Město a hrad Carrossa

V měste Princezny Ayre, v tanečním sále paláce Princezny Ayre,
Margarette z Firtulu, trošku Alienor da Sol,

Sundám si své plátové rukavice ještě než zvednu ruce k své sestře , abych jí chytil. Rychle je hodím svému pážeti a přenesu svou váhu na zdravou nohu. Naštěstí má drahá sestřička je lehoučká.

Přesto jí jako vždy velmi opatrně postavím na zem a pustím jí až, když plně nabere stabilitu.

Usměji se na opravdovou radost a kývnu na své druhy a začnu si sundávat zbroj. Přeci jen s mou nohou pro mě není procházka v plné zbroji zrovna snadná. Rychle se zbavím plátů a kroužkové košile.

Zůstanu jen v prošívané kazajce, přes kterou si připnu opasek s mečem a vezmu si hůlku, jenž používám při chůzi. Ne že bych jí ve skutečnosti přímo potřeboval, ale usnadňuje my celkem hodně pohyb.

Pohlédnu na své podřízené.

„Renzo pojď s námi, zbytek se ubytujte se a odpočiňte si dokud můžete.“

Nabídnu své setře rámě.

„Dobrá sestřičko najdeme ti ozdobu, když chceš. Se mnou si nedělej starost, víš že já nejsem žádný velký parádník. Půjdeme.“

Pronesu vědouc, že s každým setrvaným okamžikem se zvyšuje pravděpodobnost, že mě babička nějak zaúkoluje či vyvstane problém co bych měl řešit.

Nepokrytě využijeme toho, že většina našeho rodu se teprve usazuje ve vile. Mí podřízení jsou dostatečně schopní, aby se ubytovali i bez mého dohledu. Poměrně rychle i s doprovodem opustíme palác.

Jaký to byl rodinný výlet. Moje sestřička dnes opravdu připomíná raráška s tím jak doslova poskakuje od stánku ke stánku a hledá sponu jenž by se jí líbila. Já s ní mám občas problém držet krok.

Přeci jen mé kulhání nepomáhá. Má hůlka s vytepanou ocelovou hlavou jestřába klape o dlažbu.

Ovšem vybíraným věcem věnuji jen okrajovou pozornost, pokud se mě sestřička nezeptá. Já se dívám do davu, na lidi v něm a do stínů v ulicích.
Naštěstí se na nás dnes nelepí podivné existence. Jen jednou musím použít hůl.

Muž jenž si chtěl mé sestře odlehčit od peněz strne, když mu hlavice zachytne předloktí. Můj úsměv jenž připomíná úsměv vlka a má druhá ruka jíž mimochodem sevřu jílec meče. Renzo stojí vedle mě a pobaveně se také usmívá.
Já ovšem nemám náladu si kazit den a tak jen se stejným úsměvem kývnu směrem do davu a muž rychle zmizí.

Můj úsměv se vrátí do normálu, aby si sestra ničeho nevšimla. Ta zatím domluvila s květinářkou ozdobu pro mě.

„Jé to je pěkné, děkuji sestři.“

Vložím si jí do klopy a najednou mě má sestra táhne k dalšímu stánku, skoro se srazíme s Alienor da Sol. Já se mírně ukloním.

„Zdravím vás.Jsem Riccardo z Fanna těší mě, že vás poznávám.“

Pak trochu ustoupím a navážu očima s renzem a přenesu pohled na svou sestru, jenž promlouvá s Alienor. Já se otočím k sokolnickému stánku. Sokolnictví mám rád a já si prohlédnu jak výstroj tak i dravce pokud má nějaké.
Sám si zatím koupím pár sokolnických rukavic. Červené se zlatým vyšíváním.

Klidně naslouchám a pozoruji své okolí. Jen pronesu.
„Jaké dravce mají ctěné dámy rády.“

Zeptám se ještě jak sestry tak přítomné princezny.

---
V poklidu se chystám na hostinu. Prošívanici jsem vyměnil za vybranou kazajku ve svých barvách, kterou doplním o meč. V poklidu sejdu do stájí a zkontroluji zda o mého koně bylo dobře staráno.

Naštěstí mé služebnictvo ví, že bych byl opravdu velmi zachmuřený, kdyby se o něj dobře nepostarali.
Vyvedu jej na dvůr a čekám na ostatní. Když se konečně většina připraví vytáhnu se do sedla. Vždy to dělám sám. Dojedeme na ples a já jedu vedle své sestry.

Seskočím z koně a opět jí pomůžu sestoupit. Vejdeme do haly a já i sestra jsme zaujati spoustou přítomných šlechticů.

Ještě přemýšlím za kým zajít, když má sestra rozhodne za mě.

„Dobrá máš pravdu půjdeme pozdravit a dát hold hostitelce. V nejhorším nás odpálkuje. Ovšem o smrti nežertuj.“

S tím vezmu své sestře ruku do rámě a s klapáním mé hole se vydáme k Ayre Dammvarské. Když dojdeme před ní ukloním se a s úsměvem pronesu.

