Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Axira-Carroské Nešpory
Družina
| |||
 | Bohyně čiré blaženostiSonia, Fedrico, Ywaine, Betrand, Jaccopo, Teodorre, Energie, blaho a čiré zářivé štěstí přímo exploduje z její drobné bytosti (Margarette). Prosvítí radostí již už tak nasycené náměstí slávou a vískoty davu. Dodá mu v mých očích niternosti, opravdovosti, a proč to neříci pravé nefalšované dívčí něhy. Živě gestikuluje s Princeznou Allexis, přesto si najde čas na nebohého poutníka kdesi v davu. Totiž mne.
"Tak to štěstí, že nejsem někdo jiný!" Zašklebím se rošťácky na Betranda, i na svou družinu. Legionář Alberon je v úplným klidu, jen se významně na bratrance Betranda podívá. Jak sám říká: 'Slova nejsou meče, a jistě ani pěsti'. "Kdyby jen prach, a žízeň z cest". Dodám filozoficky. Mohl být spláchnout i trochu své ztuhlosti, a lehce se uvolnit. Ale kdo jsem já, abych mu radil? Chrání svou sestru snad až příliš úzkostlivě. To ho otec nepochválí, když ji tak pečlivě bude odhánět možné nápadníky. "Možný to je." Zakřením se na bratránka, po jeho poznámce. Nemám totiž pražádný problém s tím, nebrat se tak vážně. Jemu to očividně potíž činí. Kdoví, třebas to probereme, až si vypije pár pohárů dobrého vína. | ||
| |||
 | Cesta za odpočinkemSonia, Fedrico, Ywaine, Betrand, Teodorre Ulice Damverre, Chrámové náměstí, Palác di Fiore 12.9. 1325 od založení Říše, dopoledne Když sestra začne zaujatě vyprávět, co se nachází uvnitř, zadívám se na podlahu a poté na budovu. "Možná bychom mohli zajít, až tu nebude tolik lidí?" navrhnu zamyšleně a stále se dívám po lidech kolem. Můj pohled má k přátelskému velmi daleko. Trochu se změní, když utkví na doprovodu našeho bratrance, který si předává měch s vínem. Zajímavé. On se považuje za rovného nám, ale očividně družinu považuje za své přátele. uvažuji, další možností je že záměrně porušuje etiketu a to by zavánělo urážkou. Náš bratr působí příliš bezprostředně než aby zkoušel tak složitou hru s etiketou. Toto přesvědčení se ještě prohloubí, když Yw políbí přímo na rty. "Kdyby toto zkusil někdo jiný, už by tu zvonili meče a dotyčný by sbíral své zuby ze zdobené podlahy." usměji se významně, ale nikoliv na našeho bratrance, ale jeho doprovod pro případ, že by to někdo z nich chtěl zkusit takové bezpříkladné porušení etikety. "Tobě to bratránku promíjím, jelikož za sebou mám příliš dlouhou cestu a těším se na dobré víno z vašeho sklepů. Musím smýt prach a žízeň s cest." informuju svého bratránka a popoženu koně, aby stál Yw po boku. Plánujeme vjet na nádvoří, ale v cestě nám stojí ozbrojenci a nosítka, která právě plánují opustit sídlo rodiny našeho bratrance a snad i budoucího hostitele. "Dívám se, že máte na nádvoří nějak živo. Doufám, že před tebou neutíkají." škádlím potměšile bratránka stejně, jako on předtím mou sestru. Přitom zastavím koně, tak abych jej snadno mohl uhnout a nechat průvod projít. Záhy se ukáže, kdo je v nosítkách. "Budu se těšit. Ovšem nemusíš si dělat starosti pokud bych se chtěl šetřit nehlásil bych se do turnaje. Stejně, tak už jsem bojoval v mnoha bojích, abych poznal kdy jde o život." usměje se s mírnou úklonou hlavy na Jaccopa. | ||
| |||
