| |||
Zvony Damverre Albino Damverre, Malé náměstí, Dům u Proroka, Komnaty panstva 12.9. 1325 od založení Říše, Dopoledne Albino stál na balkoně a sledoval živý ruch dole. Tam byly obchodní prostory a sklady. Babička využila dům, který sloužil jednomu z jejich faktorů. Byl to víc obchod než pohodlný plác, jaký měli Peruzziové ve starobylé Ardii. Tady ale bylo cítit život, ne jen pomalé umírání. Dole sloužící vykládali vozy naložené hedvábím, kořením, jemným mýdlem, vínem, olivovým olejem, voskem a látkami To vše byly věci připravené právě k prodeji. Věci, které měly uspokojit potřeby města plného nenechavých šlechticů a hamižných měšťanů. Albino sledoval, jak jeho babička sedí na pohodlném křesle v atriu a přijímá své klienty. Byli tam lidé, kteří si přišli půjčit. Jiní co potřebovali ochranu nebo pomoc ještě jiní, kteří nemohli zaplatit a snažili se dohodnout. Albino většinu z nich znal a sám by v jistém slova smyslu součástí legendy. Kdo z obyčejných neplatil, přišel o všechno, často i o život. Městem duněly zvony a Albino se jen těšil že se jeho zprávy potvrdily. Do města přijížděl Císař a s ním i početný doprovod. Nic není taak dobré pro obchod jako císařský dvůr. |
| |||
Zvony Damverre Arriane Chrámové náměstí, Palác u Zlatého Psa, dámské komnaty 12.9. 1325 od založení Říše, Dopoledne Všude po paláci se s rychlostí a obratností kočky pohybovalo služebnictvo se znaky Meinladských vévodů. Arriane ve společnosti svých svých dam snídala a velkými okny sledovala dění na ulici. Damen a jeho žena zmizeli jen co společnost dorazila do Damverre a Arriane ponechali tak trochu jejímu osudu. Ne že by to mladé lady vadilo. Dostala palác, služebnictvo a celé město, které teď sledovala za oknem na hraní. Již nyní se na malém stolku hromadily pozvánky a nabídky. Bylo jen na ní jak s nimi naloží a které z pozvání využije. Z náměstí se ozvaly zvony. Nejprve jeden, pak druhý a ž nakonec duněly všechny včetně těch největších. Přijížděli její nepřátelé a bylo jen na ní jak tuto hru rozehraje |
| |||
Obr a Žába Diterich, Allexis, Margarette, Riccardo, okrajově Valran "Najväčší a najkrásnejší!" opravím ju so smiechom. V duchu sa ale nesmejem - spíše ľutujem, že som sa do tejto šlamastyky zaplietol. Skvelé Diterich, skvelé - posledné čo ti chýbalo je stará mršina čo na teba hádže očkom. "Inu pravda - kto sme aby sme súdili." kapitulujem jej chladnokrvnosti s ktorou by zjavne nechala vlastného skripleného vnuka prostituovať pre dobro rodu, miesto toho aby urazene bránila jeho česť. Chudák, hneď ho v duchu ľutujem - najmä po jeho vlastných, porazeneckých slovách. "A netvárte sa, že vás zaujímam ja a moje zážitky! Somrujete informácie na cisára, ako každý. Mňa len tak niekto nenachytá." odpoviem jej, potešený tým ako som ju prechytračil. Ľudia si radi myslia, že pretože som veľký a mnohokrát ma niekto bacnul drevcom do hlavy tak musím byť hlupák. Ale opak je niekedy pravdou. A niekedy nie. "Allexis, drahá! Tu prítomná babč-" včas sa zarazím "-stará dáma vyzvedá o tvojom bratovi." viac ju ale neotravujem - vypadá to totiž, že o pozornosť najkrásnejšej z cisárskych dcér usiluje mladík ktorého som nevedomky urazil. A to im nebudem rušiť. "Inu, moja lady, nech je po vašom. Nejeden hlupák - či horšie, úplný idiot! - nášho nového cisára podceňuje, vzhľadom na jeho vek. To je ale chyba. Hlavne tu na juhu ste zvyknutý na priame, jeden by povedal až tupé gestá prejavov moci - tu niekoho otráviť, tu niekoho pobodať." znechutene