Záchranné zvony

Jaccopo
Damverre, Staršího náměstí, palác di Fiora, velká jídelna
12.9. 1325 od založení Říše, dopoledne

Nemám hlad. Nad snídaní spíše sedím, než abych ji jedla nebo si ji dokonce užívala. Od doby, co je Johanka pryč, mě přešla chuť. Na vše – snad kromě vína. Pořád nechápu, proč to udělal. Víc než cokoliv jiného mi to připadá jako trest, těžko totiž věřit, že Johančina přítomnost komukoliv připomene, komu její panství skutečně patří, za něj tedy můj drahý manžel nepovažuje sám sebe. Snažím se příliš nemyslet na to, jak moc ji musí tohle odloučení trápit a cesta do Západní říše děsit, ale nedaří se mi to. Doufám proto, že mi můj úkol zde poskytne alespoň nějaké rozptýlení. A pokud ne, lépe se trápit stýskáním po ní než–
Ne. To si nedovolím.
Pomalu svůj pohled přesouvám ke druhé straně stolu, k Jaccopovi a jeho společníkům, zcela zaujatým mými dámami. On sám se zdá být někde jinde, možná je ztracený někde ve spletitých chodbách své mysli. Jen jeho poněkud strnulý výraz prozrazuje, že ne zrovna v těch, co voní ranní rosou a jsou zalité sluncem. Kdo ví, co mu Orso vtloukal během cesty sem do hlavy. Ne že by na tom zvlášť záleželo. I kdyby chtěl podat jen pohár vody, udělá to tak příjemně, že by mu do něj každý příčetný člověk za odměnu nejraději plivl nebo ho alespoň omylem polil.
Chystám se Jaccopa z jeho rozjímání vyrušit, nastalé ticho se mi dnes zdá příliš těžké, ale než tak stačím učinit, městem se začne rozléhat dunění zvonů. Dokonce k nám náhle doléhá i šum z ulice. Město i palác ožívají a najednou mi připomínají včelí úl. Je jen otázkou, kdo dostane žihadlem jako první.
„Takže to začalo,“ přisvědčím. Jeho pohled krátce bloudí do chodby, která vede k Orsovým komnatám, jako by předpokládal, že se každou chvíli vynoří a vyštěkne nějaký rozkaz. Na to čekat nehodlám. „Myslím, že se půjdu na císařský průvod podívat,“ nadhodím hned, odsouvajíc zbytky snídaně od sebe. „Byl bys tak laskavý a dělal mi společnost? Nerada bych s tím obtěžovala tvého dědečka nebo některého z jeho mužů, jsem si jistá, že je taková malicherná zábava ani trochu nezajímá…“

Směr snídaně u Rombellů

Snídaně u Rombellů

Amadeo, Fedrico, Ywaine, posléze Betrand
Damverre, Vinná Ulice, palác da Romballe
12.9. 1325 od založení Říše, dopoledne

Nabízelo se cestovat do slunného Dammvere v rodinném kruhu, avšak tuto 'libůstku' jsem si rád nechal ujít. Již několik let omezuji kontakt s otcem na nejnutnější okamžiky. Myslím, že on to má podobně. Už fakt, že můj vlastní hraběcí hrad stojící v zářivém horském údolí řeky Aosty pod majestátným Matterhornem je teď mým domovem, tomuto příjemnému odloučení nahrává. Mocný hrad Murrine, šerý a ponurý, jsem za dob dospívání velmi rád opustil. Vždy mi připomínal studený psí čumák, ne nepodobný mému otci, knížeti. Pak často užívá pohostinství hradu mého i údolí Aosty má nevlastní bastardí sestra. To když už se nemůže v ponurém knížecím hradě ani nadechnout.

