| |||
TeodorreFedrico, Jaccopo, Alienor da Sol, Bratranec Jaccopo klokotá, a já celou tu dlouhou dobu přemýšlím,... zda tohle květnaté mlácení dle mého prázdné slámy je přesně to, co vznešené dámy žádají a očekávají. Možná jak která. Vlastně bych mu měl být vděčný, že aniž by to tušil sám prověří, jaké priority Princezna Království Slunce vůbec má. A tedy, nakolik má pro mně smysl trávit čas v její blízkosti. Můj otec domnívá se, že jsem v hrách rodů o trůny poněkud tupý, ale mýlí se. Jistě, věřím v lásku mezi mužem a ženou, ale muselo by to být opravdu mocné, a takřka věčné vzplanutí, jež by dokázalo zastínit hru moci a vlivu. Mé potěšení a osobní štěstí pomine, však moc rodu Murinne potrvá. Můj úkol je prostý. Poslat dál, co sám obdržel jsem, či nedočkavě silou uzmul. A k tomu je třeba ženy. Ženy, co rodit děti, syny, dokáže. Ale láska? Ta není v tom tak úplně nutná. Ba co víc. Když teprve až v manželství se zrodí, pak dozajista i silnější a trvalejší bude od náhlého vzplanutí. Nebojím se hlubšího poznávání sličných dam, zvláště když to bude v mém prostředí. Reaguji, ač otázka směřovala na Jaccopa, který naň stihl odpovědět. Nedivil bych se, kdyby měl záhy trochu jiné starosti. Možná se rozběhne také poklonit vladařům, aby přitom se pokusil včas ukočírovat svého mladšího bratra. |
| |||
When the moon at full on the sill of heaven V meste Princeznej Ayre, v tanečnej sále paláca Princeznej Ayre, Riccardo z Fanna, okrajovo Aldabert Othor a Theodorre Di Sanrenno, a BOŽSKÁ AYRE Krásna. Krásna. Ayre Dammverská mi povedala že som krásna. Och Bohovia Juhu, naozaj by som sa mohla zosunúť na podlahu a vydýchnuť. Už len to že na nás prehovorila, cítila som ako nám venuje pozornosť. Vybozkávam Nonne ruky aj nohy za to, že ma dokázala dostať do sprievodu. Vybozkávam ju celú. Aj strýka. A Ricca. Vybozkávam všetkých. Vydýchnem vzduch cez pootvorené pery, dodržiavajúc svoj sľub ticha pred našou Princeznou. Všetka vrava za mojim chrbtom sa stlmí, ani čo by Ayrina prítomnosť prehodila cez ňu akýsi závoj, všetky jasné linky v okolí sa rozmažú až kým naozaj nie je to jediné, čo vidím. Radosť a hrdosť po tom, čo Karnská Vládkyňa spoznáva môjho brata je patrná v stisnutí prstov, v krátkom žiarivom úsmeve. Mala na starosti tak veľa, celú našu krajinu, od mladého veku sa starala o to, aby sme všetci mali dostatok, a predsa jej záležalo natoľko na jej ľuďoch že sa zaujímala, a vedela o nich. Bola úchvatná. Každou sekundou som strácala schopnosť vnímať okolie viac a viac, registrovala som iba pohyb za chrbtom, snáď ďalší, čo prišli vzdať hold žene žiariacej krásou a dôstojnosťou pred nami. A potom sa práve tá usmeje, zatiaľ čo si ma obzerá. Všade po tele mi na koži naskakovali malé kopčeky mrazu a ohňa zároveň, čoby jej pohľad vyvoláva fyzickú reakciu. Naozaj sa na mňa pozerala, nebol to iba letmý pohľad a kývnutie hlavy, ona sa dívala. Nikdy som sa ešte necítila byť tak viditeľná niekoho očiam. Bolo to pohlcujúce. Nádherné. Spolu s jej vľúdnosťou, keď sa vysloví