Trochu se musel kousnout do tváře, aby na to její zklamání nic neřekl. I proto jasně a zřetelně upozornil na ty potíže. Pracoval s mládeží dost dlouho na to, aby podobné nápady měl tendence předpovídat - z jisté části... " Ano, trvá a ne vždy to trvá dlouho, je to velmi bolestivé a nepříjemné. Řekl bych zbytečný závazek... Navrhuji spíše to, že vyčkáme do noci a pak se tam spolu můžeme zkusit vrátit..." a bylo to venku, vážně to hloupě navrhl. Nebylo to ani chytré a ani rozumné... Spíše přesně naopak.
Naštěstí trénující skupina upoutala brzy pozornost. " Ano, létají na košťatech, chtějí odehrát zápas, pro všechny, kdo se budou chtít přijít podívat - na zvednutí nálady." dodal s jemným dovysvětlením. Věděl kam a věděl jak... to bylo vždy nebezpečné.
" Ale nejprve se ubytujte a půjdeme až za tmy." dodal o něco vážněji. A v duchu si jen říkal - proč tak blázní?

"Neda..ach aha..", ramena jí po té informaci poklesla zklamáním. Na chvíli už si představila, že se na místo svého bydliště vrátí, vezme si ten kufr, co tam má připravený a hlavně, že matce zajistí důstojný konec. Kdyby jí potvrdil, že se to dá, druhá otázka měla znít, jestli zná kouzlo jak něco změnit v popel. Ehm.
Pozorně poslouchala vysvětlení a pokývala hlavou, že rozumí. Vždycky byla chytrá a po čertech mazaná jako liška. Informace nasávala jako houba a učila se opravdu rychle, kdyby tehdy na školu nastoupila, čekala by ji velká budoucnost. Takhle ji nečekalo nic.
"Eh, no fuj." Ušklíbla se docela znechuceně a představila si sama sebe, jak její levá ruka drží kufr, noha nakročeno k odchodu a tělo dokonalo rozpůlené v půli. Dokonce uvažovala, jestli by vykrvácela, nebo by to fungovalo stále stejně, jen na dvou půlkách a na dvou místech. Dokonce ji napadne představa rozpůleného jablka v žaludku. Což bylo samozřejmě absurdní. Celé jablko rozhodně nespolkla, takže ta představa byla značně nerealistická.
"Léčba trvá dlouho? Takže to toho člověka nezabije? Když se takhle rozpůlí, tak to klidně přežije?" Rukou naznačila přepůlení v polovině trupu.
"Skvěle." Skoro se jí zatočila hlava ze všech těch možností. A to si snad na chvíli myslela, že by tam žádnou práci nenašla. Jak naivní.
Brzy přestala přemýšlet nad prací a natahovala krk, aby si prohlédla hrad a přilehlé pozemky. Zorničky se jí rozšířily úžasem, když uviděla letce na košťatech. "Oni opravdu létají?" Vykulila oči. Nejen, že neuměla čarovat. O kouzelnickém světě toho očividně věděla žalostně málo.
"To je úžasné!" Vykřikla nadšeně. Tohle se rozhodně musela naučit. Létání byl odjakživa její sen. Chtěla se tam rozběhnout. Nechat za sebou starý smutný život, i když se cítila jako pokrytec. Měla by přece truchlit a ne objevovat. Jenže maličká část jí, která se krčila někde vzadu, její jedenáctileté já, které dodnes nevstřebalo tu zradu, že nemohla nastoupit na školu čar a kouzel, ale musela se stát rodičem, ta část teď skákala nadšením a chtěla být doslova všude.
"Z Watfordu." Odpověděla, na chvilku se mohlo zdát, že jeho otázku ani nevnímala, jak ji zaujala skupinka kouzelníků. "Je to takové příjemné městečko tvořené jednou dlouhou ulicí. Drožkou jste v Londýně za tři hodiny." Vyprávěla a očima klouzala po nebi a sledovala letce. "Co tam dělají?" Všimla si, jak si hází nějakým míčem a že někteří mají dokonce pálky.