hraběcí hrad Aosta
domov Fedrica

A tak jsem otci vzkázal po poslu, že má družina jej bude čekat až před ohromujícím Dammvere, abychom vjeli do jeho bran z bílého mramoru jako 'spořádaná' knížecí rodina. Kníže Amadeo z Murrine nám, svým dětem často vtlouká do hlavy zodpovědnost k rodu, jakoby to nebyl i náš rod. Už dávno mi tyhle jeho 'moudra' vejdou jedním uchem, a vyjdou druhým. Jsme teď v tom zvláštním období svých životů, kdy já ve své mladé síle a rozmachu orla se cítím být dost silný k převzetí stolce knížecího, na kterém on z mého pohledu už v podstatě jen zaclání. On zas mne vidí jako nezodpovědného fracka, co se má pořád co učit, soudě podle jeho stále se opakujících rad, jež dokola opakuje. Pořád se snaží pouštět na své okolí hrůzu, protože i on dobře cítí, že skutečné síly už mu ubývá. Jediný kdo mu to z rodiny baští je asi Ywaine, Bert si co pamatuju vždy dělal spíš co sám chtěl. Bastard bez budoucnosti, kdo by mu to zazlíval. Na mne však vždy dal. Nutno podotknout, že když to není vyloženě třeba, tak se s otcem, kvůli jeho představám o naší rodině nepřu. Až to jednou přijde, a ono to přijde. Tak to určitě nebude u hodovního stolu, a nepůjde o slovíčkaření. Již nyní jsem předním kapitánem knížecích vojsk, když je třeba hájit zájmy rodu ocelovou rukou. Mé ambice usednout na knížecí stolec částečně zvyšuje či snižuje sám Kníže, to podle svých nutkání ukázat, kdo je tu pánem. Když mne rdousí svými nápady příliš, pak usilovněji cítím, že je třeba jej už nahradit, lhostejno jakou cestou. Když volný jsem, i se tak cítím, potom častěji podléhám radostem mládí a rozpuku, a myšlenka stolce knížecího se tu a tam ztrácí v oparech mlh rozkoše, vína a lovu.

Říká se mi to těžce, ale schopnosti otce viděno z nadhledu, dobře vyvažují schopnosti mé. Tam kde já projedu s pokrytými koňmi našich rytířů jako ocelová pěst, tam Amadeo se táhne jako med, mrtvoly za ním však zůstávají jako za mnou. Mou doménou je bojiště, otevřený prostor, jeho zas stíny a mlhy, jedy, intriky. Viděno optikou rodu Murrine, společně jsme silnější, než každý sám. Žel to je trpělivý uvážlivý pohled, a já trpělivý moc nejsem. Náš vztah s otcem je jako váha, jakmile se snaží na mne hrát těžký kalibr, pak já hledím a letím k nebesům, stolce našeho.

Zářící Damnvere i luxusní Palác da Romballe mne dělají vyloženě dobře. Jsem zvyklý skromných podmínek vojenských táborů i loveckých výprav do hor, mám to vcelku rád, avšak když jsem hýčkám přepychem, užívám si to živelně a s radostí stejně tak.

"Otče." Stroze se přivítám s otcem, s povinně odměřenou úklonou, u soukromé snídaně v paláci da Romballe. Jeho hafanům nevěnuji pozornost. Ywaine přivítá můj lehký můj úsměv, a Bert má v paži jako vždycky. Tím se však vůbec nezaobírám, proč taky. Na příchozího jen zakřeněn kývnu na přivítanou. Sestra má v očích tuny otázek, nejspíš mne jimi zahrne, jakmile kníže dokončí co má vlastně na srdci.

Naliji si lehké víno, a s gustem se pustím do snídaně jež nabízí rozličné pochoutky. Otec podle toho jak vypadá, nejspíš jídlu a dobrým věcem života moc nedá, jeho věc.

Poslouchám poměrně vzletná úvodní slova, přičemž hoduji. Poslouchám, není nač reagovat. Sdělit nemám co. K přípitku se přidám. Jakmile jeho oči zaměří se na mne při promluvě do duše, odvětím prostě. "Je to i můj,.. náš rod, Otče." Přeci si nebudeme srát do vlastního hnízda, nechápu proč s námi mluví jako s malými dětmi.

Na jeho 'rady' ohledně frnd jen pokývnu. Jestli tohle je to nejlepší moudro co mi může dát, tak to je víc odkecaný, než jsem si myslel. Rodu Murrine nejvíce prospěje ohledně navýšení moci i vlivu lézt mezi nohy právě těm nejvýše postaveným dámám. Třeba Markraběnka Ayre jistojistě není k zahození. Kdyby měla zájem? Zakřením se při tom pomyšlení vesele.

Pak následuje nástin budoucí dražby Ywaine frndy i věnečku nejvyšší nabídce. Sestra to nese poměrně udatně, což jí chválím. Její odpověď o klášteře je spíš zbožným přáním, jež je daleko realitě. Nekomentuji ani knížete, ani sestru. Čekám jaké velkolepé plány Noční Lovec ještě má, protože zatím neřekl nic, co by nebylo zřejmé. S pohárem lahodného vína v pevné ruce sleduji další dění.

