Nezbývá než polknout a popřemýšlet si o zrzce a o tom, co říká, v soukromí vlastní hlavy. Chtěla tím něco naznačit? Je to se mnou tak špatné, že děvčatům vůbec nerozumím? Ha, nebo si to jen nechci připustit.
“Jestli je nějaký zraněný rytíř uvnitř, můžeš ho zachránit,“ blýsknu po dívce dalším z mnoha upřímných úsměvů, “Budu ti krýt záda. Nebo vlastně předek – eh – no – to je jedno,“ vážně nejsem úplný tydýt, jen tak občas vypadám. Vyhnu se šanci ukázat děvčatům nabíhající červeň ve tvářích a vyrazím do tmy.

Popravdě, zas taková tma tady není. Jakmile totiž otevřu dveře dokořán pronikne do prostorné místnosti trocha venkovního světla a výhled se projasní, tím spíš, když si mé oči pohotově šeru přivyknou. Hřát nás cestou slunce, ještě bych tady poloslepě tápal u zdi. Po hale se díky pevné zemi pod nohama, která zlověstně nevrže, pohybuji rychle a s jistotou. Jakmile zmerčím sochy se svícemi, mám jasno – potřebujeme je.
“Vypadá to dobře,“ zavolám za dívkami, “Nikdo tady nejspíš není.“
Takže, co je na tom dobrého? Uh.
“Bude se tady dát přečkat noc,“ dodám pohotově, i když jsem ještě neviděl všechno. Během krátké procházky v nitru sídla oberu sochy o svíčky a donesu je ke dveřím, o ty se usměvavě opřu ramenem a podám je do prostoru.
“Po strašidlech ani vidu, ani slechu,“ uvnitř to vypadá úplně obyčejně, zapomenutě. Nebudí to dvakrát dobrý dojem, jenže kdyby se ve vzduchu vznášela vůně čerstvě upečeného masa a svíčky by hořely, rozhodně by to bylo horší.
“Neprošel jsem všechno. Vemte si je a pojďte za mnou. Leda byste chtěly přespat u koně,“ úsměv mírně povadne. Vloupal jsem se na cizí panství, asi bych to měl brát víc vážně.
“Určitě najdeme krb, u kterého se zahřejeme, když už nic jiného,“ a pokud budeme mít víc štěstí, najdeme ve spíži nějaké zbytky a nebo si svaříme bylinky ve vodě. S tím už ale děvčata neobtěžuji, ani nečekám, až si poradí se zapálením svící – nakonec, nějaké křesadlo uvnitř domu jistě taky bude, jen to bude chtít důkladnější hledání – a zmizím znovu uvnitř. Ani tentokrát nespěchám, dávám si načas a nakukuji jen tam, kam už byly dveře otevřené. A kus větve? Tu pořád třímám v ruce, kdyby náhodou bylo třeba.

Ale Imoen se obejmout nenechá. Trochu zmateně se na ni zadívám, ale nakonec pokrčím rameny.
To se o něco bojíš? Myslíš, že jsem zloděj? Nebo ti vadí, že jsem holka? A nebo, že tě nezahřívá Augustin? Nu, tvoje věc. Nebudu se vnucovat.
Říkám si smutně.

Augustín se rozpovídá o bardovi. Usměju se.
“Smutný věci si nepamatuju. A smutný písničky už vůbec. Bard má zpít veselé a poučné příběhy a tohle nebylo nic z toho.“
Kouknu po koníkovi.
“Nemyslím si, že uvnitř někdo byl. Nikde se nesvítí a kdo by nechal koně hladovět? Ten bard tu nejspíš vůbec nebyl a mrzutý mohl být kvůli počasí. Trocha vlhka a zimy a hned se ozvou kolena, záda..“
Pokrčím rameny.

