Godwill - proč měl pocit, že by to jméno měl znát? Jistý si nebyl, ale povědomé mu přišlo. Pokýval hlavou, že rozumí i když mu to přišlo i s ohledem na to, co se kolem dělo dost nebezpečné...
Minimálně ale znala Bradavice jako místo - tedy, zatím to tak yvpadalo, jelikož se na to neptala, ale kdoví? Možná jen mlčela... I když se ptala na školu, takže něco snad věděla.
" Protože jako první přišly rodiny studentů... a ano, je to nebezpečné, ale teď je pozdě to měnit." vysvětlil trochu unaveně. Vždy mu to přišlo hloupé, ale teď už opravdu nešlo lidi stěhovat tak rychle " Snažíme se většinu uprchlíků přesunout z pozemků školy do Prasinek, ale spousta z nich neumí čarovat a je lepší je mít na půdě školy, kde se učí." vysvětlil jí a zamyšleně se na ní podíval při té poznámce. " Není to o to horší?" zeptal se zamyšleně. " Kdyby si toho někdo všiml a zalarmoval by všechny na hradě - hledalo by je teď kdovíkolik lidí jen pro to, že se museli jít muckat." nevěřícně potřásl hlavou. " To je snad ještě horší." Ne, že by jim to jindy nepřál... ale doba teď opravdu nepřála tajným dostaveníčkům.
O napadeném studentovi se nahlas nezmiňoval, zatím ne. Ale i to způsobovalo v učitelském sboru vrásky. A taky mu došlo, že byl až moc otevřený ke zcela neznámé osobě... Měl by si dávat větší pozor. Raději zmlkl. " Vy jste zkušená čarodějka?" zeptal se v naději, že ano.

"Hrnkem..", odvětila mu a chvilku trvalo, než jí došlo, že to mohlo znít divně. "Bylo to přenašedlo.. dal mi to pan Goodwill." Řekla s myšlenkou, že ho Sebastian třeba zná. Neměla představu o tom, kolik kouzelníků vlastně je a myslela, že moc ne. Že se třeba navzájem znají. Navíc, když ji pan Goodwill poslal sem?
Trochu se zachvěla, když si vzpomněla na ty poslední minuty. Asi by mu měla vysvětlit, proč neodešla s panem Goodwillem rovnou, zasvětit ho do příběhu, ale nechtěla. Nechtěla tu naprostému cizinci vyprávět nic víc, než je nutné.
Malebnost krajiny a dechberoucí majestátnost hradu jí dokonale zaměstnala a ona na chvíli zapomněla, odkud přišla a za jakých okolností. Jen se zatajeným dechem pozorovala hrad, ke kterému se blížili. Hrad, kde měla studovat, ale nikdy se to nestalo.
Když jejich mlčenlivou cestu vyrušilo zajímavé představení, zastavila se na místě a pozorovala podivnou interakci mezi jejím společníkem a mladistvými. Nevměšovala se, ale postupem času jí začaly koutky cukat, jak se snažila se nesmát. Ještě citelněji ji zamrzelo, že tu nestudovala. Očividně to mohla být skvělá zábava.
"Aha..", přikývla zamyšleně. "Proč je uprchlický tábor ve škole? Není to pro děti nebezpečné?" Zeptala se zvědavě, když chvíli přemýšlela nad tím, že to není asi úplně obvyklé.
"Hmm, nemyslím, že měli v plánu se toulat." Podotkla polohlasně a tiše se uchechtla.

