Cizinci

Snažím se být opatrný, zatímco se přibližuji k bytovému komplexu. Koneckonců, tyhle lidi jsem vůbec neznal. A jestli mě něco hry jako je DayZ naučily, tak je to to, že lidem se nedá věřit. Může jít o past. Na druhou stranu, lidé intuitivně touží po komunitní spolupráci - všechno je výrazně snažší, když spolupracují. Může jít o skutečné altruisty. Může tu být můj bratr. Uvidíme. Dokážu se z případné pasti dostat? Nevím. Ale risknout to musím. Prozatím je to lepší, než být venku. Navíc by tu mohl být nějaký řidič...
Ten člověk nahoře je nepochybně nějaký hlídač. Mluví do vysílačky, a právě zkontaktoval dolní hlídku. To znamená, že jde o organizovanou skupinu, možná ve svých počátcích. Ne jenom pár obyvatel domu pomyslím si.
Všechno je jenom o to, jak to uhrát. Nesnažím se působit jako hrozba. Ruce mám viditelné. Stejně jako u zvířat, nedělám prudké pohyby. Mluvím klidně, byť rovněž tlumeně.
,,Dobrý den. Hledám svého bratra. Matthew Blackshaw. Bydlí na Gilray Drive. Neznáte ho? Snažím se tam dostat" řeknu upřímně. ,,Pokud máte zásoby, a alespoň chvilku bezpečí, byl bych vám vděčný. Celé okolí je tu úplně prolezlé nemocnými. Kostel je pár ulic odkud jsem přišel byl úplně obklopený. Naštěstí si nemyslím, že většina z nich bude problém. Viděli jste taky tu explozi?" poté čekám, zda mi bude umožněn přístup. Pokud ano, vejdu dovnitř. Ale jsem opatrný.

Cesta domů

Thomas

neděle 04. června 2023
Girvin Road, Jacksonville, Florida

Cesta celkem solidně ubíhá a podle toho, co vidíme v zrcátku, to vypadá, že armáda zombíků skutečně zůstala u houkajícího auta a nepokračuje v cestě za náma. Po chvíli se ozve Marie a zmíní bezpečnou zónu. Zatímco ji Valdez hledá na mapě, já přemýšlím. „Nevím... Moc těm bezpečným zónám nevěřím. Viděli jsme hromadu rozstřílených zátarasů a jak se tam objeví jeden nakažený, jde to rychle do háje...“ nadhodím, ale nijak to dál nerozvádím. Pokud budou chtít u toho letiště vysadit, nebudu jim v tom bránit - každý má možnost volby.

Jen chvíli poté, co Valdez najde nejrychlejší cestu a nasměruje řidiče, nás Berks upozorní na něco před náma. Já moc nevidím, ale otevřu si střešní poklop a vyhlédnu přes něj. A do prdele... Tohle není dobrý... proletí mi hlavou když vidím, jaké sloupy dýmu stoupají z letiště a po otevření poklopu z tama slyším prakticky nepřetržitou střelbu dávkami. Pokud zóna držela, vypadá to, že je buď pod těžkým útokem nebo se hroutí. Spíš bych ale sázel na druhou možnost. „No, vypadá to, že zóna je v tahu... Jedete s náma.“ zhodnotím to, když za sebou zabouchnu poklop a sednu si zpět na sedadlo. „Ne, nevadí...“ odpovím pak Marii a mrknu na pistoli, kterou má na opasku. „Jestli to máš klasickou .45, támhle v tý bedničce jsou náboje.“ ukážu na jednu z hromady plechových bedýnek s municí v zadní části auta. Netuším, kolik toho vystřílela, ale další náboje se vždycky hodí. Dobře jsem si všiml, jak všichni ostatní během mého řádění na autě doplňovali své zásobníky ze zásob. Sice máme nábojů prakticky půlku auta, ale měli bysme co nejvíc šetřit...

Zabezpečení do budoucna

středa 31. května 2023
Buckeye, New Mexico, USA

Jdeš nahoru po boční uličce, zatímco muž na střeše zvedne ruku k ústům. Nejspíše mluví do vysílačky, protože jakmile přijdeš na roh bytového komplexu, zaslechneš slabé zavrzání kovové branky. Když se podíváš nalevo od sebe, podél komplexu, zahlédneš nějakého chlapíka s baseballovou pálkou v ruce a ovázanýma rukama, podobně jako to máš ty (pokud si to nepletu s někým jiným). Chlapík na tebe mává.
”Ahoj, kam míříte? Nebo hledáte bezpečné místo?” zeptá se tě (bratr bydlí na Gilray Drive 4816). ”Máme tu celkem dost místa, velké zásoby i dostatek vody, jestli chcete, můžete se k nám přidat,” dodá. Všimneš si, že celou dobu mluví tlumeným hlasem.

Rozumím, dávejte bacha. Až to prověříte, zamiřte na severní hřiště, už jsme tam nahnali partu na kopání. Dave a Gilmore mezitím připravují nácky, ozve se ti Dwike. Jakmile hovor ukončí, Tom přikývne, stoupne si ke dveřím a čeká na tvůj pokyn. Jen co přijde, zprudka dveře otevře a… a nic. Tedy do chvíle, než zakřičíš. Zaslechneš jakýsi chropot, šoupavé kroky a o chvilku později se ve vstupu objeví těch pár vězňů co se už stihli rozloučit se životem. Je jich asi pět, namačkaní na sebe, snaží se všichni najednou projít dveřmi. Ruce natažené před sebou, ztuhlé šoupavé kroky, hlavy nakloněné do boku ústa doširoka otevřené a v očích mrtvolný pohled.

