Oči mi svítí nadšením. Nečekala jsem, že tu vůbec někoho potkám, natož tolik lidí. Strach ze samoty je hned pryč.
Pořádně si ještě ani všechny neprohlédnu a je tu další. Tentokrát na koni. A mě se hned po mém koníkovi zasteskne.
Dívám se na dívku a zkušené oko hned odhalí, že to není žádná tulačka. Ona chudobou rozhodně netrpí. A hned se představí, čímž mi připomene, že já sama tak ještě neučinila.

“Já jsem Eleára.“
Napravím své pochybení.

Augustin se jako první vlaštovka pohne a zvolna vyrazí k panství.
“Souhlasím. Je zajímavé a zábavné, že jsme se setkali. Na takovém místě. Kdyby v nějaké krčmě, ale tady… Kdo věří na osud?“
Dobrá nálada mě neopouští. Už jen proto, že se Imoen zatím neusmívá. A vím jistě, že to umí.
Když se budu dostatečně dlouho smát, začnou se smát i ostatní. Protože smích je nakažlivý.
Letí mi hlavou. A já tuhle nákazu šířím ráda.

Po očku kouknu na barda. Přijde mi plachý, což je u barda nezvyklé. Nebo jsem aspoň do této doby plachého barda nepotkala. Bardů bylo vždy všude hned plno. Ať muž či žena, vždy to byl živel, který rozproudil zábavu. Zpívalo se a tančilo. Leckdy i na stolech.
Začne hrát nějakou baladu a pozvolna se rozejde. Bohužel na druhou stranu než my. Víc než jen trochu mě to zklame. Už jen proto, že se nedočkám své oblíbené písně. Ale nic s tím nenadělám.

“Hodně štěstí!“
Zavolám na něj.
“Mrštný jazyk, hbité prsty a štědré posluchače!“
Rozesměju se a vyrazím za Augustinem.

Cesta je to náročná. Jakoby tudy dlouho nikdo nešel ani nejel. Cesta mi přijde hodně neudržovaná a to mě celkem překvapuje. Když konečně stojíme před sídlem, nepůsobí na mě vůbec, ale vůbec pohostinně. Sluníčko to už vzdalo a mraky spustily mrholení. Možná je to jen varování, že brzy spustí déšť.
Kouknu se po ostatních. Tak nějak čekám, že se muži projeví jako vůdci a ochránci.

