Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Axira-Carroské Nešpory
Družina
| |||
 | Tanečku se mi zachtělo Chiara, zmínil jsem Alienor i Fedrica, takový jsem Grant. Damverre, Hrad Carrosa, Velké Nádvoří 12.9. 1325 od založení Říše, podvečer [/center] Řečnickou otázku Chiary nechám bez odpovědi a jen se na ni usměji. Já vím, chtěla by slyšet, že ji sleduji už od první chvíle, kdy sem vkročila. Že mám oči jen pro ni a tudíž vím, že toto bude její první tanec dnes večer. Stejně tak bych jí mohl říci, že ji miluji. "Ten samolibý úsměv, co by se jí usadil ve tváři na celý zbytek večera..." Pomyslím si. "Kdepak, to se budeš muset víc snažit, aby jsi mne slyšela říci něco takového." Rozhodnu, zatímco se vmísíme mezi ostatní tančící páry. Vždycky říkám, že aby byl člověk dobrý šermíř, musí být skvělý tanečník. Já jsem vyniikající v obém, nicméně tanec mne baví o hodně víc. Mistrně vedu Chiaru tanečním parketem a oba si vychutnáváme blízkost toho druhého. „Takže tanečku se ti zachtělo?“ Zblízka pohlédnu své partnerce do očí a provedeme otočku tak ladně, že by nejedno srdce zaplesalo. "Tanečku s tebou, Drahá. Však jsem zde jen kvůli tomu." Mrknu šibalsky. "Potkal jsem jednu zajímavou osobu, rád bych vás představil, myslím, že si budete rozumět." Informuji dámu svého srdce. Myslím, že bude překvapená. Velmi, velmi překvapená až zjistí, koho mám na mysli. Princezna da Sol už asi tak moc překvapená nebude, neboť si už zajosté stačili s mým drahým bratrancem všimnout s kým že to vlastně tančím. | ||
| |||
 | Tanec, zábava, dobrá nálada Jaccopo, okrajově Fina a Betti V doprovodu svého ochránce kráčím rušným sálem a rozdávám úsměvy na všechny strany. Strýček se, bezprostředně po náležitém uvítání dle společenské etikety, vytratil neznámo kam a mé dvě sestřičky? Zvědavě k nim stočím zrak. Jak nečekané! Betti, podobna dravé lvici na lovu, aktivně vyhlíží svou první kořist a Fina? Inu, ta by se pravděpodobně nejraději schovala za jeden z dlouhých závěsů. „Fino? Dám ti radu. Napij se vína a rozhlédni se. Nehledej toho pravého, ale dej šanci třeba… nějakému levému rytíři!“ Zasměji se. „Zkrátka se bav. Zapomeň na neúspěch, ten je většinou pouze kořením, které dodá tu správnou chuť úspěchu.“ Pobídnu ji, než se obrátím zpět ke Gavinovi, který mi, jak se zdá, položil otázku a nyní čeká na odpověď. „Bude ti stačit, že teď už tě poslouchám?“ Zamrkám pobaveně a nechám se zavést ke stolu s občerstvením, kde přijmu číši bílého vína. „Na dnešní večer!“ Pronesu rozverně, avšak prozatím neochutnám a znovu se pozorně rozhlédnu po sále. Prohlížím si shromážděnou společnost, tváře známé i neznámé. Chm. Je až směšné, jak se někteří snaží na sebe upoutat pozornost… „Tak už jsi ho našla?“ Ozve se Gavin jakoby nic. „Pokud chceš odpovědi, nepokládej mi stále dokola hloupé otázky.“ Usměrním jeho nepatřičnou zvídavost, avšak pochopitelně se neubráním popustit uzdu vzpomínkám na krásná odpoledne v altánku, na neodolatelný mužský úsměv, něžné polibky, dlouhé vyjížďky na koních i chvíli, kdy musel uznat vlastní porážku. Ačkoliv jsem si jista, že mnou byl poražen dávno předtím, a to od okamžiku, co mi prvně pohlédl do očí… „Ach!