Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Axira-Carroské Nešpory

Příspěvků: 144
Hraje se Denně  Vypravěč ignis je offlineignis
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Arriane z Meinland je offline, naposledy online byla 08. května 2024 19:44Arriane z Meinland
 Postava Adrenika Hellen Vissarion je offline, naposledy online byla 08. května 2024 19:44Adrenika Hellen Vissarion
 Postava Albino Peruzzi je offline, naposledy online byla 22. června 2024 23:57Albino Peruzzi
 Postava Margarette z Firtulu je offline, naposledy online byla 20. července 2024 17:14Margarette z Firtulu
 Postava Aldabert Othor je offline, naposledy online byla 01. července 2024 20:37Aldabert Othor
 Postava Tancredo Horrenville je offline, naposledy online byla 26. června 2024 17:03Tancredo Horrenville
 Postava Ayre Othor di Dammvere je offline, naposledy online byla 30. června 2024 11:18Ayre Othor di Dammvere
 Postava Diterich z Durnugau je offline, naposledy online byla 19. července 2024 23:51Diterich z Durnugau
 Postava Valran III. Axirský je offline, naposledy online byla 12. července 2024 21:22Valran III. Axirský
 Postava Fatima Meinland je offline, naposledy online byla 30. června 2024 11:18Fatima Meinland
 Postava Allexis Axirská je offline, naposledy online byla 19. července 2024 22:23Allexis Axirská
 Postava Amadeo z Murrine “Noční Lovec” je offline, naposledy online byla 20. července 2024 18:10Amadeo z Murrine “Noční Lovec”
 Postava Elvira Merizzi je offline, naposledy online byla 19. července 2024 22:23Elvira Merizzi
 Postava Ywaine Murrine je offline, naposledy online byla 13. srpna 2023 16:04Ywaine Murrine
 Postava Gilberta Firennze je offline, naposledy online byla 05. července 2024 8:45Gilberta Firennze
 Postava Lorenzo Merrizzi je offline, naposledy online byla 18. července 2024 2:22Lorenzo Merrizzi
 Postava Sonia Gulliet de Burrbo je offline, naposledy online byla 30. června 2024 11:18Sonia Gulliet de Burrbo
 Postava Chiara da Lucca je offline, naposledy online byla 27. dubna 2024 18:56Chiara da Lucca
 Postava Jaccopo z Taggia je offline, naposledy online byla 02. června 2024 16:29Jaccopo z Taggia
 Postava Ondrenikos Abrellos Vissarion je offline, naposledy online byla 24. června 2024 15:15Ondrenikos Abrellos Vissarion
 Postava Damen z Com je offline, naposledy online byla 19. července 2024 23:51Damen z Com
 Postava Fedrico di Aosta je offline, naposledy online byla 19. července 2024 17:26Fedrico di Aosta
 Postava Alienor da Sol je offline, naposledy online byla 20. července 2024 11:31Alienor da Sol
 Postava Tommaso da Lucca je offline, naposledy online byla 20. července 2024 17:31Tommaso da Lucca
 Postava Riccardo z Fanna je offline, naposledy online byla 19. července 2024 21:43Riccardo z Fanna
 Postava Fina da Lucca je offline, naposledy online byla 11. května 2024 20:46Fina da Lucca
 Postava Betti da Lucca je offline, naposledy online byla 13. ledna 2024 14:09Betti da Lucca
 Postava Betrand z Rivolle je offline, naposledy online byla 19. července 2024 22:03Betrand z Rivolle
 Postava Teodorre di Sanrenno je offline, naposledy online byla 19. července 2024 17:26Teodorre di Sanrenno
 
Teodorre di Sanrenno - 21. dubna 2023 17:59
teodorrezsanrenno_i940.jpg

Shledání


Fedrico, Ywaine, Betrand, Teodorre
okrajově princezna Allexis, Diterich a Margarette z Firtulu
Ulice Damverre, Chrámové náměstí,
pak Rynk Staršího, před palácem di Fiora
12.9. 1325 od založení Říše, dopoledne



Bucefalos, statný bělouš vzácné irahelské krve, hrne před sebou dav. Jak válečný koráb rozráží vlny. Oděn v temně zeleném cestovním kabátci, jehož pravé rameno zdobí hrdý gullietský lev, sleduji dění bystrým okem. Damverre je skvostná metropole, v níž je stále čemu se obdivovat. Ať už je to Velký chrám, šlechtické paláce, opulentní bankovní domy, či honosná sídla bohatších kupců a měšťanů. Jsem tu jak ryba ve vodě, tlačenice mi nevadí, užívám si ji. V čele drobné družiny jsem přicestoval koňmo, protože tento způsob dopravy přináší nejvíce dobrodružství a vzrušení z cesty samé. Můj vzhled albína, ozařuje a děsí mnohé, vesničany zvláště. Už jsem tomu uvykl, a mnohdy té bázni ještě sám přidám, nějakou děsivou grimasou.

Císařský nekonečný průvod je honosnou perlou ctihodného a váženého města Damverre. Vyberu si dobré místo, a z pohodlí sedla svého oře sleduji tu parádu stovek rytířů a dam. Všemu vévodí překrásná princezna Alexis a zřejmě její osobní stráž, Diterich z Durnugau, zvaný někdy pro svůj vzhled Hora. Císař je zřejmě v nějakém kočáře, nevidím ho. Zaujme mne také jistá blonďatá kráska v jejich doprovodu (Margarette). Vyzařuje z ní život, nadšení, touha po novém, snad i po dalekých krajích. Její vzrušení je až nakažlivé. I na tu vzdálenost, jež nás dělí. Dychtivě zpovídá Obra i Princeznu. Nějaký čas trojici se zájmem sleduji, blond diblíka zvláště.

Sleduji průvod, když tu spatřím praporce Murinnů kousek před palácem di Fiore, jenž je zde rezidencí mého slavného rodu Gulliet. Nabízí se, že směřují k nám na návštěvu. Fedrica poznávám z dálky, jeho praporečníkem zřejmě je Betrand, a skvostná dáma snad bude Ywaine. Tu jsem však naposledy viděl na hradě Aosta před lety. Tehdy to byl takový žabec, samá ruka, samá noha. Tak si ani nejsem jist, zda je to ona. Také by to mohla být nějaká Ricova snoubenka. V tom případě má excelentní vkus. Ano, už se mi také začínají zapalovat lýtka, a své panictví už jsem dávno pohřbil na dně moří. Tedy spíše v teplém klíně fešné mladé mlynářky, která zdaleka nebyla poslední mou kořistí.

Nebývá mi zvykem o věcech příliš hloubat. Prostě k nim zajedu, a zjistím jak se věci mají. Trhnu otěžemi, a můj živý bělostný koráb rozráží lidské moře novým směrem. Jak impozantně vzrušující. Postupně lidská masa řídne. Tak nějak očekávám, že mne poznají. Sice jsem také dost vyrostl a zmužněl, ale přeci jen albínů po světě tolik neběhá, jako černovlasých.

"Miluji davy" prohlásí ironicky půvabná kráska, jež má naději být mou, přes několik kolen vzdálenou sestřenicí. "Já taky!" Dodám se smíchem, aniž bych se ostýchal. "Fedrico, Betrande zdravím vás. Má Paní, podobáš se mé drahé Ywaine. Pokud jí snad i jsi, dím že z outlého poupěte do světa překrásným pugétem růžovým kveteš. Čarokrasně, musím vyznat. Či snad mýlím se, ctěná Panno?" Pozdravím se s bratranci srdečně, a stejně pevně s oběma. Bert měl vždy u mne stejný respekt jako jeho starší urozenější bratr. Jakmile se měch putující kolem ku mne dostane, bez obalu si také nabídnu. "Mohu?" Přičichnu, a když zjistím, že jde o víno, svlažím hrdlo s gustem. "Dobré, přišlo vhod." Zakřením se. Pokud přeci jen ne všichni mne poznávají, i když to zdá se mi nemožné, přidám pro formu jméno své. "Sir Teodorre di Sanrenno, k vašim službám. A pokud miříte snad k nám do paláce Růžového, tak i váš budoucí hostitel. Jež každou kapku vína mne cestou zemdlenému a žíznivému podanou, pohárem plným odvděčí." Rošťácky mrknu na Fedrica, Betranda i Giacoma s Asmodeem. Na Lady se pomrkávat nesluší, zvláště na tak vznešeně půvabnou. Byť je zde velká šance, že jest sestřenicí mou vzdálenou. "Tak Dámo, a pánové, chcete se dále ještě kochat císařským mumrajem? Či pohneme naše kroky do paláce v němž slavný rod Gulliet přebývá?" Žoviální, vesele bezstarostný tón je a byl mi vždy vlastní. Vždyť mladý jsem, silný, schopný, a celý svět včetně moří a oceánů mi leží u nohou.