ochotou vypočuť si myšlienky, ktoré by sme mohli mať, akokoľvek musia byť obyčajné proti jej mysli, ma to dostane postupne na kolená. Doslova. S horúčavou, ktorá mi vyvolával slabosť v končatinách, sa však s oporou bratovej ruky držím vzpriamená pokým rozpráva. Jemným prikývnutím a zachvením mihalníc prikývnem, len čo ma spomenie. Opriem ďakovne svoje rameno o jeho, keď krásne a zrozumiteľne vkladá do slov rešpekt a obdiv, aký si Ayre jedine zaslúži. Mala som najlepšieho brata zo všetkých, čo tu dnes boli. No aj jeho pustím keď dostane odpoveď na svoju otázku a ja priestor povedať, čo mi srdce žiada. Zvládnem urobiť krok vpred, než sa zdá že mi nakoniec nohy predsa len podlomia, ako sa plynule poskladajú až kým sa neklaniam tak nízko, ako sa len dá. Na zemi. Šaty sa rozprestrú okolo kľačiacej postavy a v strede ich farby zopnem ruky na prsiach. Oči upreté na dobrodinku predo mnou, ani na jeden tlkot srdca neuhnú, nemihnú sa inam. Nevidia nikoho iného. Nedovolím ani začať sa tvoriť obavám o tom, či pri tak vznešenej osobe ako je Ayre vôbec mám hovoriť moje vnútorné myšlienky. Boli úprimné, a čisté. "Princezná Ayre, za Vašu vrúcnu láskavosť sa dokážem oplatiť iba úprimnými slovami. Nemôžem hovoriť o druhých, keďže ich myšlienky mi nie sú sprístupnené, no som si istá že veľa to cíti ako mňa. Chcela som iba aby ste vedeli, ako veľmi som hrdá, že ste mojou panovníčkou. Prinášate ľuďom istotu, a odvahu, Karn kvitne obchodom a životom pod Vašou ochranou. Nedokážem si predstaviť ani priať nikoho iného, ku komu by som chcela vzhliadať a to, ako snúbite krásu, inteligenciu a silu je mi inšpiráciou vždy, keď mám ťažké chvíle. Darovala ste mi odvahu konať veci, ktoré považujem za správne i napriek prekážkam, a za to Vám budem navždy vďačná." Rozprestriem prsty na dekolte, v zbožňujúcich črtách tvári otvorenej na čítanie nevidno nič iné, iba kryštálovo číru pravdu, v ľúbeznom úsmeve skoro kacírsku Zbožnosť. "Som si vedomá, že vám nemám príliš čo ponúknuť, tak iba vedzte že pre Vás by som vedela dať to, čo nepatrí nikomu inému. Moju dušu, srdce, myseľ i telo. Pomohli ste ich formovať tým, aká ste, taký je Váš vplyv, a ja Vám za to budem navždy vďačná. " Celou bytosťou sa mi rozlieva šťastie, pokora, keď ešte jeden krát skloním zrak a hlavu s neskonalou úctou, čakajúc prepustenie z prítomnosti. Dobrovoľne darovaný čas či nie, tak uznávaná žena ako Ayre ho určite nemala na rozdávanie viac, ako som si už dovolila prisvojiť. |
| |||
Rytíř, Princezna a Klaun
Damverre, Hrad Carrosa, Velké Nádvoří Během tématu "Můj rozverný bratr" mi Alienor nahraje na pokonu, kteréžto příležitosti samozřejmě využiji. „Je pravda, že pro dobrodruhy mám slabost, ale myslím, že zmiňované Bohyni nezvládnu konkurovat.