„Chtěl bych vám vzdát holt. Jsem Riccardo z Fanna a toto je má sestra Margarette z Firtulu. Hodně jsme o vás slyšeli a chtěli jsme vás pozdravit a možná vás obrat o trochu vašeho cenného času.“

S tím očekávám reakci.

AYRE. TÁ AYRE. PRINCEZNÁ Z DAMMVERE

V meste Princeznej Ayre, v tanečnej sále paláca Princeznej Ayre,
Riccardo z Fanna, okrajovo Alienor da Sol,
Snáď Ayre. Dúfamže Ayre.


Cisársky sprievod rezko zamieri dnu do paláca, a niet sa čomu čudovať po tak dlhej ceste. Určite si chcú oddýchnuť a nabrať tak sily na večer, musí byť veľmi vyčerpávajúce prejsť takú diaľku a potom žiariť na spoločenskom podujatí v jeden deň. Nemala som však pochýb že to všetci zvládnu, hlavne princezná Allexis, ktorá sa aj za tak malú chvíľu preukázala prenádhernou kombináciou činorodosti a odolnosti, prepletenou nezvyklou láskavosťou a dobrotou. Mladý cisár preukáže svoju autoritu ihneď ako prehovorí, srší z neho sebavedomie - a to aj keď sa prihováral Aldabertovi kol ktorého sa vznášala aura, vyžadujúca si rešpekt. Cítila som ju aj zo svojho vzdialenejšieho miesta.
Veľmi sa to ale hodí k jeho celkovému vyžarovaniu. Vyzerá tak aristokraticky, a pritom rozvážne, pevne. Takmer cítim strach, ale to je určite iba dôsledok sily a moci, ktorú má. Všetci vedia, že je hlboko a verne oddaný našej Princeznej. Nič menej ako takýto ušľachtilý, vznešený muž by nemohol byť po jej boku. Má výborný vkus.
Ja by som sa nikdy neodvážila prehovoriť k Aldabertovi Othorovi tak priamo, a to hoci ma tiež zaujímala tá istá otázka. Snáď je Princezná Ayre v poriadku? Určite ju iba zdržalo niečo veľmi dôležité. Pri jej postavení niet divu.
Zo zasnívaného, obdivného pohľadu na nášho hostiteľa sa vytrhnem iba preto, aby som sa rozlúčila s Allexis a, kým je ešte na dosluch, jej vyjavila ako veľmi sa teším na ďalšie spoločné chvíle a na jej prítomnosť na večernom bále.
"Prídem vám robiť spoločnosť kedykoľvek ma zavoláte. Ani môj strýc mi nebude môcť zabrániť ísť k princeznej Allexis Axirskej."
Priložím si ruku na hruď, ako keby som skladala pomyselnú prísahu, pričom druhou mávam Allexis kým sa neotočí, aby viedla koňa. Ukloním v sedle hlavu ešte nášmu vládcovi Valranovi, hoc je mi chrbtom, a ihneď na to Aldabertovi. Následne sa po boku brata spojíme s rodinou opäť do jednej skupiny a zamierime za svojim ubytovaním.

Ochotne sa zošuchnem do Riccových natiahnutých rúk pri zosadaní z koňa. Nikto ma nikdy nevedel tak jemne postaviť na zem ako práve on. Obaja ďalší bratia mali svoj vlastný štýl, no ani jeden nebol horší od druhého, to nie! Eduardo ma väčšinou začal točiť vo vzduchu ako keby som mala znova desať liet, a Enrico ma občas hodil cez plece ako vrece zemiakov a nehodil ma dole, kým som sa nezadúšala od smiechu. Mala som najlepších troch bratov na svete! Tentokrát som ale bola rada za Riccardove opatrné, dôveryhodné ruky. Cestovanie mi vždy trochu zdrevenie nohy, a nechcela by som skončiť poskladaná na kameňoch pod nohami. Nonna Cecillia by ma rozhodne nepochválila.
Otvorím ústa, aby som poďakovala bratovi a pravdepodobne začala štebetiť o tej čarovnej chvíli ktorú sme práve zažili s cisárskym sprievodom, keď m predbehne a vezme mi dych z hrude.
Na asi dve sekundy.
"Naozaj? Pôjdeš so mnou, hneď teraz? Och, ďakujem Ricca!"
Okamžite sa mu zavesím do ruky, usmievajúc sa na neho hore ako najšťastnejší človek na svete- čo som možno aj dnes bola.
"Sľubujem že keď ťa niečo zaujme, pôjdeme pozrieť čokoľvek budeš chcieť. Dokonca s tebou pôjdem aj do kovárne ak budeš chcieť, naozaj! A popri tom sa môžeme poobzerať aj po obchodoch a stánkoch. Chcela by som si na večer vybrať nejakú ozdobu do vlasov k šatám. Možno nájdeme aj niečo pre teba, budeme tak spojený. Niečo malé čo sa dá pripnúť na golier alebo niekam, neboj sa, nič extravagantné. Bude to zábava."
Môže vidieť, akú radosť mi spôsobil iba týmto malým návrhom, a že som pripravená okamžite vyraziť spoznávať toto očarujúce, veľké mesto plné života. Dokonca, aby ma nič nerozptyľovalo, dám voľnosť aj mojim trom spoločníčkam, že si môžu vziať doprovod a ísť objavovať bez toho, aby sa museli držať na mňa a Riccarda. Občas som si nemohla pomôcť a vyžadovala si monopol na čas strávený s bratmi, i keď sestry sa samozrejme spýtam, či sa chce pripojiť. Rodinný výlet!