Bard je od pohledu dost plachý, ale když na něj kněz promluví s přátelským výrazem - pousměje se na něj nazpátek a mírně rozpačitě přikývne na pozdrav a pousměje se nad jeho vskutku pravdivou poznámkou ohledně ohně. Nezdá se, že by se chystal zaútočit, spíše se uvolní. Snad se sám obává možných lapků a jen nedokáže odolat hudbě? Snad by i odpověděl milému knězi, ale mírně s sebou trhne, když uslyší ženský hlas. Snad ji kvůli větru neslyšel přicházet? Je dost možné, že se brzy i zatáhne a možná dokonce začne pršet i proto její otázka ohledně panství měla více než smysl. Pokud bard věděl i když tu byly skály nebyly tu skoro žádné jeskyně.
Z lesa se vynoří i postarší kněz, což už vede k pobavenému úsměvu a trochu mírnému zavrtění hlavou ze strany barda.
"Vám vše přeji dobrého dne." pozdravil konečně zvučným a melodickým hlasem, trénovaným ke zpěvu balad. " Panství je odtud ještě chvíli chůze, ale jistě tam je dost tepla a jsem si jistý, že pocestné pohostí." ujistil je mile, jako kdyby odtamtud snad dokonce šel. Na stranu druhou - nebylo zvykem pohostit pocestné i kdyby jen kouskem chleba a čistou vodou?
Jak se zdálo, společnost se mile rozrůstala, jelikož dnešní den jako kdyby sám Bůh vybral. Cestovatelů tu již bylo více - nyní i zrzavá dívka, která se hned tázala na píseň na níž bard kývl, že ji vskutku zná.
Nakonec na koni přijela ještě dívka, jež se představila jako Joan - vskutku milá společnost. Dokonce i plachý bard se dostatečně uvolnil a vyšvihl téměř dokonalou poklonu.
" Mé jméno je Eustác, jsem potulným bardem." usmál se na ně a na moment se zamyslel. " Panství je touto cestou ještě chvíli chůze... ale..." na moment se zamyslel a zadíval se do dálky. " Skládám o něm baladu - třeba ji jednou uslyšíte." poznamenal zamyšleně a mírně se pousmál. S jistým studem mladého umělce, jež prvně skládá svou báseň a předkládá ji skutečnému publiku k drsnému posouzení. I když někteří k němu mohou být zády prsty zamyšleně prohrábly struny - melodie byla příjemná k poslechu ani ne rychlá, ani ne rušivá. Slibovala zajímavý příběh, avšak slova jste neslyšeli. Brzy si s loutnou pobrukuje...
" Krok první v tobě ránu rdousí,
s druhým se ti srdce vzpouzí,
s krokem třetím slyšíš hukot,
se čtvrtým zas srdcí tlukot.
Páty je ten jediný,
co zdá se ti být sestřinný...
šestého však děs se nejvíc,
neb propadneš se..."
Slyšíte jak k tomu drnká a pozvolna se vydává také na cestu - na stranu druhou než jdete vy... Ještě určitou chvíli snad slyšíte v lese dozvuky, ale nakonec jste pouze ve skupince cestovatelů, co náhodou mají stejný cíl cesty.
---
Cesta k panství se vine skrze mírný kopec až nahoru. Cesta není nijak udržovaná a ani nevypadá moc bezpečně, abyste se tu toulali bez řádného hlídání si každého kroku. Kořeny, které jsou přes cestu spolu se spadaným listí a větvemi tvoří poměrně nepříjemnou cestu, kde je doopravdy nutné dívat se pod nohy. Pozvolné stoupání není zrovna nejsnazší - stopy po posledním projetí jsou již téměř vymazané a krom spadaného listí a možná pár stop po koni, snad i po voze? Ale i ty jsou velmi staré.
Trvá to necelou hodinu než vaše menší společnost vystoupá k panství. Dům je viditelně starý a tyčí se na kopci... Pozdní odpoledne se projevovalo trochu utišeným větrem, ale zataženou oblohou - brzy začne mrholit... V domě je tma a nezdá se, že by tu někdo byl. Ze stájí stojících kousek za je slyšet hrabání kopyt a ržání - kůň tu stále je a soudě dle prázdného žlabu a vzhlede již delší dobu nejedl. Seno je ale na druhé straně stáje - pokud chcete koni dát jídlo. Voda je v nedaleké studni...
Pokud snad někdo chce jít prvně do domu - vchodové dveře rozhodně nejsou zcela dovřené a dá se do nich snadno vejít. Půjdete do domu?

Setkání to bylo vskutku pozoruhodné. Čekal jsem, že jsem již poslední, pak se k nám ještě přidali dvě mladé ženy. Jak jsem vzápětí zjistil, jedna se jmenovala Joan, ale jméno té veselé dívky, mi stále zůstávalo záhadou.

Velice rád vás všechny poznávám, mé jméno je Leoric. Prohodím s úsměvem na rtech. A to jsem si myslel, že jsem jediný blázen, který se vydá do takového počasí. Zasměji se svému vtipu, sáhnu do torny ze které vytáhnu kožený měch a pomalu se napiji. A co vy ctěný barde, co děláte v těchto končinách? Zeptám se podivného muže s loutnou a přidám do kroku, abych se svými společníky vůbec stíhal.

Než by člověk řekl švec, začalo se dít to, co by mě snad ani ve snu nenapadlo. Nejen to, že jsem po cestě do panství potkala dva muže. Znenadání se zde objevili další. Jeden starší muž, žena na které by se dal optimismus krájet a ještě jedna žena, Joan. Jak se hned vzápětí představila.

"Imoen." Představím se také aniž by se mi na tváři objevil sebemenší náznak úsměvu či nějaké vstřícnosti. No ne? Vždyť kdo by v tomto počasí... Ale vždyť je to jedno. Mávnu nad svou myšlenkou pomyslnou rukou abych se vzápětí zase schoulila do svého pláště a snažila se schovat před zimou a větrem i když vím, jak se mi to asi povede.

