Bílé peklo

Vyndám si mobil a zapnu stopky. Vsadila jsem se s Hunterem, že to tam nevydrží dýl jak půl hodiny. A měla jsem pravdu, uplynulo sotva deset minut a náš milý vězeň začal mlátit do zdí ať ho pustíme ven. Chvilku jsem ho ještě nechala, aby si vyřval hlasivky do roubíku. Hunter mi neochotně odpočítává peníze za prohranou sázku. Bodyguardi mi potom otevřou dveře a já vstoupím do kompletně bílé místnosti. Vstoupím dovnitř a dám Hunterovi pokyn, ať sem přivede vězně, který je na druhé straně místnosti. " Tak co už budeš platit?" Zeptám se ho se hladkým úsměvem. Druhému bodyguardovi sám pokyn, ať mu sundá roubík . Chci si užít jeho křik. Tohle mě vážně baví.

Ráno se mi nechce vztávat, ale musím di té otravné školy. Tohle je bohužel jediná věc, v které mi můj táta nechce vyhovět. Říká, že o mafián potřebuje vzdělání. Na vysokou sice nepudu, ale střední po mě chce. Beru si na sebe něco ze svého černého šatníku, je to konec konců moje oblíbená barva a jdu do školy najít někoho, kdo mi "pomůže" a domácími úkoly.

Říká se, že když člověk po něčem opravdu touží splní se to. Ale platí tohle vždycky a nebo je to jen přání, které si říkáme, abychom měli lepší spaní a mohli další den vůbec vstát z postele a pokračovat? Když někdo dopadne až na dno, může jít jen nahoru a stoupat ke hvězdám. Nebo se to tak alespoň říká. Někteří se narodí v bohaté rodině a už se o nic v životě starat nemusí, jiný zase můžou celý život dřít a ničeho přesto nedosáhnou. Ale když si něco opravdu přejeme splní se to?

Soukromá jeskyně. Jen pro zvané.