Svým způsobem by rozuměl i kdyby po něm vyjela. Ta slova musela bolet... podobný zážitek je náročný.
I když bylo docela milé, že nevyjela. Na díky pokýval hlavou. " Nedalo." odpověděl prostě na její otázku a pak se rozhodl, že to rozvede. " Přenášedla jsou jen jednosměrná a obvykle i načasovaná - takové, co by byly oboustranné je vzácné - nemluvě o tom, že často samo zmizí, aby se tomu předešlo. " Vysvtěll jí i proto ho už nemohla najít - zmizel. " Nejjednodušší návrat by byl se přenést, ale to je náročné i pro zkušeného kouzelníka. Pokud by to zkusil amatér, hrozí, že by se rozštěpil - což doslova kus vašeho těla přenechá jinde. Není to hezký pohled a léčba trvá dlouho. " Mluvil sice napřímo, ale potřeboval jí tak trochu odradit od podobných nápadů. Ještě by se rozhodla něco podobné vymyslet... a to by nedopadlo dobře, hlavně pokud nemá ani hůlku.
" Jsem si jistý, že dost práce bude kdekoli, kam se podíváte. Na škole je jen pár učitelů, skřítci v kuchyni sice k sobě nikoho z kouzelníků jen tak nepustí, ale pořád je to velký tábor. Stavění, úklid, pomoc se sháněním jídla." vyjmenovával. " A v Prasinkách je toho také dost. Dost obchodníků se sem stahuje... Sem tam potřebují pomoc s výrobou a když se naučíte čarovat a ovládat svou moc? Je pravděpodobné, že se budete moci zapojovat do kouzelnických činností." ujistil jí... Cesta se krátila a z dálky bylo vidět několik studentů jak trénují na košťatech na poslední zápas sezóny - chtějí alespoň přinést trochu zábavy pro všechny. Tábor se rozkládal poblíž jezera a několik postaviček tam takhle z dálky byl vidět, jak čarují... a jejich sestup k hradu konečně započal.
" Odkud vlastně jste?" zeptal se skoro zničehonic.

Upřímnou soustrast.. ta slova v ní vyvolala obrovskou směs pocitů od lítosti po vztek. "Díky." Kousla se zevnitř do tváří, jak se jí do krku hrnula sprška vyčítavých slov. Jak by mohl cítit soustrast, navíc upřímnu, když je vůbec neznal! Ani ji ani její matku. Jenže za chvíli ji zármutek přemohl jako lavina. On přece nemohl za to, že matka zemřela. Bylo to od něj milé. Sice to bylo jen zdvořilostní gesto, ale vlastně milé.
"Díky." Zopakovala znovu trochu smířlivěji a ramena jí poraženě poklesla.
Zvedla k němu pohled, když mluvil o tom, že je tam vše potřebné. "Dalo by se pomocí toho hrnku vrátit?" Zajímala se. V hlavě se jí zrodil nápad. Zkusí se tam vrátit v noci. Pobrat vše, co půjde a zkusit vyřešit, co by mohla udělat s matkou.
Nějakou dobu mlčeli, když znovu promluvil. Aurora se na něj jen podívala a s trochu smutným úsměvem kývla. Bylo to dobře, ale stejně z toho byla víc smutná, než šťastná.
"Dobře." Tohle v ní pro změnu vyvolalo pocit vzrušující radosti. Konečně! Na Brdavice myslela tolikrát, že už si je snad vysnila úplně kompletní.
"Nechci tu žít jen tak. Ani přechodně. Dá se někde zeptat na práci?" Opravdu nebyla zvyklá nic nedělat.

Čekal, co mu poví. Slyšel už dost příběhů o útěku a tak nějak věřil, že to dokáže... přejít... ale nečekal, že by se ho to mělo kdy šanci dotknout, i když mělo. Nikdy nebylo snadné připravit se na trápení, co přicházela z těch oblastí, kde lidé začali bláznit. Při první části přikývl. Tohle šílenství slyšel z noha stran a přesto stále nedokázal pochopit, že se to doopravdy děje. Bezpečí jaké zdejší místo poskytovalo bylo nesrovnatelné a nedivil se, že lidé prchají... Jen viděl i ty potíže, co s tím byly spojené.
Žádné místo nebylo nafukovací ani to s kouzly.
Když příběh začal být náročnější mírně se zamračil. Matka tu nebyla a tak jeho tušení, kam to bude spět se zvyšovalo a způsobilo mírnou vrásku na čele. Ale nepřerušoval jí.
Čekal spousty věcí, ale tohle byla jako silná rána do žaludku. Polil ho mráz a měl pocit, že mu snad i vyschlo v ústech. " Upřímnou soustrast." řekl jí jen tiše a vytáhl kapesník, kdyby snad potřebovala. Pokud již byla mrtvá nešlo nic a vystavovat se nebezpečí nebylo zatím moc dobré... I když chápal obavám a nepříjemnostem, co to způsobovalo. " Je tu všechno, co je potřebné." ujistil jí a snad k ní pocítil i opravdovou lítost. Podobné věci byly těžké a často trvalo měsíce než se s nimi člověk vyrovnal, natož ještě při téhle situaci. Nevěděl moc, co má říkat nebo dělat - kromě toho, že se neznali a tenhle příběh byl silný je nepojilo nic. Utěšovat jí nesvedl - ani netušil jak nebo, co by pomohlo. Mohl se trochu přimluvit za postel a jídlo. Případně jí dát lektvar na uklidnění, ale bylo na ní, co z toho bude chtít. I když ten lektvar by jí alespoň na noc mohl přinést, aby jí nehonily ke všemu zlé sny.
" Je dobře, že jste se odtamtud dostala včas." řekl vážně a překvapivě i upřímně. Nebyla to fráze, co by říkal jen tak... A také to bylo snad poprvé, co od něj nezazněla v ironickém podání - což ale bohužel nemohla vědět.
" Pojďme do hradu." navrhl jí o něco vstřícněji.

