Trochu zmateně zamrkal. To neznělo nebezpečně... ale stejně. " Oh... já znám jen ty, co člověku pomalu vymyjí mozek." řekl zamyšleně. Ty její měly v tomhle o něco vyšší hodnotu, což s ohledem na to, že nic magického v tom zjevně nebylo byla pěkná zrada. Jenže Sebastian nikdy nepohrdal lektvary a to žádnými.
I když to by měl dost rychle přehodnotit.
" Jaký to byl?" zeptal se zamyšleně. Moc netušil, co se stalo s její matkou, krom toho, že nakonec zemřela. Nakonec pak už nebyl moc čas řešit další věci, jelikož se jejich cesty dočasně rozešly.

Čarodějka se trochu zmateně dívala na dívku, co chtěla hůlku spravit izolepou a zavrtěla hlavou. To tu doopravdy neměli. Čarodějka vypadala, že má radost, že se jí tu líbí. Někteří hudrali, že to ej moc malé... A ani jí nedošlo, že se nepředstavila. " Oh, omlouvám se, jsem Amelie." mírně se uklonila a usmála se, ale doopravdy už musela běžet a na Auroru čekalo jiné překvapení.
Postarší pán zvedl hlavu a pousmál se na vstoupivší slečnu.
" Dobrý den." odpověděl na pozdrav a prohlédl si ji. " Vás neznám." řekl zamyšleně. Znal každého, kdo nosil jeho hůlku. " Jste z daleka?" zeptal se zvědavě. Přímo okolo něj byla spousta dřívek, krabiček a také několik překrásně vypadajících žíní. Rozhodně by ale mohl potřebovat pomoci.

"Ale ne.. tohle není nebezpečné.. dávám tam maliník, vanilkový lusk, peříčka ze svatebních holubic a nějaké další věci." Pokrčila rameny. "Vymyslela jsem si to sama, a asi to nefunguje tak, že by se ten druhý konstantně zamiloval. Spíš si myslím, že tomu druhému to dá kuráž a víc si na těch schůzkách věří. Minimálně jsem na to měla jen pozitivní zpětnou vazbu." Nevypadal zrovna nadšeně z toho jejího popisu, to dobře poznala. Ale přece si nemohl myslet, že dělala opravdové lektvary? Jak by na ně asi přišla?
"Ale lektvar, co jsem vařila pro matku, fungoval určitě. Vždycky jí bylo lépe, měla čistější mysl a menší bolesti. Dokud se nemoc nerozšířila úplně." Povzdechla si. Pak už nepomohlo nic. Pan Goodwill jí něco dával, ale pak musel odejít a zásoby se rychle ztenčily, až zmizely a pak nezbylo nic. Jediné, co Auroru mohlo aspoň trochu utěšit bylo, že matka zemřela ve spánku, bez bolestí a v klidu.

"Aha.. jako moje matka." Kývla si sama pro sebe. Otce nikdy nepoznala, takže nevěděla, zda také nebyl náhodou mudla. Dost často o něm přemýšlela, ptala se matky, ale ta jí nikdy neprozradila, kdo vlastně byl její otec.
"Jo, myslela jsem si to." Povzdechla si. "Izolepu náhodou nemáte?" Navrhla s naivní nadějí.
"Jistě, děkuji." Přikývla. Stan byl maličký, ale v téhle situace mohla být ráda aspoň za něco a nemohla očekávat, že by snad měla nějaká privilegia postele nebo tak něco. Jen doufala, že aspoň v tom stanu bude sama.
"To je neskutečné!" Zarazila se, když vlezla do stanu a okamžitě jí došlo, že se velmi pletla a že opravdu nebude mít jen maličký stan.
"Jak je to možné? To je neskutečné!" Stále ji dostávalo, co všechno bylo díky kouzlům možné. "S tímhle by se na festivaly jezdilo jedna báseň." Zazubila se na dívku, která jí vlastně ani neřekla jméno.
"Je to víc, než v co jsem mohla doufat." Ujistila ji a byla z toho stále poněkud v šoku a skoro dojatá. Ten maličký krcálek, kde byla s matkou, byl menší než tohle.
Na konci prohlídky ji už trochu bolel krk, jak neustále nevěřícně vrtěla hlavou a užasle sledovala všechno, co se vešlo do stanu a co všechno dokázala kouzla. "Neskutečné." Když viděla ty šaty, poněkud kriticky si prohlédla svůj ošuntělý zjev. Kdyby si to aspoň mohla někde přeprat.. Pokud jí ale Sebastian nelhal a opravdu ji vezme domů, ještě pár kousků obnošeného, ale čistého oblečení, snad najde stále ve své skříni.
"Ne, ne, díky. Kdyžtak si vás najdu. Jen.. jak se vlastně jmenujete?" Jak měla vědět, koho hledat, když nezná její jméno, že?
Když dívka odešla, zaváhala Aurora sotva vteřinu, než se vydala do stanu s hůlkami.

