Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Axira-Carroské Nešpory

Příspěvků: 144
Hraje se Denně  Vypravěč ignis je offlineignis
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Arriane z Meinland je offline, naposledy online byla 08. května 2024 19:44Arriane z Meinland
 Postava Adrenika Hellen Vissarion je offline, naposledy online byla 08. května 2024 19:44Adrenika Hellen Vissarion
 Postava Albino Peruzzi je offline, naposledy online byla 22. června 2024 23:57Albino Peruzzi
 Postava Margarette z Firtulu je offline, naposledy online byla 20. července 2024 17:14Margarette z Firtulu
 Postava Aldabert Othor je offline, naposledy online byla 01. července 2024 20:37Aldabert Othor
 Postava Tancredo Horrenville je offline, naposledy online byla 26. června 2024 17:03Tancredo Horrenville
 Postava Ayre Othor di Dammvere je offline, naposledy online byla 30. června 2024 11:18Ayre Othor di Dammvere
 Postava Diterich z Durnugau je offline, naposledy online byla 19. července 2024 23:51Diterich z Durnugau
 Postava Valran III. Axirský je offline, naposledy online byla 12. července 2024 21:22Valran III. Axirský
 Postava Fatima Meinland je offline, naposledy online byla 30. června 2024 11:18Fatima Meinland
 Postava Allexis Axirská je offline, naposledy online byla 19. července 2024 22:23Allexis Axirská
 Postava Amadeo z Murrine “Noční Lovec” je offline, naposledy online byla 20. července 2024 18:10Amadeo z Murrine “Noční Lovec”
 Postava Elvira Merizzi je offline, naposledy online byla 19. července 2024 22:23Elvira Merizzi
 Postava Ywaine Murrine je offline, naposledy online byla 13. srpna 2023 16:04Ywaine Murrine
 Postava Gilberta Firennze je offline, naposledy online byla 05. července 2024 8:45Gilberta Firennze
 Postava Lorenzo Merrizzi je offline, naposledy online byla 18. července 2024 2:22Lorenzo Merrizzi
 Postava Sonia Gulliet de Burrbo je offline, naposledy online byla 30. června 2024 11:18Sonia Gulliet de Burrbo
 Postava Chiara da Lucca je offline, naposledy online byla 27. dubna 2024 18:56Chiara da Lucca
 Postava Jaccopo z Taggia je offline, naposledy online byla 02. června 2024 16:29Jaccopo z Taggia
 Postava Ondrenikos Abrellos Vissarion je offline, naposledy online byla 24. června 2024 15:15Ondrenikos Abrellos Vissarion
 Postava Damen z Com je offline, naposledy online byla 19. července 2024 23:51Damen z Com
 Postava Fedrico di Aosta je offline, naposledy online byla 19. července 2024 17:26Fedrico di Aosta
 Postava Alienor da Sol je offline, naposledy online byla 20. července 2024 11:31Alienor da Sol
 Postava Tommaso da Lucca je offline, naposledy online byla 20. července 2024 17:31Tommaso da Lucca
 Postava Riccardo z Fanna je offline, naposledy online byla 19. července 2024 21:43Riccardo z Fanna
 Postava Fina da Lucca je offline, naposledy online byla 11. května 2024 20:46Fina da Lucca
 Postava Betti da Lucca je offline, naposledy online byla 13. ledna 2024 14:09Betti da Lucca
 Postava Betrand z Rivolle je offline, naposledy online byla 19. července 2024 22:03Betrand z Rivolle
 Postava Teodorre di Sanrenno je offline, naposledy online byla 19. července 2024 17:26Teodorre di Sanrenno
 
Adrenika Hellen Vissarion - 24. března 2023 21:19
954c6520e22814d5bfea7b31a2eb10e97088.jpg

Zvony Damverre



Tancredo, Andrenika, Ondrenikos, Alienor da Sol
Carrosa, Terasy Nového paláce
12.9. 1325 od založení Říše, Dopoledne