A akýže to bol výlet! Nielenže som našla a kúpila ozdobu do vlasov, ochotná kvetinárka dokonca na počkanie pripravila Riccardovi podľa spony ako predlohy aj malý zväzok, ktorý by si mohol vsunúť do gombíkovej dierky alebo za opasok. Samozrejme, nenaliehala som aby si to naozaj dal. Mohol si to nechať iba ako spomienku na náš spoločný čas.
Ako keby sa na mňa naozaj usmievala prajúca hviezda, stretla som dokonca ďalšiu Princeznú. Dve za jeden deň, a to som ešte dúfala že spočiniem zrakom na tretej. Jeden deň!
Večer budem musieť Nonne Cecilii vybozkávať ruky za to, že ma vzala za hranice nášho kraja.
Alienor da Sol, ako sa mi predstavila po tom čo som do nej s veľkou hanbou takmer vrazila keď som tiahla Riccarda k sokoliarskemu stánku, ktorý som zbadala úplnou náhodou. Ihneď som sa začala ospravedlňovať a vysvetľovať, čo ma tak nadchlo a veľmi rýchlo zistím, že máme toho kopu spoločného. Keby mám také možnosti, pravdepodobne by som aj tam v srdci mesta vytiahla niekde z uličky kone a brala princeznú na preteky.
Zazdalo sa mi síce, že pre to na mňa padli trochu zvláštne pohľady, ale nerobila som si s tým hlavu. Vedela som že na to nie je čas v tento deň, s najbližším priestorom na jazdu ďaleko, za hradbami mesta.
I tak som nemohla byť šťastnejšia z toho, že som stretla ďalšiu prekrásnu, zaujímavú dušu.
Mala som pravdu v mojich úvahách o tom, aké je Dammvere a čo ma čaká. Že to bude dobrodružstvo, každý deň naplnený a vzrušujúci. Bola som tu iba chvíľu, chvíľočku, a toľko sa mi stihlo stať!
Život je krásna, prenádherná vec.

"Ricca? Ricca, drží to? Nezošmykuje sa?"
S jemnou opatrnosťou sa prstami dotýkam na ozdobe vo vlasoch, zozadu na hlave kde si nevidím. Sušené kvety, jednoduché a krehké, nebolo temer vôbec cítiť, a to aj skrz tenkú kovovú sponu na ktorú boli umne priviazané. Pár z nich farebne ladilo k šatám živej, teplej farby, šuchotajúcimi pri každom pohybe, sťaby sa delili o nejaké tajomstvo. Milovala som ich pre voľnosť, s akou sa v nich hýbalo. Bolo to, ako keby som na sebe mala vodu, prispôsobujúcu sa mi každým krokom, čo bolo skvelé pre tanec, a ja som dnes plánovala tancovať. Veľa tancovať.

Pred tým som však mala ešte jeden, hlavnejší cieľ. Víziu. Takú, čo mi spôsobovala búšenie srdca, ale nie od zlej nervozity, práve naopak. Vzrušujúcej, takej, ktorá ma druhý krát za tento deň primäla ťahať za bratovu pažu, ako sa nedokážem udržať a nedočkavo kráčam od koňa bližšie k nádvoriu.
"Princezná Ayre, Riccardo. Samotná Ayre tu bude. Ayre Dammverská, tá Ayre."
Zdôrazním, hoci každý vedel kto je Ayre. Dychtivá bázeň v hlase sa viac odzrkadľuje už snáď len v tvári. Keby sa dá z obdivu doslova žiariť, mohli by zhasnúť všetky fakle a aj tak by sa námestie neprepadlo do tmy.
"Uvidím ju na vlastné oči. Och bože, myslíš že k nám dnes aj prehovorí? To asi...asi iba k strýkovi, však? Môžeme ju ísť pozdraviť, alebo to sa nepatrí keď sme vedľajšia vetva rodu? Keby sa ideme aspoň ukloniť? Každý by sa jej mal klaňať keď ju zbadá. "
Vydýchnem čoby som obraňovala modlu, stískajúc jeho pažu snáď až príliš. Mala som pocit že mi vyšumela každá lekcia etikety z hlavy. Možno mi bude vedieť poradiť Allexis? Alebo Alienor? Och, ako som bola rada že som ich spoznala, že tu budem mať ďalšie dve priateľské tváre. Obe sú aj o toľko svetaznalejšie ako ja. Oni boli tiež princezné, a boli vľúdne a dobré a dalo sa s nimi tak dobre viesť hovor, ale...Ayre. Toto bolo iné. Išli sme na bál Ayre, ochrankyne celého nášho Kráľovstva. Toľké príbehy, čo sa o nej hovorili. Toľká hrdosť a pozitívna pýcha, čo som mala v sebe že toto bola žena, aká nás všetkých viedla.