Z Morfeovej náruče ma vytrhlo až poláskanie hrejivých slnečných lúčov na viečkach. Je Damverrské Slnko to isté, ako naše čo sa lenivo prevaľuje nad majestátnymi štítmi a dolinami ponorenými v hmle, čo prírodu zahreje len na vrchole leta?
Samotné mesto, do ktorého sme dorazili už včera, sa kúpe v teplých, žiarivých farbách tak odlišných od chladných, nevýrazných, na ktoré som zvyknutá z Murrine.
Chiara da Nuovo energicky rozhrnula vzdušné závesy okolo postele a so širokým, ligotavým úsmevom, v ktorom sa zaleskli zuby ako perličky, štebotala čosi o hodvábe, ovocnom víne, korení a cukrovinkách, aké možno zohnať len na tunajšom trhu.
Pohľadom som hľadala záchranu u Elisabeth chystajúcej ozdobný lavór a vodu na umytie.
“Prosím, priprav mi tie čierne šaty-” vo výbere garderóby a doplnkov som sa však ďalej nedostala.
“V žiadnom prípade!” V spánku mi bolestivo zatepalo. To už Chiara poletovala po miestnosti ako motýľ a dostala sa k ozdobnej truhle skôr než Beth. “Dnes musíš žiariť. Najlepšie budú tie slonovinové šaty, striebornou niťou vyšívané, čipkou zdobené a k nim jednoduchý, strieborný náhrdelník.”
Vystrúham bolestivú grimasu. “Ale nie!” zvolám skoro teatrálne, “V bielej vyzerám ako naše hradné strašidlo.” Ladným pohybom skrátim vzdialenosť medzi nami a pokúsim sa jej vytrhnúť inkriminovaný kus odevu. Moje ruky však akurát prehrabnú prázdny vzduch, kde ešte pred chvíľou bola drahá látka.
“Čierne budú lepšie. Sú elegantné a správne nevýrazné,” obhajujem svoju voľbu s mrazivou vážnosťou, ktorá by sa dala možno považovať za zvrátený druh vášne.
“Leda tak na pohreb,” mladá komorná, nevenujúca mi najmenšiu pozornosť, položila šaty na posteľ a vrátila sa k truhlici hľadať hodiaci sa pár črievičiek.
“Otec sa ma chystá za niekoho vydať. Myslím, že to je veľmi podobný druh udalosti-” zamyslene z okna pohliadnem na pomaly sa prebúdzajúce nádvorie paláca, kde sa ako mravce začínajú hemžiť sluhovia domáceho pána spolu s tými z nášho murrinského sprievodu, odení v livrejách vo farbách našeho rodu. Ako mi len chýbaš. Tvoj priateľský úsmev, tvoj šepot a vnútorná žiara, čo rozjasní i tie najtemnejšie kúty. Kde ti je len koniec?
“Nezmysel-”
Výmenu našich názorov peruši čísi príchod a atmosféra v miestnosti sa razom zmení ako mávnutím čarovného prútika ešte než mladá žena prehovorí.
“Lady Ywaine, knieža Vás očakáva v jedálni,” striktný tón a uhladený výzor ako obrázok z módneho plátku, v ktorom si Chiara s obľubou listovala, i keď modely v ňom často bývali aj štvrť roka staré.
“Lady Cecilla,” privítam ženu úctivou úklonou hlavy a venujem jej spoločenský úsmev. Cecilla da Nuovo patrí medzi tých ľudí, ktorých prítomnosť zaplní celú komnatu a zničí akýkoľvek zárodok pokoja, harmónie a humoru. Efektívna predĺžená otcova ruka, aspoň čo sa ženskej časti domácnosti týka.
Kútikom oka zachytím letmý pohyb, to sa Beth snaží tváriť, že je neviditeľná. A Chiara… Prítomnosť staršej sestry zavrela jej nekonečne brebebtiace pery a vyhnala z jej tváre akúkoľvek farbu.
Našťastie sa vo dverách dlho nezdržovala a vybrala sa za svojimi ďalšími povinnosťami.