Zastavila se na místě a zmateně a možná trochu vyděšeně na něj vykulila velké zelené oči, kousla se do rtu a bojovala sama se sebou. Nebyla ten typ, co by všem vyprávěl na potkání osobní věci a příběhy. Nechtěla se mu s tím svěřovat. Na jednu stranu, co je mu po tom! Už by se mohla i upřímně rozčílit, že ho znala sotva pět minut, tak co by mu asi měla vyprávět. Ale pak si vzpomněla na pana Goodwilla. Ani jemu ze začátku nevěřila a nakonec se jí stal skoro dědečkem. A on tvrdil a byl si tím naprosto jistý, že v Bradavicích se jí dostane pomoci. Ujišťoval jí, že tam bude mezi svými a může jim věřit.
"Ono.. já..", sevřela ruce v pěst a frustrovaně vydechla. Rozčilovalo ji, že nebyla schopna najít ta správná slova.
"Prostě už nějakou dobu se situace v naší čtvrti zhoršovala. Docházelo tam k útokům, k rabování. Napadení, rasové konflikty, najednou každý, kdo vypadal jen trochu bohatě, byl pro nižší vrstvu zrádce a podporovatel královské rodiny." Sebastian o tom musel vědět. Přeci jen, jak sám říkal, je tu spousta uprchlíků a podle rozhlasu je situace stejná po celé zemi. Co Aurora nevěděla bylo, že se problém rozpíná i v dalších státech.
"Jenže.. já jsem nemohla jen tak odejít. Moje matka byla nemocná. Nemohla jsem i tam nechat." Uhla očima, protože si až moc dobře uvědomovala, že ji tam nechala. Sice mrtvou, ale přesto. Její matka si zasloužila poslední rozloučení, místo, kde mohlo její tělo spočinout. Místo, kam by za ní Aurora mohla chodit a položit květinu. Co se s ní stalo? Už ji našli? Jejich pokoj byl až nahoře, v podkroví. Dostat se tam šlo jen po žebříčku, který vytáhla nahoru. Možná ji ještě ani nenašli.
"Dneska ráno zemřela." Ta slova zněla suše. Jako pouhé konstatování. Očima se pevně uzamkla na špičce jeho bot, aby se mu nemusela podívat do očí a aby nemusela ta slova přijmout. Chtěla si udržet vnitřní sílu, distancovat se od toho všeho a vlastně to potlačila.
"Zrovna vtrhli i do našeho domu. Zpanikařila jsem, popadla jsem ten hrnek a objevila jsem se tady." Vlastně si ani neuvědomovala, že už nebude mít čas si to rozmyslet. Že stačil pouhý dotek a zmizela.

Zamrkal... Nebyl si moc jistý, co si myslet. Není zase tolik důvodů, proč by si s sebou někdo nebral nic. A pokud to nebyla nehoda, že se sem přenesla - což se nezdálo... Jinak by přece nešla jen tak kdovíkam, ale chtěla by se hned vrátit... nebo ne?
" CO se stalo?" zeptal se jí tiše a zastavil se, aby se jí mohl podívat do očí. " V jakém zmatku?" málokterý uprchlík totiž odcházel jen tak ve zmatku - obvykle to byl útěk na poslední chvíli a to by podobné návraty nemusely být bezpečné a ani stojící za cokoli. Možná tak za vlastní život maximálně. V tomhle ohledu naneštěstí nebyla první a pravděpodobně nebude ani poslední, kdo přišel o veškerý pozemský majetek. Svým způsobem mu jí trochu bylo líto. Ztratit vše náhle muselo být příšerné. Neuměl si představit, co by dělal, kdyby nebyl celou dobu defacto v bezpečí. Nechtěl takhle uvažovat, ale čas od času to bodlo a to se mohl maximálně domýšlet, co se jí stalo...

