Jedni z mnoha

Riccardo, Margarette
Hrad Carrosa, Velké nádvoří
12. 9. 1325 od založení Říše, podvečer

Aldabert po jednom boku, Valran po druhém. Hlava mi třeští, jako by na mě mluvilo tisíc lidí najednou – a možná že ano, ale nikdo z nich už není živ. Je to podobný pocit jako si udělat výlet chudinskou čtvrtí v Thorn, samý nářek, plahočení, žádost o pozornost, hladové oči. Jediné možné řešení je neposlouchat, mít hlavu vztyčenou, jet dál.
Zplna hrdla upíjím vína. Můj pohled padá na Valranův pohár. Stačilo by pár kapek jedu… Vím, že Aldabert by si nepřál nic víc. Více než cokoliv jiného se vidí na jeho místě, vidí se na axirském trůnu, s císařskou korunou na hlavě, se mnou po boku. Ještě před deseti lety jsem měla pro tento sen pochopení. Ještě před deseti lety bych byla schopná slabého chlapce s korunou na hlavě podřezat přímo vprostřed oslavy a prohlásit to za vrchol večera – karnští by sotva něco namítali. Jenže s každým uplynulým rokem mi na tom začalo záležet méně a méně. Aldabert se toho snu stále drží, ale jaký má smysl? K čemu je koruna, kterou nemáme komu předat? Stále doufám… Jednou. Postarám se o to, ať to stojí cokoliv. A pokud selžu, ať celá Axira třeba shoří. Záleží jen na Karnu a jeho svobodě.
Pohledem krátce přejíždím své hosty a pak zavírám oči. Jen na okamžik, jen abych si užila vánek hladící mou kůži. Už se těším, až se setmí a trochu se ochladí. Komu bude snad zima, jistě najde způsob, jak se zahřát. Ostatně jižanská krev je horká.
Dunění v mé hlavě jako zázrakem odeznívá. Nahrazuje jej klapání, tentokrát se ale nejedná a koňská kopyta. Jak se blíží, znovu rychle otevírám oči a ostrým zrakem sleduji, jak se k našemu stolu blíží mladý muž spolu s křehkou dívkou. Je mrzák, hrbatý k tomu, jeho tvář dokonce působí, jako by ho sužovala nějaká vleklá nemoc nebo přinejmenším jako by mu nikdo už měsíce nedopřál klidného spaní. Poznávám, o koho se jedná, ještě dříve než stačí promluvit, a když tak učiní, na tváři se mi objeví úsměv. Působí až překvapivě klidně, snad je tedy něco pravdy na tom, co se o něm povídá. Zato jeho sestra působí jako na trní. Je tak nervózní ze mě? Na císaře ani nepohlédli.
„Hrabě z Fanna a jeho krásná sestra,“ odvětím s jemným pokývnutím hlavy. „Vítejte. Já zase slyšela o vás, Riccardo. Ne moc – ale přeci.“
Zaměřím svůj pohled na Margarette. Mladá, křehká, krásná. Pro Riccarda musí být někdy těžké se na ni dívat, a ještě těžší musí být necítit k ní zášť. Nejpoutavější jsou její hluboké hnědé oči, které tomu rozkošnému stvořeníčku propůjčují život a připomínají její původ. Pro ty oči svádějí bláhoví muži souboje, takoví, kteří věří, že podobnou krásku snad mohou vyhrát. Co si o nich asi myslí?
Oči mi kloužou od její tváře k její figuře, a to bez jakéhokoliv pokusu skrýt můj zájem a zvědavost. Musím říct, že zvolila poměrně odvážné šaty, i můj zrak se zastaví v jejím výstřihu, do mého úsměvu se vkrade jemné pobavení. Vzrušuje ji, že se pro ni zabíjejí? Nebo je tak prostá, že si to ani neuvědomuje?
„Za vaše pozdravy vám díky,“ odvětím a znovu se s nimi setkám pohledem, „ale nemyslete si, že mě můžete okrást o čas.“ Můj hlas zní přísně. A pak se můj úsměv ještě rozšíří. „Nemůžete mi vzít to, co vám nabízím dobrovolně a s otevřenou radostí.“ Budou mít ale co říci?

Velké hemžení

Fedrico, Jaccopo, Alienor da Sol, Ywaine, Betrand, Teodorre
Damverre, paláce di Fiore, da Romballe
Hrad Carrosa, Velké Nádvoří
12. 9. 1325 od založení Říše, Podvečer

Mírně se pousměju, když Jaccopo starostlivě nabádá svého mladšího bratříčka, často rozjíveného, před nástrahami velkoměsta. Myslím, že to k ničemu nebude. Ta slova projdou jako vítr, jedním uchem dovnitř, a druhým ven. Teo si nikdy s následky hlavu nelámal. Vlastně se mu nelze divit, když žijete v krásném hrádku nad mořem, a dole v loděnici vám staví štíhlé a rychlé lodě na objednávku. Jednou mi Teo vyprávěl, a oči mu přitom hořely nadšením, že o loď ani tak nejde. Spíše o kormidlo, plachty, vítr, a daleký obzor, za nějž lze plout. Svoboda je zkrátka omamná věc. Těžko ji nahradit nějakými dvorskými pravidly.

Pijatyka ve sklepích Růžového paláce trvá až podezřele krátce. K velké nelibosti mých kumpánů. Tady jim nic nehrozí, a víno teče nekonečným proudem. Zato na nádvoří Carroského hradu, mezi honorací? Tam můžou nastat problémy. A nejen jim. To když nějaké lady nablijí do výstřihu drahé róby, či se pokusí jí rovnou pod stolem vyprášit kožich.

První nás opustí Jaccopo, zčerstva následovaný Teodorrem, který jistě nemůžete se dočkat hledání své Bohyně, kterou právě objevil. Sestra Ywaine je až podivuhodně tichá. "Stalo se ti něco, Yw? Copak se netěšíš na uvítací recepci v nádvoří hradu Carrosa? Bude tam celá honorace." Zašklebím se vesele.

Když nadejde čas, opustíme sklepy paláce di Fiore. V krátké zastávce v domácím paláci, na zkulturnění, vyrazíme na hodovní nádvoří.

Už tam začíná pomalu slušný mumraj. Nechám Ywaine v ochranitelské péči bratra Betranda, pokud sama nechce jinak. Sám (či s ní), v doprovodu svého dračího gardisty vyrazím do šumu.

Zaujme mne bratránek Jaccopo, který zakotvil u jakési Princezny z Jihu. Ta je okouzlující, a dostatečně kurážná už na první pohled. Asi by bylo škoda, se u nich na chvíli nezastavit. Zamířím tedy tím směrem jistým, sebevědomým krokem. Lehká rytířská úklona, prvně k dámě.
"Neruším? Bratranče budeš tak laskav, a představíš nás?" Jakmile přednese Jaccopo mé jméno a tituly, znovu se Lady ukloním. V konverzaci bývám úsporný, je mi jisto, že bratránek toho namluví dost, za nás za oba. Dokáži bavit dámu na všechny způsoby, přesto mám pocit, že ženy oceňují spíše činy, než slova.

Konečně odpočinek

Očekávání od noci

Alienor da Sol
Hrad Carrosa, Velké Nádvoří
12. 9. 1325 od založení Říše, Podvečer

Princezna a rytíř

Alienor da Sol
Hrad Carrosa, Velké Nádvoří
12. 9. 1325 od založení Říše, Podvečer