Obrázek

Teodorre, Pán ze Sanrenna



 
Ywaine Murrine - 20. dubna 2023 23:53
ywaine3164.jpg

Obrázek


Fedrico, Ywaine, Betrand a neskôr Teodorre
Damverre, Vinná Ulice, palác di Romballe,
pak Rynk Staršího, před palácem di Fiora
12.9. 1325 od založení Říše, dopoledne


Ľahký nádych kvetinovej sviežosti zavíril vzduchom. Čerstvá, čistá a nevinná vôňa ľalie je len jedným z mnohých tónov symfónie, čo zaviala ma späť do krásnych spomienok na rozkvitnuté údolie, kde som strávila najšťastnejšie chvíle detstva.

Obrázek

Do hrejivých momentov aspoň zdanlivej slobody pod hradom Aosta, kde ako strieborné zrkadlo trbliece sa hladina horského jazera. Tam nás Rico v rozpuku jesene učil plávať a v treskúcej zime sa elegantne šmýkať. Doteraz ma bolí zadnica už len pri spomienke na hrubý ľad a výprask od Rica, za to, že som ponúkla pár mincí jeho panošovi, ak sa odváži olízať zamrznutú vodu. Trochu k nej priľnul. Celá situácia pobavila len o štyri roky mladšieho bratranca Tea, čo sprevádzal svojho brata Jaccopa na jeho pracovnej návšteve.
I dnes si viem spomenúť na poslednú jar tam strávenú, keď som v sviatočný deň pustila na vodu kvety čerešní a tak, ako mnohé iné devy, vyslala tiché želanie k belasej nebeskej klenbe tak odlišnej od skoro vždy šedivej oblohy Murrine. Na okamih ma lezavý, mrazivý závan schytil do svojej náruče, svojím dychom postrapatiac rozpustenú záplavu havraních kaderí. Tichý šepot splýval so šumom svetlozeleného lístia spanilých, bielych briez.
Je čas návratu.
“Hora?” vybavým si ozrutnú medvediu siluetu Othora, čo dával prednosť spoločnosti obyčajných rytierov v šenku pred nablýskaným pozlátkom dvora, jeho obyvateľov a opulentných slávností, “Našťastie nie je žiadnou potupou prehrať s tak silným protivnikom. Istotne to chce veľkú veľkú odvahu rútiť sa tryskom proti takému masívu. Aj tak si ale myslím, že tieto hry sú hlúpym hazardom.”
I mne sa pery skrivia v úškľabku, čo sa od bratovho ničím nelíši. Nie je ťažké uhádnuť, čo sa mu preháňa hlavou. Dokážem to vyčítať z hlbín jeho očí. Nechám panovníka panovníkom a obrátim pozornosť k zaujímavejšej téme.
Samozrejme, bratranci si nenechajú ujsť príležitosť naháňať sukne, tak ako všetci muži.
Keď Rico súhlasí, že sa k nám pripojí, venujem mu žiarivý úsmev.

Rand sa úctivo ukloní, no až jeho slová prelomia tiesnivú atmosféru. To už sa ale otáča k bratovi a podáva mu ruku. Najprv si pevne stisknú dlane a potom sa chytia za predlaktia v akomsi tajnom bratskom geste, vyhradenom mužom. Je to akoby stáli na vrcholku vysokého múru, pre mňa nedosiahnuteľného.
Nenechám však smútok zatieniť radosť z nášho stretnutia a so záujmom brata počúvam. Môjmu pohľadu neuniknú bledé hánky zvierajúce chladnú, oceľovú hlavicu. Povedala som niečo nevhodné?
Namiesto nejakej príjemnej, zábavnej historky alebo malebného opisu kraja, rozhovorí sa o ľudskej skazenosti a hlúposti. Počas nášho odlúěnia sa z neho stal ostražitý bezcitník. Možno však… Možno je práve taký, akého ho potrebujeme. Muž činu, čo vykoná potrebné.

Obrázek

Na nádvorí rozoznávam zopár známych tvárí. “Rytier da Colleo,” pozdravím prívetivo muža v ligotavej zbroji, venujúc mu drobné kývnutie hlavou. “De la Tor,” usmejem sa na veselého sokoliara. Už menej milo, vlastne dosti stroho a ostražito pokračujem:“De la Rovere.” Nesúhlasne stisnem pery ako zakaždým, keď vidím toho muža. Chápem, prečo si ho Rico drží blízko, ale… Asmodeo de la Rovere je cynický bastard, čo pohŕda ľudskými životmi a morálka mu hovorí len málo. Pravdepodobne ju považuje príťaž a slabosť. Myslím, že mojou najväčšou obavou je, že jeho rady pretvoria Rica vo vernú kópiu nášho otca. Ohavná predstava. Na druhú stranu ani ja nemôžem poprieť jeho vysoký intelekt, čo robí celú situáciu ešte neznesiteľnejšou. Brat by po svojom boku potreboval niekoho, kto by bol protiváhou jeho radcovi.
Ako kráčam ku svojej kobylke, míňam chlapca, čo pevne drží uzdu Graziosa, Ricovho obľúbeného žrebca. “Nicco,” tu sú moje slová vľúdne, nie ako tie, čo patrili jeho bratrancovi.
“Ďakujem,” usmejem sa na Randa, keď ma vysadí do sedla. Už z výšky kývnem i jeho vyšťaveným mužom, čo odpočívajú obďaleč.
Na jeho poznámku o boji len pretočím očami. Nejdeme predsa na bojisko. So záujmom sledujem brata i s kopijou ako sa prihovára chlapcovi, čo musí byť i o pár zím mladší než Nicco. Zdá sa, že ku svojim mužom sa správa ohľaduplne. Kdesi veľmi hlboko v jadre je Rand správny muž. S tým vedomím spokojne popchnem Midnight a vyrazím do vyzdobených, hlučných ulíc.

Práve som obdivovala fasádu blízkeho domu, keď znenazdajky trhla Polnoc hlavou. To hravo chňapla po bratovom žrebcovi, čo sa nečakane vynoril po mojom boku. V kohútiku je skoro rovnako vysoká, temná a elegantná. V bielych šatách na nej musím vyzerať ako príznak. Môj vážny výraz tomu asi tiež nepomáha. Nemám rada davy. Toľko lomozu.
Všimnem si, akým spôsobom Rand vedie svojho koňa a so šibalským úškrnom s ním zrovnám krok, takže oba destriery unisono zdvíhajú predné nohy vysoko do vzduchu. Ľuďom naokolo to poskytuje trochu viac času na ustúpenie z cesty. Bedlivo však dávam pozor, aby sa nám nikto nepriplietol pod kopytá.