Zastavím sa v krokoch aj v myšlienkach ako keby uťalo, len čo sa dostaneme dostatočne blízko aby sme videli centrálny stôl, a za ním...
"Tam sedí. Och, je taká krásna. Pozri sa na ňu."
Najskôr skoro zatrasiem Riccardovou rukou, načo ju úplne pustím a zo samotnej úcty, hoc som nebola nikde v dostatočnej blízkosti, skloním hlboko hlavu a zopnem ruky.
"Ricca, keby teraz zomriem, zomriem šťastná, to ti hovorím. Samozrejme, nechcem umierať, ale keby."
Zasnívaný výraz, akým sa dívam na Princeznú Ayre len čo znova zdvihnem zrak, sa pomaličky začne znova meniť na číru extázu, keď urobím ďalší krok bližšie, znova tápajúcou dlaňou po opore bratovej.
"Pôjdeme sa jej pokloniť. Nemôžem ani čakať. Tichá poklona určite nie je žiaden prešľap, však? Budem potichu. Tentokrát naozaj. Nemôžem prehovoriť v prítomnosti Ayre Dammvarskej pokým ma nevyzve, to je jasné. Ideš so mnou? Prosím povedz že ideš, inak sa bojím že sa mi podlomia kolená. Pozri sa na ňu."
Zopakujem znova, ako by sa snáď dalo dívať aj niekam inam ako na najväčší ženský vzor v mojom krátkom živote. Zrak pritom obrátim s veľkými, očarenými hnedými očami na Ricca. Mám takú radosť!

Jak jsem poznal vaší...princeznu

Alienor da Sol

Hrad Carrosa, Velké Nádvoří
12. 9. 1325 od založení Říše, Podvečer

Společně se svoji družinou popíjím a pozoruji okolí. Naši ještě nedorazili, ani nikdo ze širší rodiny. Že by se nám v tom sklepě bratr s bratránky opil tak, že by nebyli schopni chůze? Ale přeci jen s sebou měli ctnou Ywaine, ta by měla být zárukou nějaké střídmosti, nebo že bych se ve svém odhadu spletl? Možná jsem měl před odchodem zkontrolovat sklepy, už jen kvůli tomu abych získal představu jak moc je Teodorre vyplenil. No nic, podívám se později. Nebo tím někoho pověřím.

Po nějaké době si všimnu příjezdu kočáru ze kterého vystoupí dáma ve zlatém. Upřímně, už jsem Alienor da Sol kdysi viděl z dálky při nějaké slavnostní příležitosti, ale kdyby nebylo erbu na kočáru nejspíš bych ji nepoznal. Přeci jen cizí princezny nejsou tak úplně moje oblast působení.
"Můj pane, na princeznu se takhle nezírá."
Napomene mne můj přísežný štít Orso.
"Nezírám."
Odvětím mu a napiji se.
"Obdivuji."
Odpovím. Orso mírně nakloní hlavu.
"Obdivujete, můj pane?"
Přikývnu.
"Vidíš tyhle šlechtice?"
Ukáží kolem sebe rukou s pohárem vína a začnu s vysvětlováním.
"Nuda, nuda, nuda....dvojnasobná nuda..."
Lehce kynu rukou na náhodné jedince, ale udělám to tak, aby to vypadalo že každému připíjím. Jsem přeci slušně vychovaný mladý muž a nikdy bych neukazoval prstem ve společnosti, že ano.
"Princezna...už jen podle výběru garderoby...zajímavá. A proto nezírám, nýbrž obdivuji."
Dostanu se k pointě. Nutno dodat, že na princeznu neukáži ani skrytě, já jsem sice občas zvrhlá bestie, ale i já mám svoje limity.

Když si princezna odbude svoji společenskou povinnost, tak se překvapivě nezačne ihned socializovat, ale vyhledá místo na okraji stáda...tedy...davu. Nikdo ji neosloví a já si uvědomím, že je to proto, že se kolem vyskytují samí šlechtici, řekněme nižší důležitosti. V podstatě je princezna na úrovní nejhezčí holky ve vesnici. Drtivá většina kluků se ji bojí oslovit. Chopím se tedy té cti a potěšení.