Karn nebylo v ničem jako Dračí říše a jen z mála připomínalo Sluneční království. Od drobných zvyků až po samotný styl, ve kterém bylo vystavěno srdce tohoto malého markrabství, mi bylo připomínáno, jak daleko jsme. Byla jsem přesvědčená, že Tancredo by sem býval byl nikdy nezamířil, pokud by mu to někdo nenařídil. Byl to jeho bratr? Alienorra? Mhouřila jsem oči před slunečním světlem a snažila se vyčíst z tváře svého muže, co si myslí. Mou pozornost si ale čím dál víc získávaly hlasité zvony mísící se s výkřiky prostých lidí. Takhle vítají toho svého císaře? Nespokojeně jsem nakrčila nos a nabrala si do dlaně několik kousků hroznového vína, než jsem přidala ke zbytku své rodiny.


"Zvláštní, že?" prohodila jsem směrem ke svému bratrovi. Za ty roky se z něj stal zcela cizí člověk, ve kterém jsem rozeznávala jen pramálo z toho kým byl, když ještě byla mým domovem Hardie. Neptala jsem se, proč sem jel a proč si ze všech možných cest vybral cestu zrovna s námi. Ač nám v žilách kolovala stejná krev, promluvila jsem s ním za celou cestu méně, než se svým mužem. Obávala jsem se, že zdvořilostní otázka přinese druhou a ta zas další a další... až bych se nakonec tázala na tu nejbolestivější otázku ze všech. A na tu jsem nechtěla znát odpověď. Anebo...? Otočila jsem se ke dvojici mužů sotva Tancredo promluvil.


"Zamiřme do města," opřela jsem se opět o zábradlí a shlédla na slavnostní průvod, jež se táhl městem, "tahle země má dva pány a možná bude lepší poznat zbytek hostí a města, než si ti vyřeší své..." nepokoušela jsem se nijak skrýt, že zrovna nestojím o klanění se cizímu císaři. Navíc jsem celou cestu bájila Alienor o trzích, jež dokážou nabídnout i jiné věci, než jen perly a bavlnu.

"Pravda," přitakala jsem Alienor, "až to začne, nebude čas utíkat do města," povzdechla jsem si. Karn možná bylo cizím krajem, ale mravy tu měli podobné, či ne rovnou stejné jako na císařském dvoře v Hardii. A přitom se sem všichni sbíhají... S otázkou v očích jsem se otočila na manžela. Byl to koneckonců on kdo se ptal, tak by měl také souhlasit. Nepochybovala jsem ale o tom, že dá raději přednost rušným ulicím, než zdvořilostním frázím.

Než jsem stihla říct cokoliv dalšího, promluvila Alienor. Koutky rtů mi na krátký okamžik povyskočily do úsměvu, než jsem se rychle kousla do rtu. Neměla bych tohle její chování podporovat, ale zároveň jsem v ní viděla kousek sebe, než jsem se dostala do Slunečního království. Bylo mi tak proti vůli jí usměrňovat, když jediný. kdo tahle slova slyšel, byla její rodina.


 
Alienor da Sol - 24. března 2023 15:47
alienor21730.png
Zvony Damverre

Tancredo, Andrenika, Ondrenikos, Alienor da Sol
Carrosa, Terasy Nového paláce
12.9. 1325 od založení Říše, Dopoledne


Elegantně se protáhnu na terasu mezi příbuzné a opřu se dlaněmi o zábradlí, abych viděla trošinku lépe na celý průvod. Zvony. Jásání. Máchání vlaječkami. Házení okvětních lístků. Omdlívající poddaní. Strážní odstrkující každého, kdo by se jen pokusil o trochu více přiblížit k mladému císaři. Kdyby mohli, tak by mu určitě i líbali nohy, ruce, šaty, cokoliv, na co by v té chvíli dosáhli.
Zvědavě si prohlížím všechny výraznější figurky celého procesí. Ať už významné šlechtice, méně významné šlechtice, nebo naprosto bezvýznamné šlechtice, kteří ale tuto příležitost berou jako možnost pozvednout své jméno aspoň o pár milimetrů výše, případně provdat svoje dcery a syny za někoho s lepšími majetky a jmény. A tak dále a tak dále.