"Nevzala jsem sebou vůbec nic." Vyděsila se upřímně, když jí to došlo. Ne že by toho měla moc, ale nevzala si nic. Ani osobní věci.
"Sakra." Zastavila se a v panice se otočila dokola. "Sakra." Rozhlížela se a hledala, kudy se vrátí domů. "Musím najít ten hrnek!"
Ohlédla se směrem, odkud přišli, kde se ta zatracená věc musela ještě někde válet.
"V tom zmatku jsem zapomněla své zavazadlo." Neměla u sebe prostě vůbec nic. Ani základní oblečení, nehledě na ten zanedbatelný obnos peněz.

" Přes dvě stě." řekl jí a zamyšleně si ji prohlédl. Nezapočítával do toho studenty a ani personál. Co se týkalo jejího mumlání, neodpovídal na něj. Jen se vydal znovu směrem ke škole a k táboru.
" Není dobré mít školu plnou děcek, co nezvládají vlastní magii, ale přičteme-li k tomu spousty dospělých? Je to recept na katastrofu. Probíhají lekce ke zvládnutí té magie."
Na jednu stranu se ptal sebe sama - proč jí to říká? Na druhou stranu - přišlo mu, že to ej tak známá informace, že je jedno, kde se k ní přijde - nic to nezmění. Podíval se na ní po tom přiznání - no radost z toho neměl. Další dospělý student znamenal méně času pro učitele. Byť se on sám do toho učení zase tolik nehrnul ani u dětí.
Musel ale ocenit tu odvahu a upřímnost... za předpokladu, že nelhala - nebylo nikdy snadné přiznat, že něco někdo neumí nebo nezná.
" S hůlkou to půjde hůře, sice je šance zkontaktovat výrobce hůlek, jeden se dočasně přesunul do Prasinek, ale vyrábět hůlky je složité a zaplatit je o to více." poznamenal. Hůlky byly drahé. A nyní s poptávkou od tolika lidí, co nikdy hůlku neměli? Ceny rychle rostly nahoru. J9dlo pro takové množství lidí bylo také náročnější a ano, sice si dost uprchlíků přineslo zásoby. Jenže ne všichni se byli ochotni o ty zásoby dělit. A magie měla své omezení - jedním z nich bylo, že jídlo prostě vyčarovat nešlo. Kolem a kolem to byl jeden problém vedle druhého.

"Aha.. a kolik jich tu je?" Najednou jí začalo docházet, že je to mnohem větší, než jenom tušila. Kolik vlastně na světě bylo kouzelníků? Kdo z jejích sousedů patřil do tohohle světa a jen to na něm nikdo nepoznal? V poslední týdny se venku moc nezdržovala, z práce běžela rovnou domů a když museli zavřít obchod, nevycházela skoro vůbec. Možná by si tak všimla, že spousta lidí ze sousedství zmizela a že to možná byli zrovna oni.
"Neumí čarovat," zopakovala po něm mumlavě a v hrudníku jí bodl osten strachu. Bála se, že až zjistí, že ani ona skoro nic neumí, pošlou ji pryč, nebo ji budou brát jako další přítěž.
"Učí?" Tohle ji překvapilo a vyčkávavě se na Sebastiana podívala, jestli to nějak ještě rozvede, ale ten nevypadal, že by jí hodlal poskytnout ještě další informace. Zamyšleně našpulila rty a přemýšlela. Pokud je tu i učí, třeba by mohli učit i mě. Třeba by to nakonec nemuselo být tak špatné.. Okusovala si spodní ret, jako to dělala vždy, když byla moc zamyšlená, než aby vnímala svět kolem.
"Hmm, nevím." Pokrčila rameny, když se na chvíli poctivě zamyslela nad tím, jestli je horší to, že jsou blízko u školy a, jak řekl Sebastian, muckají se, nebo jestli by bylo horší, kdyby někam utekli a vydali se i přes zákaz do těch Prasinek. Asi je to prašť jako uhoď. Obojí je špatně.
"Eh," tahle přímá otázka jí vyrazila dech a jak se zdálo, musela s pravdou ven.
"Ne." Přiznala se a zahanbením jí vlasy skoro znachověly. "Nikdy jsem magii nestudovala. Nemám ani vlastní hůlku." Přiznala konečně a s obavami pohlédla na Sebastiana. Něco jí napovídalo, že ten z toho radost mít asi nebude.