 | Zvony Damverre Tommaso, Chiara, Fina, Betti Damverre, Palác da Lucca, Terasy 12.9. 1325 od založení Říše, Dopoledne Krátce se za sebe ohlédnu, jakmile proletím kolem strýčka a Chiarry. Hahaha, chytila se... Netrvá dlouho a dohání mě Bregon. "Jsem si jistá, že toho splašeného koně máš na svědomí, nebo ti někdo pomohl." Oznámím jí přesvědčeně. "Nejsi zrovna ten typ, co by dobře snášel porážku." Zasměji se na sestřin účet. "Ale ještě než se stihneš pochlubit veřejně, si dáme druhý závod a porazím tě na plné čáře." Dodám ještě, než dorazíme k prvním lidem, který posléze s dalšími tvoří onen dav na ulici. Rozhlédnu se kolem, kde bych se mohla postavit, než si všimnu Botta a Gavina. "ALe notak, Chiarro... Alespoň mu to ulehči.. Víš, jak je těžké odolat pokušení shodit tě z mostu? Věř mi, naprosto ten pocit znám." Ušklíbnu se na ni. "Já se asi jen zařadím, úplně se tlačit nikam nechci.." Poposunu se jen kousek a zadívám se do směru, ze kterého by měli přijet. "To jsme tu tak brzy...? Hm.. Ještě jsem mohla odpočívat.. Tedy, než že by to ve tvé přítomnosti šlo, sestro.." Mrknu na ni s výrazem toho největšího andílka. Konečně.. Císař projíždí se svým doprovodem.. Prohlédnu si ho od hlavy až k patě a zpět. Jeho povýšený výraz možná podporuje jeho roli, ale teda taky se mohl tvářit trochu lépe. Hm, taky jako kakabus.. Lidí v davu si moc nevšímám, nemám moc potřebu. Jakmile projedou, pohlédnu na sestru. "A co je v plánu teď? Zpestření rána už proběhlo.." Zamručím znuděně. | ||
| |||
 | Nečekaná setkání! Sonia, Fedrico, Ywaine, Betrand, Teodorre Pomohu Sonie do bohatě zdobených nosítek a sám si k ní přisednu. Vše kolem mne se dá shrnout jedním slovem. Přepych. Sotva však ve velkém stylu vyrazíme, jsme zastaveni. Nosiči položí nosítka, zatím co z venčí je slyšet velmi povědomý hlas. "Kdo to právě opouští palác di Fiore? Jsem Sir Teodorre di Sanrenno, vnuk Markýze z Gulliet." Než Orso, velící naší stráži, může odpovědět, rozhrnu závoj nosítek a vykročím z nich bratrovi vstříc. "Teo, jaké to překapení!" Zvolám potěšeně a s bratrem se vřele pozdravíme stiskem ruky a krátkým objetím. "Neměl by jsi touhle dobou někde rozbíjet lebky ukrutným pirátům, nebo po lesích nahánět podlé lapky a napichovat je na hrot svého kopí jako jednohubky?" Zeptám se se širokým úsměvem. Je všeobecně známo, že Teodorre vede dobrodružný život. A abych byl upřímný, trochu mu závidím a zároveň se o něj občas i bojím. "A máš i vznešený doprovod jak koukám." Pohlédnu směrem k Murrinům. Žádné představování není třeba, jakožto budoucí hlava rodu Gulliet je mojí povinností se účastnit každé akce v okolí a poznat tak všechny Hráče, takže Fedrica, Ywaine i Betranda samotřejmě znám už od vidění a počítám že u nich je to podobné. Vykročím tedy i k nim a vlídně je přivítám. Začnu hrabětem z Aosty. "Fedrico, rád vidím, že se těšíte pevnému zdraví. Doufám, že vás můj mladší bratr příliš neobtěžuje?" Pevně mu stisknu ruku a zpříma se mu podívám do očí. Samozřejmě neuhne, ani jinak neprojeví nějaké zaváhání. Další na řadě je Betrand, Pán z Rivolle. Vím dobře, že se jedná o bastarda, nicméně to podle mne není důvod s ním jednat jako s druhořadým šlechticem. Srdečně mu stisknu ruku. "Betrande, počítám, že se budete účastnit turnaje? Pokud zkřížíme meče, slibte mi, že do toho dáte vše." Upřimně se usměji. Mám rád dobrý souboj. "Ale zase ne úplně vše, je to