"Dobrý den!" Pozdravila se směsicí obav i naděje v hlase. Doufala, že tu získá hůlku, ale bála se, že třeba žádná nebude pro ni a taky nevěděla, jak za ni zaplatí, když nic neměla.

Ty odpovědi ze strany mladé čarodějky mh radost teda nedělaly ani trochu. ai když stále tu byla jista jeho část, co to chtěla vidět a být toho všeho svědkem. Hlavně postupů a velkového vaření - byla tu šance, že by na něco nakonec přišla a ta byla moc velka pro zahození. " To zní... dost nejistě." Řekl opatrně Nebyl si jistý, odkdy se mudlové chtěli nechat podvádět. Pochyboval, že by se kouzelníci nechali podvést. " Lektvary lásky jsou ale moc nebezpečné a náročné - vyžadují konstatní příjem..." řekl zamyšleně. Podle něj to byly ty nejhorší věci, co otravovaly mysl... naštěstí nešly uvařit tak snadno a ingredience se těžko sháněly.
Dívka byla ráda, že dostala poměrně snadno všechny odpovědi. " Mudlové jsou ti, kdo nečarují." vysvěttlila jí vcelku vstřícně a s omluvným pohledem se podívala na tu hůlku... Ta už zpravit nepůjde. " Podívám se jestli vám nenajdeme nahodou jinou, pár jich tu máme, ale u hůlek je to vżdy komplikace." řekla si sama pro sebe. * Pojďte, provedu vás po táboře." navrhla jí a vedla jí mezi stany. " Tady budete spát " ukázala na maličký stan. Když se ale podívala dovnitř viděla chodbu s mnoha místnostmi, okna a krásný vysoký strop! Mnohem vyššínež je stan. Pokoj, co dostala byl malý a obsahoval postel, almaru, stůl a menší odkládací stolek. Bylo tu i velkè okno s výhledem na hrad.
" Je to jen dočasné... ale bude to vaše." pousmála se na ni. Nechala jí chvilku, aby se vzpamatovala a vedla jí dál. Ukázal jí jídelní stan, medicínský. Seznámila s krejčovou, co seděla ve stanu, kde se oblečení jakoby šilo samo! Hlavně deky, košile, kalhoty, šaty...
A gned naproti? Menší stan se starsím pánek, kolem něj byla spousta krabiček! A v nich? Hůlky... " Možná vám jedna padne." usmála se a mrkla na ni. " Máte ještě otázky? Budu muset odejít, ale tady dostanete vše, co bude zapotřebí, večeře je v 6." dodala s úsměvem a snad i chvilku vyčkala než nechala chudáka Auroru, aby si vzala, co potřebuje... a šla si snad i pro hůlku? Bylo by to możné? To se bude muset zeptat sama...