Jakmile uslyšel to zmatení chtěl si dát hlavu do dlaní. " Jak jste se sem vůbec dostala? " zeptal se jí a hlas mu mírně přeskočil ke konci otázky, jelikož tomuhle opravdu nemohl uvěřit. Nevěděl o ní zhola nic... a jak se zdálo, ona ani nevěděla, kde je.
A pak mu tam začala vypadat, že bude brečet. Sice zalovil v kapse odkud nakonec vytáhl čistý kapesník, ale... bylo vidět, že absolutně neví, co s ní má dělat. Nebo co jí říkat. Když nic jiného - měla čistý kapesník.
A tak šli - bok po boku většinově mlčky. Sebastian nevěděl, co by měl říkat a jeho ochota mluvit byla pod bodem mrazu. Vyšli na menší vyhlídku, odkud byl krásně vidět hrad a celé jeho pozemky. Šel by dál aniž by se pozastavil, když uslyšel podezřelý zvuk a šeptání.
Na dnešek měl tajemství až až a tak jednoduše mávl hůlkou a za pomoci neverbálního zaklínadla pozvedl dva studenty. Jednu z Havraspáru a druhého z Nebelvíru. Oba dva v civilu a jak se zdálo, kdyby nepřišli - pravděpodobně by se dostali poměrně dost daleko v jisté "romantické" činnosti.
" Pan Korlak a slečna Nabyová... že se divím, mám vám připomínat, že ředitel zakázal svévolné cesty do Prasinek a nazpátek?" zeptal se s pozvednutým obočím a ani nečekal, na jejich výmluvy. Oběma od pohledu mohlo být tak patnáct, maximálně šestnáct let. " Oba dva máte školní trest a ztrátu ... řekněme dvaceti bodů." vypadal, že nad tím tak trochu uvažuje. Soudě dle sklopených hlav to byl docela velký trest. Dívka zamumlala něco o tom, že se omlouvají. Chlapec byl raději potichu zcela - i když nenadšen. " Jděte do hradu."poslal je nesmlouvavě a protřel si oči. Možná bylo konečně na čase nebýt tak tajemný.
" Aby tohle dávalo smysl, jsem učitelem v Bradaviccích, kde je mimo jiné i tábor pro uprchlíky. " osvětlil a předpokládal, že se tím vše vysvětlilo. " A studenti se nesmí bez povolení toulat." zabručel si spíše pro sebe.

"Prasinkami?" Mezi obočím se jí udělá jemná vráska, jak trochu zmateně nakrčí čelo. "O Bradavicích jsem už slyšela, ale o Prasinkách nikdy..", už u Bradavic jí to přišlo jak dost podivné označení.
Úkosem si ho prohlédne, když se jí ptá, proč sem vlastně přišla. Uhne očima a nervózně se ošije. "Neměla jsem jinou možnost." Špitne sotva slyšitelně. Není na to hrdá, naopak se za to dost stydí. Přitom, jako by za to snad mohla. Jako by mohla za tu situaci, co se ve světě děje. Jako by mohla za to, že matka vážně onemocněla. Jako by snad mohla za to, že matka zemřela.
Ztěžka polkla a píchlo ji u srdce, když si na matku vzpomněla. Když si představila, jak tam teď leží její tělo, které nikdo nepohřbí.
Objala si hrudník rukami, jako by se chtěla schoulit a schovat se.
"'Díky." Přikývla a nic dalšího neříkala. Kdyby se o to pokusila, asi by se rovnou rozplakala a to rozhodně nechtěla. Nikdy nikomu neukazovala slabost nebo sebelítost.
Když Sebastian vykročil, vydala se za ním. Polil ji chlad a pocit strachu z neznámého. Vlastně vůbec nevěděla, kde je. Co bude dělat? Cítila se sama, ztracená ve velkém světě.