“ Koutky rtů se mi nadzvednou. "Vy, Vaše Jasnosti, zvládnete konkurovat jakékoliv bohyni." Připiji Alienor na zdraví, nebo možná připíjím na její krásu. Taky ale docela dobře může jít jen o prostou žádost těla. Interpretaci nechám na dámě. Opět. Princezna je toho názoru, že bych se neměl o bratra tolik bát, protože přinejhorším vypustíme kouřovou clonu a zmizíme zadním vchodem. Alienor je vážně roztomilá. "Pokud jde o nápaditost, odevzdávám se do vašich schopných rukou, neb v takové chvíli bych byl nejspíše zděšením plně paralyzován." Do hovoru se vmísí Fedrico, čehož využiji a vyměním svůj prázdný pohár za plný. „Zdá se mi to, nebo mě váš bratranec přímo pozval do jeho domoviny na návštěvu?“ Zeptá se mne princezna. "Nezdá se vám to. Můj ctěný pan bratranec vás skutečně zve k sobě na návštěvu." Odpovím a potlačím smích. Následně se podívám na Fedrica. "Jak opovážlivé." Dodám tonem dvorní dámy na kterou jdou mrákoty a křením se u toho od ucha k uchu. "Ještě neproběhl tanec a jiné zdvořilosti, jak jste přímý bratranče!" Ano, nepřímo tlačím Fedrica, aby Alienor konečně požádal o tanec. Jemu to neuškodí a mne to pobaví. A kdo ví, jestli z toho bude něco víc, třeba mne pozvou na svatbu. Nadlábnout se zadarmo, tím nepohrdne ani Císař. |
| |||
Skryté mezi řádky Fedrico, Jaccopo, Alienor da Sol Damverre, Hrad Carrosa, Velké Nádvoří 12. 9. 1325 od založení Říše, Podvečer Na tváři se mi objeví pobavený úsměv, když se drahý Fedrico pustí do opravy svého představení. Možná jsem zaznamenala lehce vyčítavý pohled směrem k Jaccopovi, který očividně uvedení neznámého vyloženě odflákl. Ač si nemyslím, že to bylo ze strany Jaccopa plánované. Sir Fedrico di Aosta, dědic knížectví Murrine. Teď už do sebe pomalu střípky zapadají. Rod pocházející z divokých hor a překrásných údolí s průzračnými jezery a nezkrotnými řekami. Navíc rod, kolem kterého se točí tolik pověstí a drbů, že by na tom mohli založit knihu. Teď už i rozumím rozdílu mezi oběma muži. Vlastně jsou taková dokonalá zrcadla svého původu. Fedrico by se do krajiny rodu Gullietů nehodil, stejně jako Jaccopo do Modrých horách. Nespouštím z Fedrica oči, dokud nedokončí svoje vlastní představení a pak s úsměvem přikývnu. Ale nic nedodávám. Byla jsem Jaccopem představena sice jednoduše, ale to nejdůležitější zaznělo. Princezna Království Slunce. Více není potřeba zmiňovat, protože již jen toto spojení, by všem mělo dát perfektní obrázek, s kým mají tu čest. "Myslím, že by se vám líbil, princezno." „Opravdu?“ Neodpustím si poznámku a upřímně se zasměju. „Je pravda, že pro dobrodruhy mám slabost, ale myslím, že zmiňované Bohyni nezvládnu konkurovat.“ Respektive ji nepotřebuji konkurovat. Jaccopo možná až netaktně svého bratra nazval mladým rozverným proutníkem, který si navíc již vyhlédl svoji kořist. V tuto chvíli by to již byla ztráta mého drahocenného času, pokud je muž na lovu, tak ho nic nezastaví. Nemluvě o tom, že aktuálně mám kolem sebe dva společníky, kteří stále schovávají spousty zajímavých tajemství. „Ale nebojte se o něj. Při dnešní slavnosti se spousta věcí schová a snadno přehlédne.“ Rozhlédnu se s úsměvem po sálu, který jen hýří barvami a alkohol teče proudem. „A pokud přeci jen, tak stačí drobnost, aby se vyvolal rozruch a zamilovaná dvojice mohla uprchnout ze zraku veřejnosti. A myslím, že už bychom na něco nápaditého rychle přišli, co by strhlo vlnu pozornosti jiným směrem.