"Co?" Zase se zatvářila, jako by mluvil svahilsky, ale pak se rozesmála. "Ne, neznala jsem žádné čaroděje. Moje matka byla obyčejný člověk a otce jsem nepoznala. Žádné rodinné recepty." Zavrtěla energicky hlavou a stále se usmívala, jako by byla pyšná sama na sebe.
"Ale když jsem zjistila, že jsem čarodějka, začala jsem sem tam experimentovat, vymýšlet si a tak. Zkoušet vykládat karty, čarovat s krystaly, lektvary lásky, kuráže, zapomnění." Vypočítávala, co ještě tak dělala. "Měla jsem takový stánek, kam za mnou lidi chodili. Docela to vynášelo."
Aspoň nějaká možnost, jak si vydělat peníze a nějak je s matkou uživit.
"Budou na mě mluvit obrazy..", zopakovala po něm a skoro se začala smát, jak čekala, že je to vtip. Rozhlížela se a hledala, kdo jí prozradí, že se stala obětí nějakého kanadského žertíku. "A duchové.. to je jako normální, ano?" Zůstával jí rozum stát. Její hlava prostě nechtěla pochopit, co se to dělo. Pak jí došlo něco, co ji zarazilo. "SNad?" Zopakovala po něm a zdvihla přitom obočí. To skoro znělo, jako by doufal, že se tu nebude potloukat a nebude ji potkávat. Ale to jistě ne. Vždyť byl tak milý a nápomocný. Sice trochu podivín, ale zatím na ni udělal dobrý dojem.

Nestíhala všechno sledovat a každého si všímat. Bylo toho prostě moc. Opravdu tu bylo moc lidí a hemžili se tu jako mravenci.
"Dobrý den." Aurora se zájmem sledovala, jak překvapeně si žena Sebastiana prohlédla Byl to přece profesor, tak proč se tak divila, že ho tu vidí?
"Díky." Věnovala mu široký úsměv, když ještě projevil starost o to, aby jí přidělili vše potřebné a pak se zase zadívala na dívku.
Nijak tu dívčinu poznámku nekomentovala, ale pohledem přeci jen zalétla k místům, kudy Sebastian odešel a zamyšleně ho sledovala.
"Výborně. Děkuji." Kývla, když ji dívka seznámila s programem.

"Aurora Blacková."
"Ne." Vysvětlila, jak to měla s nenastoupením do školy.
"Jen tohle." S těmi slovy vytáhla zlomenou hůlku. "Není moje."
"Trochu, jen pár.. a jen občas." Jen ta, co ji naučil pan Goodwill. "Ale zajímám se o lektvary a věštění."
"Ano prosím!" Tak teď odpověděla dokonce s nadšením.
"Z Watfordu, severně od Londýna." Odpovídala jednoduše, aby se v tom slečna vyznala.
"Útok. Nevím, kdo to byl." Stručně povyprávěla, jak se to semlelo. Opravdu netuší, zda to byli lidé nebo kouzelníci. "Co je to mudla?"

Trochu se zarazil nad tím jejím prohlášením a zmateně se na ni podíval. Trochu nedůvěřivě vůči těm jejím lektvarům se na ni podíval a zamrkal. Trochu si nebyl jistý, co to právě slyšel a jestli to opravdu zapadá do toho, jak to sám vnímá...
" Ano, se shodit navzájem..." potvrdil jí a víc jí to snad vysvětlí jakýkoli fanoušek, což on rozhodně nebyl. " jsou tam bezpečnostní mechanismy." ujistil jí a taky silné lektvary, které on musel vařit, když ti pitomci spadli, ale to byla druhá věc.
" S těmi lektvary..." vrátil si k hlavnějšímu tématu. " Jak to přesně funguje?" nedůvěřivě si ji přeměřil. " Byl k tomu nějaký domácí recept předávaný mezi generacemi a nějaký velmi dobrý učitel, co vás to učil, že ano?" zeptal se opatrně. Ostatně reakce po vstupu na hrad mu toho řekla více než dost. Sice natáhl ruku, aby jí pomohl, ale doufal, že se tu neobjeví nějaký extra upovídaný duch.
" Ano, pohlo." potvrdil jí s klidem. " Ten duch tu taky proplul a je dost možné, že na vás bude mluvit některý z obrazů, ale ve škole se snad nebudete tolik zdržovat." Zadoufal, ale pokud se bude učit - tak se tam bude zdržovat. Tady sice ještě kolem moc čarodějů nebylo, ale jakmile prošli nádvořím a vydali se na pozemky? Lidmi s hůlkami, studenty v uniformách i zvířaty se to tu jen hemžilo. Kočky byly asi nejvíce vidět. Tábor seděl kousek po kopci dolu.
Co se týkalo registrace - byla jednoduchá. Každý den sem přicházeli lidi... Čarodějka, co zde seděla byla jedna z prvních, co svého času Sebastian učil, nyní již dospělá - utekla z Londýna.
" Dobrý den pane profesore." řekla překvapeně, když viděla, že zrovna on - jeden z největších skeptiků někoho vede. A zkusila se vstřícně pousmát na tu dívku - pomoc bude potřebovat rozhodně. Vybídla jí, aby se posadila.
" Postarejte se, aby měla slečna postel někde poblíž, bude se chtít učit... přinesu nějaké lektvary na později." dodal jen a hodlal se vypařit jak to jen šlo a dívka byla ponechána společnosti jiné - neznámé.
" To je prvně, co ho vidím zajímat se o něco jiného než o lektvary." pronesla si dívka spíše pro sebe sama. Mohlo jí být tak dvacet... Měla dlouhé kaštanové vlasy, kulatý obličej a přátelské hnědé oči.
" Představíte se mi, vybereme, co budete vše potřebovat - něco je dostupné hned a na něco se bohužel čeká déle, ale věřím, že uvítáte vše, co půjde. Ředitel chce prý rozjet speciální program jako letní školu pro ty, co neumí čarovat." pomrkla na ni. Od rána z toho byla nadšená a říkala to každému, kdo byl jen trochu ochotný poslouchat!
" Pak vám seženeme postel, nějakou práci a podobné. Provedu vás po táboře a bude hotovo." řekla mile a doufala, že to je to, co dívka potřebuje... Pokud mohli začít přišla typická sada otázek -
Jak se jmenujete?
Studovala jste magii?
Máte hůlku?
Umíte nějaká z kouzel ovládat ?
Budete chtít zůstat na letní školu?
Odkud jste?
Důvod pro odchod - mudlové/kouzelníci/útok