pokrútim hlavou nad takým barbarstvom. "Varlan je ale chytrejší. Viete, že sa stretol s dedičom Západu? Otravné chlapča, ak mi dovolíte úprimnosť a sľúbite diskrétnosť. Niekto obyčajný by toho protivu nechal zabiť a jeho hlavu vystaviť. Ale Varlan?" odmlčím sa, aby som dodal svojim slovám na dôraze. "Nechal mu zabiť, upiecť a servírovať psa. A potom mu hľadel rovno do očí, keď sa ten nafintený šupák ládoval svojím milovaným čoklom. Hon, hon hon, chrochtal šťastím nad pečienkou. Ale bol to náš mladý panovník, kto sa honhonhon ako posledný." dokončím historku, s výrazom ktorý nedovoľuje ani náznak pochybností, že to myslím smrteľne vážne. "A potom je tu panstvo Rell. Och, Rell..." znovu pokrútim hlavou, tentokrát ale spôsobo ako by som spomínal na nekonečné masakre, osud strašnejší než čokoľvek iné. "Nejaká členka toho rodu cisára urazila. Drobnosť, niečo čo skoro nestojí za reč. A tak sme vyrazili - Varlan, tretí toho mena, cisár Axirský v čele zástupu. Bol som tam, viete. Bol som s ním, keď sme dorazili do Rell a strestali toho blázna čo nezvládol vychovať vlastnú dcéru. Mesiac sme tam hodovali - deň za dňom večierky a lovy, párty a bály. Už prvý týždeň došli zásoby sýpkám. Potom vymizla všetka zver z ich lesov. A nakoniec...ostal len hlad. Ale my sme neustúpili - ak nebola zverina...tak sa servírovalo všetko ostatné. Lovecké sokoly. Sova, ktorú tam z nejakého dôvodu mali. Kočky a psy. Až keď zúfalý pán Rell nedokázal vyškrabať zo skladísk nič ďalšieho a v poslednom, márnom pokuse kapitulácie a hanby nám ponúkal nemluvňatá či vlastnú ruku, sme konečne odišli." kruto sa zasmejem, spomínajúc na tie krásne chvíle. "Rell už nikdy nebude ako predtým. Studne vypité. Lesy vybité do poslednej veveričky. Ostali len prázdne oči a prázdne tváre ľudí čo prišli o všetko. Nepodceňujte mladého pána - inak to môže byť i vaším osudom." Dokončím a nechám babču premýšľať čo z mojich slov je aspoň trochu pravda. A nakoľko si z nej proste len tropím žarty. |
| |||
Zvony Damverre Tancredo, Andrenika, Ondrenikos, Alienor da Sol Carrosa, Terasy Nového paláce 12.9. 1325 od založení Říše, Dopoledne Karn nebylo v ničem jako Dračí říše a jen z mála připomínalo Sluneční království. Od drobných zvyků až po samotný styl, ve kterém bylo vystavěno srdce tohoto malého markrabství, mi bylo připomínáno, jak daleko jsme. Byla jsem přesvědčená, že Tancredo by sem býval byl nikdy nezamířil, pokud by mu to někdo nenařídil. Byl to jeho bratr? Alienorra? Mhouřila jsem oči před slunečním světlem a snažila se vyčíst z tváře svého muže, co si myslí. Mou pozornost si ale čím dál víc získávaly hlasité zvony mísící se s výkřiky prostých lidí. Takhle vítají toho svého císaře? Nespokojeně jsem nakrčila nos a nabrala si do dlaně několik kousků hroznového vína, než jsem přidala ke zbytku své rodiny. |
| |||
Zvony Damverre Tancredo, Andrenika, Ondrenikos, Alienor da Sol Carrosa, Terasy Nového paláce 12.9. 1325 od založení Říše, Dopoledne Elegantně se protáhnu na terasu mezi příbuzné a opřu se dlaněmi o zábradlí, abych viděla trošinku lépe na celý průvod. Zvony. Jásání. Máchání vlaječkami. Házení okvětních lístků. Omdlívající poddaní. Strážní odstrkující každého, kdo by se jen pokusil o trochu více přiblížit k mladému císaři. Kdyby mohli, tak by mu určitě i líbali nohy, ruce, šaty, cokoliv, na co by v té chvíli dosáhli. Zvědavě si prohlížím všechny výraznější figurky celého procesí. Ať už významné šlechtice, méně významné šlechtice, nebo naprosto