“ V tu chvíli se ale opětovně ozve hrdý pevný hlas. Znovu stočím pohled k černovlasému rytíři. Neubráním se až provokatérskému úsměvu a tázavě zvednu obočí. „Ano, to je pravda. Sokolnictví je má vášeň, a pokud se vše spojí i s nespoutanou jízdou na koni v přírodě, tak to opravdu nezvládnu odmítnout.“ Nenechám na sobě vůbec nic znát. Přeci jen, pouze hlupák by si nezjistil informace, s jakými lidmi se může setkat na plese. Ač otázka proč knížete z Murrine, případně samotného mladého hraběte Aosta, zajímá zrovna má malá osobnost, je vcelku zajímavá. Snad odpověď na tuto otázku nebude nudného charakteru. Pohlédnu na Jaccopa a vykouzlím na tváři zářivý polichocený úsměv. „Zdá se mi to, nebo mě váš bratranec přímo pozval do jeho domoviny na návštěvu?“ Vlastně by mě to lákalo. Nečekat až matka doladí veškeré detaily mojí budoucnosti a prostě si vybrat svoji cestu sama. Ano, ano, cesta ženy vždycky vede do sňatku, plození dětí a snahy držet si své vysoké postavení, optimálně ho ještě zvyšovat pro svoje vlastní potomstvo. Ale i tato cesta ač s obtížemi se dá vytvořit podle vlastních představ, moje teta již toto dokázala, proč by to nešlo znova. Naplnit vlastní ambice společně s ambicemi muže po vašem boku. Nebezpečná téměř utopická kombinace, ale neuvěřitelně uspokojující. |
| |||
Můj potencionální problém Fedrico, Alienor 12. 9. 1325 od založení Cirkusu, Podvečer "Sir Fedrico di Aosta, Pán Aosty, a dědic knížectví Murinne..." Začne Fedrico dodávat to, co jsem opomenul. Přijde mi to, nebo jsem ho vynecháním titulu trochu nakrknul? Na moji obranu, nemyslím si, že princeznu takové triviálnosti nějak skutečně zajímají a proto jsem tyto záměrně opomenul ve snaze Alienor nenudit. Na druhou stranu...je to slušnost. "Je mi potěšením, Princezno Alienor da Sol." Dokončí můj bratranec větu a mám pocit, že se na mne úkosem podíval jako na vrtáka. Pokrčím rameny a napiji se. Poté si vezme slovo princezna da Sol. „Ale cítím se lehce podvedeně, drahý Jaccopo. Když jsem se vás ptala na nějaké zajímavé společníky, tak jste mi svého bratrance zatajil. Doufám, že to nebylo schválně, abyste mě měl pouze a pouze pro sebe.“ Teatrálně si položím hřbet ruky na čelo a zatvářím se jakože zdrceně, což pro mne není tak těžké sehrát, stačí si v hlavě vybavit mého drahého strýce. "Ach, prokoukla jste mne, madam." Pak ale mrknu a zasměji se. "Jen žert. Ve skutečnosti platí, co jsem říkal prve, Vaše Jasnosti, neznám vaše preference a proto je pro mne těžké odhadovat koho by jste mohla shledat zajímavým." Odpovím upřímně. Během mého rozhovoru s mým bratrancem začneme trochu zanedbávat princeznu, což Fedrico, jako správná štika společenské konverzace napraví, když mne nepřímo vyzve vyprávět o mém bratru naší roztomilé společnici s úchvatným úsměvem a mravy královny. "Ach, můj bratr.." Na chvíli se zamyslím. "Myslím, že by se vám líbil, princezno. Nespoutaný