"I já ráda uvítám společnost." Navážu na slova staršího muže, Leorica. "Vím, že to tak nevypadá, ale je to tak." Dodám vzápětí a zhluboka se nadechnu.

Mé kroky vedou vpřed stejně jako kroky toho mladého muže, Augustina. "Myslíte, že nás tam přivítají s otevřenou náručí?" A na mé tváři při těchto slovech se poprvé objevil náznak úsměvu. I když krátkého. "Znáte to tam někdo?"

Co to..? Je první myšlenka, která mi zahlaholí v hlavě, když se objeví hnědovlasá škarohlídka, ale jistě je tak špatně naložená jen kvůli tomu, že je jí zima. Vřele se na ni usměji, jelikož nic lepšího na zahřátí nenabídnu, a kývnu na pozdrav. Užuž otevírám pusu a hledám ta správná slova, jenže naše společnost se rozroste o mnicha. K tomu vzhlédnu napůl s úctou, na půl se strachem, k úsměvu mě však rychle přesvědčí jeho přátelská povaha. Výškou se mnichovi nevyrovnám, ale hnědovlásce ano.
A potom..
Je vůbec možné, aby se nás sešlo tolik v jeden čas? Nahlodá mě podezíravost, jenže zrzavé nadšení opodál dožadující se písničky od mlčenlivého barda mi tak nějak brání v rozvinutí myšlenky. Přešlápnu, pohledem přitom přelétnu po už přítomných, načež se objeví ještě plavovláska.

“Zvláštní setkání,“ v koutcích se stále usmívám, “Ale říkává se, že čím rozmanitější společnost, tím lepší. Pokud všichni míříme na panství, mělo by to být už jen kus cesty. A.. Jmenuji se Augustin,“ jako první nepatrně kývnu k Joan, která se už představila, potom i k ostatním.
S dalším poryvem větru se chlad zdá být vlezlejší.
Vykročím půl krok kupředu, cestou rovnou k našemu cíli, ale nijak nespěchám. Jen, ať má každý prostor říci svoje, nebo klidně mlčet a jen sledovat ostatní.

Koňská kopyta buší do země v divokém rytmu, co připomíná víření bubnů před popravou - nebo vzdálené dunění hromu. Zvíře se až se záviděníhodnou lehkostí odrazí od země a chvíli letí vzduchem i když nemá křídla, než dopadne zpátky na zem po tom, co jedním skokem překoná mohutný kmen padlého stromu. Znovu mu s jistou naléhavostí stisknu boky a pobídnu ho k rychlejšímu tempu. Ale ne, nehodlám ho uštvat - bez něj bych byla doslova ztracená - jen si nemůžu dovolit nic jako klidné vyjížďkové tempo. Závisí na tom možná životy...

*

"Joan? No tak Joan, kde zase vězíš?" Ne - ani hlas mojí milované sestry mě nedonutí vylézt. I kdyby mi nabídla, že mi dá svoje nejhezčí šaty. Zrada jako tahle se neodpouští - tím spíš, když se jí dopustí někdo, kdo je Vaše vlastní duše a krev.
"A mám tě!" zatahá mě za cíp spodničky, kterým vzápětí škubnu, abych jí ho tak vytrhla. Začne se smát, pak do komody strčí hlavu.
"Snad sis nemyslela, že tě nenajdu? Zrovna tady, kde jsme se kolikrát schovávaly společně, ať už před rodiči nebo návštěvami." Bohužel, její smích a stejně tak rozesmáté oči mi nedovolí dál hrát uraženou, i když falešná hrdost zase ani abych hned vylezla, takže tam ještě nějakou chvilku sedím, zatímco Aline postává kousek vedle a zlehka bubnuje prsty do vrchní desky komody.
"No já si počkám. Jednou vylézt musíš. I kdyby se ti nechtělo sebevíc, jsou jisté potřeby, které nepotlačíš dlouho."
Trochu vzorně jsem odfrkla nosem - i když měla pravdu. Nakonec jsem po čtyřech - na mladou slečnu opravdu velice důstojně - vylezla ven a oprášila si sukni šatů. Sestře jsem věnovala pohled, jako by snad ona mohla za to, že se zaprášily.
"Mě se to celé prostě... nelíbí. Nechci, abys někam odjela a s někým vlastně cizím." vzala mi tvář do dlaní a i když v jejím úsměvu bylo i pochopení, mírné nesouhlasné pokývání hlavou vyjadřovalo jasně, co si o tom myslí. Ano, bylo to dětinské - ale já tehdy byla ještě dítě.
"Má milá Joan, sestřičko.... Vždyť kam bychom jezdili? John je stejně starý jako já, něco takového je ještě daleko." pohladí mě po tváři, ale tak snadné to nebude. Mírně ucuknu.
"Ale na to, aby były zásnuby a za chvíli i svatba, na to jste podle všeho staří dost." zamračila jsem se. A ta svatba daleko rozhodně není. Jednoduše jsem o ní nechtěla přijít, byla nejen sestra, ale i nejlepší přítelkyně a já se bez ní jednoduše cítila ztracená.
"Joan..." šeptla a donutila mě se na ni zadívat. "Jsme sestry. Stejná krev. Ve skutečnosti jedna o druhou nikdy nepřijdeme. I kdybysme byly na míle daleko, tak tohle co nás pojí nikdo a nic nemůže vymazat ani nahradit. Rozumíš?"