Opřu se pohodlně lokty o zábradlí a bradu si podepřu o dlaně. Tak kterému z nich by mě nejradši rodiče prodali…? Hmm. Třeba tamhle ten? Ne. Ne, to je tak hodnocení 6 z 10. Hmm. Nebo tam ten? Ach. Zezadu sice jasných 10 z 10. Ale zepředu? Tam už jdou body tvrdě do minusu. A co támhle ten? Ne. Hlavně ne někoho, kdo je o hlavu menší než já…

Pobaveně se uculím. Vlastně mě tahle ta sňatková šaráda začíná bavit. A navíc zde mám jednu velkou výhodu. Nemám tu za zády rodiče, kteří by hlídali každý můj krok a strachy mě raději nepouštěli ven. Představte si. Co kdybych náhodou ukradla koně a byla fuč! Dobře. Dobře. Neříkám, že už jsem to párkrát nezkusila. Ale! Vždycky jsem se vrátila, nebo tedy byla jsem dovlečena zpátky. Bohužel rodičové ještě nepřišli na to, že čím víc se mě snaží zamykat a hlídat, tím více mě baví utíkat, a tím více se zlepšuju v plánování nového útěkového komplotu. Co by byl život bez zábavy, že ano.

Ze zaujatého sledování průvodu mě ale vytrhne povzdechnutí mého strýčka doplněné téměř až nešťastnou otázkou.
Bohužel strýčku, lehce se obávám, že tebe jen tak nenápadně začlenit do tohohle davu nepůjde. Až moc máš v očích zapsané, co si doopravdy o těchto lidech myslíš.
Samozřejmě si své myšlenky nechám pro sebe a jenom Tancredovi věnuji pobavený úsměv. A svoji pozornost přenesu na Andreniku, která byla nedobrovolně korunována na hlavu naší výpravy.
„Vsadím se, že nebude chybět nějaký okázalý večírek, kde se každý bude moci tvářit důležitě a honosit vším i tím, co nikdy nedokázal.“
Odstoupím od zábradlí a široce se usměju na své příbuzenstvo.
„S čím samozřejmě souvisí spousta jídla, že by z toho nakrmili celou říši, a alkoholické nápoje potečou proudem, snad aby dámy byly povolnější a slepější vůči svým protějškům.“
Ups! Já to řekla nahlas? No nic. Stejně jsem pouze shrnula myšlenky téměř všech tady.
 
Tancredo Horrenville - 24. března 2023 08:06
vikingsragnarlothbroki240154985.jpg

Zvony Damverre

Tancredo, Andrenika, Ondrenikos, Alienor da Sol
Carrosa, Terasy Nového paláce
12.9. 1325 od založení Říše, Dopoledne



Stál jsem na terase obklopen svou milující rodinou a sledoval průvod mladého císaře Valrana... Průvod to byl vskutku majestátní... a určitě se v něm nacházela spousta vznešené kořisti. Škoda jen že mi můj bratr král nedovolil vzít si sebou armádu, takhle to zajmutí císaře bude o to složitější teda samozřejmě žádné zajímání nebude... ale prý má krásnou sestru která by se dala zkazit... nebo naložit na loď... nebo obojí... S povzdechem sleduji celé to procesí, načež pronesu ke svým společnicím a společníkovi jen prosté.

"Tak to začíná a všichni důležití jsou už tady. Adreniko, nějaké návrhy jak se co nejlépe začlenit do toho davu co nás pak čeká?"

Stočím pohled na svou přenádhernou manželku, která se, alespoň doufám, na tento výlet na rozdíl ode mě těšila. Adrenika je na těchto akcích jako ryba ve vodě, tak třeba jí udělá radost že jí nechám naši skupinu, nebo alespoň sebe vést. Já se rád spokojím primárně s pozorováním a popíjením.

"Nebo oznámil už nějaký sluha čím že bude tato... velkolepá akce začínat?"

Stejně svého bratra krále jednoho dne zabiju... protože posílat mě na takovéhle sedánky je snad za trest. Radši bych jim vyplenil pobřeží než s nimi hodoval u jednoho stolu. Přicházející úder sekery má člověk alespoň šanci vidět. Jed je úplně jiná kategorie.
 