“Vyzerá to ako rezidencia niekoho veľmi významného a bohatého. Ak pôjdeme kúsok ďalej týmto smerom, mali by sme sa dostať na námestie Staršieho.” K našim príbuzným to je už iba kúsok.
Midnight sa nakoniec pohne a nám sa na podarí priblížiť k ligotavému priečeliu trojlodného chrámu, kde biele plochy delia červené a modré línie a pozadie nejedného reliéfu je z drahého kovu.
“Rand, Rico, pozrite sa! No nie je to nádhera? Koľko zlata asi použili na tú výzdobu?” Pod mohutným tympanónom, vnára sa dovnútra priečelia veľká ozdobná rozeta. Okrúhle okno pripomína kvet s mnohými lupeňmi, po obvode ktorého sa striedajú trojlístky so štvorlístkami, snáď aby priniesli šťastie veriacim.
Táto masívna časť priečelia je od zvyšku oddelená pásom s výklenkami s mramorovými sochami svätých v životnej veľkosti, tak detailne vypracovanými, že ak by ožili, boli by na nerozoznanie od miestnych obyvateľov. I drapéria ich odevov vyzerá ako jemná látka, čo zamrzla v jednom momente na večné veky. Zatiaľ čo steny výklenkov boli červené, ich zvažujúce sa stropy boli modré ako nočná obloha, posiate zlatými hviezadami.
Nad portálmi bočných lodí sa nachádzajú menšie rozety, ktorých centrami sú osemcípe hviezdy. Zvyšnú polovicu priečelia hlavnej lode tvorí monumentálny portál, čo sa snaží tiahnuť do výšin, bojujúc s inak vodorovnou výzdobou, akoby sa v tej stavbe bili dva architektonické štýly.
Pozvoľna sme vošli do tieňa katedrály a onedlho sa pred našimi zrakmi otvorilo menšie námestie so starými, honosnými palácmi.
Najlepšie bude ak sa na chvíľu zastavíme a preskupíme.
Rand má podobný plán, ktorý vylepší o nápad s doplnením tekutín.
“K tomu omdletiu asi nemám ďaleko,” už naťahujem ruku za vakom s vodou, keď Rico navrhne príjemnejšiu alternatívu.
“Ľahké víno? To je ponuka, ktorá sa neodmieta! Prepáč bratku,” vystrúham ospravedlňujúcu grimasu smerom k Randovi, čakajúc, kým mi Rico podá mech.
Niekoľko dúškov lahodného moku mi trochu zlepší náladu. Radšej ho nechám kolovať, aby som náhodou nebola v pokušení piť viac než by sa k dáme hodilo.
“Milujem davy,” odpoviem celkom vážne. Niekto iný ako moji bratia by v tom sotva dokázal vidieť sarkazmus.
“Já taky!” obrátim sa za povedomým hlasom.
Podkovy pravidelne klopkali o hladké dlažobné kocky a cestičkou v dave, ktorú sme si tak krvopotne prerazili, sa viezol bielovlasý mladík na dobre stavanom žrebcovi irahelského chovu. Od Ricovho destriera sa líšil svetlejšou, miestami striebornou srsťou, kde-tu posiatou svetlými škvrnami. Tie sú medzi mnohými považované za dobré znamenie, “bozk šťastia”. Napriek svojej veľkosti to bol ladný a obratný tátoš, čo by mohol byť múzov maliarov či sochárov. Škoda len, že jeho jazdec je nespratný fagan.


 
Fedrico di Aosta - 19. dubna 2023 21:46
fedricotopi3009.jpg

Skrze davy


Amadeo, Fedrico, Ywaine, Betrand
Damverre, Vinná Ulice, palác di Romballe,
pak Rynk Staršího, před palácem di Fiora

12.9. 1325 od založení Říše, dopoledne



Bez toho, abych nějak zasahoval, sleduji mlčky při hodování snídaňovém, rozhovor otce s bastardy. Moji mladší nevlastní sourozenci reagují, jak umějí, a jak je jim vlastní. Bert je jako ošlehaná skála, na kterou marno hrách házet. A sestřička Ywaine? Ta se snaží stoicky oponovat, ač to vůbec smyslu nemá, a nikdo ji to nevěří. V podstatě se bavím. Zvláště, když se Bert dosti hloupě zeptá, kdo turnaj asi tak pořádá? Navíc chudák chce, aby mu otec, jehož toto pranic nezajímá, referoval v jakých disciplínách že se bude soutěžit. To mi vysloveně vykouzlí na tváři pobavený úsměv, lehce ironický.


Obrázek


Přitom se setkají naše pohledy se sestrou. Ona uznale hodnotí můj klid, já se jen bavím tou situací. Mohl bych mladšímu bratru nastínit zřejmé, ale neučiním to. Vychutnávám si sladké perlivé víno z oblasti Vennechy. A také to, jak mu otec meje hlavu, za naprosto zbytečnou otázku.

Jsme vlastně skvělý tým. Já, vojevůdce, muž světlých zítřků. Otec rejdící ve stinných zákoutích, kde se cítí nejlépe, kující své pikle. Okouzlující sestřička Ywaine, krásná, podmanivá, a v posledku žijící v růžovém snu, o dobrém a ještě lepším světě, kde všichni pracují pro společné dobro všech. Ideální mucholapka pro nějakou šťavnatou tučnou zlatou mouchu. A nakonec Betrand, desperát jež účelně odklidí vše nepohodlné, aniž by se příliš ptal. S pohárem sladkého zlatého vína přemýšlím, jaký typ nám v té působivé mozaice ještě chybí. Právě ten by měla dodat Ywaine nějakým vhodným sňatkem. A nebo já. I když jako dědic trůnu knížecího, mohu čerpat z toho privilegia jisté benefity.

I proto se domnívám, že mé dosazeni na trůn knížecí by rodu Murrine vyloženě prospělo. Čím dříve, tím lépe. Protože otec můj nás vnímá jako své figurky, zatímco já vidím celek. Živý rodový organismus, jenž je sto obstát v jakékoliv zkoušce. To však funguje jen za předpokladu, že každý člen může alespoň trochu dýchat volně, a občas i s radostí.

Pousměju se, když si Ywaine vezme že mne příklad, a přejde v hovoru s otcem na moji stručnou notu.
Učí se, to je dobře, moc dobře.

Když nás otec propustí, akorát v klidu dojídám chutnou snídani. Rozloučím se s ním stejně uctivě a stroze, jak jsem jej pozdravil při svém příchodu k hodovní tabuli. Nač plýtvat slovy. "Jistě Yw! Chci vidět Damverre tvýma očima." A taky chci na ně dát alespoň v počátku pozor. Růžové brýle Ywaine, a jistá nesmlouvavá neotesanost Berta, toť ideální elixír na všemožné problémy. Ne, že by mne lákalo jejich řešení, ale někdo to občas dělat musí. Navíc opravdu chci vidět Damverre očima sestry, ona vnímá více barev a odstínů, upozorní na vůně, jež bych přehlédl. Šenku poručím: "To dobré zlaté z Vennechy mi dej do pár měchů, na osvěžení cestou." Myslím tím i na své kumpány, jež čekají na nádvoří paláce. "Rico!" Yw mi, jakmile opustíme potemnělý salón, zmizí náhle v mé široké náruči, a její parfém mne obklopí. Stýskalo se jí, nepochybně. Zahrne mne přívalem otázek, zvědavá jako vždycky. Hlasitě se srdečně rozesměji. "Jako mé údolí, které se právě koupe v moři květů ovocných stromů. Jen pár oděrek, vyražený dech a naražená prdel, to když mne Hora z Durnugau poslala k zemi." Schválně užiju explicitní výraz. "Vše je při starém. Na Císaře? Běžný, raději." Zašklebím se. Kdoví, kdo všechno nás poslouchá. A ten hejsek, co drží z kdovíjakého šílenství císařskou korunu, mne vlastně příliš nezajímá. "Určitě. A ano, to bychom měli." Odpovídám úderně, to už se sestra obrací na Berta. "Jak už jsem řekl, půjdu." Yw má ještě jednu dobrou vlastnost, ona je tmel. Spojuje nás, aniž by si to uvědomovala.

"Ty taky" V žertu odpovím Bertovi na jeho srdečnou poklonu. "V turnaji čekám tjost, souboje skupin, jeden na jednoho, lukostřelbu, a nejspíš i pranici. Maršálek turnaje bude vědět víc." Teprve na schodech odpovím mladšímu bratru. Pozorně poslouchám jeho report z našich hranic, to mne opravdu zajímá. Bertovi muže rád vidím, ctím tenhle typ chlapů. Málo slov, hodně práce. "Slušela by jim koupel, a čisté šaty." Utrousím, aniž bych na tom trval.


Obrázek


To už nás pompézní schodiště vyplivne v působivém nádvoří paláce di Romballe. Zde už čekají moji kumpáni. Giacomo da Colleo, můj příseźný štít, Asmodeo de la Rovere, cynický to básník, a pak věčně veselý sokolník Fosca de la Tor, jehož flétna mne doprovází takřka všude, pro lepší náladu. Panoš můj mladý Niccolo de la Rovere drží uzdu mého výstavního Graziosa, hřebce irahelské krve, který i do bitev se nese ve své mohutnosti jako baletka. Šenk přináší měchy s vínem, které je radostně vítáno mými druhy.

Vyrážíme. Všude lidí jako much. "Učiňte průchod pánům z Murinne!" Hrne Giacomo s Foscou dav před námi svými mohutnými polotěžkými rytířskými koňmi. Betrand se svými se k nám přirozeně připojí, s praporcem rodu. Kochám se okolím, zatímco Asmodeo podezřívavě pozoruje dav. Jsme sehraní, cestujeme stále spolu. Po všech čertech. V příhodný okamžik sledujeme císařský průvod. Abychom se, až je to možné, protáhli na Staršího rynk poblíže paláce di Fiona, kde jistojistě přebývají naší vzdálení příbuzní z rodu Guilett. Když Bert nabídne Yw vodu, ukážu na měch u mého sedla: "Nebo jiskrné lehké víno?". Růžový palác je ještě okázalejší, než di Romballe. Jakmile se cesta trochu uvolní povyjedu mírně vpřed, tak jak se na dědice rodu Murrine sluší.