*

Do tváře cákne směs vody a rozbahněné cesty. Snad zběžně ji otřu pláštěm, o něco se postará i prudký vítr, ale dál se podobným nezaobírám. Zvíře mírně zpomalí, jak se cesta zvedá do kopce a já se mírně nadzdvihnu v sedle, abych mu odlehčila, i když mě musí na svém hřbetu sotva cítit. Měla bych se soustředit na cestu a směr, kterým jedeme a rozhodně se neztrácet v myšlenkách, ale tak silnou vůli nemám. Jako bych ten dopis měla před očima a klouzala jimi zas a znovu přes každý řádek a slovo - a tím víc si je vrývala do paměti. Nedávalo to smysl - to ticho i přes slib, že se ozve. Muselo se něco stát - jiné vysvětlení nemám a poslední zprávy souvisely s oním sídlem, kam prý nikdo, kdo má jen trochu rozumu, nezamíří. Ale o mě si nikdo nikdy moc nemyslel, že bych byla rozumná. Hloupostí jsem se natropila víc jak dost...
Přitáhnu otěže a přiměju tak koně, aby zpomalil a nakonec zastavil docela. Zaposlouchám se o něco lépe a víc - a opravdu, ukazuje se, že se mi to nezdálo a slyším hlas - patří buď dívce, nebo ženě, ale přidají se i další. Opatrně sklouznu ze hřbetu zvířete, přehmátnu na otěžích a ještě chvíli poslouchám, než seznám, že je bezpečné vyjít ven.

"Dobré odpoledne." s lehčím pokývnutí hlavy pozdravím všechny a krátce, v bezděčném gestu přejedu dlaní koni přes hlavu, zatímco si prohlížím ostatní. Zlatavé kadeře, které sahají až do pasu rozcuchal vítr i divoká jízda, takže připomínají svým způsobem spíš nějakou lesní žínku, než lidskou bytost. Téhle myšlence a dojmu nahrávají i zasychající tmavé tečky od směsi vody a bláta v obličeji. Postavu halí z většiny dlouhý plášť, který končí někde nad kotníky a i když není vysloveně bohatě zdobený, i výšivka je prostší, zkušenější oko pozná, že se jedná o kvalitní látky, nejinak je tomu u šatů. Pleť je spíš bledší, i když prosvítá jemný zlatavý nádech - stačilo by se víc vystavovat slunci, aby vynikl docela. Takhle vyniknou především modré oči, co se proti světlu jeví skoro křišťálově. Nevypadá to a první pohled, že bych u sebe měla zbraň, i když plášť ji může spolehlivě skrýt, stejně jako sukně šatů, nebo sedlové brašny.

"Hádám, že patrně míříme stejným směrem." s lehkým pozdvižením koutků rtů kývnu přesně tím, kterým se nacházelo sídlo. Jiný důvod pro podobnou sešlost lidí jednoduše sotva bude - tím spíš v tom počasí i divočině kolem. "Jsem Joan." pousmání se stane trochu víc znatelným, i když stále je svým způsobem zdrženlivější, stejně jako si stále udržuji trochu opatrný odstup. Co kdyby náhodou...? Vždyť nikdo, kdo má rozum se do sídla nevydá.