Riccardo z Fanna - 24. března 2023 06:44
2010092017085825425ad76145.jpg
Zvony Damverre

Hlavně Diterich s Allexis,
Margarette, Riccardo, okrajově Valran
Před Branami Damverre
12.9. 1325 od založení Říše, Dopoledne


V pravdě by ve mě ten výlet za císařem budil mnohem větší nadšení, kdyby ho neorganizovala moje ctěná babička. Tedy ne že bych jí neměl rád, ale její komandování leze na nervy ne jen mě, ale nebojím se říci celému rodu.

Příjezd k městu a k pozdravení císaře čelními představiteli jsem málem prošvihl, protože jsem řešil pořadí ve kterém čelní představitelé našeho průvodu budou vjíždět do města.

Jako rodinu si asi nějak porovná babička, ale naši podřízení hlavně ti od staršího bratra a strýce mají své názory kdo je přednější.

Já si v sedle svého vraníka povzdychnu a poplácám ho po krku.

„Tak jsme domluveni pánové. Uděláme dvě řady, když se vejdeme tak čtyři, napravo pojedou strýcovi podřízení nalevo naši. Buďte tak laskavi a tvařte se, alespoň na venek po dobu, že jsme disciplinovaný rod a neztrapněte nás, že se budete strkat o místa v průvodu. Prosím.“

Střelím pohledem k čelu průvodu a otočím koně.

„Dobrá máte naši plnou důvěru a teď mne omluvte.“

S tím popoženu koně dopředu. Sám se usměji při pohledu jak rychle krátí můj vraník vzdálenost mezi mnou a čelem průvodu. Sice rychlost není slovo co lidem přijde na mysl, když ho poprvé uvidí. Těmi jsou síla nebo houževnatost, ale i tak dokáže vyvinout celkem slušnou rychlost zvláště teď, když jeho čabraka zdobená erbem mého rodu pod sebou nemá koňskou zbroj. Ta je někde vzadu na nákladním koni. Takže ho tíží krom mé maličkosti jen štít a válečná sekera připnutá u sedla a přilba vepředu.

Já sice pod pláštěm mám plátovou zbroj, ale co naplat jedná se o veřejné vystoupení a plátovka skrývá můj hrb lépe než obyčejné šaty. Navíc je na ní můj oř zvyklý.

Dojedu skupinku mého rodu, kývnu na pozdrav jak sestrám tak sestřenicím a pomalu vyklusávám. Na rozdíl od strýce jsem neměl ani náznak touhy být první na to babičku a své ostatní příbuzné znám příliš dobře. Přesto se my podaří skrýt úsměv, když ho babička bezeslovně srovná do latě.

Před císařem se v sedle hluboce ukloním jak jen to má zbroj dovolí. Chci se představit, ale pak se do věci vloží ditrich a já jen pro sebe pokrčím rameny a zařadím se v průvodu za babičku.

Ditrichův proslov k babičce naslouchám zatím co si poklepávám prsty na přilbu.
Po chvilce pronesu k babičce.

„Hmm dobré vědět, když nám náš císař tedy tak taktně vzkazuje, že si nepřeje ve své blízkosti skriplené budeme to zajisté brát v potaz. Mám se přesunout někam dozadu k sestrám ať nejsem tak na očích.“

Pronesu vědouc, že pokud pojedu vedle sester, jejich krása na sebe stáhne veškerou pozornost a já budu méně razit.
Ještě než babička stačí něco říci objeví se princezna a pronese poznámku o nouzi družiny.
Já se uchechtnu a mírně se v sedle ukloním.

„Máte naprostou pravdu, nouzí o doprovod netrpíme, spíše naopak, ikdyž se náš skromný průvod nedá s vaším ani srovnat.

Jinak zdravím vás vaše výsosti jménem naší rodiny.

Je nám ctí, že jste se rozhodla poctít nás svou přítomností.

Ovšem jak se zdá pověsti o vaší kráse a vašem vtipu, pro jednou ne jen, že nepřeháněli, ale byli daleko vzadu za skutečností. Jaká byla zatím cesta?“


Vrhnu pohled na babičku a následně na strýce se staršími bratry.
 