jen hra a nejde o život...většinou." Dodám. Už jsem byl svědkem, jak nejeden rytíř při turnaji podlehl emocím. Někteří si holt tyhle akce pletou s reálnou bitvou. Nejlepší si nechám na konec. Půvabnou Ywaine, perlu rodu Murrine. Jemně uchopím její ladnou ručku a galantně ji políbím, nespouštěje z dámy oči. Při několika příležitostech jsem na různých akcích měl tu čest a potěšení s lady Ywaine tančit a při tom prohodit pár slov. Ačkoli mezi námi nikdy nepřeskočila jiskra (já jsem zhýralý a ona přiliš ctnostná) tak ji považuji za roztomilou. "Má paní, s krásou, která z vás vyzařuje může soutěžit snad už jen ušlechtilost vašeho ducha." Složím jí upřímně míněný kompliment. Uvítání s Murriny je tedy za mnou. Štěstí že nechali taťku doma, ne že bych proti starému Murrinovi něco osobně měl, ale vždy když s ním mám mluvit, tak mi naskočí husina. "Tak tedy přátelé. Smím se zeptat, co za kratochvíli plánujete?" Otočím se na Teodorra. Mám tak trochu podezření, že ať už má můj drahý bratr v plánu cokoliv, bude to zahrnovat hektolitry alkoholu, nejlépe z našeho sklepa. "Já doprovázím coby zastoupení hlavy rodu naší bábi do města." Sdělím Teovi jakoby mimochodem. Ve skutečnosti jde o varování, jehož skutečné znění je prosté. "Jezevec je doma. Nedráždit!" | ||
| |||
 | Objevování Damverre Andrenika, Tancredo a Ondrenikos Cestou na Chrámové náměstí 12. 9. 1325 od založení Říše, dopoledne Dívala jsem se do ulic. Pozorovala jednotlivé tváře, které se míhali kolem kočáru, a nechala své myšlenky utíkat do různých směrů. Jaké by to asi bylo, kdybych se teď prostě zvedla a odešla. Ztratila se v tom bláznivém davu, který přišel vítat císařský průvod. Co by se stalo, kdybych prostě zmizela. Rozplynula se. Ztratit se z dohledu matky a otce není vůbec jednoduché. Ale tady? Daleko od rodného paláce. Daleko od celého Království Slunce. Dostat se pryč od přetvářek. Od svazků s muži, o které nikdo nestál. Pryč od politických šarád, které dávají smysl jen velmi omezené skupince lidí. A nebo je to jen celé moje bláznivá představa. Vždycky je to těžká volba mezi svobodou a pohodlím. K čemu vám je svoboda, když nevíte, jestli se dožijete zítřka, a k čemu vám je pohodlí, když žijete jako ve vězení. Dilema, na které nikdo nezná odpověď. Ucítím na sobě pohled Andreniky. Jemně otočím hlavu jejím směrem a drobně se usměju. Částečně abych ji povzbudila, částečně abych ji zlepšila náladu a částečně abych ji rozptýlila od vlastních myšlenek. V očích zahlédnu, že její myšlenky jsou rozkutálené stejně tak jako ty moje. A rozhodně nejsou nijak veselé. Její tvář se sice ani nepohne, ale cítím, jak ji sužuje hněv a bolest. Jemně položím dlaň na tetinu ruku, ale nic neřeknu. Není potřeba dané gesto komentovat, obě víme, co znamená. „Ani bych se nedivila, kdyby se sem sjeli úplně, ale úplně všichni. Vždyť i my tu jsme. Ať už z jednoho silně okatého důvodu…“ Krátce se zasměju a odmlčím se. Opravdu doufám, že jediný důvod návštěvy Damverre není jen a pouze najít mi vhodného ženicha. Doufám, že těch skrytých důvodů je tu mnohonásobně více, protože jinak by to byl vcelku nudný výlet. Dav houstnul a postup s kočárem se zpomalil na téměř nulovou hodnotu. Nervózně poklepu bříšky prstů o šaty. „Tak co kdybychom…“ Krátce se nadechnu. „Co kdybychom šli pěšky. Budeme tam mnohonásobně rychleji, než se takhle prodírat davem.“ Nasadím natěšený zářivý úsměv. „A můžeme objevit více zajímavých zákoutí a osobností Damverre, než z téhle zlaté stísněné krabičky.“ Drobně zatáhnu Andreniku za ruku, abych ji více popohnala k rozhodnutí. Ano, bylo by mi více než podobné prostě vstát a odejít. Ale přeci jen. Nemusím udělat své tetě se strýcem ostudu hned první den. | ||