Nadzvedl nad její poznámkou obočí, ale pomohl jí vstát - byla to... dáma - když se trochu přihmouřily obě oči.
" Na cestě mezi Bradavicemi a Prasinkami." odpověděl s mírným náznakem ironie. Kdo se přenáší, když neví jak na to? Nebo snad měla přenášedlo? Kdo si bere přenášedlo, když nemůže tušit, kam vede. Kdyby v ruce neměl několik svazků bylin, asi by si založil ruce na hrudi.
Prohlédl si jí od hlavy k patě a když se představila jen zabručel:" Sebastian." představil se nazpátek. Příjmení nepovažoval nyní za podstatné. " S jakým, že cílem jste sem přišla?" zeptal se nezaujatě a přemýšlel jestli to prostě neutnout a vrátit se do hradu. Prostě ignorovat a zapomenout, že se tohle setkání stalo. Něco jako, že by dívka asi potřebovala emocionální podporu - možná dokonce pomoc? To ho ani nenapadlo.
Měl na práci podstatnější věci jako třeba lektvary. Uhlídat, aby se děcka nezabily... co se týkalo uprchlíkům, to si mohou vzít na starost jiní - povolanější.
" Pokud máte zájem, mířím do Bradavic - je tam uprchlický... tábor." nebyl to tak docela tábor. Hrad se snažil pomoci, co nejvíce lidem. Opravdu by tomu měli dát jasný řád, jinak je to zavalí. Několik uprchlíků sice odešlo zase jinam... Prasinky tomu dost pomohly, ale pořád - moc nezodpovědných kouzelníků.
Ta či onak - pokud se rozhodla jít s ním i pokud se rozhodla zůstat hodlal vyrazit... jinak by tu mohli stát celý den. V Bradavicích by jí moi ošetřit rány... ale to také byla informace, co Sebastian nepovažoval za podstatnou a hodnou sdělení.

"Jasně. Uplná pohádka." Utrousila skrz zaťaté zuby, ale pak natáhla ruku a chytila se, abych se vyškrábala na nohy. "Děkuji." Držela se ho trochu déle, než by bylo vhodné, ale bylo to nutné. Hlava se jí stále trochu motala a jistá pobledlost a nazelenalost ve tváři dávala znát, že její žaludek tento typ cestování skutečně nesnášel dobře.
Konečně se pustila a oprášila si prach a štěrk z kabátu. Ne že by mu to nějak pomohlo vzhledem k tomu, jak by obnošený, rukávy odřené a lemy dost otrhané. Stěží šlo poznat, že kdysi býval pískově béžový.
Sahal až ke kolenům, dál až ke kotníkům se vlnila sukně tmavých šatů a i ty už něco zažily. Odřené kožené boty na mírném podpatku už byly jen třešnička na dortu.
"By byste tak laskav a sdělil mi, kde jsem?" Konečně na něj upřela překvapivě bystré zelené oči a prohlédla si ho od hlavy k patě. Uvažovala nad jeho vzhledem, vypadal docela podivně. Rozhodně to nebyl jeden z jejich sousedů.
Nedostatek vychování šlo dost dobře svalit na aktuální situaci a poněkud důležitější věci, než jen zdvořilé tlachání.
Ze zápěstí si stáhla silnou saténové gumičku a stáhla si s nimi své husté dlouhé zářivě červené vlay do nedbaléh culiku a prameny si zastrčila za ucho.
"Omlouvám se, jsem Aurora."

Podařilo se mu bezpečně dostat se z dosahu bylinkářky i s potřebnými lektvarovými přísadami bezpečně zmenšenými a schovanými v kapse... Některé musel mít v ruce, jelikož další magie by je mohla poškodit... a kráčel zpátky k hradu. Jak se mu ulevilo, že vycházel z Prasinek a mohl se vrátit do hradu bez většího incidentu. Poslední dobou to bylo méně příjemné a bezpečné... a to kdysi míval tyhle cesty z hradu i rád. Dostaly ho od hluku děcek. Dnes ? Ani náhodou...
Vešel na cestu vedoucí do lesa a zarazil se... přenesla se přímo před něj dívka - žena... ale. Soudě dle toho, jak se přenesla nebyla zvyklá takhle cestovat. zlomila si u toho hůlku a ještě ke všemu klela. Uvažoval jestli má něco říct?
Asi by na sebe měl upozornit s ohledem na to, že jakmile vzhlédne uvidí jej. Ale mluvit na cizí lidi nebylo něco, co by měl Sebastian v oblibě.
Naopak. Měl by se jí vyhnout obloukem a nezajímat se. Pravděpodobně by to i udělal, jenže. Ona byla uprchlík - asi a on se musí o uprchlíky svým způsobem starat, nebo se alespoň snažit.
" Jste v pořádku?" zeptal se ho zamyšleně s nakloněním hlavy. Ne, že by jí chtěl pomáhat, zajímat se nebo se více angažovat - drží jednoduchou slušnost.
Dokonce byl ochotný ji pomoci vstát. Víc nic.
Viditelně v pořádku nebyla a sledoval ji jak tam leží - zlomila si hůlku... ty se sháněly těžko, ještě s ohledem na to, že výrobci hůlek tu sice dva byli, ale není to tak snadné. Trochu doufal, že jde jen o vystudovanou čarodějku a ne další, co nic neumí. Jeho plán byl jí prostě obejít a pokračovat ve své cestě, ale zároveň mu jeho povinnosti nedovolovaly se vyhnout.
Zvláštní to situace. Měl na sobě tmavý oblek, bílou košili a vázanku. Vypadal upravený a v rámci jistých možností - i když rozcuchaný, tak nevypadal jako někdo, kdo poslední dny trpěl válkou nebo se měl špatně.