“ Uklouzne mi ze rtů a překvapeně zamrkám dlouhými řasami. Okolo mne projde jistá dáma a já si bezostyšně prohlédnu její extravagantní róbu a nepřeberné množství drahých šperků. Nechápavě zavrtím hlavou, avšak pobavení z mé tváře nezmizí. Škoda, že zrcadla neumí mluvit. Naštěstí pro ni se neumí ani smát. Hmmm a vida… Povšimnu si právě přicházejícího Jaccopa. Neotálí. Vymění si pozdrav s Gavinem a mne požádá o tanec. „Jak bych jen mohla odmítnout, sire Jaccopo? Obzvlášť, když mne tak hezky žádáte. Kladu si však jednu otázku – jak víte, že to bude můj první… tanec?“ Pozlobím jej hned na úvod, ale oči mi jiskří šibalstvím. Podám svou číši Gavinovi, a aby mu to nebylo líto, zcela nevinně popíchnu i jeho: „Když ti slíbím, že mi budeš maličko chybět, odejdeš?“ Odmění mou žádost úšklebkem a slovy, že na to mohu rovnou zapomenout. No tak nic. Nakrčím nosík, ale přistoupím blíže k Jaccopovi a přijmu nabízené rámě, abychom se společně bok po boku zařadili mezi tančící páry. Vklouznu do jeho náruče a nakloním se mu k oušku. „Takže tanečku se ti zachtělo?“ Zahledím se mu zblízka do očí a okolí mne pro tuto chvíli zcela přestane zajímat. Zůstaneme jen já a on a náš tanec. | ||
| |||
 | Tanec, hory a lov Fedrico, Alienor, již okrajově Jaccopo Damverre, Hrad Carrosa, Velké Nádvoří 12. 9. 1325 od založení Říše, Podvečer Popravdě ulevilo se mi , když jsme Jaccopa opustili míříce na taneční parket. V mužské společnosti je vynikajícím kumpánem, ale sotva se v blízkosti objeví krásná dáma, tak se mi jeví po krátkém čase nesnesitelný. Upřednostňuji hlubší úroveň komunikace, vlastně i hlubší úroveň života, než pouhou hru s líbivými slovíčky a neustálé cukrblikání kolem dam. Báseň Vzchop se k žití, J.V. Sládek  | ||
| |||
| První Tanec
Fedrico se konečně rozhoupe a vyzve Alienor k tanci. „Ale od vás ten tanec taky očekávám, doufám, že mě nezklamete.“ Věnuje mi princezna úsměv tak líbezný, že po něm mé srdce zaplesá, což je eufemismus pro úplně jinou biologickou reakci. "Jsem vám plně k dispozici." Odvětím tak šarmantně jak v tuto chvíli dovedu. "Pro takový úsměv by nejeden rytíř dovedl ztratit hlavu...doslova." Pomyslím si, když pozoruji jak taneční pár míří k parketu. Jakmile se mi Fedrico s Alienor ztratí z dohledu i já přistoupím po vzoru svého bratrance k akci. Už před chvílí jsem si všimnul, že mezi nově příchozími hosty dorazili i členové rodu da Lucca. Dovedu si představit, že pro mnohé se jedná o nemilou zprávu, da Luccové jsou v místní společnosti oblíbení asi jako psi na přehlídce koček. Nicméně pro mne to tak úplně neplatí, alespoň co se týče nejstarší dcery Lorda Tomassa, Chiary. Když k ní zamířím, nemohu se ubránit vzpomínkám na náš společný večer v zahradním altánku se rty spojenýmy v nekonečné sérii polibků. Na ten den, kdy mne snad už po sté porazila v závodu na koni, takže vitěz byl večer v peřinách nahoře. Na její úsměv a veselé jiskřičky v očích, které má pokaždé, když spolu kroužíme po tanečním parketu.... Chiara je právě v doprovodu sira Gavina, jejího ochránce. Velmi klidně a odměřeně k nim přistoupím. "Sire Gavine." Pozdravím jej vlídně s úklonou a pak přesunu pozornost na dámu svého srdce. "Lady Chiaro....poctíte mne svým prvním tancem?" Vyzvu Chiaru jak se sluší na rytíře. | ||
| |||