| |||
 | Cestou necestou Alienor da Sol, Andrenika, Tancredo a Ondrenikos (nebo alespoň jeho duch) Cestou na Chrámové náměstí 12.9. 1325 od založení Říše, Dopoledne
| ||
| |||
 | Chrámové náměstí Riccardo, Margarette, okrajově Valran, Diterich a Cecillia,Allexis, Aldabert Othor Má sestra mě ujišťuje že mne neviní o zanedbávání a o tom že se bude pyšnit. „Sestři jsem sice rád, že to tak bereš. Ale prosím ne, v rodě je víc mužů co se na to prezentaci hodí víc než já.“ Trochu se nahrbím a pronesu tiše spíše pro sebe než pro kohokoliv jiného. „Mně to odvolávání do bitev opravdu nevadí.“ Dlouhý okamžik jedu mlčky s zrakem upřeným před sebe a přeci většinou ducha jinde. V duchu vidím bojiště a dvě řady mužů řítících se proti sobě. „To je místo kam patřím a nejspíše kam patřit vždycky budu.“ Pomyslím si zachmuřeně, protože když vedu na svém koni muže našeho rodu do řeže, najednou jako by zmizel můj hrb. Posměváčky co patří k protistraně mám nejraději. Není nic tak uspokojující jako takovému člověku upravit obzory ranou meče či kopí nebo se mu postavit ranou kladiva či řemdihu o jeho vlastní hrb, způsobený roztříštěnými kostmi v zádech. V sedle se cítím jako obyčejný rytíř, zde rozhoduje jen schopnosti a odvaha. Pak posmutním když si uvědomím, co se stane po bitvě, když sesednu s koně vidím v očích svým druhů občas skrytý posměch nebo ještě hůře lítost. Ještě horší je to u rozených velitelů. Poznámka o tom co dokáže princezna provést téměř bez pohybu, mě přivede plně nazpět do reality a já se usměji. „ O tom ani v nejmenším nepochybuji. Pár vašich slov dokáže jistě víc než by se dokázala tancem.“ Mimochodem přesunu svého koně aby má drahá sestra mohla jet vedle princezny a já se nemusel rozhlížet ze strany na stranu. Při prohlášení své sestry o obklopení dobrými lidmi sklopím oči a okamžik sleduji dlažbu. Pak zvednu hlavu. „Ano to je dobře, budu její výsosti vděčný, člověk se musí umět vypořádat ze zlými a nepřejícnými lidmi. Bez ohledu na to jak je obklopen milující rodinou a má povahu, je jen otázkou času než se s někým takovým srazí. “ Nad poznámkou o šachách se trochu usměji. „Trochu. Poslední dobou jsem neměl čas s někým usednout k herní desce a v klidu si zahrát. Pokud by se našla šance zahraji si stolní formu rád.“ Odmlčím se než pokračuji. „V pravdě poslední době mám spíše pocit, že hraji šachy. Buď jako pěšák či jezdec se kterým někdo posouvá. A abych pravdu řekl, dokonce ve dvou verzích. První je ta promne více uklidňující, je bitevní pole, kde se pěšáci potkávají tváří v tvář a snaží se upřímně jeden druhého zabít či zmrzačit.“ Opět se odmlčím a pak se usměji. Úsměvem bez velkého veselý. „Pak jsou zde další šachy. Kde se partie bez urážky právě rozjíždí a doslova s každým naším společným krokem. Je otázkou kdo je hráč a kdo pěšák, jezdec či královna. “ Pronesu klidně a pořád s úsměvem bez znaku veselý pohlédnu na princeznu, pak pokrčím rameny. „Také jsem zvědavý co se bude hrát za písně zde, ikdyž tance budou muset obstarat jiní. Já se svým kulháním jsem sice na tanečním parketu vždy vyniknu, ale představte si, že jen málokdy to těší mou tanečnici.