Mladík to má v hlavě celkem srovnané. Rozhodně něco ví o takových sídlech. Mě by to třeba nenapadlo, hledat zdroj světla v pokoji služebných. Čekala bych to v nějakých místnostech po hradě..
Koště, svíčky, pochodně, křesadla.. Pěkně pohromadě..
“Nenenene…“
Odmítnu rychle jeho návrh.
“Já tady sama nezůstanu.“
Zarazím se, když si uvědomím, jak zbaběle to asi vyznělo.
“Někdo ti musí krýt záda. A navíc. Jestli tě tam někdo pohostí, snadno by jsi mohl zapomenout, že venku někdo čeká.“
Usměju se ve snaze vše zlehčit.

Přeměřím si ho pohledem. Vypadá sklesle, že toho s sebou moc nemá.
“Víš, čekala jsem tady rytíře v lesklé zbroji a s mečem ostrým jako břitva u pasu. Mocného hrdinu, který by ochránil bezbrannou pannu.“
Řeknu zasněně a rozesměju se.
“Ale protože tu není žádná panna, co by tu dělal rytíř? Jsem ráda, že jsi tady ty.“
Poplácám ho po rameni.
“Jdeš první.“
Pobídnu ho.

Poněkud zaraženě hledím na tmavovlásku a čím dál míň mám jasno v tom, co se tady stane. Na začátku mi přišla jako někdo, kdo je zkušený a v nesnázích, akorát jsem si nedomyslel, co všechno to znamená. Její strohá přímočarost se mi nelíbí a nad další otázkou, která se týká přímo mé osoby, jen pokrčím rameny. Zrovna tenhle její odhad jí ale závidím, i když to nedám najevo.
Než abych dál řešil Imoen, už uvolněně kývnu na Eleáru.
“Tímhle? Rozhodně,“ na důkaz svých slov potěžkám klacek v ruce. Jedna dobře mířená rána a… větve by se neměly podceňovat.
I když bych se rád podíval dovnitř, uznám, že držet se společně je dobrý nápad a s mírným zpožděním se dostavím do stáje. Když už jsem hulákal u pootevřených dveří, beru jako svou povinnost dávat pozor, aby nás přesně z té strany někdo nepřekvapil. O koně jsem se nikdy nestaral a co potřebuje vím jen teoreticky, zatímco zrzavá ví přesně, co dělá, a tak se jí nepletu pod ruce.

“Celé je to zvláštní“ utrousím, když špičkou nohy postrkávám několik stébel sena, “Nebo ne?“ krátce se podívám na Imoen, která působí nejzkušeněji, ale klidně můžu mít špatný odhad.
“Šel jsem sem s tím, že se porozhlédnu, nenapadlo mě ale, že vás tady potkám tolik. Vlastně mě nenapadlo, že tady potkám vůbec někoho. Jak jsem už říkal, od nás mají všichni strach a i v dalších vesnicích varují pocestné před tím, aby sem chodili. A bard.. Pamatuje si některá z vás jeho píseň?“ vybaví se mi jen tolik, že se v ní počítalo a nezněla vesele.
“Zněl docela přesvědčeně, když říkal, že nás tady pohostí,“ uvažuju nahlas, jako by o nic nešlo, “Kdyby ten kůň nehladověl, skoro bych si myslel, že tady přenocoval a padl na něj splín. Asi šel jen kolem.“

“Moc toho s sebou nemám,“ obeznámím ostatní se svou mizernou připraveností, “Jen nožík a trochu jídla, vody. Myslel jsem, že se zvládnu do večera nebo v noci vrátit. Nejpozději ráno.“
Být tady sám, dávno už nejspíš bloudím uvnitř. Teď si tak akorát připadám hloupě, že jsem si nevzal víc věcí. Jenže tím bych se prozradil a Hoska mě nikam nepustil, a ještě mě dost možná za takový nápad vyplatil rákoskou.
Můžu být ale užitečný jinak, i když to znamená se na chvíli rozdělit.
“Můžu ale dovnitř nakouknout sám a zjistit, jestli tam nenajdeme svíci nebo pochodeň. Ještě je dost světla na to, aby dovnitř nějaké proniklo otevřenými dveřmi,“ uklidňuju nás všechny, že je jen malá pravděpodobnost, že se ztratím ve tmě hned na začátku, “Slyšel jsem, že na panstvích mívají nějaký zdroj světla vždycky po ruce právě hned u vstupu. Pro jistotu. A potom v komorách určených služebnictvu, aby ho měli vždy po ruce a panstvu nepřekáželo.“
Klidně zamířím od stáje zpátky k pootevřeným vstupním dveřím a jestli nikdo nic nenamítá, tlakem ruky je otevřu dokořán.