rebel, který si dělá co chce, využívajíc své postavení mladšího bratra a faktu, že jej mám rád. Je to dobrodruh. Jednou se účastní boje s bandou lapků poblíž Todi, aby pak skřížil mečem s nějakým potulným rytířem v Giove a následně vyrazí brázdit širé moře s výpravou lovící piráty." Zavrtím hlavou v odevzdané gestu. "Stejně dobrodružnou povahou oplývá i v případě opačného pohlaví. Je to učiněný dobyvatel dámských srdcí, jakožto i jejich ložnic a to nepřeháním. Potíž je jeho nestálá povaha, proto jistě chápete mé obavy, když mi oznámil, že se zakoukal do dámy z císařova doprovodu. Nevím, kdo ta dáma je, oslovuje ji jako "Bohyně". Mohla by to být nějaká služebná, nebo dvorní dáma, ale něco mi říká, že takové štěstí mít nebudu. Začít si něco s kýmkoliv, kdo měl tu čest být dnes v císařově doprovodu a pokud by ta dáma měla být významná..." Odmlčím se. "Jedná se o potencionálně nebezpečnou situaci, zejména pro něj." Uzavřu. Upřímně, kdyby nebylo Fedrica, vyzval bych princeznu k tanci, takhle ovšem....všimnul jsem si, že princezna mého bratrance zajímá. Fedrico sice po svém otci zdědil onen pověstný Murrinovský poker face, ale už ho nějakou dobu znám a princezna jej zaujala, což není právě malý počin. Proto, jakožto správný rytíř a hodný bratránek, dám svému příbuznému přednost k té cti, potěšení a privilegiu, aby byl princezniným partnerem při jejím prvním tanci. A taky mne to ušetří pozornosti ostatních. Přeci jen, tanec s Alienor není něco, co by téhle společnosti uniklo a já nestojím aby se o mne zajímalo zbytečně moc lidí. I když strýčka by to asi potěšilo, což je další důvod, proč to nedělat. Nicméně, pokud by se Fedrico neměl v brzké době k činu, tak se pohnu a princeznu vyzvu já, protože i přes vše výše zmíněné, princezna má nádherný úsměv a mohl bych jí při tanci alespoň pěkně zblízka koukat na prs...do očí. |
| |||
Za poklademAyre, Aldabert, Valran III., Riccardo, Margarette, Jaccopo Palác di Fiore, pak Hrad Carrosa, Velké nádvoří 12. 9. 1325 od založení Říše, podvečer "Ano, tati!" Na oko pokorně zareaguju na ponaučení staršího bratra. Proč všude jen vidí démony a bubáky? Vždyť svět umí být také nádherný. Jako třeba dnes, kdy jsem spatřil dámu svého srdce. Co na tom, že neznám ani její jméno. Když je vůle, cesta se vždycky najde. Jeden starý námořník mi kdysi v irahelské Celleně vyprávěl, že když máš velký sen, a jdeš si za ním, pak se celý vesmír spojí, aby ti pomohl. Když rázným krokem dosáhnu její blízkosti, tiše a pokorně postavím se do 'fronty' klanění se Vládkyni zemí i srdcí našich. V dostatečné vzdálenosti snažím se lapit alespoň vůni své Bohyně. Zaslechnu pár slov z hovoru, jež přede mnou právě probíhá. |
| |||
Ozvěna skalFedrico, Jaccopo, Alienor da Sol Jakmile se přiblížím na doslech kavalíra a dámy, zaznamenám, že Jaccopo klokotá kolem jižní krásky jako horský potok u nás doma. Slova z něj padají na můj vkus až příliš rychle. Obskakují pěkný kamínek, co jej právě zaujal, aby za krátký čas oblažoval zase jiný.