Poznámce bratra se jen uvolněně usměju.


 
Betrand z Rivolle - 19. dubna 2023 20:53
573bcd50adb62f03cf80bba96e64f8504126.jpg

Zpět do davu
Amadeo, Fedrico, Ywaine, neskôr Betrand
Damverre, Vinná Ulice, palác da Romballe a neskôr ulice a uličky mesta
12.9. 1325 od založení Říše, dopoledne


"S dovolením pane. Mlátit drzou lůzu stojící v cestě není pod úroveň žádného rytíře. Naopak je to téměř jeho povinnost pokud si ta nepamatuje, kde její místo. Pod úroveň by bylo se s ní bít a nebo bezdůvodně zabíjet." odpovím pevným hlasem a zahledím se svému otci do očí. Všímám si přitom nesouhlasného pohledu sestry, ale prozatím na něj nijak nereaguji. Můj pohled jasně říká, že tohle je věc za kterou se vážně omlouvat neplánuji.

"Jistě sestřičko. Pane." ukloním se, jak se slušní na rytíře a zamířím za Ywaine pryč od otce. Jsem rád, že odcházím dřív než se s ním stačím znovu pohádat. Můj rázný krok se znovu rozléhá domem a já si to možná i užívám. Vůně domu a města je tak jiná než vůně lesu a budov v nějaké zapadlé vesničce.


Dobře si všimnu, že se otci velmi podařilo odcizit mne od sourozenců. Ukázkový příklad je má sestra, která místo aby mne objala se mi dvorsky ukloní. No, byl jsem vážně dlouho pryč. pomyslím si a nacvičeným gestem se mírně ukloním. Přes hrubost slov i chování, je toto gesto naprosto přesně vystřihnuté z učebnic etikety, pozdrav rytíře dámě. "Yw." odpovím přátelsky a poté se narovnám. Veškeré rozpaky s tohoto shledání skryji za upřímného potěšení, že sestru znovu vidím. "Rád vás oba vidím." dodám a nabídnu bratrovy ruku k potřesení. Jsem si vědom, že je to proti etiketě, ale je mi to momentálně jedno.

"Jak slyším užíval jsis nudného života v palácích." ušklíbnu se mírně, jelikož když já v posledních letech musel tasit meč rozhodně to nebylo pro zábavu, ale v hlase mi zní spíše pobavení. "Vypadáš dobře." pochválím jej.

Při zmínce, že jsem viděl kus světa se má usměvavá tvář změní na masku a i tak dostane úsměv trhliny. Moje ruka, jako by sama sjede na hlavici meče, kterou sevřu až mi zbělají klouby. "Ano, sestro viděl jsem kus světa. Hranice našeho panství jsou místy divoké." odpovím přesto mile a přátelsky. Ujišťuji se, že sestra to od místních velitelů a rádoby šlechticů nemyslí zle. "Otce můžu vynit za mnohé, ale hlady mne mořit nenechal. Přeci jen na co by mu byl podvyživený rytíř střežící hranici, že. To by byl špatný signál pro všechny. Pro sousedy, vesničany i lapky." odpovím bezstarostně. "To víte, vždy se najde nějaký ambiciosní, zaslepený a nebo prostě hloupí muž, co vznese požadavek na naše pozemky. No a já se s takovými v poslední době setkával víc než je zdrávo. Rozhodně pro ně." žertuji jen na půl.

Když vyjdeme na dvůr, pohledem zkontroluji své muže. Sourozenci si mohou všimnout, že první věc co jsem udělal bylo to , že jsem se podíval na své ozbrojence a poté na místní stráže.
Muži mého doprovodu pohledy oplatí a ikdyž vypadají stále zaprášeně, už se očividně občerstvili a vypadají i trochu lépe. Kývnu jim a gestem naznačí ať nevstávají. Jejich spokojené výrazy mne ujistí, že je vše v pořádku a je o ně postaráno. Sourozenci si mohou všimnout, že velká část mne pozorně sleduje, jako by čekali na nějaký rozkaz a nebo signál.

Trošku se zamračím, když si to Ywaine zamíří ke koním. Zdvořile jí pomůžu do sedla, poté se otočím a dojdu k jednomu ze svých mužů. Bez slova vezmu kopí s praporcem našeho otce. "Z koně se proti pěšákům bez kopí bojuje těžko." odpovím naprosto přirozeně svým sourozencům, když se vyhoupnu do sedla svého koně. Otočím se na své páže a na okamžik zvažuju jestli chlapce vzít sebou. Nakonec to při pohledu na uštvaný výraz zamítnu. "Edmonde něco sněz a pak si jdi odpočinout." přikážu a ikdyž slova směruji ke svému pážeti všichni muži, jenž se mnou přijeli se viditelně uvolní, jelikož to znamená že hned nepokračujeme dál.
"Děkuji pane." usměje se mladík a odspěchá do stínu. Poté kývnu na sourozence a jejich doprovod, že můžeme jet. Přitom si nasadím přilbu, ale otevřu si hledí. Je mi sice vedro, ale můj batvat mi zřídí v přilbě příjemnou teplotou. Už jsem si zvykl na dlouhé cesty ve zbroji. Tajemství úspěchu je v tom, že jeden musí pravidelně pít. Všechno ostatní obstará batvat a gambeson.

Cestou se rozhlížím po městě a je na mne vidět, že v davu lidí se necítím úplně pohodlně. To se snadno pozná už jen s toho, jak držím kopí. Mnohý by si mohl myslet, že jsem jen další člen doprovodu. Jediné, co to rozporuje je to, tak jak řídím koně. Jelikož vedu koně, jako na přehlídce a pokaždé když se přiblížíme k davu nechám jej vysoko zvedat přední nohy. Nejeden čumil z davu si rozmyslí jestli chce stát v cestě válečnému koni. Nejraději bych jel první, ale jelikož nevím kam, tak se zařadím vedle sestry. Ta se kochá stánky a lidmi. Já vedle ní vypadám doslova, jako temný stín. Jelikož se na lidi, co neuhýbají mračím a jsem kdykoliv připraven je odstrčit s cesty tupím koncem kopí. K tomu se ovšem uchyluji jen v případě, že by se nějaký hlupák chtěl přimotat Ywaině koni pod nohy. Svého oře řídím, tak aby na nikoho nešlápl.

Ikdyž se mi to zdálo méně pravděpodobné, město se zdá plnější než před půl hodinou a mi se doslova musíme prodírat davem. Na tváři se mi usadí výraz, jako by mne boleli zuby. Můj válečný oř nemá tlačenice o nic raději než já a tak jej musím držet, aby do lidí nezačal kopat a nebo je nekousl. Docela se mi uleví, když se dav trochu uvolní a mi vjedeme mezi sloupy. Tedy než si uvědomím, kde jsme to zastavili. Promnu si oči. Jelikož dav mezi sloupy tvoří souvislou masu do, které nenavedu ani válečného koně. Všímám si i lidí stojící na sloupech a sochách na které vylezli, aby lépe viděli. Podmračeně popoženu koně, abych stál mezi davem a koněm sestry.
"To byl nápad. Kde jsme to skončili?" povzdechnu si, jelikož je zřejmé že můžeme jen pokračovat dál. Vlasy se mi ježí hrůzou při představě, že by tu došlo k boji. Jen několik mužů s kopím by nás tu uvěznilo lépe než dav venku. "Víš, co uděláme tu malou přestávku a ty se napij. Poslední, co potřebujeme aby jsi nám tu z vedra omdlela." podám sestře vak s vodou, co jsem měl stále pověšený u sedla. "Neboj je to jen voda z horského pramene. Nic na co by jeden umřel a nebo se nehodilo pro dámu." dodám s úsměvem, abych rozptýlil podezření, že jí podávám pálenku. Abych toto podpořil loknu si průzračné tekutiny.
"Taky si tak užíváte projížďku? Už jsem viděl les v kterém jsem měl víc místa k manévrování s koněm." prohlásím pobaveně.
 