Když přistupuji k princezně, podívám se po jejich stínech, jestli nějaké má. Ono není ke škodě vědět který meč komu patří, že ano.
"Nestává se moc často, aby samotné slunce zavítalo na hrad Carrosa. Snad ode mne nebude moc troufalé konstatovat, že vaše přítomnost zde tomuto majestátnímu sídlu přidává na kráse."
Oslovím princeznu možná trochu přidrzle.
"Jacoppo z Taggia. K vaším službám princezno."
Představím se a provedu galantní úklonu tak perfektně, že se mi podaří nevylít ani kapku vína z mého poháru, který držím v ruce.

Zábava začíná
Všichni
Hrad Carrosa, Velké Nádvoří
12. 9. 1325 od založení Říše, Podvečer

Dívala jsem se na sebe v zrcadle. Prohlížela si každý detail vlastní tváře, účesu a šatů. K čemu se vlastně člověk, takhle strojí? Aby se líbil sám sobě, nebo aby se líbil těm ostatním? Nebo aby se odlišoval od chudých? Každý má svůj důvod, moje matka s otcem chtějí, abych se tu někomu vhodnému zalíbila, teta ta si snad přeje, abych se hlavně líbila sama sobě a výlet tady si užila, a já? Těžká otázka. Asi chci prostě vyniknout, když už být v téhle zemi cizinec, tak se vším všudy. Být výjimečný, uniknout stereotypům a dobře se bavit. Docela dobrý plán, řekla bych.
„Eleni… Myslíš, že zlatá byla opravdu dobrá volba? Nepřehnaly jsme to trošku?“ Vyhledám v zrcadle odraz své komorné a blízké přítelkyně.
„Jste princezna Království Slunce, jak lépe to všem ukázat. Nemáte se čeho bát. Když tak to sveďte na jiné společenské normy.“ Ozve se milý konejšivý hlas z pozadí.
„Asi máš pravdu.“
Naposledy přejedu špičkami prstů po záhybech šatů a kývnu.
„Můžeme vyrazit…“ Vydechnu. V hlase se mi schovává, jak nervozita, tak ale i nedočkavost a zvědavost mladé dámy, která se konečně dostala z dosahu rodičů.

Hrad Carrosa je svým osobitým způsobem majestátním místem a teď je celý jeho dojem umocněný výzdobou a příjemným ruchem, který svádí k uvolněné nespoutané zábavě. Zatím pozoruju celou tu okázalou zábavu pouze ze zavřených stěn kočáru, ale snad již za chvíli budu moct opustit svůj doprovod a vydat se mezi všechny ty lidi sama. Ano, ano, sic pořád pod dozorem, ale aspoň se můžu cítit trošinku svobodně.
Stisknu ruku, která se okamžitě natáhne, aby mi pomohla z kočáru. Urovnám si obratně šaty, narovnám se, zvednu hlavu, nasadím zářivý úsměv a vydám se na hlavní nádvoří hradu mezi panstvo, které se již velice dobře baví ve svitu pochodní a divoké hudby.
Rozhlédnu se po rodových znacích. Po pravdě. Moc jich nepoznávám, ale možná lépe pro mě. Aspoň mě nemusí svazovat to, že se budu bát tři čtvrtě lidí tady oslovit.
Koho ale poznám stoprocentně, jsou místní hostitelé s císařem. Aspoň něco do mě v té výchově cestou sem dokázali natlouct. Zamířím směrem k nim, abych je mohla pozdravit. Elegantně a s důstojností předvedu pukrle, abych plně naplnila společenskou etiketu, a následně plynule zmizím v davu šlechticů.

Uchopím pohár s vínem a lehce upiju. Hmm. Takže, jak že jsi to vymyslel Alienor? Schovat se v davu a čekat, že do někoho zajímavého omylem narazíš? Opravdu výborný plán. Znovu upiju vína, abych zahnala vlastní nervozitu z cizího prostředí a propletu se mezi několika šlechtici, dokud nenajdu klidnější místo, odkud mohu pozorovat místní zábavu.

Začátek večera na který se nezapomíná

Sonia, Fedrico, Ywaine, Betrand, Teodorre, později jen já sám

Palác di Fiore, pak tak různě a nakonec Hrad Carrosa

V reakci na Bertrandovu odpověď se na něj usměji a lehce se ukloním. Promluvil pravý válečník. Můj bratr mne na druhou stranu přidělá pár vrásek na čele, když promluví o tom, že v císařském průvodu spatřil bohyni. Podle jeho popisu nedokáži přesně určit o koho by mohlo jít, ale zřejmě mu učarovala.
"Já jen doufám, že to není nikdo důležitý. Přísahám, jestli zbouchne někoho, kdo je blízko vnitřního kruhu u císařského dvora a pak uteče někam na moře drancovat nové země, tak se fakt naštvu."
Pomyslím si ponuře, ale nahodím vřelý úsměv. Mám bratra rád a přeji mu jen to nejlepší.
"Je pravda, bratře, že v císařském průvodu cestují bohyně, nicméně také je tam spousta démonů a všichni hrají svoje hry uvnitř dalších her jiných bohů a démonů. Teodorro, prosím, buď opatrný."
Varuji mírně svého bratra, že by se mohl dostat do situace kdy by jsme mu ani já, nebo strýc už nemohli nijak pomoci.