Mé představení Jaccopo poněkud odflákne, a tak jej hlasem pevným a neoblomným opravím. "Sir Fedrico di Aosta, Pán Aosty, a dědic knížectví Murinne. Naše panství je severně od země Jaccopova rodu, přes přístavy Gulliet a Sanrenno putuje naše zboží do světa. Je mi potěšením, Princezno Alienor da Sol." Jsem jak se patří hrdý na své léno, a svá horská údolí. Dáma má plné právo znát celé mé jméno, panství, i dosah mé moci. Chtěl bych něco říci této ženě, jejíž divokou, a svým způsobem jadrnou jiskru v očích jsem nepřehlédl. I mé šedomodré oči vlka planou podobnou září, leč o dost tvrdší a odhodlanější. Však bratranec klokotá stále dále a dále svým přívalem skotačivých slov. Tak mlčím. K přípitku na uvítanou se beze slov přidávám. |
| |||
Preparty a party Damen, Arriane, čubky, všichni ( :* pro Inkvizitora) Ze rtů mi unikne tichý povzdych. Frustrovaný, příliš frustrovaný na to, že mám v klíně ruku i tvář krásné dívky, ale více na ten hluk přicházející z ulice nereaguji. Nedovedu se ale ubránit myšlenkám na to, jak zvrhlé se mi to celé zdá: Dammvere vítá císaře. Těžko říct, jestli těm chudákům někdo zaplatil, nebo tohle město přišlo za všechen ten čas, který Ayre strávila v Thorn, o rozum. Představuji si, jak všichni stojí kolem cesty a házejí lístky dammverských růží pod kopyta jeho koně, třebaže by si měli raději odplivnout. |
| |||
Rozhovor s urozenou Margarette z Firtulu, Ayre Othor Hrad Carrosa velké nádvoří 12. 9. 1325 od založení Říše, podvečer S klidem opětuji Ayrinin pohled a v mých očích se odráží tvrdost a rozhodnost s níž hodnotím naši hostitelku stejně jako ona mě a který neodpovídá mému pokřivenému tělu a rozhodně né výrazu jenž spolu s veselým úsměvem vévodí na mé tváři. Klidně následuji pohled naší hostitelky ani mne to nešokuje. Málokdo na mě udrží pohled, když kráčím vedle své sestry. Můj hlas zní mile. „Naplňuje mě pýchou, že jste o mě vůbec slyšela, přeci jen zatím jsem se ničím příliš neproslavil.“ Drobně se usměji. „Patrně jsi slyšela o mrzáku z našeho rodu, no to nic. To není novinka, stejně jako já bratrovi procházím hosty jenž ho mohou oslovit a nezná je, když pořádáme hostinu.“ Pak pokračuji, když pronese o tom, že nemůžeme ukrást čas, tentokrát je můj úsměv trošku jiný. Jakoby trošku pokřiveně pobavený. „ Snad nebudete tohoto prohlášení litovat. Ovšem než na to zapomenu, asi bych vám měl za náš rod poděkovat za milé přivítání, ikdyž jsme se tak trošku přilepili na císařský průvod.“ Odmlčím se, v očích se my blýskne pobavení a pokračuji. „Je ovšem pravdou, že jsem za vámi nepřišel tak úplně bez postranních úmyslů.“ Trošku se usměji. „Jejich povícero. Má drahá sestřička je vaší velkou obdivovatelkou a musím říci, že když vám stojím skoro tváří tvář chápu proč. “ Pronesu a přenesu váhu na hůl, abych si trochu odlehčil nohu a opět se drobně usměji. „Myslím že je to od mé sestry chytré. Vždy bychom se měli učit od nejlepších a nejúspěšnějších.“ Chci ještě dodat druhou půlku o těch nejhorších, ale to se sem nehodí. „Jako správný milující bráška svou sestru ne jen chráním, ale i chci jí plnit přání. Setkání s vámi je jedním z nich.“ Usměji se vesele na Margaret. „Ale to není hlavní důvod proč jsme se k vámi vydaly. Tedy krom útěku z dosahu naší ctěné, jemnocitné a milované babičky.“ Poslední větu pronese s naprosto neutrálním tonem, ale v očích mu zasvítí pobavení než pokračuje. „Ač to není zvykem u řekněme, u mé společenské vrstvy. Miluji knihy a vy jste bez zbytečně nadsazených slov prý shromáždila velmi slušnou knihovnu. Chtěl bych požádat o možnost podívat se do ní a případně o doporučení.“ Pronesu a pohlédnu na naši hostitelku a tentokráte mé oči mají ostražitý a vyčkávavý výraz, ikdyž na tváři mám pořád veselý úsměv. |