“ Chci ještě něco říci, když se císařský průvod zastaví aby se setkal s uvítacím výborem místních. Takže se rozhodnu poněkud odložit svůj další proslov, alespoň do doby než domluví císař. Neznám jeho povahu, ale vím, že někteří z předních šlechticů jsou poněkud nevrlí, když někdo mluví v pozadí jejich proslovu. Když se průvod dá opět do pohybu a naše drahá babička začne kormidlovat náš průvod jiným směrem než císařský průvod ještě se mírně ukloním Allexis a pronesu. „Zdá se, že se zde, z moci osudu a mé babičky, alespoň pro zatím naše cestu rozchází. Proto děkuji vaší jasnosti i vám Hrabě za milou společnost. Určitě alespoň co mne týče, se budu cítit poctěn, pokud my dovolíte pobývat ve vaší společnosti. “ s vážnou tváří ukloním vévodovi Aldabretovi, když jej míjíme. Přeci jen je zde doma. Dalo by se říci, že on je tu pánem domu (nebo něco takového). „Rod Brenegar i jeho odnože děkují za milé a přátelské přijetí. Uvítaní jenž jste uspořádal pro císařský průvod je opravdu ohromující.“ S tím se opět teď už jen drobně ukloním a počkám zda na můj pozdrav vůbec zareaguje než popoženu koně, abych neblokoval ulici. Když vjedeme do paláce, zastavím koně vedle své setry a pomohu jí sesednout. „Nepůjdeme se projít po městě?“ Pronesu a pohledem střelím po stájníku. „Zatím mého koně neodstrojujte, jen ho osušte, nakrmte a dejte napít.“ Pak se opět obrátím na svou setru. | ||
| |||
 | Chrámové Náměstí Císařský doprovod Damverre, Chrámové Náměstí 12.9. 1325 od založení Říše, Dopoledne Císařský průvod se zastavil. Strážní seskákali z koní a jeden z Černých plášťů se ujal císařského koně. Muži Damverrské hlídky mezi tím odtlačili dav aby na náměstí bylo dostatek prostoru pro urozené panstvo. Jen pán říše na chvíli nevěnoval pozornost svému strýci, který jej s takovými poctami přišel přivítat, ale spíše svým obvyklým povýšeným způsobem prohlížel shromážděné davy. Dokonce i Aldabert Othor dostal svou dávku opovržení, prokládanou nezájmem, když pozornost pána Říše upoutala krásná dívčí tvářička v davu. Nakonec ale mladý Valran obrátil pozornost k svému strýci. "Kde je Ayre?" Prohodil volně do prostoru a těžko to znělo jako pochvala. "Měla by tady být, je to přece její město." Dodal císař ještě a podíval se přímo na vévodu Aldaberta. "V každém případě. Jsme unaveni a nemáme zájem stát na náměstí. Až bude vhodné chvíle dáme si vás zavolat."Dokončil a pobídl koně. Jeho společnost, tak zamířila do Markraběcího paláce, kde již císařští ubytovatelé připravili komnaty a pohoštění. Těžko mohla sledovat nespokojený pohled Vévody Aldabreta a jeho lehce pozvednuté obočí, které nevěštilo nic dobrého. Brenegarové se rovněž odpojili. Na ně čekal palác Ruffinů, jeho pohodlné komnaty a po mnoha dnech na cestě teplá lázeň a pohodlná postel. | ||
| |||