Tommaso da Lucca - 24. března 2023 02:45
lucav2780.jpg

Zvony Damverre



Palec mi přejížděl po naostřeném noži, společně s kouskem jablka se přiblížil k mým ústům. Cokoliv se dělo právě v městu mohlo znamenat jen jedno, a i nasládlá chuť toho, co jsem si dopřával, mi nedokázala tuto moc zpříjemnit. Noha přehozená přes tu druhou a židle v mírném záklonu, kdy můj pohled směřoval nějak do neznáma. Izolujíc realitu, že si moje neteřinky jistě povídají o těch nejdůležitějších tématech, kdy já měl zdaleka jiné myšlenky.
Čepel projela opět mým aktuálním pokrmem, oddělující další část. Než jsem ale pokračoval v poklidném stravování, jeden z gardista upoutal moji pozornost svou prezencí. Tmavě hnědé duhovky mu mohli naznačit, že ho vnímám, i když hlava směřovala pořád stejným směrem.
„Císař…“ tiše jsem mlaskl a rukou jej poslal pryč. Pohled se mi upřel na moment na mé ruce, palec opět přejel přes čepel, vzal jsem si cíp jablka a poklidně jsem pokračoval v jídle. Nebylo kam spěchat a hnát se do davu jako nějaký čokl? Já? Na to jsem vážně nebyl.

Po pár minutách, kdy můj pohled byl tentokrát spíše již už v mém klíně jsem stál před dvěma možnostmi… pokračovat v dalším jablku anebo se podívat na toho, kvůli kterému zde byl takový povyk. A to jsem věřil, že to nebude tak hlučné, pomyslel jsem si a zhoupl se na židli dopředu. Noha přehozená přes druhou dopadla na zem a já jsem odložil to, co z jablka zbylo na talíř. Ruka záhy přejela k nedaleké látkovině, prsty se opřely o ten kus oceli, který jsem využíval na stravování a já si tak dopřál ještě tu chvilku klidu, dokud jsem se nezbavil všech nečistot. Pohled na sebe sama a nastavení samotné ostří vůči nebesům, které jsem ještě před chvílí pozoroval. Moment na to už byla čepel v pochvě u mého pasu a já se ztěžka mohl zvednout o stůl s pohledem na ty tři, ke kterým jsem se rozešel.

„Přijíždí císař, Valran třetí… možností na to ho vidět budete mít asi hodně, ale podobný průvod se nestává zas tak často,“ přejel jsem každou z nich pohledem a dodal: „Pokud tedy chcete, můžu vás doprovodit. Aspoň s vámi nebude muset nějaký gardista,“ ušklíbl jsem se realitě, že pokud byla doba, kdy by je měl, popřípadě mít někdo na očích nejspíše nastala. Do tohoto města se začnou sjíždět jak ti nejvýznamnější, tak i ti, kteří by nikdy neměli spatřit světlo tohoto světa, pomyslel jsem si a prsty pokynul k nejbližšímu gardistovi se slovy: „Gavino, Botta a Pippo mne doprovodí, zavolejte pro ně… věřím, že by se na nového císaře mohli podívat též,“ pohled dopadl na ty tři princezny, jak se tedy vlastně rozhodnou a jestli se chtějí vlastně podívat, kdo zde dokáže udělat tolik povyku. Ale… ani jedna neteř nebyla zas tak malá, abych ji vzal na ramena, a i když by to ta trojice možná chtěla zkusit, nejspíše by se to nehodilo. „Připravte nám koně,“ dodal jsem ke gardistovi, který už se chtěl asi klidit a já mu tak aspoň na pár vteřin mohl darovat významný pohled. I tak jsem se podíval zpět ty tři, dávající jim možnost výběru: „Budete preferovat jízdu s vlastním koněm, či?“

Obrázek

 
Allexis Axirská - 23. března 2023 23:09
allexxissmall702.jpg

Zvony Damverre




Diterich, Allexis, Margarette, Riccardo,okrajově Valran
Před Branami Damverre
12.9. 1325 od založení Říše, Dopoledne



Vzhledem k tomu co celou cestu ctihodní a udatní reci v horách naleštěného železa předváděli za tance kolem mého ctěného bratra, všemi milovaného císaře Valrana - již třetího toho jména - čekala jsem v Damverre poněkud jiné přivítání, než květinami vystlané promenády. Nenechávám na sobě toto překvapení nikterak znát, ne nehnu ani brvou, ne dokud nemám svou tvář dokonale pod kontrolou. Na závěr cesty si schovávám sváteční úsměv, a vzhledem k tomu, co jsem všechno v průběhu této cesty viděla, se mi jej podaří ukotvit v tvář velmi snadno. Vlastně, se usmívám až uvolněně.

