses za ní zastavil, že s něčím bude potřebovat pomoct.

Bylo to skoro jako pohybovat se v džungli. Všude byli nějaké květiny, vonělo to tam rozličnými vůněmi a i přes to, že venku nebylo až takové teplo, tady bylo celkem dusno. Tvá matka byla zrovna u pokladny, něco řešila s nějakou ženou, takže když si tě všimla, jen kývla hlavou, abys šel do zadní části.
”Henry, drahoušku. Potřebovala bych, abys tohle,” ukázala na pět přepravek plných květin, ”odvezl do Texas RoadHouse, už tam na to čekají.”

Závěsy na oknech byly zatažené. V temné místnosti byl pouze jediný zdroj světla a to byl hodně nabušený počítač, za který by se nemusel stydět ani profesionální e-sportovec. Chlazení počítače bylo sotva slyšet a tak ticho v místnosti rušilo jen klapot kláves a myši. A občas i nějaká tvoje nadávka. Zrovna sis vzala na paškál starého Hitmana a jen co jsi to rozehrála, věděla jsi, že tohle nebude nic pro tebe. Ale co na tom? Fanoušci si tu hru vyžádali a ty bys pro ně udělala cokoliv.

Dostala ses do třetí mise, ale tam se ti dařit přestalo. Prostě to nešlo. Ať jsi dělala cokoliv, ať jsi zkoušela jakýkoliv fígl, nemohla ses za boha dostat přes jednoho hajzla, aniž by tě odhalili. Nehledě na rady, které ti lidi na Twitchi dávali. Byla jsi z toho vynervená a hromádka plechovek na stole se neustále zvětšovala. Mise se ale stále nedařila. Už jsi to chtěla kolikrát vzdát, ale fanoušci stále psali, stále tě povzbuzovali a občas se i našel někdo, kdo ti slušně poradil. Snad proto jsi stále pokračovala a to i bez ohledu na to, kolik je hodin.

Díky sluchátkům na uších přeslechneš zvuk klíče v zámku, stejně tak i kroky na chodbě. O klepání na tvé dveře ani nemluvím. To, že přišel Rob si uvědomíš až ve chvíli, kdy ti položí ruku na rameno a tebe to samozřejmě vyděsí.
”Jak dlouho u toho už sedíš?” zeptá se tě s úšklebkem ve tváři, zatímco mu oči těkají po plechovkách všude kolem tebe. ”Asi to ani nechci vědět,” odmávne tě ještě dříve, než se stihneš nadechnout a zasměje se.
”Už jsi jedla?” zeptá se tě místo toho a ať je odpověď jakákoliv, dotlačí tě k tomu, abys to pro dnešek vypnula a dala si chvíli oraz. Zamíříte spolu do kuchyně, kde se dá do přípravy nějakého jídla.
”Mimochodem, tohle jsi ještě neviděla co?” položí před tebe svůj telefon s nějakým videem, které pustí (viz první příspěvek). ”Ten týpek co to vytvořil je celkem frajer. Vypadá to fakt reálně,” pronese nadšeně, zatímco dál připravuje jídlo.

Týden byl u konce, což znamenalo dvě věci. Příprava na další a odpočinek. Ne nutně v tomhle pořadí. Byla sobota ráno, ty sis akorát připravoval snídani, zatímco jsi přemýšlel, jak ono volno využiješ. Strávíš jej u počítače, nebo snad u televize? Nebo si radši vezmeš knihu, či se zaměříš na přípravu na další týden? Zatím jsi nevěděl. Vždyť bylo teprve osm hodin ráno a ty jsi měl před sebou celý volný den.

Předešlý týden byl obtížný. S tím, jak se pomalu blíží léto, blíží se také závěrečné zkoušky a s tím i konec výuky. A přitom toho bylo ještě tolik, co jste museli probrat. Ono rozrušení z blížícího se konce semestru šlo vidět i na studentech. Tenhle semestr jsi měl štěstí na studenty, to ano, ale i na nich šla vidět jistá ztráta soustředění. Pořád to ale bylo v jistých mezích, takže se to zatím dalo přehlížet. Léto se ale pomalu blížilo a do začátku zkouškového zbýval už jen měsíc. O to více práce tě čekalo. Dokončit výuku, připravit zkoušky, zkontrolovat, zda všichni odevzdali své práce. Bylo toho více, než dost. Nehledě na to, že jsi měl dva doktoranty, které jsi vedl a připravoval je na závěrečné zkoušky, což obnášelo i neustálou kontrolu jejich disertačních prací.