"No.. mistra..", váhavě pokrčila rameny a zapřemýšlela nad tím, jak by se nazvala ona.
"Většinu jsem si vymyslela sama.. prodávala jsem je v krámku." Doplnila bezelstně ještě další informaci a bylo už jen na Sebastianovi, aby mu došlo, že myslela v krámku prostým lidem, nekouzelníkům. Mudlům.
"S cílem se shodit?" Zopakovala po něm poněkud hlasitě s dost nevěřícným výrazem. "Se shodit? Ne to shodit? Třeba míč? Se? Vždyť jsou hrozně vysoko!" Zírala nahoru na ty blázny, co se očividně chtěli zabít zcela neotřelým novým způsobem.

"To je nádhera." Vydechla, když se před ní zobrazil majestátný obrázek hradu. "Představovala jsem si ho velký a jako z pohádek, ale tak daleko moje představivost nesahala." Přiznala se a vypadala naprosto hypnotizovaně. Rozhlížela se, pozorovala studenty, "to brnění se pohlo!" Ruka jí vystřelila a ukázala na brnění vedle vchodu, když najednou skrz zeď prošel duch. Lekla se tak, až klopýtla dva kroky zpět a spadla rovnou na zadek.
Naprosto ztratila slova a začala přemýšlet, jestli spíš nebyla v bezvědomí a tohle celé se jí jen nezdálo.

Svým způsobem měl obavy, že by tu ani tucet slibů nepomohl, ale měl ho. Tak se snad bude moci jednou cítit lépe. Co se týkalo jejího nadšení - mírně nadzvedl obočí. Jako, byla tu jistá šance, že by mohl snad mluvil s další mistryní lektvarů - to by bylo uchvacující.
" Učím lektvary." odvětil zamyšleně a podíval se na ni s jistou otázkou v očích. "Netusil jsem, że tu máme dalšího mistra." připustil zcela váżně a ukusil se pousmát. Ani ho nenapadlo, že by někdo cokoli dělal a jen to za lektvary vydával.
" Ano, Famfrpál."* potvrdil jí a snad byl na to jmèno tak navyklý, že mu ani nepřišlo zvláštnl. " Ne, vskutku jej nemusím. Parta hráčů na košťatech vysoko nad zemí s cílem se shodit nepatří mnezi mnou oblíben kratochvíle. Żel. " osvětlil alespoň čásr toho, co si o tom myslí.
Konverzace plynula a hrad se pozvolna zvětšoval.