bezvýznamné šlechtice, kteří ale tuto příležitost berou jako možnost pozvednout své jméno aspoň o pár milimetrů výše, případně provdat svoje dcery a syny za někoho s lepšími majetky a jmény. A tak dále a tak dále. Opřu se pohodlně lokty o zábradlí a bradu si podepřu o dlaně. Tak kterému z nich by mě nejradši rodiče prodali…? Hmm. Třeba tamhle ten? Ne. Ne, to je tak hodnocení 6 z 10. Hmm. Nebo tam ten? Ach. Zezadu sice jasných 10 z 10. Ale zepředu? Tam už jdou body tvrdě do minusu. A co támhle ten? Ne. Hlavně ne někoho, kdo je o hlavu menší než já… Pobaveně se uculím. Vlastně mě tahle ta sňatková šaráda začíná bavit. A navíc zde mám jednu velkou výhodu. Nemám tu za zády rodiče, kteří by hlídali každý můj krok a strachy mě raději nepouštěli ven. Představte si. Co kdybych náhodou ukradla koně a byla fuč! Dobře. Dobře. Neříkám, že už jsem to párkrát nezkusila. Ale! Vždycky jsem se vrátila, nebo tedy byla jsem dovlečena zpátky. Bohužel rodičové ještě nepřišli na to, že čím víc se mě snaží zamykat a hlídat, tím více mě baví utíkat, a tím více se zlepšuju v plánování nového útěkového komplotu. Co by byl život bez zábavy, že ano. Ze zaujatého sledování průvodu mě ale vytrhne povzdechnutí mého strýčka doplněné téměř až nešťastnou otázkou. Bohužel strýčku, lehce se obávám, že tebe jen tak nenápadně začlenit do tohohle davu nepůjde. Až moc máš v očích zapsané, co si doopravdy o těchto lidech myslíš. Samozřejmě si své myšlenky nechám pro sebe a jenom Tancredovi věnuji pobavený úsměv. A svoji pozornost přenesu na Andreniku, která byla nedobrovolně korunována na hlavu naší výpravy. „Vsadím se, že nebude chybět nějaký okázalý večírek, kde se každý bude moci tvářit důležitě a honosit vším i tím, co nikdy nedokázal.“ Odstoupím od zábradlí a široce se usměju na své příbuzenstvo. „S čím samozřejmě souvisí spousta jídla, že by z toho nakrmili celou říši, a alkoholické nápoje potečou proudem, snad aby dámy byly povolnější a slepější vůči svým protějškům.“ Ups! Já to řekla nahlas? No nic. Stejně jsem pouze shrnula myšlenky téměř všech tady. |
| |||
Zvony Damverre Tancredo, Andrenika, Ondrenikos, Alienor da Sol Stál jsem na terase obklopen svou milující rodinou a sledoval průvod mladého císaře Valrana... Průvod to byl vskutku majestátní... a určitě se v něm nacházela spousta vznešené kořisti. Škoda jen že mi můj bratr král nedovolil vzít si sebou armádu, takhle to zajmutí císaře bude o to složitější teda samozřejmě žádné zajímání nebude... ale prý má krásnou sestru která by se dala zkazit... nebo naložit na loď... nebo obojí... S povzdechem sleduji celé to procesí, načež pronesu ke svým společnicím a společníkovi jen prosté. "Tak to začíná a všichni důležití jsou už tady. Adreniko, nějaké návrhy jak se co nejlépe začlenit do toho davu co nás pak čeká?" Stočím pohled na svou přenádhernou manželku, která se, alespoň doufám, na tento výlet na rozdíl ode mě těšila. Adrenika je na těchto akcích jako ryba ve vodě, tak třeba jí udělá radost že jí nechám naši skupinu, nebo alespoň sebe vést. Já se rád spokojím primárně s pozorováním a popíjením. "Nebo oznámil už nějaký sluha čím že bude tato... velkolepá akce začínat?" Stejně svého bratra krále jednoho dne zabiju... protože posílat mě na takovéhle sedánky je snad za trest. Radši bych jim vyplenil pobřeží než s nimi hodoval u jednoho stolu. Přicházející úder sekery má člověk alespoň šanci vidět. Jed je úplně jiná kategorie. |
doba vygenerování stránky: 0.11314582824707 sekund