"Klid, jen spi." Aurora jemně pohladila zpocené tmavé vlasy sotva protkané pár šedinami. Čelo ještě nebylo zvrásněné tak, jak by být mělo, ale kůže byla studená a suchá. Nemoc jí toho vzala tolik a krása byla to poslední, co by ji mělo trápit, přesto nad tím v duchu zaplakala. Žena na lůžku sebou při další ráně polekaně trhla: "To už je půlnoc? Ohňostroje jsou přece až o půlnoci." Mumlala a suché rty se jí lepily k sobě. "Ne, mami, to jen pár bláznů odpaluje rachejtle dřív." Byl sice konec května, ale matka byla jako obvykle zmatená a ztracená v čase. Dost možná si myslela, že je Auroře teprve pět, jako už mnohokrát předtím.
Další rána se ozvala mnohem blíž, než ta poslední.
"Silencio." Aurora sevřela hůlku, kterou dostala od pana Goodwilla.

Pan Goodwill je vlastník totohle domu. Vlastně na něj narazila náhodou, ale tehdy to pro ni bylo jako vysvobození. Pro ně obě. Matka vážně onemocněla a nemohla se postarat sama o sebe, natož o Auroru. Svého otce dívka nikdy neviděla a velmi brzy se tak role obrátily a starala se ona o svou matku. Jenže to bylo těžké. Obě je uživit, starat se o malý dvoupokojový domek a ještě chodit do práce. Protloukat se světem a k tomu zvládat ony výbuchy moci, nehody a podivné situace, kterými na sebe jen přitahovala pozornost. Věděla, co se děje. Věděla, kdo je. Dopis jí přišel v den jejích jedenáctých narozenin a všechno se mělo změnit. Jenže nezměnilo. Její matka neměla peníze na to, aby mohla nakoupit potřebné vybavení a navíc tomu ani nerozuměla. Jedenáctileté dušičce zlomilo srdce, když musela jednat dospěleji než její rodič a musela školu a vše s ní spojené odmítnout. Tolik to bolelo. Občas lehávala v posteli, uprostřed noci sledovala noční nebe a představovala si, jaké by to asi bylo. Tam, tak daleko, v Bradavicích... Představovala si, jaké by to bylo. Naučit se to. Zvládat ty divné věci, co se jí stávaly a být mezi těmi, co to měli stejně.
Nebylo jí ještě ani dvacet, když v krámku paní Lazlové začala vykládat karty, prodávat lektvary lásky a elixíry štěstí, nebo začarované amulety. Všechno to samozřejmě byly podvody, ale sem tam se opravdu kupujícímu splnilo, co chtěl a to jí přinášelo čím dál větší pověst a slávu po celém městě. Až do obchodu konečně vstoupil pan Goodwill. Podsaditý starý pán v podivném pláštíku se špičatým kloboukem na hlavě. Koupil si od Aurory pár lektvarů a nechal si od ní vyložit karty a beze slova odešel. Až když večer odcházela, najednou se zjevil u dveří a chytil ji za zápěstí.
"Vím, co jsi zač a že tohle jsou jen podvody. Proč tak plýtváš potenciálem, děvenko?"
Z toho, co zpočátku vypadalo dost děsivě se nakonec ale vyklubalo něco moc dobrého. Henrik Frederick Goodwill byl čaroděj, starý a velmi zkušený. Jeho žena dávno zemřela a děti měl už odrostlé. Brzy dívce pomáhal alespoň trochu zvládat její kouzla a dal jí hůlku své ženy, aby dokázala aspoň trochu ovládat a nasměrovat těch pár kouzel, která ji naučil.

