Sebastian vypadal dost zarażeně, když ho objala. Upímně na to kouzlo si vzpomněl jen díky lektvaru. Kdysi se ho učil jen aby udělal dojem... a nebýt lektvaru štěstí? No dost věcí by nedopadlo.
Nechal jí se opřít... Nechal ji defacto dělat, co potřebovala... i když ono objetí bylo hodně vlažnè z jeho strany...

Po návratu se poté, co ji pomohl vypravil do vlastního vytečku a do postele... čeká ho perný den a chtěl se trochu vyspat...

V táblře to uilo od božího rána. Nezdalo se, že by se tu čas jakkoli pozastavil, ale snídaně čekala teplá i rozmanitá na dlohých stolech...
Šaty a další čisté věci šly sehnat v jednom ze stanů. Díky kouzlům se tu pletlx stále nové a nové. Dívka, co je nechávala šít byla šikovná a usměvavá. Popřála Auroře "Dobré ráno." a optala se, co by byla potřebovala? V menším stanu bylo snad vše od sukní a halen, přes dlouhé šaty až po teplè zimní oblečení. Soudě dle různé kvality oblečení bylo lecos sebrané, co to šlo a lecos dovytvořené napůl šikovnou krejčovou...

Při pohledu na slunečnice zalapala po dechu a k její už tak divoké bouři emocí se přidalo ještě dojetí a vděčnost, takže ať už Sebastian chtěl, nebo ne, impulzivně ho objala.
"Děkuju." Popotáhla a zvedla k němu uslzený pohled. "Moc si toho vážím. Měla by velkou radost. Děkuju." Zopakovala znovu a spánek si opřela o jeho klíční kost. Jinou oporu tady neměla, tak jí ani nepřišlo, že by to mohlo být nějak nepatřičné.

Zpátky v Bradavicích si ještě dala něco malého k večeři. Ne, že by měla chuť, ale už jí z hladu bylo trochu zle. Věděla, že jí navíc zítra čeká další práce u pana Olivandera a i když dnešní den byl nejhorší v jejím životě, byl zároveň i startem úplně nového života. A na ten potřebovala být odpočatá a připravená. Navíc se jí nepodařilo získat zpět své věci, takže bude muset všechno sehnat úplně nové.

Když se ráno probudila, využila koupelnu a vydala se najít někoho, kdo by jí poradil, kde sehnat nějaké oblečení a potřebné věci, aby u pana Olivandera nebyla za šmudlu.

Sledoval ji jak tam stojí a chápal to. Muselo to být hodně náročné... Jemně jí dal ruku na rameno a snažil se tak nějak být tichou oporou. Tohle nemohla být jednoduchá situace.
Nechtěl jí rozmlouvat jakýkoli pocit, co se jí mohl zmocnit... i když tušil, že kdyby tam byla i ona, pravděpodobně by nyní rozhodně v průvodu nebyla. Křičela by, a by od ní dali ruce pryč a doufala, že omdlí poté, co jí znásilnili kdovíkolikrát. Jiné iluze si ani nedělal.
Nechal jí, aby se s tím s klidem vyrovnala jak to je jen možné a až když všichni byli pryč a sešli, trochu se složila. Podal jí kapesník a kývl na její otázku.
Poslouchal, co mu říká a trochu s povzdechem vytáhl hůlku a zakouzlil.
Kolem hrobu bylo několik slunečnic... Nebyly moc velké, ale byly tu.
Měl pocit, že to mohlo celé dopadnout mnohem hůře...
Mlčky čekal až se rozloučí jak moc uzná vhodné. Seslal na ně jen zahřívací kouzlo, aby se nenastydla. " Je teď na lepším místě a jistě by byla ráda, že jste v bezpečí." řekl trochu konějšivě jejím směrem.
Jakmile bylo na čase odejít, jemně jí na to upozornil a nakonec jí přenesl zpátky do Bradavic... kde jí i pomohl dostat se do postele. Ostatně brzy je mělo čekat ráno.