Dnes ale byl den klidu, možná poslední v následujích dvou měsících. Dnes byl den tvůj. Po snídani jsi na chvíli zamířil k počítači, chvilku jsi hleděl do monitoru, přemýšlel, co dělat, než jsi otevřel webový prohlížeč a začal jsi brouzdat po internetu. To tě dovedlo k jednomu videu (viz první příspěvek). Zprvu sis myslel, že je to nějaký uniklý záběr z nového filmu, pak se chvilku zdálo, že je to opravdu reálné. A pak ses podíval na dnešní datum, komentáře pod videem a bylo ti jasné, že nějaký opravdu šikovný editor si jen udělal srandu z lidí. Je ale pravda, že to vypadalo až moc reálně.
Už ses chystal pustit si nějakou hru, když ti zavrněl telefon, oznamující příchozí zprávu. Psal ti bratr, připomínal, že jeho nabídka stále platí. Chvilku jsi musel přemýšlet, co tím myslí a pak ti to došlo. Jsou to asi tři dny, co ti říkal, že tenhle víkend jede i s rodinou do Pensylvánie na chatu a tebe pozval, abys jel s nimi. Pořád byl čas tam jet a užít si víkend s rodinou. Věděl jsi, kde chata je, hodina a půl cesty severně od Baltimoru, v Michaux State Forest. Bylo jen na tobě, rozhodnout se, jak víkend strávíš.

Opět tu byl víkend, což znamenalo, že někteří z vězňů dostali možnost vidět své příbuzné. Moc jich nebylo, vzhledem k povaze zařízení. Ač je Pelican Bay vězení s nejpřísnější ostrahou pro největší hajzlíky pod sluncem, pořád tu byla i sekce, kde byli vězni s nízkou ostrahou. A zrovna ti měli možnost vidět se s příbuznými. Ty jsi měl zrovna službu v sekci s nízkou ostrahou a pomalu se blížila hodina, kdy měli vězni dostat onu vzácnou možnost.

Procházel jsi chodbou před celami, většina vězňů stála vedle dveří a čekala na pokyn k pohybu. Krom tebe tam bylo ještě deset dalších strážných, většinou mladí kluci, nebo starší chlapi, v podstatě ucha. Tedy až na jednoho. Jerremy Polfish, služebně starší než ty, zkušenější a hlavně, byl jeden z těch poctivých. Věřil v druhé šance a vždy se k vězňům choval s jistým respektem. Tedy alespoň k těm z levelu jedna. Dnešní nástup měl na starosti, stejně tak odvedení vězňů do návštěvní místnosti, kde už čekali jejich příbuzní.

Jerremy zavelel k odchodu, vězni se seřadili, strážní je obepstoupili a vy jste se dali do pochodu. Když jste procházeli první kontrolou, všiml sis že za mříží stojí seržant Dwike, velitel supermaxu a tvůj hlavní nadřízený. A nejen nadřízený. Mříž na kontrole se otevřela, vězni pokračovali a Dwike ti naznačil, aby jsi k němu přišel.
”Návštěvní dny co?” zeptá se tě s jistým znechucením v hlase. Dwike byl znám svým pohrdáním vězni, svým názorem, že by jim nemělo být dovoleno nic, ani těmhle zlodějíčkům, co tu byli jen na krátký pobyt. Byl zastáncem tvrdé ruky a vždy, když měl příležitost, rád to dával najevo.
”Georgi, potřebuji službičku. Mezi těmi šmejdy je nějakej Antonio Velascez. Je tu za napadení a lehké ublížení na zdraví. Policajti z LA ví, že je součástí nějakýho velkýho gangu a ví, že zrovna tenhle hajzl má na svědomí vraždu odznaku, ale nenašli se žádný důkazy, které by to jednoznačně prokázali, takže ho z toho jeho obhájce vysekal,” věděl jsi, co po tobě bude chtít, ani to nemusel říkat. I tak pokračoval dál, ”je to jeho první zadržení a za tejden ho mají pustit za dobrý chování. To se nesmí stát, rozumíš?”