Namísto květin mohly z nebe pršet šípy a nebo šikovně hozené koňské koblihy, či do kuliček uhnětené kusy bláta a prasečinců. Proto mnou trocha okvětních plátků květin usazujících se mi na vlasech nijak nehne. Vlastně je až vítám. Přehodím si otěže svojí klisny do jedné ruky, a tu druhou jemně pozvedám, a mávám kolem sebe. Což na tom, že se plížíme k cíli cesty pomaleji než zmírající chromý osel, stále ještě se alespoń slabě přibližujeme cíli. Pomalejší tempo, způsobené davy které náš doprovod musí místy usměrňovat, alespoň umožňuje lépe mířit úsměvy na všechy strany a sladčeji mávat, zatímco sedím vpřímeně v bočním dámském sedle. Otěže svojí klisny držím jen jednou rukou v jezdecké rukavici, tou druhou elegantně pokynuji davům na pozdrav.

Celé je to jen jedna zdlouhavá hra, která nebere konce. Někdy nás zdržují davy, jinde zas vozy nebo kočáry, odklízející se nám pomalu z cesty. Pod freskou úsměvu pevně vtesanou do tváře, kterou otáčím všemi směry, kterými posílám vřelé pohledy, úsměvy a mávnutí, jsem již zcela odevzdaná lákavé představě kádě plné horké vody, která by uvolnila ztuhlé svaly zad, i jiná od sedla otlačená místa. Zvuky kolem mně, jako by však stále nabývaly na hlasitosti, až je to chvílemi nepříjemné. Bubny duní, koním na postrojích cinkají zvonečky, podkovy zvoní ještě hlasitěji o dlažbu města. A pak se k tomu musí přidat nějaký tupohlav s trubkou.

Neudivuje mne, že Diterich na volání hlásné trouby odpověděl, tak jak odpověděl, vlastně mu z hloubi duše tleskám. Pokud se něčemu divím, tak jedině tomu, jak dlouho to Medvídek vydržel a jak něžně promluvil. Mne, jako jemnou dámu, napadají mnohem zajímavější místa a praktiky, která by se dala s dechovými nástroji provádět, na místo toho halasu který vytváří doprovod náš, a co hůř uvítací výbor Damverrský, nebo co to ke všem čertům je. Jeden by až řekl, že město snad hoří, nebo co, ale ne. To se jen potkaly dva průvody.

A tak zpomalujeme ještě víc, než jsem si myslela, že je možné. A v tom ji uvidím, a jako bych se přenesla o mnoho dní cesty nazpět, znovu do Thorn, do měsíců dávno minulých. Do doby dávno minulé, do dnů trávených v zahradách a u turnajů na tribunách. U všech svatých, to není možné, pomyslím si nešťastně, už tehdá na tribuně se ctěná matriarchální matrona zjevila jako duch bílé pání o půlnoci na ochozech hradboví, a hle, zrak a sluch mne snad šálí znovu, nebo si to alespoň myslím, stejně jako jsem si to myslela tehdy na Tribunách v Thorn, kde jsem viděla poslední zjevení Bílé paní.
Zátylek mi polije nepříjemná vlna chladného pocitu, jako bych tuhle chvíli již někdy prožila. A vsutku, další zjevení bílé paní dávno za zenitem, skoro stejné jako tehdá s Kristinou z Rell na Tribunách. Kde té je asi konec, kdo ví? Já nemám nejmenší tušení kam se mohla podít, co ale tuším, je věc jiná. Z čistajasna se zjevující matky rodů, co měly dávno odpočívat v pokoji (s výhledem) mají i v Dammvere. Ochraňuj nás ruka páně, to teprve bude zábava, říkám si, když se pouští s Diterichem do roztržky ale Medvídek se nedá. Smete stařenčiny protesty z cesty, jako vichr spadlé listí.

