Poněkud zaraženě hledím na tmavovlásku a čím dál míň mám jasno v tom, co se tady stane. Na začátku mi přišla jako někdo, kdo je zkušený a v nesnázích, akorát jsem si nedomyslel, co všechno to znamená. Její strohá přímočarost se mi nelíbí a nad další otázkou, která se týká přímo mé osoby, jen pokrčím rameny. Zrovna tenhle její odhad jí ale závidím, i když to nedám najevo.
Než abych dál řešil Imoen, už uvolněně kývnu na Eleáru.
“Tímhle? Rozhodně,“ na důkaz svých slov potěžkám klacek v ruce. Jedna dobře mířená rána a… větve by se neměly podceňovat.
I když bych se rád podíval dovnitř, uznám, že držet se společně je dobrý nápad a s mírným zpožděním se dostavím do stáje. Když už jsem hulákal u pootevřených dveří, beru jako svou povinnost dávat pozor, aby nás přesně z té strany někdo nepřekvapil. O koně jsem se nikdy nestaral a co potřebuje vím jen teoreticky, zatímco zrzavá ví přesně, co dělá, a tak se jí nepletu pod ruce.

“Celé je to zvláštní“ utrousím, když špičkou nohy postrkávám několik stébel sena, “Nebo ne?“ krátce se podívám na Imoen, která působí nejzkušeněji, ale klidně můžu mít špatný odhad.
“Šel jsem sem s tím, že se porozhlédnu, nenapadlo mě ale, že vás tady potkám tolik. Vlastně mě nenapadlo, že tady potkám vůbec někoho. Jak jsem už říkal, od nás mají všichni strach a i v dalších vesnicích varují pocestné před tím, aby sem chodili. A bard.. Pamatuje si některá z vás jeho píseň?“ vybaví se mi jen tolik, že se v ní počítalo a nezněla vesele.
“Zněl docela přesvědčeně, když říkal, že nás tady pohostí,“ uvažuju nahlas, jako by o nic nešlo, “Kdyby ten kůň nehladověl, skoro bych si myslel, že tady přenocoval a padl na něj splín. Asi šel jen kolem.“

“Moc toho s sebou nemám,“ obeznámím ostatní se svou mizernou připraveností, “Jen nožík a trochu jídla, vody. Myslel jsem, že se zvládnu do večera nebo v noci vrátit. Nejpozději ráno.“
Být tady sám, dávno už nejspíš bloudím uvnitř. Teď si tak akorát připadám hloupě, že jsem si nevzal víc věcí. Jenže tím bych se prozradil a Hoska mě nikam nepustil, a ještě mě dost možná za takový nápad vyplatil rákoskou.
Můžu být ale užitečný jinak, i když to znamená se na chvíli rozdělit.
“Můžu ale dovnitř nakouknout sám a zjistit, jestli tam nenajdeme svíci nebo pochodeň. Ještě je dost světla na to, aby dovnitř nějaké proniklo otevřenými dveřmi,“ uklidňuju nás všechny, že je jen malá pravděpodobnost, že se ztratím ve tmě hned na začátku, “Slyšel jsem, že na panstvích mívají nějaký zdroj světla vždycky po ruce právě hned u vstupu. Pro jistotu. A potom v komorách určených služebnictvu, aby ho měli vždy po ruce a panstvu nepřekáželo.“
Klidně zamířím od stáje zpátky k pootevřeným vstupním dveřím a jestli nikdo nic nenamítá, tlakem ruky je otevřu dokořán.