 | První tanec Fedrico, Jaccopo, Alienor da Sol, Damverre, Hrad Carrosa, Velké Nádvoří 12. 9. 1325 od založení Říše, Podvečer Musím se zasmát nad Fedricovým konstatováním. „A víte, že to je výborná vlastnost? Umět si užívat života a zároveň se také umět dokonale vykroutit ze všech problémů?“ Jak to ale mají muži jednoduché, že? Na každé společenské faux pas si najdou skulinku jak z něho ven a po chvíli na to prostě všichni zapomenout. Kdybych něco podobného ztropila já, tak se o tom bude mluvit ještě několik let a doma mě pro jistotu zavřou za troje dveře a budou mi dokola vykládat něco o tom, že si snad nechci najít vhodného muže a chci skončit s nějakou chudinou. „Druhá věc ale je, jestli ty problémy za něj žehlí nějaká třetí strana. Nebo si je opravdu je schopen vyřešit sám. A útěk moc nepočítám do balíčku chytrých řešení.“ Doprovodím téma hlubší myšlenkou, nad kterou je dobré se zamyslet, ale pak už nechám Teodorrovy eskapády bez dalšího vyjádření. Téměř s nadšením a plna zvědavostí zvednu oči k Fedricovi a zasněně si skousnu ret. Představím si krajinu, ze které Fedrico pochází. Tím, že jsem téměř nikdy neviděla jiná místa, než ta v Království Slunce, tak opravdu můžu upustit uzdu svojí fantazii a představovat si křišťálovou divočinu. Vzduch tak čistý, že se vám z toho může i zatočit hlava. Zamrkám, když se proberu ze svého vlastního dívčího zasnění a decentně se pousměju. „Budete mi muset o vaší domovině něco více povědět. Již teď mě spaluje zvědavost a touha.“ Mírně unaveně si povzdychnu při Fedricově poslední větě. „Víte, já ze svých chyb strach vůbec nemám. Z mého pohledu jsou chyby jediná věc, která dokáže člověka posunout. Ale. To že udělám chybu, toho se spíše obávají všichni kolem mě.“ Pokynu k mému osobnímu doprovodu, který sice stojí v dostatečné vzdálenosti, abych cítila aspoň trochu soukromí, ale pořád jsou na blízku a poád hlídají každý můj krok. Pobaveně sleduju Jaccopovu reakci, když se mu spojí dvě a dvě dohromady. Konejšivě mu položím dlaň na předloktí a pak k němu přistrčím další číši, aby mohl své zděšení zapít. „Tak pořád je možné, že se pleteme a váš bratr opravdu šel pouze pozdravit hostitele. Ale obávám se, že v tom asi bude něco víc…“ Pokrčím drobně rameny a dál sleduji výjev před námi, který svým způsobem nijak nepokračuje. Zmiňovaný Theo prostě dál zahleděně stojí a blondýnka dále a dále adoruje místní modlu. Nebo tak nějak si tu scénu představuju. „Vy tu dívku znáte, že vás to tak vyděsilo?“ Z konverzační hry mě opět vytrhne Fedrico. Zamrkám a zářivě se usměju, když si všimnu nastaveného rámě. „A já se bála, že tu budeme dále jen popíjet víno a klábosit.“ Krátce se zasměju a nakonec kývnu. „Moc ráda…“ Spokojeně přijmu nabízené rámě. Navíc Fedricův postoj nedává moc šancí na výběr. Jde z něho cítit, že tato nabídka je jednorázová, a věřte mi, že o takovou nabídku nechcete přijít. Minimálně by mi to mohlo otevřít dveře k dalším možnostem. Otočím se na Jaccopa a věnuji mu jeden z mých nejhezčích úsměvů. „Ale od vás ten tanec taky očekávám, doufám, že mě nezklamete.“ A věřte mi, že mě zklamat nechcete. | ||
| |||
| Tanec na ostří meče Fedrico, Jaccopo, Alienor da Sol, Princezna Slunce pulsuje ocekáváním, zdá se velmi nerada se nudí, či co hůř, velmi nerada je nuděna. Cítím z jejích gest, pohledu a postojů krásně rostlého pevného těla, že hledá dobrodružství. Je plná vzdoru. Více než bývá u dam jejího mladého věku zvykem. Má horoucí krev, to je zřejmé. "Nutno podotknout, že Teo se do nich dostává často. Však stejně lehce se z toho tance na ostří meče dokáže i vymanit." Dodám i druhou stranu mince. "Žije zkrátka nespoután a naplno. Někdo by mu i mohl závidět." Odpovím Alienor lehce plynoucím konverzačním tónem, přičemž stále sledují scénu před Markraběnkou.