Díky laskavé pomoci Eláry se koni dostalo včasné záchrany a spokojeně se dal do jídla. Snad to chvilku mohlo působit jako v příběhu, kdy člověk jen čeká, že kzň náhle promluví, ale nestalo se tak.
Ať už čekali kratší či delší dobu, hulákali nebo jen slušně zaklepali - nikdo nedošel. Dveře se pouze se skřípěním zakymácely ze stranu na stranu, ve chvíli, kdy se do nich opřel studený vítr.
Możná se pánovi domu něco stalo? A on nyní leží někde zraněný a nemůže se dovolat pomoci... Nebo takè možná prostě jen zmizel, jako všichni ostatní - tedy, téměř všichni, soudě dle barda.
Pokud jste nakonec sebrali odvahu a vstoupili do domu - zprvu se zdál, občejný. Jako šlechtické domy byl postavený z kamene, velkolepý a pěkný snad kdysi takè býval... Dnes je na kamenné podlaze naváz prach a listí z venku. Menší hala v sobě skrývá dvě ohromné kamenné sochy držící nezapálené svíce... Ty sice vypadají, že také měly lepší dny, ale alespoň něco... Z haly vedou několikery dveře. Jedny jsou dokořán otevřenè a na pravo, skrývají taneční sál, druhè pak menší salonek s několika křesly a stolkem.
Na druhé straně jsou dveře vedoucí do knihovny a za nimi mal dveře, kterè jsou blíže neurčenè, ale patří pravděpodobně služebnictvu, jelikož jako jedinè nejsou dvojkřídlé... Naproti vám je ohromnè kamennè schodiště vedoucí do patra, kde slyšíte meluzínu z jednoho z mnoha otevřených oken. VÍtr venku zesiluje a burácí, ale není tu taková zima, i díky tomu, že tu nic nefouká...
Louče však jaksi nejsou a pokud chcete zdroj světla, musíte mít vlastní a nebo hledat neż se setmí... v tuhle roční dobi se stmívá navíc brzy.

Poslouchám Augustina. Nevystraší mě to. Úsměv se mi ze rtů neztratí. Skousnu spodní ret, abych se nerozesmála úplně.
“To zní strašidelně. Ale s tebou se přece ničeho bát nemusíme. Ty nás ochráníš.“
Řeknu zcela přesvědčeně. Podobně, jak to mamka říká taťkovi pokaždé, když se jí do něčeho nechce. Stejným tónem, který taťku pravidelně vyprovokuje k akci.

“Kouknu na toho koníka. Neutečte mi.“
Prohodím ještě a vejdu do stájí.

Nikdo se odtud nevrátil. Tak to tu ještě asi je. A zrovna spí.

Naberu na vidle, pokud nějaké najdu, sena co unesu a odvleču jej ke koníkovi. Pak mu donesu vodu.
“To mi řekněte, kdo nechá koně hladovět?“
Potřesu nevěřícně hlavou a vůbec mi nedojde možnost, že majitel koně je nejspíš jeden z těch, co se nevrátil.
Podívám se na Imoen.
“Je ti zima? Počkej. Obejmu tě. Bude ti hned teplo.“
Navrhnu jí a hned se tak pokusím učinit. Přitisknout se k ní a rukama ji rychle několikrát přejet po pažích a zádech.
“Lepší?“

Kouknu na mládence.
“Tak...nějaké světlo a jdeme?“

Na mé otázky dostanu odpovědi. Ale zvláštní. Přitom co Augustin říká se zamračím. Ač to nechám bez odpovědi, hlavou se mi honí spoustu myšlenek. "Ty jsi kněz?" Zeptám se nakonec Augustina. Proč by jinak měl někdo zájem věřit na nadpřirozené zlo a ještě zájem je vidět? A taky pokud ví, že se tady něco děje, proč si nevezme nějakou zbraň?