Díky laskavé pomoci Eláry se koni dostalo včasné záchrany a spokojeně se dal do jídla. Snad to chvilku mohlo působit jako v příběhu, kdy člověk jen čeká, že kzň náhle promluví, ale nestalo se tak.
Ať už čekali kratší či delší dobu, hulákali nebo jen slušně zaklepali - nikdo nedošel. Dveře se pouze se skřípěním zakymácely ze stranu na stranu, ve chvíli, kdy se do nich opřel studený vítr.
Możná se pánovi domu něco stalo? A on nyní leží někde zraněný a nemůže se dovolat pomoci... Nebo takè možná prostě jen zmizel, jako všichni ostatní - tedy, téměř všichni, soudě dle barda.
Pokud jste nakonec sebrali odvahu a vstoupili do domu - zprvu se zdál, občejný. Jako šlechtické domy byl postavený z kamene, velkolepý a pěkný snad kdysi takè býval... Dnes je na kamenné podlaze naváz prach a listí z venku. Menší hala v sobě skrývá dvě ohromné kamenné sochy držící nezapálené svíce... Ty sice vypadají, že také měly lepší dny, ale alespoň něco... Z haly vedou několikery dveře. Jedny jsou dokořán otevřenè a na pravo, skrývají taneční sál, druhè pak menší salonek s několika křesly a stolkem.
Na druhé straně jsou dveře vedoucí do knihovny a za nimi mal dveře, kterè jsou blíže neurčenè, ale patří pravděpodobně služebnictvu, jelikož jako jedinè nejsou dvojkřídlé... Naproti vám je ohromnè kamennè schodiště vedoucí do patra, kde slyšíte meluzínu z jednoho z mnoha otevřených oken. VÍtr venku zesiluje a burácí, ale není tu taková zima, i díky tomu, že tu nic nefouká...
Louče však jaksi nejsou a pokud chcete zdroj světla, musíte mít vlastní a nebo hledat neż se setmí... v tuhle roční dobi se stmívá navíc brzy.

Poslouchám Augustina. Nevystraší mě to. Úsměv se mi ze rtů neztratí. Skousnu spodní ret, abych se nerozesmála úplně.
“To zní strašidelně. Ale s tebou se přece ničeho bát nemusíme. Ty nás ochráníš.“
Řeknu zcela přesvědčeně. Podobně, jak to mamka říká taťkovi pokaždé, když se jí do něčeho nechce. Stejným tónem, který taťku pravidelně vyprovokuje k akci.

“Kouknu na toho koníka. Neutečte mi.“
Prohodím ještě a vejdu do stájí.

Nikdo se odtud nevrátil. Tak to tu ještě asi je. A zrovna spí.

Naberu na vidle, pokud nějaké najdu, sena co unesu a odvleču jej ke koníkovi. Pak mu donesu vodu.
“To mi řekněte, kdo nechá koně hladovět?“
Potřesu nevěřícně hlavou a vůbec mi nedojde možnost, že majitel koně je nejspíš jeden z těch, co se nevrátil.
Podívám se na Imoen.
“Je ti zima? Počkej. Obejmu tě. Bude ti hned teplo.“
Navrhnu jí a hned se tak pokusím učinit. Přitisknout se k ní a rukama ji rychle několikrát přejet po pažích a zádech.
“Lepší?“

Kouknu na mládence.
“Tak...nějaké světlo a jdeme?“

Na mé otázky dostanu odpovědi. Ale zvláštní. Přitom co Augustin říká se zamračím. Ač to nechám bez odpovědi, hlavou se mi honí spoustu myšlenek. "Ty jsi kněz?" Zeptám se nakonec Augustina. Proč by jinak měl někdo zájem věřit na nadpřirozené zlo a ještě zájem je vidět? A taky pokud ví, že se tady něco děje, proč si nevezme nějakou zbraň?

To už Eleára nahlíží do stájí.

"Jestli z nějakýho důvodu věříte, že je tady nadpřirozené zlo, měli bychom držet pohromadě."

To už mé kroky vedou za Eleárou. Nevěřím na nadpřirozeno, všechno musí mít nějaké vysvětlení. Rukama sice objímám sama sebe jak mi je zima, ale rukou nahmatám svoji dýku. Krásně zdobenou s dlouhou mírně zahnutou čepelí.

“Máš pravdu,“ vyšlu jeden plachý úsměv k Eleáře, “Zapadlé to tady ale není náhodou, aspoň podle toho, co se tvrdí. Nebezpečí a zlé síly. Říká se toho hodně, záleží, čemu věříš a kdo ti co vykládá, protože to není jedna historka. Většina zdejších pánů nevydrží živá déle, než pár neděl,“ změřím si Imoen pohledem. Zrovna od ženy jako ona bych čekal, že je tady za nějakým účelem. Měli jsme se cestou pořádně seznámit.
“Prý se odtud ještě nikdo nevrátil. Od nás z vesnice sem snad nikdy nikdo ani nešel,“ krátce se zamyslím, načež potěžkám klacek v ruce, “Ale dokud nepůjdeme dovnitř, nezjistíme vůbec nic a ještě zmokneme. A jestli tu straší, nebo vládne nějaké.. nadpřirozené zlo, asi ho chci vidět dřív, než mě majzne po hlavě nějaký bandita,“ pravda, kdybych tady byl sám, nejspíš se tak neženu, ale pětičlenná skupina? Asi mi to vehnalo do žil víc odhodlání a zbrklosti, než jsem si myslel. Něco v tmavovlásčině hlase všechnu mou proaktivitu ovšem zbrzdí, i když ruku mám stále na dveřích.
“Ale můžeme ještě počkat,“ stáhnu ruku a o krok ustoupím. Třeba nám vážně někdo přijde ty nedovřené dveře otevřít.

