Zvony Damverre

Obr a Žába

Diterich, Allexis, Margarette, Riccardo, okrajově Valran
Před Branami Damverre
12.9. 1325 od založení Říše, Dopoledne

Zvony Damverre

Karn nebylo v ničem jako Dračí říše a jen z mála připomínalo Sluneční království. Od drobných zvyků až po samotný styl, ve kterém bylo vystavěno srdce tohoto malého markrabství, mi bylo připomínáno, jak daleko jsme. Byla jsem přesvědčená, že Tancredo by sem býval byl nikdy nezamířil, pokud by mu to někdo nenařídil. Byl to jeho bratr? Alienorra? Mhouřila jsem oči před slunečním světlem a snažila se vyčíst z tváře svého muže, co si myslí. Mou pozornost si ale čím dál víc získávaly hlasité zvony mísící se s výkřiky prostých lidí. Takhle vítají toho svého císaře? Nespokojeně jsem nakrčila nos a nabrala si do dlaně několik kousků hroznového vína, než jsem přidala ke zbytku své rodiny.


"Zvláštní, že?" prohodila jsem směrem ke svému bratrovi. Za ty roky se z něj stal zcela cizí člověk, ve kterém jsem rozeznávala jen pramálo z toho kým byl, když ještě byla mým domovem Hardie. Neptala jsem se, proč sem jel a proč si ze všech možných cest vybral cestu zrovna s námi. Ač nám v žilách kolovala stejná krev, promluvila jsem s ním za celou cestu méně, než se svým mužem. Obávala jsem se, že zdvořilostní otázka přinese druhou a ta zas další a další... až bych se nakonec tázala na tu nejbolestivější otázku ze všech. A na tu jsem nechtěla znát odpověď. Anebo...? Otočila jsem se ke dvojici mužů sotva Tancredo promluvil.


"Zamiřme do města," opřela jsem se opět o zábradlí a shlédla na slavnostní průvod, jež se táhl městem, "tahle země má dva pány a možná bude lepší poznat zbytek hostí a města, než si ti vyřeší své..." nepokoušela jsem se nijak skrýt, že zrovna nestojím o klanění se cizímu císaři. Navíc jsem celou cestu bájila Alienor o trzích, jež dokážou nabídnout i jiné věci, než jen perly a bavlnu.

"Pravda," přitakala jsem Alienor, "až to začne, nebude čas utíkat do města," povzdechla jsem si. Karn možná bylo cizím krajem, ale mravy tu měli podobné, či ne rovnou stejné jako na císařském dvoře v Hardii. A přitom se sem všichni sbíhají... S otázkou v očích jsem se otočila na manžela. Byl to koneckonců on kdo se ptal, tak by měl také souhlasit. Nepochybovala jsem ale o tom, že dá raději přednost rušným ulicím, než zdvořilostním frázím.

Než jsem stihla říct cokoliv dalšího, promluvila Alienor. Koutky rtů mi na krátký okamžik povyskočily do úsměvu, než jsem se rychle kousla do rtu. Neměla bych tohle její chování podporovat, ale zároveň jsem v ní viděla kousek sebe, než jsem se dostala do Slunečního království. Bylo mi tak proti vůli jí usměrňovat, když jediný. kdo tahle slova slyšel, byla její rodina.

Zvony Damverre

Tancredo, Andrenika, Ondrenikos, Alienor da Sol
Carrosa, Terasy Nového paláce
12.9. 1325 od založení Říše, Dopoledne