Trochu rozpačitě sledoval, co se kolem něj děje. Netušil, co se tady stalo, ani co bude dělat on sám dál. Zkusil k ní dojít a snad jí i obejmout?
" Dobře, zkus se nadechnout... najdeme ji, ty věc? Mám obavu, že možná ne." řekl tiše. " Ale ji ano, jen potřebuju, abys teď byla silná... až sejdeme dolu a budeme chodit po ulicích a hledat - musíš to zvládnout, protože jinak se vracíme... až se vrátíme, budeš moci křičet a vyvádět jak se ti bude chtít." navrhl a doufal, že se toho chytí i proto, že o ní měl velké obavy. Ohledně toho, co se dělo jinak? Neměl nejmenší tušení, kam by vzali mrtvé tělo - leda, že by mrtvá nebyla? Ale to zatím nechtěl ani vyslovovat. Už takhle si prošla dost těžkou situací. Počkal až a jestli se uklidní a nakoukl dolu. Seslal několik kouzel, ale nic nenašel.
" Pokud jsi připravená, můžeme jít, nebo tu klidně ještě chvilku zůstaneme." navrhl jí a kouzlem dal místnost do pořádku - všechno to vrátit nemohlo, ale velkou většinu ano a vypadalo to mnohem lépe než předtím. Což byla sice malá útěcha, ale byla. V duchu plánoval, kam půjdou dál - vůbec to tu neznal. " Kde je nejbližší hřbitov?" zeptal se zamyšleně.

Rozhodně nečekala, že to bude takové, takže když to s ní trhlo, jako by jí někdo za pupík zahákl hák a prudce zatáhl, instinktivně se Sebastiana chytila jak nejvíc mohla. Objala ho. Navíc vyjekla jako malá holka, až se za to zastyděla. Držela se ho ještě asi dvě vteřiny, než jí došlo, že už nepadají časoprostorem a že stojí na pevné zemi. To pak od něj odskočila a dělala, že se nic nestalo. Rozhodně nevyjekla a nechovala se jako malá. Ne.
"Ale kde je?" Nechápala to. Nerozuměla tomu. Otevřela poklop na zemi a uviděla schody, které rozhodně byly předtím vytažené ke stropu, jak jsou spuštěné až na zem. Takže tu byli. Ti oni, co sem ráno vtrhli. Opravdu doufala, že si těch schodů nevšimnou, ale zcela evidentně si všimli a vylezli nahoru, kde matku našli. Jenže, co s ní udělali?
"Všechno je pryč." Nejen matka, ale i její sbalené zavazadlo zmizelo. Takže neměla vůbec nic.
Se strachem vepsaným ve tváři a nervozitou skousnutým rtem přikývla a snažila se Sebastianovi věřit. Museli ji najít.
Pokynula rukou ke schůdkům, že může jít první, pokud chce. A taky trochu doufala, že kdyby jí přestaly poslouchat nohy, zachytil by ji. Přeci jen jí bylo trochu nevolno z toho přemístění a tahle situace si s jejími nervy také zahrávala přímo nepěkně.

Pousmál se na ni, ale ne tím zábavným a pobaveným, ale spíše tím - vím, co to znamená úsměvem... a natáhl k ní ruku. Přenést se na konkrétní místo, kde ještě nikdy nebyl nebylo zrovna jednoduché a snad i proto se snažil, co nejopatrněji, aby je to opravdu nějak nerozdělilo. Samotný přenos byl vždy nepříjemnou záležitostí, ale byli tu - snad.
Zprvu se nejistě podíval kolem... možná se přenesli špatně? Jenže soudě dle rozházeného nábytku a toho, že Aurora měla obavy, asi dobře byli... Jen bez té paní.
To byla potíž.
" Pojďme se porozhlédnout." navrhl jí opatrně. Třeba ji najdou. Nepředpokládal, že by ožila, spíše doufal, že jí opravdu někdo přenesl a co lépe, ten někdo, kdo ji přenesl ji snad i dal spočinout a neudělali kdovíjakou zhýralost, což ho napadlo taktéž. Pokoj byl rozházený a vybílený - nezůstalo tu nic.
" Najdeme ji." ujistil ji jemně a stiskl jí povzbudivě rameno. Zamyšleně se díval před sebe - neměl u sebe nic, čím by odhalil, co se tu dělo, ale soudě dle rozházených věcí tu bude jedna skupina... a tu oni museli dostihnout a zjistit, co se stalo. Opatrně se porozhlédl a hledal odtud východ.