“Nech ho tady. Tam kam jdeš ti bude spíš na překážku. Nemluvě o tom, že se mu tam může něco přihodit. Okolí je plný vlků a čert ví čeho ještě. Tady mu bude líp. No koukni na něj.“
Smutně se na Asgeira, hospodského v krčmě U džbánku, podívám. Nechce se mi loučit s mým koníkem, ale vím, že má Asgeir pravdu.
Jdu do pěkné divočiny.
Pohledem sleduji jeho pohyby, jak v ohradě dovádí s klisničkou. Usměju se. Chvilku je pozoruji a pak se opřu o ohradu. Hvízdnu. Koník přeruší hru a poslušně přikluše. Pohladím ho.
“Chovej se tu slušně, ano? Jak mi vždycky říká mamka: chovej se tak, abys nechovala. Ale to ty vlastně můžeš. Já se pro tebe vrátím.“
Říkám mu tiše. Ta slova patří jen jemu a nikomu jinému.

Nechám ho jít. Nebo spíš běžet a poskakovat.
“Ty divochu!“
Rozesměju se.

“Máš tam všechno.“
Slyším Asgeira a trochu rozpačitě prohlížím batoh. Další nevýhoda. Ponesu to na vlastních zádech.

Vykračuji si po cestě pěkně z čerstva. Dokud jsem neměla koníka, jinak jsem se nepohybovala. Poslouchám ptačí zpěv, šumění větru v korunách stromů. Nastavím tvář slunci i větru. Pod nohami mi cinkají opadané listí.
Slunce sem tam svítí, ale příliš nehřeje. A vítr nehladí, spíš kouše. a těžké mraky vzbuzují svými tvary fantasii. Přitáhnu si plášť blíž k tělu a v duchu poděkuju Asgeirovi, že mě donutil vzít si pod šaty punčochy.

“Mě si málo můj milý všímá…“
Začnu si prozpěvovat. Ze země seberu překrásný červený list a se zalíbením si ho prohlížím.

Co je ten poklad, tatínku? Měšec zlaťáků? Drahokamy? A nebo...počkej! Já vím! Šperky?! Šperky! Že jo? Ha há! Uhádla jsem to. Prd jsi uhádla. Uvidíš sama. Ale je to nebezpečné místo. Rozvaž dobře, jestli ti to za to stojí.

Vzpomínka na jeden z mnoha rozhovorů a škádlení s tatínkem. Vždycky se špičkujeme. Vždycky mě provokuje a pak se tomu smějeme. A maminka nám říká, že jsme jako děti.

Dozpívám písničku. Chvilku pátrám v paměti, kterou si dám teď. Ale na žádnou to nevypadá.
Lidi? Co tady kdo dělá? Kde se na cestě do panství vzali lidé?
Rozesměju se nad vlastním překvapením.
A chichotám se celou cestu až k nim.

“Buďte zdrávi.“
Zahlaholím.
“Jéé! Loutna.“
Vydechnu blaženě.
“Znáš písničku Noci už se krátí?“
Oči mi svítí nadšením.

Očima přelétnu ostatní.
Mnich, pěkný mladík a příjemná dívka. Počkej. No fakt pěkný.

“Je krásně, že?“
Prohodím zvesela.

Vidíte středně vysokou dívku. Zrzavé vlasy, zelené oči a vcelku dost pěkná tvářička, kterou zdobí úsměv. Rozhodně není hubená. Prostě tak akorát, aby bylo po čem plácnout. Oblečená je v prostých modrých šatech, kožešinové vestě a zahalena je do sytě zeleného pláště. Z pod trochu ucourané sukně vyčuhují boty.
Na opasku má tašvici a nůž a na druhém boku dýku. Na zádech vak a pod ním smotané deky.

"Za žádnou cenu na to místo nechoďte, je to tam prokletý." To byla poslední slova, která jsem slyšel, než jsem vyrazil z hostince, na svou výpravu k prozkoumání toho panství. Počasí bylo na draka a jedinou společnost mi dělal zpěv okolních ptáků a mé vlastní myšlenky. Proč já tam vůbec jdu? Tuto otázku jsem si pokládal před každou ze svých badatelských výprav, ale vždy jsem došel ke stejnému závěru. Abych zjistil pravdu.