Ještě chvíli mezi námi probíhá společenská konverzace na téma která tetička a strýček se mají dobře, kdo zaklepal bačkorama a kdo koho přivedl do jiného stavu. Většinou se jedná o nižší šlechtice, co se týká nás, váše postavených, tak je poslední dobou až podezřele ticho a klid. Teodorre mi oznámí svůj úmysl vypít naše sklepy k čemuž dám samozřejmě svolení.
"A já pak vyrazím do ruchu města, hledat svou blonďatou Bohyni čiré blaženosti. Když už jsem ji tak nečekaně objevil."
Pošeptá mi bratr do ucha.
"Takže se rozhodl."
Bleskne mi hlavou. No, já se jej snažil varovat. Usměji se na Teodorra a kývnu hlavou, že tedy ať si dělá jak si zamane.
"Jen na sebe dávej pozor, ano?"
Šeptnu mu zpět a obejmeme se na rozloučenou. Jejich parta jde pít a já jdu plnit své povinnosti a doprovázet babičku. Vřele se se všemi rozloučím. Pevným stiskem ruky s Fedricem a Bertrandem a jemným políbením ručky s Ywaine. Pak se naše skupiny rozdělí.

Celý den pak strávím s babičkou. Omrkneme císařský průvod, přičemž si všimnu spousty hezkých dam, ale žádné bohyně, což nejspíš značí jistý rozdíl mezi mnou a Teodorem co se vkusu týče. Projdeme trhy, přičemž Sonie zakoupím několikero bot, pokud si nějaké vybere a nějaké malé pozornosti, které upoutají její zrak a pak se vrátíme do paláce di Fiora, kde se připravíme na večerní slavnostní příležitost.

Na hrad Carrosa dorazím se svoji družinou jako první z našeho rodu, stylově oblečen a ustrojen, jak se na takovou událost sluší a patří. Do bran hradu vjedeme já, Orso, Tulio a Mauro jako ti největší páni s největšímy pánskýmy chloubami v okolí. Jako kdyby jsme očekávali fanfáry a zlatý koberec. Výzdoba na mne udělala skoro dojem.
"Má někdo žízeň? Skočím nám pro pití."
Nabídne se Tulio, když sesedáme ze sedel.
"Když se nabízíš. Ale Maurovi žádný alkohol."
Odpovím.
"To je strašně ne-fééér"
Ozve se protest mého panoše.
"Huš, ber to jako moje přání a požadavek, Mauro. Kdyby se panoš rodu Gulliet ožral jako námořník už takhle z kraje slavnosti, bylo by to nanejvýš zahanbující pro mne i pro strýčka. Navíc jednou budeš rytířem, ber to jako svoji rytířskou zkoušku střídmosti."
Vysvětlím nejmladšímu členu své družiny.
"Po půlnoci si můžeš dát pár džbánků."
Dodám, abych Maurovi jeho úděl trochu ulehčil.

Tulio nám přinese pití a my svlažíme hrdla. Já si splním soji společenskou povinnost a pozdravím se s naší hostitelkou. Pak následuje nějaká ta společenská interakce mezi mnou a nižší šlechtou. Jedná se jen o dotahování malých obchodů, společenskou konverzaci a samozřejmě Orso seřeže pár šampionů těch nižších šlechticů co mají ambice, které se kříží s ambicemi rodu Gulliet, jako takové vlídné varování, že náš rod má stále sílu prosadit si svou. Co se týče vysoké šlechty, tam se moc nehrnu. Navíc jich stejně ještě moc nepřijelo. Hlavně můj bratr chybí, snad se to hledání bohyně nějak nezvrtlo.