Chodby paláca da Romballe sa mi zdajú zvláštne pusté a prázdne, akoby tam chýbalo čosi, čo tam donedávna bolo. Tmavý kruh na dlažbe je jediné, čo ostalo po ozdobnej váze. Ako asi vyzerala? Bola plná pestrých kvetov, ktorých vôňa dotvárala hrejivú, útulnú atmosféru domova? A tu, tu musel stáť sokel s mramorovou bustou či sochou sporoodenej kňažky.
Preplávam chodbu k dvojkrídlovému, drevenému portálu, kde ma lokaj úctivo uvedie do komnaty osvetlenej stovkami sviec s mihotavými tancujúcimi plamienkami. Ťažké závesy zadržali slnečný jas i stlmili hluk ulice.
Sotva vkročím na exoticky pôsoviaci koberec, pocítim otcov intenzívny pohľad. Na jeden večný okamih hľadím do hlbín jeho očí, celkom odlišných od mojich belasých.
Srdce mi vyskočí až niekam do krku a s istotou môžem povedať, že dnes toho na raňajky veľa nezjem.
“Papá,” s vážnym výrazom, ako vytesaným z kameňa zručným umelcom, a ladným úklonom, oplatím pozdrav kniežaťa z Murrine a zamierim k svojmu miestu.
“Rico,” pozdravím brata, ktorého som už dávno nevidela. Oči sa mi zalesknú životom, hoci doteraz pripomínali chladné drahokamy. Chcela by som sa ho spýtať na tisíc vecí. Rozkvitlo už údolie Aosty? Ako si sa mal na dvore v Thorne? Zmenilo sa to tam? Stravuješ sa poriadne a nič Ti nechýba?
Otcova prítomnosť však bráni akémukoľvek družnému rozhovoru, a tak namiesto slov pošlem bratovi len drobný, jemný úsmev, ktorý zmizne tak rýchlo ako sa objavil.

Mestom sa rozozvučia zvony, vítajú cisárov sprievod. Mladého pána, jeho príbuzných, psa i rytierov. To čo sa deje vonku, ma však v tejto chvíli trápi pramálo, lebo to dôležité bude povedané v tejto komnate, oddelenej od zvyšku sveta.
Čo sa skrýva za slovami jeho prípitku, aká pasca je ukrytá v jeho úsmeve? Nikdy som otcovi nerozumela, ale aspoň nie je jedným z tých hrmotných, hlučných rytierov. Svojím spôsobom ma jeho temná, tajomná povesť baví. Vždy som so záujmom pozorovala nedôveru hostí murrinského pána, nikdy som však pobavenie nedala najavo.
Než načnem tému, ktorá ma páli, bude najlepšie posilniť sa sladkou figou.

Lepkavá ružová šťava v cícerku stečie po brušku bledého palca, keď sa znenazdajky strhnem pri zvuku krokov otriasajúcich palácom.
Dunivá, rázna chôdza grim reapera, nasledovaného Zlodobrákom, Dobrozlákom a Osudom.
Dvere sa otvoria trochu prudšie, až sa plamienky blízkych sviec zatrepocú a pohasnú.
“Rand,” pery nehlučne sformujú meno a ja chcem vyskočiť, rozbehnúť sa a objatím privítať mladšieho brata.
Silou vôle radšej potlačím všetky emócie, čo by sa mi mohli odzrkadliť v tvári a ostane len maska s výrazom bežnej netečnosti.
Zmenil sa. Keď som sa s ním pred dvoma rokmi lúčila, bol ešte chlapcom, vyším odomňa len o psí chlp. Zmohutnel v ramenách a vytiahol sa do výšky. Detské zaguľatenie tváre vystriedali ostré hrany čelusti a lícnych kostí. Jeho oči sa zdajú byť tvrdé, kruté, neoblomné a neprístupné.
Rand… je iný ako Rico, ku ktorému sme obaja vždy vzhliadali. Vždy som sa mu snažila vyrovnať. Občas som Ricovi i závidela. Mohol bez obáv chodiť po Dvore, dedič, jediný legitímny potomok Markíza.

Z hlbokej dumy ma vythnú až otcove slová o užitočnosti. Pri jeho drsnom smiechu ma trhne akoby práskal bičom. Odvrátim tvár a sklopím pohľad. Musím to vydržať. Musím to vydržať. Opakujem si v duchu zas a znova.
Ako papá pokračuje s príhovorom k Ricovi, tvár mi zafarbí rumenec.
“Nočný lovec” užíva si svojej korysti. A ja som sa zas stala stredobodom jeho pozornosti.
Otiahnem strieborný kalich od perí: “Ako povieš, papá.”

Jeho slová predsalen neboli žiadnym návrhom, lež príkazom. “No radšej skončím v cele kláštora, než by som mala skončiť v okovách manželstva s mužom, ktorého nemilujem,” dodám odvážne. Pravdou je, že nemilujem žiadneho živého muža a pochybujem, že to najbližších pár týždňov v Damverre zmení.
Niečo z toho, čo papá povedal ma mierne znepokojí. Dozvedel sa vari o mojom dávnom (a úplne neúspešnom) pokuse o prevzatie povinností hradnej panej z Cecilliných pazúrov?

Rodinná snídaně

Amadeo, Fedrico, Ywaine, později Betrand
Damverre, Vinná Ulice, palác da Romballe
12.9. 1325 od založení Říše, dopoledne

Mortadella a Lardo