Královsky se bavím ale nedávám to na sobě znát, jen si do hlavy ukládám poznámku, koupit za tuto sladkou tečku za touhle cestou, Diterichovi pořádný sud medoviny. Je k zulíbání.
"Pohledná, to ano,"
Uculím se v závěru Diterichovy promluvy jako bych mu dozvukovala ozvěnou, když znovu pobídnu svou klisnu aby pomalým krokem popošla blíže a přiblížím se tak k Diterichovu koni, za kterým jsem celou cestu jela.
"Omluvte, že se Vám do toho vložím, ale s dovolením cnostné paní, ráda bych si svůj doprovod ponechala i po zbyek cesty,"ozvu se kousavě. Kdyby usměvy byly med, mohla by se tato ulice přejmenovat na medovou cestu, jen díky mému dnešnímu výkonu. "Jak se zdá, Vy nemáte o své vlastní hlásné trouby i další doprovod nouzi," usměji se na postarší dámu, zatímco si rukou která přestala mávat, uhlazuji šaty. A nebudete mít, ani když by jich tu několika pánům Diterich narval do míst kde se svazují nohavice, dodám v duchu.
 
Pán Osudů - 23. března 2023 18:43
vypr36253.jpg

Stará Žába



Hlavně Diterich,
Allexis, Margarette, Riccardo, okrajově Valran
Před Branami Damverre
12.9. 1325 od založení Říše, Dopoledne


Cecillia z Fitrulu, za svými zády nazývaná Stará žába, markýza z Vennecha a Fitrulu se otočila na mohutného rytíře a lehce se usmála. "Vy musíte být Diterich, největší Othor co kdy chodil po zemi." Dodala a lehce se usmála. "Těší mne, že je tady jeho Veličenstvo pracovně. Jinak bychom tady všichni cestovali zbytečně. V každém případě nic nebráni muži aby si i při práci užil zábavy a pokud má jeho veličenstvo specifický vkus, kým jsem já obyčejná stařena abych ho soudila." Dodala a ještě jednou se na Ditericha lehce usmála. "Jistě vám nebude vaadit slavný rytíři, když doprovodíte starou dámu. Můžete mi povyprávět o tom co se jste dokázal na Sever od Hor. Přiznám se že jsem vás viděla jako malého chlapce a pak se k nám tady na jih. Na venkov dostaly jen pověsti a ty ani z daleka nevystihují podstatu skutečnosti." Usmála se a přivedla svého koně blíže Diterichovi.
 
Diterich z Durnugau - 23. března 2023 12:03
axir52680.jpg

Zvony Damverre


Diterich, Allexis, Margarette, Riccardo, okrajově Valran
Před Branami Damverre
12.9. 1325 od založení Říše, Dopoledne



Moja dlaň v okovanej rukavici nebola na rameni toho chudáka položená náhodou.
Stisk silnej, prsty sa zabárali hlbšie a hlbšie do jeho mäkkého tela, až dokým som nemal alespoň ten príjemný, ukľudňujúci pocit, že mu drtím kosti,
"Ešte raz mi zatrúb rovno do ucha a narvem ti tú trúbu do-"
Nedokončím - moje slová preruší ďalšia kakafónia trúbiek, jak nášmu sprievodu odpovedá nejaká iná skupina, čakajúca u brány.

Uvítací výbor? To sotva - pôsobia príliš obyčajne, je tam málo naleštených rytierov a dôležite sa tváriacich starcov. Nie nie, tejto družinke dominuje stará rašple sediaca na koni čo vypadá, že by radšej chcípol než niesol svoj náklad. Už len pohľad na ňu mi skurví náladu na celý deň - jak ja len neznášam tieto otravné babičky. Len ten jediný pohľad a je mi jasné čo je zač - rovnaká ako tá naša prastará kráľovná vdova matka, zapšklá odporná nána ktorá pokladá vlastnú drzosť za silu vôle a charakteru, ktorá si myslí že pretože je už pol storočia v štádiu rozkladu tak pre ňu pravidlá neplatia a môže si hovoriť čo chce a komu chce. Ten typ čo je schopný vyliezť z pod tribúny alebo z prdele nejakého démona, len aby pokurvila zábavne sa rozbiehajúcu šikanu venkovských polo-šľachtičien. Ten typ čo je schopný peskovať vojvodov i cisárov pretože vie, že je spoločensky nevhodné rozmlátiť jej ksicht na kašu.