Matka na tebe upřela ten svůj pohled, který jsi okamžitě pochopil, aniž by musela cokoliv říkat. ”Zkus to objet,” řekla místo toho. Pokud jsi to tak udělal, dostal ses na devátou severovýchodní, kde měl komplex dřevěný, na jednom místě provalený plot. S trochou snahy se dalo místo projet autem a dokonce se i dalo vyjet zpět ven.
”Nebo pěšky?” zeptala se tě a s nadějí se na tebe podívala. Ať už ses rozhodl jakkoliv, jakmile jste se dostali do komplexu, matka automaticky zamířila k prostřednímu domu. Ihned zamířila ke schodům, aniž by na tebe čekala. Došla ke třetímu bytu od místa, kudy vyšla nahoru a zastavila se před dveřmi. Teprve až tam počkala, jestli ji budeš následovat.

Miley ti jen přikývla, i když její výraz vypovídal o lecčem, jen ne jistotě. Zdálo se ti, že jsi v jejích očích zahlédla i pochybnosti. Či spíše směs strachu a pochybností.
Večeře nakonec proběhla v klidu a tichosti. Všichni jste se dosyta najedli, jen když jste poklízeli, zaslechla jsi Aubery, jak se zmiňovala Adamovi o tenčících se zásobách. Nebylo to nic nového, o zásobách mluvila už od chvíle, co jste projeli posledním městem, spíše tě zarazil tón hlasu a pak hlavně její výraz. Podle toho se totiž zdálo, že jich je méně, než původně myslela. Možná se něco zkazilo, ale to jsi netušila.

Jakmile bylo uklizeno, zalezli jste do domu, Adam pořádně zajistil dveře a když si s Aubery lehl, Miley se zvedla, mrkla na tebe, vzala si pálku a zamířila ke dveřím. Tam si přistavila židli, na kterou se na chvilku usadila a sledovala dveře. Než jsi usnula, slyšela jsi ji ještě jak přechází po pokoji a byla sis naprosto jistá, že nakukuje z oken ven.

Nejsi schopna říci, jak dlouho jsi spala. Zdálo se ti, že to bylo sotva pár minut, když tě kamarádka začala probouzet. Nechtělo se ti, zdálo se ti zrovna o tobě a Big Rockovi a vašem posledním společném výletě. Tušila jsi, kam sen mířil, ale než se něco mohlo stát, Miley tě vzbudila.
”Vstávej, je půlnoc,” řekne ti tiše, podá ti sklenici vody a dá ti chvilku, aby ses rozkoukala. Pak ti podá pálku, řekne, že všude byl klid a s přáním klidné noci si zaleze do postele. Netrvá dlouho a už ji slyšíš jak spokojeně oddechuje.

První půlka hlídky probíhala klidně, nikde nic nebylo, jen tu a tam jsi viděla proběhnout nějakého šakala, jinak ale nic. Seděla jsi na židli, pohrávala sis s pálkou, aby ses udržela vzhůru (ne, že by to pomáhalo) a nejspíše i přemýšlela o ranním průzkumu. Ať ses ale snažila jak jsi chtěla, stejně jsi po nějaké chvilce začínala usínat. A asi bys i usnula, kdybys najednou nezaslechla zvuk motoru. Byl tlumený a přicházel z dálky, ale vzhledem k tichu, které v okolí panovalo, bylo tohle jakoby někdo pustil sirény. Ihned tě to vykoplo do čilého stavu a pokud jsi zamířila k oknu a podívala se směrem k silnici, spatřila jsi dva světelné kotouče, jak se valí po silnici, kterou jste sem přijeli. Zatím byly daleko, ale celkem rychle se přibližovali (ne k vám, ale jeli pořád po hlavní silnici).

Kolejnice ani pražce se vůbec nehnuli.
”Na to by byla potřeba nějaká pila, nebo něco takovýho,” řekne Lucy, když sleduje tvé počínání. Pak ale zavelíš k odchodu domu a na mladé ženě jde vidět viditelná úleva. Domu vyrazíte stejnou cestou, jakou jste šly sem. Postupujete pomalu, opatrně i když se vám to zrovna dvakrát nedaří. Ty třeba několikrát šlápneš na nějakou větvičku, která hlasitě zapraská, přičemž Lucy vždy ztuhne. Hned na to se ale zase dá do chůze, když se ujistí, že ve vašem okolí je klid.

Dostanete se zpět do komplexu, kde všichni pracují. Je celkem radost pohledět na to, jak jim jde práce od ruky. Zdálo se, že chlapy mezitím prošli celý okruh resortu, zkontrolovali plot a nejspíše jej i na nejhorších místech nějak zalátali. Což vám i potvrdili, když jste došly až k nim.
”Jaký byl průzkum?” zeptá se John, když k němu dojdete. Vypadá trochu uříceně.

Plán s dálkově řízenou výbušninou nevyšel, nebo alespoň ne tak, jak sis přál. ”Co prostě hodně daleko zahodit granát?” ozve se z palpostu Paola a tváří se, jakoby zrovna vymyslela jak se dostat na Měsíc a zpět za pět minut.
”Nebo přiděláme na autíčko Josého iPad s reprákama, pustíme tam ty jeho slaďárny a pošleme ho do pouště,” ozve se otráveně Manuel.
Di do hajzlu. Nemáme nějaké rachejtle?