To už Eleára nahlíží do stájí.

"Jestli z nějakýho důvodu věříte, že je tady nadpřirozené zlo, měli bychom držet pohromadě."

To už mé kroky vedou za Eleárou. Nevěřím na nadpřirozeno, všechno musí mít nějaké vysvětlení. Rukama sice objímám sama sebe jak mi je zima, ale rukou nahmatám svoji dýku. Krásně zdobenou s dlouhou mírně zahnutou čepelí.

“Máš pravdu,“ vyšlu jeden plachý úsměv k Eleáře, “Zapadlé to tady ale není náhodou, aspoň podle toho, co se tvrdí. Nebezpečí a zlé síly. Říká se toho hodně, záleží, čemu věříš a kdo ti co vykládá, protože to není jedna historka. Většina zdejších pánů nevydrží živá déle, než pár neděl,“ změřím si Imoen pohledem. Zrovna od ženy jako ona bych čekal, že je tady za nějakým účelem. Měli jsme se cestou pořádně seznámit.
“Prý se odtud ještě nikdo nevrátil. Od nás z vesnice sem snad nikdy nikdo ani nešel,“ krátce se zamyslím, načež potěžkám klacek v ruce, “Ale dokud nepůjdeme dovnitř, nezjistíme vůbec nic a ještě zmokneme. A jestli tu straší, nebo vládne nějaké.. nadpřirozené zlo, asi ho chci vidět dřív, než mě majzne po hlavě nějaký bandita,“ pravda, kdybych tady byl sám, nejspíš se tak neženu, ale pětičlenná skupina? Asi mi to vehnalo do žil víc odhodlání a zbrklosti, než jsem si myslel. Něco v tmavovlásčině hlase všechnu mou proaktivitu ovšem zbrzdí, i když ruku mám stále na dveřích.
“Ale můžeme ještě počkat,“ stáhnu ruku a o krok ustoupím. Třeba nám vážně někdo přijde ty nedovřené dveře otevřít.

Působí to tu trochu stísněně. Čekala jsem, že tu budou hořet koše, chodit lidé nebo štěkat psi a vítat či zahánět návštěvníky. Ale přivítá nás jen ticho.
A pak se ze stáje ozve kůň. Zajiskří se mi v očích.
“Jdu se podívat na toho koně.“
Zahlásím vesele.

Po pár krocích se zastavím a otočím na Imoen.
“Já slyšela jen že je to tu dost zapadlé, což zjevně je. A že jsou lesy plné vlků.“
Otočím pohled na Augustína.
“Tak povídej.“
Pobídnu ho.
“Teď je nejlepší chvíle na útěk.“
Dodám s úsměvem.

A opatrně nakouknu do stájí. Lumpů, co dokáží napodobit hlas koně a pak nevinnou dívku svalí do sena, jsem už pár potkala.

Náladu jsem dnes opravdu neměla valnou a tak nějak jsem byla ráda, že ten potulný bard nebo kdo byl ten muž co jsme ho potkali, odešel. Něčím mi, jak bych to řekla... Nesedl? A ta jeho píseň... Ne že by neměl pěkný hlas, ale co to u všech čertů bylo za slova? To se má někomu líbit?

Ještě že je mezi námi Eleára. Snaží se šířit dobrou náladu a já se na ni krátce usměji.

Ovšem do dalších otázek mi Augustin odpoví? "Proč se odtud většina lidí nevrátí?" Zhluboka se nadechnu, jeho slova mě překvapila.