Stála na balkoně, v rukou svírala zábradlí tak silně, až jí klouby bělaly. Cloumala s ní směsice různých pocitů od smutku přes lítost až po vztek. Ano, dopřáli její matce nádherný pohřeb a mohla spočinout v hrobě, ale proč? Jen aby byla součástí nějaké šílené propagandy? Aby ji tu vystavili jako nějaký pomníček své vlastní šílené revoluce, která samotná přinesla už tolik zbytečných smrtí.
Cítila se hrozně a sotva držela slzy na krajíčku. Měla tam být, neměla utéct. Měla zůstat s matkou a postarat se o ní, měla teď být v tom průvodu a to ona měla říkat smuteční řeč. Nikdo z těch lidí její matku vlastně neznal. Poslední roky, co tu žily, byla matka jen v domě. Její nemoc jí nedovolovala vycházet. Nenáviděla sebe i kněze za to, že tam o její matce vyprávěl vykonstruované příběhy a neřekl světu, jak skutečně skvělá žena to byla.
Ramena se jí jemně třísla, jak se smutek dral na povrch a krk se jí stahoval potlačovaným pláčem.
"Ano." Kývla, víc slov ze sebe vypravit nedokázala, takže na hřbitov a k hrobu už šli tiše.
Květiny na hrobu byly sice krásné, ale nikde mezi nimi nebyli matčiny oblíbené slunečnice, což už pro Auroru byla poslední kapka. Padla na kolena vedle hrobu a smutek a žal si konečně našly svou cestu, když se rozplakala. Vzlykala a štkala, vypadala přímo žalostně. Zvedla oči a všimla si matčina jména na hrobu.
"To vy?" Zeptala se a rukávem si utřela uplakanou tvář. Nebylo to zrovna gesto hodné dámy, ale neměla u sebe kapesníček. "Děkuju." Vzlykla a mezi prsty mnula list jedné z květin poblíž.
"Milovala slunečnice. Hrozně moc. Vždy říkala, že tam kde jednou spočine, budou slunečnice. Ne jen položené, ale že tam budou růst, aby se společně s nimi mohla dívat na slunce a užívat si tak ty občasné slunečné dny." Brada se jí klepala, když to vyprávěla a cítila se, jako by svou matku zklamala, když jí nezajistila poslední útočiště takové, jaké si její matka přála.

" Později." odpověděl zamyšleně. Na otázku spíše zabručel v pozitivní odpověď a prohlížel si místnost. " Časem, je to dlouhá cesta." řekl ještě na to konto, co se týkalo toho, jestli jí to naučí a podíval se jí do očí.
Plížení se nakonec dopadlo dobře, akorát v márnici to bylo nemilé překvapení.
Kolem a kolem toho tu bylo docela dost.
Papíry z většiny obsahovaly různorodé poznámky k pitvám nebo i ke stavu mrtvých, ale nic z toho nebylo to, co hledali...
Až na jednu poznámku.
Dle popisu se o její matku opravdu jednalo! Byla nabalzamovaná a odvezena do průvodu, k řádnému pohřbu.
Vypadal trochu zmateně, ale... to už z venku byl náhlý příliv světla. Vzal jí za ruku a vedl do patra, kde byl jakýsi byt. Trvalo jen pár kouzel než jej odemkl a dostali se na balkon, odkud mohli sledovat úchvatný smuteční průvod. Snad padesát lidí kráčelo v procesí s pochodněmi a lampami a mezi nimi na pěkném voze táhl černý kůň otevřenou rakev s tělem její patky směrem ke hřbitovu.
Celý průvod vedl kněz a vypadalo to, že budou svědky mnohem krásnějšího a drahého pohřbu...
Snad jediná škoda byla, že vlastní dcera nemohla být v tom průvodu.
Trvalo to snad dvě hodiny. Rakev byla spuštěna, kněz odsloužil mši za její duši a neopomněl připomenout, že to je chyba šlechty, která nechala tu nebohou ženu - potřeba svobody je něčím, co je urgentně volalo.
Sebastian pronesl tiché kouzlo, co opravilo její matce jméno na náhrobku. Pokud tam ale chtěla jít, nepustil jí... až když se všichni rozešli, hrob byl zasypán a květiny položeny.
" Chcete jít za ní?" zeptal se tiše. Nyní mohli...

Snažil se jí minimálně být oporou, co se týkalo fyzické stránky u té psychické si zase tak jistý nebyl. Když se zeptala, co to je veritasérum odpověděl. " Lektvar pravdy." víc nebylo moc třeba dodávat a na její otázku pokrčil mírně rameny. " Není jich mnoho, ingredience jsou vzácné a míchá se velmi složitým postupem, ale je to jeden z lektvarů, které jsou u zkoušek na mistra lektvarů." dodal tiše. Dávalo to pak jisté výhody, těm, co tento titul měli.
Na každý pád - bylo třeba je využívat.
Byl by se i rozpovídal o lektvarech, ale aktuálně k tomu nebyla moc vhodná příležitost i kvůli tomu, že muž opodál evidentně mluvil o ženě, kterou hledali. Přesto se nedokázal zbavit pocitu, že tahle noc bude ještě dlouhá.
Sebastian mu naslouchal a sledoval, co to dělá. Nezdálo se, že by muž jež kope hrob měl někdo poblíž tělo - ty pravděpodobně budou v nedaleké márnici? Snad. Naznačil, aby byla potichu a pozvolna postupovali kolem muže, který si jich dosud pravděpodobně nevšiml směrem do márnice.
Doufal, že tam něco naleznou, že to bude snazší, ale namísto toho našli je prázdnou místnost. Nikde ani stopy po těle matky Aurory... Snad museli přijmout, že je mimo jejich dosah.
Pro revoluci zdá se, zdejší dělali hodně. Mohli vidět jak je ulice rozbořená a domy vyrabované. Vše, co vypadalo jen trochu jako bohatší dům bylo zničeno a vymláceno. Byl to poměrně smutný pohled. Otázkou bylo, co dál. Na zemi leželo několik papírů, kde by snad mohly být informace?