Působí to tu trochu stísněně. Čekala jsem, že tu budou hořet koše, chodit lidé nebo štěkat psi a vítat či zahánět návštěvníky. Ale přivítá nás jen ticho.
A pak se ze stáje ozve kůň. Zajiskří se mi v očích.
“Jdu se podívat na toho koně.“
Zahlásím vesele.

Po pár krocích se zastavím a otočím na Imoen.
“Já slyšela jen že je to tu dost zapadlé, což zjevně je. A že jsou lesy plné vlků.“
Otočím pohled na Augustína.
“Tak povídej.“
Pobídnu ho.
“Teď je nejlepší chvíle na útěk.“
Dodám s úsměvem.

A opatrně nakouknu do stájí. Lumpů, co dokáží napodobit hlas koně a pak nevinnou dívku svalí do sena, jsem už pár potkala.

Náladu jsem dnes opravdu neměla valnou a tak nějak jsem byla ráda, že ten potulný bard nebo kdo byl ten muž co jsme ho potkali, odešel. Něčím mi, jak bych to řekla... Nesedl? A ta jeho píseň... Ne že by neměl pěkný hlas, ale co to u všech čertů bylo za slova? To se má někomu líbit?

Ještě že je mezi námi Eleára. Snaží se šířit dobrou náladu a já se na ni krátce usměji.

Ovšem do dalších otázek mi Augustin odpoví? "Proč se odtud většina lidí nevrátí?" Zhluboka se nadechnu, jeho slova mě překvapila.

Ale pak už na nic nečekáme. Levá noha střídá pravou a práva zase levou. Zima se mi dostává pod plášť a nejednou mi přejede mráz po zádech. Cesta však uteče a mě padne pohled na dům. No. Tak to by jsme měli. Tady odtud si mám odnést nějakej poklad? Vždyť... Nedokončila jsem svoji myšlenku když začalo mrholit a já zvedla oči k obloze. Ještěže už jsme aspoň byli tady a můžeme se schovat. Jaké ale bylo moje překvapení když jsme byli blíž a blíž.

V domě tma a dveře nejsou zavřené. Rozhlédnu se po ostatních A mé oči v kterých jsou otázky se střetnou s ostatními. Jen Augustin...
"Co to děláš?!" Střelím po něm otázku když si nachystá klacek jako kdyby chtěl majitele který nám rozespalý přijde otevřít rovnou mezi dveřmi přetáhnout. "Co se o tom panství povídá?" Zeptám se, ale než se mi dostane jakékoliv odpovědi, pozorně se zaposlouchám u vstupních dveří, zda někdo jde či nikoliv.

Nad otázkou Imoen se musím usmát. Jestli někdo uvítá pět přivandrovalců s otevřou náručí tak musí mít vážně smůlu nebo příliš pevnou ruku. Což ovšem neznamená, že se to nestane, jelikož si nepamatuji, kdy naposledy jsem slyšel o někom, kdo by šel na panství pomáhat nebo pracovat dobrovolně. Leda nějací cizinci, které zdejší obyvatelé ušetřili strašidelných historek.

“Neznám nikoho, kdo by tam kdy byl. Většina se prý vůbec nevrátí,“ prozradím přes rameno a rád bych pokračoval, jenže mě zaujme bard a protože doteď neměl moc možností cokoliv říct, zastavím se a zaposlouchám. Ruce vražené hluboko v děravých kapsách, pohled najednou mírně zamračený. Byl tam? Přemítám, občas pohledem sklouznu k ostatním. Povídačky jsou jedna věc, jenže jsem opravdu nikdy nepotkal nikoho, kdo by se z panství vrátil – v tom případě by Eustác byl první a já bych byl teď tak trochu za hlupáka. Na druhou stranu by mě nezklamalo, jestli to jediné, čeho se dá nahoře bát, je práce.
Než se dozvíme něco dalšího, odchází bard s písní na rtech. Zvláštní písní.