Už jsem šel nějaký ten čas a poslední jídlo jsem měl včerejší večer. Kdepak se jen schováváš? Prošel jsem všechny kapsy, ale jablko které jsem si sbalil na cestovní oběd nebylo k nalezení. Už jsem začal pochybovat o své vlastní příčetnosti, když jsem najednou uslyšel v dáli nějaké hlasy. Buď mi už začíná šplouchat na maják a nebo jdou po této cestě i jiní blázni kterým nevadí ani takto pochmurné počasí. Tak či tak se společnost vždycky hodí.

Přidal jsem tedy do kroku. Za první zatáčkou, jsem narazil na skupinku lidí, jejichž rozmluvu jsem zaslechl před chvílí. Byl tady bard. Tak jsem usoudil podle jeho loutny. Vedle něj stál přátelsky vypadající mladík a také dívka s pohledem ostrým jako dýka. Buďte pozdraveni. Nechci činit žádné potíže, ale všimnul jsem si, že máme stejnou cestu před sebou a já nevím jak vám, ale mně by se hodila společnost. Mohu se tedy přidat do té vaší?

Před sebou vidíte 180 cm vysokého muže, odhadem tak kolem padesáti let. Na sobě má mnišský hábit a po boku tornu.

V tom pozdním odpoledne jsem si to s hlavou sklopenou k zemi mířila po lesní cestě přímo do onoho panství. Slyšela jsem o něm už mnohé a jednou věcí jsem si byla jistá.
Ke všem čertům. V takovým počasí jít napadne jen mě a možná nějakýho blázna. Proč jsem raději nezůstala v tom hostinci v teple u krbu?
Hlavou mi lítala jedna myšlenka za druhou proč raději nejsem v teple, jak je to ještě daleko? Nemám si najít úkryt a zkusit rozdělat oheň? Podařilo by se mi to v tom větru? Přitáhla jsem plášť blíž k tělu aby mi nebyla taková zima.

Nu ale zpátky k tomu, čím jsem si to byla vlastně jistá. Pokud je to skutečně panství jak má být, bude tam určitě nějaká pokladnice. A to se ví že schovaná, ale kdybych si nebyla jistá sama sebou, proč bych tam šla. Okouzlit majitele? Nooooo.... účelově to je vlastně možný.

Dívala jsem se právě pod nohy sama sobě když uslyším hlasy a konečně zvednu zrak.
Mladík, který přeje dobrého dne. Druhý muž, potom co si jej prohlédnu bude zřejmě nějaký potulný muzikant. A já tak své zbraně nechám schované tam kde právě jsou.

"Na dnešním dni nic dobrého nevidím." Zabručím do větru. "Nevíte pánové, jsem ještě daleko od zdejšího panství? Potřebuji přístřeší nad hlavou. Jsem promrzlá na kost."

Mráz mi přejede po zádech a já si uvědomím, že kromě hřejivého pláště příliš do tohoto počasí dobře oblečená nejsem. Nejspíš jsem čekala že to bude blíž. Nebo prostě jsem neměla už jen zlatky ne lepší šaty.

Před vámi stojí přibližně 175cm vysoká, štíhlá dívka. Tmavě hnědé vlasy jí vítr pohazuje do tváře. Věkem by se dala odhadovat kolem dvaceti let. Zabalená v černém plášti, kdy jde dále poznat jen to, že má ještě kožené přiléhavé kalhoty a vysoké boty.