"Jo, to je nebezpečné pro všechny..", přikývla si s povzdechem. Neuměla si představit, že by v Anglii měla padnou koruna. Kdo by vládl? Radši na to nechtěla ani myslet a jen doufala, že se královské rodině podaří nepokoje uklidnit.
"To je pravda." Tíživé ticho, které v místnosti nastalo, ji dusilo a byla tak ráda, že se bavili hlavně o hůlkách.

Jakmile Sebastian připomněl matku, zapomněla na hlad a přikývla. Bez váhání se ho chytila za ruku, i když ke konci se trochu vyděsila, když si vzpomněla na ono rozštěpení a chytila nabízenou dlaň poněkud pevněji.
Když dopadli na zem, stáli v důvěrně známém pokoji. Jenže ten byl teď vzhůru nohama a vypadalo to tam úplně jinak, než když to opouštěla. A co víc.."Mami!" Vyjekla, když postel, ve které matka ještě dnes ráno ležela, byla prázdná. Poplašeně se rozhlédla, jako by se snad matčino tělo mohlo skrývat někde v koutě toho maličkého krcálku a když ji neobjevila ani ve skříni, vykulila vyděšené oči na Sebastiana. Neříkala nic, její výraz mluvil o zděšené a strachu dostatečně.

Ollivander se na ni zamyšleně podíval. " V mudlovském světě začaly revoluce - všichni mudlové se snaží svrhnout vlády šlechty... a to je velmi nebezpečné i pro nás." vysvětlil. CO se týkalo toho čaroděje tam si moc jistý nebyl - nechtěl vyvolávat paniku. " A když se děje něco podobného, často se najdou ti, co toho chtějí zneužít." zaobalil to jak nejlépe dovedl. " Doba je těžká a jen pár čarodějů, spolu s hromadou mudlů umí způsobit spousty nepříjemností nám všem." vysvětlil s jistý smutkem.
Raději se bavil o hůlkách.
" Hmm, jsou skoro jako kdyby byly. Mlčí a naslouchají, ale mnohdy mají příšerně svojí hlavu. Jsou kouzla, které jisté typy hůlek nevytvoří. A když ej o nich jejich majitel chce, mohou se i rozpadnout." řekl zamyšleně. " Hůlky jsou mnohem mocnější a podstatnější... než si mnozí čarodějové jsou ochotni připustit." pousmál se na ni. Spokojeně ji sledoval, že se jí hůlka líbí mu udělalo spokojený úsměv na tváři a kývl hlavou, že si ji nechat může.
" Také zadarmo není, hezky se odpracuje." potvrdil její myšlenku práce.
" Ale hůlka si vybrala." poznamenal si spíše pro sebe.

Sebastian si jí překvapeně prohlédl a nadzvedl obočí na tím jak jí rychle otrnulo, což bylo vesměs asi i dobře. " Jídlo je ve stanu nedaleko." řekl s klidem. Stařík na její poznámku pokýval hlavou, ale moc od hůlky nevzhlížel.
Sebastian k ní natáhl ruku. " Přeneseme se pro vaše věci." řekl klidně a vážně. Možná to nebyl nejlepší čas, ale i z úcty k té paní to bylo třeba udělat, co nejdříve. I proto, že její matka si zasloužila pohřeb. I kdyby malý.

"To je nádherná práce." Pochválila ho a užasle s prohlížela krabičky a hlavně jejich obsah. Žádné hůlky se nedotýkala, jen krabiček a i ty držela skoro se zbožnou úctou. Jako by se snad mohly rozpadnout, jen se na ně podívá.
"Hm, tak to nás svedlo dohromady to samé. Nedostatek bezpečí." Přikývla. "Co se vlastně děje? Jakto, že to zasáhlo mudlovský i kouzelnický svět?" V poslední týdny se starala hlavně o matku a dění kolem ji sice děsilo, ale neměla čas ho moc zkoumat a přemýšlet nad tím.
Rychle mu tu hůlku vrátila, jako by se snad bála, že by s ní mohla ještě omylem podpálit celou prodejnu.
"Neposlouchají? To jsou živé?" Zvědavě se rozhlížela a napadlo ji, že to by možná mohl být důvod, proč jí to moc nešlo. Třeba nebude tak špatná, jen prostě neměla správnou hůlku.
"Ta je nádherná.." Pohladila jemný samet, na kterém hůlka ležela a skoro obřadně ji vzala do dlaně. Zalapala po dechu a rychle pohledem našla pana Ollivandera, jestli je to v pořádku a tohle se mělo stát.
"To je nádhera." Ten pocit byl nepopsatelný, najednou skutečně věděla, že tohle je její hůlka. Že s ní dokáže velké věci. Prostě to cítila.
"Můžu si ji nechat?" Zeptala se nevěřícně a přivinula ji k hrudníku, jako by to byl ten nejkrásnější poklad.
"Ale já nemám žádné peníze, jak vám ji zaplatím?" Rozhodně jí nepřišlo na mysl, že by si ji nechala zdarma.
"Mohla bych vám tu pomáhat a odpracovat si ji." Navrhla mu schůdné řešení. On vypadal, že pomoc potřebuje jako sůl a ona se hůlky už prostě nemohla vzdát. A ani nechtěla.