Zocelen přítomností čtyř dalších osob to ale nechám být a vyrazím nahoru. K povídání moc prostoru není, cesta k panství je plná sice drobných, ale otravných překážek. Kdyby pršelo, mohli bychom si i ošklivě ublížit, a ve mně sílí pocit, že tady bard nejspíš nebyl. Kdyby ano, varoval by nás, no ne? A taky by se určitě tvářil šťastněji, že zvládl slézt takovouhle mizernou cestu aniž by si polámal loutnu.
Kdo potřebuje, tomu pomůžu, ale na přenášení princezen přes větve a kořeny se vyhýbám.

Jen co jsme u cíle cesty, s rukama v bok vzhlédnu a na to se rozhlédnu. Je to přesně tak divné, jak se povídá – nikdo nikde, slyším koně, dveře dovnitř vypadají otevřeně..
“Haló? Je tady někdo?“ zní to hloupě, ale kdyby tady byl někdo živý, tak snad nakrmí toho nebohého koně. V hlavě se mi rychle odehraje hned několik scénářů, které by po otevření dveří mohly nastat, a tak se chopím nejbližší větve, která vypadá, že vydrží nějakou tu ránu uštědřenou protivníkovi.
“Věděl jsem, co se o panství povídá, ale stejně..,“ povzdechnu si, podívám se po ostatních, a opatrně zatlačím do hlavních dveří.
Ani krok zpátky. Kdy jindy se sem zase podívám?
Děsí mě dvě věci: že na nás vyběhne nějaký krvelačný bandita a že se hned po průchodu zamotám do pavučin.

Oči mi svítí nadšením. Nečekala jsem, že tu vůbec někoho potkám, natož tolik lidí. Strach ze samoty je hned pryč.
Pořádně si ještě ani všechny neprohlédnu a je tu další. Tentokrát na koni. A mě se hned po mém koníkovi zasteskne.
Dívám se na dívku a zkušené oko hned odhalí, že to není žádná tulačka. Ona chudobou rozhodně netrpí. A hned se představí, čímž mi připomene, že já sama tak ještě neučinila.

“Já jsem Eleára.“
Napravím své pochybení.

Augustin se jako první vlaštovka pohne a zvolna vyrazí k panství.
“Souhlasím. Je zajímavé a zábavné, že jsme se setkali. Na takovém místě. Kdyby v nějaké krčmě, ale tady… Kdo věří na osud?“
Dobrá nálada mě neopouští. Už jen proto, že se Imoen zatím neusmívá. A vím jistě, že to umí.
Když se budu dostatečně dlouho smát, začnou se smát i ostatní. Protože smích je nakažlivý.
Letí mi hlavou. A já tuhle nákazu šířím ráda.

Po očku kouknu na barda. Přijde mi plachý, což je u barda nezvyklé. Nebo jsem aspoň do této doby plachého barda nepotkala. Bardů bylo vždy všude hned plno. Ať muž či žena, vždy to byl živel, který rozproudil zábavu. Zpívalo se a tančilo. Leckdy i na stolech.
Začne hrát nějakou baladu a pozvolna se rozejde. Bohužel na druhou stranu než my. Víc než jen trochu mě to zklame. Už jen proto, že se nedočkám své oblíbené písně. Ale nic s tím nenadělám.

“Hodně štěstí!“
Zavolám na něj.
“Mrštný jazyk, hbité prsty a štědré posluchače!“
Rozesměju se a vyrazím za Augustinem.

Cesta je to náročná. Jakoby tudy dlouho nikdo nešel ani nejel. Cesta mi přijde hodně neudržovaná a to mě celkem překvapuje. Když konečně stojíme před sídlem, nepůsobí na mě vůbec, ale vůbec pohostinně. Sluníčko to už vzdalo a mraky spustily mrholení. Možná je to jen varování, že brzy spustí déšť.
Kouknu se po ostatních. Tak nějak čekám, že se muži projeví jako vůdci a ochránci.

