Byly to těžké časy. Lidé se často obávali toho, kdy si na ně páni vymyslí další válku. Přijde snad nemoc nebo jiná pohroma? Neobrátí se k nim Bůh zády?
Život nebyl nikdy lehký a málokdo to předpokládal. Přesto jistá obava z něčeho většího než všechna možná utrpení se zahryzávala do každé osoby. Tma, s níž noci přicházely a chlad, jež šířily jako kdyby ani nepatřily do tohoto světa. Děsivé příběhy o nadpřirozených bytostech žijících v lesích slýchal každý od svého mládí. Existovali doopravdy? Všechny ty bludičky, vodníci, upíři a vlkodlaci? Nikdo ej nikdy nepotkal a ten, kdo ano nepřežil, nebo šlo jen o hloupý výmysl sloužící ke strašení dětí... Zkušení cestovatelé se těm historkám často smějí s korbelem piva, či medoviny vysedávají večer v hospodě a málokdy odolají touze s nepřisadit či s bodrým smíchem nevrtět hlavou nad důvěřivostí některých vesničanů.
Obchodníci, rytíři, bardi se světem toulají již dlouho, kdo jiný by jej měl znát, když ne oni?
Avšak i ti zarytější odpůrci historek o vodnících, nebo čertových mlýnech zblednou při zmínce jednoho z panství posazeného ve středu Evropy. To místo je plné nebezpečí a temných sil. Nikdo, kdo to panství vlastní nepřežije déle než pár týdnů. To Bohem zapomenuté místo slouží pouze jako připomínka toho, že zlo na tomto světě existuje.
" Pokud máš jen trochu rozumu, vyhneš se mu." káže jeden z obchodníků, zatímco je vidět, jak se z tváře rozesmátého muže vytrácí barva.
Mnozí se pokoušeli na panství vejít, nikdy však neuspěli. Mladý šlechtic sedí u stolu v hospodě a vrtí hlavou nad slovy obchodníka. Asi dnes večer přebral moc medoviny. " Je to pouze panství - s boží silou tam nemůže být nic špatného." říká svým způsobem pobaveně. Není přeci tak náročné požádat kněze o posvěcení půdy a případného vyhnání zlých sil. Muž nevěří na žádná strašidla, ani upíry, či vlkodlaky. Věří v Boha a ví, že na světě existuje zlo způsobené ďáblem. S jeho podobami se setkal, avšak na zemi nemá jinou moc než našeptávat a tomu on přeci odolá.
Zamyšleně vstává a loučí se se současnou společností - čeká jej ještě dlouhá cesta a jeho zájem otálet zatím v hostinci je stále nižší. Panství zdědil poté, co jeho strýc zemřel tragickou shodou okolností. Narozdíl od zbytku rodiny byl odhodlaný ho dát znovu do pořádku. Nechtěl se zdržovat se shromažďováním služebnictva - koho bude moci, toho najme z řad vesničanů. Nejprve musí seznat panství za obyvatelné, než tam přijedou obyvatelé.
Snad bylo hloupé cestovat sám bez doprovodu, lapkové na cestách byli mnohem vážnější potíž než opuštěný dům. Cítil však, že ho cosi pohání, aby tam již dorazil. Snad sama boží prozřetelnost...
S tím i sedlal koně. Jako kdyby nereflektoval, že je hluboká noc, kdy svítí jen měsíc a vydal se na cestu.
Panství se mu ukázalo v celé kráse, když slunce začalo stoupat na oblohu o několik dní později. Jeho paprsky jako kdyby hřály toho rána naposledy.

Bard prochází lesní krajinou. Svou loutnu má v rukách a zamyšleně drnká neznámou melodii. Není však jedna z těch veselých, jež lidé obvykle slýchají, když do města přijedou komedianti. Nevzbuzuje touhu k tanci, ani příjemné teplo rozlévající se po duši, když je náhodou zaslechnuta. Tklivé tóny značí spíše tragickou baladu. Mohli jste slýchat mnoho písní - od lidí pracujících na poli, od bardů, jež hráli k tanci. Někteří možná dokonce písně ze šlechtických dvorů, ale žádná nebyla jako tahle. Ve chvíli, kdy si vás všimne - hra na loutnu přestane a zvědavě vás pozoruje.
Přejete si zahrát píseň? Zaútočit na něj? Vyčkává, co povíte... Lesy kolem jsou hluboké a do vesnice je daleko. Tahle cesta vede pouze na panství, ale co tu děláte? Majitele panství nikdo přes týden neviděl a ani žádný ze sluhů se nedostavil pro jídlo. V dáli je slyšet zavytí vlka a náhle před vámi stojí bard. Proč jste v podobné části lesa? Je snad náhodou, že míříte na panství? Menší potůček zurčí nedaleko. Dnešní den je pochmurný, chladný podzim je tu, všebarevné listy pokrývají cestu a slunce má sotva sílu prosvítat skrze těžké mraky. Studený vítr nepříjemně profukuje oblečení v tomto pozdním odpoledni.
Bard je oblečený ve velmi lehkém a zaplátovaném oblečení, avšak nechvěje se zimou. Pouze vás zamyšleně sleduje šedýma očima. Rozcuchané vlasy a postarší loutna vypovídají o tom, že už delší dobu nespočinul pod střechou. Menší toulec s věcmi měl přehozený přes rameno.
Nyní je to na vás... co bude dále?

Tiše přechází po místnosti... V ruce drží starý svícen a cítí jak studený vzduch profukuje skrze díry mezi kameny, jež tvoří zdi hradu. Dřevěná podlaha, která se jevila kdysi jako pravděpodobně geniální a moderní nápad je dnes prolezlá roztoči a napůl prohnilá. Musí dávat dobrý pozor na každý krok. Světlo svic nestačí ani zdaleka na ohromný sál, jehož původní účel byl pravděpodobně pro tanec a plesy.
Tmavá zákoutí, co i přes den způsobovala mrazení v zádech... nyní jako kdyby natahovala své stínové pařáty a snažila se jej chytit.
Má pocit, že jej něco sleduje zpoza přehozu na zcela nevhodně umístěné kádi. Co tu dělala? A kdo ji sem dal? Vítr zvýšil svůj náporem. Svíce se mihotají a stíny jako kdyby získaly více odvahy.
Mráz mu přejíždí po zádech, když opatrně přistupuje ke kádi a stahuje světlou plachtu dolu. Nic. Pouze stará a prazvláštně umístěná káď ve středu místnosti. Není si jist jestli si má vydechnout nebo ne. V duchu stále slyší ta slova, co si přečetl v deníku předchozí majitelky. Musela jsem vyhnat všechno služebnictvo, ale i když jsem tu zcela sama, nedokážu necítit další přítomnost...
S nově nabytou odvahou se rozhlíží po místnosti a sám sobě říká, že je hloupý. Takhle se nechat vylekat!
I přes to cítí stále mrazení v zádech postupující nahoru až k temeni hlavy. Přímo naproti němu jako kdyby se na něj dívaly dvě zářivé oči... Dech se mu zrychlí a srdce se rozbuší.
Pro dnešek to stačilo. Rozhodne se a přece se nedokáže otočit zády zcela... a z místnosti opatrně couvá ven. Má pocit, že se mu meluzína směje, když pozadu nahmatává kliku dveří.
Dokud má světlo - je v bezpečí... nebo ne?

Kdo dokáže vejít do prokletého hradu a vyjít z něj živý?