Ale pak už na nic nečekáme. Levá noha střídá pravou a práva zase levou. Zima se mi dostává pod plášť a nejednou mi přejede mráz po zádech. Cesta však uteče a mě padne pohled na dům. No. Tak to by jsme měli. Tady odtud si mám odnést nějakej poklad? Vždyť... Nedokončila jsem svoji myšlenku když začalo mrholit a já zvedla oči k obloze. Ještěže už jsme aspoň byli tady a můžeme se schovat. Jaké ale bylo moje překvapení když jsme byli blíž a blíž.

V domě tma a dveře nejsou zavřené. Rozhlédnu se po ostatních A mé oči v kterých jsou otázky se střetnou s ostatními. Jen Augustin...
"Co to děláš?!" Střelím po něm otázku když si nachystá klacek jako kdyby chtěl majitele který nám rozespalý přijde otevřít rovnou mezi dveřmi přetáhnout. "Co se o tom panství povídá?" Zeptám se, ale než se mi dostane jakékoliv odpovědi, pozorně se zaposlouchám u vstupních dveří, zda někdo jde či nikoliv.

Nad otázkou Imoen se musím usmát. Jestli někdo uvítá pět přivandrovalců s otevřou náručí tak musí mít vážně smůlu nebo příliš pevnou ruku. Což ovšem neznamená, že se to nestane, jelikož si nepamatuji, kdy naposledy jsem slyšel o někom, kdo by šel na panství pomáhat nebo pracovat dobrovolně. Leda nějací cizinci, které zdejší obyvatelé ušetřili strašidelných historek.

“Neznám nikoho, kdo by tam kdy byl. Většina se prý vůbec nevrátí,“ prozradím přes rameno a rád bych pokračoval, jenže mě zaujme bard a protože doteď neměl moc možností cokoliv říct, zastavím se a zaposlouchám. Ruce vražené hluboko v děravých kapsách, pohled najednou mírně zamračený. Byl tam? Přemítám, občas pohledem sklouznu k ostatním. Povídačky jsou jedna věc, jenže jsem opravdu nikdy nepotkal nikoho, kdo by se z panství vrátil – v tom případě by Eustác byl první a já bych byl teď tak trochu za hlupáka. Na druhou stranu by mě nezklamalo, jestli to jediné, čeho se dá nahoře bát, je práce.
Než se dozvíme něco dalšího, odchází bard s písní na rtech. Zvláštní písní.

Zocelen přítomností čtyř dalších osob to ale nechám být a vyrazím nahoru. K povídání moc prostoru není, cesta k panství je plná sice drobných, ale otravných překážek. Kdyby pršelo, mohli bychom si i ošklivě ublížit, a ve mně sílí pocit, že tady bard nejspíš nebyl. Kdyby ano, varoval by nás, no ne? A taky by se určitě tvářil šťastněji, že zvládl slézt takovouhle mizernou cestu aniž by si polámal loutnu.
Kdo potřebuje, tomu pomůžu, ale na přenášení princezen přes větve a kořeny se vyhýbám.

Jen co jsme u cíle cesty, s rukama v bok vzhlédnu a na to se rozhlédnu. Je to přesně tak divné, jak se povídá – nikdo nikde, slyším koně, dveře dovnitř vypadají otevřeně..
“Haló? Je tady někdo?“ zní to hloupě, ale kdyby tady byl někdo živý, tak snad nakrmí toho nebohého koně. V hlavě se mi rychle odehraje hned několik scénářů, které by po otevření dveří mohly nastat, a tak se chopím nejbližší větve, která vypadá, že vydrží nějakou tu ránu uštědřenou protivníkovi.
“Věděl jsem, co se o panství povídá, ale stejně..,“ povzdechnu si, podívám se po ostatních, a opatrně zatlačím do hlavních dveří.
Ani krok zpátky. Kdy jindy se sem zase podívám?
Děsí mě dvě věci: že na nás vyběhne nějaký krvelačný bandita a že se hned po průchodu zamotám do pavučin.