"Ne, je to kousek.. jdeme tam." Popravdě z toho všeho byla tak v šoku, že žádný jiný nápad stejně neměla a sama kouzlit skoro neuměla, aby použila svá kouzla k nějakému hledání a vyšetřování.
Chytila se ho hlavně proto, že se jí nohy klepaly a dost hrozilo, že se jí podlomí a akorát na sebe pak upozorní. Nestává se každý den, že člověku zemře matka a někdo její tělo ukradne. Hlavou se jí honily hrozné věci, které se mohly stát a dít a bylo jí z toho skutečně špatně.
"A to je co?" Nikdy o veritaséru neslyšela, takže jí to hned nedošlo.
"Vážně? Tohle existuje? Lektvar pravdy?" Překvapeně zamrkala. Tohle kdyby používali mudlové, vězení by byla plná.

Když zaslechli ten hlas, Aurořiny oči se rozšířily poznáním a pochopením. To jiste mluví o matce! Kdyby se Sebastiana nedržela, už by se tam rozběhla. Takhle alespoň trochu přidala do kroku, aby své podezření mohla potvrdit.

Zkusil jí alespoň nějak podpořit a tohle lidi dělali. Nějak více nad tím nepřemýšlel... ani nad tím, že jí zatykal. V tuhle chvíli bylo podstatnější se nějak udržet, i když chapal, že tohle není tak jednoduché.
Drżel jí.
" Je to możné, že se tam vydali." potvrdil tiše. Co mohl vědět. Dávalo mu to, co největší smysl. " Ale můžeme se podívat i jinam, pokud máte nějaký nápad?" zeptal se a byl rád, že to trochu zvládla. Jistś, trochlit je třeba, ale zatím je čas hledat.
" Dobře." potvrdil tiše a nabídl jí rámě. " Zakouzlím tak, že nás neuvidí pokud se neprozradíle, to kouzlo není 100% ale když budeme potichu a jen půjdeme, nikdo si nás všímat nebude. " osvětlil jí a pronesl další zaklínadlo. Museli hledat. " Vzal jsem s sebou trochu veritarlséra." prozradil tiše a poklepal na malou brašnu, co měl u pasu a kde zacinkaly lahvičky. Tekuté štěstí zatím nepřiznával, že mu radilo, kde začít a volalo na hřbitov. Jedna z výhod toho, że je mistr lektvarů - i kdyż oba dva jsou velmi vzácnè a nesmí se s nimi plýtvat.
Venku jí nabídl rámě a rozhodně ocenil její opatrnost, která byla na místě a nechal se vést na hřbitov. Nikde moc lidí nebylo, snad na jednom místě jedna z postav zmizela za rohem. Na hřbitově to zprvu vypadalo, že tam nikdo není.
Ale chvilku na to zaslechli hlas!
" Meh, ještě abych tu pohřbíval neznámou babku, na svatý půdě, se zbláznili." hudral si pro sebe. Sebastian se tím směrem podíval a pak i na Auroru...

Když ji objal, zvedla k němu hlavu a zírala na něj. Její oči vypadaly skoro až dětsky nevinně. Byly vykulené, vyděšené a tak hluboce zelené, jako mech po vydatném dešti. Bála se, to bylo jasné i pochopitelné. Polkla a snažila se uklidnit, uvěřit tomu, co jí říkal, i když to bylo těžké.
Kousla se do rtu a snažila se uklidnit bradu, která se jí trochu rozklepala potlačovaným pláčem. "Dobře." Přikývla. Měl pravdu, opravdu musí být silná. Nevěděla, co se venku děje, kdo jsou ti, kdo odnesli tělo její matky. Musela být ve střehu, kdyby se něco semlelo.
"Ne, ne..", zavrtěla hlavou rychle, "můžeme jít." Tím, že tady panikaří, ztráceli akorát cenné minuty. Naopak by si přece měli pospíšit. "Jsem v pořádku. Zvládnu to." Někde z nitra vytáhla ten potřebný klid a pevně přikývla. "Zvládnu to." Zopakovala znovu a pak za ním slezla po malých schůdkách.
"Hřbitov?" Obočí jí vystřelilo vzhůru. "Myslíte, že ji vzali na hřbitov?" Ani si neuvědomila, že on už přešel k tykání. Teď myslela hlavně na matku a na to, kde by jio měli hledat. Rozhlédla se po domě, který teď připomínal spíš skladiště. Byla tu všude hrozná spoušť. Obrátili dům vzhůru nohama. Co vlastně hledali? Šli snad po něčem konkrétním, nebo to bylo prostě jen rabování? Ohlédla se, když Sebastian vyslovil zaklínadlo a dům se sám uklidil. Kdyby tohle uměla, když byla v pubertě..
"Vlastně je jen kousek odsud." Watford je jedna dlouhá ulice. Odsud to bylo pěšky všude blízko. Opatrně se rozhlížela, jestli se někde v domě někdo neskrýval. Přitáhla si kabát blíž k tělu a opatrně vzala za kliku a vyšla před dům.
"Támhle nahoru a doprava, je to pár minut cesty." Ujistila svého společníka a vedla ho na hřbitov. Stále ale dávala pozor na okolí, kdyby se tam někdo někde objevil.