"Samozřejmě, pane." Kývla rychle, zastrčila hůlku a vydala se mu na pomoc se skládáním krabiček. Poslouchala jako hodinky všechno, co po ní chtěl. Nakonec to ani nebylo nic hrozného. Pan Ollivander byl moc milý a ona se vyptávala na Příčnou ulici, prodejce a krámky a další a další zajímavé věci.
Zvědavě vykoukla zpoza hromady dalších krabiček, když se zdálo, že prodejce na někoho mluví a pobaveně zdvihla obočí. Tak tvrdohlavá? Jako majitel? Zatím se zdálo, že Sebatiana mají všichni za podivného bručouna, ale na ni tak nepůsobil.

"Vždyť jsme se sotva seznámili." Poznamenala s jiskrou v očích a ve tvářích se jí udělaly ďolíčky, jak se rozpustile zaculila. "Možná bychom se měli nejprve trochu lépe poznat, než si mě budete chtít vzít." Poškádlila ho znovu a oprášila si ruce. Narovnala se a trochu zasténala, jak jí zabolely záda. Posledních několik hodin se hrbila nad krabičkami.
"Budu tu hned ráno." Ujistila ho. Ona dohody a domluvy opravdu ctila.
"Že mě chcete vzít někam na jídlo, že jo? Umírám hlady." Spustila hned na Sebastiana místo pozdravu.

Usmál se na ni a pak se zarazil, když připomněla, že to říkala. " Oh, jistě, jistě..." potvrdil jí to a spíše to odmávl. Trochu stárl. Pokýval na její slova, že rozumí a dost oceňoval, że se dala hned do práce. " Ovšem, celá moje rodina je vyrábí. Jsou různí výrobci hůlek, ale naše rodina je nejstarší." vysvětlil a sledoval jí. " Obvykle máme krámek na Příčnè ulici, ale v Londýně už není bezpečno." vysvětlil jí. " I proto jsme tady." protáhl se. Sledoval, co se stalo, ale mávnutí spíš vyblaflo než aby se cojoli dobrèho stalo... "Oh, tuhle ne." vzal jí to a zamyšleně se podíval jak na ni, tak na hůlky." Vybrat si správnou hůlku je náročný úkol. Každá hůlka má svou hlavu a ne vždy jsou ochotnè poslouchat čaroděje."
vysvětlil jí. " Podstatné je, že hůlka je ta, kdo si vybírá kouzelníka. " podal jí krabičku s hůlkou ze světlého dřeva a żíní z jednorožce. Na konci té hůlky byl měsíční kámen a celá vypadala velmi přívětivě."uvnitř naleznete hůlku z jabloňového dřeva. To je velmi žádané, ale pro jen málo čarodějů i čarodějek opravdu vhodné." oznámil jakoby nic.
Jakmile jí vzala do ruky, ta hůlka se mírně rozzářila a vytryskly z ní po mávnutí jiskry, což vyvolalo na staříkově tváři moc milý úsměv. " Tuhle vyrobil ještě můj otec... měli jsme obavu, že ji nikdy neudáme a hle. Opatrujte ji jako oko v hlavě." požádal ji a mrkl na ni. " A teď šup šup do práce, musíme to tady srovnat. " dodal vážně a div si nezaložil ruce na hrudi...
poznamenal a spokojeně se vrátil ke svè práci. "Pokud srovnáte ty krabičky, budu rád a také ocením, když jich pak pár slepíte." Kolem a kolem byl trochu panovačný a zdálo se, že lehce senilní, ale řemeslu rozumněl.
Poměrně milý stařík, ale nedal to teda zadarmo. Práce tu byla fůra a až když se venku setmělo a blížil se čas večeře se ve vchodu objevil zmovu Sebastian. " Ale, ale, to jsou k nám hosti, Černý bez a pero ptáka fénixe, tvrdohlavá hůlka. " řekl namísto přivítání směrem k Sebastainovi, zatímco vyřezával ozdobnou rukojeť. Dosud byl spíše potichu, pokud se na něco Aurora neptala, pak se stařík rozpovídal.
"Jistě, jistě" odmavl Sebastian staříkova slova. "Vezmu si tady slečnu Auroru, potřebuji její výpomoc." bylo to spíše oznámení vůči staříkovi, než žádost. Ten sice nevypadal nadšeně, ale něco si jen zabručel o těch mladých.
" Zítra se na vás těším." oznámil jí s úsměvem a fakt, že se nijak neptal, jestli u něj chce zůstat, také o něčem vypovídal. Jen si vyřezával hůlku... tahle vypadala slożitě.
Sebastian minimálně počkal, zda Aurora vyjde ven.