"Samozřejmě!" Vyhrkla dychtivě. Odkývala by mu asi zrovna cokoli, hlavně, když ji tam vezme. Obvykle zrovna poslušný typ nebyla, byla dost tvrdohlavá a i přes dobré rady si dělala věci po svém. Ostatně, kdyby jí nenabídl, že ji tam vezme, asi by snad riskla i to přemístění. A to i za předpokladu, že ji to mohlo rozštěpit.
"Budeme dělat lektvary, že potřebujeme přísady?" Zeptala se zvědavě.
"Umím dělat lektvary.. ale většinou si je vymýšlím sama." Pochlubila se mu, jako by ji za to snad měl pochválit. To jen dokazovalo, jak málo toho o něm věděla. "A co vlastně učíte?" Došlo jí, že toho o něm moc neví. Že je učitel se dozvěděla vlastně náhodou. Na nic se ho nezeptala. V duchu zavrtěla hlavou nad svou sebestředností. Ještě, že je to zjevně velmi milý a šlechetný muž, který jí i přes její ostudně nedostatečnou zdvořilost nabídl pomoc.
"Famfrpál..", zopakovala to slovo a odolala nutkání vyprsknout smíchy. Kdo vymýšlel všechny ty děsně podivné názvy?
"Hmm, vy nemáte rád famfrpál?" Zeptala se. Měla nutkavý pocit, že se s ním musí bavit, udržovat konverzaci. Dát mu najevo svou vděčnost, že jí pomáhá.

Co se týkalo jejího překvapení jen to odkýval a nejistě se pousmál. Na tohle moc nebyl... Ale z nějakého důvodu cítil jistou potřebu jí pomoci. To určitě budou nějaké lektvarové výpary, co nadýchal ten den ráno.
"Ale nebude to jen tak... musíme se podívat po několika přísadách, co v tom okolí rostou a pak - budete dělat do puntíku, co povím." hodlal si vymoci alespoň nějakou úroveň poslušnosti. I s tím jak tu poskakovala to bylo více než třeba z jeho pohledu.
S tou náhle objevenou energií nejistě nakrčil obočí. Raději téma zcela zkusil stočit k Famrfpálu, to bylo bezpečnější, minimálně pro něj.
" Famrfpálový... to je... sport, co se provozuje na košťatech." jeho vysvětlení bylo dost zjednodušené a praktické - ale on prostě nesnášel celou tu ideu. A když mohl vyhýbal se tomu jako čert kříži. " Zápas bude tak za týden.. možná dva?" nebyl si datem jistý i s hledem na jeho časté změny.

Ach jo, proč ty nejjednodušší plány prostě nidky nemohou fungovat? Jako by to aspoň jednou prostě nemohlo jít tak, jak ji napadlo jako první. V klidu si najít ten zatracený hrnek, přenést se domů, pořešit, co tam potřebuje a pak zase zpět. Co na tom, že absolutně nevěděla, jak by to unesla a co přesně by udělala s matčiným tělem? Ale aspoň by měla nějakou naději, nějaký plán, něco čeho by se mohla chytnout. Takhle se bude muset smířit s tím, že to úplně podělala.. "Vážně?" Překvapením na Sebastiana vykulila oči a obočí jí vyskočilo vysoko do čela. Tohle by tedy rozhodně nečekala.
"Děkuju!" Vyhrkla rychle, aby si to snad nestačil rozmyslet. "Děkuju!" Zopakovala znovu a skoro by ho objala. Místo toho si ale dlaněmi chytila lemy rukávů a trochu rozpačitě se zhoupla na špičkách.
"Jaký zápas?" Zajímala se. Znělo to skoro, jako by se na těch koštatech měli poprat, ale to by asi neměli míče, ne? "A to bude kdy?" Rozhodně by to chtěla vidět. Znělo to jako něco, co by určitě hrála, kdyby tu studovala taky.
"Tak jo!" Teď už se skutečně rozzářila a věnovala mu široký úsměv. Jako by bylo hrozně jednoduché ji potěšit. Vytrhlo ji to z toho smutku a skoro jiskřila energií, jak jí ten příslib vlil krev do žil.