Ywaine Murrine - 17. dubna 2023 23:31
ywaine3164.jpg

Obrázek


Amadeo, Fedrico, Ywaine, neskôr Betrand
Damverre, Vinná Ulice, palác da Romballe a neskôr ulice a uličky mesta
12.9. 1325 od založení Říše, dopoledne

Obrázek

S miernym pobavením i obdivom sledujem, ako otcovo soptenie vošlo jedným Randovým uchom dnu a druhým von bez toho, aby sa oňho čo i len obtrelo. Vetrom ošľahanú a dotykom slnečných lúčov pobronzenú tvár mal trochu strhanú a na vysokých jazdeckých čižmách mal usadený prach ciest. Pravdepodobne uštval koňa i svoju družinu, len aby stihol raňajky v rodinnom kruhu.
Pri jeho ráznom ospravedlnení ustrniem úžasom s rukou tesne nad ďalším kúskom zrelého sladkého plodu, čo sa v svetle sviec ligoce ako nespočet drobných rubínov.
Betrandova neotesaná úprimnosť a ľahostajnosť k ľudským životom je v ostrom kontraste s Ricovou uhladenosťou a pokojnou, prívetivou, očarujúcou letorou. Obaja sú však v jadre pevni a pružní ako čepeľ dobre ukovaného meča.
Bezbranným či slabým treba pomáhať, nie im ešte zťažovať už tak neľahký údel. Veru, pravý rytier by mal slúžiť bohu a ľudu… Skepticky si premeriam mladšieho súrodenca, čo pripomína viac banditu než bohatiera v nablýskanej zbroji. Obraz zblúdilého žoldniera dotvára fakt, že Rand dáva prednosť rýchlemu zneškodneniu protivníka akýmkoľvek prostriedkom pred okázalým mávaním mečom naivného hrdinu z románu. Lepší živý brat ako minstrelmi ospevovaný mŕtvy rek.
Zatiaľ čo otec hromží nad Randovou zvlčilosťou, nepatrným mávnutím si privolám sluhu s miskou vlažnej vody a hebkou utierkou prevesenou cez predlaktie, čo sa ešte donedávna snažil splynúť so stenou potemnelej komnaty.
Zbaviť sa lepkavej šťavy netrvá dlho a prsty mám čisté a suché skôr, než k nám papá znovu prehovorí.

Obrázek

Každá jeho veta je ako prásknutie bičom, no Rica to vôbec nedesí tak ako mňa, hoci som sa naučila nepokoj schovať za maskou stoickej elegancie. Keď sa mi na okamih stretne pohľad s bratovým, v očiach sa mi objaví neskrývané uznanie. Ako to, že na Rica a Randa ani v najmenšom nepôsobí otcova zastrašujúca aura, ktorá znekľudnila už nejedného dvorana? Mohlo by to byť Ricovou tvrdohlavosťou a Randovým nedostatkom bázne a hany?
Keď sa otec rozosmeje, vyzerá príťažlivo, šarmantne a charizmaticky, takmer až ľudsky. Pobavenie rýchlo zmizne a nahradí ho hrobové ticho, ktoré naruší až pohár naraziaci na drevenú stolovú dosku. Otcove oči potemneli, sťa slnko znenazdajky zahalené búrkovými mračnami. Ako uhranutá hľadím do čiernych hlbín, skoro som zabudla dýchať a srdce mi búši rychlosťou mávania krídiel kolibríka.

“Nie, pane, nie som,” moje slová boli tiché, ale pevne vyslovené bez najmenšieho záchvevu, váhavosti či strachu. I hrudník sa mi dvíha už pomalšie a pravidelne. Sústrasť mojich bratov mi prináša aspoň malú útechu. Všetci vieme, že som sa pustila do vopred prehratej bitky.
Kútikom oka postrehnem nečakaný pohyb. To jeden z otcových psov zostražiteľ, keď zachytil zmenu pánovho rozpoloženia. Lardo. Svalnatý krk mal napnutý a pozoroval ma bystrými očami. Hlavu mu zdobili dve hnedé škvrny. I veľké, hodvábne jemné uši mal rovnakej farby. Lardo a Mortadella sú hrdými členmi otcovej vzácnej loveckej svorky.
“Áno, pane,” už chápem, prečo Rico kniežaťu odpovedal len veľmi stručne. Nemá zmysel kráčať proti vlne a nechať sa zmiesť či rozbiť o útes. Najlepšie je využiť jej pohybu a neskôr zľahka poupraviť kurz.
Papá pozvoľna preniesol pozornosť k najmladšiemu, od ktorého očakáva účasť na miestnom Turnaji. Barbarské zápolenie hromotĺckych mužov. Hluk a chaos.
Prečo otec nadniesol v rozhovore práve Soniino meno? Je to náhoda? Vlastne na tom nezáleží. Gullieti sú naši príbuzní a bude najlepšie sa s nimi zvítať. Jaccopo a Teodorre istotne využijú túto príležitosť preskúmať krásy Damverre. Pamätajú si nás vôbec?
Z myšlienok ma vytrhne až otcovo pobádanie, aby sme sa poponáhľali, ak chceme vidieť cisársky sprievod.
Nenáhlivo dopijem posledné kvapky ovocného vína, odložím prázdnu čašu a ladne sa postavím.
“Otče,” klesnem s spôsobnom pukrle. Keď sa znovu narovnám, obrátim sa k bratom s úsmevom. “Rico, Rand, pridáte sa?” pohľadom im naznačím, že máme skvelú príležitosť vytratiť sa.

Obrázek

Kroky livrejovaného sluhu sa s klapotom vzďaľovali, keď sa ponáhľal osedlať nám kone a skontrolovať, či bolo postarané o Betrandovu družinu. Konečne som s bratmi osamela a mohla som sa voľne nadýchnuť.
“Rico!” špitnem potešene so širokým úsmevom na perách a na okamih staršieho súrodenca placho objímem. Rýchlo však ustúpim, ostražito sa obzerajúc, či nezahliadnem nejakého otcovho špeha.
“Ako sa máš? Rozkvitlo už údolie? Staráš sa o seba poriadne? Dúfam, že si nebol zranený na Thornskom Turnaji? Zmenil sa veľmi tamojší Dvor? Aký je tvoj názor na mladého cisára? Myslíš, že Gullieti už dorazili do Damverre? Musíme ich pozdraviť. Nebolo by skvelé oprášiť staré známosti? Jaccopovi už musí byť dobrých 20 zím.”
Po krátkom zvítaní zablúdim pohľadom k mladšiemu bratovi.

Obrázek

“Rand,” oslovím ho ostýchavo, neodvažujúc sa k nemu rozbehnúť a vystískať ho, akoby som chcela. Namiesto toho poklesnem v úklone. Keď som ho videla naposledy, bol to chlapec. Teraz je to muž. Neznámy, tvrdý cudzinec.
“Vitaj späť.” Bojácne sa mu prihovorím, bedlivo skúmajúc jeho tvár. “Dúfam, že si v posledných rokoch nestrádal? Určite si videl kus sveta. Aké je to za hranicami nášho panstva?” Nakoniec zvedavosť zvíťazí nad opatrnosťou a ja si dovolím položiť pár otázok.

“Rico? Pôjdeš s nami von, alebo tu budeš strašiť?” Cisársky sprievod ma neláka, no malá prechádzka ulicami mesta je určite lepšia voľba, ako stvrdnúť v jednej budove s namosúreným otcom. “Určite to bude zábava! Keďže Rand súhlasil, že mi bude robiť garde, môžem nechať Chiaru s Elizabeth tu a teraz si užiť jazdu. Vynahradím im to, keď tam nebude taký poprask.”

Obrázek

Obrázek

hudba


Na štvorcovom nádvorí paláca da Romballe lemovanom arkádami ma už čakala skupina ozbrojencov vo farbách Murrine aj moja kobylka Midnight, lesknúca sa v predpoludňajších slnečných lúčoch ako mohutná obsidiánová socha. Pohladím ju po zamatovo jemných pyskoch a tíško sa jej prihovorím.
V odpoveď trochu netrpezlivo prešľapne, akoby sa už nevedela dočkať, kedy vyrazíme. Vlastne ani ja sa neviem dočkať. Najradšej by sa vyšvihla do sedla a všetkých ponechala ich vlastnému osudu. Bohužiaľ je tu priveľa sliedivých očí a me neostáva nič iné, než sa nechať vysadiť na koňa párom silných, svalnatých rúk.