Je to půl roku, co jsi konečně dosáhla vysněného cíle a stala se důstojníkem u SWATu a hned při první akci, kterou jsi měla dva týdny po nástupu, jsi byla zraněna. Byla to hloupá, školácká chyba, která tě mohla stát nejen místo, ale i život. Naštěstí střelec nebyl bůh ví jak dobrý a v podstatě minul co se minout dalo. Jasně, tebe neminul, ale netrefil nic důležitého. I tak tě to ale postavilo na měsíc mimo službu. Další měsíc jsi strávila pochůzkovou službou, snad jako přehnaný trest od poručíka Madoxe, velitele SWATu na Wilshirské stanici, nebo snad chabý pokus o to přinutit tě, abys ze SWATu dobrovolně odešla. Jenže ani to tě neodradilo a ty ses po měsíci pochůzkaření vrátila zpět k tomu, co jsi měla ráda. Ke SWATu.

Uteklo pár dalších měsíců a ty jsi za sebou už měla pět dalších akcí a respekt svých kolegů. Ovšem ne poručíka. Walter Madox byl prostě ze staré školy a pevně věřil tomu, že ženy u policie by měly sedět za stolem a vyřizovat telefonáty. Ne běhat se zbraní po ulicích a zatýkat zločince. A to i bez ohledu na to, že kapitánem vaší stanice byla taky ženská a tu, kupodivu, respektoval.

Byla sobota, krásný slunečný den v LA a všichni očekávali, že bude spoustu bláznivých telefonátů a výjezdů. To tebe ale nemuselo trápit. Měla jsi za sebou čtyři dvanácti hodinové šichty a před sebou dva volné dny. Ani nevíš, jestli se na volno těšit, nebo ne, zvláště, když předchozí čtyři dny v práci obnášeli jen tréninky, starost o výbavu a vyčkávání výjezdu. Možná proto se vedení vaší stanice rozhodlo vás rotovat. Na baráku vás je osm týmů, kdy dva týmy jednou noční, dva denní a zbývající čtyři jsou na hlídce, opět denní a noční. Tebe teď čeká týden hlídek. Je to otravné, ale zase nevypadneš ze cviku a dostaneš se i mezi lidi. Nehledě na to, že když je potřeba, jedete na výjezd i vy.

Dnešek jsi ale měla volno. Bylo půl desáté a ty jsi už za sebou měla své obvyklé kolečko běhu a ranního cvičení. Právě teď jsi odpočívala doma, přemýšlela co tvořit, když ti pinkl telefon se zprávou od jedné kolegyně od pochůzkářů. Ve zprávě byl jen odkaz na nějaké video a krátký text “Koukej, co jsou schopný vytvořit”. Video, které ti poslala bylo… hnusné (viz první příspěvek). Nechápala jsi, jak někdo může tohle považovat za aprílový žertík. Hned na to ti pinkla další zpráva od té samé kolegyně, kdy tě zvala na menší kompetici ve střelbě na střelnici.

Sobota prvního dubna. Čas aprílových žertíků, ale taky čas, kdy bývá na chýře vždy něco na práci, i bez ohledu na to, kolik je tu nemocnic. Čtrnáctý únor, první duben, třicátý první říjen. Dny, které všichni pracovníci záchranných složek nenáviděli. Proč? Inu, v těhle dnech se většinou událo nejvíce bizarních zranění. Stačí si vzpomenout na únor. Sice jsi ten den v práci nebyla, ale Emmino vyprávění ti bohatě stačilo na to, aby sis udělala obrázek o tom, co se ten den dělo. Nejen, že záchranáři vozili samé zamilované s bolavými břichy (většinou otrava jídlem), zhrzené lásky jejichž druhé polovičky použili téměř cokoliv co měli po ruce aby se jim pomstili, ale hlavně ten jeden případ se Emmě zaryl do paměti. Záchranáři přivezli dívku, která dostala zástavu srdce, když ji její přítel žádal o ruku. Na tom by možná nebylo nic tak divného, kdyby té holce nebylo jen dva a dvacet a on ji nepožádal v letadle u kterého nasimuloval ztrátu kontroly a pád (nutno podotknout, že řízený - mimochodem tohle se opravdu stalo). Holka to naštěstí přežila, ale jejich vztah ne.

Každopádně, bylo osm třicet a ty jsi už hodinu a půl stála na sesterně, popíjela ledové kafe a spolu s dalšími sestrami jsi sledovala video, které se před pár hodinami objevilo na internetu (viz první příspěvek). Některé kolegyně byly šokované, jiné jen nevěřícně kroutily hlavou. Až jeden zdravotní bratr zahlásil, že to není skutečné, ale jen velmi dobře upravené video. Vždyť když s dnešními technologiemi přinutíte fotku Hitlera aby zpíval písničku Hello Kity, tak tohle je jen prkotina. Kupodivu se toho všichni chytli a video se vypařilo z podvědomí.