Na nádvoří hraje hudba, nabidnu Princezně Slunce rámě. "Když je řeč o tanci Princezno, smím prosit?" Lehce se ukloním. Můj pohled však není prosebný. Je pevný jako skála. Pokud Alienor odmítne, zřejmě půjdu o kousek dál. Další štěbetání Jaccopa už nesnesu. | ||
| |||
1261.png){kind=icon} | THE PARTY'S NOT OVER YET Damverre, Hrad Carrosa, Velké Nádvoří Ayre, Adalbert, všichni! Od příjezdu do Karn se císař choval zvláštně. Pomlčíme-li o nevydařené eskapádě s dvojníkem, byl zamlklý a nijak se neprojevoval. Takové jednání nepatřilo k jeho běžným projevům. Sem tam pohnul hlavou, z čehož nebylo jasné, zda přikyvuje nebo poklimbává. Důvodem podivného chování byly údálosti, které se odehrály před několika hodinami... Před několika hodinami Valran se v kočáře vrtěl. Byl neklidný, nevěděl kam se podít. Vyzkoušel už jízdu čelem vzad, čelem vpřed, čelem z okna, zkoušel si číst. Během dlouhé cesty kočárem si zašukal s několika dvorními dámami - též čelem vzad, čelem vpřed i čelem z okna, ale ani to nepomohlo, nakonec stejně skončil myšlenkami v té strašné nervozitě. Co asi Ayre řekne na jeho návrh? Byl zvyklý rozhodovat o osudech poddaných, no před svou vlastní tetou se stával mírným beránkem. Za těch pár měsiců co se neviděli zjistil jediné: Musí ji mít po svém boku a je rozhodnut pro to udělat cokoli! Nakonec, těšně před Damverre, dal zastavit kočár a přivolat osobního lékaře. Přepis rozhovoru: Valran: "Potřebuji něco na uklidnění, mám před sebou důležitou schůzku." Dvorní lékař: "Vaše císařská výsosti, garantuji, že toto vás zklidní. Říká se tomu hovorově karnský bumbác." Valran: "Cha!? Podej to sem, ty mastičkáři!" Dvorní lékař: "Znamenitě. Dovolte mi, ještě zkontrolovat příbalovou informaci." Valran: "Pro jitotu jsem to vypil celé." Prvních pár hodin Valran nešel probudit. Zkoušeli pouštění žilkou, štípání, smrad. Nakonec musel být použit dvojník. V tuto chvíli už byl z nejhoršího tripu venku, ale dojezd ještě trval. A probral se právě včas. Po pravé straně ta, kvůli které vážil cestu. Po levé straně ten, jež mu byl trnem v oku. Strýček Adalbert! Toto je úpe v piči, kurva. Kdybych si tak pamatoval, co tu dělám, kolik je hodin a jakej je den? Ne, že by se mi to stalo poprvé. Budu prostě improvizovat. "Strýčku, pamatuješ, jak jsem ti sedával na koleni a hráli jsme spolu - Takhle jedou páni?" Vřele se usmál a pod stolem štrpnul kolenem Ayre. Nebylo to poprvé, co si z Adalberta dělal podobným způsobem šprťouchlata. Patřilo to k jeho oblíbeným zábavám. Něčím toho unylého patrona znepokojit. Vyvést z rovnováhy. Ayre tuto hru dobře znala, začala před mnoha lety s lacinými triky malého chlapce. Když přijeli na návštěvu, strkal mu do bot kravská lejna nebo mu daroval parfém s přísadou vábící hmyz. Později však dětské hry přerostly v sofistikovanější zášť. Valran přijel do Karn s jediným cílem: Zlikvidovat Adalberta. Konečně se nadobro zbavit vředu, který mu ležel roky v žaludku. Intriky a plány ostatních mu byly ukradené. ""Víš co? Připijem si!" " Promluvil sladce a nejistě povstal, "připíjím na pány i kmány. Připojím na budoucnost Karn!" Pokud plán neselhal, což bylo klidně možné. Měl být okraj Adalbertova poháru otráven.