Matčiny rty se sice hýbaly, ale nevycházel z nich ani hlásek. Moc kouzel Aurora neznala, ale aspoň tohle jedno ano, aby věděla, jak matku umlčet, aby je nenašli. Pan Goodwill jim dal k dispozici jeden pokoj ve svém domě, ale teď už je beztak prázdný. Po tom, co se teď všude kolem děje, odjel ke svým přátelům někam daleko do kouzelnického světa. Nabízel útočiště i Auroře, ale copak by mohla matku opustit? Ne, to nepřicházelo v úvahu. A tak se schovávaly v pokoji, snášel další a další výbuchy rány a otřesy, křik na ulicích i ve vedlejších domech a situace se zdála bezvýchodná a prázdná.
Až jednou se z matčiny postele neozvala obvyklá odpověď na přání dobrého rána a v tu chvíli dívka věděla, že je zle. Nebo vlastně dobře? "Mami.." Kdo ví, jak dlouho by seděla u její postele a plakala, kdyby se zezdola neozvalo vyražení dveří a dusit mnoha nohou. Byli tady! Byla to jen otázka času, v okolních domech rabování a prohledávání probíhalo dávno. Vlastně mohla být vděčná, že se toho matka už nedožila a že ji tu nemusela nechat. S posledním pohledem na matčino tělo natáhla ruku a sevře ouško nenápadného oprýskaného hrnečku na nočním stolku.

"Sakra!" Ruce si položila na břicho asi tak vteřinu před tím, než sebou pleskla na zem. Kontrolovala, jestli má břicho celé, protože to byl pocit, jako by ji někdo za pupík zahákl hák a trhnul sní proti fyzikálním zákonům. Nohy se jí klepaly a nechtěly ji poslouchat, jak jí z první zkušenosti s cestováním pomocí přenášedla bylo stále ještě zle. Teď se válela v prachu štěrkové cesty a na chvíli zapomněla na bolest z matčiny ztráty, protože byla schopná jen sprostě nadávat. "Do prkenný ohrady." Z ošoupané kapsy vytáhla zlomený kus dřeva. Hůlku, která nebyla její a už tak ji občas neposlouchala, a teď byla zlomená. "Sakra!" Plácla sebou zase na záda a zírala na nebe. Netušila, kam ji přenašedlo vlastně odneslo. Ale na to byl čas to vyřešit, až se jí nebude tolik chtít zvracet.

Poslední dny byly pro Sebastiana náročné. Co se týkalo každodenních potíží přibyl k nim ještě zraněný student a v Bradavicích došlo několik vzácných zásob do lektvarů. Neměl tedy moc radost, když musel vyjít do Prasinek pro nové. Jedna z dobrých věcí na celém tohle byla, že spousta vzácných květin byla snáze k dostání, ale i to byla jen otázka času. Jistá přechodná fáze... a tak se snažil předzásobit, co to šlo. Protože pak si celé tohle šílenství dosedne i na ty, co ty suroviny prodávají.
Byl květen, všechno krásně kvetlo, ve vzduchu byla spousta nepříjemného pylu... slunce svítilo a několik studentů to vytáhlo i se svitky a knihami ven na slunce. Skoro jak každý rok... až na to, že krom studentů tu byla i velká spousta uprchlíků... Zatím je ředitel držel spíše od studentů, ale kdoví, co zkusí příště.
S menším povzdechem a zavrtěním hlavy sledoval jak se několik studentů rozhodlo, že si zaplave v jezeře.... viděl to spíše z dálky a moc to neschvaloval, ale jeho starost to zatím nebyla.
Přidal raději do kroku, aby se dostal včas do Prasinek a odtud zase zpátky. Opravdu tu budou muset nějak nastavit řádné hranice hradu a nějak lépe nasměrovat uprchlíky.
Poslední dobou tu byla velká spousta lidí, nikdo nevěděl, kdo jsou a zda jsou opravdu ti, co říkají, že jsou. Pak tu byla velká spousta lidí, co si školné nemohli dovolit a čarovat neuměli... neměli většinou ani hůlky, natož cokoli jiného. To celé s vysokým množstvím čarodějů na jednom způsobovalo nemalé potíže.
Náhodné výkyvy magie, co zkušený kouzelník dokázal snadno ovládat byly u těch nezkušených devastující.
Myšlenky se mu honily jedna přes druhou na cestě do Prasinek... Krok za krokem, ani si tolik neprohlížel své okolí nebo les. Dnes ho to nezajímalo. Uvažoval nad tím, co bude dále. Jistě, on a ostatní učitelé tu byli v relativním bezpečí před mudli, ale ti nebyli ti jediní, co dělali trable...
Naštěstí vyzvednout objednávku bylo snadné - stejně jako za ní zaplatit. Bylinkářka se sice chtěla dát do řeči, ale naznačil jí, že teď ne. Dnes na to neměl náladu. Zaplatil a převzal si to... s tím, že se chtěl otočit a vydat se prostě jen nazpátek.