 | V obklopení dobrých ľudí Diterich, Allexis, Riccardo, okrajovo Valran, Aldabert Ulice Damverre --> Chrámové námestie, Dopoludnia Môj drahý brat s najohľaduplnejšou dušou aká existuje ma chce hneď uistiť, že ma nevyčleňujú schválne a ja sa musím aj napriek prekérnemu sedu bokom na koni nakloniť, aby som mu stisla pažu. "Nie nie, to nebola výčitka Ricca, prepáč že to tak vyznelo. Bol to iba taký dodatok, viem že vždy myslíte obaja na moje blaho ako prvú vec, iba si neviem pomôcť a sebestredne si chcem ukradnúť čo najviac voľného času mojich vzácnych bratov. Počkaj ako ťa budem zamestnávať po dobu nášho pobytu teraz v meste, keď viem že ťa na chvíľu nebude nikto odvolávať na pohraničné boje. Budem sa tebou všade pýšiť." Oči mám ako dva okrúhle tanieriky pri rozprávaní princeznej Allexis o tom, čo všetko dokáže iba samotnými jemnými gestami či snáď slovami. Krásne ich dopĺňajú ústa otvorené v malom, ružovom "o". "A to všetko bez použitia ostria meča či iných prostriedkov, ktoré fungujú na podobné príležitosti. Viem, že ženy dokážu byť neobyčajne mocné, zručné a schopné, ale Vy ma ohromujete. Musíte si určite rozumieť s Princeznou Ayre!" Nadšene zatrepocem rukou už iba pri tej predstave a v tvári sa mi objaví číra pobožnosť. "Ak je žena, ktorá dokáže pohľadom ovládať davy, je to jednoznačne ona. Je tak inšpirujúca, a silná, a nezlomná. Musí byť skvelé byť s ňou rodina, a teraz máte možnosť ju znova navštíviť aj napriek diaľke ktorá vás normálne delí. Dve silné ženy vedľa seba, aj samotný vzduch v Damverre bude po celú dobu Vašej návštevy spievať od toľkej energie." Posledné slová melodicky vydýchnem, keďže som sa od rozohnenia celý čas ani nenadýchla. Rýchlo to napravím, keď si Allexis Axirská, príbuzná Ayre z Damverre, myslí že si vysvetlím zle čokoľvek z toho, čo vravela. Zaujímala sa, nechcela aby som ani na chvíľočku mala pocit že som bola ranená. Žena schopná grandióznych vecí a predsa tak citlivá a všímavá. Nemohla som ju nechať na oplátku ani na chvíľu pochybovať! "To by mi neskrslo v mysli ani náhodou, naozaj! Ba to dáva veľmi veľký zmysel a je obdivuhodné že ste si tento rozdiel hneď všimla. Napriek tomu, že som už zažila 20 liet, málokedy sa dostávam z našej Marky, väčšinou som n našom hrade alebo v menšom sídle na pobreží mora. Moje sesternice so strýkom sú omnoho viac svetaznalé. Príležitosť, akú mi dala Pani Cecillia, sprevádzať ich na tejto ceste, mi prináša veľkú radosť. Mohla som spoznať Vás, napríklad!" Široký úsmev v mojej tváre nedáva ani na jeden nádych príležitosť k pochybám, že by som to tak naozaj necítila.
Výraz ma neopúšťa ani keď mi princezná vysvetľuje, čo sa naozaj skrýva za činmi a slovami ľudí. Bolo to tak poučné, môcť nahliadnuť do myslí iných, i keď to boli miesta tmavšie než na aké som bola zvyknutá. Prečo sa niekto znižoval k tak škaredým praktikám? Snažiť sa uškodiť niekoho rodine priamo cez neho, alebo danej osobe iba kvôli jej rodine? To muselo byť pre Allexis tak ťažké, a nemalo by sa to diať nikomu, nehľadiac na postavenie, no na druhej strane to iba ukazovalo jej silu a odhodlanie. "Veľmi obdivujem, že dokážete takto prečítať ľudí, aj keď si myslia a robia niečo iné ako to, čo tvrdia. Vždy som bola obklopená dobrými ľuďmi, asi by som v podobnej situácii skončila ako kôpka prachu v rohu, ktorú rozfúka otvorenie dverí. Vy ste ale vstala z popola a o toľko múdrejšia, o koľko sa o Vás zlo pokúšalo. I keď vás práve to posilnilo, prajem Vám do budúcna viac tých úprimných a čestných ľudí v živote. Ako napríklad Vášho