| ||
| |||
| Adorantes Deam Když Fedrico vstoupí do debaty s oznámením, že spatřil mého bratra, rozlije se mi po tváři úsměv...který však záhy zamrzne, když se otočím kýženým směrem. Před hlavním stolem, za kterým sedí Paní Ayre, její ctěný manžel a především Císař a naši vážení hosté, klečí dívka v gestu náboženské adorace. Můj bratr je za ní. "Co to u všech bohů...?" Ujede mi a zatvářím se přesně podle toho jak ce cítím. Zmateně. Podívám se na princeznu a pak na bratrance. "Samotného by mne zajímalo, jakou poutavou zdravicí Teo Markraběcí pár a Císaře počastuje." Ozve se zamyšlěně od Fedrica. "Doufám, že je střízlivý, protože jestli ne, napadne ho nějaká blb...nerozvážnost." Sdělím svůj názor. Zatím nezasahuji, protože Teo ještě nic neudělal. "Vy víte, kdo je ta dáma?" Zeptám se. Budu upřímný. Paní Ayre mám ve velké úctě. Sám se spíše považuji za Damverrského rytíře, než za rytíře Říše, ale tohle je...divné. Nechápejte mne špatně, jestli se chcete kořit před paní Ayre, jen do toho. Starou Paní to jen potěší. Nicméně, náš pán a vládce by měl být Císař. Samozřejmě, tady v Damverre má většina šlechty i prostého lidu k Trůnu poněkud vlažný vzah, řečeno diplomaticky. Paní Ayre je naopak zbožňována. Císař to ví. Není idiot. Ale tady se před Ayre Damverrskou koří jeden z císařovy družiny, až by si jeden myslel, že v celé scéně je mnohem více, než se na první pohled zdá. „Jak často musíte svého bratříčka zachraňovat z těchto nepříjemných situací?“ S úměvem si všimnu, že Alienor už dopila. "Většinou to nestihnu." Přiznám. Alienor pak navrhuje tanec. "Obávám se, že můj bratr je opravdu schopen vás odmítnout. Takovou hanbu bych nepřežil, že moje krev odmítne žádost tak půvabné dámy, jako je Vaše Jasnost." Odpovím. "Počkat.." Zamyslím se nad princezninýmy slovy. "Chcete mi říci, že tamto...." Jsem kavalír, neukazuji prstem a tak jen pohlédnu na dívku v náboženské extázi. " Že tamto je Theova..." Pohlédnu skoro až prosebně na Fedrica. "Ne...všechno jen to ne." "Si děláte prdel." Rovnou popadnu další číši a zhluboka zapiji toto zjištění. | ||
| |||
| Nelogická opovážlivost Fedrico, Jaccopo, Alienor da Sol, Damverre, Hrad Carrosa, Velké Nádvoří 12. 9. 1325 od založení Říše, Podvečer Jaccopo se perfektně chytá a jen podporuje mou konverzační hru. Vlastně jsem ráda, aspoň mezi námi neprobíhá nudný hovor o počasí v Karnu, místním dobrém vínu a jídlu, případně rozebírání rozdílností v oblékání, což jsou nejoblíbenější témata lidí, kteří s vámi chtějí navázat aspoň sebemenší kontakt, ale zároveň jsou natolik nudní, že vlastně neví, o čem se s vámi mají bavit. Ale z toho veškerého švitoření a úsměvů mě vytrhne Fedricův hlas, který se zdá být dokonce i pobavený. Stočím pohled stejným směrem, jako se dívá náš společník. „Dobře… Uznávám, že jsem si představovala poněkud jednodušší situaci. Vlastně by mě vůbec nenapadlo, že by byl někdo schopný zajít až do takto nebezpečné situace.