Inu, jak už to tak bývá, vždy nakonec přijde TEN DEN. Den, kdy se jeden rozhodne k něčemu hloupému, malichernému, nebo naopak velmi chrabrému a záslužnému. TEN DEN, který mění vše.
Můj je dnes.
Musela by mě nakopnout koza, abych promeškal jediný volný den po dlouhé době tlacháním s ostatními. Ne, že by na tom bylo něco špatného, ale prohodit pár slov o bolesti zad, špatné úrodě nebo zdařile namalovaném hrnku můžu kdykoliv jindy. Ale jít se podívat na panství? Cha! Na to jeden, a to i mladík jako já, potřebuje víc času, než pár minut.
Od první chvíli, kdy jsem o něm slyšel – a to jsem byl ještě malý kluk, jsem věděl, že se tam jednou chci podívat. Okolnosti toho, proč mi trvalo dlouho vyrazit na cestu jsou různé – povinnosti, zima, nemoc, i pouhá nenálada zabývat se něčím tak tajemným, když všude kolem mě byli lidé, kteří ocenili opravdový zájem a pár vřelých slov. Pomoc bližnímu je záslužná a hřeje na srdci nejlépe z toho všeho, co jsem za svůj život měl možnost zakusit.
Snad jen láska.. Ušklíbnu se, pohled zvednutý k barevným korunám jejichž lístky se třepotají ve větru. Láska. Zdá se tak abstraktní. Krásná i ničivá, vzdálená i blízká. Je Bůh ví, že bych přál poznat ten pocit zamilovanosti, o kterém jsem slýchal. Stav, kdy pro všechno zaujetí někým druhým nemyslíme na sebe, svět se zdá krásnější a problémy snesitelnější.
Znovu zafouká. Je věru smůla, že volno nepřipadlo na nějaký letní den, který kromě tepla skýtá i světlo dlouho po posledním klekání. Schválnost osudu, nebo pouhá náhoda, co na tom sejde. Před sebou mám ještě notný kus cesty a tak si začnu pískat do kroku.
Na panství samozřejmě nejdu proto, abych poznal lásku. Jdu tam… protože jsem zvědavý. Věřím, že v lidech dřímá mnohé zlo a často se dostane na povrch, aby různými způsoby ničilo vše kolem, a věřím i tomu, že je něco mezi nebem a zemí. Kdyby ne, popíralo by to existenci Boha? Všechny ty povídačky jsou něco, co mě láká – je to stejné, jako zkazky o princeznám a polovinách království, o hrdinech, kteří prošli mnoha bitvami a spokojeně pak dožili a s věrnou ženou po boku. Zajímá mě to všechno – možnosti. Je to troufalé? Jistě. Je to hloupé? Možná. Odmítám ale připustit, že by se celý můj život měl odehrát jen ve vesnici vzdálené odsud pár mil. Nejspíš tam na mě čeká dobrá budoucnost, nic ale nepokazí, když budu opatrný a vydám se na krátkou zkušenou.
O dost méně ochotný jsem v přiznání si, že utíkám před zodpovědností a nakonec i právě tím dobrým, spořádaným životem, co mě tam čeká. Líbil by se mi, ale jen, když budu vědět, že jsem viděl a zažil něco víc, než místní tancovačku a dvakrát třikrát do roka návštěvu zbloudilého barda či kočovného divadla. V naší vsi mají lidé málokdy peněz nazbyt, natož, aby je rozdávali takovým tulákům, a ti se pochopitelně chudým místům vyhýbají, pokud není zbytí.
A kdo ví, třeba se najde i nějaká ta prince a půl království..
Lákavá myšlenka mi vyloudí na tváři úsměv tak široký, že si musím přestat pískat.

Než se naděju, mezi šustěním listů a vzdáleným cvrlikáním ptáčků před sebou zahlédnu postavu. Zprvu se vyděsím, že jde o nějakého loupežníka, ale ten by tu jistě jen tak nepostával a co víc – určitě by se nepostavil do cesty zrovna mě. Odrbaný starý kabát má už leckde díry, ale spolehlivě ochrání před deštěm. Kdybych si ho zapnul nebo víc přitáhl, tak i před vlezlým větrem. Vzato kolem a kolem, nejspíš v něm vypadám trochu jako hlupák, protože je mi větší. Ve větru jeho spodní okraje poletují nebo pleskají o má stehna, ale do vizáže nějakého pána nebo kupce mám daleko.
Přesto je obezřetnost na místě.
“Dobrého dne přeji. I když,“ krátce vzhlédnu mezi větrem rozdivočené větve, “Mohlo by být méně větrno. Jeden aby se pak bál, jestli si večer vůbec rozdělá oheň,“ přátelsky se na něj usměji. Podivín? Nebo jsem za podivína já?