snúbenca, určite ste dovolili zasnúbiť sa s vami iba človeku, ktorý bude na vás láskavý a... ?" Zastavím iba aby som nabrala ďalší dych, no to ma princezná preruší a jej ďalší návrh mi vezme vzduch priamo spred úst. Nie na dlho. "To naozaj? Preukázala by ste mi tak veľkú česť, že by ste sa podelila so mnou s tak ťažko nadobudnutými vedomosťami, aj keď ma sotva poznáte? " Hlas mi stúpne o tóninu vyššie rýdzimi emóciami, ktoré to vo mne vyvolá. "Ste na mňa enormne milá, mám skoro pochyby či som si Vašu ponuku iba nepredstavila. Och rada, veľmi rada! Ktovie kedy sa mi to zíde, viete, myslím že každá skúsenosť a vedomosť je človeku dobrá, a priamo od Vás... Pre všetkých svätých, keby môžem tak by som Vám snáď skočila okolo krku, princezná Allexis. Ďakujem na sto krát, naozaj. Riccardo, veríš toľkej dobrosrdečnosti? Jej výsosť pomôže tvojej sestre, aby sa z nej nestala smutná kôpka, ak by niekedy narazila na zlých ľudí." Plná blaha vynaložím všetko ovládanie aby som sa nepočala výskať, ožarujúc úsmevom spoločnosť naokolo, kone, kvety, oblohu aj ľudí stojacich na chodníkoch a v uličkách, ako keby som im chcela neverbálne zdeliť, čo za šťastia plný deň práve pre mňa prebieha. Zachytím tak pohľad chlapca s podivuhodnými, úplne bielymi vlasmi, sťaby z nich slnko vytiahlo všetku farbu a nechalo ich blyšťať sa v jeho lúčoch ako odraz mesiaca. Týči sa nad davom na krásnom bledom koni a v roztopašnosti z vlastného šťastia zdvihnem ruku a energicky mu zakývam, dúfajúc že bude mať podobne požehnaný deň ako ja. Keď som si istá, že som vydala dosť svojej radosti do sveta na to, aby som dokázala znova koherentne skladať vety, vrátim sa promptne do rozhovoru. "Určite bude pre Vás pripravené niečo špeciálne čo do zábavy! Ja sa teším na každý moment ktorý tu zažijem. Chcela by som určite preskúmať všetko, čo môže Damverre ponúknuť, celé mesto." Chystám sa spýtať, prečo by bolo nebezpečné hovoriť niečo tu, no to za klopkania podkov o kamene vstúpime na Chrámové námestie - a po prvý krát od vojdenia do mesta sa k nám priamo niekto pridá. Podíde s koňom tak blízko, že si ho môžem dobre obzrieť zo svojej polohy pri princeznej Allexis a z jeho slov a vznešeného vzhľadu môžem usúdiť iba jedno. "To je milovaný manžel Princeznej Ayre!" Opäť musím premáhať túžbu vydať tiahly a výrazný prejav nadšenia z hrdla, zostávajúc len tak-tak potichu, aby som nerušila Cisárov rozhovor. | ||
| |||
| Velkolepost Městského uvítání Tancredo, Andrenika, Ondrenikos, Alienor da Sol Carrosa, Terasy Nového paláce 12.9. 1325 od založení Říše, Dopoledne Stráže s halapartnami razily cestu. Muži v barvách Království Slunce si nebrali servítky a tlačili houstnoucí městský dav na stranu, klidně nadávkami a ranami. Tancredo jel vedle nosítek na nádherném bílém přehlídkovém koni. Na druhé straně jel Velký Stratég, který se vymykla z mětské barevnosti svým dokonale černým oděvem ozdobeném jen bílou krajkou. V nosítkách seděly urozené dámy a tiše štěbetaly. Davy s tím jak se blížil střed města houstly. Bylo na čase se rozhodnout kam zamířit. Tak jako tak to všechny táhlo do středu města, ke Chrámovému náměstí, kde mohl člověk vidět celou tu velkolepou podívanou. Otázka ovšem je jestli je to ten směr, kterým chtěl jít Tancredo, muž zvyklý chodit vlastními cestami | ||