| |||
Poznávání místních mužů Jaccopo z Taggia, Fedrico di Aosta Hrad Carrosa, Velké nádvoří 12. 9. 1325 od založení Říše, Podvečer Spousta otázek a jen málo konkrétních odpovědí. Buď se můj společník bojí, že bych snad byla následně zklamaná, nebo opravdu nemá své oblíbence v místní společnosti. Pouze tedy s úsměvem pokývu hlavou a znovu se rozhlédnu po sále. Hovor se plynule stočí k tanci. „Ne, opravdu vás k ničemu takovému nenabádám. U některých žen byste se mohl setkat dokonce i s určitou nevolí. A věřte mi, že dokud zůstanou jenom u facky, tak jste vlastně vítěz. Jsou i jiné sofistikovanější způsoby a nemusel byste z toho vyjít zrovna dobře.“ Pobaveně se zasměju. Ne, že by mi mužské doteky vadily. Pořád jsem mladá dívka, která má svoje touhy a potřeby. Ale není úplně vhodné to takhle veřejně prezentovat. „Ale minimálně bych ocenila Vaši odvahu, to aspoň vyzkoušet, dobrý rytíři.“ Uculím se a spokojeně se zasním, na tváři se mi objeví hravý úsměv. „Ale ať tak či tak, máte pravdu. Tanec je příjemný. Navíc parket je místo, kde opravdu dvojice může být aspoň na vteřinu v soukromí. Bez zbytečných očí a uší všude kolem. Což je ideální ať už pro zábavnější kratochvíle nebo i pro politiku a diplomacii.“ Periferně zaznamenám neznámého muže, který zamíří ke mně a Jaccopovi. Drobně stočím hlavu, abych si mohla neznámého prohlédnout, a o krok ustoupím, když doopravdy zakončí svou pouť nádvoří u nás. Musím se drobně pousmát, jakým stylem nás oba Jaccopo představil. Na oplátku Fedricovi vystřihnu jednu z mých opravdu elegantních úklon, ale nezapomenu na notnou dávku vlastního sebevědomí a hravosti. Pouze na vteřinku při úkloně sklopím oči, po většinu doby ale nespouštím z Fedrica oči a už v žádném případě mě neopouští zaujatý úsměv. „Ano, na setkání a nové známosti!“ Přizvednu pohár a plným douškem upiju víno. „Ale cítím se lehce podvedeně, drahý Jaccopo. Když jsem se vás ptala na nějaké zajímavé společníky, tak jste mi svého bratrance zatajil. Doufám, že to nebylo schválně, abyste mě měl pouze a pouze pro sebe.“ Pronesu hravým tónem, abych okamžitě rozplynula všechny pochybnosti, že by mě snad takováto maličkost doopravdy dokázala urazit. Ve chvíli, kdy se pánové ponoří do vlastní konverzace, tak mám čas si oba prohlédnout. Jaccopo z Taggia, z rodu Gullietů. Mladý muž. Rytíř. Pohledný. S hravým úsměvem a jiskřičkami v očích toužící po zábavě. Podle držení těla bude schopný rytíř, ale i tanečník. Což je výborná kombinace. Člověk si pak aspoň na jeden večer může myslet, že dobří rytíři opravdu nevymřeli, ač je to pouze iluze dnešního večera plného barev, zábavy a radosti. Na druhé straně neznámý muž s havraní hřívou a stejně temným pohledem. Ne. Ne. Tenhle popis není správný. Není to temnota, ale spíše hloubka. Neznámá hloubka, ve které by se jakékoliv děvče velice rádo a dobrovolně utopilo. Hloubka vyvolávající nebezpečnou zvědavost. Oba společníci jsou elegantní, mladí, pohlední, svým způsobem zajímaví. Ale neunikne mi mezi nimi důležitý kontrast. Jaccopo je hravý a výřečný, jeho konverzace je svěží a lehká. Fedrico naopak je úspornější, těžší, přesto ale gesty výraznější. Navíc o drahém Fedricovi jsem se aktuálně dozvěděla pouze jeho jméno, pokud jsem byla schopná u Jaccopa odhadnout jeho původ, tak tady už jsem úplně ztracená. |
doba vygenerování stránky: 0.087314128875732 sekund