Cesta za odpočinkem

Zvony Damverre

Nečekaná setkání!

Sonia, Fedrico, Ywaine, Betrand, Teodorre
před palácem di Fiore
12.9. 1325 od založení Říše, dopoledne

Cestou necestou

Mezi prsty jsem mnula jemnou látku šatů, vkreslujíc do jejích vláken tapiserii neklidu mých myšlenek – zášti, smutku a tlumené vzpoury. Nesourodá melodie mých myšlenek se měnila v závislosti na tom, na kom zrovna ulpěl můj pohled.
Na terasách Nového paláce se ztrácelo, co bylo v malém prostoru kočáru zcela patrné, a sice, že naší skupinku k sobě pojila jen tenká nit povinností a závazků, jež sešila naše životy dohromady... podobně jako ten Tancredův a můj. Co na tom, že mě zdobilo více drahého kamení a vzácných kovů, než bych bývala byla měla v rodné zemi, když mi každý nový náhrdelník připadal jak olověné jho, připomínající mi hanbu nechtěného manželství. Celá naše cesta sem nebyla nic jiného, než jen veřejnou exhibicí svazku zbaveného lásky, rekviem zpívaným na akordy přetvářky.
Stane se i Alienor nádobou na sny druhých? V šeru kočáru jsem vyhledala jedinou další milou tvář. Její slova na terasách naznačovala, že by mohla překonat svazující normy, ale v stínu moci její matky byla ta odvážná slova jen záblesk vzdoru, který vrhal do temnoty královniných plánů jen pramálo světla.

Kočár drkotal dál, a má mysl klopýtala labyrintem myšlenek, chodeb vedoucích do slepých uliček, dveří uzamčených nezodpovězenými otázkami. Pohledem jsem zbloudila k bratrovi, ale namísto vhodných slov, jsem v s sobě nalézala jen nevysvětlitelnou vlnu zášti. Každá vráska vyrytá do jeho tváře rozdmýchává uhlíky hněvu. Byl to můj bratr, důvěrník a kotva uprostřed rozbouřených moří života a přesto jsem tu seděla a sžíral mě hněv tak prudký, že hrozil rozbít křehké kousky našeho pouta.

„Netušila jsem, že tu bude tolik jejich služebnictva,“ zamumlala jsem, hledajíc v kaleidoskopu tváří, které vykreslovaly rušnou ulici, vhodnou oběť, „sluhů da Lucca,“ objasňovala jsem, na rtech mi však tančila lež utkaná z vláken klamu. Zmíněný sluha nebyl ničím jiným, než jen příhodným rozptýlením od bouře, jež ve mně zuřila.

„Myslíte, že tu budou všechny jeho vnučky?“ v mém hlase se ozvala upřímná zvědavost. I tak nevinná otázka však pod povrchem mohla ukrývat proud emocí poháněný společnou historií. Hluk z houstnoucího davu, jež obklopoval náš kočár, mi však nedával možnost ji rozvést.
„Musíme být blízko,“ prohlásila jsem, v hlase se mi ozýval náznak očekávání. Těch pár slov v sobě neslo nevyslovenou výzvu, návrh, abychom opustili stísněné prostory kočáru a vydali se pěšky vstříc náměstí.

Velkolepost Městského uvítání

Jak velká voda

Sonia, Fedrico, Ywaine, Betrand, Teodorre
Ulice Damverre, Chrámové náměstí,
pak Rynk Staršího, před palácem di Fiore
12.9. 1325 od založení Říše, dopoledne

Betrand mi vstoupí s koněm do cesty, aby chránil svou sestru. To mu vpravdě slouží ke cti. Ač já Ywaine neohrozím, leda na mravech. Přivítám se s bratranci, i s Ywaine. Následuje pak její výklad vnitřní výzdoby Velkého chrámu Damverre. "No fuj!" Odplivnu si při jejím opisu jak nějakého hříšníka prošpikovávají tak říkajíc zezadu. "Tedy začátek popisu mne i lákal projít branou katedrály, a sám na vlastní oči ten div spatřit. Ale po dalších výjevech mne nějak přešla chuť." Rozchechtám se. A pošlu již poloprázdný měch s vínem dále svým mužům, na občerstvení. Napřed příteli a obratnému šermíři Adrianu da Orengo, pak dračímu legionáři a mému štítu Alberonu Oxyron, a nakonec měch skončí u námořníka a stavitele lodí Lando Mendollo, to už v něm skoro vína není.

"Co se škádlívá, rádo se mívá!" Zakřením se, a políbím Ywaine direkt přímo na ústa, přičemž si její půvabnou hlavinku přidržím dlaněmi. "Že, Alberone?" Otočím se na svého dračího legionáře. Můj smích se jen od něj odrazí, jako od skály, kterou svým zjevem připomíná. Zachovává dekórum, a hlídá mi raději záda. Tak jako vždycky.

Pak Fedrico di Aosta zavelí, Lady Ywaine to potvrdí. Na to se oběma způsobně ukloním, možná až příliš způsobně. A provedu. "Takže, vzhůru do Fiorských sklepů!" Křiknu bojovně, a zařadím se se svou družinou do čela našeho malého průvodu. Sotva projedeme průčelím Růžového paláce, spatřím že vše možná bude úplně jinak.

Na vnitřním nádvoří paláce jsou připraveny nosítka, i s nosiči. Že by děd Orso se chystal do města v tomto mumraji? To mu není příliš podobné. Nesnáší davy lidí, zvláště plebs mu hýbe žlučí. To spíše bude má mladá, životem kypící babička Sonia. Pomyslím si. Můj halasný projev se na okamžik ztiší. Neb kdyby to přeci jen byl děd, nerad bych vzbouřil jeho žaludeční šťávy víc než je záhodno. Babička Sonia bujarého vnuka stráví jistě daleko lépe. Kdoví, třebas bude i ráda, za mou veselou a živou společnost. Ta by jí mohla ulevit od stařeckých vrtochů jejího manžela.

Nosítka se již zvedají. "Kdo to právě opouští palác di Fiore?" Zeptám se velitele doprovodné gardy. "Jsem Sir Teodorre di Sanrenno, vnuk Markýze z Gulliet." Pomohu jeho snaze mne informovat.

Podle toho co se dozvím budu postupovat dále.