Tu ale narazí kosa na kameň - pretože kým niektoré tieto chodiace polomŕtvoly majú vznešené tituly a teda si byť otravné a drzé mrdky môžu jakš takš dovoliť, tu nie sme v cisárskom meste - tu sme na periférii a táto babča bude ďalšia rustikálna matrona. Videli sme ich cestou hodne - samolibé úsmevy, šibalské iskričky v oku a ten "haha ja som stará a viem ako to vo svete chodí" pohľad, keď sa priam hádzali Valranovi pod kočiar len aby mu aspoň na deň (či spíše noc) precpali svoju dcéru, vnučku, neter či inú nešťastnú holčinu v nádeji, že to dotiahne aspoň na post neoficiálnej venkovskej konkubíny či - u tých ambicióznejších - že si ju cisár vezme sebou.

A niežeby som chcel mladíkovi odoprieť trochu tej zábavy ale...tu, pred bránami mesta je situácia trochu komplikovanejšia. A tak, ako verný spoločník, priateľ a najvážnejší ochránca mladého pána musím zakročiť.
"Prrr, STOJ!" zaburácam na ňu, keď až príliš rezko na svoj vek vyrazí rovno na cisára, ešte než má možnosť sama prehovoriť.
"Jeho výsosť vás prijme pozdeji! Nespomaľujte imperiálny sprievod!" poučím ich ešte, než sa celý ten ansámbl pripojí k nám.
Skvelé, takže vstupujeme do mesta v doprovodu nejakej party miestnych zemanov. Alebo žeby to bol niekto podstatnejší? Začínam trošku ľutovať, že som sa na štúdium všetkých tých erbov a titulov vybodol. Väčšinu času to ale nebolo potrebné - človek dokáže čo to určiť podľa toho ako sa ľudia chovajú ku mne. No ale ak to je niekto dôležitejší, bude mu vadiť že som práve ich matku predstavenú zatavil jak koňa?
Niežeby na tom záležalo. Ale radšej to pôjdem napraviť.

"Viem o čo vám ide. Budeme hovoriť narovinu." spiklenecky starenu oslovím keď sa zaradím neďaleko nej.
"Ale narovinu, vyserte sa na to - ak si môžem dovoliť hrubší výraz. Jeho výsosť je tu pracovne a zábavy mal cestou až až. Navyše..." pohľad mi padne na objekt ktorý sa určite snažila Varlanovi precpať do postele - a nestíham sa diviť.
"...považujem za pomerne neslušné predpokladať, že jeho výsosť má slabosť pre skriplené - odpustite tú úprimnosť."
Ano, ano - Varlan je cisár, ale ešte nedošiel takého štádia zhýralosti aby vyhľadával kriplov, trpaslíkov a iné bizarnosti. Stále, ak sa nepletiem, preferuje normálnych ľudí. Časom to samozrejme možno príde ale...ešte nie.
"Totiž.." zarazím sa, keď mi pár vecí nesedí - v prvom rade, skriplená potenciálno-konkubína sedí ako muž. A má mužské oblečenie.
Oh.
Oooh.
"Oh. Moja vina, to tie vlasy..." zamrmlem niečo čo by malo byť ospravedlnenie.
"Máte pohľadnú dcér- vnučku!" zakecávam svoj drobný omyl a kývnutím naznačím že tentokrát skutočne myslím ženu, blondýnku s chytrým výrazom.
"Krásny kraj." dodávam ešte uznanlivo, zatiaľ čo mi na hlave pristanú plátky ruží a môj kôň znečistí niečí plášť čo nám hodili pod nohy.
Divný kraj. Jeden by skoro povedal, že sme ich pred pár rokmi takmer nevyvraždili.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.082442045211792 sekund

na začátek stránky