“ Drobně se ale pousměju. Minimálně mladému šlechtici nechybí slepá kuráž. Celý ten výjev před námi je vlastně fascinující. Místní Markraběnka s Vévodou, hned vedle toho Císař no a před nimi… Před nimi na zemi klečící nebo možná už snad i ležící, to takhle z dálky nejde přesně rozeznat, nějaká blonďatá dívka. Ale co proboha na té zemi dělá? Že by prosila o odpuštění? Pěkná hloupost. To už by kolem toho byl větší humbuk. Spíše vládkyni Damverre skládá tisíce naivních komplimentů. Možná. Tak i tak se nějak nemohu rozhodnout, jestli je ten výjev spíše komický, nebo tragický. Asi trochu od obojího. Tragikomedie z pera místních umělců. „Mě by spíše zajímalo, jestli bude věnovat svou plnou pozornost Markraběnce a Císaři, tak jak se sluší a patří. Nebo se nechá uhranout svou Bohyní a ztropí skandál hned při příchodu.“ Ano. Láska a zamilovanost je přenádherná věc, ale nikdy vám nesmí zatemnit logické uvažování. To se v této společnosti tvrdě trestá a neodpouští. „Jak často musíte svého bratříčka zachraňovat z těchto nepříjemných situací?“ Ohlédnu se na Jaccopa a dopiju svou skleničku s vínem, kterou následně odložím. V krátké pauze, kdy všichni tři sledujeme výjev před sebou, se dozvím odpověď na svou nepřímou otázku. Zvednu oči směrem k mladému hraběti a nikterak se nebráním střetnutí našich pohledů. Lehce nadzvednu koutek do úsměvu a zamyšleně přivřu oči. „Abyste nelitoval vašeho pozvání, Sire.“ Tiše se zasměju. „Ráda poznám vaši krajinu, která dle popisů je pro mě velmi lákavou exotikou. Ale pouze pokud mi slíbíte, že mi z koňského hřbetu ukážete všechny nespoutané krásy vaší domoviny a nenecháte mě sedět zavřenou za zdmi paláce s kupou dvorních dam.“ A ideálně touto návštěvou elegantně narušit plány mojí matky. Ukázka mírného vzdoru není nikdy špatný nápad. Ještě by si snad začala myslet, že to se mnou bude mít takto snadné. Ač tedy myslet si, že můžete jako žena a princezna vzdorovat svojí rodině, je poněkud bláhové, minimálně myšlenka je to krásná. Vrátím se k divadelní scéně před námi. „Vlastně když už mluvíme o tanci. Tanec by snad mohl být řešením celé této situace. I když se obávám, že by váš bratr byl schopný kvůli své Bohyni odmítnout i tanec se samotnou princeznou. A jen bychom tedy způsobili další společenský skandál.“ Pobaveně se zasměju a věnuji Jaccopovi soucitný úsměv. | ||
| |||
| TeodorreFedrico, Jaccopo, Alienor da Sol, Bratranec Jaccopo klokotá, a já celou tu dlouhou dobu přemýšlím,... zda tohle květnaté mlácení dle mého prázdné slámy je přesně to, co vznešené dámy žádají a očekávají. Možná jak která. Vlastně bych mu měl být vděčný, že aniž by to tušil sám prověří, jaké priority Princezna Království Slunce vůbec má. A tedy, nakolik má pro mně smysl trávit čas v její blízkosti. Můj otec domnívá se, že jsem v hrách rodů o trůny poněkud tupý, ale mýlí se. Jistě, věřím v lásku mezi mužem a ženou, ale muselo by to být opravdu mocné, a takřka věčné vzplanutí, jež by dokázalo zastínit hru moci a vlivu. Mé potěšení a osobní štěstí pomine, však moc rodu Murinne potrvá. Můj úkol je prostý. Poslat dál, co sám obdržel jsem, či nedočkavě silou uzmul. A k tomu je třeba ženy. Ženy, co rodit děti, syny, dokáže. Ale láska? Ta není v tom tak úplně nutná. Ba co víc. Když teprve až v manželství se zrodí, pak dozajista i silnější a trvalejší bude od náhlého vzplanutí.
Nebojím se hlubšího poznávání sličných dam, zvláště když to bude v mém prostředí. Reaguji, ač otázka směřovala na Jaccopa, který naň stihl odpovědět. Nedivil bych se, kdyby měl záhy trochu jiné starosti. Možná se rozběhne také poklonit vladařům, aby přitom se pokusil včas ukočírovat svého mladšího bratra. | ||