Bard je od pohledu dost plachý, ale když na něj kněz promluví s přátelským výrazem - pousměje se na něj nazpátek a mírně rozpačitě přikývne na pozdrav a pousměje se nad jeho vskutku pravdivou poznámkou ohledně ohně. Nezdá se, že by se chystal zaútočit, spíše se uvolní. Snad se sám obává možných lapků a jen nedokáže odolat hudbě? Snad by i odpověděl milému knězi, ale mírně s sebou trhne, když uslyší ženský hlas. Snad ji kvůli větru neslyšel přicházet? Je dost možné, že se brzy i zatáhne a možná dokonce začne pršet i proto její otázka ohledně panství měla více než smysl. Pokud bard věděl i když tu byly skály nebyly tu skoro žádné jeskyně.
Z lesa se vynoří i postarší kněz, což už vede k pobavenému úsměvu a trochu mírnému zavrtění hlavou ze strany barda.
"Vám vše přeji dobrého dne." pozdravil konečně zvučným a melodickým hlasem, trénovaným ke zpěvu balad. " Panství je odtud ještě chvíli chůze, ale jistě tam je dost tepla a jsem si jistý, že pocestné pohostí." ujistil je mile, jako kdyby odtamtud snad dokonce šel. Na stranu druhou - nebylo zvykem pohostit pocestné i kdyby jen kouskem chleba a čistou vodou?
Jak se zdálo, společnost se mile rozrůstala, jelikož dnešní den jako kdyby sám Bůh vybral. Cestovatelů tu již bylo více - nyní i zrzavá dívka, která se hned tázala na píseň na níž bard kývl, že ji vskutku zná.
Nakonec na koni přijela ještě dívka, jež se představila jako Joan - vskutku milá společnost. Dokonce i plachý bard se dostatečně uvolnil a vyšvihl téměř dokonalou poklonu.
" Mé jméno je Eustác, jsem potulným bardem." usmál se na ně a na moment se zamyslel. " Panství je touto cestou ještě chvíli chůze... ale..." na moment se zamyslel a zadíval se do dálky. " Skládám o něm baladu - třeba ji jednou uslyšíte." poznamenal zamyšleně a mírně se pousmál. S jistým studem mladého umělce, jež prvně skládá svou báseň a předkládá ji skutečnému publiku k drsnému posouzení. I když někteří k němu mohou být zády prsty zamyšleně prohrábly struny - melodie byla příjemná k poslechu ani ne rychlá, ani ne rušivá. Slibovala zajímavý příběh, avšak slova jste neslyšeli. Brzy si s loutnou pobrukuje...
" Krok první v tobě ránu rdousí,
s druhým se ti srdce vzpouzí,
s krokem třetím slyšíš hukot,
se čtvrtým zas srdcí tlukot.
Páty je ten jediný,
co zdá se ti být sestřinný...
šestého však děs se nejvíc,
neb propadneš se..."
Slyšíte jak k tomu drnká a pozvolna se vydává také na cestu - na stranu druhou než jdete vy... Ještě určitou chvíli snad slyšíte v lese dozvuky, ale nakonec jste pouze ve skupince cestovatelů, co náhodou mají stejný cíl cesty.
---
Cesta k panství se vine skrze mírný kopec až nahoru. Cesta není nijak udržovaná a ani nevypadá moc bezpečně, abyste se tu toulali bez řádného hlídání si každého kroku. Kořeny, které jsou přes cestu spolu se spadaným listí a větvemi tvoří poměrně nepříjemnou cestu, kde je doopravdy nutné dívat se pod nohy. Pozvolné stoupání není zrovna nejsnazší - stopy po posledním projetí jsou již téměř vymazané a krom spadaného listí a možná pár stop po koni, snad i po voze? Ale i ty jsou velmi staré.
Trvá to necelou hodinu než vaše menší společnost vystoupá k panství. Dům je viditelně starý a tyčí se na kopci... Pozdní odpoledne se projevovalo trochu utišeným větrem, ale zataženou oblohou - brzy začne mrholit... V domě je tma a nezdá se, že by tu někdo byl. Ze stájí stojících kousek za je slyšet hrabání kopyt a ržání - kůň tu stále je a soudě dle prázdného žlabu a vzhlede již delší dobu nejedl. Seno je ale na druhé straně stáje - pokud chcete koni dát jídlo. Voda je v nedaleké studni...
Pokud snad někdo chce jít prvně do domu - vchodové dveře rozhodně nejsou zcela dovřené a dá se do nich snadno vejít. Půjdete do domu?