Carroské stmívaní

Všichni
Hrad Carrosa, Velké Nádvoří
12.9. 1325 od založení Říše, Podvečer

Nad Damverre se stmívalo, ale ruch v ulicích jen sílil. Ulicemi se procházeli polykači ohně a vysoko mezi domy procházeli provazochodci. Tu a tam pořádali kočovní herci svá představení a na Chrámovém náměstí hrála divoká hudba a dav s potěšením tančil. Město nechalo otevřít své taverny aby víno mohlo téct proudem. Děvky zaplavily ulice a prodavači všeho možného nabízeli své služby dlouho do noci, i přes zákon, který říkal, že poctivý muž nenabízí zboží za tmy. Nad městem všemi světly zářil Carroský hrad. Jeho brány byly otevřeny a služebnictvo vyneslo stoly a dlouhé lavice na velké nádvoří. To tady za světla mnoha tisíc pochodní usedlo k zábavě panstvo, aby se bavilo dle té nejlepší říšské módy. Mezi stoly projížděli služebníci v zlaté a modré na koních a obsluhovali panstvo aniž by sesedli z koní. Hudebníci hráli žhavé tance a muži Markraběcí družiny spolu bojovali pro potěšení urození pánů. V čele stolu ozdobeného damverrskými šachovnicemi a othorovými lvy seděl sám císař ve společnosti Aldaberta a Ayre, spolu s Othory a jinými hosty královské krve. Všude kolem bylo vidět znaky urozených pánů Karnského království. Byl zde had Menilandských a jejich početná družina, Hvězda Brenegarů, Bílý kříž knížat z Murrine, Zelení Lvi Gullietů a spolu s nimi i početný zástup menšího panstva.

Sestřička a Ohniváček

Betti, Albino, okrajově Fina a Tommaso
Ulice Damverre
12.9. 1325 od založení Říše, dopoledne

„Už jsi s tím dramatem skončila?“ Ušklíbnu se a mou tvář na kratičký okamžik zahalí mraky. „Přijde mi, že si vymýšlíš tak často, až těm výplodům i sama věříš. Budu muset zapálit svíčku, aby se ti rozsvítilo a přiznala sis, že na mě s Bregonem prostě nemáš… sestřičko.“ Ujistím ji opět s medovým úsměvem a pokračuji v obdivu oné velkolepé podívané, jenž se mi nenaskytne každý den. Jak se vznešeně nesou na svých ušlechtilých koních, nebo vezou v kočárech s erby po stranách, značící jednotlivé rody…
Avšak i přes pozornost, kterou onen průvod poutá, mne z myšlenek znovu probere má otravná sestřička se svou zcela nejapnou poznámkou.
„Pff.“ Odfrknu si. „Nevím, jak je těžké odolat, ale něco ti povím - shodíš mě z mostu a vrátím se ti branou.“ V očích mi ďábelsky zajiskří. „Anebo jde tentokrát o plaveckou výzvu?“
Provokativně zamrkám, načež vykouzlím jemný, tajuplný úsměv. „Víš…. dovedu si představit sto a jednu věc, kterou by mi Gavin rád udělal, ale shození z mostu to určitě nebude.“ Můj pohled k němu ladně přelétne a svýma oříškově hnědýma očima se na něj upřeně zahledím. Koutky úst mu cukají potlačovaným smíchem a v očích se mu zrcadlí jistá zvědavost. Mrkne na mě a já s hravostí našpulím rty v náznaku letícího polibku.

„A vůbec. Přestaň pořád remcat.“ Obrátím se zpět na stále nespokojenou Betti. „Starám se ti o zábavu? Starám. Tak mi projev trochu vděku. Mohlo by se ti totiž stát, že zestárneš, aniž by sis toho všimla, či snad cokoliv zažila.“ Odvrátím se a protentokrát zaměřím svůj zrak na onoho mladíka s ohnivými vlasy, postávajícího opodál. Je na něm něco zvláštního, až záhadného... ale co? Není nijak zvlášť hezký. Vlastně se mi nelíbí…. a přesto… Jen pro sebe pokrčím nad tou záhadou rameny.
„Kde se tak dlouho zdrželi? Už tu měli být.“ Ohlédnu se celá netrpělivá po strýčkovi a Fině.
„To víš, že mám v plánu spoustu věcí!“ Zasměji se a pobídnu Bregona, protože mě právě napadla další. Bez ohledu na to, jestli mě ostatní následují, ve chvilce se ocitnu vedle Ohniváčka. „Jestli si troufneš a neodmítneš pohár dobrého vína, či snad něco jazyku ostřejšího, zvu tě do taverny u Draka a samozřejmě platím. Nenech mě čekat… Ohniváčku.“ Pronesu tajemně a v očích mi sotva na vteřinu probleskne vzrušení. Nečekám však na odpověď a pokračuji v cestě. Ani nevím, proč jsem to udělala, snad proto, že kdo se zdráhá vrhnout do neznáma, nezažije nic dech beroucího? Nebo prostě jenom aby zábava nevázla. Kdo ví, ten ať mi napoví.
„Trochu přidáme, jestli zpomalíme, pojedeme pozpátku a ostatní nás stejně doženou.“

Carroské uvítání

Ricardo a Margarette, okrajově Valran, Diterich, Cecilia, Adaltbert, Theodorre,
Císařský průvod, ulice Damverre, Chrámové Náměstí, odpoledne.