Doba byla zlá. Od chvíle, co se v Paříži sešel jakýmsi zemský sněm, co rozhodl, že král není král se spousta kouzelníků začala obávat společně se zbytkem šlechty. Britská šlechta se bála, mudlové se chopili zbraní a vše se zdálo jako v hodně špatném románu. Do Bradavic se začali stahovat magičtí uprchlíci, část školy v Krásnohůlkách a dokonce i několik magických bytostí. Jako kdyby nestačila ta parta pubertálních děcek snažících se hrad ničit i tak. Bylo přikouzleno další křídlo a pak se objevily nové trable... mnoho z uprchlíků neumělo kouzlit. Někteří učitelé občas dávali hodiny navíc, ale vytíženost se jen zhoršovala.... Blížil se konec školního roku. Studenti se připravovali na zkoušky a řešilo se také, kdo všechno na hradě přes léto zůstane? Mnozí z uprchlíků neměli domov, kam by se vrátili... ale přímo na hradě zůstat nemohli, nebo snad ano? Ředitel i všechny hlavy kolejí měly tak plné ruce práce i navíc a sem tam se něco přehlédlo... A do byla teprve polovina května roku 1789. Zprávy odtamtud nyní přicházely velmi těžko a mnoho zemí i mudlů se snažilo urvat si svůj díl moci kdekoli na světě.
Britská královská rodina, která z části stále mezi kouzelníky patřila byla nyní ve velkém ohrožení a nikdo netušil, co s nimi bude dále... ale to nebylo zdaleka vše.
Všeobecného chaosu využil i černokněžník označující se jako Magus.... tedy latinsky mág. Největší poprask způsobil, když dokázal pohnout bez hůlky samotnou zemí... následně smetl bystrozory stojící mu v cestě mocnou vlnou vytvořenou z vody v Temži. Bez hůlky a bez zaříkadel působil jako mocný a děsivý nepřítel objevující se vždy v masce s vyobrazením kamenné tváře a v dlouhém černém plášt zahalujícím jeho postavu. Pokaždé, když se objevil působil nebezpečně a nikdo, kdo se mu postavil proti němu nedokázal vznést ani jedno kouzlo.
Objevení se černokněžníka rabujícího v domech kouzelnických rodů zapříčinilo novou vlnu uprchlíků směrem ke škole čar a kouzel v Bradavicích. Zapříčinilo to tak růst menší vesnice opodál s názvem Prasinky, aby uprchlíci nebyli tolik v hradu a mezi studenty. Z původních pár menších domů nyní vznikalo mnohem více větších, co pojmou více rodin.

Tajemství za podobnou situací bylo více a více, když byl nalezen jeden student napaden těsně za pozemky Bradavického hradu - nevyslovenou otázkou bylo - kdo to udělal. Student byl proklet a nyní leží na ošetřovně v hradu. A všichni mají více otázek než odpovědí.