Rytmický klapot podkov na kamenných dlaždiciach splynul s jasotom hlučného davu. Vínna ulica, hoc nie je tak honosná a široká ako Hodvábna, mi pripadá útulnejšie a akosi príjemnejšie. Teraz však bola plná ľudí. Lemovali cestu či zapĺňali balkóniky s ozdobným zábradlím, kde sa o miesto delili s pestrofarebnými kvetmi.
Rand ani v najmenšom nepreháňal, keď nás varoval pred davom, čo tvoril takmer jednoliatu masu.
Zvony stále zvonia a vítajú Cisára. Teraz však znejú celkom inak ako v zatemnenej jedálni paláca da Romballe. Hlasnejšie. Nástojčivejšie.
Slimačím tempom sa nakoniec preplazíme až k okraju Chrámového námestia. Zo širokého konského chrbta sa mi naskytne dychberúci pohľad na Veľký Chrám Damverre. Mohutná kupola na tambúre snáď ani nemôže byť dielom ľudských rúk. Majestátne sa týči nad mestom. Lucerna na jej vrcholku je zdobená dekoratívnymi arkádami, ktoré vypúšťajú dnu svetlo a umožňujú dymu z kadidla stúpať k nebeským výšinám.

Obrázek

Bronzová brána zdobená reliéfom má určite vzbudzovať bázeň a pripomínať ľudu, aký je drobný v porovnaní s božou slávou.
Ľudia sú ako mravenci…
Vedľa chrámu sa vypína samostatne stojaca kampanila. Práve na jej vrcholku sú zvony, ktorých hlahol sa nesie každou uličkou mesta.
Na druhej strane námestia vyrastá zo zeme tehlová budova Paláca Mesta s vlastnou vežou.
Spolu so svojím sprievodom obchádzam námestie po jeho obvode a prezerám si trhové stánky s pestrofarebnými strieškami. Vzduchom sa nesú lupene ruží i tulipánov. Slnečné lúče hladiace moje ramená prestávajú byť príjemné a ja túžim po jedino, schovať sa v tieni arkád. Tam… Kúsok predo mnou je najhonosnejšia stavba námestia. Pred očami sa mi otvára výhľad do dvora obohnaného arkádami, zdobeného mramorovými sochami a nad vchodovou bránou sa vyníma symbol bankárskeho cechu.
Midnight lesknúca sa potom vstúpila do tieňa a potom zastala odmietajúc sa pohnúť niekam ďalej. Ani sa jej nečudujem.
So spýtavým pohľadom vyhľadám bratove oči.

 
Fina da Lucca - 16. dubna 2023 01:04
24232.jpg

Zvony Damverre

Tommaso, Chiara, Fina, Betti
Damverre, Palác da Lucca, terasy
12.9.1325 od založení Říše, dopoledne


„Největší z rytířů nikdy neusiloval o slávu, bohatství nebo čest, ale dal si za úkol ten vůbec nejtěžší ze všech: udělat lepšího člověka sám ze sebe…“ Dočtu větu, bezděčně schovám za ucho uličnický pramínek kaštanových vlasů a dychtivě otočím na další stránku poutavé knihy.
„Duncan se každým dnem snažil být lepším a to nejenom ze všech ostatních, ale především lepším než kdy byl on sám. Pro dobro těch, kteří nemohli být jako on, pro ty, co se neuměli sami bránit. Nebyl to snadný úkol. Ne pro někoho lehkomyslného. Byla to cesta hrdiny a…“

A nic. Objemná kniha náhle jako čarovným proutkem mizí z mých rukou a rozhodně ne poprvé.
„Chiaro!“ Chabě zaprotestuji a lítostivě se za ní ohlédnu. Tentokrát skončí na kraji jídelního stolu, ale opět co nejdál z mého dosahu a co víc - než se naději, má sestra se na mě zašklebí asi jako naše stará chůva, která ji kdysi nachytala, kterak se pozdě v noci vykrádala z paláce a div že se přitom ve tmě důvěrně nespřátelila s prahem vchodových dveří, chytí mě za paže a čile vytáhne ze židle, jen se křehce zakymácím.
Dobrodružství se musí jít naproti? Pojď něco zažít doopravdy? Odevzdaně si povzdechnu. Jedna za osmnáct, druhá bez dvou za dvacet. „Máte na mysli ten povyk a strkanici venku?“ Optám se jich a nechápavě zakroutím hlavou. „V nejlepším případě získáme pár modřin a nějakou slevu od trhovců.
Mnohem raději bych zůstala zde, v klidu a tichu naší terasy a pokračovala v příběhu o cti, slávě a rytířství, o dobrých a zlých lidech, o bohatství a chudobě, o lásce a nenávisti. Na kratičký okamžik se zahledím v dál a znovu zasním. Potkat tak muže jako byl Duncan. Odvážného, ušlechtilého, rozumného, milujícího… toho sotva zřím v zalidněných uličkách plných císaře nedočkavých, hlučných a nerudných měšťanů. Avšak bylo rozhodnuto.

Chiara se domlouvá se strýčkem, se zavřenýma očima se rozevřenou dlaní kradmo dotknu kamenné zdi a tiše vydechnu. Klidná, chladná. Tak jako já… alespoň prozatím.

Má milá, šedá klisna Karnela
na mne již čeká připravena na nádvoří. Jemně ji pohladím prsty po dlouhé, hebké hřívě, a jelikož na rozdíl od svých sester nejsem zdaleka tak dobrá jezdkyně, s tichou vděčností uvítám pomoc Pippa a než ji pobídnu k jízdě, poděkuji mu drobným pokývnutím.
Lehký vítr mi letmo, konejšivě poškádlí tvář a jako vždy ozdobí rty upřímným úsměvem.
Nuže dobrá. Víš, že tebe poslechnu...
 
Amadeo z Murrine “Noční Lovec” - 15. dubna 2023 23:51
armandomurrin4197.jpg

Rodinná snídaně

Amadeo, Fedrico, Ywaine, později Betrand
Damverre, Vinná Ulice, palác da Romballe
12.9. 1325 od založení Říše, dopoledne


Obrázek



S jistou nevolí sleduji, jak se Ywaine nezpůsobně nimrá prsty v misce ovoce, až je má celé olepené. Už by jen stačilo, aby si je olízla a dílo dovedla k dokonalosti. Fíky. Doslova celý stůl je obložen fíky. S jistým potměšilým pobavením se také pro jeden z nich natáhnu, delikátně uchopím mezi palec a ukazovák za stonek a šťavnatý plod i se slupkou vložím do úst. Není mi ale přáno, abych si tyto výjimečné laskominy vychutnal v klidu. Sotva se přiřítil Bertrand, burácí v jídelním sálu jeho hlas jako bouře. Dcera je z něj na okamžik u vytržení, je to už drahná doba, co ho spatřila naposledy. Její nadšení ale rozhodně nesdílím, zvlášť po jeho prvních slovech.
"Mlátit bezbrannou lůzu je pod úroveň kohokoliv z našeho rodu, včetně bastardů," nespokojenost nad jeho počítáním se mi jasně promítne do hlasu. Přesto mu dovolím, aby k nám přisedl a nabídl si z připraveného pohoštění. Sám si nechám dolít další číši červeného vína, on mi nakonec příliš starostí nedělá.

V jeden okamžik už to začne i vypadat, že budu schopen si i se svými dětmi užít příjemný čas, když Ywayne začne se svojí malou etudou o klášteře. Po dlouhé době se upřímně a nahlas zasměji v domnění, že se jedná o velmi povedený žert. Jenže ona to myslí naprosto vážně. Stejně rychle, jako se pobavení ve tváři objevilo, tak i zmizí. Jiskra v očích pohasne a zůstane jen temná, atramentová čerň. Se zvláštním důrazem položím pohár vína zpět na stůl a pohlédnu na svou dceru.