Naše cesta se již chílí ke svému závěru, soudě podle toho, že davů ubývá a volného prostoru pod kopyty našich koní přibývá.
"To rozhodně ano, Ayre je ve všem co jste zmínila přebornicí, a já se od ní mohu ještě mnohému učit. Velmi se na Ayre těším, tuze mi v posledních dnech chyběla u Císařského dvoru v Thorn," odpovím Margarette na její otázku zcela upřímně.
Čím víc Margarette poslouchám, tím víc ji ve své mysli připodobňuji malému ptáčkovi.
"Zkušenosti a vědomosti by se měly sdílet, nebo se zcela vytratí, a to by byla škoda,"
odtuším na její nevěřícnou otázku, své ujištění. Přirovnávání k ptáčkovi, mou mysl neopouští. Margarette je tolik podobná barevnému, zpěvnému, švitořivému stvoření, které je překrásné a plné života, ale hrozí mu, že jej záhy někdo uloví a při nejlepším mu jen pochroumá mu křídla. Zlatá klec je to nejlepší co ji kdy může potkat, ostatně stejně jako mně. Nejspíš nás obě čeká stejný osud, když u dvora v Dammverre budeme čelit různým nápadníkům a zájemcům, ale přesto mi zrovna u ní naskakuje přirovnání se slavíčkem v kleci, zatímco o sobě, o sobě smýšlím přinejlepším jako o zuřivě prskající palácové kočce, která se všem plete do cesty, tu a tam jí někdo přišlápne dlouhý ocas, a tak se lidí spíš straní a pak na ně s prskáním vyskakuje z míst kde ji nikdo nečeká. Taková ta kočka, která se nechce vzdát místa na sametovém polštáři, povalujícím se na nějaké pěkné palácové terase, ze které je pěkný výhled. Od téhle úvahy mne plně přivedou zpátky Riccardova slova o šachu.
"Pokud budete mít čas a chuť si zahrát, jednu cestovní sadu vezu s sebou,"
svěřím se mu málem jako s tajemstvím. Hned v dalších slovech, sám narazí na to proč o šachu mluvím. I se mnou celý život někdo posouvá po dlaždicích, jejichž barvu ani sama neznám, a jejich souřadnice už vůbec ne. Není to sice bitevní řvava, plná bahna, bolesti a krve, ale tam někde na začátku, naše situace koření ze stejné hroudy hlíny. Jsme jen něčí postavičky na hraní, a oba to o sobě víme. Proč bychom si nemohli zahrát partii, ve které jednou nepůjde o zdraví a život, čest a pověst, ale jen o zábavu?

Rozhovor i cesta plyne dál, ale má mysl se stále vrací k tomuto zvířecímu jinotaji, o kočce a slavíkovi. Margarette čeká zlatá klec, a já mám na krku už od narození obojek s rolničkou, v podobě cejchu Císařské dcery, co naplat, že té nejkrásnější. I tak to plaší mnohé z mého okolí. Mohlo by to moje strašení však jednou přijít někomu vhod? Zaplaší jedna prskající kočka, jejíž prskání v Thorn nikoho už nezajímalo, všechny ty Karnské poštolky, sokoly a orly, kteří se zajisté brzy začnou shlukovat nad slavíčkovou klecí?
Ricardo svým odsouhlasením toho co jsem naťukla, potvrdí mou domněnku. Ano, i on vidí nad slavíčkem shlukovat se hejno dravců. Rozumím jeho slovům o odvolávání do bitev. Jenže, už v Thorn jsem narazila na mnohé souboje, které nešly vyřešit soubojem, ani dýkou, nebo jedem, a Karn nebude jiné ani co by se za nehet vešlo. A právě tato řešení, se dají s trochou důvtipnosti odkoukat při šachu. Dokud Adalbert mluví, mlčím, až po té co on sám se odmlčí, polohlasem odpovím na Riccardovo rozloučení.
"Vaše společnost mi byla velmi milá, doufám, že se do Vašeho rozvrhu zdejší návštěvy vejde místo na jednu kratší partii, nebo alespoň trochu dobrého vína," pohledem se obrátím i k Margarette, "Moje pozvání se vztahuje i na Vás, Margarette. Ráda vás znovu uvidím. Doufám proto, že se neloučíme na dlouhou dobu, a brzy znovu nashledanou,"

Dál si mou pozornost na sebe stáhne strýček Adalbert, kterému ze sedla svého koně věnuji poklonu hlavou. On je zdejším pánem, jemu plně patří, stejně jako úsměv kterým ho vítám a děkuji mu za jeho přivítání. Do mluvení se ale nehrnu, nechávám ho na pánech, tak jak se sluší a patří. Strýc Adalbert naštěstí nepatří k těm, kdo by byli známi jako tlučhubové, mluvící dlouho a naprázdno a tak doslova cítím jak se má vize kádě horké vody a číše Karnského vína, přibližuje s každým krokem mého koně po dlažbě Damverrských ulic. Budou to první dvě věci, o které si v komnatách které mi přidělí, požádám.