”Belo, jdeš se mnou na vizitu?” objeví se ve dveřích sesterny Emma s deskami v ruce a Lucy za zády, která ti nadšeně mávala.

65 Days After

neděle 25. června 2023

Civilizace padla.

60 Days After

úterý 20. června 2023

Britské ostrovy, Japonsko, Island, Madagaskar a Severní Korea se opevnily, zůstali jediní kdo zatím žijí.

50 Days After

sobota 10. června 2023

Ve většině zemí vypadly dodávky elektrické energie, teplé vody. Energetická infrastruktura se rozpadla. USA se již tři dny nehlásí, Rusko již dvacet dní. Němci se stále drží, ale hlásí velké ztráty na obyvatelstvu.

40 Days After

středa 31. května 2023

Vlády většiny zemí se rozpadly. V Polsku, České Republice, Rakousku, Francii a mnoho dalších vládne anarchie. Armády se přestávají snažit chránit obyvatelstvo a spíše se, na příkaz již padlých vlád, soustředí na ochranu energetické infrastruktury. Lidé se bouří, bojí se a utíkají. Během čtyřiceti dnů od propuknutí nákazy již celosvětově zemřelo přes sto padesát milionů lidí. Nebo to alespoň hlásí poslední zprávy.

30 Days After

neděle 21. května 2023

Lidstvo panikaří. Nákaza se rychle šíří po celém světě a nikdo nedokáže najít lék, natož vůbec zjistit, co je to zač. Vlády uzavírají hranice, zakazují cestování občanů a některé se dokonce uchýlili ke stannému právu. Ve Španělsku a Portugalsku propukají první nepokoje, v Californii museli federální síly nasadit armádu, obyvatelé sesadili místní vládu. CDC v Americe aktivovalo plán pro apokalypsu, který se ukázal jako naprosto neužitečný.

5 Days After

středa 26. dubna 2023

Ve východní Ukrajině jsou hlášeni mrtví, kteří vstávají a útočí na živé. Z Afriky se do světa hrnou zprávy o pochodujících mrtvých. V Evropě a Americe jsou zatím ojedinělé případy. WHO a CDC vysílá týmy hledající příčinu. Na internetu se čím dál více objevují videa mrtvých napadající živé, média však stále mlčí.

That Day

pátek 21. dubna 2023

Zprávy o oživlých mrtvých z východní Ukrajiny a západního Ruska se množí, občas se objeví i podobná zpráva pocházející ze severní oblasti Číny, případně z jižních oblastí Afriky. Nikdo jim moc nevěnuje pozornost, videa všichni považují za umě upravené.

20 Days Before

sobota 01. dubna 2023

Na internetu se objevilo video z doněcké fronty, kde vojáci stříleli do potácející se postavy. Ač vojáci vystříleli celý zásobník, s postavou to nic neudělalo. Občas sebou cukla, občas spadla, ale vždy se zvedla a pokračovala dál. Když došla až ke střelcům, bylo možno zahlédnout znetvořený a zakrvácený obličej schovaný pod starou druhoválečnou ruskou helmou. Oči slepé a dávno mrtvé, zuby vyceněné a zakrvácené. Z hrdla se postavě linulo jen chroptění. Střelci se jen smáli, házeli na postavu prázdné plechovky. Jiní si mezi sebou cosi šuškali, další se jen zděšeně koukali. Postava pak s chropotem zaútočila na nejbližšího vojáka. Zakousla se mu do ruky. Museli zasáhnout další dva vojáci, aby postavu od vojáka odtrhli. I s kusem jeho ruky. Postava se opět začala zvedat, i přes to, že mu do těla vystříleli další dva zásobníky. Až rána do hlavy ho poslala k zemi.

Tohle video oběhlo po internetu celý svět. Jenže objevilo se v nevhodný den, všichni ho považovali za dobře natočený aprílový žertík a nikdo se mu moc nevěnoval. Alespoň ne nikdo z těch, co mohli něco udělat. To, že ona jednotka, která tohle video natočila zemřela se už nikdo nedozvěděl. Stejně tak se nikdo nedozvěděl, že tahle jednotka byla začátkem konce.