"Do kláštera se zavírají slaboduché nebo poběhlice. Jsi snad něco z toho, dcero mé krve?" udeřím na ni. Je už dost stará na to, aby vzala rozum do hrsti a věděla, co se sluší a patří. A především to, jak si zajistit dobrý život. Může v sobě skrývat sebevětší potenciál, jenže s touhle povahou bude spíše ke škodě. I Lardo si všimne té náhlé změny v atmosféře a zdvihne ostražitě hlavu.
"Buď si sama dovedeš nalézt muže hodného tvého postavení, kterého budu ochoten přijmout, nebo takovou volnu učiním já. Tím považuji tuhle záležitost za uzavřenou," dodám nesmlouvavě. Dobře si všímám i tváří jejích sourozenců, těch tichých souhlasů, hraničících především u Fedrica až s obdivem. Alespoň on by mohl chtít dbát i na pověst našeho rodu, když se tak třese na mé místo. Na rozdíl od těch dvou neřekl od příchodu do místnosti ani slovo, není ale příliš těžké z jeho výrazů vyčíst povahu skrývaných myšlenek.
Přišel sem na lov, ale takový, ve kterém se snadno může stát kořistí, aniž by si toho byl vědom. Nebo o to v horším případě usiloval. Ne, zdejší kraj není tak tvrdý a přímočarý jako naše domovina. A ženy zde, z těch, co jsem spatřil, působily křehčeji a útleji. Bylo by ovšem hloupé nechat se zmást jen jejich tělesnou schránkou. Nakonec tu hlavní trofej si může odnést jen jeden. Bude to zábavný a možná napínavý souboj, v mnohém poutavější než chystaný turnaj.

Obrázek




"Kdo myslíš, že by v Dammvere mohl pořádat turnaj?" odvětím Betrandovi. Ví on vůbec, kam se přihnal? "Netuším, co si pro diváky Ayre připravila. Můžeš se jednoduše nechat překvapit," pokrčím ledabyle rameny. Žádná z těchto kratochvílí není důvodem mé návštěvy, s trochou štěstí si zajistím vhodné místo na tribunách, abych si mohl pohovořit se všemi důležitými hosty.
"Pokud chcete z průvodu zahlédnout alespoň něco, měli byste si skutečně pospíšit," potvrdím Betrandova slova a stvrdím je dalším douškem vína. Sám už se cítím téměř přesycen. Průvodu se ale osobně účastnit nehodlám, s příjezdem Valrana se možná některé záležitosti zkomplikují, bude třeba jednat rychle.
 
Riccardo z Fanna - 15. dubna 2023 17:27
2010092017085825425ad76145.jpg


Zvony Damverre


Diterich, Allexis, Margarette, okrajovo Valran
Ulice Damverre,
Dopoludnia



Když princezna poznamená, že můj Rolf vypadá jako válečný kůň usměji se a prohrábnu jemně jeho hřívu. Při poznámce o srovnávání bytostí jenž byli k tanci vedeni celý svůj život se zasměji a zavrtím hlavou.

„Ne tak úplně vaše výsosti. Rolf je skutečně válečným koněm a srovnávat schopnost naučit se tancovat třeba s tanečními schopnostmi vás, mé sestry či většiny dvořanů, by bylo opravdu zcestné.“

Na okamžik zvážním.

„Nicméně to jsem neudělal, srovnával jsem jeho a mé taneční umění. Jsem mizerný tanečník.

Právě proto, že on je válečným koněm, jeho schopnost vnímat rytmus byla využita určitým způsobem. Pokud by někdo chtěl jsem si jistý, že by dokázal naučit koně jeho rodu pohybovat se na hudbu. Patrně by to nejobtížnější bylo přesvědčit ho, aby si držel odstup. Hlasité zvuky či lidé kolem nejsou problém.

Ikdyž po pravdě by to bylo strašné plýtvání skvělým koněm.“


Opět pohladím svého koně, který kráčí jako by na něm neseděl muž v plné zbroji.

Výjimečně se shodnu s babičkou na jejím pohledu ohledně řešení situace, ale přejdu to mlčením. Po poznámce své sestry o vyniknutí Ditricha, odkloním hlavu stranou od Ditericha a náhlý záchvat kašle, zakryje smích jenž hrozí vybuchnout, při představě drahého lorda v ženských šatech uprostřed dam.

Bleskově se ovládnu a opět se vrátím s vážnou tváří k Ditrichovi.

„Má sestra má samozřejmě pravdu jsem si velmi jistý, že by jste vynikl kdekoliv.“

A pak má drahá sestra dokončí myšlenku a já se zatvářím poněkud rozpačitě.

„Ehmm. Sestři já si tak úplně nemyslím, že je to o čem ctěný představitel císařské rodiny mluvil.“

Rychle změním téma.

„ Ano vynecháváme tě z některých svých činností, ale ne proto, že bychom si mysleli, že bys je nezvládla pokud by bylo potřeba, ale drtivá většina z těch věcí není zábavná a ikdyž se musí udělat nehodí se aby je dělala urozená dáma, pokud je jiná možnost. “

K poznámce Ditericha o tom, že berengarové jsou vysoká šlechta můj úsměv zmizí a pronesu suše.

„Rod Berengar je zajisté vysoká šlechta, ovšem na druhou stranu jsem třetí syn vedlejší větve rodu, titul hrabě odpovídá všeobecně střední šlechtě.

Na druhou stranu jak jste správně podotkl, pokud člověk nasbírá další tituly či se proslaví, pak je to jiná písnička.

Co se okouzlování strýcovými tituly, jednak se nemám zapotřebí se chvástat cizím peřím a pak mám za to, že císařská družina v následujících dnech a týdnech se setká se značným množstvím lidí co to budou dělat.

Proč bych měl vás či její výsost unavovat něčím takovým ještě než jsme pořádně vjeli do města? Pokud byste mermomocí chtěl přednášku o skvělé a cnostné historii našeho rodu rád vám jí poskytnu, ovšem za mne, bych to raději nedělal.“


Při poznámce o tom, že u princezny nápadníkům nešlo o její srdce se poněkud v rozpacích zaškránu na hlavě. Sestra s otázkami opravdu nepomáhá. Mimoděk přejedu princeznu pohledem.

„Ano věřím, že drtivá většina by se spokojila i s něčím jiným než s vaším srdcem“

Ovšem to bych nahlas říci nemohl ani kdyby s námi nejel Diterich. Ne nemohl není správné slovo, nesměl je lepší, zde na veřejnosti by to opravdu mohlo vyprovokovat nějakou podobnou vendetu o kterých tak rád mluví Diterich.

Proto pronesu něco jiného s pokrčením ramen.

„Ovšem nejspíše máte pravdu mnoho našich i čelních představitelů vidí své příbuzné i ostatní lidi jako figurky na šachovnici místo skutečných lidí.“

Poslední větu pronesu tichým hlasem aby mne slyšeli jen má okolní skupina a kývnu hlavou k davům co vítají císařský průvod.

„Na druhou stranu i naše volnější sňatková politika není taková výhra jak by se mohlo zdát. Srdci člověk neporučí, ale vede to občas řekněme ke složitějším situacím než pevná sňatková politika.“

Chci ještě něco říci, ale pak si to rozmyslím, rozhodnu se změnit téma než společnost upadne kolektivně do deprese.

„Předpokládám, že součástí oficiálního příchodu císařského dvora bude spousta hostin, bálů možná i nějaký hon, turnaj či básnická soutěž. Máte něco na co se těšíte?“

Pronesu a už opět se usměji na své dvě společnice a Ditericha. Sám vím, že tančit budu jen opravdu v krajním případě, ale na druhou stranu my nic nebrání dívat se jak tančí ostatní.
 
Margarette z Firtulu - 15. dubna 2023 09:42
3870395401618def041ec8ed3cb2cb06k5896.jpg

Zvony Damverre


Diterich, Allexis, Riccardo, okrajovo Valran
Ulice Damverre,
Dopoludnia


Na slovách Princeznej Allexis a Pána z Durnugau visím pohľadom aj pozornosťou. Jeden by povedal že ma k sebe z výšky koňa priťahujú viac ako zem, pretože celé telo sa mi nakláňa k nim, oči otvorené dokorán sťaby chceli zachytávať všetko vyslovené spolu s ušami.
"Uháňať vášho brata a bratranca? To myslíte..."
Oči presuniem na vzpriamenú postavu Cisára na koni pred nami a potom na statného, kolosálneho Diterich z Durnugau.
"...Vás? Páni, tá musela byť priama. Bolo ťažké odolávať? Alebo - och, ani mi nehovorte, to by bolo také smutné - sa cez Vašu Výsosť a jeho mužskú časť rodiny pokúša dostať do Vašej rodiny toľko dievok, že už to viete hneď prehliadnuť? Ako si potom hľadáte lásku?"
Zľahka rozhodím rukami, malý spontánny pohyb. Narodiť sa do vládnuceho rodu muselo byť o toľko ťažšie, aj napriek množstvu ľudí, prichádzajúcim na dvor.