"Těší mě, pane Ollivandere." Usmála se na něj, když se muž představil.
"Jak jsem řekla, žádnou hůlku jsem nikdy neměla." Pokrčila s povzdechem rameny a bylo vidět, jak moc líto jí tohle bylo. "Ano, to jsem. tedy, snad. Přijde mi to tak.." Nechtěla vypadat moc sebevědomě. Sama si všimla, že je něco jinak, že? Nějaká kouzla i umí, ale třeba toho víc nedosáhne ani s hůlkou?
"Nenastoupila jsem do Bradavic. Nemohla jsem." Tak nějak automaticky se dala do srovnávání krabiček a pomáhání výrobci hůlek, zatímco mu vyprávěla o své matce a o tom, jak nenastoupila do Bradavic.
"Tohle všechno jste vyrobil?" Vykulila na něj užaslé oči a zářil v nich obdiv a nadšení.
Natáhla se po hůlce a mávla s ní, jak uměla.

Pro Sebastiana to znamenalo několik kývnutí a musel se podívat na to jestli by z toho něco podobného uvařit vůbec šlo...
Věděl, že byliny mohou mít sílu, ale kouzelnické lektvary byly prostě v mnohém silnější a taktéž nebezpečnější.

" Gerard Ollivander." představil se výrobce hůlek s pokývnutím. " Každého ne, jen každého, komu jsem kdy prodával hůlku." řekl s menším úsměvem. " A proto mne zaráží, že vás neznám." poznamenal zamyšleně a prohlédl si ji. Další slova ho viditelně překvapila. " Opravdu?" zeptal se. " Ale jste magicky nadaná." poznamenal zamyšleně, když si ji prohlédl.
A pak se pobaveně zasmál. " To jistě mám. Výroba hůlek je delikátní záležitostí. " poznamenal zamyšleně. " Vy máte svou hůlku?" zeptal se mírně podezřívavě, kde by jí vzala, ale zároveň přívětivě a zvědavě. Usmíval se při tom. Zajímalo ho jestli ona tu hůlku má a jeho část prodejce hůlek byla probuzena. Čas od času k němu došel někdo s tím, že potřebuje hůlku. Časy byly těžké a spíše než peníze je vysílal sbírat materiály, pomáhat se sestavováním krabiček - to bylo třeba dělat ručně a opatrně. Vznik takové hůlky není jen tak. Zamyšleně sáhl za sebe a vytáhl jednu z krabiček. " Zkuste s ní mávnout." ani moc nečekal na její odpověď.

"Jako.. jak se jmenoval?" Zeptala se ho, aby se ujistila, že pochopila jeho otázku. "To nebyl žádný konkrétní, zase můj vlastní recept." Vysvětlovala mu. "Byla tam šalvěj, kozlík, čertův dráp, mateřídouška, levandule a lipové listy." Vyjmenovala mu přísady. Koneckonců očividně opravdu měla talent na lektvary. Otázka je, kam by to asi mohla dotáhnout, kdyby k nim měla kouzelné ingredience a ne jen obyčejné mudlovské bylinky.

"Já vás taky ne." Zazubila se na něj pobaveně a zvědavě si muže prohlížela. "Aurora Blacková." Natáhla k němu ruku na seznámení.
"Z Watfordu." Překvapovalo ji, proč každého tak hrozně zajímalo, odkud byla. "Znáte snad každého, že se tak divíte?" Ta otázka nebyla jízlivá, spíš upřímně zvědavá. "Já jsem nikdy svou hůlku neměla." Vysvětlila mu, kde je zakopaný pes. "Do Bradavic jsem nikdy nenastoupila." Rozhlédla se a prohlížela si, co kde je. Bylo to fascinující.
"Nepotřebujete pomoct? Zdá se, že toho máte.. nad hlavu." Pokrčila rameny a trhlu hlavou směrem k hromadě krabiček, která se nebezpečně nakláněla právě nad muže.