Cisárska rodina je ale nielen vznešená, takisto veľmi schopná v riešení akýchkoľvek problémov, ktoré si k nim nájdu cestu.
"Muži vyzerajú ako ženy? Pán Diterich, to vy by ste tam medzi nimi vynikal na sto honov, ak nie viac. Neviem si predstaviť nikoho, kto by sa dal ťažšie pomýliť so ženou ako Vy."
Nedá sa mi skryť chichot.
"Muži ale často preferujú spoločnosť iných mužov, no nie? Všetky poľovačky, posedenia v salónoch, rozhovory o zbraniach a psoch a kdečom. Moji bratia ma tiež vynechávajú z niektorých svojich činností, i keď so mnou samozrejme trávia všetok čas ktorý mi môžu dopriať."
Zažmurkám na neho nahor. Ostatné veci o vedľajšej krajine sú pre mňa ale novinka. Všetko smrdelo ako cesnak a jedli tam žaby? Prečo by to robili? Toto ma o Západnej Ríši nikto nikdy neučil.
Koľko toho budem mať večer čo povedať mojim dámam! Nedda bude v úžase.
Na konci ich rozprávania súhlasne prikyvujem, rukou v ktorej nedržím uvoľnené oťaže bezmyšlienkovite zbierajúc zatúlané lupene kvetov na šatách a koni.
"Poučenie aby nikto s nečistými úmyslami ani neobracal zrak na druhých ľudí."
Pritakám s absolútnym presvedčením na jemnej tvári.

Rozhovor sa potom zvrtne späť k môjmu bratovi. Opäť nedokážem zostať ticho.
"Ale no tak Riccardo, nie sme žiadny chudáci. Pozri s koľkými problémami sa stretáva naša ctená spoločnosť kvôli svojmu najvyššiemu postaveniu. Musí byť tak vyčerpávajúce ich riešiť, vieš si to predstaviť? Osobne som rada, že sa ku mne dostávajú takéto udalosti ako príbehy a nie ako niečo v čom by som vykonávala a dodržiavala súd, som si totižto istá že by som nedokázala jesť toľko, aby som vyhladovala celý kraj."
Uzavriem. Ako sa to vôbec dalo?
Riccardo bol ale vždy taký, skromný, bez potreby vychvaľovať sa, úctivý a tichý, nemal ďaleko k sebakritike tak isto, ako blízko k chvále iných ľudí. Pritom mal toľko kvalít, ktoré by dokázal na sebe vyzdvihnúť! Bol vytrvalý, a trpezlivý, ochranársky voči svojej rodine a verný. A ani tanečník nebol tak zlý ako o sebe hovoril, iba pri rýchlych melódiách.
"Ja s tebou tancujem rada.
Nakloním k bratovi hlavu v geste afektu. Vždy dával pi pomalých piesňach tak ohromný pozor aby mi nepostúpal po nohách, bol najohľaduplnejší partner na parkete, naozaj.
I keď teda bezpochyby nie som tak dobrá tanečníčka ako Princezná Allexis. Počula som, že viete pár ladnými pohybmi priviesť celú sálu ako do hrobového ticha, tak aj do úplného šialenstva, je to pravda?"
Dodám ešte, nájduc priestor v jeho rozhovore s Výsosťou, ktorý aj potom ale zvedavo nasávam do seba.
Preberajú kone? Popravde, v tom sa trocha stratím o čom je reč. Tancujúce kone? A o čom hovoril Pán z Durnugau? Načo by mu bola hlúpa dáma na love alebo v bitke?

Chcem sa spýtať, ale to sa pripojí k rozhovoru aj nonna a tak zeženiem slová na jazyku a počúvam. Aký šál?
Čo mi ušlo?
Mala som pocit, že cez šťastím bijúce srdce som prepočula nejakú časť rozhovoru. S ľahkým zmätením požmolím v ruke krehké okvetné lístky, ktoré som si ani neuvedomila že sa tam nazbierali v tak hojnom počte. Pozriem sa do plnej dlane a v náhlom momente rozpustilosti sa ich pokúsim za sprievodu úsmevu vyhodiť nad ľudí lemujúcich náš sprievod. Dúfam, že sa vzduchom dostanú cez stráže až k nim, aby sa im niečo z ich privítania vrátilo. Ihneď sa však vrátim k rozhovoru odohrávajúcemu sa vedľa Ditericha s Cecilliou, k ľubozvučnému hlasu Princeznej. Ak som nerozumela jednej konverzácii, jednoducho som sa presunula k druhej.


"Nešlo im o Vaše srdce? Za čo sa teda bili všetci tí muži, o ktorých som počula že sa vám snažili dostať do priazne? Naozaj je cena za Vaše postavenie, že oň každému ide? Vraj Vaša krása spustila už niekoľko napínavých súbojov, nemohli byť všetky iba politické, každý predsa vidí že ste prenádherná. Vy ste videli za ich slovami a skutkami niečo iné? Ako to vlastne robíte? Ako rozoznáte, kto chce vašu lásku a kto nie?"
Vydýchnem otázky jednu za druhou, dívajúc sa na Allexis ako na modlu. Keby sme teraz neboli na koni ale kdesi v komnate, asi by som mala najväčšiu chuť hodiť sa na posteľ, podoprieť si bradu rukami a dávať pozor, aby mi neušla jediná slabika z úst Princeznej.
Tak málo krát som sa stretla s niekým, kto viedol život plných toľkých udalostí. Keď sa spoza hôr už aj k nám dostali kúsky či kusy príbehov, museli byť tam u nich v hojnom počte. Čo všetko zažívala v Cisárskom paláci, meste? Už iba jej príbeh o dvornej dáme z Rell bol tak interesantný, koľko podobne vzrušujúcich - snáď príjemnejších - udalostí skrýval jej život? Vždy som bola ochotná dozvedieť sa viac v svojej samoudelenej úlohe o hľadaní toho spriazneného citu. Čo som tak dobré urobila, že práve ja som mala to šťastie mať možnosť a príležitosť rozprávať sa o láske so samotnou Princeznou Axirskou?

Obrázek



 
Diterich z Durnugau - 13. dubna 2023 23:01
axir52680.jpg

Ženy, kone a iné radosti


Diterich, Allexis, Margarette, Riccardo
Před Branami Damverre
12.9. 1325 od založení Říše, Dopoledne

♫♪♩ Hudobný podkres



"To nikto netuší, Margarette!" kývnem jej na pozdrav a nechám Allexis povedať jej verziu príbehu, než k tomu dodám trochu...dramatickejšie detaily.
"Vraj skončila v akejsi prekliatej zemi kde muži vyzerajú ako ženy a preferujú iných mužov. Kde sa žerú žáby" neubránim sa krátkemu pohľadu na Cecíliu "a všetko tam smrdí ako cesnak. Západná ríša, hovoria tomu. Podľa niektorých ju manžel zavrel do podzemnej kobky a dodnes sa okolo ich hradu ozýva jej škrekot. Podľa iných...tam proste žije a pravdepodobne sa nudí." nakrčím ramenami, aby som zdôraznil že mi je to jedno. A že dosť pravdepodobne meliem úplne z cesty.
"Nechť je to poučením." zakončím ešte múdro. Aké poučenie z toho plynie ale nechávam na interpretácii všetkých okolo.

Moju pozornosť upúta mladík s hrbom, jedna z jeho viet ma donúti skočiť mu do reči.
"Brenegar že nie je vysoká šľachta? Chlape, nemal by si sa spíše snažiť očariť nás kopou titulov ktoré tvoj strýc nastrádal?" hovorím veselo, aby to nevyznelo ako výtka, ale skutočne pobavenie že sa snaží byť...skromný? Nenápadný?
Obzvlášť po tom ako hovorí o koňoch by si jeden myslel, že dokáže trochu predať i vznešenosť svojho ľudu.
"Niekto psy, niekto kone. A niekto radšej tie roztúžené, možno trochu hlúpe dámy." podotknem ešte, než si moju pozornosť zase vyžiada žába ktorú by ani západňan nepožral.

"Lichotíte mi, moja paní! Ešte chvíľu a budem sa cítiť byť povinný dvoriť sa vám! To chcete? Roztúžené pohľady, milostné básne a nesmelé dotyky u prvého tanca?" reagujem v hranom pobúrení.
Strašný kraj - to že sa nám k nohám hádžu miestne mladé šľachtičny, na to si jeden zvykne. Že ma nepokryte začína zvádzať i táto prastará bytosť, to je niečo nové. Musím si dať pozor príliš na hostinách nechlastať, aby som nedostal nejaký blbý nápad.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.11150312423706 sekund

na začátek stránky